Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Hypotéka

Příjezd exekutorů nikdo neočekával, takže byli překvapení všichni.

Když před domem časně ráno zastavilo stěhovací auto, následované dvěma osobními, nikdo si jich nevšiml. Pak se ozvalo zabušení na dveře a až potom zvonek – policajti nejprve na dveře zabuší, nebo je rovnou vyrazí beranidlem, než aby se obtěžovali hledat zvonek.

Tatínek šel otevřít, zatímco maminka ještě snídala.

Venku stálo celé procesí. Dva uniformovaní policisté, dva muži v klasických oblecích, jedna žena v šedomodrém kostýmku a vzadu postávali dva chlapi v pracovních mundurech.

„Jdeme zabavovat!“ oznámil rozespalému tatínkovi policista.

„Ale co?“ nechápal otec, ačkoliv ho to velice rychle probralo.

„Tady mám k tomu soudní příkaz!“ podstrčil mu chlap v nažehleném fialovém kvádru před nos jakési lejstro, ozdobené několika razítky.

„Soudní příkaz?“ podivil se tomu tatínek. „Kdo si tohle vymyslel?“

„My ne, my jsme tu jen pro případ, že byste kladl odpor,“ pokrčil rameny policista.

„Taky mě napadlo klást odpor,“ ušklíbl se tatínek. „Co je to za soudní příkaz?“

„Soud dal tento týden příkaz k soudní exekuci, protože jste nesplácel dluhy,“ obvinila ho žena, zřejmě advokátka, nebo snad soudní vykonavatelka? Možná to byla i exekutorka, ačkoliv tohle povolání je opravdu jen pro silné žaludky.

„Jaké dluhy to měly být?“ zeptal se tatínek.

„Hypotéka na tento dům,“ odvětila suše.

„To je nesmysl! Splácíme trvalým příkazem v bance a nikdy nám nepřišlo oznámení, že bychom některou splátku nezaplatili. Máme na kontě více než kolik je hodnota hypotéky a mohli bychom splatit všechno najednou, kdyby tam nebyla doložka o pokutě za předčasné splacení. Jak je to možné?“

„Jednoduše,“ odvětila advokátka. „Dali jste do trvalého příkazu pozdější datum, takže splátky chodily pozdě.“

„To není možné!“ zamračil se otec. „Pokud vím, je tam předstih pěti dní, to musí stačit i s potřebnou rezervou!“

„Zřejmě nestačilo,“ opáčila suše advokátka. „Spořitelna uplatnila doložku, při které má zástavní právo na nemovitost při pozdním splácení. Dům teď patří spořitelně a vy se vystěhujete. Vnitřní vybavení se zabavuje na soudní výlohy a odměny exekutorů, takže si teď vezměte, co máte na sobě – a opusťte majetek spořitelny. Tady vám už nic nepatří.“

„Smím se zeptat, kdy se konal soud?“ zamračil se otec. „Já jen, že se konal bez nás, což odporuje Listině Základních Lidských Práv, neboť každý má právo na spravedlivý soud, na obhájce a řádné řízení!“

„To byste se musel řízení zúčastňovat!“ vyštěkla advokátka. „Aspoň vidíte, jak se nevyplácí kašlat na soudní obsílky!“

„Obsílky? Žádné sem nepřišly!“ zvýšil hlas tatínek.

„Poslali je na místo vašeho trvalého bydliště, ale když jste si je v termínu nevyzvedl, má se právoplatně za to, že byly řádně doručené. Že jste se nedostavil k soudu, je čistě vaše rozhodnutí a především – vaše smůla.“

„Žádné obsílky nepřišly!“ opakoval tatínek. „Kde jsou?“

Mezitím ale ke dveřím přišla maminka.

„Skoč vzbudit děti, ale ještě předtím uvaž Azora!“ nařídil jí stručně. „Jsou tu exekutoři a chystají se nás vystěhovat.“

„To snad ne!“ vyjekla i maminka.

„Už je to tak!“ řekl tatínek. „Vzbuď děti, ať se ustrojí, budeme muset odejít.“

„To chceš nechat jen tak?“ vyjela si na něho.

„Ještě že Janka stihla digitalizovat všechny naše rodinné fotografie,“ ušklíbl se táta. „Ty nám už nikdo nevezme!“

„Ustupte – ať může začít exekuce!“ poručil policista. „Ten dům už není váš!“

„Váš také ne!“ odsekl tatínek. „Podle vašich řečí patří spořitelně. Ta teď dostane, co jí patří, ale vy se tu neroztahujte, vaše to také není!“

„My jsme úřední osoby!“ prohlásil zvysoka a důležitě policista.

„Počkáte aspoň, až žena oblékne děti? Kromě toho máme uvnitř psa. Zvířata poznají, že tu nejste jako přátelé a mohl by vás pokousat.“

„Tak ho uvažte a hoďte sebou, ať nezdržuje zabavování!“ prohlásil policista.

Tatínek chvilku počkal, pak nevítané návštěvě otevřel. Dva stěhováci pod ochranou policistů vešli do domu.

„Kde máte televizor?“ staral se jeden z exekutorů.

„Nemáme televizor,“ ušklíbl se tatínek. „Nemáme ani rádio, video a žádnou takovou techniku vhodnou k zabavování. Budete muset zabavit něco jiného.“

„Musíte tu mít počítač!“ rozčiloval se exekutor. „Ještě včera večer jste se odsud prokazatelně připojoval k internetu!“

„Tak hledejte!“ ukázal mu tatínek klidně na obývací pokoj. „Snad nechcete, abych vám ještě ukazoval, kde co leží? Ale ten počítač už nenajdete. Byl starý a nemoderní, zralý na vyhození nebo na ekologickou likvidaci, jak se dneska říká.“

„Vy tady nemáte ani mikrovlnku nebo mixér?“ divila se advokátka v kuchyni.

„Samozřejmě ne!“ ujistil ji tatínek. „My tyhle elektrické krámy nepodporujeme! Je to určitě ekologičtější. Můžete si leda vyšroubovat úsporky ze svítidel!“

„Nevadí. Zatím vyneste tuhle skříň!“ ukázal exekutor na knihovnu plnou knih.

„Ale šéfe! To jsou přece knihy!“ drbal se na čepici stěhovák. „Nemáte představu, jak jsou těžké, kdo to má nosit? Nedalo by se to nejdřív vybrat do nějakých krabic?“

„Ta skříň je sektorová rozkládací!“ napadlo exekutora. „Po jednotlivých dílech se dá odnést i s obsahem!“

„Pokud ji při rozebírání nerozbijete!“ ušklíbl se tatínek, ale odstoupil stranou, aby jim nepřekážel.

Mezitím se z chodby ozvaly dětské hlasy. Víťa s Jankou nahlédli do obývacího pokoje, ale máma je nedočkavě pobízela, aby se rychle strojili.

„Tak čest vaší práci, my odcházíme!“ řekl tatínek, když viděl, že je rodina připravená.

„To nemůžete, nejprve musíme sepsat protokol!“ čertil se exekutor.

„K tomu mě nemůžete nutit,“ usmál se tatínek kysele. „Sepisujte si co chcete, poberte si co naložíte, ale nás už z toho vynechte!“

„Zákon je zákon!“ prohlásila advokátka. „Pane strážmistře, povinný tu musí počkat do konce exekuce, zajistěte to!“

„Slyšel jste? Počkáte tady!“ opakoval nekompromisně policista.

„Jak chcete – ale rodina snad odejít může, ne?“ vyjednával tatínek. „K tomu je přece nepotřebujete! To tu mají stát na chodbě? Kromě toho je tam ten pes...“

„Fakani se psem ať vypadnou, ale vy tu ještě zůstanete!“ rozhodl strážmistr.

„To jim to tu všechno necháme?“ mračil se Víťa.

„To víš, že ne!“ povzbudil ho táta. „Seberte se a utíkejte s mámou za panem Adamem! Pěšky je to kousek, já vás rychle dohoním!“

„Vaše auto je také zabavené!“ upozorňoval je exekutor.

„Auto vezme čert, k Adamům je to pěšky blíž,“ ujistil ho tatínek.

„Podle zákona musíme sepsat zabavené předměty!“ prohlásil důležitě exekutor.

„Sepisujte!“ pokrčil táta rameny. „Kdo vám v tom brání?“

Děti s maminkou a Azorem na vodítku opustily dům, kde si teprve nedávno zařizovali domov. Proběhlo to v klidu, jako by odcházeli na výlet. Advokátka s exekutorem si zatím rozložili na kuchyňském stole složku formulářů, aby mohli sepsat zabavené předměty.

V té chvíli se obývákem rozlehl rachot, třesk a řinčení rozbíjeného skla. Veliká knihovna plná knih se položila na podlahu, při dopadu se dřevěné díly rozlomily a veškeré knihy se vyvalily na zem.

„Já věděl, že ji rozbijete!“ ušklíbl se spokojeně tatínek.

„Co jste s tím dělali, hovada?“ vybuchl exekutor.

„To je vaše vina,“ ujistil ho s pobaveným úsměvem tatínek. „Skříň byla přišroubovaná ke stěně, ale aby se dala odšroubovat, museli byste nejprve vyndat knihy. Koukám, že se jim podařilo vyrvat ze zdi šrouby, asi tam moc nedržely, ale když povolily, šlo k zemi všechno.“

„Vy jste věděl, že je na šroubech?“ vyjel na něho exekutor.

„Jistě,“ přikývl otec rodiny. „Sám jsem to přece šrouboval! Kdysi dávno nám kolem oken jezdily těžké náklaďáky, až se třásla podlaha. Od té doby skříně šroubuji ke zdi, aby se nemohly svalit. Nemůžu za to, že to nějaké nemehlo vzalo silou a pak ještě větší silou.“

„Kdybyste něco řekl, nestalo by se to!“ vyštěkl exekutor.

„Dovolte!“ pohodil ramenem otec. „Co je vám do našich rodinných tajemství?“

„Nevadí,“ vzpamatoval se exekutor. „Připíšeme vám to k dluhu!“

„Komu?“ rozesmál se otec. „Za zničení skříně přece můžete vy! To vy jste jim nařídil, aby ji odnesli do auta i s knihami! Oni se to jen snažili splnit! Jsou jako sloni v porcelánu, ale na váš příkaz! Zničil jste to tím nesmyslným příkazem sám!“

„Jen se netěšte!“ soptil exekutor. „Ještě jsme neskončili!“

„Obávám se, že jste skončili,“ řekl tatínek. „Vážně u toho musím být? Klidně přijdu podepsat ten váš protokol, ale na to snad mohu počkat před domem!“

„To nejde!“ vzepřel se exekutor. „Exekuce není holubník! Musíte tu zůstat až do konce, abyste nemohl tvrdit, že seznam nesouhlasí!“

„A nemůžete do toho seznamu napsat – veškeré vybavení domu?“ navrhl otec. „Ať to nezdržujete víc než je trapné! To vám klidně podepíšu a pak si tu dělejte, co se vám zlíbí, do toho už mi nic není. Nedělejte z toho světobornou událost! Je mi fuk, kolik vám z toho zůstane za prsty!“

„To je žalovatelná urážka!“ vyskočila advokátka.

„Že byste se v tom poznala?“ ušklíbl se otec. „Podívejte se, když tvrdím, že mi je to jedno, tak to neznamená, že bych vás podezíral ze zpronevěry. Naopak jsem pevně přesvědčen, že tu nic neukradnete, i kdybyste chtěli – ale nemusíte mě snad do toho zatahovat!“

Exekutor si vyměnil udivené pohledy s advokátkou, ale ta jen mlčky kývla. Exekutor pak přistrčil tatínkovi místo seznamu lejstro, kde stálo dům s veškerým vybavením. Ten to klidně podepsal, zvedl se a zamířil ke dveřím.

„Člověče, s takovým dlužníkem jsem se ještě nesetkal!“ vrtěl hlavou policista. „Jako by vám na ničem nezáleželo!“

„Copak na tom záleží?“ obrátil se na něho otec. „Vy jste neviděl, že to už není naše? Máte zkušenosti s rodinami, které lomí rukama, brečí, nebo se perou, že? To není náš styl.“

„Ale stejně – nechat všechno na místě a odejít, to není normální!“ divil se policista.

„Člověk musí být vždycky připravený odejít jen s tím co má na sobě,“ filosofoval otec. „Zvlášť ve státě, který umožňuje zlodějny. Vám to opravdu nepřišlo trapné? Takový nesmysl – pozdní splácení, když máme trvalý příkaz s pětidenní rezervou! To je přece jasná chyba banky! Tušil jsem, že budeme někomu vadit a kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde. Čekal jsem nějaký podraz, dnes nebo jindy, na tom už nesejde, jen jsem nevěděl, co na nás vytáhnete. Teď už to vím. Ale nemyslete si, že spořitelna něco získá! Dostane za tenhle barák jen pojistku. Bohužel je pojištěný s doložkou, že případné plnění dostane ona. Tak ať si ty peníze užije, já jí je přeji.“

„Počkejte – co jste to právě říkal?“ zpozorněl policista.

„Víte, jak bych vám to vysvětlil,“ řekl otec už ve dveřích. „Pojďte se mnou ven, tady už nemám co pohledávat...“

„Franto – jdu hlídat pána ven, aby ho něco nenapadlo!“ ukázal policista kolegovi. Asi mu došlo, že není všechno zcela v pořádku, jen ještě netušil, co to bude.

„Víte... já se ve volných chvílích zabývám vynalézáním,“ začal otec, když spolu vyšli před dům. „Na půdě mám laboratoř, kde se zabývám výrobou umělého benzínu. A mohu se pochlubit vynikajícími výsledky! Je tam přes tisíc litrů kvalitního benzínu. Bohužel jste mě vytrhli od kontroly aparatury. Myslel jsem, že odcházím na pár minut a nechal jsem zapnuté přehřívání. Když jste pak na mě vytáhli tu exekuci, nemohl jsem to vypnout.“

„Co že to tam děláte?“ vytřeštil oči policista.

„Syntetický benzín – a někdy touhle dobou by mohl být tak přehřátý, že může explodovat,“ mrkl se na hodinky. „Kromě tisíce litrů benzínu je tam i pár tlakových láhví s propan-butanem, ty nadělají ještě větší paseku! Nejprve bouchne benzín a pak propan-butan. Takovou prskavku jste určitě už dlouho neviděl!“

„Vypněte to!“ poručil mu policista přísně. „To myslím vážně! Nebo to bude trestný čin žhářství! Zastavte to, dokud není pozdě!“

„To mi nařídit nemůžete!“ opáčil otec suše. „Nepůjdu tam ani za zlaté prase, dokonce ani kdybyste odvolali tu exekuci. Teď už je pozdě! Je to přehřáté a nejspíš i životu nebezpečné. Žhářství to není, jen nešťastná náhoda, způsobená neočekávanou exekucí – ze které jste mi nedovolili odejít. Takže je to i vaše vina! Neměl jsem přece úmysl zapálit to! Jen vás pro jistotu varuji, aby vás nenapadlo běžet to vypínat. Kdo otevře dveře na schody, pustí tam vzduch a exploduje to dřív. Nepomůže ani vypnout hlavní vypínač elektřiny, řekl bych, že už teď je pozdě. Pojďte za roh, sem by mohly létat kusy střechy!“

„Co blázníte! Vždyť jsou tam lidi!“

„Já sice ten parazitický živočišný druh za lidi nepovažuji, ale v první chvíli jim asi bude lépe uvnitř. Až bouchne benzín, oni už jistě vyběhnou sami!“

Policista se nadechl, aby něco řekl, jenže v té chvíli se pod střechou zablesklo, ozvala se rána, ze střední části střechy vylétl vějíř střešních tašek a dírami po nich okamžitě vylétly plameny. Oheň zahučel a vzepjal se vzhůru. Pár ohnivých proudů hořícího benzínu dopadlo i na dvě osobní auta, stojící na cestě před domem. Obě auta ihned začala hořet.

„Neříkal jsem to?“ kvitoval to otec s uspokojením. „Odhadl jsem to skoro přesně!“

„Hoří!“ vzpamatoval se konečně policista a roztřeseně vytahoval služební mobil, aby volal hasiče. „Hoří! Všichni ven!“

Pod střechou zablýsklo ještě víc. Žár hořících aut ozářil vnitřek domu, odkud vybíhal zbytek exekutorské výpravy. Advokátka byla venku jako první – ne že by jí ve dveřích dali muži přednost, prostě se na útěk obrátila nejdřív.

To už byla celá střecha v jednom plameni a hukot plamenů sílil. Tisíc litrů benzínu je jistě méně než bývá v hořící rafinérii, ale na obytný dům je to trochu moc.

„Všichni pryč! Jsou tam flašky s propan-butanem, může to bouchnout!“ ječel policajt a fascinovaně hleděl na dům, hořící přímo před jeho očima.

Oba policisté, advokátka, exekutoři i stěhováci se otočili a ozlomkrk utíkali pryč.

„Nenechám tady přece auťák!“ napadlo jednoho stěhováka.

Obrátil se, doběhl ke kabině, otevřel dveře a naskočil. Ostatní ho se zatajeným dechem sledovali, ale když náklaďák bez problémů nastartoval a rozjel se, obrátili se zase k domku, hořícímu jako stoh slámy. V té chvíli se na půdě zablýsklo ještě víc, zaburácela detonace, střecha se rozlétla úplně a plameny vylétly i z vyražených oken v přízemí, kde se nejspíš zřítily stropy. Nábytek, politý hořícím benzínem, vzplál jako suché dřevo v krbu.

„Propan-butan! Kde je ten hajzl...?“ zbrunátněl policista.

Otec rodiny tu ale už nebyl. Právě lehkým klusem dobíhal k lesu, kde na něho čekal zbytek rodiny i se psem. Až sem se linula záře z ohnivého chocholu hořícího domu. Z dáli se k lesu doneslo kvílivé Hoří hasičského vozu, ale tisíc litrů benzínu představovalo příliš silnou prskavku, než aby se dala uhasit.

„Bylo by nám tam dobře – ale to už je život!“ řekl stoicky Víťa.

Maminka plakala, Janka k tomu také neměla daleko, ale Víťa obě utěšoval.

„To nevadí!“ chlácholil především Janku. „Všem lidem přece říkáme, že čaroděj nesmí dávat význam předmětům z obyčejné hmoty! Vyčarujeme si všechno znovu!“

„Jak jsi to mohl udělat?“ udeřila maminka na tátu, jakmile se dostal na dosah.

„Platili jsme dluh řádně? Platili!“ odvětil zdánlivě bez souvislosti. „Byl to od nich šeredný podraz? Byl. Tak jim nechám jen ohořelé zdi! A lituji, že jsme museli kvůli hypotéce uzavřít na ten barák povinnou pojistku. Spořitelna ji dostane – ale ať si to s exekutory vyřídí sama, za vnitřní vybavení dostanou leda pár korun ve sběrně železa. Ty bys je nechala hrabat se v našich rodinných dokumentech?“

„Jak jsi ale dokázal udělat takovou fakuli?“ zeptal se ho Víťa obdivně.

„Fuhungo si pamatuje desetilitrový kanystr benzínu,“ usmál se trochu pyšně, trochu smutně táta. „Nechal jsem jich na půdě naskládat stovku a poslední opatrně dát na zapálený campingový propan-butanový vařič. Fuhungo se nedivil, ačkoliv mě nedávno upozorňoval, jak je zapálený vařič nebezpečný. Jestli má Fuhungo inteligenci, jakože tomu věřím, mohl se docela skvěle bavit! Nikomu se ale nic nestalo, takže i on je jistě spokojený.“

„Co teď budeme dělat?“ starala se víc Janka.

„Požádáme o dočasné přístřeší pana Adama,“ zvážněl otec. „Pak se vrátíme na Zem a zařídíme si jiné bydlení. Tentokrát bez hypotéky. Jedna zkušenost nám snad stačí.“

„Jenže – když jsi jim udělal tohle, půjdou po tobě!“ varoval ho Víťa. „Než se naděješ, bude z tebe obžalovaný a hned nato i uvězněný terorista!“

„To bych jim neradil!“ opáčil táta. „Mohli by ze mě teroristu skutečně udělat!“

„No vždyť to říkám!“ opakoval Víťa.

„Možná bych jim nechal pocit vítězství, až by mě zatýkali,“ ušklíbl se táta. „Ale s tím uvězněním bys mě rozesmál. Jak chceš uvěznit čaroděje?“

„Na tvém místě bych se nenechal ani zatknout!“ popichoval Víťa. „Mohl bys všechny přimrazit – a hoňte si mě!“

„Ba ne,“ zavrtěl hlavou táta. „Já si to zatčení vychutnám. Kdyby šlo do tuhého, mám možnost zmizet i z vězení. Zůstala by po mně díra jako po Faustovi, až na to, že ta prý byla ve stropě, já bych odešel schůdnějšími dveřmi – i kdyby tam původně nebyly.“

„Jo – jenže tím jsme na Zemi skončili!“ vzdychla si Janka.

„Neřekl bych,“ usmál se na ni povzbudivě táta. „Něco takového se přece dalo čekat! Když ne dnes, tak později. Naši protivníci nejsou úplní pitomci!“

„Jak chceš začít?“ mračil se Víťa. „Jestli je pravda, co se povídá o exekutorech, pak máme docela určitě vybrané konto do posledního floka!“

„Tohle bylo první, co mě napadlo!“ usmál se táta. „Samozřejmě, když u nás zabušili na dveře, bylo naše konto v bance vymetené. Jenže ne od nich. To konto sledoval Fuhungo. Do chvíle, kdy tam přicházely platby od našich zákazníků, bylo vše v pořádku. Jakmile sem ale přišel dotaz na stav konta, který nepocházel od nás, Fuhungo peníze během vteřiny přelil na dvě stovky jiných kont. Zbylo tam třiatřicet korun. Jsem zvědav, jestli exekutor pochopí, že je to správná Jidášova odměna za jeho snahu.“

„Príma, tati!“ ocenil to Víťa. „Nebyl to marný nápad udělat z Fuhunga hackera!“

„Začneme tedy znovu,“ vzdychla si maminka. „Ještě že má Janička v knihafonu rodinné fotografie. A že nám nezabavili knihafony, naštěstí je přehlédli.“

„Nám by nevadilo, kdybychom je nechali vypařit. Horší je, že věděli, kdy a kudy jsme se připojovali k internetu,“ zamyslel se Víťa. „To musíme změnit. Necháš mi to vymyslet, tati? Beztak budeš mít až nad hlavu starostí s bydlením!“

„Vymýšlej!“ souhlasil táta.

Errata:

23.08.2021 18:51