Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Na ostří nože

Bezletová zóna na ochranu civilistů selhala na celé čáře.

Česká letadla si v ní létala jako nic, naopak alianční letadla se do ní nesměla odvážit. Aliance definitivně přišla o šedesát devět stíhacích letadel, šestnáct vrtulníků a beze stopy tu zmizelo i třicet bezpilotních letounů. Naopak české jituly bezstarostně nad územím Německa pozorovaly průběh vojenského cvičení Stahlwerke, velice nebezpečně podobného soustřeďování ruských vojsk před vpádem do Československa, které nyní skončilo jejich rozpuštěním a návratem zpět do kasáren. Teprve pak se české jituly stáhly.

Pak během pouhých tří dnů skončilo Veliké Povstání Proti Tyranům Čechům. Policie České republiky povstalecké jednotky rozprášila, zbavila bojové techniky a včetně zahraničních poradců pochytala. Část se jich pokusila o útěk, ale přes hranice se nikdo nedostal. Zbytek zůstal s Cikány a následoval je i do vězení.

Média, jak Víťa varoval ruského prezidenta, spustila nářky nad pohnutým osudem dopadených povstalců, jejich nešťastných žen a nevinných dětí. Svět oblétl satelitní snímek obrovského hromadného hrobu na Ostravsku, kde měly být pohřbeny tisíce zajatých a samozřejmě bestiálně povražděných povstalců.

Hromadný hrob Fuhungovy noviny nepopřely, zveřejnily však obrázkovou sérii, popisující jeho pravý účel. Sváželi sem dobytek, postřílený povstalci při hrdinném dobývání kravínů. Neošetřené a zkažené hovězí z pobitého dobytka přesáhlo totiž kapacitu kafilérií, normálně zajišťujících ekologickou likvidaci uhynulých zvířat, až severomoravský krajský hygienik vydal výjimku, umožňující zakopání jako při sanaci následků nemoci šílených krav BSE.

Tu reportáž však západní média odmítla jako nepřípustnou propagandu. Místo toho se případem začal přednostně zabývat mezinárodní soud pro válečné zločiny v Haagu, vydal na českého premiéra mezinárodní zatykač pro zločin genocidy a s pomocí NATO vytvořil operativní skupinu zvanou Lovci lebek, určenou k násilnému přivádění válečných zločinců před Haagský soud ze zemí, které je odmítnou vydat. Bylo jasné, že Česká republika, omotaná jako pavučinou gigantického pavouka exekucemi, sankcemi a embargem, dobrovolně Haagský soud neuposlechne.

Nabízený důkaz České republiky v podobě exhumace krav ze zmíněného hrobu pod dozorem inspektorů soudu, Haagský soud odmítl jako drzou provokaci. Podle soudců se dá satelitní snímek považovat za plnohodnotný důkaz genocidy, tak jako uznali letecké snímky hromadných hrobů v bývalé Jugoslávii, které se Srbové nesmyslně pokoušeli vyvracet podobnými nabídkami. K usvědčení zločinců stačí přece i svědectví osob, které masakry přežily, nebo to aspoň tvrdí. Kromě toho se nedalo popřít, že z více pohraničních oblastí, ale i z některých míst ve vnitrozemí, úplně zmizeli Cikáni. Zbyly po nich prázdné domy ve značně dezolátním stavu, kde je většinová společnost v Čechách odjakživa diskriminovala. Teď ale byli pryč a protože se nikde v Čechách neobjevili, bylo všem na západ od českých hranic jasné. Bestiální Češi je určitě povraždili jako kdysi Sudeťáky!

Hranice byly dosud zavřené, Lovci lebek se na území České republiky nedostali, ale jeden jejich velitel, maskovaný pletenou kuklou s otvory pro oči, při interview nezávislé televizní stanici prohlásil, že jeho komando je tu proto, aby naplnilo spravedlnost, i kdyby za sebou zanechalo hory mrtvol nezúčastněných, kteří se mu postaví do cesty.

„Spravedlnost musí dojít naplnění, ať to stojí co stojí!“ prohlásil vzletně. „Zločinci si musí uvědomit, že se před námi nikde na světě neschovají! Ti, kdo by je skrývali, se stávají jejich spoluviníky. A životy zločinců si nezaslouží úcty.“

Bylo zřejmé, že to západní státy ženou na ostří nože.

Obvinění táty Haagským soudem z genocidy, když povstání podporované Německem skončilo bez obětí na straně povstalců, Víťu řádně naštvalo.

„Co si ti pitomci soudci dovolují?“ rozčiloval se. „Obvinit nevinného, uznat satelitní snímky kravského pohřebiště za důkaz genocidy, to je neslýchané! Vždyť to neviděli ani z rychlíku! A že jejich chráněnci pobili tisíce lidí, to bylo zřejmě správné?“

„Ten soud v Haagu je spravedlivý asi jako ty arbitráže!“ přidala se Janka.

„Ale takhle to dál nejde!“ vztekal se Víťa. „Mám chuť...“

„Hele, Víťane, nech už toho!“ okřikla ho sestra. „Neudělal jsi už dost skopičin?“

„Udělal,“ přikývl Víťa. „Některé se povedly. Američané na nás přestali posílat střely. Oficiálně došla zásoba tomahawků a jejich lodě odpluly pro další várku, ale divil bych se, kdyby se ještě vrátily. Rusové zpochybnili věrohodnost satelitního snímku a nabídli vyslání vlastních inspektorů k prověření na místě, pokud jim naše vláda zajistí nevměšování a klid na práci. Doufám, že na to táta kývne. Cikáni si kočují po Cikánském království, učí se šplhat pro kokosové ořechy a lovit ryby. Nemají to asi lehké, ale dvacet let za velezradu by bylo teprve spravedlivé peklo! Očistec v Německu odmítli kvůli práci, ale i v Cikánském království musí začít pracovat, jinak ani v takovém tropickém ráji nevydrží.“

„To nebylo od táty spravedlivé!“ opáčila nesouhlasně Janka. „Kolik lidí a dokonce dětí při tom špinavém povstání podřezali a on jim za to nabídne tropický ráj! Spravedlnost by podle mě měla vypadat jinak!“

„Tropický ráj by to mohl být pro nás,“ ušklíbl se Víťa. „Pro ně to takový ráj nebude. Mají tam své vysněné království se svým králem, aťsi je to vrahoun z největších, je jejich! Budou mít krále, jakého si zvolí a zaslouží! Jenže pro ně je největší trest, že nemají na kom parazitovat! Až sklidí zbytek úrody po minulém obyvatelstvu, až vybijí krotký dobytek, až jim tam zůstanou jen divoká zvířata, která se nedají důvěřivě porazit, pak to začne! To bude jako v Bibli – nářek a skřípění zubů!“

„Ale ještě jsi pro ně vymýšlel samohybné domy!“

„Kdo chce kam, pomozme mu tam,“ řekl Víťa. „Táta má pravdu, dnes už se nikoho nepodaří usvědčit z vražd. Nezjistíš, kdo podřezával a kdo jen hlídal, aby podřezávaní neutekli. Dnešní soudy vyžadují přesně a nepochybně určit, kdo zasadil smrtící ránu a kdo jen mlátil, ačkoliv mlátili všichni a výsledkem byla mrtvola. Pro soudce to není dostačující důkaz a když se nedá určit pravý vrah, jsou schopní nakonec všechny osvobodit!“

„Kdyby se to ještě nikdy nestalo, bylo by to možná vtipné!“ zavrčel Hynek. „Horší je, že se to už párkrát stalo ve skutečnosti. To pak přestává každá legrace!“

„Zajímavé, že soud v Haagu se chová naopak a k odsouzení táty by jim stačil pitomý satelitní snímek!“ vybuchla Janka.

„Ano, jenomže to je soud vítězů nad poraženými, ti musí být vždycky pořádně zbiti, hlavně aby u toho byly taláry a mělo to příchuť spravedlnosti!“ přisadila si Jitka.

„Nejsme poražení!“ namítla Janka. „A soudy by měly být především spravedlivé, ne?“

„Jenže soudy jsou, jaké jsou,“ vzdychl si Víťa. „Měření dvojím metrem vydávají za spravedlnost a kdo chce psa bít, hůl i psa si najde!“

„To je největší bolest všude!“ přikývla Jitka.

„Pokud vím, to snad řeší reforma spravedlnosti v Čechách!“ upokojil se Víťa. „Nejen kriminál v kamenolomu, ale i reforma soudů.“

„Nač potřebujeme kamenolomy?“ nesouhlasila Jitka. „Nemohli by vězňové dělat na něčem, co by mělo smysl?“

„Kamenolomy jsme vytěžili na zátarasy,“ připomněl Víťa. „Ale co chceš od vězňů? Dát jim nějakou inteligentnější práci? Jen by ji úmyslně kazili!“

„To by si tedy rozmysleli!“ namítala Janka.

Když staví Pat a Mat...

„Nebo ne,“ připojila se k Víťovi také Jitka. „Za komunistů stavěli vězňové byty pro policajty. Pak se o tom dlouho mluvilo jako o podařené grotesce! Co se dalo zkazit, zkazili! Namontovali okna vzhůru nohama i s rámy, takže když někdo okno otevřel, vypadlo s velkým rachotem na ulici. Z jediného kohoutku netekla voda, protože byly přidělané jen tak do zdi, ale nevedly k nim trubky. Schodiště se při našlápnutí viklalo, neboť leželo na perfektně zazděné kolíbce... Vypínače rozsvěcely, co je napadlo, jen ne to co měly, proud byl v elektrických zásuvkách jen když se svítilo ve špajzu, pod linoleem byla na více místech díra, takže se tam podlaha propadla, když na ni kolaudační komise vstoupila a tak dál. Dlouho trvalo, než to normální fachmani napravili! Jen nechte vězňům dělat něco inteligentního a nepostačíte se divit!“

Prasklina znehodnotila obelisk...

„Ledacos se dá zkazit i v kamenolomu!“ přisadil si Olda. „V jedné knize o Egyptě jsem viděl fotku zkaženého obelisku, prasklého při odtesávání ze skály. Nedalo se s ním nic dělat a leží tam už pár tisíc let. Ačkoliv, to asi nebylo vončo, obelisky byly tenkrát odborná práce, tu asi nedělali vězňové... a když jim to prasklo, byli určitě velice nešťastní, i kdyby je za to nehodili krokodýlům...“

„Kamenolomy by byly, jak to nedávno táta říkal, jen taková hromada písku na dvoře kasáren,“ uvažoval Víťa. „Vězňové by tam pracovali ne že bychom ten kámen nutně potřebovali, dnes se v kamenolomech lépe uplatní bagry a dynamit ale aby to byl pro ně ten pravý kriminál! Aby každý večer padali utaháni na pryčny! Mít větší řeku než Vltava, nebylo by od věci postavit i několik galér. Veslovali by, až by se za nimi dalo na vodě lyžovat! A co takhle burlaci místo remorkéru! V Rusku kopali vězňové průplav Bělomorkanál motyčkami, nešlo by u nás postavit kanál Dunaj-Labe? Krmit je musíte tak jako tak, hlídat je musíte, jen ať si při tom protáhnou pořádně kosti!“

„Jsi saďour!“ zpražila ho Jitka. „Kolik nešťastníků to v tom Rusku odneslo?“

„Zato ty bys darebákům napařila za podřezávání dětí leháro s kafíčkem do postele, citlivko!“ otočil se k ní Víťa. „Opravdu jsem větší saďour, ale na saďoury! Ale bylo by dobré postarat se, aby soudci soudili spravedlivě a ne jak je napadne! Naši soudci si zvykli být nezávislí i na zákonech a na zdravém rozumu! Dělají si co je napadne a ani Parlament s nimi nehne! Parlament jim snížil platy, soudci to odsoudili jako protiústavní a Parlament jen sklapl kufry! To bych změnil! Nezávislí neznamená nedotknutelní!“

„A kdyby tak soudili jen naši!“ přisadila si Janka. „Soud v Haagu, arbitráže! Není toho na jeden nešťastný svět příliš?“

„Nedivím se skřítkům, že se jim k nám nechce na návštěvu, ačkoliv by mohli! Divím se spíš Fuhungovi, že s námi má přímo svatou trpělivost!“ doplnil Víťa.

„Hele, proč jste vlastně neposlali do Cikánského království i poradce, co jim obětavě pomáhali ve vraždění?“ napadlo Jitku. „Měli dostat stejný trest, když společně stříleli, ne?“

„Sadistko!“ vrátil jí to s gustem Víťa.

„Naopak!“ zastala se jí nesměle Janka. „Ti jediní by se tam mohli cítit jako v ráji! Jsou přece aspoň trochu zvyklí pracovat!“

„Naivky!“ zpražil obě Víťa. „Neuvědomujete si, do jak příšerně rasistického prostředí byste ty nebožáčky vrahounky poslaly? Ti by si tam užili nadávek do bílých sviní! Nevíte, kdo jsou v Čechách největší rasisti? A kromě toho bych pochyboval, že profesionální vojáci pracují. Oni přece říkají dobrá práce jedině masakrům ale i kdyby to byli pracanti! Jak dlouho by tam vydrželi při obráceném poměru pracantů k parazitům? Kdyby tam na každého připadlo hejno nemakačenků, nezdál by se jim mírnější i ten český kamenolom? Ba ne, ti musí být potrestaní tam, kde škodili!“

„To ještě není rozhodnuté!“ podotkl Olda. „NATO chce, aby je prostě pustili jako nevinné pozorovatele. Měli sice nejlepší mušku, ale stříleli jen když uvolňovali zbraně Cikánům... já jen doufám, že to neprojde. Nebo abychom je aspoň posuzovali jako zajatce a uplatnili na ně Ženevské konvence o zajatcích. Teď se na jejich straně hranic jiné diskuse na internetu ani nevedou!“

„Jak to víš?“ otočil se po něm Víťa.

„Zkusil jsem tam přispět,“ pochlubil se Olda. „Připomněl jsem jim, že to nebylo ve válce. Nejsou to zajatci, ale teroristi. A že nejsou nevinní. Stříleli do lidí, ne že ne.“

„A co na to ostatní diskutující?“

„Sesypali se na mě jako sršni, že zrazuji jejich demokracii. Odpověděl jsem jim, že demokracii zrazují spíš oni, ale to už mě začali cenzoři tvrdě mazat a ještě si pochvalovali, jak mě krásně utřeli, že se hanbou neodvážím ani ceknout! Idioti! Diskuse, kam mají přístup jen zastánci jedné strany a druhá se nesmí hájit, není žádná diskuse!“

„Zkus diskutovat na českém internetu, uvidíš!“ ušklíbl se Víťa. „Hlavně na diskusích, připojených k našim brontosauřím médiím! Je to úplně stejné v modrém. Na každé diskusi je cenzor a škrtá nepohodlné. Kromě něho tam je tvrdé jádro, které opačné názory ukřičí. Těm naopak cenzor dovolí urážky i sprostá slova. Myslíš, že to cenu má?“

„Jenže na Fuhungovy noviny tihle borci zásadně nechodí! Neměli by tam převahu ani podporu cenzorů. Bez oponentů to taky nemá cenu!“ dodala Janka.

„Počkáme, jak to s těmi poradci dopadne!“ navrhla smířlivě Jitka.

„Když budeš čekat, až soudci začnou soudit spravedlivě, nedočkáš se!“ opáčil Víťa.

„Ty to ale nezměníš!“ usadila ho Janka.

„To neznamená, že zmlknu!“ odsekl.

Dva kluci v jedné janule pomalu klouzali nad palácem pod sebou.

„Ještě tam nejsou?“ zeptal se Víťa potichu do knihafonu.

Odpověděl mu plánek na obrazovce. Fialová světélka se tam shlukovala i rozcházela, ale všechna byla v pohybu a všechna byla mimo červeně orámovanou místnost, umístěnou zhruba ve středu budovy půdorysně i výškově.

Museli čekat. Měli jednu výhodu. Ve večerním šeru si jich nikdo nemohl všimnout, když se tiše vznášeli proti šedivým, šikmým střechám. Janula byla příliš tichá, než aby na sebe přitáhla něčí pozornost a lidé se málokdy dívají ke střechám.

Konečně začala fialová světélka překračovat červenou čáru a hrnout se dovnitř. Zdálo se, že už to začne. Ale jen nepatrná část aktérů s tušením, co se bude doopravdy dít.

„Pohyb, pohyb!“ pobízel netrpělivější Víťa světélka na obrazovce.

„Jen klid!“ napomínal ho Olda. „Musí tam být všichni, sám jsi to říkal!“

„Když voni se couraj jako slimáci!“

„To víš, důstojnost nade vše!“ ušklíbl se Olda. „Umíš si to snad představit! Kráčejí ve svých talárech jako královny! A proč by ne, když jim patří svět!“

Konečně se světélka soustředila v ohraničené místnosti a seřadila se do jedné čáry.

„Začneme!“ zašeptal Víťa, ačkoliv je široko daleko nikdo nemohl slyšet, i kdyby se jeho hlas dostal ze zvukotěsné januly.

Janula klesla níž. Podle plánku zde měly být veliké vstupní dveře. Byly tu, obrovské, ale uzamčené. Víťa pomalu nalétl na jejich horní okraj a když se janula zastavila, požádal Fuhunga o vytvoření otvoru.

V horní části dveří se zničeho nic objevila oválná díra, větší než janula.

„Bacha, teď začne fofr!“ upozornil Víťa kamaráda.

Vlétl do dlouhé chodby a zamířil ke schodům. Uprostřed vstupní haly byly turnikety, omezující vstup pouze na oprávněné osoby, vedle nich skleněná kukaň vrátných. Stáli tu dva chlapi v uniformách soukromé bezpečnostní agentury, ostražitě sledující vstup, jenže pouze do výše svých očí, zatímco to nejdůležitější se bezhlučně odehrávalo vysoce nad nimi. Janula se vyhoupla po schodišti a po otočce zmizela bezpečákům z očí.

„Príma!“ pochválil to Olda. „To šlo hladce! A ti chlapi na nás ani nemrkli, dobře jsem se na ně díval!“

„Nevšimli si nás? Fofr se tedy mírně odkládá,“ řekl Víťa a díval se do třírozměrného plánku. „Tak dál! Doleva a chodbou až na konec! Už jen jedny dveře, ale ty už nejsou tak vysoké, tam tak snadno neprojdeme!“

Janula se vznášela nad tlustými červenými koberci. Chodba byla vysoká, dole pod nimi bezstarostně kráčela skupinka lidí. Justiční stráž zřejmě vedla zadržené vězně, ale ani ti nezvedli zrak nahoru. Nejspíš by jim to nepomohlo. Janula se vznášela až nad lustry, oslnily by každého, kdo by se tam díval. Říká se »pod svícnem největší tma«, ale jak je to nad lustrem? Nejspíš také tak.

Chvíle pravdy ale měla nastat už brzy, nedala se odkládat. Víťa se nadechl a opatrně zavedl janulu proti stěně nad dveřmi, kterými právě procházeli strážní i s vězněm. A náhle byla ve stěně oválná díra, kterou se janula prosmýkla do světlého sálu.

Nebylo pochyby, co je to za místnost. Byla to soudní síň. Soudci seděli u dlouhého stolu, před nimi ohrádka pro svědky, žalobce a někdy i pro obžalované, stranou v kleci místo pro těžké zločince. Stráž tam právě eskortovala dalšího obžalovaného.

A pak konečně začalo to, čemu Víťa říkal fofr.

Janula sjela dolů, klikatým manévrem se prosmýkla podél dlouhého stolu se soudci, zatočila se kolem přísedících a na závěr nalétla i na vězeňskou stráž s obžalovaným v kleci. Za ní se káceli z křesel soudci, zapisovatelé a strážní i s obžalovaným. Divákům se pohroma vyhnula, ale vypukla mezi nimi panika. Lidé ve zmatku vyskakovali ze sedadel a obraceli se k východu, sál byl plný výkřiků a ječení.

„Jedem!“ pobídl Víťa Oldu.

Olda hbitě vyskočil z januly, která přirazila u konce dlouhého stolu soudců, popadl prvního bezvládného soudce a vtáhl ho trhnutím do januly, která se poslušně prodloužila o jedno místo a pod Víťovým řízením popojela k dalšímu soudci. Olda ho opět vtáhl dovnitř a janula se opět prodloužila. Jako třetí byla na řadě soudkyně, ani s tou neměl Olda práci, ale čtvrtý soudce byl tlustý a pro Oldu přece jen příliš velký.

Olda si pozdvihl k ústům knihafon a požádal Víťu: „Nadhoď mi ho!“

Soudce byl v janule jen přední částí těla po ramena, ale janula se trhnutím nahnula a když i Olda soudcem trhl, tlusté tělo sklouzlo a dosedlo na sedadlo.

„Díky!“ přistrčil si Olda opět k puse knihafon, ale to už spěchal k dalším.

Soudní síň se rychle prázdnila. Diváci se hnali ozlomvaz k východu a ven ze sálu. Ale ani hoši nezaháleli. Po soudcích přišli na řadu přísedící, ale to už se zvenčí ozýval hluk a dveřmi, kterými předtím prchli diváci, vpadli dovnitř chlapi justiční stráže s napřaženými pistolemi a hned zaujímali palebnou pozici za prvním vhodným krytem.

„Konec, Víťo!“ ozvalo se z Víťova knihafonu. „Víc jich pobrat nestihneme!“

Olda nechal dalšího soudce na pokoji a vzápětí seděl vedle Víti. Strážní na ně cosi křičeli, ale v janule je nebylo slyšet. Kluci si jich nevšímali a oblétali pomaličku sál. Víťa musel ještě oživit zbylé přimrazené, aby je přimrazení nezabilo. Práskání výstřelů, ozývající se soudní síní, kluky nevzrušovalo, uvnitř januly si jich nevšímali, Jen Víťa měl starost, aby se některý přimrazený předčasně nezdvihl a aby ho některý střelec omylem nezastřelil. Otočil se proto ke strážným, naletěl na ně a když těsně před ním uskakovali do všech stran, přimrazil je jen částečně, týkalo se to většinou jen jejich nohou. To by jim mohlo na deset minut stačit. Než se pistolníci opět postaví na nohy, nebudou už mít k další střelbě důvod.

Janula dokončila pomalý oblet soudní síně. Jako poslední odmrazil Víťa justiční stráž s obžalovaným, neměli čas zabývat se jimi. Napadlo ho osvobodit vězně. Možná tu jsou i skuteční vrahové, ale kromě nich je tu i plno obětních beránků. K domluvě s Oldou mu stačil okamžik a vzápětí Olda vyskočil a na konec januly vmáčkl i zadrženého.

Víťa se zajatci vzletěl do výšky, namířil janulu proti proraženému otvoru ve stěně nade dveřmi a proletěl na dlouhou chodbu. Janula se stala terčem dalších strážných, kteří běželi na pomoc kolegům v soudní síni. Nevšímal si jich ale, sklouzl po schodech dolů a zamířil k díře v honosných vchodových dveřích. Ke kakofonii výstřelů, rozléhajících se už celou budovou, se přidala i zbytečná střelba z pistolek bezpečnostních agentů.

Janula vylétla z budovy a obrovským skokem se přenesla přes několik bloků domů. Pak tiše klesla dolů, do tichého, tmavého parčíku. Vyplašila by tu jen pár dvojic, kdyby nebyly tak zahleděné do sebe, že si ničeno nevšimly.

„Počkej, musím je odmrazit, ať je nedovezeme zčernalé!“ požádal Víťa Oldu.

Vystoupil z januly a přešel podél ní dozadu. Pak se rychle vrátil na své místo.

„Letíme domů,“ oznámil zbytečně kamarádovi – Olda to věděl i bez něho.

„Prosím tě, hlídej je, aby si něco neudělali!“ požádal ho.

Janula se hnala nízko nad zemí rychlostí několikanásobně přesahující rychlost zvuku. Víťa použil všechna privilegia jitul, aby byl co nejdřív doma.

To bude, panečku, přivítání!

Dva kluci si zvědavě prohlíželi skupinku vězňů ve velice neobvyklých vězeňských úborech. Měli totiž na sobě soudcovské taláry, což tady za mřížemi věznice působilo pikantně. V poslední době se nestávalo, aby se sem dostal soudce jako vězeň.

Soudcové se hádali i mezi sebou, ale nespokojeně hudrali i na vězeňské strážné, kteří si úmyslně hráli na hluché. Měli to snadné, zadržení neuměli česky, dalo se tedy snadno předstírat, že jim bachaři prostě nerozumí.

Dva kluci ale všem těm stížnostem rozuměli, ačkoliv jim nemínili vyhovět.

„Nevím, nač si chcete stěžovat!“ ušklíbl se Víťa. „Že je soudcovský zločin postavený na roveň válečnému, to platí jen v České republice, ale sami jste přísně soudili válečné zločiny, které se v dané zemi nepovažovaly ani za zločin, natož za válečný a nepromlčitelný. Čemu se divíte? Všichni jste ten zločin proti našim občanům spáchali!“

„Unesli jste nás z jednání! To je mezinárodně nepřijatelný skandál! Budeme žádat potrestání únosců!“ pochopili zadržení, že jim tu konečně někdo rozumí.

„Myslíte naše Lovce lebek?“ ušklíbl se Víťa. Zřejmě je dosud nepoznali, ale nebylo divu, v janule je mohli vidět jen zezadu a okamžik, kdy na ně nalétávali, byl příliš krátký. Navíc asi měli na pár okamžiků před přimrazením okno.

„Nezaložili jste přesně stejnou organizaci Lovců lebek i vy?“ pokračoval útočnějším tónem. „Víte, my jsme jen převzali váš převratný počin. Zmírnili jsme to jen v bodě, že se při našich pátráních nesmí nikomu zkřivit vlas. Pokud vím, vaši Lovci lebek mají dovoleno zabíjet všechny, kdo se jim připletou do cesty, i kdyby byli nevinní jako lilie. Přestaňte si už laskavě stěžovat, když jste jim vy právníci schválili i tohle! Odhlasovali jste Lovce lebek a nedivte se, že jsme je použili, navíc v mírnější formě.“

„To je naprosté zneužití!“ křičel soudce.

„Jak kdysi psal Mark Twain, spravedlnost každého zákona nejlépe posoudíte, když ho někdo obrátí proti vám!“ smlsnul si na nich s gustem Víťa.

„Takový cucák! Co vy nám chcete kázat o spravedlnosti?“ vybuchla soudkyně.

„Je to smůla, co?“ ušklíbl se Víťa. „Cucák vás, studované právníky, chce poučovat o spravedlnosti! Nedivte se, studovala jste práva a to nemá se spravedlností naprosto nic společného!“

„Právo má přece všude ve světě prosazovat spravedlnost!“ opáčila uraženě soudkyně.

„Mělo by...“ opravil ji Víťa. „Ale skutečnost je jiná. Právě vy, Mezinárodní soud pro stíhání válečných zločinů v Haagu, jste se stali nejkřiklavějším, odporným a odstrašujícím příkladem! Právo ve vašem pojetí spravedlnost pošlapává! Zásadně odmítáte soudit válečné zločiny, spáchané příslušníky privilegovaných národů. Nezajímalo vás, kdo válku rozpoutal, ačkoliv právě válka je absolutně největší zločin! Odmítáte přijímat důkazy, které se nehodí obžalobě a naopak uznáváte za důkazy smyšlenky. A když hrozí, že by vám někdo z drápů vyklouzl, podivnou náhodou vám zemře ve vězení! Tomu vy říkáte právo, my justiční vraždy!“

„Vy nás o tom poučovat nebudete! A soudit nás taky ne! Vy ne!“ ujistila ho soudkyně.

„Poučovat vás může kdokoliv, paní soudkyně!“ usmál se Víťa. „Soudit... soudit vás nebudu, to byste považovala za urážku soudního stavu, ale bylo by to zajímavé! Stačí mi, že jsem vás sem přivezl! Tady už vám brzy spadne hřebínek!“

„Cože jste nás sem? Přivezl?“ vyjekl jiný soudce.

„Vy si to nepamatujete?“ ušklíbl se Víťa. „Je to možné, celkové přimrazení není žádné pohlazení a jestli jste se úplně vzpamatovali až tady, asi jste se velice divili. Ale ještě víc se divit budete. Naše organizace Lovců lebek se od vaší asi nejvíc liší zásadou nikomu neuškodit na zdraví, a pak trochu počtem osob. Pozvali jste si na nás desítky ostřílených armádních vrahů, my jsme jen, jak říkáte, dva cucáci. Tím hůř pro vás!“

„Dva cucáci a Lovci lebek?“

„Jo,“ přikývl Víťa. „Já a tady Olda. Na rozdíl od vašich Lovců lebek nejsme bývalí ani budoucí vojáci, nikomu jsme při únosu nezkřivili ani vlas, jen jsme vás přitáhli zpod ochranných křídel vaší vražedné organizace pod pravomoc soudu, který vás konečně nestranně posoudí. My dva vás soudit nebudeme, ale podle toho, co o vás víme, vás pořádný trest nemine.“

„A víš, ty cucáku, že je naprosto nepřípustné ohlašovat rozsudek ještě před zasedáním soudu? To je přece jasný příklad zmanipulovaného soudu!“ vybuchl tlustý soudce.

„To není příklad zmanipulovaného soudu, jako je ten váš!“ odmítl to Víťa. „To je případ, kdy je viník tak jasný, že o jeho vině není pochyb. Právě protože vás soudit nechci, ani nebudu, mi dává právo předem tvrdit, že jste vinni! Vždyť jste usvědčili sami sebe tím, že jste vydali příkaz ke stíhání nevinných!“

„Nevinných?“ opáčil prudce tlustý soudce. „Vina či nevina měla být teprve předmětem dokazování!“

„Nevinných!“ odrazil ho tvrdě Víťa. „Klíčové důkazy o nevině jste také odmítli předem! A kdyby to bylo poprvé! Váš slavný soud je zvůlí prošpikovaný od začátku jako králík na pekáči! Nesnažte se nám namlouvat něco o spravedlnosti!“

„Chcete nám tvrdit, že hromadní vrazi, obvinění z nejhorší genocidy poslední doby, jsou nevinní?“ vyštěkla soudkyně.

„Kde máte nějakého vraha?“ obrátil se na ni nepřívětivě Víťa. „Aby byl někdo vrahem, musíte mít nejprve mrtvolu! Při nedávné válce v Čechách vraždili jen povstalci, kterých se tak vehementně zastáváte. Pokud vím, nikoho z nich jste neobvinili, ačkoliv vraždili civilní obyvatele. Zato jste osočili z genocidy vládní stranu, která nezabila ani jednoho člověka! To je přece jasný případ justičního zločinu! A vy máte ještě drzost mluvit nám tady o spravedlnosti?“

„A vy máte drzost tvrdit, že v občanské válce v Čechách nedošlo k nejhorší etnické čistce v Evropě století?“ odrazila ho soudkyně.

„To netvrdím, paní!“ odvětil jemně Víťa. „K etnické čistce nakonec došlo, jenže humánně, bez obětí na lidských životech na straně, které se zastáváte. Vraždili pouze povstalci proti zákonné vládě, nikdo jiný. A po rozdrcení jejich povstání, podporovaného ze zahraničí, si viníci vybrali ze tří možností tu, která byla pro ně nejlepší, totiž odsun.“

„Odsun? Už zase odsun? Umíte, vy Češi, taky něco jiného? A kam jste je odsunuli a jaké byly ty ostatní možnosti?“

„Po svém zajetí dostali povstalci na výběr. První možností by byl trest za velezradu, neboť se spojili s cizí mocností proti vlastní zemi. Pro každého by to bylo dvacet let kriminálu, což se jim pochopitelně nelíbilo. Zato by mohli zůstat v Čechách, jenže po tom ani příliš netoužili. Nedivte se tomu, oni beztak nemají vyvinutý smysl pro domov.“

„Velezradu?“ vybuchl tlustý soudce. „Povstání proti vládě nemůže být klasifikováno jako velezrada! Je naprosto legitimní postavit se proti vládě, která obyvatele tyranizuje!“

„Velezradou se to stává při spojení s cizí mocností,“ doplnil ho Víťa. „Což se stalo. Zajali jsme pár stovek cizích státních příslušníků, kteří do Čech místní páté koloně dopravili zbraně a pomáhali masakrovat civilní obyvatele. Korunu tomu nasadila letecká pomoc organizace NATO. Velezrada i podle právnické učebnice, římským právem počínaje! To musíte uznat i vy!“

Soudci na to neodpovídali. Víťa chvilku počkal, ale když pořád mlčeli, pokračoval:

„Druhou možností byl, vzhledem k tomu, odkud je nejvíce podporovali, odsun do Německa. Tu odmítli z obav, že by tam byli občany nižší kategorie než Turci.“

„To není pravda!“ namítla ihned soudkyně. „V Německu nejsou Turci občany nižší kategorie! To je naprosto nepřípustná a politicky nekorektní propaganda!“

„A proč se toho naši Cikáni tak báli?“ opáčil Víťa. „Takže jim zbývala jen třetí nabídka. Odsun mimo Evropu, do míst, kde nebudou hrozit konflikty s místními obyvateli, kde si mohou bez překážek založit vlastní stát. Třetí nabídku si nakonec vybrali.“

„Chcete tvrdit, že odsunem nějaké etnické menšiny do jiné země nebude hrozit žádný konflikt s místními obyvateli? To je přece nesmysl! Když začali vyvolávat etnické konflikty u vás, těžko s tím jinde přestanou!“

„To jste řekli vy!“ usmál se Olda. „Předtím jste tvrdošíjně tvrdili, že za etnické konflikty mohou výhradně Češi. Najednou připouštíte, že vina je naopak na minoritě! Ale žádné konflikty tam nebudou. Získali jsme totiž pro naši nespokojenou minoritu území, odkud se místní obyvatelé za velkou finanční náhradu vystěhovali. Je to tam prázdné a konflikty s místními lidmi jsou vyloučené. Nehrozí ani pohraniční spory, neboť jejich území má přírodní hranici. Je to totiž ostrov. Brzy by se měli přihlásit do Organizace spojených národů, až si tam vytvoří něco jako stát.“

„Ale odsun tolika lidí přece nemohl proběhnout bez obětí!“ vzpamatovala se soudkyně a trvala na svém obvinění.

„Proběhl humánně, nikdo přitom nezahynul,“ trval na svém i Víťa. „Odsunutí tam navíc dostali podle vlastního výběru prostředky k dalšímu životu. Nikdo nezahynul ani během odsunu, ani předtím při povstání. Vy si to neumíte představit, že? Zvykli jste si, že bojové akce i etnické čistky provází statitisíce mrtvol, včetně žen a dětí, stejně jako jste si zvykli trestat jen poraženou stranu. Kdybyste prováděli etnickou čistku vy, byla by určitě krvavá, ale Čechům se to podařilo bez krve. Ale co se nestalo? Vy jste to prohlásili za zločin genocidy, vyhlédli jste si nejbližší satelitní snímek, který se dal při velké dávce fantazie považovat za hromadný hrob, vyhlásili jste, že právě tam došlo k hromadné vraždě a na tom nesmyslném, vratkém základě jste vydali mezinárodní zatykač. Tím jste spáchali zločin hromadného zneužití justice proti nevinným, který se v Čechách považuje za rovný válečnému zločinu a nejspíš se vám přičte i k předešlým případům. Já všechny neznám, ale slyšel jsem, že toho máte na svědomí víc. Máte se na co těšit!“

„A to vám máme věřit?“ vybuchl tlustý soudce. „Jaké pro to máte důkazy?“

„Presumpce neviny nedovolí žádat důkazy neviny po nás, pane soudce!“ usadil ho Víťa. „Dokazovat vinu je povinností žalobce. Vzhledem k tomu, že jste se této role ujali, byla to vaše povinnost. I když nemáte jediný důkaz, neváhali jste obvinit někoho ze zločinu genocidy. Usvědčit ho ze zločinu nemůžete, už protože se žádný nestal. To je právě ten typický příklad pokusu o justiční vraždu! Naším důkazem je vámi vydaný zatykač, který popřít nemůžete.“

„Justiční vražda to být nemůže, my nikoho neodsuzujeme k trestu smrti!“ namítl zprudka další soudce.

„Jenže lidé záhadně umírají během procesů!“ upozornil ho jedovatě Víťa. „Takže je tu podezření na předcházející justiční vraždy. Výmluvy na přirozená úmrtí znamenají, že nehumánně vězníte lidi na pokraji smrti. Nehledě na to, že je tu podezření na úmyslně špatné léčení vašich obětí, což se dá ve vězení i mimo ně posuzovat jako úkladná vražda. Vaše rozsudky jsou obvykle na doživotí, což je ve svém důsledku pro odsouzené téměř totéž co smrt. Největším vaším zločinem je ale založení organizace Lovců lebek. Tím, že jste jim přiznali právo zabíjet, jste justiční vraždy prakticky uzákonili. Odsoudili jste tím předem k trestu smrti bez řádného soudu všechny, kdo by se vašim Lovcům lebek postavili do cesty, i kdyby byli naprosto nevinní, jak jejich velitel nedávno cynicky a bez obalu vykládal ve vaší televizi!“

„Tak to není!“ vyskočila soudkyně. „Kdo ukrývá zločince, stává se sám zločincem a ztrácí tím svá práva! Takové lidi přece nemůžete nazývat nevinné!“

„Tohle pojetí v Evropě naposledy uplatňovali hitlerovci,“ řekl Víťa útočně. „A byli za to právem odsouzeni. Nevzali jste si nakonec příklad z Hitlera? Podle vás ten, kdo někoho ukrývá, nemá právo na spravedlivý proces a dokonce ani na život? To jsou přece základní lidská práva, jestli to nevíte! To se vám tedy podařilo překroutit právní zásady! A navíc se zavedením trestu smrti bez soudu! Vivat Iusticia!“

„Ale to se přece používá ve světě běžně!“ namítla chabě soudkyně.

„Však je to ostuda pozemské civilizace!“ pokračoval Víťa. „Dobře víme, kdo tresty smrti bez soudu používá! Jen nejhorší diktatury světa, nejsilnější velmocí počínaje! Lidstvo se nemá čím chlubit a už vůbec ne to napodobovat! Děkujte osudu, že půjdete před civilizovanější soud, než jaký jste představovali vy sami!“

„Váš soud že je civilizovaný?“ soptil tlustý soudce. „Vždyť začal bezprecedentním, naprosto gangsterským únosem!“

„Únosy se používaly už při stíhání válečných zločinců ze druhé světové války. Jinak by se lidé jako Adolf Eichmann před žádný soud nedostali. Ale byly určitě humánnější než tresty smrti bez soudu, jaké v poslední době uplatňují Spojené státy a jaké jste vy sami posvětili založením Lovců lebek!“

„A nepoužíváte občas trest smrti bez soudu i vy Češi?“ řekla soudkyně jedovatě. „Co byl třeba atentát na vašeho říšského protektora Heydricha?“

„Je vidět, že historii neznáte,“ namítl Olda. „To nebyl trest smrti bez soudu, ale zabití nepřátelského vojáka ve válce jinými vojáky a to se za válečný zločin nepovažuje, ani se to neodsuzuje! A podle dnešních měřítek ho vlastně nezabili. Zemřel až po několika dnech v nemocnici, byl tedy pouze zraněný a to se dnes za zabití ani nepočítá!“

„Jenže na následky zemřel!“ trvala na svém soudkyně.

„Jako statisíce lidí v Iráku a Afghánistánu,“ opáčil okamžitě Olda. „Američané je počítají jako zraněné, ať jde o jejich vlastní vojáky, nebo o místní civilisty. Vypadá to v obou případech lépe. Vojáci vykazují menší ztráty a vraždění civilistů je podle statistik nižší. Tomu se říká dnešní, naprosto odlišný přístup!“

„Jste kluci tvrdohlaví a navíc drzí!“ řekla soudkyně.

„Možná,“ připustil Víťa. „Naštěstí vás soudit nebudeme, od toho máme soudce. Tady to je jen náš laický názor. Horší je, když si pletete pouhý názor s nezvratitelným důkazem. Zlobte se na nás jak chcete, ale vydat zatykač výhradně na představitele jedné strany, která se navíc žádného zločinu nedopustila, a vyvrácení smyšleného takydůkazu odmítnout jako propagandu, to není spravedlnost, to je justiční zvůle! Té jste se dopustili a budete za ni souzeni a bylo by nespravedlivé, kdybyste nebyli! Soudci mají soudit spravedlivě a ne na objednávku jedné strany!“

„To vám ale neprojde!“ odfrkl si tlustý soudce. „Postaví se za nás celá Evropská unie, NATO a nejvíc Spojené státy!“

„Evropská unie se za vás nepostaví,“ odvětil sebejistě Víťa. „Ztratila by tvář. Postoj NATO si netroufám odhadnout, od vrahů v jejím velení se dá ještě očekávat leccos, ale u Spojených států vám ručím, že z jejich strany po vás ani pes neštěkne!“

„To není možné!“ vybuchl tlustý soudce. „Spojené státy nestrpí...!“

„Ale strpí!“ přerušil ho netrpělivě Víťa. „Spojené státy dostaly nůž na krk. Jestli se připletou ještě do jedné lumpárny, pomašíruje jejich prezident, kam patří. Před soud, jako vy. Dostal řádné varování, aby si to dobře rozmyslel.“

„Snad byste nechtěl vyhrožovat samotnému prezidentovi Spojených států?“ rozesmál se tlustý soudce, jako kdyby právě slyšel nejlepší vtip.

„Už se stalo,“ ušklíbl se Víťa.

„Kluci drzí, namyšlení!“ zhodnotila ho soudkyně. „Vy že jste mu vyhrožovali? A čím, smím-li to vědět?“

„Neutronovou bombou v Bílém domě!“ řekl Víťa.

Errata:

23.08.2021 18:51