Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Vánoce

Podzim přešel v první mrazíky a roku bylo namále.

„Poslyš, Víťo, vy neslavíte Vánoce?“ obrátila se na něho jednou o polední přestávce spolužačka Eliška Burášková. Využila chvíle, kdy ostatní spěchali do školní jídelny, aby si ho zabavila pro sebe, i kdyby kvůli tomu nešla na oběd.

„Proč bychom je neslavili?“ podivil se Víťa.

Od doby, kdy Roman Janeček čaroval knihafonem jídlo pro sebe i pro Čepičáře, už ho tak nepotřebovali, takže je navštěvoval jen občas. A když viděl, že Elča hodlá oběd oželet, nepřišlo mu zatěžko zůstat s ní v prázdné školní třídě, kde mohli mít po dobu oběda klid.

„Ale ve vašem obchodu to není znát!“ opáčila. „Vy tam nemáte vůbec nic vánočního! Jako kdybyste na ně zapomněli!“

„Co blázníš, vždyť je teprve listopad!“

„No jo! Ty do normálních kšeftů nechodíš, viď? Jinak bys věděl, že Vánoční šílenství začíná v obchodech už v říjnu, pokud ne už v září.“

„No – správně říkáš – Vánoční šílenství!“ opáčil. „A všimla sis, že máme sortiment jako na Vánoce vlastně pořád?“

„No, koukala jsem, že máte pro malé děti po celý rok v nabídce čokoládové Mikuláše, čerty a anděly, ale úplně kašlete na hity jako je Santa Claus, Valentýn a takové svátky. Na Vánoce máte pár ozdob na stromeček, nějaká světýlka – ale jinak nic!“

„Zapomínáš na třináct různých betlémů,“ připomněl jí. „Od umělecky vyřezávaného dřevěného, přes kovový až po jeden příšerně hrozný plastikový, co jde kupodivu, navzdory vkusu a zdravému rozumu, na odbyt nejvíc.“

„No jo, ale máte je pořád na stejném místě katalogu, jako kdyby se neblížily Vánoce, kdy jedině mají betlémy smysl.“

„To bych neřekl, mně se betlémy líbí celý rok,“ zavrtěl hlavou Víťa. „Nejvíc mám rád ten vyřezávaný dřevěný od starého Procházky.“

„Ten dřevěný je od potrhlého Procházky?“ zarazila se Elča.

„Proč potrhlého?“ zamračil se Víťa. „Co je na něm potrhlého? Já umět tak vyřezávat jako on...! Jeho dřevěné figurky jsou jako živé – na rozdíl od toho plastikového hnusu!“

„Tak proč ho máte v nabídce, když je to podle tebe hnus?“

„To je dlouhá historie,“ mávl rukou Víťa.

„Třeba mě to bude zajímat!“

„No – přišla s tím paní Pastyříková,“ vyhověl jí Víťa. „Přinesla nám jeden kus jako ukázku a rozplývala se nad tím, jaký je to skvost – a že by potřebovala tři takové, protože má ve třech rodinách osm vnoučat a strašně ráda by jim něco takového sehnala, ale když byl její muž v Německu, sehnal tam jen jeden. Táta na to řekl, že tedy nenecháme vnoučata bez dárku – takže ten německý betlém přidal do naší nabídky. Pastyříková dostala čtyři, aby měla nejen pro tři rodiny s vnoučaty, ale i pro sebe – a pak už to táta v nabídce nechal. Já bych si to na skříňku nedal, mám tam ten dřevěný, je živější a lepší.“

„Ten dřevěný je opravdu pěkný,“ připustila Elča. „Ale ten plastikový má zase takové živější barvy.“

„Řvavé plastikové odstíny!“ zhodnotil to Víťa jinak. „Ale kdo chce kam, pomozme mu tam, ať si pořídí kdo chce, co chce!“

„Ale Víťane! Nebuď tak přísný! Poslyš, co by vám to udělalo, kdybyste dali do vašeho suchopárného katalogu aspoň na Vánoce trochu života, nějakou tu reklamu... jenže to byste už měli dávno začít, i tak budete poslední, všichni už se v tom předhánějí!“

„Ty sis ještě nevšimla, že v katalogu vůbec žádnou reklamu nemáme?“ ušklíbl se.

„To byste byli jediní!“ zarazila se trochu.

„Ano, jsme jediní,“ přikývl. „My reklamy nepotřebujeme ani nepěstujeme. Místo nich máme v katalogu u každého zboží vyčerpávající popis a návody k použití.“

„To jsem si ještě nevšimla,“ přiznala. „Proč?“

„Táta se rozhodl reklamu ve smyslu neustálého klamání spotřebitelů zásadně nepoužívat. Náš obchod ji nepotřebuje. Zato máme u každého zboží pořádné popisy, pro orientaci lidí je to tisíckrát lepší.“

„Ale to je úplně proti obchodnickému duchu!“ vyčetla mu.

„Jo, to je,“ souhlasil. „Zásadně nenabízíme šmejdy, které vydrží jen den. U nás nenajdeš ošizené potraviny – ani soju, ani škrob, ani masokostní moučku v párcích! Naše boty jsou poctivé, kožené, ručně šité opravdovými ševci, žádné čínské slepeniny z napodobenin kůže! Už ti spadl knihafon na zem? Nemusíš mít obavy, přežije to beze škody. Musel by ho přejet tank, ale kdyby se ti to stalo, přijď si podle záruky pro nový.“

„Vaše záruka platí i na tohle?“

„Jistě,“ přikývl. „To zahrnujeme do kategorie živelných událostí.“

„Ale to je nepochopitelné!“ řekla. „Něco takového by žádný obchodník nemohl uznat! Jak vám to mohou uznat výrobci? Když ti něco spadne na zem, je to přece tvoje vina!“

„Pokud to uděláš nešikovností a ne úmyslně, není to žádná vina,“ nesouhlasil. „Může to být nanejvýš živelná pohroma. Ačkoliv se totéž říká i o některých lidech.“

„Ale jak potom rozeznáš, když tím někdo třískne o podlahu schválně?“

„My to nerozeznáváme,“ usmál se. „Bez velkých cavyků vyměníme poškozené zboží za nové a je to.“

„A co když to někdo bude rozbíjet schválně?“

„Pro nás není výměna zboží žádný problém,“ mínil Víťa. „Uplatňování reklamace je větší zátěž pro něho než pro nás, každého to brzy přejde.“

„Kdo to ale platí? Já být výrobce, tak ani jednu takovou reklamaci neuznám! Vaši výrobci jsou pitomci!“

„Fuhungo neprotestuje,“ ujistil ji. „Takže to jde!“

„Ale když je to baví...“ ustoupila Eliška. „Hele, a co uděláte s Valentýnem, Santa Clausem a dalšími svátky, které jste doteďka úplně ignorovali?“

„Budeme je ignorovat dál,“ řekl Víťa. „Santa Claus, Halloween ani Valentýn nejsou české svátky. Přitáhli je do Čech cizáci. Ne aby udělali lidem radost, ale aby nemravně vydělali! Vždyť je to čistá komerce! Proto je s tátou ze zásady ignorujeme. Cizácká móda pomine. Zapomněli jsme na stejně vnucovaného ruského Dědu Mráze a s radostí zapomeneme i na Santu!“

„Mně se naopak tyhle svátky líbí!“ namítla. „Nebylo by lepší uvítat každou příležitost, kdy se dá dělat někomu radost?“

„Když chci někomu dělat radost, jde to prakticky kdykoliv,“ odpálil ji. „Nepotřebuji na to žádnou berličku. To jen obchodníci se snaží vyvolávat nákupní hysterii, aby prodali, co nikdo nepotřebuje, za ceny, které by si při zdravých smyslech každý rozmyslel. A všimni si, jak na těch komerčních orgiích nehorázně rejžují! To my zásadně neděláme.“

„Zato jim ty kšefty kazíte!“ odfrkla si. „V našem městě zbankrotovaly čtyři malé a dva velké obchody. Zákazníci přeběhli k vám a jim zůstaly plné prodejny zboží a oči pro pláč!“

„Táta jim nabídl zaměstnání, ale všichni to jako jeden muž odmítli,“ řekl Víťa. „Táta to udělal hlavně proto, aby nemohli tvrdit, že jim šlo vždycky jen o blaho zákazníků. Kdyby tomu bylo tak, prodávali by knihafony v našem zásilkovém obchodě. Jenže se ukázalo, že měli na srdci hlavně své marže, o které by u táty samozřejmě přišli.“

„Jo, o tom jsem slyšela,“ přikývla. „Všichni svorně tvrdili, že jim nabídl tak žebrácké mzdy, že se z nich nedalo žít!“

„Jo, nabídl jim to, co každému,“ přikývl Víťa. „Žebrácké mzdy, ale zaměstnanecké výhody jako u krále. Ty žebrácké mzdy pak nejsou vůbec tak žebrácké, jak se zdají.“

„Vždyť prý porušujete zákon o minimální mzdě!“ vyčetla mu Eliška.

„Neřekl bych,“ opáčil Víťa. „Táta lidi zaměstnává na zkrácenou pracovní dobu, zákon tedy neporušuje. Zaměstná víc lidí a se zaměstnaneckými výhodami vyjdou mnohem lépe než dřív na plný úvazek. Prodavačky si spočetly, že mají za zkrácenou pracovní dobu víc než dřív za prodloužené šichty. Nominálně na ruku dostanou méně, ale když k výdělku přičtou zaměstnanecké výhody, domů přinesou ve zboží víc. A přitom mají víc volna.“

„Chápala bych, že k vám přeběhly prodavačky,“ souhlasila Elča. „Pro ty to asi výhodné bylo. Ale snad si nemyslíte, že by to bylo výhodné i pro majitele obchodů?“

„Pro ně možná ne,“ souhlasil Víťa. „Je otázka, zda pro ně byl bankrot výhodnější. Asi ano, když odmítli.“

„Proč vlastně nezaměstnáváte lidi na plný úvazek?“

„Protože za zkrácený úvazek získají i při minimální mzdě víc než jinde za dvanáctky,“ odvětil Víťa. „Omezujeme potřebu finančního styku, rozumíš?“

„Ne,“ zavrtěla hlavou Eliška. „Od doby, kdy lidé vynalezli peníze, je běžně používají pro ohodnocení práce. Nechápu, proč byste to měli omezovat?“

„Vždyť je to prosté,“ usmál se Víťa. „Současně se vznikem peněz je začali vládcové lidem brát jako daně. Snížíme-li lidem výplatu v penězích, zaplatí mnohem méně na daních. Daří se snad lidem v našem městě špatně? Neřekl bych. Přitom za poslední dobu poklesl peněžní obrat v celém okrese pod desetinu a daně ještě víc.“

„Ale když jim platíte zbožím, nemělo by se to zahrnout do příjmů?“ namítla nejistě.

„Oni přece za zboží platí, to se nedá chápat jako příjem,“ opáčil. „Zaměstnanecké ceny jsou jen druh slevy, ale nedostávají nic zadarmo. Táta daně poctivě odvádí za zaměstnance i za zboží, takže stát svá procenta dostane. Z nízkých cen jsou i daně nízké, jsou ale přesně podle zákona, tam žádný problém nevidím.“

„Já jo!“ zavrčela Eliška. „Slyšela jsem, že daně v našem okrese jdou letos ke dnu jako torpédovaný křižník. Platíte je v katastrofálně nízké výši. Jestli tohle není daňový únik, to už by finančákům nemělo vadit vůbec nic.“

„U mafiánských kmotrů jim nevadí miliardové daňové úniky, proč by jim mělo vadit tohle?“ řekl Víťa nazlobeně. „A kdyby jen to! Víš, jak s daněmi zachází naše ctěná vláda, Parlament a zejména státní úředníci? Rozhazují po milionech, kde by měli šetřit, na lidech naopak šetří, kde by měli pomáhat. Celkově to vedou od deseti k pěti.“

„Když jim ale daně neodvedete vůbec, nedopadne to dobře...“

„Proto přece snižujeme ceny i mzdy a snažíme se omezit placení penězi,“ řekl Víťa. „Ti nahoře si budou muset zvyknout vycházet s málem. Když nebudou mít na rozhazování, budou se muset uskrovnit.“

„Pochybuji!“ řekla. „Kdyby těm nahoře hrozil nedostatek, budou lidi odírat ještě víc, ale svých miliard se jen tak nevzdají!“

„Miliardy jim zůstanou,“ usmál se Víťa. „Jen ať se topí v penězích! Uvidíme, co si za ně za chvilku koupí! I kdyby teď udělali měnovou reformu, nebude jim to nic platné.“

„Poslyš, nechystáte náhodou v obchodu nějakou velkou revoluci?“

„Kdyby jen v obchodu!“ usmál se Víťa. „Koncem roku bude mít knihafony sto dvacet tisíc školáků a sto tisíc dospělých. Šíří se do všech stran, dávno to není záležitost naší školy ani našeho města. Sto tisíc domácností dnes nakupuje zboží ve Fuhungově obchodu. Tyhle Vánoce by mohly být pro většinu lidí poslední svátky Svaté Komerce a příští by měly být tím, čím byly dříve – svátkem, kdy si lidé dělají radost i bez velkého utrácení.“

Jízlivý tón slov »svaté komerce« dával velice jasně najevo, co si o tom myslí. Eliška to nemohla přeslechnout, ale nechtěla jen tak ustoupit.

„Jak to chcete udělat? Myslíš, že se lidé dají jen tak předělat? Celá staletí slaví Vánoce určitým stylem – a teď aby najednou změnili všechny staré zvyky?“

„Celá staletí se Vánoce slavily jinak,“ odvětil. „Svátky Komerce jsou to až dneska.“

„Možná, ale lidem se nebude líbit vracet se pokorně k jablkům a ořechům, co dávali za dárky naši prapradědečkové!“

„Pokora by lidem více slušela,“ řekl. „Ale my to předěláme!“

„Kdo – my?“ naštětila se. „Vaše rodina?“

„Nejen naše rodina, ale taky naše rodina,“ řekl. „Největší zásluhu má na tom Fuhungův obchod. My to jen rozšiřujeme a propagujeme.“

„Poslyš, Víťo,“ podívala se na něho zkoumavě, ztišila hlas a naklonila se k němu blíž, jakoby se bála, že ji někdo uslyší. Zbytečná starost – spolužáci buď teprve stáli frontu ve školní jídelně, nebo si už pochutnávali na obědě, ale na jejich návrat bylo dosud příliš brzy.

„Cvrlikají si o tobě vrabci na střeše, že jsi jiný než ostatní. A vůbec celá vaše famílie. Co je na tom pravdy?“ dokončila tiše.

Víťa se na chvilku zamyslel.

„Takže vrabci na střeše,“ vzdychl si. „Hele, ty taky hned uvěříš kdejaký blbosti! Kdo ti to řekl? Jo, vlastně vrabci na střeše... odkdy umíš ptačí řeč?“

„Ale to je přece jen srandička?“ podívala se na něho přísně.

„Máš pravdu,“ zvážněl. „Ale není to úplná srandička. Líbí se mi, že chceš znát pravdu. Ale slib mi, že teď nevyskočíš, nezačneš ječet a zbytečně nic nerozkecáš. Ačkoliv by to bylo asi jedno, když už si to rozštěbetali ti vrabci...“

„Nebudu ječet – a nic nerozkecám!“ usmála se jeho slovům.

„No dobře, nebudu ti nic zapírat. Jsem čaroděj. Máš hlad?“

„Čaroděj?“ usmála se ještě víc. „Kdybych měla hlad, šla bych asi na oběd, ne?“

„Já ale hlad mám, takže neříkej, že ty ne. Dáme si něco k jídlu tady ve třídě. Já už tak obědvám dlouho.“

„Vlastně... ty taky nakupuješ u Fuhunga? To jsem si mohla myslet!“

„Jenže já na to nepotřebuji knihafon,“ řekl. „Co si dáš?“

„Pozveš mě? I kdybych si přála řízek s bramborovým salátem?“

„Dobrý nápad!“ přikývl.

Před oběma se naráz objevily plné talíře. Řízek byl veliký a šťavnatý, salát neošizený, ale Elču to zarazilo.

„Tobě to dalo dvakrát stejné jídlo?“ divila se.

„A navíc bez knihafonu, že?“ usmál se. „Tak jez, já už mám taky hlad!“

Pustil se do oběda, ale Elča nevydržela jíst a mlčet.

„Máš zřejmě víc než jen zaměstnanecké výhody, viď?“ hádala po prvním kusu řízku.

„Tak nějak,“ přikývl. „Nejen zaměstnanecké výhody. Taky o tom vím víc než je běžné. Zaměstnanecké výhody jsou ostatně můj nápad. A naopak blokování, aby si nemohl kdekdo koupit co chce, i když to nepotřebuje.“

„Ty máš opravdu nějaké větší výsady?“

„Mám,“ přikývl. „Jako čaroděj u Fuhunga nenakupuji, mám všechno zadarmo. A mám na něho vliv jako málokdo.“

„Ty pana Fuhunga znáš?“

„Nikdy jsem ho neviděl, ale znám ho lépe než kdokoliv na světě,“ řekl.

„Počkej!“ zarazila se. „To je snad nesmysl!“

„Není,“ odvětil. „Nikdy jsem ho neviděl, ale Fuhunga neviděl nikdo, tím se neliším.“

„Tak jak ho můžeš znát?“

„Paradox, že?“ usmál se Víťa, jakmile spolkl, co měl právě v puse. „V životě jsem ho neviděl, ale bavím se s ním. A on mě poslouchá a uskutečňuje moje ztřeštěné nápady. Takže ho znám.“

„Proč by pan Fuhungo poslouchal tebe, kluka?“ nechápala.

„Poslouchá mě,“ trval na svém. „Zatím mě poslechl ve všem, co jsem po něm chtěl.“

„A přitom chceš tvrdit, že jsi ho v životě neviděl?“

„Nikdo na světě ho neviděl,“ upřesnil to Víťa. „Proč bych já měl být výjimkou?“

„Tomu nevěřím!“ zavrtěla hlavou. „To by ten pán musel být hodně zvláštní týpek!“

„Máš pravdu, je hodně zvláštní,“ připustil Víťa. „Zřejmě ho ale považuješ za člověka – jenže to je omyl, Fuhungo není člověk!“

„Ty mě vážně strašíš!“ zarazila se s kouskem řízku na vidličce až u pusy.

„To záleží na tobě, jestli se tím necháš strašit!“ odvětil. „Já to beru jako přirozený stav. S Fuhungem se dá docela rozumně bavit. A když po něm chci něco, co nevypadá jako jasná pitomost, proč by mi nevyhověl?“

„Ale co je tedy Fuhungo, když ne člověk?“ zavrtěla hlavou.

„Fuhungo je Fuhungo,“ odvětil Víťa. „Není to člověk, ale mimozemská inteligence s obrovskou silou. Nachází se v této chvíli u nás na Zemi a spolupracuje s námi.“

„S obrovskou silou?“ zvážněla. „To vypadá strašidelně. Co kdyby ta inteligence svou sílu obrátila proti nám?“

„Kdyby se postavila proti nám lidem, spálila by nás všechny během půl vteřiny tak, že by na Zemi nezůstala naživu ani bakterie,“ potřásl hlavou Víťa. „To, že ještě žijeme, je jen důkaz, že Fuhungo takový úmysl neměl a nemá.“

„Anebo si vymýšlíš!“ nadhodila jinou možnost.

„Vymýšlím?“ zašklebil se na ni. „Elo, vzpamatuj se! Viděla jsi přece na vlastní oči, jak Fuhungo zachází s hmotou! Víš, jak ji vytváří? Přesně podle Einsteina – E=mc²! Umíš si představit energii, potřebnou k vytvoření kilogramu hmoty? Před chvilkou spotřebovaly ty dva talíře vynikajícího bramborového salátu energii, schopnou ohřát všechny pozemské oceány na bod varu. To by byl konec života na Zemi. A máš aspoň mlhavou představu, kolik tun hmoty z energie denně Fuhungo vytváří?“

„Kolik tun?“ užasla. „Kde na to ale tu energii bere?“

„Někde jinde současně hmotu anihiluje,“ odvětil. „Zákon zachování hmoty a energie platí a rovnováha v přírodě zůstává zachovaná, jen odborníkům se protáčejí panenky. Je to zkrátka věda na vyšší úrovni, než jaké zatím dosáhla naše pozemská.“

„Chceš mi tvrdit, že je to podle nějaké vědy?“

„Vědě to neodporuje!“ napomenul ji. „Jenže složitější vědě, než můžeš pochopit!“

„A ty... ty to chápeš?“ podívala se na něho zaraženě.

„Chápu ji jen tolik, abych ji mohl používat,“ ujistil ji. „Na plné pochopení bych musel vystudovat aspoň dvě vysoké školy, ale to je příliš brzy, nejprve musím vychodit základku, bez ní bych vejšku beztak nezvládl.“

„Čili – na pochopení ti stačí vědomosti z naší školy?“

„No jistě!“ usmál se. „Čarování tě mohu naučit, ale nebude to zadarmo. Máš zájem?“

Chvíli se na něho dívala se smíšenými pocity. Lákavé to samozřejmě bylo.

„Podle toho, co za to budeš chtít!“ řekla opatrně.

„Jen to samé, co od ostatních,“ ujistil ji.

„Ty jsi to... od některých už dostal?“ sondovala opatrně.

„To se rozumí,“ přikývl. „Ode všech chci to samé, nebudeš žádná výjimka. Naposledy jsem to dostal od Romana Janečka, znáš ho snad, nebo ne?“

„Od Janečka?“ podívala se na něho vyděšeně.

„Jistě,“ přikývl. „Aby sis nemyslela, kdovíco požaduji – chci jen slavnostní slib, že nic z toho nezneužiješ proti lidem. Tomu se zatím nikdo nebránil.“

„Jenom slib?“ oddychla si – dost viditelně.

„Jen slib,“ opakoval. „Ale na tom musím trvat. Kdybys ho porušila, přijdeš doživotně o všechna kouzla a nikdy v životě už si ani neškrtneš!“

„Opravdu chceš jen slib, že toho nezneužiju...?“ opakovala, jakoby to rozvažovala.

„To musím chtít od každého,“ řekl omluvně. „Jak říkám, žádné výjimky. Ale měl bych to ještě trochu upřesnit. Zneužitím se nerozumí, když kouzla použiješ proti darebákovi, abys mu zabránila vyvést lumpárnu. Zneužitím se rozumí svévolná škoda nebo nevratné poškození. Kouzla nesmí sloužit k šikanování spoluobčanů ani k jejich likvidaci. Knihafon sice neumožňuje sekat lidem hlavy ani ruce, ale když si vyčaruješ kuchyňský nůž, kterým pak někoho normálně zapíchneš, je to zneužití kouzel jako vyšité. Rozumíš?“

„Takže k čarování potřebuješ knihafon?“ zeptala se nedůvěřivě. „Proč zrovna ten?“

„Já ho nepotřebuji,“ ujistil ji. „Ten budeš potřebovat ty.“

„Ale jak to?“ nechápala.

„Protože jsem... jak bych to řekl... jsem zkrátka čaroděj vyšší kategorie. K čarování knihafon nepotřebuji a smím používat i kouzla, která se tak ani dělat nedají. Ale i knihafonem se dá ledacos vyčarovat a pro začátek by ti to mělo stačit. Až se to naučíš a dokážeš, že kouzla v tvých rukách nebudou zlá, můžeme si o tom popovídat znovu. Chceš?“

„Ale... jak ses stal tím... čarodějem vyšší kategorie?“

„Prosím tě, Elčo, nechtěj to vědět!“ podíval se jí přímo do očí. „Než se to stalo, musel jsem projít branou utrpení a smrti... odchod na onen svět a pak návrat, víš, jak mě nedávno zmlátili... snad se to časem dozvíš, ale teď po tom radši ani nepátrej.“

„Počkej!“ zarazila ho. „Slyšela jsem, že ti to udělali Lukáš s Antonínem, ale ti dnes knihafon mají... oni už také složili ten slib?“

„Knihafon si může koupit kdokoliv,“ odvětil Víťa. „Je to zajímavá a přitom poměrně lacino prodávaná školní pomůcka, máš přece svůj na ruce, nebo ne? Ale pro většinu lidí to zůstane jen zajímavý přístroj. Luka Macháně ani jeho nohsleda Tondu nebudou poslouchat o nic víc než herní konzole, které měli předtím. K čarování potřebuješ trochu víc než znát pár zaříkadel – přesněji klíčových slov. Darebáci se čaroději stát nesmí a proto mají Lukáš s Antonínem přístup mezi nás čaroděje doživotně uzavřený.“

„Doživotně?“ zpozorněla Eliška.

„Prokázali, že si nedovedou vážit lidského života,“ řekl vážně. „Slib by jim nepomohl, těm se prostě už nikdy nesmí věřit. Takže – doživotně!“

„Ale všichni říkají, že se poslední dobou až neuvěřitelně polepšili...“

„To není tím, že by si najednou začali vážit ostatních,“ řekl. „Polepšil je strach. Bojí se mě, ale to není záruka, abychom jim mohli svěřit kouzla.“

„Bojí se... tebe?“

„Divíš se?“ usmál se trochu smutně. „Předtím mě docela snadno zmlátili a teď aby se mě báli? Ale mají proč. Právě tím, co mi provedli, mi dali moje dnešní možnosti. Když jsem se vrátil z onoho světa, chtěli mě zase zmlátit. Jenže čaroděje nezmlátí ani dvacet raubířů, natož čtyři. Přimrazil jsem je. Luke si přitom zlomil obě ruce, ale ani to mu nestačilo, musel jsem jim pohrozit víc. Od té doby mají přede mnou respekt. Slíbil jsem jim, že je nechám na pokoji, když se budou chovat rozumně. Správně pochopili, že to není pokorná prosba, ale poslední výstraha, takže od té doby nikoho nešikanují.“

„To je to tak – strašné?“

„Přimrazení je hodně zvláštní stav,“ vzdychl si. „Postižený necítí ruce ani nohy, jakoby mu nepatřily, jenže jimi nemůže ani pohnout a je bezmocnější než mimino. Po chvíli to sice samo zmizí, ale pohrozil jsem jim, že by to mohlo trvat doživotně – a to je zlomilo.“

„A mohlo by to trvat... až do konce života?“

„Ne,“ zavrtěl hlavou. „Vždycky to po chvilce zmizí. Trvalé poškození by bylo zneužití kouzel. Ty grázlíky drží jen strach – ale drží je dobře.“

„Takže jen strach... a už to má i někdo jiný... doživotně?“

„Spousta lidí se dostala na naši černou listinu a nesmí získat naše schopnosti!“ přikývl. „Okruh lidí, kteří mohou čarovat, rozšiřujeme naopak velice opatrně.“

„Ale co kdyby to někdo slíbil už s vědomím, že to nehodlá dodržet?“

„Slib je jen ujištění, aby si každý uvědomil, že to není legrácka. U některých lidí se ani sliby nezdržujeme. Vezmi si to upřímně: kdo provozuje herny, sám se kvalifikoval jako škůdce a naopak se předem diskvalifikoval jako čaroděj. Čarodějem proto nemůže být nikdo z rodiny Macháňů. Tvoji rodiče žijí poctivě, ty sama nepatříš mezi darebáky, takže s tebou mohu počítat i jako s možnou čarodějnicí. A jsi navíc zvídavá, takže ses na mě sama obrátila – slíbíš mi, že toho nezneužiješ?“

„Bála jsem se, že chceš víc,“ přiznala. „Ne, nepodceňuji ten slib, věřím ti, že to nebude žádná legrácka, ale mohl bys chtít víc a možná bych ti víc slíbila... jen mě trochu spletlo, že to chceš od všech. Dokonce i od toho bezdomovce Janečka.“

„Nevím co sis představovala,“ odvětil. „Ale to je opravdu všechno. Snad bys nečekala, že bych chtěl něco jako úplatek?“

„No – úplatek mě ani nenapadl,“ usmála se. „Ale nechme toho, když je to takhle, ten slib ti samozřejmě dám. Když se tomu zatím nikdo nebránil, nebudu výjimkou. Slavnostně ti slibuji, že nic nezneužiju. Ruku na to?“

„Ruku na to,“ souhlasil.

Errata:

23.08.2021 18:51