Vítej, návštěvníku!

Žaloba

Z vystoupení Víti v Parlamentu se do klasického tisku, rádia a televize dostaly jen zkreslené žvásty. Víťa podle nich doporučoval januly zločincům k beztrestnému páchání zločinů, i kdyby je poslanci postavili mimo zákon. Navíc současná vládní klika tyto potřebné zákony sabotuje. Na jasné nebezpečí jejich zneužití marně upozorňovala opoziční poslankyně, zatímco Víťa se jí drze a nestoudně vysmíval a její dobře míněná upozornění trapně zlehčoval.

„To bychom snad měli žalovat!“ vzdychl si Víťův táta, když ho na to upozornili.

„Není třeba,“ uklidňoval ho ministr vnitra. „Když ti kluci ohlásili co podnikají, nařídil jsem dokumentaristům pořídit záznamy všeho, co s tím souvisí. Do knihafonů se toho vejde neuvěřitelné množství. Od přistání jejich katuly až po ukončení schůze Parlamentu. Zveřejníme-li je v plném rozsahu, lidé si je rádi prohlédnou a sami si zjistí, kde je pravda. Postačí dát na ně upoutávku.“

„Ale oni jasně překroutili skutečnost! Takové pomluvy by měli zaplatit, jinak si budou zveřejňovat, co se jim zachce!“ mínil premiér, Víťův otec.

„Ať zveřejňují, co jim slina na jazyk přinese,“ mávl rukou ministr vnitra. „Zaplatí za to tím, že jim lidé přestanou věřit.“

„Jenže to potrvá dlouho,“ namítal Víťův tatínek. „Soud by je potrestal rychle a účinně.“

„Jen by to přililo vodu na jejich mlýn,“ tvrdil ministr vnitra. „Měli by sáhodlouhé řeči o potlačování lidských práv... jen ať tu svobodu slova mají, ale ať se jejím zneužitím znemožní!“

„Dobrá, zájemce o vysvětlení odkážeme na vaše záznamy,“ ustoupil Víťův tatínek. „Ale nechám naše právníky připravit jednoduchá pravidla pro používání janul. Nemusí mít formu zákona. Pravidla o provozu na silnicích také určovaly vyhlášky.“

„Potom bude lépe, aby vyhlášku nepřipravovali právníci,“ usmál se ministr dopravy. „Když má být něco pro lidi, ať jsou od toho právníci co nejdál!“

„Dobře, sepiš to tedy sám!“ usmál se i premiér.

Zatímco lidé v Čechách rychle pochopili, kde je pravda, podraz přišel ze zahraničí.

Konsorcium žalobců, zastupujících poškozené účastníky nelegálního závodu luxusních vozidel, podalo hromadnou žalobu na Českou republiku pro všeobecné ohrožení, způsobené nedostatečnou údržbou dálnic, které způsobilo sérii havárií, miliardové škody a několik úmrtí při závodě. Požadovali náhradu škod na zničených vozidlech a milionová odškodnění v dolarech za zranění a ztracené životy závodníků.

Pražský soud žalobu samozřejmě zamítl. Podle soudců způsobili všeobecné ohrožení sami závodníci rychlou jízdou s několikanásobným překročením dostatečně vyznačené povolené rychlosti a vlastně již samotným ilegálním závodem, který nepřípustně ohrožoval i ostatní účastníky silničního provozu. Soud uznal, že české silnice nejsou uzpůsobené pro rychlost nad dvě stě kilometrů v hodině, ale současně připomněl, že na většině evropských dálnic je rychlost omezená, v Čechách platí trvale maximální sto třicítka a samozřejmě, kdekoliv byl stav dálnice nevyhovující, byla ta místa řádně označena dopravními značkami, snižujícími povolenou rychlost. Ignorování mezinárodně platných značek závodníky samozřejmě vedlo k ohrožení životů. Nejen závodníků, ale i ostatních, disciplinovaných řidičů. Ale ne vinou stavu silnic, nýbrž vinou samotných nezodpovědně hazardujících závodníků. Byla to ve všech případech jen jejich vina a je vrchol drzosti žádat za to náhradu. Ani při havarijním pojištění by to neměli mít lehké, když vozidla provozovali v podmínkách nelegálního závodu.

„České dálnice nejsou závodní dráha!“ zněl verdikt soudu.

Konsorcium žalobců, zastupující závodníky, se okamžitě odvolalo, jenže ne k vyššímu soudu České republiky, ale rovnou k mezinárodní arbitráži.

„Syčáci!“ prohlásil doma u společné večeře Víťův tatínek.

„Proč nešli nejprve k soudu do Strassburgu?“ zajímal se Olda.

„Soud ve Strassburgu by je taky vyhodil, vždyť je to jasné! Proto to ženou k arbitráži!“ dostal odpověď.

„A ta je nevyhodí?“ zeptala se naivně Janka.

„Arbitráže jsou americký výmysl, jak obejít spravedlnost!“ řekl tatínek. „Jsou to čistě korupční soudy. Nestarají se o důkazy a je jasné, že tam budou mít úspěch. Už protože pár závodníků jsou Američané.“

„Jak to, že budou mít úspěch?“ zamračil se Víťa. Ani ostatní děti nevypadaly moudře.

„Arbitráže vymysleli Američané, když zjistili, že jsou pro ně v mnoha sporech klasické soudy nevýhodné,“ vysvětloval tatínek. „Buď když chyběly důkazy, nebo dokonce když důkazy svědčily proti žalobě. Vymysleli si proto arbitráže, které jsou v těchto případech účinnější.“

„Jak – účinnější?“ nechápala Janka. „Než soudy? I proti důkazům?“

„Arbitráž soudí vždy tři mezinárodně schválení arbitři,“ pokračoval táta. „Jednoho si vybere žalobce, druhého žalovaný a na třetím se musí obě strany shodnout, jenže vybírat je musí jen ze schválených arbitrů. Očekává se, že arbitr vybraný žalobcem bude pracovat pro žalobu, arbitr zvolený žalovanou stranou naopak. Rozhodnutí i o desítkách miliard leží na třetím arbitrovi, ten má celou kauzu v ruce. Jinými slovy, stačí zkorumpovat jediného člověka. Navíc proti arbitrážím není odvolání a údajně proto musí být arbitři mezinárodně schválení. Bohužel mají při jejich schvalování hlavní slovo Američané a každému je jasné, komu budou stranit, jakmile je jedna strana sporu americká!“

„Když jsou arbitři jen tři, neměli by se aspoň na rozsudku shodnout?“ zeptala se trochu naivně Janka.

„To je právě to! Nemusí!“ řekl tatínek. „Ani důkazy nejsou pro jejich rozhodnutí závazné. Arbitři k nim přihlížet mohou, ale nemusí. Rozhoduje se hlasováním, takže je jasné, že rozhodující slovo má vždycky ten třetí.“

„To je ale pěkná sprosťárna!“ řekla Janka.

„Sprosťárna, ale mezinárodně uznávaná,“ přikývl tatínek. „Arbitráží už jsme prohráli spousty a pokaždé je rozhodl třetí arbitr, ten schválený Američany. Jediná možnost, jak z té žumpy ven, je nepřipustit arbitráž. Naší nadějí je, že závod byl ilegální, takže se nedá použít doložka o arbitráži. Není ale vyloučeno, že závod tajnou smlouvu s doložkou o arbitráži měl a pak jako vždy ty miliardy zaplatíme.“

„I když se nás ta smlouva netýkala?“ divila se Katka.

„Jednak bychom jim to museli dokázat, ale jak víte, důkazy pro ně nejsou závazné,“ připomněl tatínek. „Jakmile tedy dojde k arbitráži, jsme zkrátka nahraní.“

„A co když tu arbitráž prohlásíme za zmanipulovanou a nezákonnou?“ navrhl Víťa.

„To už tu bylo,“ mávl rukou tatínek. „Všechny okolní státy samozřejmě arbitráž za zákonnou uznají a začnou nám exekučně zabavovat majetek. To už se také stalo a proti tomu nemáme vůbec žádnou obranu.“

„Nebo jednu,“ navrhl Víťa. „Můžeme ze zahraničí všechno cenné stáhnout, aby tam nebylo co zabavovat. Pokud má naše země zahraniční konta, přesunout je do Čech. Pokud tam máme jiné majetky, také.“

„Spoustu majetku máme v nemovitostech, které se vyvézt nedají,“ namítl otec.

„Dobře, když nám některý stát zabaví nemovitost, stejnou nemovitost mu zabavíme na našem území!“ navrhl Víťa. „Oni si to brzy rozmyslí!“

„To když uděláme, půjdou nám po krku všichni a dopadne to ještě hůř,“ řekl tatínek. „Američané své zájmy hájí urputně i pomocí bombardérů, vlastní námořní pěchoty, najatých banditů a povstalců. Zbytek světa bude mlčet, nebo se radostně připojí.“

„Jasně, když hyeny čichají kořist,“ doplnil ho Olda.

„No tak dobře, nemovitosti odepíšeme,“ připustil velkoryse Víťa. „Naštěstí nemáme v Čechách světová ložiska ropy!“

„To by nás nezachránilo! Rusům jsme stáli za okupaci i bez ní!“ připomněl mu tatínek. „Kromě toho by se nám mohlo stát, že nám někde zabaví i budovy velvyslanectví a my tam zůstaneme bez diplomatického zastoupení!“

„To se snad řeší tak, že se naopak vypoví velvyslanci té země!“

„To bychom byli brzy v diplomatické izolaci!“ namítl táta.

„No a co?“ kasal se Víťa. „Nebylo by to poprvé v historii. Jde o to, jestli ty diplomaty opravdu tak nutně potřebujeme.“

„Nemohli bychom se starat o naše občany v zahraničí!“ řekl opatrně tatínek.

„No a co?“ opakoval Víťa. „Jak hodně se o ně staráme za současné situace?“

„Pomáháme jim,“ řekl tatínek. „Aby netrpěli šikanou od místních úřadů.“

„Takže by je bez naší pomoci šikanovali? To znamená, že tam mají nepořádek, když se tam něco takového děje! Nestačilo by vybavit naše lidi knihafony, aby se dovolali domů? Snad bychom se jich dokázali zastat i na dálku, ne?“

„Představuješ si to jako Hurvínek válku!“ zpražil ho táta. „Tyhle zásahy jsou vždycky velice delikátní. A našim lidem by pak mohli v takových zemích házet klacky pod nohy.“

„Tak by házeli,“ zavrčel Víťa. „Otázkou je, potřebují tam Češi nutně jezdit? Proč se hrnou do zemí, kde jim místní ouřady hází klacky pod nohy a šikanují je? Ať tam nejezdí, když tam nejsou vítaní! Nezvaný host – horší než nepřítel!“

„To bude těžké,“ vzdychl si tatínek. „Přece jen jsme země závislá na vývozu. Kdo sjedná v zahraničí výhodnější obchody, když tam naši lidé nebudou jezdit?“

„A není chyba, že jsme země závislá na vývozu?“ nadhodil Víťa. „Proč jen vyvážet, vyvážet a vyvážet, navíc do zemí, které se k nám chovají hůř než k nepříteli?“

„Kdybychom nevyváželi, nemohli bychom dovážet.“

„A nebylo by lepší být soběstační? Já vím, nerostou u nás pomeranče, kiwi, banány ani jiné jižní ovoce, taky pořád ještě dovážíme paliva a plyn. Fuhungo nám ale dodá energii, januly a katuly převezmou dopravu, Fuhungovy zdroje nahradí i plyn. Co ještě nedokážeme získat a budeme muset od našich sousedů dovážet?“

„Třeba to jižní ovoce!“ připomněl mu s úsměvem tatínek.

„Pak jsem pro, aby nám Fuhungo po přechodnou dobu dával i jižní ovoce. A země, kde budou naše lidi šikanovat a házet jim klacky pod nohy, zařadíme na konec seznamu zemí, kterým budeme januly a katuly nabízet.“

„Páni, ty bys byl vládce vesmíru!“ spráskla ruce maminka. „Ty bys všechny lidi postavil do latě!“

„Ale o to přece nejde!“ zlobil se Víťa. „Jde o to, co udělat s nemravnými arbitrážemi. Co takhle zažalovat závodníky ve Strassburgu za ohrožování lidí na našich dálnicích? Postavit je mimo zákon! Vyměřit jim trest! Taková drzost by jim přece neměla projít!“

„Hezky si to maluješ, ale skutečnost je drsnější,“ zarazil ho i tatínek. „Arbitráže jsou zkrátka hrozba, kterou nemáme čím odvrátit.“

„Pak bych věděl o jedné možnosti,“ řekl pomstychtivě Víťa. „Nechat Fuhunga vytvořit speciální cihličky zlata, kterými zaplatíme arbitráže. Fuhungo si je ale zapamatuje a do roka a do dne, případně až je někdo bude chtít rozporcovat nebo roztavit, je prostě anihiluje.“

„To by byl ale podvod, platit takovým zlatem!“ namítl otec.

„Jen přiměřený protitah proti nemravným arbitrážím!“ trval na svém Víťa.

„Jenže tím nejspíš uškodíš někomu jinému,“ namítal táta.

„Komu?“ vyhrkla Janka.

„Viníci přece to zlato okamžitě vymění za šustivé dolary a zlato zůstane v bance, která s tím nemá nic společného, jen že bude ochotná směnit zlato za hotovost,“ vysvětloval táta. „To bys trestal nevinné a k tomu mě raději nepřemlouvej, nepovažoval bych to za čestné.“

„Tak už nevím,“ vzdal to Víťa. „Ale něco bychom dělat měli, jinak nás budou vysávat jako pijavice. Co takhle zablokovat všechny hraniční přechody?“

„To si nedovolíme, to by byl mezinárodní průšvih první velikosti!“ řekl otec.

„Já to myslím jinak!“ nedal se Víťa zastavit. „Na všechny hraniční přechody ustavíme dispečink, který dopravu převede na katuly. Dokonce bych doporučil rozorat tam silnice a vysázet souvislý pás lesa, aby se to nedalo obcházet. A ve vnitrozemí zrušit automobily i železnici a jako jediné pozemní stroje nechat zemědělské traktory. Vymyslíme je co nejdřív, aby byly solidní, spolehlivé a nepotřebovaly benzín ani naftu.“

„A co tím sleduješ?“ nedošlo hned ani tátovi.

„Zrušit volný pohyb automobilů v Čechách,“ řekl Víťa. „Když se u nás nebudou smět pohybovat, nebudou ani závodit. Když budou všichni používat januly, nebudou havarie.“

„Ale to nám u Evropské unie neprojde!“ namítl otec. „Máme smlouvy o volném pohybu zboží a osob, nemáme právo někoho omezovat!“

„Ale projde!“ zavrčel Víťa. „Volný pohyb zboží zajistí katuly, u osob januly. Jen auta sem nepustíme. Železnice... buď do katul naložíme i vagóny, nebo to vyřešíme jinak. Do Ameriky se také vlakem nedostaneš.“

„A co letadla?“ nadhodil otec. „Tam jsou smlouvy na celá dlouhá desetiletí!“

„To bude horší,“ připustil Víťa. „Ruzyně zřejmě zůstane velkoletadlům. Jsou to sice dinosauři na vyhynutí, mohli bychom proti nim zasáhnout i na poli ekologie, ale asi bude lepší ponechat současný stav. Nechal bych jim Ruzyni, tam je beztak všechno, od servisu letadel po ponižující osobní celní prohlídky. A ty bych zpřísnil. Dá se to přece zdůvodnit ochranou proti terorismu, ale ve skutečnosti bych všem řádně znechucoval leteckou dopravu.“

„To ti neprojde,“ zavrčel nesouhlasně Olda. „Na ponižující osobní prohlídky jsou lidé zvyklí, tím na nikoho nezapůsobíš! I kdybys trval na tom, že budou všichni nastupovat do letadel nazí, budou asi nadávat, ale všichni se disciplinovaně svléknou.“

„A jak chceš zasahovat proti letadlům na poli ekologie?“ obrátila se na Víťu Katka.

„Například začít vyžadovat bezhlučnost a nulové emise, jaké dosahují jen januly,“ nadhodil Víťa. „Ale teď bych letadla neřešil. Jen ať létají, beztak mají v Čechách prakticky jen Ruzyň.“

„To nemáš tak docela pravdu,“ řekl otec. „Jsou tu tlaky na zprovoznění všech bývalých letišť s mezinárodně vyžadovanými parametry – Ostrava, Brno, Pardubice, Karlovy Vary...“

„Tam bych neustupoval,“ řekl Víťa tvrdě. „Použil bych i tu bezhlučnost. Letadla bych respektoval jen v Ruzyni. Januly jsou vhodnější než ty kolosy a beztak už dnes řeší navazující dopravu do centra Prahy i po okolí. Ale začal bych jednat o podmínkách provozu janul za hranicemi Čech.“

„Tam přece naše januly odmítají létat!“ namítla Katka.

„To se týká jen těch zapůjčených cizincům,“ odvětil Víťa. „Vždyť to je jen dočasné pravidlo, které Fuhungo na náš návrh přijal a respektuje. Naši lidé tam mohou létat už dnes, jenže o tom nikdo neví.“

„Takže by to šlo už dneska?“

„Šlo,“ přikývl Víťa. „Kromě pravidel tomu nic nebrání.“

Jenže v té chvíli na okamžik strnul. Něco ho napadlo, ale když se vzpamatoval, nechal si to pro sebe. Teď to sem přece míchat nebude...

„Hele, tati,“ obrátil se už opět klidně na otce. „Koukejte ve vládě dělat něco, aby nám už ty pijavice nemohly škodit!“

„Snažíme se o to,“ řekl otec. „Ale není to tak jednoduché, jak si to asi představuješ.“

„Aspoň to zkoušejte,“ prosil Víťa. „Nad lidskou blbostí se sice vyhrát nedá, ale nesmí se to ani vzdát, jak říkal Werich.“

„Však to nevzdáváme!“ slíbil otec.

Arbitráž se nedá vyřídit za den ani za týden, nebylo tedy jasné, jak to pokračuje. Víťa aspoň trval na zveřejnění žaloby ve Fuhungových novinách, aby lidi věděli, co se na ně za jejich zády peče. Navíc se podíval do nemocnice za Kájou, aby se tam něco dozvěděl o zraněných, ošetřených prostřednictvím Fuhunga. Když se to tak vezme, jednoho z nich uzdravil i on.

V dokumentech, kam mu Karel umožnil nelegální přístup, zjistil jen všeobecné údaje, ale stačily mu. Pak se dlouho radil s Fuhungem, co by se dalo provést a co už ne. Když se ho ale Fuhungo zeptal, zda na svém rozhodnutí trvá, odpověděl pevně: Ano. A pak už mu nezbylo, než se spolehnout na Fuhunga, jako už po kolikáté.

Výlet měl tentokrát začít odpoledne hned po vyučování, kdy se většina dětských obyvatel Skalního domu bavila létáním po okolních hradech. Také Víťa si vyžádal janulu, jakoby chtěl ještě dohonit ostatní, kteří už odlétli. Janula se s ním vznesla kolmo vzhůru, ale pak nenabrala směr za ostatními. Místo toho stoupala výš a výš. Ve výšce čtyř kilometrů proletěla vrstvu mraků. Výš už nebyly, zato svět dole zakryla vrstva bílé vaty. Pět kilometrů, deset. Nakrátko proťala letovou výšku velkých dopravních letadel, ale směr nezměnila ani pak a mířila stále výš.

Třicet kilometrů, maximální výška interceptorů. Obloha zde byla černá, svět dole nahradila bílá vrstva mraků, ale janula nejenže stále mířila vzhůru, ale ještě přitom zrychlovala.

Šedesát kilometrů. Za průhlednou bublinou bylo téměř úplné vakuum. Kdyby zmizela, nepřežil by ani minutu a kdyby odsud začal padat, byl by mrtvý dřív než by klesl pod výšku vrcholku Everestu. Teprve tady se dráha januly začala zvolna ohýbat od slunce, ale nebyl to žádný ostrý obrat, zpočátku to nebylo ani znát a Víťovi se jen zdálo, že se globus dole pod ním začal zvolna otáčet. Na obrazovce knihafonu v držáku januly se líně střídaly číslice, ukazující rychlost relativně k povrchu, ale hodnoty tam byly nějak nízké. Tři, tři a půl, čtyři. Pak Víťu napadlo přepnout si zobrazovací jednotky na srozumitelnější, ale ten údaj ho vyvedl z míry – dvanáct tisíc kilometrů za hodinu letadla běžně nedosahují. Nevěřícně si sáhl zevnitř na bublinu januly, ale ani se nezachvěla. Horší bylo, že číslice poskakovaly ještě rychleji než dřív. Patnáct tisíc, dvacet tisíc, dvacet pět, ale ani teď se to nezastavilo.

Nebudu se tím rozptylovat, řekl si v duchu a přepnul si na předchozí měřítko, kde byla čísla rozumnější. Sedm a půl, sedm a tři čtvrtě, teď už to stoupalo jen nepatrně.

„Jestli se nepletu, Fuhungo, jsem na skoro oběžné dráze?“

„Ne skoro, už tam jsi,“ sdělil mu Fuhungo. „Teď poletíš chvilku setrvačností. Abych využil otáčení Země, letíš na východ, opačným směrem by to bylo náročnější. Nejprve tedy obletíš skoro celý svět, zpáteční cesta bude tím kratší.“

„Takže jsem vlastně kosmonaut!“ rozjasnil se Víťa. „Představoval jsem si, že tady budu v beztížném stavu, nebo ne?“

„Ano, tady létali první kosmonauté,“ potvrdil mu Fuhungo. „Ale janula vyrovnává nejen extrémní přetížení, ale vytváří i umělou gravitaci.“

„Ale jak to, že jsme si toho nevšimli?“ zajímal se Víťa.

„Při běžném manévrování přetížení neovlivňuje, neměli byste pak vůbec dojem letu, ale teď to je něco jiného, teď musí.“

„Príma. Jak dlouho takhle poletím?“

„Asi hodinu, to je běžná přirozená rychlost obletu světa.“

„Mohl bych si zatím něco vyfotit?“

„Klidně – odepni si knihafon a foť, já ho nepotřebuji.“

Víťa se snažil rozpoznat, kudy právě letí. Bohužel nejprve letěli nad noční částí glóbu a většinu povrchu Země pokrývala souvislá vata mraků. Bez mapy, odvíjející se na knihafonu, by nic nepoznal. Možná, kdyby oblétával svět po padesáté – ale poprvé to bylo nad jeho schopnostmi. Přičinlivě aspoň fotografoval, co ho zaujalo. Než se opět vyhoupl do slunečního světla, rozeznal pod sebou i pár velkých měst, ostrovů světla na tmavém glóbusu. Pak si vychutnal krátké svítání, janula s ním prostě vlétla do světla, sotva ten prchavý okamžik stihl zachytit. Dole pod ním se po dlouhé minuty odvíjel oceán, zakončený pobřežím s horami, které však z oběžné dráhy vypadaly menší než bábovičky na dětském pískovišti. Pak opět následovala jednotvárná vata mraků, která naštěstí brzy skončila a obloha dole byla čistá, bez mráčku.

„Začínáš brzdit, abys nepřeletěl cíl,“ upozornil ho Fuhungo.

„To bylo rychlé,“ liboval si Víťa. „Doufám, že se strefíš.“

„Nepochybuj,“ ujistil ho Fuhungo.

„A poslyš, nesnažili se mě lidi dole zaměřit radarem?“

„Nějaké soustředěné elektromagnetické záření tě olízlo, ale janula je neodráží a víc se tím nezabývám.“

„To je dobře, že mě nevidí,“ přikývl Víťa. „Mohli by mě sestřelit.“

„Toho se neboj,“ ujistil ho Fuhungo. „Nesetkal jsem se ještě s ničím ohrožujícím.“

Janula zpomalovala a po chvilce začala klesat. Nebylo to tak kolmé, jako výstup do výšky, ale také pěkně ostré. Ještě že janula vyrovnávala přetížení a doplňovala je na snesitelnou hodnotu, Víťa neměl ani rysy strhané přetížením, ani žaludek v krku od beztíží.

Konečně se janula zhoupla skrz mraky a dole pod ní se objevila pláň plná domů.

Richmond, stát Virginia, Spojené státy americké.

Vila stojící na nevysokém kopečku stranou od středu města byla od okolních stavení na první pohled odlišná. Bylo znát, že je skutečně přepychová. Bílá štíhlá stavba v průčelí s kamenným sloupořadím, obklopená zahradou plnou vzrostlých stromů, které prozrazovaly její starodávný původ. Trávníky byly všude pečlivě zastřižené a svěže zelené, také koruny některých stromů svědčily o mistrovství nůžek zahradníka.

Tady bylo teprve odpoledne a slunce pěkně připalovalo.

Rodinka, odpočívající u krásného modrého bazénu, byla vzor spokojenosti. Žena oblečená v pestrobarevně květovaných plavkách ležela v plážovém lehátku, muž v černých plavkách seděl v lehkém bílém plastovém křesílku u stejně bělostného plastikového stolečku. Na dosah od něho stál přenosný zahradní gril, plný kouřících se opékaných steaků.

V bazénu plavaly dvě děti, chlapec v černých plavkách jako jeho otec, zhruba ve věku Víti, a zlatovlasá dívenka v jasně oranžových plavkách, mohla by být spolužačkou Janky.

Janula s Víťou prudce přibrzdila svůj kolmý pád metr od muže. Víťa vytrhl z držáku knihafon a vyskočil na kamenné dlaždice, pokrývající prostor mezi bazénem a vilou. Janula se poslušně vypařila a Víťa tu stál s knihafonem v ruce. Jediný byl do zdejšího horka nevhodně oblečený, měl na sobě své oblíbené džíny a kostkovanou flanelovou košili.

„Hello! Do you remember me?⁴“ oslovil hlavu rodiny.

„Good heavens! Who are you? Kdo jste?“ zněla překvapená odpověď muže.

Víťův sestup přímo z nebes byl tak nenadálý, že se všichni čtyři na okamžik zarazili jako zastavený film. Snad tři – čtyři vteřiny trvalo, než se z toho trochu vzpamatovali.

„Znáte mě z Čech!“ připomněl mu Víťa.

„Ale co tu děláte ?“ zamračil se muž. „Kdo vám dovolil...“

„Omluvte, prosím, můj neohlášený vstup na váš pozemek!“ zkusil Víťa odhadnout jeho načatou otázku. „Přiletěl jsem jen na skok, chci se vás jen na něco zeptat a nemám dost času. V Evropě nastává večer mnohem dřív než tady a já se musím do setmění vrátit domů.“

„Pak to nestihnete, chlapče!“ ujistil ho muž. „Pokud vím...“

„Nelétám vašimi letadly,“ přerušil ho Víťa. „Rychlostí pěti mil za sekundu doletím na libovolné místo na Zemi do hodiny. Ale nepřišel jsem vám prodávat kosmické lodě. Mohl byste mi zodpovědět pár otázek?“

„Pokud nechcete nic víc... posaďte se k nám!“

Víťa si nevšímal vytřeštěného pohledu ženy a sedl si do plastového křesla u jejich zahradního stolečku. Obě děti mezitím podlehly zvědavosti, zamířily k žebříku a vyšplhaly se z vody, ale pak zůstaly stát na kraji bazénu, až k dospělým se neodvážily.

„Co chcete vědět?“ zeptal se muž s typickou bodrostí.

„Zajímá mě, proč jste se i vy připojil k žalobě proti České republice,“ začal bez okolků Víťa. „Myslím žalobu o náhradu škod, vzniklých v souvislosti s vaším tajným závodšním u nás. Nezdá se mi, že by vám šlo o spravedlnost. Spíš naopak!“

Bodrost okamžitě zmizela.

„Proč vás to zajímá, mladíku?“ zeptal se muž zamračeně. „Vás se to snad netýká!“

Víťa se při té otázce až otřásl a přes čelo mu přelétl mrak, ale včas si uvědomil, že jde jen o drobnou odlišnost americké angličtiny. »Youngster« není »gangster«. Znělo to ale podobně.

„Týká se mě to víc než si myslíte,“ řekl Víťa pořád trochu zamračeně. „Oč vám jde? Vyváděli jste u nás jako banda opic a za havárie si můžete sami. Vás jsem vyléčil pomocí zázraku, proč nás ještě žalujete?“

„Pomocí zázraku?“ zarazil se muž.

„Chcete to popřít?“ zeptal se ho Víťa. „Mám vám ukázat fotografie, jak jste vypadal před vyléčením? Sám jste to přece odhadoval nejméně na rok v péči plastických chirurgů!“

„Ne... nechte toho!“ trhl sebou muž. „To sem nepatří!“

„Ne?“ ušklíbl se Víťa, neboť zaznamenal, jak se oči ženy překvapením rozevřely. „To se přece nedá oddělit. Proč jste jel ten závod v Evropě?“

„To byla jen taková... adrenalinová jízda!“ řekl rychle muž, když si všiml nehraného překvapení své ženy. Zřejmě dosud o ničem nevěděla.

„Hloupá adrenalinová jízda!“ doplnil Víťa. „Ale to není to, co mě zajímá. Proč jste se připojil k té nespravedlivé žalobě? Věnoval jsem vám přece zázrak, to není málo!“

„Ale přišel jsem tam o automobil v ceně...“

„Cena mě nezajímá!“ přerušil ho Víťa. „Auto jste si rozbil sám, nikdo do vás nevrazil. Že jste vletěl sto čtyřicítkou do míst, kde byla povolená rychlost šedesát, navíc ne mil, ale kilometrů za hodinu, z toho nemůžete vinit nikoho jiného než sebe.“

„Byl tam neuvěřitelný defekt vozovky!“ hájil se.

„Jistě, byl tam defekt,“ připustil Víťa. „Ale označený, byla tam také nařízená snížená rychlost, kdy se dal projet bez úhony i kdybyste si spletl míle s kilometry.“

„Ale na dálnici nemá takový šílený defekt místo!“ trval na svém muž.

„Všichni ostatní to projížděli bez problémů,“ trval na svém i Víťa. „Co vás tam hnalo jet tak šíleně?“

„Jeli jsme přece závod...!“

„A ohrožovali ostatní řidiče,“ dodal Víťa. „Bohužel jsme nebyli u všech havárií, takže někteří z vás zemřeli. Ale to nebyla naše vina. Přesto nás žalujete. Proč?“

„Vás? Snad Českou republiku, vás osobně se to netýká!“

„Netýká?“ zavrtěl Víťa nevěřícně hlavou. „Neuvědomujete si, že Česká republika má méně lidí než město New York a když se vaše žaloba rozpočítá na obyvatele, pak vy mě žalujete o tisíc dolarů, ačkoliv jsem jako všichni v Čechách nevinný jako lilie! Navíc jsem vám osobně zachránil obličej i pár kostí a nejspíš neodstranitelné popáleniny. Tomu říkáte spravedlnost?“

„Spravedlnost... nechte posoudit soudcům!“ opáčil muž. „Tady jde přece o peníze!“

„Tady přece nejde o peníze, tady jde o vaši čest!“ řekl Víťa tvrdším tónem. „Arbitráž nemá se spravedlností ani s poctivými soudy nic společného, to snad víte, nebo byste to měl vědět!“

„Ale všichni arbitráže uznávají! Proč bychom se jich měli vzdávat? Zejména když jde o peníze! Jak říkají naši advokáti, ta arbitráž je v naprostém pořádku!“

„Není,“ řekl Víťa chmurně. „Získáte jenom peníze, ale přijdete o čest.“

„Co mi tady máte co mluvit o cti?“ urazil se muž a vstal z plastikového křesílka. „To jsou dvě odlišné věci! Čest se nedá přepočítat na peníze!“

„Nedá. Proč ji tedy vyměňujete za špinavé prachy?“

„Tomu nemůžete rozumět, mladíku!“ zavrčel muž nevlídně.

„Nerozumím tomu,“ připustil Víťa a také vstal. „Snažím se vás pochopit, zajímá mě to natolik, že jsem kvůli vám právě obletěl svět, jenže se mi zdá, že vám jde skutečně jen o peníze – bez ohledu na to, jak velkou špinavostí k nim přijdete.“

„Mladíku, tohle jsou až příliš silná slova!“ zkusil ho muž napomenout z pozice dospělého. „Silná a žalovatelná! Měl byste se více krotit, zvláště před dětmi!“

„Ty děti nejsou mladší než já!“ podíval se Víťa na mužova syna. „Jen ať oba vidí, jak nečestně jednají dospělí!“

Obě děti se během rozhovoru postupně přibližovaly a teď dychtivě poslouchaly každé slovo. Měly to navíc tím lehčí, čím jednodušší a srozumitelnější angličtinou Víťa hovořil.

„Bohužel, příliš silné prostředky používáte vy!“ pokračoval Víťa. „Sám nejlépe víte, jak je vaše žaloba nespravedlivá. Žaloba místo vděčnosti, to můj rozum opravdu nebere! Vysvětlit se to dá jen tím, že jde o veliké peníze, které jste si havárií znehodnotili a teď se chystáte hojit na nevinných, ale penězi se to omluvit nedá! A nemluvte už o cti. Je mnohem snadnější o čest přijít než ji získat. A vy o ni takhle zaručeně přijdete!“

„Poslyšte, mladíku!“ mračil se chlap ještě víc. „Neotravujte mě tím, je to zbytečné! Radši mi řekněte, jak jste se vlastně dostal na území Spojených států? Jestli nějakou kosmickou lodí, pak jste určitě neprošel legálními kontrolami imigračních úředníků na hranicích! Takže jste tu proti zákonům Spojených států a měl bych zavolat nejbližšímu šerifovi, aby si pro vás přišel!“

„Měl bych teď vzít zpět zázrak, kterým jsem vám pomohl,“ řekl také zamračeně Víťa. „Mohl bych vás tu zanechat přesně v tomtéž stavu, v jakém jsem vás našel v naší nemocnici a svěřit vás do péče vašim dobře placeným plastickým chirurgům. Po roce byste mohl sám porovnat, čím se liší zázrak od omezeného umění lékařů!“

Muž se na Víťu díval čím dál tím zděšeněji. Vzít zpět zázrak? Vypadalo to nesmyslně, jenže prve ten zázrak sám zažil a nemohl o něm pochybovat! Kdoví, co je vůbec možné!

„Nemusíte se bát, s ohledem na vaše děti to neudělám,“ řekl Víťa, když viděl zděšení, které jeho slova vyvolala. „Musím vám ale říci, že vaší žalobou hluboce pohrdám. A samozřejmě i s vámi. Zavolejte na mě šerifa! Než se sem dostane, i kdyby teď použil helikoptéru, budu dávno na oběžné dráze a na cestě domů. Ale řeknu vám ještě něco. Tou arbitráží uškodíte Spojeným státům. Víc než nám. Získáte všivé peníze, ale bude vás to stát stokrát víc všechny. Vzpomeňte si na to!“

„Chcete snad nám, Američanům, vyhrožovat?“ nasupil se muž a postavil se do střehu jako boxer, než si uvědomil, že má před sebou jen malého kluka.

„To není vyhrožování,“ namítl Víťa. „To je proroctví. Kupte si za vysouzené prachy nové luxusní auto! Lépe uděláte, kdybyste si koupil koně. Jejich cena poroste!“

„Na udělování rad jsi příliš mladý, mladíku!“ otrnulo zatím chlapovi.

„Jasně! Vypadni, cizinče!“ přisadil si kluk, který se zatím přiblížil na dosah a teď se na obranu svého otce i on postavil do boxerského střehu.

„Chceš se snad prát?“ usmál se na něho shovívavě Víťa.

„Jestli nepřestaneš urážet tátu, dostaneš nakládačku, že ani nevstaneš!“ kasal se kluk. „Umíš vůbec boxovat? Já jsem letošní přeborník naší školy!“

„Nedělej se!“ odvětil Víťa. „Je hezké zastávat se táty, ale uvědom si, že ho podporuješ v nečestném jednání a jeho hanba padne i na tebe. A musím tě včas varovat. Nejsem barbar, abych pěstoval takové barbarské zábavy, jako je box. Ale jestli uděláš směrem ke mně ještě krok, přimrazím tě. Nebolí to, neškodí to, ale pěkně by sis užil hrůzy z neznáma, protože ses ještě s něčím takovým nesetkal. A když se tak na tebe dívám, prospělo by ti to víc než otcovský výprask.“

„Neurážej nás, ty zbabělý cizinče!“ postavila se vedle bratra zamračeně i jeho blonďatá sestřička.

„Snad časem pochopíte, že to urážka nebyla,“ odvětil klidně Víťa.

„Nebyla? Tvrdíš o tátovi, že jedná nečestně! Koukej to odvolat!“ trvala na svém.

„Odvolám to rád, až přestane jednat nečestně, ale teď to ode mě nechtějte. Nechci a nebudu lhát.“

„Lžeš!“ osočila ho. „Táta by nikdy nečestně nejednal!“

„Jak to můžeš tvrdit, když ani nevíš, oč se jedná? Nechte si od táty vysvětlit podstatu našeho sporu a zkuste o tom chvíli přemýšlet!“ poradil jim oběma. „Jestli nejste barbaři, zjistíte, že nejste v právu, jak si to váš otec maluje. Jen nevím, jestli ještě dokážete samostatně myslet, když vás vychovává takový... u nás se říká, že jablko nepadne daleko od stromu... ale aspoň se o to pokuste, myšlení je vlastnost Homo Sapiens. Good-bye!“

Nasedl do januly, která se tu znenadání objevila, koutkem oka zaznamenal vytřeštěné pohledy všech členů zkoprnělé rodiny, ale janula sebou v té chvíli trhla, rozjela se kolmo vzhůru a za okamžik již prorážela mraky...

Jednání o smír skončilo.

------------------------ Poznámky:

  4 Pamatujete si mě?

Errata:

23.08.2021 18:51