Vítej, návštěvníku!

Programátor

S pozoruhodným námětem přišel za Víťou Olda.

„Poslyš, Víťo, ty jsi januly proti jejich vzoru ve světě skřítků upravoval, že?“ začal.

„To se rozumí. Naše jsou větší a je v nich navíc ruční řízení a knihafony, takže jsou řiditelné bez telepatie a cíl se dá zadávat podle mapy,“ souhlasil Víťa.

„A nešlo by upravit je ještě trochu víc?“ zkoušel to Olda.

„Jak víc?“ požadoval Víťa upřesnění.

„Podívej, Víťo, januly jsou přece pouhý shluk siločár bez pevné formy,“ pokračoval Olda trochu zeširoka. „Když dovnitř nasedne celá škola, prodlouží se na velikost autobusu. Když tam nacpeš kufr, prodlouží se taky. Dalo by Fuhungovi hodně práce přizpůsobit je, aby se náklad nemusel přidávat jen ze strany, ale i zezadu? Já myslím, že by to šlo. Když do januly narveš veliký kontejner, získáš janulu-kamion. Kontejnery nejsou jen bedny, ale i chladírenské, cisterny... a můžeme vyvinout i další aplikace, třeba sanitky. Januly jsou sice rychlé, ale nakládání nosítek je těžkopádné a záchranářům se uvnitř blbě ošetřuje. Kdyby měli kontejnerek ušitý na míru, jako jsou dnešní sanitky, pochvalovali by si to víc.“

„Záchranáři si je pochvalují hlavně pro rychlost,“ namítl Víťa. „Dopraví pacienta bleskurychle do nemocnice, takže ho nepotřebují zdlouhavě ošetřovat. Další výhodou je, že tam může zraněného dopravit prakticky kdokoliv, čím rychleji, tím lépe. Stálo by asi za uvážení zavést jako zjednodušenou volbu nouzový odvoz do nejbližší nemocnice, tak aby to zvládl každý. Bylo by to určitě užitečnější než umělé dýchání s čekáním na doktory.“

„Máš asi pravdu, ale nahradit kamiony janulami by mělo také cosi do sebe, uznej!“

Víťa to Oldovi uznal a obrátil se na Fuhunga, jak by to bylo pracné. Obratem se dozvěděl, že to není problém. S létajícím kamionem zřejmě neprojdou lesem a bude obtížnější i potápění, ale principy tomu nebrání. Oldu napadlo, že by něco podobného potřebovali zemědělci místo práškovacích letadel, případně by se tím dalo i sít. Tam ale u Fuhunga narazil.

„Miradok je sice jen shluk siločár, ale musí být uzavřený,“ upozornil kluky. „Za letu se nedá nic vyhazovat ani přijímat. Pole zablokuje i střely vašich pozemských zbraní, ochrání vnitřek před teplotami, vyvolané třením o vzduch, nepustí dovnitř ani škodlivé záření a chrání před spoustou dalších vlivů, ale jen uzavřené. Za letu ani pod vodou se otevírat nedá. I kontejner musí být silovým polem ze všech stran obklopený, jinak to nejde.“

„Takže práškovat janulami nepůjde. Možná je dobře, že to není nic pro vojáky,“ spokojil se tím Víťa.

„Ale je to škoda,“ litoval Olda. „Otvírat okna v ponorce by mě také nenapadlo, ale januly pak nemohou hasit požáry ani zachraňovat lidi před povodněmi.“

„Zachraňovat lidi před povodněmi mohou,“ nesouhlasil Víťa. „janula zastaví ve vzduchu půl metru nad zemí stejně jako nad vodou a nastoupit se do ní dá. Hasit ze vzduchu požáry nejspíš nepůjde, ale když vymyslíme hasičský kontejner, dopraví ho janula až k ohni a to by mohlo ve většině případů stačit.“

„Ale co takové rozsáhlé lesní požáry?“ namítal Olda.

„Ty se hasí z letadel jen protože se k nim nedostaneš auty,“ pokrčil rameny Víťa. „Letadla beztak tu vodu nedokáží dostat do ohně přesně a spoustu jí vyplýtvají mimo. Ale januly dostanou hasiče i vodu těsně k ohni a umožní mnohem přesnější hašení. A hlavně nedopustí, aby oheň hasiče obklíčil, v nouzi vždycky dokáží odletět. Víš, jsem vlastně rád, že jsou januly uzavřené. Aspoň nikomu nedovolí střílet ani bombardovat!“

„Ty myslíš, že by někdo...“ zamračil se Olda.

„Všechno, co kdy člověk vymyslel, dřív nebo později krutě zneužil,“ vzdychl si Víťa. „To je snad naše pozemské prokletí. Jestli budou januly výjimkou, tím lépe!“

„Když je to tak, je to opravdu lepší,“ ustoupil Olda. „Ale nač jsou potom januly policajtům, když se z nich nedá střílet?“

„Oni z nich nestřílejí!“ přikývl Víťa. „Januly je jen rychle dopraví na místo. Tam je zruší a dál se spoléhají na neprůstřelné vesty. Viděl jsi záznamy z přepadení soukromé bezpečnostní agentury policií? To byla akce! Část policajtů zůstala v janulách a chránila druhé, ti z nich vyskočili a odzbrojeným protivníkům už jen nasazovali želízka. Padlo tam pár výstřelů, ale nikdo nebyl ani škrábnutý. Darebáci odhazovali pistole, když zjistili, že janulám kulky nevadí.“

„Ty záznamy jsem bohužel neviděl,“ vzdychl si Olda.

„Beze všeho, řeknu ti, jak se k nim knihafonem dostaneš,“ souhlasil Víťa.

„Horší bude, až budou zločinci v janulách terorizovat lidi a policie nebude moci nic dělat!“ sýčkoval Olda.

„Toho se neboj,“ usmál se Víťa. „Taky mě to napadlo při osvobozování rodiny Myškových. Uvědom si, januly neřídí pilot, ale Fuhungo. A když ho policie požádá, aby jim pomohl darebáky zneškodnit, prostě jim januly vypne – anebo je ještě jednodušeji dopraví přímo do věznice! A to už se dokonce stalo!“

„Fuj!“ otřásl se Olda. „Toho by se dalo děsným způsobem zneužít! Když si představíš, že má takové možnosti gangster...“

„Nepovažuj Fuhunga za darebáka ani za pitomce!“ okřikl ho Víťa. „Jo, technicky by toho zneužít mohl, prostředky na to má, jenže sám od sebe to nikdy neudělá a oblafnout se nedá! To není jako zneužít pistoli, auto a letadlo! Fuhungo je inteligentní bytost! Takzvané inteligentní střely mají proti němu inteligenci moučného červa a ti, co je odpalují, jsou proti němu retardovaní debílkové.“

V té chvíli mu ale bliklo hlavou, že silové pole janul přece jen není tak neprostupné, jak by se na první pohled zdálo.

Kulka skrz neprošla. Ale když Víťa poslal na strážce rodiny Myšků přimražení, chlap se složil jako pytel brambor, ačkoliv mezi nimi bylo pole a zablokovaná kulka se ještě vrtěla Víťovi přímo před očima. Stoprocentní ochrana to tedy nebyla.

Ale přimražení patří mezi dary skřítků a používat je umí Víťa, Janka, jejich rodiče – a možná Kája Adam. Tady zneužití nehrozí a při přepravě kontejnerů také ne. I v tom je Oldův nápad báječný a dá se říci, že Čechám pomůže vytrhnout trn z paty.

„Vojenského použití se bát nemusíme,“ pokračoval tedy spokojeně Víťa. „Ale ministr dopravy si určitě sedne na zadek, až mu to s těmi kontejnery předneseš.“

„Já?“ vytřeštil se Olda na Víťu.

„Je to snad tvůj nápad a kapička slávy ti neuškodí!“ řekl Víťa. „Zásluhy ti brát nechci, jen ti s tím pomůžu. Co takhle to teď hned někde vyzkoušet?“

„Kde na to sebereš kontejner?“

„Fuhungo nám nějaký zduplikuje,“ mávl rukou Víťa. „Poletíme se po něm podívat?“

„Klíďo!“ souhlasil Olda.

Když dva kluci přiletěli za ministrem dopravy, vzbudili tím pořádné pozdvižení.

Chvíli jim trvalo, než sehnali vhodný kontejner. Ale když už čtvrt hodiny křižovali nad druhým městem, žádný kontejner dole neobjevili. Nakonec Víťa požádal Fuhunga, aby jim zduplikoval normální kamion – nakonec, proč by to nešlo i tak? Fuhungo jim samozřejmě vyhověl a na kraji lesa brzy stál žádaný duplikát. Vyvolali pozměněnou janulu, nacouvali – janula kamion oblila – a už se i s ním vznášeli nad domy a ulicemi...

Přistáli na stísněném dvorku mezi bloky budov Poslanecké sněmovny, kam by kamion normálně nemohl vjet ani odtud odjet, vypnuli janulu a sháněli se po ministrovi dopravy. Víťa s ním během letu knihafonem domluvil schůzku, jako prostředníka drze použil i svého táty, takže ohlášené místo přistání bylo obležené zvědavci a mraky zvědavých hlav se dívaly i z okolních oken.

Většině při tom pohledu svitlo, že na vlastní oči vidí konec automobilové i železniční dopravy v Čechách, možná i v Evropě a časem třeba na celém světě.

Ministr je již očekával a spolu s ním i celá vláda a když kluci janulu zrušili a nechali kamion uprostřed dvorku, davy lidí kolem jim hlasitě fandily.

„Pane ministře, vyřešili jsme v Čechách problém nákladní dopravy,“ řekl slavnostně Olda. „Můžete okamžitě zastavit dovoz paliv i nalévání peněz do údržby silnic a železnic. Katuly nic z toho nepotřebují, jsou rychlejší, pohotovější a bezpečnější.“

„Původně to chtěl Olda použít jen na kontejnerovou dopravu,“ doplnil ho Víťa. „Ale nesehnali jsme vhodný kontejner, tak jsme to zkusili s kamionem. Jde to, jen ten kamion je zbytečně složitý, pro dopravu nákladů by úplně stačily jednodušší kontejnery. Takhle se ale dá řešit i průjezd cizích kamionů Čechami – na hranici je převezmou katuly a přes Čechy s nimi za levný peníz přeletí.“

„Januly poberou i kamiony?“ divil se ministr. „Kdo by to do nich řekl?“

„Ty původní ne,“ zavrtěl hlavou Víťa. „My jsme vyvinuli upravenou verzi, chceme jí říkat katula – podle Oldovy sestry Katky. Ale létá se s ní jako s těmi původními. Rychle, pohotově a bezpečně.“

Oba kluky pak – za všeobecného povzbuzování – pozvali na zasedání Parlamentu, aby přednesli novou koncepci dopravy. Víťa měl pravdu, Olda si zasloužil svou kapičku slávy, ale v Parlamentu se jí dostalo oběma, i když Víťa zdůrazňoval, že to byl Oldův nápad. Slávy bylo dost pro oba. Víťa aspoň opakovaně navrhoval, aby se novému druhu janul říkalo podle Oldovy sestry katuly, když už se janulám říká podle jeho sestry Janky. Autor nápadu Olda pochopitelně nic nenamítal a zdálo se, že se nový název uchytí.

Olda pak vystoupil v Parlamentu se svou představou, jak dál s katulami. Poslanci se museli nejprve dohodnout, že ho nechají vystoupit, současná opozice byla proti, ale u všech nakonec převládla zvědavost, s čím ten kluk vlastně přijde.

„Kdyby bylo podle mého, zavedl bych celostátní dopravní dispečink,“ přednášel Olda poslancům. „Takový dispečink jsem schopný s Víťou přes knihafony i sám naprogramovat, takže o jeho uskutečnitelnosti nepochybujte. Dispečinku by zákazníci zadávali, odkud a kam potřebují něco odvézt. Dispečink vyhledá nejbližšího volného řidiče s licencí na katuly a předá mu zakázku. Řidič náklad naloží a dopraví na místo, ale platbu za něho mezitím se zákazníkem vyřídí dispečink. Zaměstnal bych tím hlavně dnešní nezaměstnané. Pro získání licence není nutné vzdělání, stačí krátký kurs zacházení s knihafony a orientace podle mapy, to podle mě zvládne i poloviční analfabet. A i když bude dispečink zákazníkům účtovat zlomek současných nákladů na přepravu, vznikne tady poměrně nenáročné a přitom slušně placené zaměstnání. Mohlo by to být ke spokojenosti všech.“

Pro poslance byl ten nápad zajímavý. Nejenže by elegantně řešil problémy s dopravou, ale i se zaměstnáváním problémových skupin obyvatel. S věcnou námitkou se ale přihlásil jeden z opozičních poslanců.

„A neobáváte se, že nezaměstnaní nepřizpůsobiví všechno rozkradou? Je přece známé, že jim nemůžete svěřit ani lopatu!“

„Tak jim ty lopaty nesvěřujte,“ přikývl klidně Olda. „Co chcete prodat na katule? Je to přece pouhý shluk siločar!“

„Mohli by zkusit prodat knihafon, kterým je budou vyvolávat!“ namítl poslanec.

„Už snad víte, že se knihafon prodat nedá,“ opáčil Olda. „Licence je na osobu, ne na knihafon, ten ji jen zprostředkuje.“

„Mohli by přece velice snadno rozprodat náklad, svěřený k přepravě!“ nadhodil jinou možnost poslanec. „Zaletí někam stranou, v rychlosti tam náklad vyloží a rozprodají.“

„To mě taky napadlo,“ přitakal Olda. „Jenže to nepřipadá v úvahu. Katula se dá na dálku zablokovat, aby znemožnila náklad vyložit. Dispečink bude mít přehled, odkud a kam který náklad putuje a ví také, kde se právě která katula nachází. Když tedy zjistí, že někdo změnil bezdůvodně trasu a chystá se zřejmě náklad vyložit jinde než kde má, není problém katulu mu zablokovat proti otevření i zrušení a ještě tam poslat policii. To by kriminalitu toho druhu mohlo úplně vyloučit.“

„Poslední možností je ještě únos,“ nevzdával se poslanec.

„Ten hrozí u kamionů také,“ řekl Olda. „Jenže katulu nezastavíte tím, že jí do cesty postavíte vozidlo. Jakási možnost únosu je v místech odletu a příletu, ale to by musel únosce patřit k firmě zákazníka. Jenže to pak není únos, ale pokus o pojistný podvod, opět snadno odhalitelný dispečinkem.“

„Ale co když budou nepřizpůsobiví krást mimo dispečink?“ nadhodil poslanec. „Co jim třeba zabrání převážet náklad úplně bez účasti dispečinku, na černo?“

„Nic,“ pokrčil Olda rameny. „Dobrá, budou vozit náklad na černo. Kdo jim ale náklad na černo svěří? Každý zákazník bude raději jednat s dispečinkem, kde bude mít záruku, že se zboží dostane do cíle v pořádku. Kdo si dopravu sjedná na vlastní pěst přímo se šoférem, bude riskovat. Ale i potom bude mít dispečink přehled, kudy se katula toulala a co dělala. Možná to nezabrání rozkradení nákladu, ale postačí, aby dispečink pomohl krádež objasnit a policie už by si s tím měla vědět rady. V žádném případě by se to nemělo opakovat.“

„Nevím, jak chcete působit na recidivisty, které nepřevychová ani policie?“

„Recidivisty přenechme pohádkám,“ řekl vážně Olda. „Samozřejmě předpokládám, že dopadený zloděj ztratí licenci – neboli možnost vyvolat katulu. Udělení licence bude požadovat čistý trestní rejstřík. Každý si včas rozmyslí přijít navždy o tak výhodné zaměstnání!“

„A nešpehoval by ten váš dispečink řidiče přespříliš?“ namítla jedovatě poslankyně z opozičního tábora. „Nezlobte se, ale opravdu mi to připadá jako špehování.“

„Vážená paní poslankyně!“ odhodlal se k odpovědi Víťa. „Dispečink dálkové dopravy je součástí letového dispečinku janul. Ten musí mít tak jako tak dokonalý přehled o janulách, protože zajišťuje jejich bezpečí, ať se nacházejí kdekoliv, jinak by byl provoz janul nemožný. Nepředstavujte si ale, že tam někdo sedí a ostražitě sleduje obrazovky. Při současném řízení ve dne v noci desetitisíců janul tam už není místo pro člověka. Všechno řídí programy. Není to špehování, ale technické zabezpečení. Je jen otázka vložených programů, dát jim na starost automatické sledování systému nákladní dopravy. Může to fungovat bez dozoru lidí a přitom spolehlivě a s jistou dávkou předvídavosti to může zabránit i některým vychytralým lidem páchat zlodějny. Špehování bych tomu ale neříkal.“

„Ale chlapče, jak si tím můžete být tak jistý?“ vrtěla hlavou poslankyně.

„Když ty programy udělám, budu za ně taky ručit, paní!“ odvětil Víťa sebevědomě.

„Ale chlapče!“ opakovala jízlivě poslankyně. „Nenosíte hlavu v oblacích? Snad si nemyslíte, že k tomu někdo pustí děti?“

„Budete muset, paní poslankyně,“ usmál se Víťa. „Možná se vám zdá, že máme hlavy v oblacích, ale dovolte mi ujistit vás, že nikoho jiného na vytváření těch programů nemáte. V našem světě nevyužijete ani všechny prsty obou rukou na spočítání lidí, schopných v těch programech něco změnit. Takže otázka, zda nás k tomu pustíte nebo ne, je úplně mimo. My to prostě uděláme a vy tomu buď dáte vhodný právní rámec, nebo to bude fungovat bez vás. Januly přece také létají bez podepírání vašimi zákony.“

„A nezdá se vám troufalé zavádět něco, co nemá žádnou oporu v zákonech?“

„Nezdá,“ zasmál se Víťa. „Naopak – jsem rád, že nám žádné zákony nepřekáží, bývá to jen ke škodě věci. Důležité je, že zákony neporušujeme. A co není výslovně zakázáno, je obvykle dovoleno.“

„Ale co byste dělali, kdybychom ty vaše létající bubliny zákonem zakázali?“ zkusila poslankyně Víťu popíchnout.

„Zrušili bychom je Policii a všem státním organizacím,“ odvětil klidně Víťa. „Ti by je pak nemohli používat. Ostatním bychom je ponechali a všichni by létali proti zákazu.“

„I proti zákonu?“ zvážněla poslankyně.

„Podívejte se, paní poslankyně,“ začal rozvážně Víťa. „Zákaz janul i katul by byl nesmyslný, hloupý, ale naštěstí pro nás i nevynutitelný. A nevynutitelný zákon je leda pro srandu králíkům. Však vy byste to ještě rádi vzali zpět!“

„Ale co kdyby policie začala jejich používání tvrdě stíhat a pokutovat?“

„Nebyl by pro nás problém udělat z průhledných bublin stříbrně lesklé, do kterých by nebylo zvenčí vidět. Tím pádem by Policie neměla koho stíhat, nebyla by prostě schopná zjistit, kdo zákon porušuje, i kdyby bylo nebe nad městy poseté stříbrnými kapkami. Januly nemají ani poznávací značky, jen byste lidem ukázali svou naprostou neschopnost.“

„Mohli bychom policii pověřit jejich sestřelováním!“ přitvrdila zamračeně poslankyně.

„Silové pole janul i katul je chrání proti střelám z ručních palných zbraní. Nedávno po mně jeden gangster střílel. Všechny střely to ve vzduchu zastavilo půl metru přede mnou. Nebyl by ani problém vracet střely proti střelcům. Neděláme to, nakonec i život gangstera má svou cenu, ale jak říkám, je to věc jedné jediné konstanty v programu. Myslím, že by potom příkaz k sestřelování janul vedl k okamžitému pádu vlády.“

„A co kdyby nebyly použité jen ruční zbraně?“

„Vlastně jste mě, paní poslankyně, přivedla na myšlenku,“ řekl Víťa. „Doplním do programů energetický limit pro střely. Při jeho překročení pole střelu vrátí zpět a třeba i s větší energií, než s jakou přilétla. Střela z tankového kanonu potom rozstřílí tank, který ji vystřelil, střela z palubního kanonu sestřelí letadlo. Trochu složitější program by likvidoval samonaváděcí rakety, ale když si s tím trochu pohraji, může se sestřelování janul šeredně podobat sebevraždě.“

„Potom by mohly být vaše januly úžasným pomocníkem zločinců. Vždyť by se v nich mohli policistům vysmívat!“

„Zapomínáte na to, že se Policie může při stíhání zločinců obrátit na Dispečink janul s žádostí o pomoc. Pak by vlastnosti janul nebyly zločincům k ničemu. Naopak, januly mohou být pro takovou chásku velice nepříjemné, jak se už stalo.“

„Aha... ale špehování se nebude líbit ani poctivým lidem!“ neodpustila si poslankyně jedovatost na závěr.

„Pak se prostě janulám vyhýbejte!“ poradil jí Víťa.

Poslankyně zrudla, ale neřekla nic. Několik poslanců se zasmálo, ačkoliv Víťa neřekl, ke které části lidstva on sám paní poslankyni počítá.

Vybrala si jistě sama.

Hned po návratu domů se tatínek obrátil na Víťu.

„Poslyš, s tím obracením střel proti střelcům jsi to nemyslel vážně, že ne?“

„Jistěže ne,“ vzdychl si Víťa. „Ne že by to nešlo, ale Fuhungovi by se to nelíbilo.“

„Ale z principu by to šlo? Nebo jsi jen trošku přeháněl?“

„Zabrzdit střelu je pro něho maličkost, otočit ji by byla druhá maličkost, jenže by to udělal jen kdyby neublížil střelcům. Nerozpakoval by se sestřelit bezpilotní letoun, jenže ten by mohl přímo ve vzduchu rovnou anihilovat, rozplynul by se před očima a na zem by nedopadly ani trosky.“

„A taky jsi to přehnal s programováním,“ podotkl tatínek. „Mě by ani nenapadlo pasovat se na programátora Fuhunga!“

„To jsem nepřehnal,“ postavil se mu Víťa. „Uvažuj, kolik lidí na našem světě se umí s Fuhungem domluvit?“

„Prakticky jen my, kdo máme telepatickou schopnost od skřítků,“ přikývl otec. „Ale to snad neznamená, že ho umíme programovat! Jako nějaký stroj!“

„Znamená,“ odporoval Víťa. „Co rozumíš pod pojmem programování? V primitivním významu toho slova to znamená vytvořit program, podle kterého se jinak nemyslící počítač chová. Ale jak chceš sdělit svoji vůli myslícímu Fuhungovi? Instrukci po instrukci, jako našim nemyslícím procesorům? Nebo mu to prostě sdělíš jiným jazykem – a třeba i naším přirozeným?“

„To snad není programování!“ trval na svém otec. „Sám nejlépe víš, že tě Fuhungo poslechne jen když sám chce!“

„No dobře,“ ustoupil trochu Víťa. „Není to programování, jak je chápeme u počítačů. Pak ale neříkej programování ani přemlouvání našich nedokonalých computerů. Sám přece nejlépe víš, že tě Windowsy poslechly taky jen když samy chtěly!“

„Nesrovnávej pořád nemyslící Windowsy s Fuhungem!“

„Mimochodem tati, o programování se mluví i v souvislosti s lidmi,“ použil Víťa vědomosti získané na internetu. „Říká se, že náboženské sekty své členy jistým stylem programují. I když uznávám, že je snadnější naprogramovat nemyslícího člověka, aby se stal robotem. Fuhungo má i po převzetí našeho názoru vlastní osobnost, přece jen je na vyšší úrovni. Ale taky si uvědom, tati, že když Fuhunga přesvědčím o správnosti svého nápadu, Fuhungo to provede rychleji a přesněji, než to dokáží pozemské počítače. Januly jsou jedna jako druhá, katuly také. Přitom jsme do nich už vložili plno našich vlastních nápadů. Změna standardních rozměrů, ruční řízení, knihafony ve funkci navigačních panelů, teď schopnost přenášet náklady... A nejsem si jistý, zdali by nebylo dobré i sestřelování bezpilotních letadel.“

„Víťane! Jsme v Evropě! Tady se tyhle věci nepoužívají!“

„Poslední bombardování se v Evropě odehrálo nedávno,“ nedal se Víťa. „Bezpilotní letouny se ho neúčastnily jen protože tenkrát ještě nebyly. Můžeš si ale být jistý, tati, že je při dalším humanitárním bombardování v Evropě nepoužijí?“

„V Evropě je poslední době klid,“ namítal otec.

„Jako před všemi válkami,“ pokrčil rameny Víťa.

Errata:

23.08.2021 18:51