Pacifikace

Knihafon na tátově krku začal zvonit zrovna při večeři.

„Ani doma nemá člověk klid!“ vzdychl si odevzdaně táta, když přístroj vylovil zpod svetru a s omluvným úsměvem se podíval na displej.

„Kdo tě to zase otravuje?“ zeptala se ho Janka. „Ani doma ti nedají pokoj?“

„To je něco jiného,“ zvážněl trochu táta. „Volá mi vyslanec z Madagaskaru. Ten by mi určitě nevolal, kdyby to nestálo za to. Ostatně, na Madagaskaru začíná večer dřív než u nás, normálně by už jistě spal. Asi je to opravdu důležité.“

Chvilku poslouchal, pak vyskočil.

„To stojí za pokus!“ prohlásil. „Na vyslanectví České republiky v Madagaskaru přišla žádost od čínské vlády. Chtějí s námi jednat. Do Číny je to sice daleko, ale...“

„Po oběžné dráze pár minut!“ vyskočil Víťa od večeře.

„Ale ne pro tebe!“ zarazil ho táta. „Poletím tam já!“

„Ještě jsi nikdy po oběžné dráze neletěl!“ varoval ho Víťa.

„Tak si to vyzkouším!“ řekl táta. „Snad bys tam nechtěl letět ty?“

„Chtěl,“ přiznal Víťa. „Nemohli bychom tam letět spolu? Mohl bych tě jistit!“

„Nebude třeba,“ ujišťoval ho táta. „Stačím na to i sám.“

„Hele, tati, to je naprostý nesmysl!“ vzchopil se Víťa. „Nemůžeš se tam vypravit sám! Bez tebe se tady položí vláda a všechno se zhroutí!“

„Tys letěl sám i do Washingtonu a to nebyl nesmysl?“

„Ne takový, jako u tebe!“ protestoval Víťa. „U mě působil především psychologický šok. Od kluka jako já nikdo nemohl čekat, že do Bílého domu donesu jejich vlastní neutronovou bombu. To na ně muselo působit víc než samotná bomba. Kdežto ty jsi pro ně ministerský předseda nepřátelské země a tvým zajetím by získali úžasnou výhodu. Nebylo by lepší, kdybys mě na tu cestu s sebou přibral jako bodygárda? Nemáš oči vzadu!“

„Nemusíš mít obavy,“ zpražil ho táta. „Přimrazit někoho umím i bez tebe. Vybavení na to máme úplně stejné! A opravdu nepotřebuji, aby mým protějškům spadly kalhoty, až se ti zase bude něco nepříjemného zdát.“

„Jenže já už jsem tušivo zažil a vím, co s tím!“ namítal Víťa. „A dám si pozor, vážně! V Moskvě jsem ještě nevěděl, co ruškov udělá, teď už to vím a nepoužiju to!“

Táta se na něho podíval pátravým pohledem.

„Hodně bys chtěl být u toho, že?“ zeptal se ho.

„Strašně moc!“ přisvědčil Víťa. „Nebudu ti tam překážet, vážně!“

„Dobře, pojď se mnou!“ rozhodl otec k neskrývanému překvapení zbytku obyvatelů Skalního domu. Byli tak vyvedení z míry, že nikoho nenapadlo protestovat. Ale zdálo se, že tady ani není na co reagovat. Cesta očividně patřila do tátových povinností jakožto premiéra. Aby Čína jednala s Českou republikou, to byla nezvyklá příležitost, zvlášť když iniciativa výjimečně vycházela ze silnější strany. A že si na cestu vezme syna, to bylo neobvyklé, ale ne vyloučené. Že by dal synovi přednost před obvyklou svitou hodnostářů? Nebývá to zvykem.

Ale – co tady bylo obvyklé?

Příprava na cestu netrvala dlouho. Táta se převlékl do společenského obleku, není přece možné odjet na státní návštěvu ve svetru a džínách ale co bylo horšího pro Víťu, donutil do společenského obleku i jeho.

„Chceš tam, nebo ne?“ vyjel si na něho, když se Víťa nad kvádrem ofrňoval.

„Chci, ale proč...“

„Na oficiálních návštěvách musí být všichni členové ve společenském,“ řekl rozhodným tónem táta. „Společenský oblek je pro státní návštěvy uniforma. Do kvádra se musí povinně nacpat i bodygárdi, i když jim vadí v pohybu. A žádné výjimky!“

Víťa sice bručel dál, ale oblékl se, aby si to táta nakonec nerozmyslel. Maminka si ho zálibně prohlédla, ještě ho přičesala a vnutila mu do kapes hřeben a kapesník, aby nedělal rodině ostudu. Víťa to strpěl, ačkoliv ho to hnětlo, zvlášť když viděl ostatní, jak se na jeho odporu k diplomatické uniformě pásli se zřejmým potěšením.

Závist je špatná vlastnost, brblal si trochu po straně, ale jen pro sebe, když kamarády pozoroval. Nechtěl je příliš provokovat.

Sešli spolu do přístaviště a nasedli do januly. Vyvolal ji a řídit ji měl táta, Víťa seděl vedle něho jako spolucestující. Bylo to pro něho trochu nezvyklé místo, až dosud většinou řídil on, ale tady už si nedovolil protest ani naznačit.

Podívá se do Číny! Do Číny! Kde ještě nebyl nikdo z jeho kamarádů!

Trochu ho udivilo, že nevzlétli kolmo vzhůru, ale táta ho hned upozornil, že si musí doletět do Prahy pro připraveného tlumočníka.

„Umíš čínsky?“obrátil se na syna. „Ne, takže musíme letět s panem Ču-Žen'č, bude nám překládat.“

„Ale oni by nám rozuměli i bez překládání!“ namítl Víťa. „Cokoli řekneš telepaticky, to se přece překládat nemusí, telepatii rozumí i zvířata!“

„A budeš tam koukat s otevřenou pusou, až promluví oni?“ připomněl mu s úsměvem táta. „Letíme tam vyslechnout jejich stanoviska a až podle toho se můžeme dohodnout na odpovědích. Pan Ču-Žen'č bude důležitějším členem delegace, než ty!“

Místo odpovědi na tuhle hořkou pilulku Víťa jen pokrčil rameny. Co mohl říci jiného než »Ano, tati!«? Cesta do Prahy byla nepatrným zdržením, navíc nebyl žádný spěch. V Čechách byl večer, když se zdrží, ale vezmou to přes oběžnou dráhu, budou v Číně za svítání. Těžko na ně budou mít čas v noci!

Pan Ču-Žen'č byl podle Víťova očekávání Číňan. Již na ně čekal před malostranským sídlem významnějších zaměstnanců vlády. Byl mladý, štíhlý a oblečený ve společenském obleku, neboli v diplomatické uniformě. Asi to s ním táta v rychlosti vyjednal v době, kdy se do téže uniformy strojil i Víťa, pokud tak nechodil pořád.

Pan Ču-Žen'č si nastoupil dozadu a bylo znát, že janulami necestuje poprvé.

„Kam poletíme?“ zeptal se poměrně čistou češtinou.

„Peking,“ odpověděl mu stručně Víťův tatínek.

„Tak to si cestou ještě zdřímnu!“ usmál se pan Ču-Žen'č.

„Nebude to stát za to,“ varoval ho Víťa. „Bude to rychlejší než si myslíte, poletíme po oběžné dráze jako kosmonauti.“

„To znamená, že budu další čínský kosmonaut?“ usmál se na něho pan Ču-Žen'č.

„Skoro,“ přikývl Víťa. „Jen nevím, jestli se počítají do kosmonautiky i neúplné oběhy Země. Máme to s mezipřistáním v Pekingu.“

Mezitím ale vzlétli a letěli výš a výš. Víťa občas mrkl na displej, ale tak jako při jeho cestách, i teď pilotoval Fuhungo, zatímco posádce trojmístné kosmické lodi nezbývalo nic než sledovat, zda let probíhá v pořádku.

Kdyby neprobíhal, stejně by nic nezachránili. 

Janula nabrala směr a otec s panem Ču-Žen'čem se zabrali do debaty. Pokoušeli se odhadnout, co vládu Číny přimělo k tak vstřícné nabídce. Podle rychlé analýzy, kterou Víťův tatínek získal během poslední čtvrthodiny, bylo nedávné vzájemné zabavování majetku pro Čínu značně nevýhodné a kdyby mělo dojít k jeho navracení, bylo by to nevýhodné pro Čechy. Nezdálo se ale, že to byl pravý důvod k jednání. Velmoc jako je Čína si může dovolit velkoryse mávnout rukou nad ztrátou několika miliard dolarů. Jak Víťa předem správně odhadl, proti zabavení čínské pobočky české škodovky se ihned ohradili Němci, kterým vlastně patřila, ale vláda Číny jim továrnu ihned a s omluvou vrátila. O majetku se zřejmě jednat nemělo.

Ale o čem se tedy jednat bude?

Před přistáním táta hovořil s vyslancem na Madagaskaru. Tam už byla hluboká noc, ale vyslanec jejich zavolání s napětím očekával, stejně jako jeho čínský protějšek, který zprostředkoval spojení do Pekingu. Šlo o to, aby je očekávali jako přátelskou návštěvu a nezačali po nich střílet z protiletadlových kanonů. Víťův otec odmítl mezinárodní letiště, odkud by cesta nabízenými limuzínami trvala příliš dlouho, a dohodl přistání co nejblíž sídlu vlády a tím i místu jednání.

Přivítání ale dohodl hladce a přizpůsobil tomu i klesání januly v poslední fázi letu, takže se na označeném místě snesl přímo z ranní oblohy. Janula poslušně zmizela a všichni tři stáli na ozdobném dláždění před budovou čínské vlády.

Trochu tím své protějšky zaskočili. Radary protivzdušné ochrany je nezachytily, takže museli neobvyklí návštěvníci na označeném místě chvíli počkat, než Číňané ve velkém zmatku přiběhli. Omlouvali se, ale zvědavost ze všech jen čišela.

Dovedli je velice zdvořile do budovy, kde pro ně měli na velkých stolech připravené bohaté pohoštění od masitých kousků po malé sladké koláčky a spoustu pití všeho druhu. Táta se mrknutím obrátil na pana Ču-Žen'če, ale ten tiše podotkl, že by bylo dobré neurazit hostitele a alespoň symbolicky něco ochutnat.

Tady už svítalo, ale v Čechách odlétali s nástupem noci, takže neměli hlad. Vzali si tedy pár drobných sladkých koláčků, pan Ču-Žen'č je upozornil na kávu a pro Víťu našel i hrneček kakaa. Pak se přesunuli stranou, kde čekala pohodlná křesla rozestavená do kruhu. Nebylo to u kulatého stolu krále Artuše, ale něco na podobné bázi. Tam mohlo začít vlastní jednání.

„Nečekali jsme vás tak brzy,“ omlouval se opět jeden Číňan a podle pana Ču-Žen'če to byl dokonce čínský premiér, takže se jednání vedlo opravdu na úrovni.

„Nemusíte se omlouvat,“ usmál se Víťův táta. „Používáme netradiční letadla, asi jste nás nečekali tak brzy.“

„Zmátlo nás, že naše radary vůbec nezachytily, kde jste vstoupili do našeho vzdušného prostoru,“ pokračoval premiér. „Naše protivzdušné síly dostaly příkaz bedlivě vás sledovat, abychom vyloučili jakékoliv nedorozumění. Nějak se stalo...“

„Netrestejte je,“ usmál se Víťův táta. „Vzdušný prostor určitě sledovali bedlivě, jenže my jsme přilétli po kosmické oběžné dráze vysoko nad vzdušným obalem Země, navíc přes její noční stranu. Nebyla to jejich chyba, že nás nespatřili. Naše letadlo neodráží radarové vlny, je pro radary neviditelné. Na radarech by nás vaši lidé neviděli, i kdyby nás měli přímo před očima a obyčejnými dalekohledy nás na noční obloze také nemohli vidět. Dalo by se tvrdit, že sledování našeho příletu bylo nad lidské síly.“

„Vyvinuli jste letadlo neviditelné pro radary a používáte tu technologii i pro malá dopravní letadla?“ divil se čínský premiér.

„To je spíš tak, že neviditelnost nebyla vyvíjená zvlášť, ale vyplynula z podstaty našeho letadla. Proto mají u nás tuhle vlastnost i letadla, kterými létají děti do školy.“

„Přesto nás to hodně zaskočilo,“ přiznal čínský premiér. „Víte, propást malé soukromé dopravní letadélko, to by nebyla žádná tragédie, Rusům se ostatně stalo, že jim takové přehlédnuté letadélko přistálo přímo na Rudém náměstí v Moskvě, ale kdyby takhle propásli špionážní letoun, nebo ještě hůř, bombardér naložený bombami, to by bylo mnohem horší!“

„To raději neřešte!“ řekl Víťův táta. „Můžete být v klidu, naše letadla nejsou válečná, nenesou žádnou výzbroj ani bomby. Bát se jich nemusíte.“

„Dobře, můžeme vám to věřit,“ přikývl zdvořile čínský premiér. „Ačkoliv pro vás jistě nebude problém na ně v případě potřeby zbraně namontovat. Slyšeli jsme, že vaše letadla unesou velké náklady a jistě by unesla i velké množství bomb.“

„Zbraně se na ně namontovat nedají a jejich náklad se za letu nedá odhodit, nejsou to bombardéry,“ opravil ho Víťův táta. „Nejde to ani tam, kde by to bylo výhodné, například se nedají kropit požáry. Náklad se dá vyložit jen v klidu na zemi.“

„Ale máme důvěrné zprávy, že jste dopravili atomovou bombu až do Bílého domu!“

„Ano, jenže jsem tam nejprve zastavil a vystoupil,“ vložil se do rozhovoru Víťa. „Ani tam to nebylo shození z výšky, tu bombu jsem jim jen opatrně položil na koberec.“

„To jste byl... to byl opravdu jen tento chlapec?“ obrátil se čínský premiér vytřeštěně na Víťova tátu.

„Ano, byl to on,“ přikývl Víťův táta. „Udělal si malý výlet do Bílého domu a pokoušel se přesvědčit amerického prezidenta, aby už konečně ukončil války.“

„Ale... naše důvěrná zpráva říká, že ta neutronová bomba byla pravá. Znamená to, že jste vyvinuli i atomové bomby tohoto pokročilého typu?“

„Máme je, ale nestojíme o ně,“ řekl Víťův táta. „Techniku máme na jiné úrovni. Jistě vás vaše zpravodajské služby při jejich kvalitách správně informovaly o nedávném povstání naší etnické menšiny. Ve světě o něm koluje plno nepodložených pomluv, ale nejvíc si na něm ceníme jednoho. Během těch událostí povraždili povstalci několik tisíc našich lidí, ale na jejich straně nezahynul ani jediný člověk. Porazili jsme je, aniž bychom některého zabili. Možná to vypadá jako jejich úžasné vítězství, ale pravý opak je pravdou. Zvítězit bez jediné oběti na straně nepřátel není v našem světě obvyklé.“

„Vy jste je šetřili, nebo to bylo z jiného důvodu?“ zarazil se čínský premiér.

„Šetřili jsme je,“ přikývl Víťův táta. „Dálkově řízená letadla a střely s plochou dráhou letu se nad naší hranicí rozplynuly, naše technologie to umožňuje. Ale letadla řízená lidskými piloty jsme ničili až když se piloti katapultovali, přičemž jsme je k opuštění neovladatelných strojů donutili. Proto naprosto selhala jak letecká podpora NATO, tak snaha zásobovat letecky povstalce.“

„Jak je potom možné, že jste jim dovolili pobít tolik stovek vašich lidí?“

„Povraždili je na začátku povstání, kdy jsme ještě o ničem neměli tušení,“ řekl Víťův otec zamračeně. „Většinu lidí podřezali ve spánku, další pak postříleli dříve než jsme se o jejich vzpouře dozvěděli. Když jsme se vzchopili k obraně, byl konec vraždění. Ačkoliv povstalci vypotřebovali ještě hodně munice, nezabili už ani jednoho člověka. Mezi námi, tak by dopadli všichni agresoři, kdyby nás zkusili napadnout. Asi by zpočátku díky překvapení získali jakousi výhodu, ale pak už by si ani neškrtli.“

„Proto asi naši zpravodajci vyhodnotili, že si NATO na poslední chvíli rozmyslelo na vás zaútočit!“ řekl trochu tišším hlasem čínský premiér. Asi mu až teď došly souvislosti.

„Správně si to rozmysleli,“ přikývl Víťův otec. „Dobře viděli, že si neděláme z jejich příprav nic, jen že jsme je začali sledovat. I nad jejich územím, naše průzkumná letadla jsou totiž nesestřelitelná. Pokoušeli se sice o to, ale brzy zjistili, že je to nad jejich síly a to jim vzalo chuť do válečného dobrodružství. Pokud ještě víc nezapůsobil na city Američanů Víťův dáreček v Bílém domě. Skutečnost je taková, že si dnes ze všech našich nepřátel nic neděláme.“

„Ale někteří, jako Amerika, Rusko, Indie a vlastně i my máme nukleární zbraně, které by mohly Čechy jediným úderem úplně vymazat z mapy světa!“

„...pokud by se dostaly přes naše hranice,“ usmál se Víťův táta. „Jenže jako se u nás při překročení naší hranice tiše a beze stop rozplývaly střely tomahawk, tak by se beze stop rozplynuly i strategické balistické střely. Snad to vojenským odborníkům ve většině evropských armád došlo. Dá se to čekat už podle toho, že si všichni rozmysleli další pokusy o naše napadení.“

„Jste si tím jistí? Pak byste ale byli těžkými protivníky!“

„My jsme skutečně těžkými protivníky!“ souhlasil Víťův táta. „Američané proti nám vypálili stovky střel tomahawk, ale na cíle nedopadla žádná, ani se nedostala do jejich blízkosti. Máme ale pro naše sousedy dobrou zprávu. Nechceme je napadat. Můj syn Vít zastrašil amerického prezidenta neutronovou bombou, neboť Američané rozumí jen atomovému argumentu. Nezlobím se na něho, myslel to dobře, ale atomové pumy nejsou náš styl, nikdy bychom je nepoužili.“

„On to udělal o své vůli?“ lapali po dechu Číňané. „U vás mají atomové pumy v ruce i takové... děti?“

„Mohl jim vyhrožovat i největší ruskou nukleární hrozbou Car-bomba, není pro nás nedostupná. Ale nepoužil by ji. Naštěstí tyhle hračky nejsou dostupné všem dětem, můj syn je přece jen jakási výjimka.“

„Příšerná výjimka!“ oddychl si Číňan. „Jestli vlastníte tak těžké zbraně a máte navíc možnost dopravit je kamkoliv na světě, byli byste nebezpeční i největším mocnostem. Přestávám se divit, že si nic neděláte z Američanů, ačkoliv jsou proti vám naježení!“

„Nejsme nebezpeční mocnostem,“ opravil ho Víťův otec. „Jen těm, kdo ve světě poruší mír. Neutronová bomba na koberci Bílého domu nebyla vlastně zajímavá, nechtěli jsme ji použít. Důraznějším varováním pro amerického prezidenta i jiné rušitele míru byl únos soudců Haagského soudu. Ten můžeme prakticky kdykoliv zopakovat a naše svědomí zůstane čisté. Nemusím snad zdůrazňovat, že se ani při tom fyzicky nikomu nic nestalo?“

„Fyzicky... ale jinak?“ vyhrkl Číňan.

„Psychicky to byl pro ně pořádný šok,“ připustil Víťův táta. „Cítili se nedotknutelní! A náhle, aniž by tušili, jak se to mohlo stát, jsou za mřížemi! Takový šok musel být pro ně příšerný! I když v nich pořád doznívá jejich zpupnost, pořád se utěšují, že se za ně někdo postaví a opět je učiní nedotknutelnými! Ale to je jen jejich marná touha, však si brzy zvyknou na vězeňské šaty!“

„A necítíte se pro změnu nedotknutelnými naopak vy?“ napadlo čínského premiéra.

„Na našem místě byste pochopil, co nás zdržuje od krutostí, obvyklých u našich protivníků,“ usmál se trochu Víťův táta, „Asi jste pochopili, že jsme Damoklovým mečem nad hlavou všech vládců našeho světa. Nedotknutelní ale nejsme a kdybyste věděli, jaký meč visí nad našimi hlavami, pochopili byste všechno.“

„Nad vámi visí ještě větší hrozba?“ zarazil se Číňan. „Čí?“

„To ani nechtějte vědět!“ dostal odpověď.

Jednání s Čínou se kupodivu vedlo v přátelském duchu.

Český premiér velice ochotně přistoupil na návrh svého čínského protějšku, aby se za vzájemnými spory prostě udělala tlustá čára a už aby se v tom nevrtalo. Čínský premiér jen lehce připomněl, že víc získá česká strana, ale čínské nejde o minulost, ale o budoucnost. To znamená, že bude třeba postavit česko-čínské vztahy na úplně novém základě.

„Máme vám co nabídnout,“ řekl čínský premiér. „Dnes se Česká republika nachází prakticky v hospodářské a diplomatické izolaci. My to můžeme změnit.“

„Můžeme spolu opět navázat normální diplomatické styky,“ přivítal to český premiér. „Bude to určitě lepší pro obě strany.“

„Můžeme udělat ještě víc,“ pokračoval Číňan. „Můžeme vám poskytnout prakticky neomezený úvěr a investice do vašeho hospodářství.“

„Nepotřebujeme je,“ odmítl to jemně Víťův táta. „Nestojíme o investice, naopak jsme uvítali vyčištění našeho hospodářství od cizích investic. Cizí investice zhoršují hospodářskou stabilitu, snižují soběstačnost a slouží k vyvádění peněz z naší republiky.“

Čínský premiér zalapal po dechu, neboť takovou odpověď věru nečekal. Jeho udivený pohled sdílela celá čínská delegace. Opravdu se nestávalo, aby některý stát při jednání na takové úrovni oficiálně odmítl takto podanou pomocnou ruku!

„Nestojíte o cizí investice?“ vrtěl Číňan nechápavě hlavou.

„Nemáme zájem,“ přikývl Víťův táta. „Nevidíme v cizích investicích přínos.“

„Nestojíte ani o cizí, pokrokové technologie?“ vrtěl hlavou Číňan.

„Nestojíme ani o cizí, zpátečnické technologie. Naše jsou nejpokrokovější na světě,“ dodal Víťův táta. „Výhodnější je pro nás rozvoj našich vlastních technologií. Svět nás donutil překonat embarga a snažíme se proto o naprostou soběstačnost. Embarga nás poškodila, ale na druhé straně nás zbavila závislosti na našich sousedech. Ukázalo se, že je to obrovská výhoda, které se už nikdy nevzdáme.“

„Byli jste převážně exportní zemí!“ připomněl mu Číňan.

„Byli,“ připustil Víťův táta. „Ale jaká to byla výhoda? Díky tomu jsme přišli o samostatnost ve všech oborech, zvláště pak v zemědělství. Stali jsme se loutkami Evropské unie a jejího deformovaného, nespravedlivého trhu. Pokrokové technologie zůstaly tak jako tak v cizích rukou, zisky z průmyslu putovaly do zahraničí a nám v Čechách zbyla jen bída. Embargo nás odřízlo od exportu i importu, museli jsme překonat závislost na našich sousedech, ale odřízlo nás to i od potravinových šmejdů, kterými nás krmili. Museli jsme dát urychleně do pořádku zemědělství, ale naše potraviny to zkvalitnilo a dnes ani nestojíme o područí našich sousedů.“

„Ale... pokud víme, vaše země měla nedávno neuvěřitelné výdaje v Asii! Vyplýtvali jste na jeden jediný ostrov v Indonésii víc prostředků, než by si mohlo dovolit Německo! To jste tak bohatí, že jste si to mohli dovolit?“

„Investice do ostrova v Indonésii byla výhodná,“ usmál se Víťův táta. „Ten ostrov nás zbavil menšiny, která u nás vyvolala nejkrvavější masakry od Druhé světové války. Z dálky to vypadá jako veliké vítězství separatistů, neboť jsme jim splnili jejich sen o nezávislém území. Ve skutečnosti je to největší úleva pro nás. Získaný klid nám za tu oběť stojí!“

„Ale museli jste na to vydat neuvěřitelné prostředky, aspoň podle toho, jak se chlubí Indonésie. Platit zlatem je nevýhodné. Zbylo vám vůbec nějaké?“

„Zlata nám zbylo tak nepatrné množství, že to ani nestojí za řeč,“ přikývl Víťův táta. „Na druhé straně jsme teď soběstační, nezávislí, zbavili jsme se teroristů a zlato, když se to vezme rozumně, vlastně nepotřebujeme.“

„To je ovšem podivný přístup, nemyslíte?“

„Nemyslím. Pro nás nemá smysl dělat si smrtelné nepřátele, kde to jde v klidu. Kdysi jsme měli společný stát se Slovenskem. Pak se Slováci rozhodli odtrhnout se a nemělo smysl jim v tom bránit. Místo partyzánského boje a stovek mrtvých ročně, jak to vidíme v Irsku, Francii, Španělsku, Kurdistánu a jinde ve světě, jsme zůstali přáteli. Když teď naši Cikáni projevili přání vymanit se z našeho utlačování, i když si nejsem vědom, kdy a jak jsme je měli utlačovat, věnovali jsme jim jejich vlastní území.“

„A víte, že oni na ostrov, za který jste vydali veškeré své zlato, lákají další kolonisty i z okolních států, které se na vzniku jejich království vůbec nepodílely?“

„Nezlobte se na mě, ale to není naše starost!“ odvětil Víťův táta. „My jsme sice za ten ostrov Indonésii zaplatili, ale pak jsme ho bez jakékoliv protihodnoty a podmínky věnovali separatistům. Je čistě jejich starost, jak s tím darem naloží. A jestli si tam zvou soukmenovce z okolních států? Proč by se nemohli sestěhovat dohromady, vždyť patří do stejné kultury! Konečně po tisíciletích mají vlastní území, přejme jim to! Odcházejí tam dobrovolně, mezi své, a pokud vím, žádný z okolních států jim v odchodu nebrání. Právě tak si vybrali i státní zřízení, království. A podle tradice si ze svých lidí zvolili i vlastního krále. Máte snad něco proti tomu? Opakuji, všechno bylo a je dobrovolné.“

„Proti dobrovolnosti nic nemáme,“ řekl Číňan rychle. „Ale je to... podezřelé. Jak je možné, že jste na tak... neobvyklý počin... mohli věnovat tolik zlata ze zásob České republiky? To proti tomu nikdo u vás neprotestoval? To zlato by se snad dalo využít... mnohem lépe, racionálněji!“

„Nikdo neprotestoval, protože to zlato České republice nepatřilo,“ ujistil ho Víťův táta. „Zlato České republiky rozházely minulé vlády, tohle byl dar našich sponzorů, určený právě pro tento účel. Nemá tedy smysl uvažovat o jiném využití, i kdyby bylo racionálnější. Dnes máme zlaté rezervy v tak ubohém stavu, v jakém jsme je zdědili, ale tím si hlavu nelámeme, embargo nás naučilo obejít se bez zlata.“

„Říkáte, dar nějakých sponzorů? To by se dalo pochopit. Ale také jsem slyšel, že ani vaše dolarové rezervy za moc nestojí. Jak chcete obchodovat bez finančního základu?“

„Pravda, bez finančního základu to jde špatně,“ přistoupil na to Víťův táta. „V Čechách se nám to podařilo jen tím, že jsme získali nezávislost i v penězích. Tištěné peníze mají jen hodnotu, jakou jim lidé přiznávají, ale dokud jim důvěřují, jde to s nimi jako se zlatem.“

„Dobře, ale v mezinárodním obchodu si nemůžete tisknout peníze, jak chcete!“

„O jakém mezinárodním obchodu mluvíte pod embargem?“ usmál se Víťův táta smutně. „Embargo mezinárodní obchod definitivně zničilo, ale naučilo nás soběstačnosti. A víte přece, jak je to s dolary! Spojené státy je tisknou jak je napadne a dokud je ostatní státy přijímají, jde to s nimi. Až je začnou jako nekryté odmítat, dolary padnou.“

„Vy tedy s námi nechcete obchodovat?“

„To jsem neřekl,“ vrtěl hlavou český premiér. „Obchodovat spolu můžeme. Nemáme sice zlato ani dolary, ale můžeme vám nabídnout něco jiného. Například technologie. Máte zájem o naše dopravní prostředky? Něco už o nich víte, jsou rychlé, bezpečné a především nepotřebují fosilní paliva. Ani naše energetické zdroje je nepotřebují a přitom jsou lepší než dosavadní zdroje elektřiny. Tak co, měli byste zájem?“

„Zájem bychom měli,“ řekl opatrně čínský premiér. „Ale čím máme platit my, když zlatem, zbožím i dolary opovrhujete?“

„Něčím, co vám až dosud nikdo nenabídl,“ usmál se Víťův táta. „Nabídneme vám pro všechny vaše lidi svobodu informací a projevu. Vy nám zaplatíte tím, že ji přijmete.“

Do Číňanů jako kdyby udeřil hrom. Jestli něco představitelé Číny nesnášejí, je to jakákoliv narážka na Tibet a na porušování lidských práv v Číně!

„To jste neměl říkat!“ zamračil se čínský premiér. „Chcete tím naznačit, že lidem u nás svoboda chybí?“

„Jako všude na světě,“ odvětil pevně Víťův táta.

Víťa na něho hleděl udiveně. Tak ještě tátu neznal. Aby se nejvyšším představitelům Číny postavil tímto způsobem přímo na jejich vlastní půdě? To je teda frajer! Co kdyby je teď napadlo povolat na ně strážné? Jistě jich mají všude kolem plno, stačí jim zavolat je na pomoc a budou tady!

Asi by to dopadlo jinak než podle staletími zaběhnutého scénáře. Stráže by mohly přiběhnout, ale táta i on, Víťa mají možnost přimrazit je a kdyby bylo nejhůř, hodil by se možná i ruškov. A kdo by chtěl chytat někoho, kdo má po ruce janulu? Jenže Číňané to nevěděli. Nesvádělo by je to k použití síly?

Číňané byli naštěstí zticha. Jejich delegace mlčela. Ticho konečně porušil jejich premiér, měl tu vlastně hlavní a jediné slovo, tak jako za českou stranu mluvil jen táta.

„To jako chcete... abychom nechali naše buřiče pobuřovat lidi?“ zeptal se suše.

„Jistě,“ přikývl Víťův táta. „Bude lépe, když se zamyslíte, jestli nemají pravdu.“

„Vážně si myslíte, že mají naši buřiči pravdu? I když štvou lidi proti nám a neustále opakují, že u nás v Číně není všechno v pořádku?“ vybuchl nevlídně Číňan.

„Zamyslete se nad tím,“ pokrčil Víťův táta rameny. „Ukažte mi kterýkoliv stát, kde je všechno v pořádku! Takový prostě není, všude je co zlepšovat! Ale pamatujte si, když má váš protivník pravdu, je lépe přijmout ji za svou, než umíněně hájit lež. Víte, co se stane, když protivníkovu pravdu skutečně přijmete za svou?“

„Naši buřiči pravdu nemají!“ namítl čínský premiér pevně.

„Když pořádně proberete argumenty svých protivníků, brzy zjistíte, kde jsou pravdě blíž než vy, i kdyby jen v maličkostech,“ usmál se Víťův táta. „Když tuto pravdu přijmete za svou, buď se k vám přidají, nebo si na vás najdou jinou skvrnu, kterou byste ale měli také vyčistit, až nakonec nebudou mít o čem mluvit. I my máme v Čechách buřiče, kteří proti nám tvrdě vystupují. Mají nevýhodu, že předtím vládli a za spoustu nedostatků mohou sami. Hůř se jim dokazuje, že je to naše chyba. Ale kdykoliv mají pravdu, je dobré ji převzít. Když ukazují na nedostatek, je to pro nás výzva k jeho odstranění.“

„Ale naši nepřátelé lidi propagandou úplně zblázní!“ namítal Číňan.

„To znám,“ přikývl Víťův táta. „I u nás to zkoušejí. Nám proti propagandě nejvíc pomáhají januly a knihafony. Januly našim lidem přinesly úžasnou volnost pohybu, jakou dosud nikdy nepoznali, knihafony jim daly Fuhungovy noviny, které nelžou.“

„Na žádné novináře se nemůžete spolehnout!“ namítl čínský premiér prudce.

„Můžeme, stačí umožnit jejich zprávy ověřit jinou cestou,“ řekl Víťův táta. „Pravdivé, ale pro nás nepříjemné zprávy musí být pobídkou, že jsme něco nezvládli, nepravdivé stačí vyvrátit fakty. Novinář usvědčený ze lži ztratí věrohodnost a může si jít hledat jinou práci. Lidi nejvíc zajímá, jak se jim žije a v tom si každý udělá obrázek sám. Zkuste na to navázat! Zlepšujte lidem život, odstraňujte chyby, které beztak kdekdo vidí – a cizí propaganda se jich už nedotkne.“

„Málo platné, když jim cizí propaganda pořád ukazuje vzdušné zámky!“ namítl Číňan. „Ukazuje našim důvěřivým lidem přepych, na který nedosáhne ani zlomek jejich nejvyšší smetánky, ale u nás lidem drze tvrdí, že to všechno může mít každý, kdo se jim podřídí. My ale víme, že to jsou falešné obrazy.“

„To známe,“ přikývl Víťův táta. „Dejte tedy všem lidem víc než mají dnes.“

„To není možné!“ namítl Číňan. „Je nás příliš mnoho, než aby se dostalo na všechny.“

„Mám dojem, že nemáte pravdu,“ řekl Víťův táta. „Vždyť máte víc, než z čeho jsme začínali my. Našim protivníkům se nás podařilo v minulých desetiletích oškubat jako slepici a přece se nám podařilo dát lidem víc než měli kdy předtím. A spolu s tím ubývalo i lidí pošilhávajících po vzdušných zámcích.“

„Co jste vlastně podle vás udělali tak převratného?“ zeptal se opatrně čínský premiér.

Z jeho hlasu se najednou vytratil rozhořčený tón a převládla zvědavost. Víťův táta jim naznačil něco, co znali ze zpráv svých špionů v Čechách, ale teď to měli přímo před sebou.

„Zrušili jsme nablýskané automobily, dálnice, železniční tratě i mosty,“ vypočítával jim klidně Víťův táta. „Za automobily lidé dříve utráceli miliony a další prolévali hrdly benzínových nádrží. Peníze ušetřené za dopravu jsme věnovali na užitečnější účely. Laciná doprava a soběstačnost nám zlevnila potraviny a to lidem ušetřilo další miliony. Dnes se jim navzdory světovému embargu vede lépe a věří nám víc než našim buřičům, ačkoliv ti pořád vlastní většinu médií. Necháváme je na pokoji, ale lidé jim už nenaslouchají.“

„Vy jste režim před vámi svrhli bez médií?“

„Úplně bez médií to nebylo,“ přiznal Víťův táta. „Pravdivá média jsou podmínkou. Souběžně s janulami ale dostanete knihafony a v nich budou Fuhungovy noviny. Rozšíří se mezi lidmi, ti je začnou srovnávat a brzy zjistí, kdo jim lže a kdo ne. Můžete tam posílat vlastní články, jenže Fuhungovy noviny si je ověří a kdyby nebyly pravdivé, uvedou je fakty na pravou míru. Vyplácí se tedy neposílat tam lži a nelhat lidem.“

„Ale to je velice obtížné...“ namítl ještě Číňan.

„Je,“ připustil Víťův táta. „Obtížné, ale ne nemožné. My se to také teprve učíme, ale zdá se, že to jde a je to i jednodušší než lhát. Jak říkám, každá strana sporu má kus své pravdy, vy i vaši buřiči. Snad víte, kde máte pravdu vy a kde vaši kritikové. Místo jejich umlčování zkuste od nich přebírat pravdu tam, kde ji mají oni. I pro vás může být výhodné odstraňování chyb, na které vás upozorňují. Lidé to poznají a budou vám věřit. To je obrovská výhoda.“

„Ty vaše... Fuhungovy noviny... mají vaše redaktory, že? Nezdá se nám správné a pro nás přijatelné dovolit jim ovlivňovat naše lidi!“

„To záleží na vás,“ pokrčil rameny Víťův táta. „Redaktoři Fuhungových novin nejsou naši lidé. Nejsou to vůbec lidé, stejně jako nejsou lidé v Dispečinku janul. Tam už člověk nemá místo – desetitisíce současně létajících objektů člověk nestíhá ani sledovat, natož aby je mohl spolehlivě řídit. Letadla januly proto řídí umělá inteligence a Fuhungovy noviny také. Má to jednu výhodu. Nejsou tam lidé, nedají se uplácet ani nečestně ovlivňovat.“

„Máte tam nějaký počítačový systém?“ zpozorněl čínský premiér. „Pak by ale mohl být ve váš prospěch naprogramovaný! Víme, jak se dají do programů vkládat trojské koně, viry a jiné...“

„Umělá inteligence není počítač!“ namítl Víťův otec. „Neprogramuje se jako hloupé pozemské počítače, které otrocky provádějí lidmi vložené programy. Můžete jí svěřit vaše články, fotografie i videa, ale o jejich uveřejnění i opravě rozhodne sama. A doporučoval bych vám, nepodceňujte ji, je inteligentnější než lidé a nedá se tak snadno podvést!“

„Znamená to snad, že budou lidé pod nadvládou umělé inteligence?“

V té otázce bylo znát zděšení. Víťa uvažoval, že by pod nadvládou Fuhunga mohlo nastat pravé peklo, kdyby nebyl právě takový, jaký je.

„Tomu se nedá říkat nadvláda,“ vrtěl hlavou Víťův táta. „Ta umělá inteligence nemá zájem na nadvládě. Plní naše požadavky, ať už jsou formulovány jako cíl pro januly, nebo jako články, fotografie a videa pro Fuhungovy noviny. Nezkoumá požadavky ve smyslu, kdo je dává, ale zda jsou či nejsou správné. U letadel vám nedovolí havarovat chybou ani úmyslně, do novin nepustí lživé zprávy, případně je dodatečným komentářem uvede na pravou míru. Nikým se nedá ovlivňovat, má prostě sama smysl pro fair play, nic víc. Chovejte se čestně a nebudete mít důvod ke stížnostem.“

„Vy tak opravdu vládnete?“

„Snažíme se o to,“ přikývl český premiér. „Je to snadnější než lhát. Proti minulé vládě máme několik výhod. Nepotřebujeme fosilní paliva. Januly nám neuvěřitelně zefektivnily dopravu. Fuhungovy noviny mají důvěru lidí a přitom ochotně zveřejňují, oč je požádáme, pod podmínkou, aby to byla pravda. Nemusíte ale uplácet novináře ani hlídat, aby je neuplatili vaši nepřátelé. Naše nabídka vám každoročně ušetří stamiliardové investice do lodí, vlaků, letadel a automobilů i miliardy za paliva. januly je nahradí. Knihafony nahradí elektroniku za další miliardy a navíc vám Fuhungovy noviny zajistí pravdivé informování národa. A konečně, ale to už přijmout nemusíte, nabídl bych vám zavést si identifikované knihafony a vytvořit čínskou pobočku Banky pro lidi. Nám spolehlivě stabilizovala státní finance.“

„Banka pro lidi?“ opakoval čínský premiér.

„Řídí ji tatáž umělá inteligence a řídí ji dobře.“

„Dovolíme vám jistě založit si u nás vaši pobočku, jako všem ostatním, pokud splníte standardní podmínky dané našimi zákony. Má ale vaše banka dostatek finančních rezerv?“

„Banka pro lidi dala České republice sponzorský dar, umožňující zakoupení ostrova pro vznik Cikánského království!“ ujistil je český premiér. „Která světová velmoc by nám mohla věnovat něco takového?“

„Ano, ale jistě jste teď na té bance závislí!“ namítal Číňan.

„Závislí...“ usmál se Víťův táta. „Asi jsme, všechny ostatní banky totiž od nás utekly.“

„Utekly? Proč?“

„Klesly jim zisky, takže to zabalily,“ usmál se Víťův táta. „Banka pro lidi na klientech nevydělává a kdo to pochopil, přešel k ní, až tam přešli všichni. Pak přišla již známá arbitrážní krize s neuznanými požadavky vyděračů, spojená se zabavováním majetku. To už znáte. Všechny banky od nás definitivně odtáhly.“

„To ale není dobré!“ zachmuřil se Číňan.

„Zůstala nám Česká národní banka, která se stará o naše mezinárodní finance,“ doplnil Víťův táta. „Teď v době embarga je ovšem bez práce a musíme ji platit ze státních peněz. Ale časem se snad vrátí ke své hlavní funkci.“

„Platíte banku ze státních peněz? Copak se na vašem vnitřním trhu neuživí?“

„Bance pro lidi nemůže konkurovat,“ podotkl Víťův táta. „Udržujeme si ji hlavně pro mezinárodní styky. A taky v ní chráníme národní zlatý poklad. To snad stojí za platy pro pár desítek úředníků, ne?“

„Národní zlatý poklad? Vám po zakoupení toho ostrova ještě něco zbylo?“

„Máme tolik zlata, kolik jsme ho měli předtím,“ pokrčil Víťův táta rameny. „Ten ostrov jsme měli ze sponzorského daru. Zlato rozkradly zlodějské vlády, které přišly po komunistech. Ale co zbylo, to držíme. Spíš z nostalgie, ale držíme. Hospodářská izolace nás paradoxně postavila na vlastní nohy a nezávislost si už sebrat nenecháme. Nejdůležitější byla nezávislost na energii, od ní se odvinula nezávislost potravinová a pak všechny ostatní. Klíčovou energii vám teď nabízíme. Fuhungovy noviny jsou jen výhodný přívažek. Pomohly nám, mohou pomoci i vám.“

„A když Fuhungovy noviny odmítneme?“

„Neuděláte dobře,“ usmál se Víťův táta. „Uvažujte! Januly se řídí pomocí knihafonů, obsahujících neoddělitelné mobilní telefony a prohlížeče internetu. Fuhungovy noviny jsou podobné internetovým stránkám. Nebudete-li je využívat vy, využijí je vaši buřiči, těžko jim to zakážete. Rozhodně by pro vás bylo výhodnější posílat tam vlastní články než nechávat tam ty druhé. Lživé články se tam neobjeví, ale poloviční pravda je horší než lež. Naučte se využívat je a budou vám pomáhat jako nám.“

„Takže jestli to dobře chápeme, noviny jsou pevně spojené s řízením dopravních prostředků a nejspíš s vaší bankou. Opravdu se to nedá oddělit?“

„Vyplývá to z podstaty věci,“ řekl Víťův otec. „Můžete samozřejmě cokoli odmítnout, ale nebude to inteligentní. Fosilní paliva ženou náš svět do zkázy a vytrhnout se ze závislosti na nich bude životně důležité. Energii i dopravu prostě potřebujete, bez nich to nepůjde. Ale když nebudete využívat noviny a banku, také o hodně přijdete.“

„To je ale přechod z jedné závislosti do druhé!“

„Možná,“ připustil Víťův táta. „Ale fosilní paliva docházejí nezadržitelně, s tím nic nenaděláte. Svět už dnes vede o jejich zbytky války a bude to čím dál tím horší. Závislost na janulách může být podobná s tím rozdílem, že nehrozí brzký konec.“

„Odkud ale získává energii... ta vaše umělá inteligence?“

„Pravděpodobně přímou přeměnou hmoty na energii, to je absolutně nejsilnější zdroj ve vesmíru. A nemůže vyschnout jako vyčerpaná ropná pole.“

„Dobře, to musíme uvážit,“ řekl čínský premiér.

„Uvažte,“ přikývl Víťův otec. „Nic z toho vám nenutíme.“

„Dejte nám lhůtu na rozmyšlenou!“ požádal premiér Číny. „Vaše nabídka je lákavá, ale musíme ji projednat v širším plénu. Něco tak závažného nemůžeme rozhodnout sami.“

„Projednejte,“ přikývl Víťův tatínek. „Dáme vám knihafon, abyste nás mohli zavolat, jak se rozmyslíte. Víťo, předveď jim, jak se s ním zachází!“

Teď konečně přišla Víťova chvíle, ale návod, jak pomocí knihafonu telefonovat, byl velice jednoduchý, takže s ním byl rychle hotový. Trochu víc času potřeboval na předvedení Fuhungových novin, ale ani to mu netrvalo tak dlouho.

Zajímavé bylo, když jim chtěl zvolit jiný jazyk než češtinu. Původně měl na mysli angličtinu, ale při výběru si všiml, že je v nabídce i čínština, takže ji zkusil.

Fuhungovy noviny se okamžitě přemalovaly do čínských znaků. Číňané zpozorněli, ale nedali na sobě nic znát. Převzali pro jistotu tři knihafony, zdvořile za ně poděkovali, pak pozvali celou českou delegaci zpět ke stolům s jídlem. Oficiální část jednání měli za sebou a Číňané je opět pobízeli do připravených lahůdek.

Při tom byl zřejmě čas na neformální hovor.

„Trochu nás zarazilo, že se vaše... letadla... ty januly... nedají použít v armádě?“ zkusil začít na jiné téma další Číňan.

„To jsem přece neřekl,“ usmál se Víťův táta. „Nedá se z nich střílet ani z nich shazovat bomby, ale v armádě a ještě lépe u policie se použít dají. Jako dopravní prostředek se jim nic nevyrovná, nahradí auta i helikoptéry, navíc jsou neprůstřelné, to z nich dělá vynikající obrněná vozidla. K zatýkání zločinců to stačí, ani nepřátelská armáda nemá naději. Když naši policisté obklíčili nepřátelské vojáky, ti se zprvu pokusili prostřílet, ale když viděli, jak kulky od janul bezmocně odskakují, zahodili zbraně a dali se bez odporu zajmout.“

„Kde jste ale sebrali nepřátelské vojáky, když jste nebyli ve válce?“

„Ve válce jsme nebyli, ale sousedé k nám vyslali stovky vojenských poradců na pomoc našim povstalcům. Když jsme povstaleckou armádu porazili, zajali jsme i poradce. Máme s nimi problém. Oficiálně to nejsou vojáci a to nám brání vrátit je jako zajatce. Rozhodli jsme se zacházet s nimi jako s teroristy, ale proti tomu se naši sousedé bouří, že prý porušujeme jejich práva. Co ale s nimi? Na každého připadá pár našich mrtvých civilistů včetně žen a dětí. Ve válce, stejně jako při povstání, se nedá přesně zjišťovat, kdo vypálil kterou ze smrtících kulek... Co proti nim můžeme použít jiného než celosvětově uznávané paragrafy proti teroristům?“

„U nás by dostali kulku,“ řekl stroze Číňan, který převedl řeč na armádní téma.

„My nemáme trest smrti,“ odvětil Víťův táta. „Za celou dobu povstání jsme nezabili jediného povstalce, pilota ani vojáka. Nepokazíme si přece takovou historickou výjimku!“

„Podivnou výjimku,“ zahučel Číňan. „Ale přece, když vaše januly dovolují vozit materiál, co by vám bránilo dovézt jimi až na místo časované bomby a pak se vzdálit?“

„Teoreticky by to snad šlo,“ vzdychl si Víťův táta. „Ale dali jsme slib, že ničeho proti lidem nezneužijeme a ten plníme.“

„Kdo vás ale mohl zavázat tak nesmyslným slibem?“

„Ta umělá inteligence, která řídí januly...“

Errata:

23.08.2021 18:51