„Hleďte, co se tu slétlo špačků! Celé hejno. A toho pískotu! To je jistě nějaký sněm. My jsme měli špačka, to byl mudrlant. Když k nám někdo přišel, špaček volal: Pěkně vítám! A na kluky křičel: Vy, kluci, jděte do školy! Když ho tatínek vypustil z klece, vykračoval si to po stole a zobáčkem měřil šířku, délku i obvod stolní plochy, ruku i s prsty a všecko, k čemu přišel. Nic se nebál,“ vyprávěl Rudolf.

„Špaček se naučí dobře mluvit,“ přisvědčil Jindra, „ale zábavnější je papoušek, který napodobí kromě slov i písničky a rozmanité zvuky.“

„Prosím tě, nechval tu obludu v mé přítomnosti!“ vybuchl Ferda jako puma.

„Jaká obluda? Takový krásný pták.“

„Na peří nezáleží. Jde o povahu. Papoušek je potměšilec a mstivec.“

„Copak ti provedl?“

„Pěknou věc: Moje teta je jak se říká stará panna. Je jí už přes padesát. Žije z dědictví po rodičích. Je bohatá. Může si lecčeho dopřát. Vroucně miluje zvířata. Má angorskou kočku, japonského pinčla a amazonského papouška, vlastně papoušici. Tu zdědila po rodičích a ví tedy bezpečně, že Lora, jak se totiž papoušice jmenuje, je ještě starší než teta Eulalie. Pravá prach-prabába, totiž Lora...“

Před dvěma lety, to mně bylo třináct, přinesla k nám teta klec s Lorou. Jede na dva měsíce do lázní; abychom prý Lořinku přijali do opatrování. Kočku a pinče dala svým sousedům, poněvadž ví, že Josef – můj taťka – nemá ta zvířata v lásce, v čemž měla pravdu, ačkoliv otec by byl raději strpěl oba ty chlupáče než tuto pernatou prabábu, zhýčkanou a rozmazlenou. Ale to víte, odříci nemohl.

Tatínek je celé dny zaměstnán a večer chce míti klid. Maminka má dost práce a starostí s domácností. A tak byla péče o Lorinku hozena na má bedra.

S počátku jsem měl radost. Pták byl krásně zbarvený a v mosazné kleci dělal parádu. Ale když jsem mu poprvé dával zob a vodu, sekl po mně zobanem. Nu, nezná mne ještě dokonale, však se skamarádíme. Proto také nemluví, sedí jako kakabus na bidýlku...

Ale za chvíli Lora popadla do zobáku šálek s vodou, zavěšený na háčku v kleci a vztekle jím mrštila na dno klece. A hned nato zaječela:

„Kafé!“

Voda z klece crčela spárou kolem dna na parkety a zánovní koberec.

„Mami, pojď sem!“ volal jsem maminku z kuchyně. „Podívej se,“ ukazoval jsem na tu spoušť.

„Co to... proč... tys ji dráždil, uličníku,“ a než jsem mohl odpovědět, vlípla mně pohlavek.

Rozbrečel jsem se zlostí i lítostí nad tou křivdou.

„Nic jsem jí neudělal! Dal jsem jí žrát a pít. Praštila se šálkem a zařvala na mne, že chce kafé.“

„Vezmi si hadr a utři to!“

„Proč já mám... ať to utře Mařka,“ poukázal jsem na povinnost služky.

„Mařka šla nakoupit. Neodmlouvej a...“

Maminka je rázná, panečku! Poslechl jsem. Ale kamarádství s Lorou byl konec. Ta potvůrka, když nedostávala kafé, rozeřvala se tak strašně, že snad jen vřešťan rezavý by ji přetrumfl. Jekot donutil maminku k opětnému zákroku:

„Co s ní děláš?“ přiběhla do pokoje.

„Vidíš, že nic,“ zachoval jsem klid, sedě v lenošce.

„Vytáhni ten šálek z klece a nalej jí kafé v kuchyni.“

Poslušně jsem zvedl dvířka a sahal po šálku. Ale Lora zase po mé ruce sekla zobákem.

„Au!“ vykřikl jsem bolestně. „Tohle přestává všecko. Koukej, mami, na ten šrám! Musíš si ji krmit sama, nebo Mařka, kdokoliv, ale já si nenechám ukousnout prst.“

A podivno: mamince Lora nejen, že dovolila šálek vzít, ale nechala se dokonce pošimrat po své hlavě. Inu, stará bába, nestrpěla mužských. Od tety byla zvyklá na ženskou obsluhu.

Od toho dne jsem byl zbaven úkolu krmiče, který obstarávala Mařka a někdy maminka. Já ani otec jsme se nesměli ke kleci ani přiblížit. Šklebila se na nás, obracela sa zády a vůbec se k nám chovala neslušně. Taťkovi to bylo konečně lhostejno, ale mně ne. Všelijak jsem se snažil, ptáka si naklonit, všecko bylo marné. Lora byla mlsná jako čert, ale věříte, že ode mne nevzala ani oříšky, datle, fíky a jiné lahůdky? Sekala zobákem po mé ruce. Ale týž oříšek či datli lačně vzala od maminky i od Mařky a olizovala se mlsně svým trdlovitým jazykem.

A nemluvila. Teta tvrdila, že Lorinka krásně mluví, zná celé věty jemných a zdvořilých slov a také hezky zpívá. My jsme od ní slyšeli jen úsečný rozkaz: „Kafé! Koláč!“

Tahle zatvrzelost v mlčení, jež bylo často přerušeno jen uširvoucím skřekem, mne dráždila k zlosti. A tak jsem si – ovšem jen, když jsem byl s Lorou sám a nikdo v doslechu – ulevoval:

„Má poklona! Ruku líbám! No tak – opakuj: Má poklona! Hrom do tebe, ty stará opice! Prabábo satanášova! Budeš mluvit? Ruku lí-bám! Ru-ku lí-bám! Nu! Otevř zobák, netvore! Povídám: o-tevř zo-bák! Mlsoune paličatá! Co čumíš tak hloupě? Bééé!“ vyplázl jsem na Loru jazyk.

Tak jsem si ulevoval velmi často. A zdálo se mi, že pták mne poslouchá se zájmem. V jeho očích se duhovka podivně vlnila a jeho výraz jevil patrné pošklebky a jakési jízlivé úsměšky...

Ale jinak ani slovo. Lora až na to „kafé“ a „koláč“ byla němá.

Konečně se teta vrátila z lázní, ale už za měsíc. Pro jakési neshody s lázeňskou správou zkrátila pobyt na polovičku. Nu, byli jsme všichni rádi, že se zbavíme protivné Lory.

Po obvyklém uvítání platil tetin zájem ovšem Lořince. A ta též projevila ihned svou radost.

Ale jak... můj ty pane Bože!

„Lorinko, miláčku! Přivítej svou Lálinku. Nu, copak mne neznáš? Pověz přece: Ruku lí...“

„Hrrrom do tebe! Starrrá opice! Otevř zobák! Mlsoune paličatá! Prrrabábo čerrrtova! Co čumíš tak hloupě? Bééé! – Bééé!“

Tetu jsme museli křísit octem a čpavkem. Od těch dob jí nesmíme ani na oči.

Errata:

30.05.2021 10:54