Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Knihovnice

Tak jako si Janka poslední dobou zvykla docházet do „obecního chudobince“, kde ji při každém příchodu vítali vřeleji, než na nóbl městské radnici návštěvu prezidenta, tak si Víťa zvykl scházet se na autobusovém nádraží s městskými bezdomovci.

Na rozdíl od přeplněného chudobince byli jen dva, ale byly to horší případy. Zatímco poměrně inteligentní Roman Janeček spadl do dluhů kvůli nemoci, druhý bezdomovec, známý po městě jen jako Čepičář, byl navíc inteligence trochu pomalejší.

Čepičář žil do své dospělosti s matkou, nešťastnou ze svého mírně retardovaného syna. Starala se o něho jak mohla, bohužel zemřela a nechala svého potomka v současném světě na pospas zdejším predátorům.

Čepičář brzy prohrál v hracích automatech domek po matce a ocitl se na ulici. Domek koupil kvůli výhodně položené parcele pan Lukáš Macháně starší, starou barabiznu dal ihned zbourat, aby si dal na jejím místě postavit další výnosnou hernu.

Teď už se Čepičář teprve neměl kam vracet. A protože byl při své snížené inteligenci prakticky nezaměstnatelný, proslul brzy jako první městský žebrák.

Bohužel ho lékařská komise už za života jeho matky neuznala za natolik postiženého, aby mu vznikl nárok na invalidní důchod, takže by ani s dávkami v hmotné nouzi neměl na nájem v obecním chudobinci. Navíc ho ani nenapadlo o něco tak složitého žádat – to bylo nad jeho schopnosti. Byl tedy první, kdo přespával, kde se dalo. Po delší době se k němu přidal Roman Janeček, který se do bezdomovectví dostal ještě složitěji.

Toho se nečekaně ujal Víťa. Janeček byl zrovna v takové nouzi, že se osmělil požádat o peníze i náhodného školáka. Víťa je neměl, ale pozval Janečka do městského parku na královský oběd – a pak spolu několik týdnů obědvali. Jenže pak Tonda Víťu málem zabil a během jeho pobytu v nemocnici na Janečka opět dolehla nouze.

Jak ten opět rád Víťu přivítal, to se nedá ani popsat! Také Čepičáři se dojetím třásl hlas, když s nimi poprvé obědval.

„Ty jsi vážně fajn kluk, ty klučino čarodějná!“ rozplýval se.

„Poslyšte, hoši,“ řekl Víťa, když dojedli. „Mám bezva nápad. Když to vyjde, budete zase bydlet jako lidi.“

„Tomu nevěřím!“ řekl Čepičář, kterého mezitím nouze naučila pesimismu.

„No – mě by taky zajímalo, jak to chceš zaonačit?“ přidal se Janeček.

„Nechte to na mně,“ požádal je Víťa a s tím se s nimi pro dnešek rozloučil.

Nejel ale domů. Místo toho zamířil do městské knihovny v nedávno opraveném zámku kousek od náměstí.

„Přeješ si něco, chlapče?“ uvítala ho knihovnice, jakmile vstoupil do čítárny.

„Potřeboval bych si pohovořit s někým z kultury,“ přikývl.

„Mohla bych to být já?“ usmála se knihovnice. „Tebe ještě neznám, ale asi tě zklamu. K vypůjčování knížek musíš mít výpůjční knížku naší knihovny a tu dostaneš jedině když si sem přivedeš někoho z rodičů, aby ti ji založil. To už dnes nestihneš, právě zavíráme.“

„Mám jinou prosbu,“ řekl Víťa. „Mohl bych vás pozvat na zmrzlinový pohár?“

„To je dost neobvyklá nabídka,“ podívala se na něho překvapeně. „Ale já ještě musím nakoupit a pak spěchám domů, čekají na mě dvě děti.“

„Nákup vám zařídím,“ řekl Víťa. „Můžete se tu chvilku se mnou zdržet? Jen na jeden zmrzlinový pohár!“

„Tak – a teď jsi mě úplně vyvedl z míry!“ vyhrkla ještě překvapeněji. „Zmrzlinový pohár bych čekala spíš na náměstí v cukrárně, ale tady? A jak mi chceš zařizovat nákup?“

„Nakupte u mě,“ navrhl jí. „A ten pohár si můžeme dát tady, ne?“

„Nakoupit u tebe?“ vrtěla hlavou nechápavě.

„Můžeme se posadit třeba k vašemu stolečku?“ navrhl jí. „Zmrzlina už na nás čeká!“

Pohled na její vlastní psací stůl knihovnici přivedl málem k šoku. Mezi knihami stály dva veliké zmrzlinové poháry.

„Panebože!“ vyjekla zaraženě. „Jak se to tu vzalo?“

„Posaďte se, prosím – a dobrou chuť přeji!“ pobídl ji a popošel stranou, aby si přinesl další židli.

„Co je to za kouzla?“ zeptala se, když se jako ve snách posadila do počítačového otočného křesílka.

„Správně jste řekla – kouzla,“ opakoval po ní s úsměvem, když se posadil k boční straně psacího stolu, takže seděli k sobě bokem. „Taky tomu říkáme kouzla a čáry. Je to sice něco maličko odlišného, ale čarování je velice výstižné pojmenování.“

„Čarování?“ opakovala po něm nevěřícně.

„Vám by se víc líbila Strukturální přeměna hmoty v energii a naopak, že?“ usmál se, vytáhl z poháru zmrzliny lžičku a olízl ji. „Jenže to je příliš složité pojmenování. Čarování je přece mnohem kratší a výstižnější.“

Pustil se do zmrzliny a pobídl gestem knihovnici, aby se přestala upejpat.

„Jenže čarování... snad do našeho moderního světa nepatří!“ namítla nesměle, ale také uchopila lžičku a ochutnala zmrzlinu. Byla jahodová a těch jahod v ní bylo hodně.

Vítejte ve svobodné zemi! (Americký koncentrák Guantánamo)

„Nepatří,“ přikývl trochu smutně. „Do našeho světa patří bomby, rakety, koncentrační tábory a miliony mrtvých. Vidíte – a já si myslím, že by tomu mělo být naopak.“

„Máte o našem světě hrozné představy!“ podívala se na něho přísně, ale aniž by si toho všimla, začala mu bezděky vykat.

„Ale výstižné,“ řekl. „Já vím, tady v Čechách válka nebyla už více než půl století, lidi by ji tu ani neznali a kdyby se k nám občas nevraceli naši vojáci v rakvích, mohli bychom si blahopřát, jak se máme dobře... teda až na pár tisíc bezdomovců a statisíce nezaměstnaných, kteří bydlí různě, ale to je jejich problém, že?“

„Proč takový pesimismus?“ pokusila se chabě něco namítat. „Nemůžete se na svět dívat očima lidí, kteří se mají lépe?“

„Svět mýma očima je takový,“ pokrčil rameny. „Hodně mě mrzí lidská lhostejnost. My si žijeme v míru, ale ve světě se prakticky nepřetržitě válčí. Lidi si na to zvykli, že už jim to ani nepřijde jako zlo. Jen když nějakému šílenému střelci lupne v hlavě a on začne bezcitně střílet do lidí, je to pro nás tragédie, jakou svět neviděl – a přitom naši vojáci jinde ve světě stejně bezcitně střílí do jiných lidí a ještě jsou na to hrdí – a my na ně.“

„Máte opravdu neuvěřitelně pesimistický pohled na svět, mladíku,“ zamračila se. „Ale řekněte mi, jak tohle můžeme změnit, když na nás stejně nikdo nedá?“

„To je ještě smutnější věc,“ přikývl. „Měli bychom dělat aspoň to, nač stačíme. Proto jsem za vámi přišel s prosbou. Stýkám se hodně se zdejšími bezdomovci a chtěl bych pro ně něco udělat.“

„Myslíte Janečka s Čepičářem?“ ubezpečovala se rychle.

„Naštěstí jen s nimi,“ přikývl. „Ale jsou ostudou města. Přesněji, ostudou nejsou oni, ale všichni ostatní ctnostní měšťané. Pro ty lidi nikdo nehnul prstem a někteří grázlové jim pod ten most naopak pomohli. A nám to nevadí, jsme k tomu lhostejní.“

„To snad ne!“ usmála se. „Co máme společného s grázly? My jsme ty lidi pod most nedostali. Možná jsme trochu bezradní, ale lhostejní nejsme.“

„Maličkost,“ přikývl. „Vy jste nic neprovedla. Ale všichni vědí, že Čepičáře dostal pod most největší majitel heren, pan Lukáš Macháně. O tom nikdo nepochybuje. Jak to, že je pan Macháně řádně zvolený městský radní? Kdo ho tam zvolil, když ne ctnostní měšťané?“

„Já jsem ho nevolila,“ namítla. „A těm dvěma bych ráda pomohla, jenže nevím jak!“

„Já bych věděl, jak byste jim mohla pomoci,“ řekl Víťa. „Mohla byste je zaměstnat v knihovně jako pomocníky. Nepodali jste si na to nedávno inzerát?“

„Ale to jsou pouze brigádnická místa na minimální úvazek, vhodná ještě jako přivýdělek pro studenty, pro ty dva by to určitě nebylo,“ namítala.

„Bylo,“ tvrdil Víťa. „Vy jim můžete v rámci zaměstnání poskytnout i bezplatné služební ubytování. Stačila by jim jedna místnost, aby se konečně dostali pod střechu. Zámek je vytápěný a kromě té místnosti by získali i volný přístup na záchody.“

„Jenže my je zaměstnat nemůžeme,“ namítala. „I kdyby nemuseli platit nájem, z toho platu prostě nemohou vystačit.“

„Jenže oni od vás potřebují jen tu místnost,“ řekl Víťa. „A ta je ve vašich možnostech, plat je pro ně vedlejší. Beztak nedostanou ani korunu, všechny peníze jim zabaví exekutor, jakmile přijdou na jejich účet.“

„No vidíte!“ řekla knihovnice. „Takže jim to nepomůže.“

„Když jim poskytnete tu místnost, uděláte pro ně, co můžete. Já je nemohu ubytovat, ale dám jim to ostatní. Pojďme se spojit a zajistíme těm dvěma aspoň trochu lidský život!“

„Jak jim dáte to ostatní?“ zarazila se.

„Naučím je čarovat,“ odvětil klidně Víťa. „Vyčarují si, co potřebují k důstojnému životu, a přestanou být ostudou města.“

„To... to čarování... se dá naučit? A nedá se pak vyčarovat třeba vlastní domek?“

„Učení čarování je v mých možnostech,“ usmál se. „Ale vlastní domek... mohu jim vyčarovat i parádní vilu, ale řekněte mi – kde? Co já vím, v Čechách všechny pozemky někomu patří a pochybuji, že by se majitel neozval, kdyby se mu na jeho parcele znenadání objevil cizí dům! Nehledě na to, že je k tomu potřeba i několika kilogramů dokumentů.“

„Ale vy přece někde bydlíte, ne?“ přemýšlela nahlas. „Nebylo by tisíckrát jednodušší vzít si ty lidi do podnájmu?“

„Kdyby šlo jen o ubytování, klidně by u nás bydlet mohli,“ pokrčil Víťa rameny. „Jenže je tu další nebetyčný problém – s exekutory. Mohli by zabavit všechno i nám, víte snad, čeho jsou schopní! Ne že by nám to vadilo u předmětů domácnosti, ty si vyčarujeme kdykoliv nás napadne, ale mohli by nám zabavit dům a vyhodit pod most i nás. Zámek se městské radnici nad hlavou zabavit neodváží, tak velkým soustem by se udávili.“

„Vy se obáváte exekutorů?“ usmála se trochu. „Vždyť umíte čarovat!“

„Vážně si myslíte, že smím nadělat z exekutorů hromádku sekané?“ opáčil Víťa. „Ne že by to nešlo, ale pak bych musel stejně zlikvidovat i policisty, kteří je podle zákona musí chránit, pak kriminalisty, až by to přišli vyšetřovat, pak zásahové policejní komando a možná i vojsko, až by je na nás poslali... odnesly by to stovky lidí – stálo by to za to?“

„Vy máte možnost nadělat z lidí... sekanou?“ zarazila se.

„Naše kouzla v případě nouze spolknou i strategické rakety s nukleárními hlavicemi,“ řekl Víťa temně. „Má ale smysl hnát to do krajností? Podle mě ne a proto jsem tady. Vy těm lidem můžete pomoci právě tam, kde by naše čáry narazily.“

„Takže ani čáry nejsou všemocné?“ usmála se.

„Pokud jde o jejich možnosti, nemohlo by se nám na světě postavit vůbec nic,“ zavrtěl hlavou. „Všechny armády světa by proti nám čekal osud sněhuláka uprostřed trůnního sálu samotného Belzebuba – nebo tohoto skleněného poháru!“

Ukázal na svůj prázdný zmrzlinový pohár – a ten se v okamžiku vypařil.

Knihovnice strnula. Bylo to příliš neuvěřitelné a – temné.

„Do našeho světa patří spíš ty bomby, rakety, koncentrační tábory a miliony mrtvých,“ pokračoval smutně. „Nechceme lidské neštěstí znásobit! Musíme se proto vyhnout srážce, i když víme, že by dopadla špatně jen pro naše protivníky.“

„Aha!“ řekla knihovnice, ale bylo znát, že o tom pořád usilovně přemýšlí.

„Poslyšte,“ řekla po chvilce s hodně vážnou tváří. „Kdo vlastně jste? Jste vůbec lidi ze Země? Nejste nakonec z vesmíru?“

„Nepřipadám vám jako člověk?“ zeptal se jí.

„Vypadáte pozemsky,“ přikývla. „Ale musím trvat na tom, že čarování na Zem nepatří. Strukturální přeměna hmoty v energii a naopak, to by vypadalo vědecky, kdyby byly nějaké reference ze světa. Jenže nikde na světě se nic tak komplexního neděje. Říkal jste, že je to silnější než strategické rakety s nukleárními hlavicemi? Která velmoc by něco tak strašného tajila? Vždyť by to znamenalo obrovskou strategickou výhodu nad zbytkem světa! A aby to tajemství vyšumělo na povrch někde v Čechách? Řekla bych, že je to jinak. Žádná velmoc to nevlastní. A netvrďte, že to vyvinulo pár nadšenců v nějaké české garáži!“

„Máte pravdu,“ přikývl Víťa. „Má to vědecký základ a nepochází to ze Země. Zatím to používá jen málo lidí, většina si může jen občas něco objednat a navíc za to musí platit.“

„Vy to ale máte i s možnostmi lidem škodit, nebo jsem to špatně pochopila?“

„Správně to chápete. Máme to ale pod podmínkou, že ty škody nezpůsobíme. Říkal jsem, že naše prostředky by mohly nadělat hromádku sekané z exekutorů, z policistů i z vojáků, jenže proto je nemáme. Smíme je použít jen když zabrání stejným nebo horším škodám. Smíme zlikvidovat letadlo, které se chystá bombardovat, přimrazit zločince, který ohrožuje lidi, i policistu, když se chystá spáchat zločin, kterému by měl sám bránit.“

„Dobře, ale – proč to máte i vy, děti? Vždyť z toho ještě nemůžete mít rozum!“

„Dostali jsme to z naší rodiny všichni,“ řekl Víťa. „Paradoxně já první, když mě tady ve městě napadli a zmrzačili spolužáci, když přehnali šikanu. Naši mimozemští přátelé pak usoudili, že to potřebujeme i my.“

„Zmrzačili?“ podívala se na něho udiveně. „Proboha – jak? Nevypadáte...“

„Mimozemští přátelé mě vyléčili,“ mávl rukou Víťa. „Ale pochopili, že se násilí na Zemi neomezuje jen na dospělé. Proto mi dali stejné možnosti jako rodičům – a samozřejmě i stejné ponaučení o tom, co ještě smíme použít a co rozhodně ne.“

„Mimozemští přátelé?“ zeptala se rychle. „Vy jste je viděl? Tady, na Zemi?“

„Viděl jsem je,“ přikývl Víťa. „Ale ne na Zemi. Když je chcete vidět, musíte jít za nimi do jejich světa. Do našeho světa se jim nechce – a já je docela chápu.“

„A jak ti... mimozemšťané vypadají? Podobají se nám lidem?“

„Ani moc ne,“ řekl Víťa. „Jsou to taková chlupatá modrá klubíčka, velikosti našich batolat. Říkáme jim skřítci, hodí se to na ně víc než co jiného. Samozřejmě nemají nic společného se skřítky z pohádek, jen ta podoba... Dá se s nimi rozumně mluvit, ale na to musíte mít jejich řeč.“

„Snad znát jejich řeč?“ opravila ho puntičkářsky.

„Znalost nestačí,“ zavrtěl hlavou. „Vy tu jejich řeč musíte mít zamontovanou v hlavě, jinak se s nimi nedohovoříte. Jejich řeč není založena na vydávání zvuků, lépe ji vystihuje naše slovo telepatie.“

Mluvil s ní ale pořád česky, skřítčí řeč nepoužil.- Nejspíš to nepovažoval za vhodné.

„A nemělo by se to všechno... udržet i nadále v tajnosti?“ napadlo ji. „Co kdyby kvůli tomu někde vznikla panika, nebo dokonce chaos?“

„Toho se nebojíme,“ usmál se. „O mimozemšťanech se dozví málo lidí. Jedni jsou ti, které chceme získat mezi nás. Ti si dovedou představit, co dokáže lidská závist, takže se tím kdekomu nechlubí. Jak vidím, ještě jste nikoho neviděla čarovat. Druhou skupinou jsou lidé, kteří nám dělali problémy. Ty jsme museli přesvědčit, aby s tím přestali. Komu předvedeme pár jednoduchých kouzel, z nichž každé druhé je mizení, a pohrozíme jim, že by mohli beze stop zmizet i oni, i velkým hrdinům se sevře žaludek a mlčí jako hrob. Nemusí se vám to líbit, můžete to nazvat vydírání, však to také vydírání je, ale my tyhle lidi musíme zneškodnit, aby se proti nám nepostavili. Třetí, nejpočetnější skupinu, tvoří lidé, které zatím mezi sebe vzít nemůžeme, ale nemáme proč se proti nim stavět. U těch se snažíme, aby se nic důležitého nedozvěděli, ale když už si něčeho všimnou, obvykle je přesvědčíme, že by jim to beztak nikdo nevěřil a dočkali by se leda posměchu. Proto většinou také mlčí. Tak se tyhle vědomosti šíří nejrychleji jen mezi lidmi, které můžeme vzít mezi sebe.“

„Vydírání ale není dobrá metoda,“ řekla káravě. „Nešlo by to jinak?“

„Možná šlo,“ připustil Víťa. „Ale jednejte s darebákem, který se vás při nejbližší příležitosti chystá podrazit! Nebudete ho přece přemlouvat na kolenou, aby přestal škodit. To na tenhle druh lidí nezabírá. Uvažte, že máme při ohrožení právo i na velice razantní obranu a přitom jsme nikoho neumlčeli jinak než slovně, i když právě tím vydíráním.“

„Takže to vychloubání o hromádkách sekané...“

„To, že něco takového použít nechci, ještě neznamená, že nemohu,“ přerušil ji. „Naše prostředky by nám každý válečník záviděl, jenže na rozdíl od nich my válku nechceme.“

„A do jaké skupiny se mám počítat já?“ usmála se trochu křečovitě.

„To si zvolte sama,“ odvětil vyčkávavě. „Můžete se postavit proti nám, pak si sama vyberete vydírání. Museli bychom vás zneškodnit jako všechny, kdo se nám rozhodli škodit. Můžete od nás zděšeně couvnout. Pak vás necháme na pokoji, ale sama si představíte reakci skeptické veřejnosti na příběhy o hodných a zlých čarodějích a skřítcích z jiného světa. S tím uspějete u dětí jako pohádkářka, takže budete mlčet. Anebo nám pomůžete, byť v maličkosti – my získáme stoupence a vy se k nám přidáte.“

„A co když vám pomůžu, ale nechci se k vám přidat?“

„To si zase rozhodnete sama. Nenabízíme to každému. Ale i když to nabídneme, není to povinné. Jen byste byla sama proti sobě.“

„A co když raději zůstanu v současném zaměstnání?“

„Zaměstnání se to netýká, to zbytečně neměňte,“ řekl. „Naši rodiče splácejí hypotéku na dům a my mladší chodíme normálně do školy jako ostatní školáci. Jen máme možnosti navíc, jaké jiné děti nemají.“

„Znamená to, že si občas dopřejete navíc zmrzlinu?“

„Pro nás mladší je to občasná zmrzlina navíc,“ přikývl. „Když nám ujede autobus, vyčarujeme si elektrické jízdní kolo, ale běžně jezdíme autobusem jako všichni. Výhodou je náš počítač, který vlastně není počítačem, ale pomáhá nám ve škole. Ale ten nabízíme všem, ačkoliv – jen někomu slouží naplno.“

S těmito slovy vytáhl knihafon, roztáhl jeho obrazovku a vyvolal na ni titulní stránku dějepisu. Knihovnice chvíli se zájmem sledovala jeho pomalé listování učebnicí.

„Tohle vypadá zajímavě,“ přiznala.

„Nechodíme do školní jídelny, neutrácíme za zbytečnosti,“ pokračoval Víťa. „Tím to samozřejmě nekončí, ale to byste si musela pohovořit s tátou, ten má větší přehled o našich plánech a cílech do budoucnosti.“

„Plány a cíle do budoucnosti mě samozřejmě zajímají,“ vzdychla si. „Vlastně i to, jak se snažíte pomáhat potřebným lidem. Ti dva bezdomovci už vědí, že se za ně snažíte?“

„Ti to vědí,“ přikývl Víťa. „Ale nenabídli jsme jim stát se čaroději. A když už, nabídl bych to z těch dvou jen Janečkovi. Nezlobte se na mě, ale Čepičář je příliš hloupý.“

„Proč ho chcete diskriminovat?“ zamračila se. „On za to přece nemůže!“

„Ale svěřit se mu to nedá,“ tvrdil Víťa. „Zneužil by to, nebo by to umožnil jiným.“

„Takže to chcete svěřit jen někomu? Nevytváříte tím ale privilegovanou kastu lidí?“

„Podívejte se, lidská společnost má takových kast plno,“ vysvětloval to klidně. „Dejte lékařský diplom každému pitomci a způsobíte katastrofu! Každý nemůže být lékařem. Jsou proto lékaři kasta? Odstrašujícím příkladem jsou rychloprávníci, kteří si tituly levně koupili – ale ti už se mezi námi pohybují. Když to prasklo, odebrali je jen některým a ostatním je ponechali – o potrestání zkorumpovaných profesorů nebyla vůbec řeč, neboť věděli příliš mnoho na soudce a to by skandál přerostl všechny meze. Nemůže být každý ministrem, ale ani zedníkem. Každý člověk má jiné vlohy, ale říkejte co chcete, když dílo pokazí zedník, není to nic proti tomu, co může pokazit čaroděj. Čarodějové musí být zkrátka zárukou proti zneužití.“

„Ale jak tohle chcete o lidech zjišťovat?“

„Stačí mít otevřené oči,“ usmál se Víťa. „Přišli jsme do nové školy a už po čtvrt roce víme, kdo tyhle možnosti dostat nesmí. Už dnes můžeme vyloučit rodiny Vavřinců, Výrovců a Macháňů. Nebo si myslíte, že by byl dobrým čarodějem současný majitel všech heren ve městě a přitom řádně zvolený radní pan Macháně? A nejen on, i synáček se mu už potatil.“

„Šlo mi spíš o to, aby nevznikla další kasta nafoukaných papalášů, jako to vidíme na současných politicích,“ upřesňovala.

„Popovídejte si s naším tátou!“ vyzval ji. „Ten má připravený plán. Já o něm mám jen hodně hrubé ponětí.“

„A jaké je to vaše ponětí?“ nedokázala potlačit shovívavý úsměv.

„Změna volebního systému, vylepšení demokracie, zrušení partají, zavedení referend a tak nějak...“ řekl.

„A sakra!“ zvážněla. „To nejsou malé cíle! A s možností čarovat, nebo co to je... to by mohlo být vážné! Tak abych pro to začala něco dělat, že? Nebo aspoň pro ty ztroskotance... Dobře, podívám se, kde by se pro ně dala na zámku sehnat místnůstka...“

„Myslím, že by byla jedna volná v původním čeledníku!“ nadhodil Víťa.

„Jo ták – ty už ses o ně začal starat?“

„No jistě,“ usmál se. „Starám se už delší dobu, ale na tohle jsem přišel až dneska.“

„A do dneška?“

„Já ty bezdomovce poslední dobou živím,“ přiznal. „Jenže něco jiného je živit a něco jiného je dát jim střechu nad hlavou – na dnešní byrokracii ani čarodějné schopnosti nestačí, i kdybych byl dospělý čaroděj. Snažím se pomáhat alespoň drobnostmi... dělám teď tátovi správce webu a tak...“

„Dobře,“ zarazila ho. „Zkusím se angažovat. Zaměstnat ty dva – to bych mohla zdůvodnit i tím, že to nikdo jiný za tu almužnu nevzal. Ale je otázka, jestli jako pomocného knihovníka zaměstnám i Čepičáře. On asi na tuhle práci nebude stačit...“

„Vidíte? To jsou ty kasty!“ rýpl si Víťa. „A co vzít ho jako uklízečku?“

„To nepůjde,“ zavrtěla hlavou. „Úklid všech prostor zámečku svěřili naši radní nějaké úklidové firmě – slyšela jsem, že je to pro ni velice lukrativní zakázka... jenže nemám právo něco v tom dělat, to zařizuje městská rada. Ale něco snad vymyslím, budete jistě spokojení.“

„Zkuste,“ poprosil ji. „Ti dva vám budou vděční.“

„Dobře, dám vám vědět,“ slíbila. „Máte vlastní mobil, nebo aspoň číslo na rodiče?“

„Mám něco lepšího,“ řekl a podával jí knihafon.

„Co to je?“ zajímala se.

„Dám vám na zkoušku tuhle hračičku, chcete? Tím se můžete na mě dovolat lépe než mobilem. Já totiž tyhle hračičky propaguji, rozumíte?“

Musel jí ukázat, jak se pomocí knihafonu telefonuje – od normálních mobilů se to nelišilo – a neopomenul se pochlubit otcovým elektronickým obchodem.

„Dobře, zítra zavolám,“ slíbila.

„A teď vám pomohu s nákupem,“ řekl. „Co všechno jste se chystala nakupovat?“

Začala mu vyjmenovávat: chleba, dvě mléka, mouku, kečup... Jakmile ale něco řekla, vzápětí se to objevilo před ní na stole. V první chvíli ji to zarazilo, ale pak poslechla jeho nabádání, aby si všechno uložila do nákupní kabely.

„Řekl jsem, že nakoupíte u mě?“ připomínal jí, když byly obě tašky plné.

„Tak – a teď mi to spočtěte!“ vzdychla si.

„Víte – zadarmo to nebude,“ přikývl. „Ale u mě nakoupíte lépe než v obchodě. To všechno – ať prodělám – za jednu káčé!“

„Cože?“ podívala se na něho dost vytřeštěně.

„Zadarmo to být nesmí,“ ujistil ji. „Ale když to čaruji, taky za to nic neplatím. Takže já za ten nákup stanovím cenu a vy mi ji zaplatíte. Bude to tak spravedlivé?“

„Všechno za jednu jedinou korunu?“

„Jistě. Až budete nakupovat u táty, budete to mít dražší, on musí budit dojem solidního obchodníka, ale já obchodník nejsem, takže si smím stanovit ceny jinak. S těmi taškami vám teď kousek pomohu, chcete? Budete tady snad zamykat...“

Vytáhla z peněženky korunu a zaplatila. Víťa si korunu položil na dlaň – a nechal ji zmizet. Zarazilo ji to, ale rychle se vzpamatovala. Nechala mu tašky a postupně zamykala dveře od knihovny, chodby i zadního vchodu do zámečku.

Pak ale nedala jinak a obě těžké tašky si od něho převzala.

„Tak – a teď dojdu domů a probudím se!“ vzdychla si. „Ale co vy? Zatímco se tady vybavujeme, nejenže zavřeli obchody, ale už se trochu setmělo.“

„O mě se nestarejte!“ řekl. „Budu doma dřív než vy!“

Kdyby předtím neviděla zázračné objevování a mizení, které jí předvedl, určitě by se teď vyděsila. Ale po předchozích zkušenostech už se ani nedivila, když znenadání držel za řídítka úplně nové kolo.

„Na ty zázraky si zvyknete, nebudete první ani poslední,“ usmál se na ni. „Přeji vám pěkný zbytek dne a brzy se uvidíme!“

Nasedl a za bzukotu elektromotoru se rozjel.

„Vám taky, chlapče!“ zašeptala za ním.

Errata:

23.08.2021 18:51