Vítej, nový čtenáři Q-240901!

Nastav si profil v Nastavení (nepovinné, ale užitečné!).

Voda

Osmnáct poslanců, volených za Stranu pro lidi a přeběhlých k opozici, následujícího dne opustilo hranice republiky. Vzali s sebou rodiny a cennosti, takže se dalo očekávat, že se v brzké době nevrátí. Strana pro lidi na jejich místo dosadila náhradníky, ale nepoměr ve Sněmovně se změnil jen nepatrně. Opozice se zbývajícími přeběhlíky měla stále drtivou většinu. Neměla ji ale kde uplatnit. Ústavní většina to už naštěstí nebyla.

Budovu Poslanecké sněmovny musel prohlédnout statik. Premiér poslancům splnil jejich přání, dal zlato pryč. Vypařilo se, zůstala po něm zborcená podlaha a zřícené stropy až do sklepů. Obvodové stěny naštěstí vydržely, takže bylo možné budovu opravit. Správa Poslanecké sněmovny vypsala na opravu budovy výběrové řízení, jenže dvě odmítnuté firmy podaly proti výsledku řízení protest, o němž musel rozhodnout soud, vyhodnocení se proto poněkud protáhlo.

Ve výsledku bylo, že Poslanecká sněmovna nemohla téměř dva měsíce zasedat. Strana pro lidi samozřejmě odmítla, aby se poslanci nouzově scházeli v sídle některé strany, podle ní to není neutrální půda. A než se Poslanecká sněmovna po rekonstrukci zkolaudovala, prezident České republiky Poslaneckou sněmovnu rozpustil a dal vypsat nové volby. Pád premiéra totiž znamená podle ústavy předčasné volby. Do voleb vládne dosavadní vláda, i když je v demisi a se třemi vyměněnými ministry.

Opoziční strany ihned spustily protesty. Výměna ministrů jim nepříjemně zamíchala kartami. Poslanecká sněmovna je přece zákonodárný orgán a nemá exekutivní pravomoci! Vláda bez tří uplacených ministrů fungovala jako dosud a prezident všechny rychlokvašené zákony vetoval kvůli porušení zásad legislativního procesu. Poslanci totiž opomněli projít se zákony předepsanými procedurami a vyhlásit stav legislativní nouze. Bývalé opoziční strany tím získaly hrozný handicap. Během krátké doby převahy stihly v Parlamentu prohlasovat velice nepopulární zákony. Jejich školský zákon by snížil podporu školám a zavedl by nelidské školné, tím si sebraly podporu studentů. Druhý chystaný zákon, vzbuzující odpor veřejnosti, byl zákaz používání janul. Naštěstí se k jeho prosazení nedostali díky zřícení stropů pod sálem, navíc se ukázalo, že se na jejich zákazu mezitím neshodla ani Evropská unie. Ukázalo se, že Univerzita v Kolíně nad Rýnem skutečně testovala vliv něčeho jiného, než později vyhlašovala. Mělo jít o zákaz provozu mikrovlnek při otevřených dvířkách, což sami výrobci dobře vědí a technicky to znemožňují. Fuhungovy noviny to ale neopomněly vyzdvihnout jako příklad chystané partajní zvůle společně se zneužitím politicky zaprodané vědy.

Strana pro lidi naopak získala sympatie, když se rozešla se všemi podplacenými členy. Vyloučila je na věčné časy a do Fuhungových novin poslala vysvětlující článek. Rozhodně nešlo o závist, jak na internetu tvrdili její odpůrci. V Čechách naštěstí nejsou úplatky zdroj obdivu. Když se na Fuhungových novinách objevily rozbory, co se opravdu stalo a zejména co všechno se bývalé opoziční strany chystaly prosadit, zdálo se, že v Čechách se Strana pro lidi nemusí ostatních obávat. Ve volbách nejspíš získá nejen náhradu za proradné poslance, ale i nějaké další.

Její příznivci měli jen jedinou obavu.

Aby se zase nedali podplatit.

Do voleb tedy zbývaly dva měsíce času. O volební kampaň se starala parta nadšenců ze Strany pro lidi, protože Víťův tatínek měl pořád práci s vládou, byť byla v demisi.

Ve Skalním domě to ale probírali každý večer. Scházeli se u společné večeře všichni, děti i dospělí. Učitelé i Myškovi mezi ostatní zapadli stejně jako bývalí chovanci dětského domova. Nedělali mezi sebou rozdíly, jen učitelé ve třídě udržovali nutnou přísnost. Jen premiér u večeří občas chyběl. Nebyl pánem svého času a občas se na vládě zdržel.

Po demisi vlády létal táta domů pravidelně. Fuhungovy noviny probírali samozřejmě všichni, ale měli zájem i o pohled zevnitř. Táta tedy musel u večeře všem povídat, jak bylo ten den ve vládě.

Když přišla řeč na uprchlé soudce z Haagu a na všechny, kdo hledali spásu v kvapném útěku do Německa, navrhl Víťa, že pro ně s Oldou zaletí a přivedou je nazpět.

„Nemají proti nám šanci,“ tvrdil a Olda mu přitakával. „Vybereme je i kdyby zalezli do armádních podzemních bunkrů.“

„Nechte je být, kluci!“ nařídil jim Víťův táta. „Útěkem přiznali vinu, teď se budou bát do Čech a bude od nich pokoj déle než kdyby strávili rok nebo dva v base.“

„Jenže když tihle vyváznou bez trestu, přijdou k nám další,“ namítal Víťa. „Jestli nám sem zase přivezou půl metráku zlatých cihliček a znovu podplatí naše poslance, budou si tu dělat, co je napadne. Naše partaje jim jdou na ruku i bez úplatků. Bakšišné si vyberou ve všimném, spojeném s předraženými zakázkami...“

„Nebude to tak snadné,“ přerušil ho táta. „Podle výsledků volebních průzkumů ve Fuhungových novinách, ne od nějakých pochybných agentur, máme při nejbližších volbách naději až na ústavní většinu.“

„No a?“ opáčil Víťa.

„No bé!“ řekl táta. „Kdybychom měli sílu, upravíme ústavu zavedením průběžného volebního systému bez volebního období. Každý politik, který dostane od lidí dost hlasů, aby se dostal do Parlamentu, tam bude tak dlouho, dokud své voliče nezklame. Může tam být deset let anebo jen týden, protože každý volič může své hlasy kdykoliv přesunout jinému politikovi. Každý si zvolí kandidáty, kteří mu budou nejvíce vyhovovat. Ale především, když politik své voliče zklame, mohou ho odvolat třeba již tentýž týden. Každý si pak velice dobře rozmyslí klamat své voliče.“

„No dobře,“ připustil to Víťa. „Ale pořád je tu možnost, že naše politiky opět někdo podplatí. A především ty naše, ostatní už mafiím nevadí. Nemůžeš to vyloučit, nebylo by to poprvé a jistě ne naposledy. Říkáš, že je voliči rychle odvolají. Jenže právě ti podplacení by mohli společně s ostatními jako první krok změnit ústavu! Zruší si vlastní odvolatelnost, odhlasují si desetileté volební období a už je odtud nedostaneš! Tvůj nápad se zlatem v Poslanecké sněmovně byl sice vynikající, ale příště už je neopakovatelný.“

„A safra! To bychom měli nějak ošetřit! Ale věděl bych si rady. Třeba kdyby se změny, týkající se ústavy, musely povinně stvrdit celonárodním referendem. Bez schválení národem by prostě neplatily. Co ty na to?“

„Beru! Ale věděl bych ještě jinou pomoc. Co takhle všem, kdo u nás upláceli, sebrat prostředky, aby už neměli na úplatky?“

„Poslyš, Víťo, máš aspoň mlhavé tušení, kam stopy po nich vedou?“ zarazil se otec. „Podle těch akcií, použitých k úplatkům, bych řekl, že jde o ropné giganty a největší světové automobilky. Uvědomuješ si, jaký sud dynamitu chceš podpálit?“

„Představuju si to zase jako Hurvínek, co?“ připustil Víťa. „Jenže uvažuj, tati! Proti automobilkám i ropným gigantům, které ovládají svět, jsme se už postavili! Česká republika měla být pro ně zanedbatelná, ale při arbitráži si ohodnotili ztráty na tři biliony korun! Teď jsme je ještě citelněji zasáhli v Číně a v Rusku! Snad nečekáš, že zůstanou sedět s rukama v klíně? Ba ne, ti se jen tak nevzdají! Hned zpočátku proti nám nasadili osvědčenou hrubou sílu, jenže nás podcenili a neuspěli. Ale nebýt Fuhunga, dopadli bychom jako ostatní země, které před námi rozbombardovali. Pak se nás pokusili vyšachovat silou peněz, úplatky. Přibrzdil jsi je nakrátko, naštěstí prezident rozpustil podplacený Parlament a tím je přimrazil, jinak by s námi zametli. Vsaď se ale o co chceš, že už teď spřádají další pikle. Podraz na podraz, co jiného od nich můžeme čekat? Nechávat je na pokoji znamená nechat do sebe trpně bušit bez pořádné protiakce!“

„Nenecháváme do sebe trpně bušit!“ namítl táta. „Naopak! Naše akce jsou agresívnější než jejich! Januly a Fuhungovy zdroje je od nás úplně vytlačily a chystají se vyhnat je z dalších zemí. Nad Čechami mohli mávnout rukou, jsme jen malý flíček na mapě světa, ale mohlo jim vadit nebezpečí, že z nás bude vzor. Čína a Rusko jsou ale velmoci a ty už je musí strašně štvát!“

„No právě!“ souhlasil Víťa. „Dá se čekat, že budou zuřit! Ale neměli bychom proti nim zasáhnout ještě víc? Naše pasivita stála Čechy pár tisíc mrtvých a málem nás převálcovali a zakázali i na naší půdě, ale tím to jistě neskončilo!“

„Česká pasivita asi vyplynula z nečinnosti Bezpečnostní a informační služby,“ přiznal tatínek. „Musím s hanbou přiznat, že nás to pokaždé zaskočilo. Po volbách ji buď řádně provětrám, nebo zruším pro neschopnost.“

„Jenže její chyba je jen v tom, že nic neodhalila,“ trval na svém Víťa. „Neschopnost stejně jako úmysl, ropné mafie budou pro nás vždycky smrtelně nebezpečné, dokud budou mít dolary. Kvůli rychle ubývající ropě vyvolávaly v posledních letech čím dál tím děsivější války, což teprve až pochopí, že je januly a Fuhungovy zdroje odstaví úplně? Vždyť ani oni nejsou pitomci a musí jim být jasné, že se jejich pád nezadržitelně blíží! Proč jim nevzít vítr z plachet a neurychlit to ještě víc?“

„Ale jak?“ zarazil se tatínek.

„Necháte to na mně?“ zatvářil se Víťa tajemně.

„Poslyš, co chceš vlastně dělat?“ zpozorněl otec. „Kdyby nás ropné mafie rozpoznaly jako pravého nepřítele, postaraly by se o vybombardování Čech až do doby kamenné, jak tím občas vyhrožují. Ale kdyby jen vyhrožovaly! Nebylo by to poprvé, několik obstojně prosperujících zemí už zdevastovaly hůř než zemětřesení a i na nás to přece zkusily. Mají na to prostředky, žaludek a zásadně se nezdržují svědomím. Jestli nás zatáhneš do války proti nim, dopadne to špatně!“

„Taky že dopadne, ale pro ty ropné mafie!“ odvětil Víťa. „Nemusíš mít starost, tati, Čechy do toho nezatáhnu, nedovolím si vystupovat jejich jménem. Napadla mě jen nepatrná přírodní pohroma bez jediné oběti, až na majetek ropných společností.“

„Myslíš, že by to Fuhungo dokázal?“ zarazil se tatínek.

„Nepochybuj!“ opáčil Víťa. „Naftová civilizace konečně půjde k čertu, kam už dávno patří! A vznikne civilizace nová!“

„Jenže za obrovských otřesů!“ namítl táta. „Války, vraždění, hladomory...“

„Anebo januly a Fuhungovy zdroje,“ řekl Víťa. „Ty přece těm otřesům v Čechách poměrně účinně zabránily. Celému světu jsme již ukázali, jak plynule přejít na Fuhungovu energii bez ropných anebo jiných mafií.“

„Že by v Čechách žádné mafie nebyly?“ zapochybovala jízlivě Janka.

„To se ví, jsou, ale ty nejhorší, palivové, tady nemají hlavní slovo,“ odpálil ji Víťa.

„Kdyby svět začal přecházet na Fuhungovy zdroje, ropné mafie se přesměrují na jiné komodity,“ pochyboval táta. „Dnes mohou klidně začít války i o vodu nebo o potraviny.“

„Pokud jim to dovolíme,“ řekl Víťa tvrdě. „Myslím si, že už dnes máme sílu postavit se jim účinněji než pouhými slovy. A byla by chyba nečinně přihlížet a nehnout ani prstem.“

„Takže kdyby někde ve světě vypukla válka, pokusil by ses ji zvenčí ukončit?“

„Ano. Bez výstřelu a bez kapky krve na rukou,“ řekl Víťa. „Fuhungo nikomu fyzicky neublíží, leda by se přitom některý ropný magnát zastřelil, což by pro lidstvo nebyla žádná škoda.“

„Nelíbí se mi to,“ vrtěl hlavou táta. „Zkus se o tom ještě jednou poradit s Fuhungem. Připomeň mu, proti jaké síle by ses chtěl postavit, i kdyby to mělo být spolu s ním. Hlavně nic nezačínej partyzánsky, rozumíš?“

„Dobře, probereme to,“ slíbil Víťa.

Ve svém pokoji ale Víťa takovým optimismem nehýřil.

„Fuhungo, Fuhungo!“ povzdychl si skřítčí řečí a roztáhl obrazovku knihafonu, ani ho neodepnul od ruky. „Na jak prohnilý svět ses to dostal?“

„Přeješ si něco?“ objevila se ihned otázka.

„Dneska bych měl něco úplně jiného,“ začal Víťa opatrně. „Poslyš, Fuhungo, co víš o těžbě ropy na Zemi? Jak dlouho by ti trvalo udělat si o tom vlastní přehled?“

„Ten mám již delší dobu,“ odvětil Fuhungo. „Některé věci mě zajímaly, proto jsem si je sám už dávno zjistil.“

„Poslyš, potřebuješ nás k tomu ještě?“ zamračil se Víťa.

„Potřebuji,“ tvrdil Fuhungo. „Zjišťování stavu vaší lidské civilizace patří do informací, které potřebuji k zabezpečení úkolů od Tvůrců. Víš o nich a většina snižuje nebezpečí náhlé zkázy i pro vás. Například musím mít přehled o asteroidech ve vaší hvězdné soustavě, na Zemi o tektonických zlomech a sopkách...“

„Nedávno bylo na tichomořských ostrovech zemětřesení,“ opáčil vyčítavě Víťa. „Šest set mrtvých. O tom jsi nevěděl?“

„Věděl,“ ujistil ho Fuhungo. „Nemám ve svých úkolech záchranu jednotlivců, starám se jen o globální ohrožení. To zemětřesení bylo místně ohraničené a ti lidé... no, mohl bych je varovat všude, kde se usídlili na nebezpečné půdě, ale uvaž, poslechnou mě? Postavili si domky i na svazích činných sopek, kde si nemohou být jistí životem ani hodinu. Co udělají, když jim řeknu, že sopka příštího roku, anebo už zítra vybuchne? Utečou, vystěhují se, anebo se mi vysmějí? A takových míst je spousta a lidí tam žijí miliony.“

„Aspoň varovat bys je mohl!“ vyčetl mu Víťa.

„Varuji každého, kdo má knihafon,“ odvětil Fuhungo. „Ale ten má jen málo lidí Země. Postarali jste se o jejich rozšíření na dva největší státy světa, výborně! Ale je to pořád málo. Já vám v šíření knihafonů pomáhat nebudu. Mám výslovně zakázáno iniciativně podnikat, co po mně sami nepožadujete!“

„...pokud to není nutné ke zjišťování stavu naší lidské civilizace,“ vzdychl si Víťa.

„Pokud to není nutné ke zjišťování stavu vaší lidské civilizace,“ opakoval Fuhungo.

Víťa si opět jen vzdychl.

„Jak myslíš, nechci kritizovat Tvůrce,“ řekl odevzdaně. „Dobře, vraťme se k těžbě ropy na Zemi. Máš o ní přehled... výborně, část úkolu máš za sebou. Zeptám se tě tedy, zda bys byl schopen všechny vrty naráz zabetonovat.“

„Maličkost, ale nemělo by to smysl,“ odvětil Fuhungo bez váhání.

„Proč?“ zarazil se Víťa.

„Betonová zátka se dá opět snadno provrtat.“

„Dobře, tak něco jiného,“ ustoupil Víťa. „Pro tebe by neměl být problém přerušit vrt a napojit jej jinam.“

„Kam to myslíš?“ zeptal se Fuhungo.

„Třeba přidat k tomu vrtu z boku potrubí, přivádějící místo ropy mořskou vodu. Jak to bude vypadat z pohledu naftařů? Jako kdyby byla pod ložiskem voda a ropa nad ní by právě došla. Budou ji chvilku pumpovat místo ropy a pak to vzdají, ne?“

„To by šlo všude, kde je poblíž moře... takových vrtů je sice nejvíc, asi by to vyvolalo dojem, že tam všude ropa došla, musím tě ale upozornit, že je v tom veliké nebezpečí.“

„Jaké?“ vyhrkl rychle Víťa.

„Podle mě vypukne válka o zbývající vrty dál od moře.“

„A byl by pro tebe problém připravit ke všem zbývajícím vrtům nádrže mořské vody, které by postačily do doby, než ti nahoře další čerpání vzdají?“

Fuhungo chvíli uvažoval.

„Gratuluji, malý příteli!“ prohlásil po chvilce. „Má to jen jednu chybu. Vaše civilizace se bez ropy zhroutí. Budou při tom mrtví, hodně mrtvých. Ne pár stovek, ale miliony. Zemětřesení je proti tomu pohlazení přírody.“

„Ne tam, kde jsou januly a tvoje zdroje,“ namítl Víťa. „Můžeme se pokusit rozšířit januly, knihafony a tvé zdroje do Indie. Nebude to horké ani tam, kde lidé nejsou na ropě životně závislí. Ve většině Afriky postačí zavést dopravu janulami jako u nás, dokud se Cikáni nerozhodli svrhnout naši vládu tyranů...“

„To přece bylo jinak!“ namítl nesměle Fuhungo.

„To byla ironie,“ ujistil ho Víťa. „Ironie je, když něco opakuješ, ale myslíš to opačně. Často se to doprovází odlišným tónem řeči... Koukám, že se budeš muset o lidské psychice ještě přiučit.“

„Děkuji, vysvětlilo by mi to některé záhady,“ poděkoval Fuhungo.

„Tak tedy, dokázal bys nahradit ropu ve všech vrtech mořskou vodou?“ vrátil se Víťa k hlavnímu tématu.

„Tak, jak to myslíš, včetně nádrží ano, je to v mých silách.“

„A bys byl schopný udělat to i postupně, že?“

„Jak to myslíš postupně?“

„Nejprve u vrtů v zemích, které mají ropy málo,“ upřesnil Víťa. „Když jim ropa znenadání dojde, nevypukne ve světě panika. Ta vypukne, až dojde ropa v ostatních zemích, kde ji těží z pevniny a ve velkém ji vyvážejí. Ještě pár dní, to ještě můžeme upřesnit, bude ropa pod mořem, ale postupně bude mizet i tam. Nejdéle ponecháš ropu v Mexickém zálivu a pod Aljaškou. Tím úplně vyloučíš válku o ropu. Nemyslím si, že by kvůli ní někdo přepadl Spojené státy, vždycky to bylo naopak, Spojené státy napadaly jiné země.“

Fuhungo opět chvíli uvažoval.

„Lidé by válčili i kvůli zemnímu plynu,“ připomněl Víťovi.

„To je mi taky jasné,“ přikývl Víťa. „Ale u plynu se dá použít totéž, jen místo vody použiješ nějaký těžký plyn. Co třeba ten nejznámější, skleníkový?“

„Má to jednu drobnost,“ podotkl Fuhungo. „Voda pod ropou obvykle nebývá, ani CO₂ pod zemním plynem.“

„Nebývá? Tak bude!“ pokrčil rameny Víťa. „Obáváš se, že odborníci pochopí, že je to umělé? Kdepak! Bude to zkrátka jak u ropy, tak u plynu úplně nový fenomén. Zanese se jako nový poznatek do učebnic, nic víc.“

„Jen v případě, že se to neprozradí,“ připustil Fuhungo podmínečně.

„Dobře, pak se k tomu my dva nebudeme hlásit,“ souhlasil Víťa. „Bude to tajemství nás dvou. Přijmeme bez mrknutí oka falešné vysvětlení od odborníků, ale uděláme vše pro zmírnění následků této přírodní katastrofy na lidstvo.“

„Chtěl jsi to od začátku vydávat za přírodní katastrofu, ne?“ připomněl mu Fuhungo.

„Nedáme přece ropným mafiím důvod k válce proti Čechám!“

„Anebo k zásahu proti vaší rodině,“ doplnil Fuhungo.

„Takže je to jen mezi námi,“ stvrdil Víťa.

„Mezi námi dvěma,“ souhlasil Fuhungo.

Obyvatelé Skalního domu žili v izolaci od ostatních lidí.

Byla to taková malá, uzavřená komunita. Až na premiéra, teď už v demisi, mezi lidi nechodili, nikoho nenavštěvovali a s nikým se nestýkali.

Klukům ani holkám z dětského domova to nevadilo. Byli na uzavřené prostředí zvyklí a tady to měli vylepšené leteckými výlety s janulami. Kde by k něčemu tak atraktivnímu přišli? V dětském domově rozhodně ne!

Rodičům Myškovým to vadilo víc, přece jen byli zvyklejší chodit do práce mezi lidi, ale pocit uvěznění v ilegalitě jim vynahrazovalo, že se mohli podílet na událostech v Čechách na úrovni, o jaké se jim předtím nezdálo. Jen panu Myškovi opravdu vadilo, že se Víťa a někdy i Janka účastní nebezpečných podniků, které nechtějí Myškovým svěřit, aby je nevystavili nebezpečí.

„Děti pustíte na cestu kolem světa a mě ne?“ vyčítal Víťově mamince.

„O vlastní děti se ani nebojím,“ odpověděla mu. „O vás bych se bála víc.“

„Já bych se bál víc o vás, o dětech vůbec nemluvě!“ namítl.

„Nemáte pravdu,“ řekla jemně. „Já i děti máme od skřítků vybavení, o jakém se vám ani nezdá. Například tušivo. Vycítíme smýšlení všech lidí na dosah od nás dřív, než se sami rozhodnou pro něco nepřátelského. Nebo ruškov, umožní nám zlikvidovat nebezpečné útoky se zbraněmi, namířené proti nám, dříve než začnou. Má to ale nevýhodu, můžeme ublížit lidem s kovovými implantáty. Vypaří se totiž veškerý kov, který mají lidé při sobě, na sobě, ale i v sobě. Zatím se nikomu nic nestalo, ale lidem mohou zmizet kardiostimulátory, umělé klouby i zubní výplně, to by postižené rázem zbavilo vědomí. Možná by pak mohli hovořit o štěstí, protože bychom je museli uzdravit a to my děláme bez umělých implantátů. Lidem by dorostly nové klouby i zdravé zuby a i srdce bychom jim uzdravili.“

„Vážně?“ přerušil ji pan Myška. „Proč neuzdravujete lidi?“

„Kdo říká, že neuzdravujeme?“ usmála se Víťova maminka. „Ještě jste neviděli našeho nejmladšího primáře Káju Adama? Ten přece lidi uzdravuje, ale může si to dovolit jen dokud o něm naši nepřátelé nevědí, nebo ho aspoň s námi nespojují.“

„Není to ten, co ho pan premiér přivolával v Parlamentu?“

„Právě toho myslím. Musel mu oživit devět přimrazených. Manžel by je mohl oživit i sám, jenže to by nebylo taktické, když ho chtěli zatýkat. Kája Adam je nechal ze sálu vynést a už je nepustil zpátky.“

„Co to vlastně bylo?“ zajímal se pan Myška.

„Naše nejpoužívanější obrana i útok – přimrazení,“ dostal odpověď. „V zasažené části těla postiženému zhadrovatí svaly a není schopen pohybu. Nebezpečné je to u srdce a mozku, ty musíme rychle uvolnit, aby nezemřeli. Připočtěte neprůstřelnost janul, které umíme vyvolat pouhou myšlenkou bez zdlouhavé manipulace s knihafony... Už chápete, proč se nebojím o vlastní děti, ale o vás neupravené bych se bála?“

„To jste první máma, kterou jsem potkal a která by se o vlastní děti nebála!“ namítl.

„Někdy z nich mám závrať,“ přiznala odevzdaně. „Nejvíc, když něco nevídaného provedou poprvé. Jako když vás Víťa zachraňoval a teprve dodatečně jsem se dozvěděla o věnečku kulek, které se mu vrtěly přímo před očima, jak se zastavily o to průhledné nic... nebo když poprvé obletěl svět jako kosmonaut a místo hmotné kosmické lodě ho obklopovaly jen silokřivky... ale člověk si zvykne i na to... Fakt je, že bych se víc bála o děti bez darů skřítků. Jako když vás Víťa letěl osvobozovat do sídla té agentury. Taky se bál víc o vás než o sebe.“

„Jak bych se dostal ke skřítkům?“ nechodil pan Myška dlouho kolem horké kaše.

„Nezkoušejte to,“ požádala ho Víťova maminka. „Pomohli nám hodně, ale bylo na nich znát, že to nedělají s nadšením. Vaši babičku omladili, ale rovnou nám řekli, že to bude jediný případ za nejbližších sto let, ne-li déle. To se ví, že by to ostatní učitelé také potřebovali, zejména pan Lukeš už je nad hrobem, ačkoliv se snaží jako mladík, jenže skřítkové nejsou tak obětaví, jak bychom si asi přáli.“

„To je ale nemilé,“ zhodnotil to pan Myška. „Připadáme si tu jako pátá kola u vozu!“

„No a? Vyčítá vám to někdo? Pomohli jste nám už, kde to šlo, ale sami víte, že by váš návrat mezi lidi nebyl vhodný. Stačí, aby vás spojovali s námi... v Čechách je dnes plno lidí, kterým by se hodilo vzít nás pod krkem a ve světě je jich ještě víc. Mezi lidmi byste mohli sloužit jen jako klacek proti nám a vám by to taky nemuselo být příjemné.“

„To už jsme zažili,“ zavrčel pan Myška. „No dobře, když ilegalita, tak to nemůže být jen na pár dní, to dá rozum. Ale ten pocit, že jsme tu jako v trezoru...“

„Pane Myško, co kdybyste se připojil k našim učitelům?“ navrhla Víťova maminka. „Naši učitelé znají váš obor povšechně, okrajově. Proč se nemůžete s dětmi podělit o vaše vědomosti?“

„K čemu by jim to bylo?“

„To nemůžete podceňovat,“ namítla. „Kdyby nic jiného, jste technik a naši učitelé jsou naopak humanitního zaměření. Žákům i našim dětem by vyváženější učivo prospělo! Technické obory bývají založené na logice a ta se vždycky hodí!“

„Nejsem pedagog!“ namítl.

„V tom by vám mohla dát kurz Matinka... pardon, vaše babička. Víte přece, že ve Skalním domě beztak nejedeme podle oficiálně schválených učebních osnov. Naši učitelé učí podle zastaralých pravidel a metod, možná je to lepší než ten novodobý školní zmatek.“

„No dobře, zkusit by se to mohlo,“ ustoupil pan Myška.

„Tím určitě nic nezkazíte!“ povzbudila ho.

Volby dopadly podle Fuhungových předpokladů. Strana pro lidi získala sto šedesát pět míst v Poslanecké sněmovně, na ostatní strany zbylo pětatřicet poslanců. To bylo dost na úpravu Ústavy a to byl také první krok nově ustavené Sněmovny.

Všichni dospělí občané České republiky budou mít přes knihafon autorizovaný přístup na hlasovací účet, kde mohou dát své hlasy jednotlivým lidem z kandidátek. Kdo knihafon místo občanského průkazu odmítl, mohl použít kterýkoli cizí. Přihlášení pohledem do kamery se nedá falšovat, i kdyby hlasoval pomocí kamarádova přístroje.

Kandidátky stran směly obsahovat libovolné kandidáty, ale nezáleží na jejich pořadí, protože voliči hlasy neodevzdávají stranám, ale pouze konkrétním osobám.

Nezávislí kandidáti se mohou přihlásit, pokud seženou přes knihafon sto hlasů svých příznivců. Nemusí proto žebrat partaje, aby je vložily na kandidátky.

Na počátku vyzvala volební komise voliče, aby znovu své hlasy přidělili. Napoprvé na to měli dva měsíce, pak už zůstala volební databáze otevřená a měnit může každý co chce. Poslanec, který své voliče zklamal, může přijít o jejich hlasy okamžitě.

Počet poslanců ostatních stran sice mírně stoupl, protože příznivci Strany pro lidi dost hlasů vyplýtvali na nejoblíbenější jména, ale dvaačtyřicet opozičních poslanců bylo málo na to, aby zastavili reformy Strany pro lidi. Jenže voliči Strany pro lidi své hlasy postupně přelévali k dalším jménům a když je lépe rozvrhli, počet opozičních poslanců ještě klesl. Teď to konečně odpovídalo skutečně nezávislým průzkumům.

Víťův a Jančin tatínek se stal opět premiérem, vrátila se i staronová vláda. Chyběli jen ministři, kteří se nechali podplatit od Němců. Všichni tam ještě před volbami požádali o politický azyl, který samozřejmě bez problémů dostali. Majetek, získaný úplatkem, jim stačil k novému začátku a v Německu se rázem dostali mezi společenskou smetánku. V Čechách jim naopak hrozilo zabavení úplatku a vězení kvůli obviněni z korupce, ale to už se odrazilo jen v tom, že se nemohli legálně vrátit.

Prvním krokem staronové vlády byl opět zákon na podporu školství, který nejenže při korupční krizi neprošel, ale opoziční koalice ho úplně obrátila. Samozřejmě nehrozil ani zákaz janul, obnova silnic a další rozvoj betonového silničního průmyslu. Beton zlevnil a byl dostupnější pro výstavbu domů, které rovněž zlevnily. Nová vláda se zaměřila na zemědělství a soběstačnost, ačkoliv to bylo nepříjemné zejména dovozcům. Jedním z prvních zákonů byl zákon proti korupci, nezvykle tvrdý v Evropě i ve světě. Spoustu politiků a podnikatelů zachránilo před emigrací jen nemožnost zpětné platnosti zákona, ale Bůh chraň každého, kdo se pokusí úplatek nabídnout, přijmout a co nejhůř, vyžadovat.

Několik stovek studentů protestovalo, že nemá zpětnou platnost ani nový školský zákon. Kdo již zaplatil školné, byl na tom stejně jako ten, kdo předtím na školné neměl, přihlásil se až teď a dodatečně ho přijali zdarma. Některým školám zase vadilo, že zvýšený příspěvek na studenty vláda o dosud vybrané školné snížila. Jenže s tím se nedalo nic dělat, zákony obecně nesmí platit zpětně, ačkoliv to asi nebylo úplně spravedlivé. Ale bylo to spravedlivější než přijímání na školy jen těch, kdo na to měli.

Ministr zdravotnictví si dovolil radikální krok. Podal návrh na zrušení zdravotních pojišťoven a jejich nahrazení jedinou. Na její výběr vypsal řízení, kde mělo být hlavním kritériem, kolik peněz pojišťovna spotřebuje na vlastní provoz. Výběrového řízení se účastnily dosavadní pojišťovny a tři nové, vyhodnocená mohla být ovšem jen jediná.

Vyhodnocení proběhlo za účasti notářů a několika kamer, od České televize po Fuhungovy noviny. Notář každou nabídku přečetl nahlas a po přečtení poslední z nich ihned vyhlásil vítěze. O zdravotní pojištění se tedy měla starat Fuhungova zdravotní pojišťovna, která na vlastní provoz žádala nejméně. Evidenci pojištěnců totiž založila na databázi spravované knihafony, takže prakticky jedinou investicí bylo programové vybavení, nabízené ve formě levného leasingu. Ostatní pojišťovny podaly stížnost k antimonopolnímu úřadu, který dumpingové jednání vyloučil.

Získaly tím jen týdenní zpoždění.

Na pozadí těchto událostí v Čechách prošla bez povšimnutí zpráva, že ropné vrty v Libyi, Egyptě, Indonésii a u Hodonína na Moravě přestaly dávat ropu. Tekla z nich jen slaná, mastná voda, složením podobná mořské, jen mnohem znečištěnější.

Zatím se nic nedělo. Poslední vrty na Moravě slavnostně uzavřeli, několik pamětníků při této příležitosti proneslo dojemné proslovy o dobách rozkvětu, ale tím to skončilo.

V Egyptě to proběhlo hůř. Egypt dosud v omezené míře ropu vyvážel, jeho hospodářství s ní počítalo, příjem z ropy mu citelně chyběl, nicméně zatím to ještě šlo, paliva bylo v nedaleké Saudské Arábii i v Kuvajtu dost.

V Libyi to proběhlo nejhůř. Příjem z ropy byl vlastně jediný a když o něj Libye přišla, její hospodářství se rychle zhroutilo. Nezaměstnanost vyletěla vzhůru a hraniční přechody do Egypta byly přes noc zavalené uprchlíky, mezi prvními byli i členové vlády. Ze země hromadně odjížděli cizinci. Vojáci na amerických vojenských základnách sice zůstali, ale do přístavů již urychleně připlouvaly americké válečné lodi k jejich evakuaci. Bez ropy se stala z Libye nudná, špinavá a nezajímavá zemička, pro kterou je vojenská pomoc jen zbůhdarma vyhozené peníze.

Palivovou krizi nejlépe vyřešila Indonésie. Její prezident, zasypávaný ze všech stran Jobovými zvěstmi o znehodnocených ropných vrtech, využil známosti s premiérem České republiky a žádal ho o pomoc. Nabídl za ni část zlata, které Česká republika nedávno Indonésii zaplatila za ostrov Watan, ale žádal rychlé vybavení Indonésie janulami a Fuhungovými zdroji energie.

Požadovanou pomoc Indonésie dostala, dokonce bez ztráty zlata, ale s velice nepříjemnou podmínkou z české strany. Konec provokování Východního Timoru, úplné zrušení armády a volný přístup obyvatel Indonésie k Fuhungovým novinám s možností vkládat tam i vládní články.

Indonéský prezident na to se skřípěním zubů přistoupil. Východní Timor byl hořkou pilulkou. Obyvatelé tam Indonésany nenáviděli za nedávné masakry a oblast byla stále neklidná. Jenže česká nabídka byla lákavá, zejména když měla být její součástí dohoda o ochraně hranic Indonésie proti bezpilotním letadlům a střelám. Češi se nedávno úspěšně ubránili náletům vedeným Američany a to bylo velice lákavé pro každý stát na světě.

Indonésie si tím ovšem vysloužila neskrývané nepřátelství sousedních států – Malajsie, Austrálie a Jižní Koreje a zejména embargo amerických bank. Amerika v OSN na Indonésii vytáhla staré masakry ve Východním Timoru, které jí pomáhala provádět, což Rusko s gustem okomentovalo jako vrchol pokrytectví.

Prezident Indonésie novinářům zachmuřeně odpověděl, že je mu milejší budoucnost vlastní země než přízeň amerických bank. Ztráta příjmů z ropy může postihnout i další státy světa, náhrada fosilních paliv jinými zdroji dříve nebo později postihne všechny země světa a podle jeho vlády je nejvyšší čas začít tento přechod uskutečňovat.

Málokdo tušil, že to je jen začátek. Zbytku světa se to zatím nedotklo. Akcie ropného průmyslu Indonésie šly ke dnu, přes noc zkrachovaly petrolejářské podniky, ale januly převzaly dopravní zátěž tak plynule, že to ostatní odvětví téměř nepoznala.

Typický dopravní mumraj v ulicích indonéských měst tak utichl. Automobily z ulic zmizely, zůstali jen chodci a povozy tažené oslíky, zato ve vzduchu nastal zdánlivě nepředstavitelný zmatek. Ve skutečnosti tomu tak nebylo. Ani při této hustotě provozu januly nepoznaly, co je to havárie. Létaly sice zdánlivě chaoticky, ale přes dojem chaosu se bezpečně vyhýbaly, ačkoliv to občas vypadalo jako na poslední chvíli a zejména cizinci, pasažéři vzdušných taxíků, každou chvíli úlekem zavírali oči.

Obavy byly opět zbytečné.

Na jednání do Indie vyslala Česká republika osvědčenou trojici: Víťu s Jankou a Oldou.

Nešlo o jednání mezi Indií a Českou republikou, to mohlo nastat jedině po opětovném navázání přerušených diplomatických styků, na které nebyl čas. Jednání vlastně probíhalo mezi Indií a Fuhungem a dětská trojice zde byla jen v roli zprostředkovatelů.

Indickou stranu znervózňovalo, že její diplomaté musí jednat s dětmi, nicméně jejich zdvořilost překonala rozpaky. Pro děti nebylo jednání nic nového a vedly si jako protřelí diplomaté. Chyběla jim jen velice důležitá schopnost diplomatů – vyjednávat kompromisy. Dětská trojice nepřistoupila na žádné kompromisní návrhy, odmítala o nich i diskutovat. Na druhé straně byly její návrhy natolik lákavé, že převážily i jejich nepříjemné stránky. Tak jako indonéský prezident bez velkých protestů spolkl příkaz dát ruce pryč od Východního Timoru, tak nepokládali námitky ani představitelé Indie.

Odvážili se vzepřít teprve když došlo na atomové zbraně.

„Co se týče jaderných zbraní, dovolujeme si podotknout, že se naše země nachází ve sporech s Pákistánem, který je vlastní, takže nemůžeme...“ začali, ale nedokončili.

„Co se týče jaderných zbraní, nebudete protestovat proti jejich zničení,“ přerušil Víťa Inda nediplomaticky. „Ušetříme vás problémů spojených s jejich ničením a zničíme je za vás. Ty zbraně prostě bez nejmenších škod zmizí. Co se týče Pákistánu, vzdá se jich hned po vás, anebo si je nechá jako ozdoby, k ničemu jinému mu nebudou. Nemá totiž reálnou možnost dopravit je na cíle. Víme, že má rakety, ale Američané proti nám poslali tři sta šedesát raket tomahawk a žádná nedosáhla cíle. Rozplývaly se ve vzduchu krátce po překročení našich hranic. A to samé by čekalo pákistánské rakety. Nerozhoduje, zda nesou klasické nebo jaderné hlavice. Nemusíte se bát žádných raket, nejen pákistánských. Čínské, ruské ani americké se vás prostě nedotknou.“

„Proč potom trváte na zničení našich atomových hlavic?“

„Kvůli nebezpečí, že explodují přímo u vás. Ty zbraně jsou nebezpečné nejen pro nepřátele, ale budou lákat hlavně teroristy. Jednodušší je zbavit se jich jednou provždy a už žádné nevyrábět. Všimněte si, nechceme po vás jejich zničení, postačí nám, když proti tomu nebudete protestovat. Nemusíte vyhlašovat mobilizaci své armády, až zjistíte, že zmizely.“

„Ale jak to chcete zařídit? Nejspíš budete požadovat přístup vašich expertů...“

„Jen klid, nebudeme po vás požadovat nic,“ ujistil Víťa Inda. „Stačí vám slib, že vás žádná atomová střela neohrozí? Žádná, to znamená z kteréhokoliv směru. Ani vlastní.“

„Kdyby to byla pravda, stačilo by to. I když by bylo lepší ty střely využít jinak, třeba i mírově. Představují nemalé množství štěpného materiálu, využitelného i v jaderných elektrárnách.“

„Po získání Fuhungových zdrojů elektřiny nebudete jaderné elektrárny potřebovat,“ opáčil Víťa. „Štěpný materiál ztratí pro vás cenu, jeho zmizení vás nemusí rmoutit.“

Indové nakonec připustili, že by jim spolehlivá ochrana proti pákistánským jaderným střelám stačila a jednání pokročilo dál. Na jeho závěru byla podobná dohoda, jakou uzavřel Fuhungo s Indonésií, Ruskem, Čínou a s Čechami.

Fuhungo dodával energii pro nadpoloviční většinu obyvatel Země, jeho vliv zahrnul největší mocnosti světa kromě Spojených států a Evropské unie. Ačkoliv bylo nad jeho síly vytvářet pro všechny potraviny a zboží, tvář Země se rychle měnila.

A to i když během týdne vyschly ropné vrty v celé Eurasii, od Kuwaitu až po ropná pole v Severním moři u Norska, i na území bývalého Sovětského svazu.

Světu zůstala ropa v Austrálii a v Severní i Jižní Americe. Zemní plyn ji nestačil nahradit a ropná civilizace spěla na Zemi k zániku.

Ve zbytku světa vypukla panika.

Let do Jižní Ameriky znamenal okaté porušení Monroeovy doktríny, která říká:

»Evropské státy nemají právo zasahovat do záležitostí států na americkém kontinentě a Spojené státy budou jejich případné vojenské akce na území tohoto světadílu považovat za ohrožení míru a bezpečnosti a manifestaci nepřátelského postoje k USA. Spojené státy vyjadřují, že není a nikdy nebylo v jejich zájmu zasahovat do válek mocností v Evropě, pokud není vážně ohrožena bezpečnost Spojených států.«

Jenže Spojené státy si od té doby doktrínu vysvětlovaly, jak se jim právě hodilo. Jejich poslední vojenský zásah v Evropě, spojený s bezohledným bombardováním zemí bývalé Jugoslávie, neměl s ohrožením Spojených států pranic společného. Víťův otec proto připustil, že má Víťa pravdu, když tvrdí, že je Monroeova doktrína dávno mrtvá a zrušily ji svými vojenskými zásahy v Evropě samy Spojené státy.

Jižní Amerika se už dlouho snažila vytrhnout z nadvlády Severní. Víťa tedy navštívil několik vladařů, kteří se víceméně formálně nechali titulovat jako prezidenti. Jeho nabídka byla na jedné straně lákavá: januly, Fuhungovy zdroje a ochrana hranic proti střelám všeho druhu, na druhé straně požadoval ukončení zabíjení včetně trestů smrti, skutečné dodržování lidských práv, zejména svobody slova a volný přístup občanů na Fuhungovy noviny, dohlížející na plnění úmluv.

Indové na to přistoupili, když je Víťa ujistil, že je Fuhungo spolehlivě ochrání před nebezpečím pákistánských atomových hlavic. Rusové a Číňané se cukali víc, ale převážila u nich touha po rozkvětu hospodářství, který se dal vytušit za mimozemským řešením dopravy a zejména energie. Indonésii zlomilo hrozící zhroucení hospodářství po nečekaném zániku ropných paliv. To už její představitelé jasně věděli, že je zle a byli ochotni ustoupit.

V Jižní Americe se zatím ropa z vrtů čerpala bez problémů a nové vrty slibovaly další rozšiřování těžby. Ale chmurné zprávy z ropného světa nutily vládní představitele brát vážně předpovědi, že ropa v dohledné době dojde i v Americe.

Jednání se ale nečekaně uhnulo na úplně jiné téma.

„Kdo jste?“ zeptal se nečekaně prezident trojice dětských vyjednavačů.

„To snad víte od začátku,“ zkusil ho odbýt Víťa, dotazem vyvedený z míry. „Přišli jsme z Evropy, z České republiky...“

„To nemám na mysli,“ přerušil ho prezident. „Ani jeden z vás nemá na krku křížek. Nejste křesťané, že? Komu skutečně sloužíte? Alláhovi?“

Ťafku z tohoto směru Víťa opravdu nečekal.

„Přišli jsme z křesťanské Evropy,“ opakoval svá úvodní slova z tohoto jednání, jen doplněná o slůvko křesťanské, které předtím nepovažoval za nutné uvádět. Dosavadní partneři jistě dobře věděli, jaké náboženství v Evropě převažuje, ale odlišná víra nikomu při jednání nevadila. Ani Číňanům, ani muslimským Indonésanům. Až tady...

„Křesťanská Evropa není křesťanská, jak bývala!“ doplnil to prezident. „Hlavně to platí o České republice, byli jste dlouho pod nekřesťanským Ruskem!“

„Byli,“ připustil Víťa. „Ale to už je dávno. Tak dávno, že to ani nepamatuji. Narodil jsem se až po odchodu Rusů.“

„Křesťanství upadlo i v západní části Evropy i v Severní Americe!“ přitvrdil prezident. „Namísto křesťanských hodnot se nebývale rozmohlo uctívání zlatého telete, pokud vám ten obrat z Bible ještě něco říká.“

„Aha, tohle vám leží na srdci!“ pochopil konečně Víťa a chvilku se zamyslel.

„Ano, právě to!“ pokračoval prezident. „Komu skutečně sloužíte, když křesťanství není vaší vírou?“

„A vy se považujete za křesťany?“ zeptal se ho Víťa.

„Jistě!“ odvětil hrdě prezident a dotkl se křížku, zavěšeného na řetízku kolem krku.

„Pak samozřejmě křesťansky milujete i nepřátele... kolik vašich odpůrců jste dal za vaší vlády popravit, zastřelit, zmrzačit nebo aspoň mučit?“

Takhle útočnou otázku nikdo nečekal a po ní se rozhostilo trapné ticho. Všichni věděli, jak se všechny jihoamerické režimy bez výjimky chovají ke svým odpůrcům.

„Nedávno proběhla v Čechách vzpoura, podporovaná ze zahraničí,“ pokračoval tišeji Víťa. „Zkuste uhodnout, kolik obětí bylo na straně povstalců? Přesná čísla asi neznáte, ale postačí mi přibližný poměr počtu mrtvých jedné strany ku počtu mrtvých strany druhé. Napovím vám jen v tom, že vzbouřenci povraždili tisíce žen a dětí, než je Policie přemohla a vzpouru potlačila.“

Nikdo se ještě pořádně nevzpamatoval z předchozí otázky, takže ticho trvalo dál. Ale Víťa už je nemínil rušit, čekal teď vytrvale na odpověď.

„No... podle světových zpravodajských agentur obžaloval mezinárodní soud vaši vládu z genocidy...“ vykoktal prezident. „To nevypadá zrovna křesťansky!“

„Ta zpráva je pravdivá, soud nás skutečně obžaloval. Jenže žaloba byla od prvního do posledního písmene lživá,“ odpověděl na to Víťa.

„Chcete tvrdit, že to z vaší strany žádná genocida nebyla?“ mračil se prezident.

„Nejenže u nás neproběhla genocida, ale při potlačování té vzpoury nepřišel o život ani jeden vzbouřenec. Ani jeden! I když hromadně vraždili naše lidi! Pravda, všichni skončili ve vězení, ale ani v průběhu bojů, ani později ve věznicích nikdo nezemřel, nikoho jsme nezmrzačili ani nemučili. Poměr obětí povstání v Čechách je tisíce k nule! Bible říká: Podle činů poznáte je! Pochlubte se vaší křesťanskou láskou k vašim nepřátelům!“

Trapné ticho pokračovalo. Víťa svým protějškům nechal dost času na vzpamatování, ale to, co slyšeli, se nedalo snadno spolknout. Ticho trvalo dlouho, déle než minutu. Prezident zaraženě mlčel. Možná litoval, že si s tím vůbec začal. Ten kluk měl ale jedovatý jazyk! A přitom na to nevypadal! Ale na těchto dětech bylo cosi hrozivého. Už to, že je na takovou výpravu vyslali samotné, bez ochrany dospělých. Nedalo se potvrdit ani vyvrátit, zda skutečně použily oběžnou dráhu kolem Země místo běžné letové výšky, jisté bylo jen to, že jejich letadlo nebylo obvyklé. Že se o ně rodiče nebojí! Jenže když se o ně nebojí, mohlo by to být tím, že jsou chráněné jinak. Nějakou neznámou silou. Jsou si příliš jisté! Zpochybňovat na návštěvě křesťanské kvality hostitele, to je tedy síla! To by si dovolovat neměly! Prezident zapomněl, že s pochybami o hostech přišel jako první.

„A tomu máme věřit?“ vzpamatoval se. „Byly tam zprávy o hromadných hrobech ve vaší zemi, zahrnovaných po potlačení vzpoury buldozery?“

„Ano, byly u nás hromadné hroby, zahrnované buldozery,“ kývl klidně Víťa. „Nebyli tam ale mrtví lidé, jen dobytek. Povstalci totiž vystříleli několik farem, dobytka pozabíjeli víc než dokázali spotřebovat, maso se zkazilo a nebyla jiná možnost než použít buldozery.“

„To by snad žádný soud nemohl žalovat!?“ namítl opatrně prezident.

„Ale mohl!“ povzdychl si Víťa. „Všechno je dnes možné! Možná máte pravdu, že se v Evropě nebývale rozmohlo uctívání zlatého telete. I soudci se chovají nekřesťansky a klidně vědomě odsoudí člověka za zločiny někoho jiného, nebo za zločiny, které žádnými zločiny nejsou. Za to my ale nemůžeme. Můžeme jen za potlačení povstání, ale v tomto směru máme svědomí výjimečně křesťansky čisté.“

„Ale do kostelů nechodíte!“ vyjel si umíněně prezident.

„Když navštěvuje kostely vrah, který zabíjí a mučí lidi, je to podobenství o farizejích, jestli vám ten obrat ještě něco říká,“ rýpl si Víťa. „Spousta lidí má kostely jako zástěrku. V Bibli ale stojí: po ovoci poznáte je a nekřesťany poznáte podle nelidských činů. My jsme za celou dobu naší vlády i při potlačování povstání nezabili ani jediného nepřítele. Ještě se chcete s námi srovnávat? Nejsmutnější pohled na křesťany je, když po kázání slova Božího vyjdou z katedrály a rozvinou si nad hlavami obrovský nápis: Bombardovat!“

„Kde jste to viděl?“ mračil se prezident. „Někde u nás?“

„Ne, u katedrály v New Yorku,“ odvětil Víťa. „Nechci vám sahat do svědomí, ale uvědomte si – když chceme dodržování lidských práv a konec zabíjení, tak ďáblům očividně nesloužíme. Těm byste sloužili vy, kdybyste to odmítli.“

Další jedovatost! Ale prezident cítil, že argumenty, získané ze zpráv velkých světových agentur, jsou na to slabé. Kdyby byly pravdivé, pak snad! Ale o zprávách světových agentur se dávno vědělo, že nejsou ani přesné, ani nestranné, ani pravdivé.

Co s tím?

Odmítnout pro záminku, že se to neslučuje s křesťanstvím? Pravda, doposud to přijali jen vyznavači jiné víry, jako Číňané, hinduisté nebo muslimové... O Rusech se toho moc neví, ale jako pravoslavní by měli být křesťané... Ten kluk zná biblické obraty, ale to ještě nic neznamená, mohl by je znát i služebník samotného Satanáše... jenže kdyby to odmítl jedině křesťanský vládce, byl by to trapas...

„Dobrá, vraťme se k původnímu tématu,“ ustoupil raději prezident. „O znepokojivých faktech vysychajících ropných polí už jsme slyšeli i u nás, ačkoliv pokud je mi známo, týká se to výhradně Asie a Evropy!“

„I Afriky a Austrálie,“ doplnil ho Olda. „Až vyschne ropa v Jižní Americe, jinou už nikde nekoupíte. To, co se bude v té době těžit v Severní Americe, nebude stačit ani pro Spojené státy. I kdybyste za ni chtěli platit zlatem, neprodají vám ani barel.“

Prezident zpozorněl, stejně jako všichni z jeho doprovodu.

„Poslyšte – jak můžete tvrdit, že ropa vyschne i v Americe a zejména, že nám její zásoby dojdou nejprve tady na jihu?“

„Víme to,“ řekl klidně Víťa. „Ropa končí v celém světě, proč byste zrovna vy měli být výjimkou? Nezbývá vám než nám věřit. Stejně jako když tvrdíme, že januly neznají slovo havárie. Ale s tím už máme praktické zkušenosti. Navštivte město, kde dnes januly létají. Moskvu, Bombaj, Peking nebo Jakartu a pochopíte, proč to můžeme tvrdit. Je tam mumraj, že by člověka rozbolela hlava. Přitom až dosud nedošlo k žádné havárii. Počet obětí ve světě ve spojení s janami – nula.“

„Nějaké obrázky ve zpravodajských relacích byly,“ přikývl prezident zamračeně. „Nechápu jen principy... Fuhungových zdrojů energie. Opravdu jsou tak silné, že by mohly nahradit i atomové elektrárny?“

„Tak silné nedodáváme,“ zavrtěl hlavou Víťa. „Ale ani nejsou nutné. Dodáváme je na míru spotřebičům. Nejsilnější utáhnou i elektrickou tavící pec – větší žrouty nikde nemají.“

„Ale přece jen... třeba elektrické lokomotivy jsou úžasní žrouti elektřiny!“

„Tak za prvé – dostali byste i zdroje, které se dají zabudovat do lokomotiv a ušetřili byste i trakční vedení. Jenže po zavedení janul nebudete žádné lokomotivy potřebovat a ušetříte i koleje, mosty, tunely a nádraží.“

„Aha... takže u lodních motorů to bude něco podobného...“ došlo rychle prezidentovi.

„Asi tak,“ přikývl Víťa. „Jediné, co budete potřebovat ve velkém počtu, budou kontejnery. Ale to jsou ve většině případů jen krabice a těch pár speciálních nebude představovat problém. Máte-li speciální návěsy za tahače, můžete je použít místo kontejnerů. Kola jim nevadí.“

„Je to zajímavá nabídka,“ připustil prezident. „Ale chcete po nás příliš mnoho. Nejsme připravení... na tak náhlé přeměny.“

„Ty přeměny vás beztak neminou,“ řekl Víťa. „Buďte rádi, že vás na ně připravujeme už teď. Teď to ještě půjde plynule, ale kdybyste odmítli... dopadli byste jako král Saudské Arábie!“

Saudská Arábie Víťovi sloužila jako odstrašující příklad. Saudský král nedávno povolal na trojici dětských vyjednavačů své bodyguardy. Ovšemže bezúspěšně, neboť všichni tři mžikem nasedli do přivolané januly, kde byli v naprostém bezpečí. Ke krachu jednání možná přispělo i to, že tam byla s kluky i Janka – v Saudské Arábii to byla mnohanásobná drzost. Bylo neslýchané, aby v delegaci byla žena, navíc nedospělá a nezahalená! A ty Víťovy podmínky! Vždyť to bylo nestoudné vydírání!

V Saudské Arábii nepořídili, ale královská rodina dopadla hůř. Její ropná pole začala náhle místo ropy chrlit špinavou, mastnou mořskou vodu, jenže ropa byla to jediné, čím si Saudská Arábie ve světě všechno kupovala. Náhle nebylo palivo ani pro auta pro královskou rodinu, natož na rozvoz zboží, které beztak v přístavech rychle vyschlo.

Krále na poslední chvíli napadlo dovézt pro královskou rodinu auta na plyn z Japonska, ale ostatní doprava zkolabovala a po výpadku příjmů z ropy se potvrdilo, že země není soběstačná ani v potravinách. Král ale nedovolil sáhnout na zlaté rezervy a neuvolnil je ani na nákup potravin. Dokázal jedině dát brutálně potlačit hladové demonstrace ve městech. Ze Saudské Arábie mezitím o překot odjížděli cizinci, následovaní davy uprchlíků.

Když po dvou týdnech občanské války zakotvila v přístavu Džiddě americká válečná flotila, zdálo se, že královské rodině, obležené vzbouřenci v královském paláci, svitla jiskřička naděje. Jenže Američané nalodili svá letadla a vojáky ze svých základen a pak odpluli, aniž by pro krále a jeho klan hnuli prstem. Upřímně řečeno, nic pro něho stejně dělat nemohli, poslední zbytky paliva spotřebovala jejich letadla na přelet na letadlové lodě.

Pak odpluli, aniž vyčkali, jak skončí obléhání královského paláce v Rijádu. Další zprávy z Rijádu byly amatérsky zmatené, ale shodovaly se v jednom: celá královská rodina skončila krutým lynčem s vláčením mrtvol po ulicích města.

Že to v Jižní Americe nebylo možné? No... je asi lépe osud neprovokovat...

„Zbývá jen projednat ty... Fuhungovy noviny...“ vrátil se raději prezident k tématu.

„To je jednoduché,“ chytil se toho Víťa. „Jsou součástí janul, či přesněji knihafonů. Vám půjde hlavně o to, abyste se s nimi naučili pracovat dříve než vaše opozice. Pak máte naději, že se při čestném přístupu udržíte.“

Udržíte... snad lépe než Rijád... pomyslel si prezident.

„Máme tu zprávu od našich lidí z Indie,“ zavrčel nepříliš ochotně. „Jestli to má být za stejných podmínek jako tam, pak se to snad dá zvládnout...“

„Budete to muset zvládnout tak jako tak,“ řekl Víťa. „Čím dřív, tím lépe.“

„Dobrá, tak tedy radši hned...“

Errata:

23.08.2021 18:51