Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Krédo Al Capona

Zatímco děti úspěšně vyjednávaly s ruským premiérem, jejich otec, český premiér, měl nepříjemnější jednání. Protějškem mu byl nově pověřený německý velvyslanec, který měl po delší přestávce navázat diplomatické styky s Českou republikou.

Potíž byla, že to chápal jako obrovskou milost, kterou chce Německo Čechům prokázat, a Češi jsou proto povinni ve všem mu něco slevit. Už jeho úvodní slova se nesla ve znamení sžíravé kritiky nedávného narušování vzdušného prostoru Německa v době vojenského cvičení Stahlwerke a pokračoval neomalenou otázkou, kdy už Češi konečně propustí všechny občany Německa, neoprávněně zadržované v českých věznicích. Zejména, a na to si budoucí pan velvyslanec přinesl ručně psaný seznam, se to týkalo protiprávně zadržovaných německých novinářů.

Ani slovo o zbraních, pašovaných z Německa do Čech, ani slovo o podpoře povstalců, ani slovo o omluvě za bombardéry naložené bombami a vrtulníky z německých letišť. Naznačil, že očekává omluvu za zvěrstva, spáchaná nedávno na německých občanech českou soldateskou a především náhradu utrpěných škod. Ne českých, ale německých.

Proto byl velice nepříjemně překvapený, když Víťův otec po čtvrt hodině trpělivého poslouchání vstal, poděkoval mu za velice podnětnou návštěvu, ale dodal, že si navazování diplomatických styků představuje jako oboustranně vstřícnější.

„Prosím, vyřiďte vládě Německa, aby k nám příště poslala někoho, kdo bude méně lhát a více respektovat skutečnost,“ řekl. „Snad byste od nás nechtěli zaplatit i za střelivo, kterým vaši teroristé vraždili naše lidi?! Vy nevíte, že vaši lidé mají obrovský podíl na hromadných vraždách?“

A odešel. Německý velvyslanec zůstal s otevřenou pusou.

Nebylo to diplomatické, ale Víťův táta nebyl diplomatem a ani by jím nechtěl být.

Naštěstí ho zastavil jiný člen německé delegace a pokusil se tu nepříjemnou záležitost zmírnit. Ani on se nepokusil dotknout nedávných událostí, ale zaměřil se na období předtím, kdy měla Česká republika s Německem lepší vztahy. Hučel do něho, jaká by byla škoda, kdyby se ty krásné časy neměly co nejdřív vrátit.

Víťův táta ale nejevil chuti pokračovat.

„Neobnovíte ani přepravu kamionů létajícími bublinami?“ naléhal Němec.

„Budeme o tom uvažovat,“ řekl neurčitě český premiér. „Uvědomte si ale, tu jste fakticky ukončili vy. A my teď nemáme posádky katul, které by se přepravou zabývaly. Nepamatujete si, že jste jim dali zbraně, aby proti nám povstali?“

„No právě, snad by se jim dalo odpustit... nemohli byste jim to opět svěřit?“

„Odpustit? To bychom nemohli. Mrtví neodpouštějí. Navíc naši povstalci dostali na výběr ze tří možných trestů a vybrali si emigraci. Ostatní možnosti odmítli, dokonce i emigraci k vám. Nejsou už našimi občany a nemáme ani chuť brát je zpět.“

„Slyšel jsem,“ pokýval Němec hlavou. „Mají teď vlastní království, i když je to nesmysl, království je přece přežitek.“

„To je jejich věc. Možná najdeme i jiné řidiče, ale teď je nemáme. Nebude jednoduché tu službu po nedávném zneužití obnovit. Především musíme zajistit, aby se to nemohlo opakovat. Mimochodem jste během agrese našim zemědělcům ukradli devět zemědělských strojů. Nezdá se vám, že byste je měli vrátit?“

„O tom jsem slyšel jen z dálky. Prý nefungují. Záleží vám na nich? Samozřejmě vám je vrátíme, ale opakuji, nefungují!“

„Nefungují, protože jsou zablokované. Vraťte je. My si je opět uvedeme do provozu.“

„Ale naši experti nám tvrdili, že ani nemohou fungovat...“

„Vaši experti nezjistili, jak je odblokovat. Úroveň našich expertů je vyšší, ti už si budou vědět rady.“

„Slyšel jsem, že u vás dovolujete řídit letadla i dětem!“ zkusil Němec rychle odvést téma jinam. „To máte těch letadel tolik, že jim je můžete svěřovat?“

„Máme jich dost i pro děti,“ přikývl Víťův táta. „Dokonce už pro předškolní.“

„A nebojíte se o ně? Letadlo snad není žádná hračka! Není to příliš velké riziko?“

„Není. Januly neznají pojem havarie. Zkuste kterýmkoliv jiným letadlem vletět plnou rychlostí do lesa! Kromě janul se každé rozbije na padrť. janula vykličkuje i mezi kmeny stromů. Je na ni přitom zajímavý pohled. Když je příliš dlouhá, vlní se jako užovka. Pro malé děti jsme museli udělat jen malou úpravu ovládání, aby to i předškoláci zvládli bez znalostí abecedy a práce s mapami. Zabloudění je vyloučené, ztracené dítě se dokáže samo vrátit domů stisknutím jediného tlačítka.“

„Tak proč jich nemůžete pár svěřit dobrovolníkům, kteří by si jistě chtěli přivydělat?“

„Nejde přece o výdělky, ale o to, aby k nám zase někdo nedovážel kulometná auta!“

„To už přece nikoho nenapadne, beztak to nemělo úspěch.“

„Nemělo?“ vzdychl si Víťův táta. „Mělo to krutý úspěch! Stovky dětí, podřezaných ve spánku i s rodiči! A vy očekáváte, že vám tu zákeřnost velkoryse odpustíme a obnovíme vám dopravu, výhodnou jen pro vás? Proč bychom to dělali? Za levnou dopravu nás ke všemu zažalovaly firmy, rozvážející paliva. A vy jste tu arbitráž uznali jako oprávněnou! Uznali jste, že máme splácet tak nehorázný dluh, jaký si nedovedete ani představit, i Německo by položil! Začali jste nám kvůli němu exekučně zabavovat majetek a teď chcete, abychom vám obnovili výhody, za jaké nás trestáte? Vážně nechápete tu drzost? Nevidíte dvojakost vašeho postoje? My ano. Přejte ropným firmám jejich výnosné kšefty, štědře jim plaťte, aby vás nezažalovaly za ušlé zisky, které jste jim nedávno přiznali! Krásné časy jste zničili vy, uvědomte si to!“

„O tom by se snad dalo ještě jednat!“ ustupoval Němec. „Zejména kdyby byla vidět nějaká snaha i z vaší strany... Proč se ale nebráníte? Proč proti tomu nic neděláte?“

„Nám to tak vyhovuje,“ odvětil prudce Víťův táta. „Arbitráž ani dluh jsme neuznali, je to vaše chyba, že jste tu nehoráznost uznali za oprávněnou. Vaše hospodářská blokáda nám paradoxně víc pomohla než uškodila, zbavila nás závislosti na vás a hlavně na Evropské unii! Stálo nás to hodně námahy, ale vyplatilo se to! Pod embargem se nám vede kupodivu lépe než před ním. A vámi vyvolané a podporované povstání nás zbavilo vaší páté kolony, naší problémové menšiny. Mimochodem, pátá kolona je německý vynález, ne? Vidíte snad rozumný důvod odpouštět vám?“

„Ale pane premiére...! Nač připomínat jen to špatné?“

„Dobrá!“ ustoupil český premiér. „Uvidíme, co se dá dělat. Ukážeme vám dobrou vůli. Umožníme vašim lidem přicestovat k nám a v rámci turistiky jim otevřeme pár hraničních přechodů. Obnovíme na hranicích i půjčovny TAXI-janul, bez nich by se k nám nedostali, přestali jsme udržovat silnice a dálnice a podél hranic postavíme další překážky proti vašim tankům, ale turisty omezovat nechceme. Nikdo se u nás nemusí bát exekucí, zrušili jsme i exekutory. Budeme jen tvrdě vyžadovat, aby k nám nikdo nevozil zbraně. To snad pochopíte.“

„My naopak zřídíme pro vaše lidi na hranicích půjčovny aut!“ nabízel Němec.

„Nač?“ usmál se Víťův táta. „Vždyť pořád uznáváte český dluh Americe a našim lidem u vás hrozí exekuce. Kdo by k vám pod tou hrozbou jezdil? Turistika bude ještě dlouho jednostranná záležitost. A o půjčovnách aut vůbec nemá smysl uvažovat, lidé si tu zvykli na nesrovnatelně pohodlnější a bezpečnější januly!“

„Ale – u nás přece nefungují!“

„Nefungují u vás softwarově zablokované TAXI-januly. Obyčejné januly dokáží po oběžné dráze obletět svět i s dětmi, nedávno to přece bylo i ve vašich zprávách!“

„To nebyla kachna? Vážně tři vaše děcka obletěla Zemi?“

„A kdyby jednou!“ povzdychl si Víťův tatínek. „Nedávno se poprvé neskrývala před pozemními radary. Poprvé a naposledy. Americká antiraketa nám nadlouho vzala chuť na kosmické lety. To přece na tom videu bylo také!“

„Znamená to, že ten záznam ve vašich Novinách byl pravý? A opravdu přestanete létat kosmickým prostorem?“

„Ten záznam byl pravý. A lety kosmickým prostorem nezastavíme, jen se nedáme sledovat radary darebáckých států.“

„Jakýchpak darebáckých států? Ta antiraketa snad měla být americká!“

„No právě!“

Návrh zákona o změně školského systému, podaný Stranou pro lidi, který měl zvýšit dostupnost vzdělání zrušením školného a všech poplatků a naopak zavést zvýšené podpory školám i studentům, naprosto neočekávaně neprošel díky poslancům vládní strany. Postavili se totiž proti návrhu své vlastní vlády.

Nešlo o pár přeběhlíků. Na stranu opozice přeběhlo padesát osm poslanců, zvolených za Stranu pro lidi, více než polovina. Nečekaně tak vzala za své i nepříliš výrazná většina, kterou měla až dosud Strana pro lidi v Poslanecké sněmovně.

Opozice náhle disponovala ústavní většinou a jak se dalo čekat, ihned využila situace a dala na pořad jednání vyslovení nedůvěry vládě. Za pomoci toho množství přeběhlíků jí pokus hned napoprvé vyšel a vláda přišla drtivou většinou o důvěru.

Premiér byl tím naprosto vyvedený z míry, ale v této chvíli neměl čas zjišťovat, co se stalo. Zavolal jen synovi a požádal ho, aby do zjišťování situace zapojil Fuhunga. Pak se musel věnovat změněné situaci v Poslanecké sněmovně, kde mu obrazně řečeno hořela půda pod nohama.

Víťa se uprostřed hodiny češtiny přihlásil a na dotaz Matinky, co si přeje, ji požádal o uvolnění z vyučování.

„Co se děje?“ zpozorněla Matinka na tu neobvyklou žádost.

„Padla naše vláda,“ řekl Víťa stručně. „A táta chce, abych mu zjistil proč.“

„Cože?“ nevěřila zprvu svým uším a Víťa jí to musel zopakovat.

„A tvůj táta si myslí, že mu něco zjistíš?“

„Já ne, ale umím se zeptat Fuhunga,“ řekl Víťa. „Táta to umí taky, ale teď opravdu nemá čas, když se mu hroutí vláda.“

Matinka ho tedy bez dalšího vysvětlování uvolnila a Víťa, sledovaný pohledy udivené třídy, šel do společenské místnosti.

Tam o tom musel informovat i maminku, neboť se podivila, proč není ve třídě, a spolu s ní i rodiče Myškovy.

„Chceš s tím pomoci?“ zeptala se ho maminka stručně, když uslyšela, oč jde.

„Zvládnu to sám,“ kasal se Víťa. „Nemá cenu, aby to Fuhungo vysvětloval dvakrát po sobě. I tak si myslím, že to nebude legrácka.“

Pak se spojil pomocí skřítčí řeči s Fuhungem a přednesl mu podstatu problému.

Fuhungo měl naštěstí vysvětlení rychle po ruce.

„Nedávno do Čech přiletěly dvě stovky turistů z Německa. Většina se věnovala vašim turistickým památkám, mám tu jako cíle letu Prahu, Karlštejn, Karlovy Vary a Plzeň, ale zhruba třicet lidí pamětihodnosti ignorovalo a věnovalo se návštěvám svých známých. Dva navštívili věznici na Borech, odkud si do Německa odvezli uvězněné soudce Haagského soudu, jiní navštěvovali poslance vaší Strany pro lidi.“

„Proboha, jak je možné přepadnout věznici na Borech?“ zděsil se Víťa. „Nežádali jsme tě, abys do Čech nepustil žádné zbraně?“

„Zbraně nikdo do Čech nevozil,“ namítl Fuhungo. „Ty bych zjistil a nepustil bych je. Vozili do Čech jen naprosto neškodný materiál, i když hodně těžký.“

„Jaký materiál?“ vyhrkl Víťa.

„Neobvyklé množství zlatých destiček a balíčků papírů, kterým jste donedávna říkali peníze. Vyměňovali je s různými lidmi. Ve věznici Bory za ně dostali vězně z Haagu, jinde je vyměnili za slib hlasování v Parlamentu s poslanci opozičních stran. Ve vašem světě jsou takové výměny běžné.“

„Podplácení!“ vybuchl Víťa. „Pamatuješ si ještě, u kterých lidí to bylo a kolik peněz a zlata kdo z nich dostal? Nebo dostali všichni stejně?“

„Dost lidí získalo stejný materiál. Jen s některými jednali déle a dali jim pak více.“

„Tomu bych rozuměl,“ přikývl Víťa. „Někteří se zkrátka dali koupit hned, jiní až při vyšší částce. Jak tvrdil gangster Al Capone – úplatek není věcí cti, ale jen výše sumy. Odolal těm nabídkám vůbec někdo?“

„Dva lidé nic nepřijali,“ odvětil Fuhungo. „Těm ale na závěr, než od nich odešli, hodně vyhrožovali. Zejména jim tvrdili, že na nic nemají důkazy.“

„I to bych pochopil,“ přitakal Víťa. „Tak aspoň dva... dva ze sto tří poslanců, tomu se dá říkat katastrofa.“

„Němci nebyli za všemi,“ upozornil ho Fuhungo. „Některým se vyhnuli.“

„Nemáš tušení, proč?“

„Mohlo by to souviset s tím, že nejprve navštívili opoziční poslance. Těm nedali nic, ale zjišťovali u nich, kterým poslancům má smysl něco nabízet a u kterých to nemají ani zkoušet. Jak se zdá, jen u dvou nebyly ty informace zcela pravdivé.“

„Jsi ještě schopný dát dohromady, co kdo dostal?“ zeptal se Víťa. „Zajímali by mě hlavně ti, kdo dostali víc než ostatní.“

„Nebude to jednoduché,“ namítl Fuhungo. „Ani já si nemohu dovolit uchovávat ve vzpomínkách tak velké množství podrobností. Na zlato si vzpomenu přesně, ale na ostatní položky ne. Jen u některých poslanců to budu vědět přesně, záznamy z knihafonů uchovávám déle, ale tam, kde v místnosti žádné knihafony nebyly, tam...“

„Zkus to aspoň podle knihafonů, většina lidí je určitě měla u sebe. Možná by zvukové záznamy stačily.“

„Postačí jen k objasnění, co se stalo,“ odvětil Fuhungo. „Ale u vašich soudů by neměly váhu, tam použitelné nebudou.“

„Teď nám nejde o soudy, chceme jen vědět, co se stalo!“

Fuhungo tedy Víťovi připravil přibližný souhrn. Víťa z toho udělal tabulku, seřazenou podle výše úplatku, načež ji s krátkým vysvětlením přeposlal otci.

„Díky!“ odvětil mu táta stručně a zrušil spojení.

Víťa se pak zaměřil na další detaily. Zajímalo ho, jak to bylo s propuštěním soudců z Haagu. Zjistil, že Němci osvobozené soudce odvezli na hranice s Německem, tam přesedli do připravených automobilů a zamířili do Holandska. Propustili je sami dozorci, účastnili se toho jen čtyři, bohužel i s velitelem ostrahy věznice. Za cihličku zlata a balík stodolarovek se mohli přetrhnout ochotou. Po výhodné výměně však naložili do janul rodiny a s nimi rovněž zmizeli v Německu. Na hranicích se pečlivě zbavili knihafonů, aby je nebylo možné vypátrat podle nich. Na Borech zůstal jen zbytek směny, který o ničem nevěděl.

Zatímco podplacení dozorci včas zmizeli za hranice, podplacení poslanci zůstali.

Byli si zřejmě jistí beztrestností, úplatek by se jim dal těžko prokazovat a navíc se na ně vztahovala poslanecká imunita. Na rozdíl od dozorců vězeňské služby, kteří beze všech pochyb propustili na svobodu prominentní vězně, uplaceným poslancům chyběla jen jejich čest. Ale to je tak těžko změřitelná veličina, že se o ni nemuseli starat.

Víťa to tak sepsal a poslal to tátovi.

Teď to ale přestalo na něm záviset.

V Poslanecké sněmovně to zatím vřelo. Opoziční poslanci vyzvali předsedu vlády k okamžitému odstoupení, ale Víťův tatínek je odkázal na ústavu, podle které musí v případě vyslovení nedůvěry vládě podat demisi do rukou prezidenta.

„Jak asi víte, náš nedávno zvolený prezident včera odletěl na státní návštěvu Německa. Nenachází se na území republiky a nezbývá nám než počkat na jeho návrat.“

„Ano, ale co vy tady ještě děláte?“

„Teď? Teď zjišťuji, co se vlastně stalo,“ odvětil zamračeně premiér. „Na to mám pořád právo.“

Měl k tomu i důvod. Poslanci dosavadní opozice, nenadále posílené padesáti přeběhlíky z bývalé vládní Strany pro lidi, se pustili do urychleného převracení zákonů, které Strana pro lidi přijala za rok svého vládnutí. Místo zrušení školného urychleně prohlasovali zvýšení školného na trojnásobek a podporu školství snížili na třetinu s tím, že školné všem školám bohatě stačí. Též obnovili ministerstvo dopravy, prozatímně do jeho čela jmenovali jednoho z bývalých ministrů dopravy a uložili mu státní úkol v co nejkratší době vypsat tendry na obnovu neprůjezdných pohraničních úseků silnic a na další rozvoj silniční sítě.

„To nemá platnost!“ protestoval Víťův otec. „Na takové zbrklé změny ve vládě nemáte nejmenší právo! Zapomínáte na to, že vláda se mnou padá jako celek a bude vládnout i v demisi dál, bez vašich změn! Stínové ministry si můžete strčit za klobouk!“

„Vy se pakujte!“ vysmáli se mu. „Než se sestaví nová vláda, dáma aspoň do pořádku zákony! Tendry na obnovu silnic budou mít připravené zákony už dopředu!“

„Kdo vám ale bude po těch silnicích jezdit?“ pokoušel se namítat premiér.

„Třeba Němci!“ odpověděl posměšně opoziční poslanec. „Teď se ukáže, kdo si prozíravě ponechal automobil! A musíme vypsat veřejnou soutěž na obnovu čerpacích stanic. Většina jich není provozuschopná a bude se muset postavit úplně znovu!“

„Vážně myslíte, že se lidi vrátí od janul k těm primitivním rachotinám?“

„Nic jiného jim nezbude!“ ohlásil povýšeně stínový ministr životního prostředí z dalšího hbitě obnovovaného ministerstva. „Mám tu důležitou studii, vypracovanou Němci! Jejich nezávislý vědecký výzkum zjistil, že januly mají beze všech pochybností rakovinotvorný účinek! Největší na řidiče, ale i na další lidi! Ohrožují jejich zdravotní stav, a jejich provozování bude od příštího roku v Evropské unii pod přísnými tresty zakázané. Nic než návrat ke klasickým automobilům nám tedy nezbývá! Mohli bychom se jedině zaměřit na větší podporu biopaliv a vypsat na to nové veřejné soutěže!“

„Kdo vymyslel tu pitomost s rakovinotvornými účinky na lidi? Co je to za nesmysl?“ vybuchl premiér.

„Nezávislý vědecký tým při Univerzitě Kolín nad Rýnem!“ opáčil prozatímní ministr životního prostředí. „Zkoumá jejich škodlivý vliv již více než deset let a je velice daleko před jinými výzkumnými týmy. V Čechách jsme tento výzkum trestuhodně zanedbali!“

„To je nesmysl!“ vzkypěl premiér. „Vždyť januly jsou na světě teprve pár let, jak by je mohli deset let zkoumat?“

„Výzkumy začali na podobných účincích mikrovlnných generátorů,“ doplnil své údaje nový ministr životního prostředí.

„Takový výzkum že je vědecký?“ vyprskl premiér. „Vždyť zkoumali něco úplně jiného!“

„Ale Evropská unie ten výzkum uznala!“ trumfoval nový ministr životního prostředí. „Kritizovat vědecký výzkum vedený pod záštitou Evropské unie je nevědecké a nebojím se to říci, je to i směšné! Tím se před celým světem jedině znemožníte!“

„To mohli vědecky zkoumat i foukání kouře do vody!“ rozesmál se premiér, ale smích ho brzy přešel.

Ode dveří se ozval neurčitý hluk, do sálu se nahrnulo osm policistů a zamířili přímo k němu. Čtyři v běžných policejních uniformách, zbývající z jednotky rychlého nasazení s kuklami, přilbami a s neprůstřelnými vestami.

„Pane premiére – jste zatčen!“ prohlásil slavnostně policista s nejvyšší hodností, když ke svému premiérovi slavnostním krokem došel.

„Na to nemáte právo!“ odvětil premiér a viditelně zbledl.

„Jste obviněný ze zpronevěry českého zlata v hodnotě devíti set bilionů korun. Za to vám hrozí výjimečný trest doživotí. Chopte se ho!“ pokynul nejvyšší policista.

V té chvíli se ale celé policejní komando složilo na parkety jeden přes druhého. Všech osm policistů i se svým velitelem zůstalo na zemi ležet v bezvědomí.

„To je vaše dílo, pane ministře, že?“ obrátil se premiér na svého ministra vnitra.

„Jste obviněn...“ začal koktat ministr vnitra...

„Tak se k nim připojte!“ prohlásil premiér. „Vybral jsem vás do vlády poměrně dobře, dal jste se podplatit nejdráže ze všech. Ale dal jste se podplatit a zklamal jste!“

Ministr vnitra se sesypal na podlahu vedle svého křesla a Poslaneckou sněmovnou se ozvalo jasně slyšitelné zašumění.

„Co to bylo?“ vyjekl zděšeně předseda sněmovny.

„To bylo poprvé a naposledy, co se někdo v této sněmovně pokoušel zatýkat poslance nebo členy vlády,“ řekl premiér nakvašeně. „Ani ministr vnitra na to nemá právo, takže překročil rozsah svých pravomocí. Moment, zavolám jim záchranku!“

Sám vytáhl knihafon a volal lékařskou pomoc. Ale jen on volal Káju Adama, který dokáže přimrazené odmrazit. Naštěstí Kája ihned pochopil, že musí být na místě dříve než ostatní záchranáři a vyletěl plnou rychlostí své januly.

„Chce ještě někdo tvrdit, že mám být zatčený?“ obrátil se premiér s dobře hraným klidem na zbytek Poslanecké sněmovny. „Co je to za nesmysl? Víte to někdo?“

„Říkalo se, že...“ zarazil se předseda největší opoziční strany...

„No?“ vybídl ho premiér. „Co se říkalo?“

„Že vaše vláda zpronevěřila české zlato,“ dodal předseda rychle.

„To je přece nesmysl! Má tady vůbec někdo ponětí o stavu českého zlata?“ obrátil se premiér i na ostatní poslance.

„Ptal jsem se na to v České bance,“ řekl předseda. „Zbylo ho tam něco kolem deseti tun, tím se zařazujeme na chvost států ve světě. Méně zlata má snad už jen Bangladéš.“

„A přitom jste prý za české zlato koupil někde v Tramtárii ostrov pro Cikány!“ dodal jedovatě jiný poslanec opoziční strany.

„To nebylo za české zlato!“ odpálil ho premiér. „Českého zlata se to nedotklo.“

„Jak to?“ zarazil se předseda – i ostatní.

„České zlato zůstalo, kde bylo,“ řekl premiér. „Neubyl ani gram. Ano, koupil jsem pro naše rebely za zlato ostrov. Stálo mě to třicetkrát víc zlata, než ho mělo Československo v době svého největšího blahobytu. Jenže to nebylo české zlato! Přestaňte mě laskavě obviňovat ze zpronevěry!“

„Kde se tedy vzalo?“

„Byl to sponzorský dar od někoho, kdo na to má,“ řekl neurčitě premiér. „Češi to zlato neměli, takže nešlo zpronevěřit.“

Mezitím přilétly januly záchranné služby. V čele záchranářů vběhl do jednacího sálu Poslanecké sněmovny mladý Karel Adam, poručil ihned vynést ze sálu bezvládné policisty i ministra vnitra a sám se jim začal věnovat. Ani nepotřeboval na svého premiéra mrkat, rozuměli si i bez toho. Oběma bylo jasné, že ani policisté, ani ministr vnitra neutrpí žádnou újmu na zdraví, když je odmrazí. Zdravotníci je jen inteligentně uklidí ze scény.

„O jakém sponzorském daru to mluvíte?“ vypálil na premiéra další opoziční poslanec.

„Dostali jsme sponzorský dar, abychom mohli humánně odsunout povstalce. Odsun byl nejhumánnější řešení. Díky tomu jsme je nemuseli trestat za vlastizradu. Dostali jsme proto dar k zakoupení vhodného území a k tomuto účelu jsme jej použili.“

„To tvrdíte až teď, ale dokázat to nemůžete! Ani náhodou!“

„Dokázat bych to mohl!“ opáčil premiér. „Třeba tím, že bych našeho sponzora požádal o totéž množství zlata znovu. Je jen otázka, zda si to vůbec dovedete představit.“

„Co si nedovedeme představit?“

„Tři tisíce tun zlata nikdo z vás nikdy v životě neviděl,“ odvětil klidně premiér. „Je to víc než kolik ho mají Německo nebo Francie.“

„Vy jste tolik zlata někdy viděl?“ ozvala se jedovatá otázka z poslaneckých lavic.

„Viděl,“ přikývl premiér. „Nachází se teď v podzemních trezorech indonéských bank. Ani tam není na jedné hromadě, museli jsme je rozdělit do několika bank, žádná nemá tak velké trezory, aby se do nich vešlo. Ale viděl jsem je při předávání indonéské vládě před podpisem smlouvy. Indonésie si s tím zlatem poradí, je to teď na zlato nejbohatší stát v celé Asii. A já navíc trvám na tom, že bylo užitečně vynaložené. Ale nechtějte po mně, abych totéž množství zlata dostal až sem. Mohl bych, ale je ho trochu víc, než si myslíte!“

„Zlato je těžké,“ podotkl další poslanec. „Možná ho nebude tak velká hromada, aby se sem nevešlo! Dokažte nám, že nelžete! Ukažte nám ho!“

„Dobrá, jak chcete,“ řekl premiér. „Jen se divím, jak chcete tvořit zákony republiky, když máte problém i s trojčlenkou!“

„Trojčlenkou?“

„Jak říkám, s běžnou trojčlenkou,“ usmál se premiér prvně od demise. „Dobře, dívejte se!“

Na podlaze před předsednickým stolem náhle ve velice krátké době jakási neviditelná ruka vyrovnala do plochy pět krát dva metry několik řad zlatých cihliček. Neměly typický tvar zlatých cihliček ve světě, těch nejobvyklejších lichoběžníkovitých vaniček. Tohle byly pravoúhlé kvádry, každá měla pět na deset na dvacet centimetrů a podle specifické hustoty zlata by měly mít téměř po dvaceti kilogramech.

„Dámy a pánové, zde leží pět tun zlata!“ ukázal na podlahu slavnostně premiér. „To je zhruba polovina pravého českého zlata. Doufám, že mi už věříte!“

„Pět tun není tři tisíce!“ ozval se kdosi z tábora opozice.

„Říkal jsem, že vám dělá problémy trojčlenka!“ usmál se opět premiér. „Opravdu chcete tady na tomto místě vidět tři tisíce tun zlata?“

„Sem s ním!“ ozvalo se z poslaneckých lavic.

„Jak chcete!“ pokrčil rameny premiér. „Ale varuji vás! Zlato oslepuje! Nebyli byste první ani poslední, koho oslepí!“

Neviditelná ruka zrychlila. Vyrovnání pětitunové vrstvy jí trvalo skoro pět vteřin, další vrstvy byly rychlejší a rychlejší. Jedna vrstva za vteřinu, pak dvě za vteřinu. Metrová vrstva zlata jí netrvala ani minutu a další vrstvení zlatých cihel pokračovalo ještě rychleji.

Z poslaneckých lavic se ozývaly výkřiky údivu.

„Dámy a pánové, teď je tu sto tun zlata!“ ukázal na rostoucí hromadu premiér. „Právě jsme překročili největší množství zlata, které kdy mělo celé Československo!“

„Jen tak dál!“ ozvalo se z poslaneckých lavic rozjařeně.

Vrstva zlatých cihel přesáhla výškou dospělého člověka a mnoho jí nechybělo do dvou metrů, když se ozvalo nebezpečné praskání.

„Pozor! Podlaha!“ vykřikl kdosi a poslanci z nejbližších lavic vyskočili.

Bylo však už pozdě. Podlaha váhu těžkého žlutého kovu nevydržela, prolomila se pod ním a zlaté cihly se za ohlušujícího řinčení a cinkotu sesypaly do sklepení, odkud se do sálu naopak vzedmul oblak prachu a cihlové drti. Prolomená podlaha se nahnula a za zlatem se do sklepení sunuly poslanecké lavice i s poslanci, naštěstí se na pokraji jámy vzpříčily a zarazily.

„Už víte, co říká trojčlenka?“ křikl premiér do mikrofonu, aby přehlušil rachot bortícího se sálu. „Trojčlenka říká, že váha zlata překročí únosnost sklepních stropů dřív než se sem naskládá desetina požadovaného množství! Toho zlata by bylo na výšku třicet metrů a vůbec by se sem nevešlo. Tři tisíce tun je slušně velká námořní loď! Zavalilo by vás a udusilo! Mám pokračovat?“

„Dost!“ ozývalo se do doznívajícího břinkotu zlatých cihel.

„Dejte to rychle pryč!“

„Dám ho pryč!“ slíbil premiér. „Pane předsedo, přerušte jednání Poslanecké sněmovny, v tomhle se nedá pracovat! Navíc už nefunguje hlasovací zařízení a divím se, že ještě svítí lustry!“

Byla to dobrosrdečná rada, ale trochu hraběcí. Předseda parlamentu sám viděl, že pro vznášející se prach skoro nic nevidí a že mu nic jiného nezbude.

Oficiálně přerušil jednání Poslanecké sněmovny, ačkoliv správně tušil, že to bude nejvíce vyhovovat poražené Straně pro lidi a teď už bývalému premiérovi.

Jen netušil, na jak dlouho...

Návrat prezidenta byl tichý, bez publicity. Prezident i se svým doprovodem se vrátil jedinou janulou přímo na pražský Hrad, kde se setkal s reportéry, ale nebyli tam jen kvůli němu a jeho návštěvě Německa. Přivítal ho tam premiér, aby mu do vlastních rukou předal demisi své vlády.

Nebyla pro prezidenta překvapením, z Fuhungových novin již věděl co se děje. Demisi s úsměvem převzal před objektivy několika kamer České televize i před fotoaparáty, mezi nimiž se ztráceli i dva reportéři Fuhungových novin, ale přitom premiéra oficiálně požádal, aby jeho vláda setrvala ve funkci do jmenování nové, která vzejde z předčasných voleb.

Premiér slíbil, ale požádal prezidenta o okamžitou výměnu tří ministrů. Místo ministrů vnitra, obrany a zahraničí navrhl jiné kandidáty.

„Stojí vám to za to?“ podivil se prezident. „Vždyť se tam ani nerozkoukají!“

„Nejde o nové,“ upozornil ho premiér. „Hlavně aby z vlády okamžitě vypadli zkorumpovaní členové, kteří se postavili proti vlastním. Sedí ve funkcích jako kukaččí vejce a nemíním je tam tolerovat ani trpět.“

„Dobrá, pošlete ty nové tak za hodinu převzít si dekrety!“ svolil prezident.

Pak se ale omluvil únavou z jednání v Německu a odešel.

Víťův táta coby premiér okamžitě zavolal na ministerstva obrany, vnitra a zahraničí, aby zablokovali vstup dosavadním ministrům.

„Už tam nemá co dělat a jeho přítomnost je nežádoucí!“ končil pokaždé.

„Pane premiére!“ vyzvala ho reportérka s mikrofonem. „Máte nějaké přijatelné důkazy o korupci vašich ministrů?“

„I kdybych neměl, je na mé vlastní úvaze, koho chci mít ve vládě,“ opáčil premiér.

„Ale oni vás docela určitě zažalují pro urážku!“ upozornila ho reportérka.

„Dobře, pak napište, že bývalí ministři obrany a zahraničí dostali úplatky deseti kilogramů čistého zlata, sto tisíc dolarů ve stodolarovkách a akcie firem Shell a British Petrol s návodem, aby se co nejvíc snažili o zvýšení jejich hodnoty. To se projevilo při hlasování o tendrech na obnovu neprůjezdných pohraničních úseků silnic, na další rozvoj silniční sítě a o veřejné soutěži na obnovu čerpacích stanic. Ministr vnitra zřejmě odolával nabídce nejdéle, ale i on prodal svou čest za úplatek dvaceti kilogramů zlata, padesáti milionů dolarů v bankovkách a za akcie firem Esso, General Motors a Texaco. Podplacení hlasovali ve svém zájmu, aby zhodnotili získané akcie petrolejářských firem. Jestli mají odvahu žalovat mě, ať si spočítají, co je bude stát křivé obvinění! Už podle výše úplatku jim musí dojít, že víme všechno a všechno na ně také praskne!“

„Ale jak je to možné?“ namítla reportérka. „I kdyby ti pánové nějaký úplatek dostali, nejsou snad takoví pitomci, aby to přijali před svědky! A ti, kdo jim úplatky údajně dali, snad také nejsou hlupáci a  už ve svém zájmu to nikomu neřeknou! Bylo by to možné jedině kdybyste přiznal nezákonné odposlouchávání!“

„Nejde o odposlouchávání,“ obrátil se na ni ihned premiér. „Ostatně, ministr vnitra má přece odposlechy pod kontrolou, proč by je povoloval sám na sebe?“

„No právě, nelegální by byly ještě nezákonnější!“ tvrdila reportérka.

„Byly by nezákonné, kdyby šlo o odposlouchávání,“ řekl premiér. „Tady nejde o odposlouchávání, nýbrž o »retroanalýzu«. Jak bych to řekl česky... máme zkrátka něco jako časoprojektor, neboli možnost nahlédnout do minulosti. Víme, kolik poslanci dostali na úplatcích, kdo je uplácel a kdy. Má to jednu nevýhodu, dá se to objasnit až zpětně. U odposlechů můžete někdy chystaný zločin překazit, tady se dá už jen vyhodnotit. Některé analýzy ale určitě použijeme. Nejlépe to vystihli dozorci z vazební věznice Pankrác a Bory, kteří se dali uplatit, aby svévolně propustili pár privilegovaných vězňů. Pak naložili do janul rodiny a uprchli do Německa. Ne že by se tam nedali vypátrat, ale Německo nám je zcela určitě nevydá. Řekl bych, že byli ze všech podplacených ti nejchytřejší.“

„A vy tedy tvrdíte, že můžete usvědčit všechny účastníky údajné korupce?“

„Můžeme,“ přikývl premiér. „Ale ti, kdo úplatky nabízeli, jsou zpátky v Německu, kde jsou před našimi soudy v bezpečí.“

„Ty jsem neměla na mysli. Co ti, kdo zůstali v Čechách?“ zajímala se reportérka.

„Ti dopadnou špatně,“ věštil premiér.

„I když mají poslaneckou imunitu?“

„Ta je chrání jen v této chvíli,“ odvětil premiér. „Znamená to, že je po dalších volbách můžeme obvinit a dát k soudu. Teď je naopak stíhat nesmíme. Postavil by se za ně imunitní výbor Poslanecké sněmovny, kde má dnes opozice většinu, to by jejich stíhání úplně znemožnilo. Ba ne, my s tím musíme počkat až po volbách a pak těm, kdo se nedostanou do Parlamentu, necháme do dna vypít kalich hořkosti!“

„Jste si tím jistý, pane premiére?“ ujišťovala se ohromená reportérka.

„Naprosto!“ přikývl premiér.

Errata:

23.08.2021 18:51