Pamatuj, že 'host' má omezené možnosti!

„Kam se poděly moje tepláky?“ sháněl se Jirka, až je za škodolibého smíchu našel – opodál na mraveništi. Hoši si nemohli odepřít, aby přírůstku své tlupy neprovedli nějakou taškařinu.

Trvalo chvíli, než z nich kousavou havěť vytřásl.

„Nu, z toho si nic nedělej, Jirko,“ těšil ho Slávek. „Za to ti povím, jak jsem ztratil kalhoty.“

„Ztratil kalhoty? To není možné!“

„Že není možno ztratit kalhoty? Dokáži vám to.

Víte, kde jsou Stichovice? Nevíte. Víte, kde je Prostějov? Inu toť! To ví každý kluk.

Tak tedy: něco přes hodinu pěšky od Prostějova jsou Stichovice. Je to celkem všední ves. Ale hned za ní je velikánský rybník, ležící v malebné kotlině, vroubené s jedné strany lesy, s druhé vysokou strání. Na tom rybníce jsou loďky.

Ahoj!

No, počkat! Ono to má háček! Ty loďky totiž patří prostějovské reálce a hrázný, který je hlídá, vydá loďku jen tomu žáku, který se vykáže povolením od pana profesora. A pan profesor dá povolení jenom žáku, který ve škole prospívá a umí také dobře plavat. Ne však u tabule, ale v tom rybníku. A to je – ouha, viďte, hoši? Je, ale je to moudré zařízení.

A vidíte: já, ačkoliv jsem výborně plaval u tabule a ve vodě naopak jako sekyra, přece jsem se často dostal na ty loďky. Měl jsem totiž kamaráda Vláďu, jehož tatínek byl naším třídním profesorem v primě. A ten mi to vždycky uměl zaonačit. To se ví, že hrázný Vláďu dobře znal. Není tedy divu, že nám vydal loďku, ačkoliv Vláďa neměl dovolenky, neboť to bylo o prázdninách, kdy se už nevydávaly.

Dostali jsme párovou, bezpečnou veslici. Vláďa vesloval a já jsem kormidloval. Byli jsme sami na celém rybníku. Pluli jsme od hráze k pobřeží, jehož holá, vysoká stráň spadá dosti příkře do vody. Místy jsou zde balvanovité stěny, mezi nimiž jsou úzké soutěsky, zaplavené vodou. Jsou to malebná, romantická místa, která na naši obrazotvornost působila tak, že jsme se vžili do představy, že plujeme v mořských fjordech, jak jsme je vídali na obrázcích.

Slunce pražilo jako výheň.

„Poslóché, Vláďo,“ oslovil jsem svého kamaráda libozvučnou prostějovskou polohanáčtinou, „vykópáme se.“

„Ty hlópáku,“ ušklíbl se, „dyť víš, že je to zakázaný.“

„No tož, dyž se bojíš hrázdnýho,“ oplatil jsem mu pošklebek.

„Co? Já že se bojím?“ kasal se uraženě.

„No tož, bať!“ potvrdil jsem štvavě.

„A tož, to zas ne-é! Abys věděl: zaréduj do teho fjordu. Vykópáme se.“

Tam jsem ho chtěl mít. Svlékli jsme se a - do vody.

Bylo tam mělko. Odvážil jsem se tedy dál od břehu, ovšem, pokud jsem mohl stát na dně. Vláďa plaval hezky daleko.

Pojednou se přihnaly mraky a než jsme se nadáli, zahučel vítr. Teplý déšť nám dělal legraci. Ve vodě člověk nezmokne. Ale vítr se změnil ve vichřici, která zvedla divoké vlny; a vlny – zvedly loďku.

To jsem však zpozoroval pozdě.

„Vl-Vláď-óó,“ řval jsem, polykaje vodu, „ko-ko-koké se!“ Ukazoval jsem na člun, který tančil na vlnách, hnán větrem od břehu, na hloubce, kam jsem se se svými plaveckými neznalostmi nemohl odvážit.

A Vláďa byl ještě daleko...

Napjav všecky síly, doplaval konečně k loďce a podařilo se mu dostat se do ní. A zatím, co já jsem se pracně potácel v rozběsněném živlu a konečně vyšplhal na břeh, vesloval Vláďa ze všech sil do spásného fjordu.

Ale tu se už déšť změnil v krupobití. Znáte ten požitek, mít své tělo vystaveno takovému ledovému bombardování? Panečku, to je požitek! Byl jsem červený jako vařený rak a zuby mně cvakaly jako deset strojních pušek.

Konečně to dopuštění přešlo. Chtěli jsme se obléci, ale to nebylo možné. Naše šaty plavaly ve vodě na dně loďky. Bylo třeba je usušit. Kus po kuse jsme je lovili a ždímali z nich špinavou, bahnitou vodu a z bot vysypávali ledové kuličky...

„A jejda,“ vyjekl jsem „kde só moje gatě?“

Tahle otázka zůstala bez odpovědi. Kalhoty byly fuč!

„Moje nový, sametový gatě,“ vzlykal jsem. „Aj s nožékem a dvóma šestkama, co sem měl v kapse. Co včíl?“ ječel jsem. „Přecik nemožu jít bez gatí přes Stichovice, hodinu cesty do Prostijova a tam několika ulicama, než se dostanu dóm? A co mně řeknó doma?“ Jézuskote! Tahle otázka byla tak ožehavá, že jsem okamžitě zapomněl na chlad. Zpotil jsem se na celém těle. A nejvíc mě pálil zadek, v předtuše styků s osvědčenou tatínkovou rákoskou...

Marně jsme prokřižovali s loďkou rybník. Kalhoty zmizely. Vítr je jistě smetl přes palubu, nacucaly se vody a sklesly do tajemných hlubin stichovického oceánu...

Tak jsme nad kalhotami zapěli svou pohřební píseň.

Avšak nastala nám další starost: Co řekne hrázný? Ten bude mít důkaz, že jsme překročili zákaz koupání, neboť kalhoty může ztratit jen ten, kdo je dříve svlékl.

Nu, hrázný sice zle láteřil, ale jeho spravedlivou zlost zdolala moje směšná situace a můj zoufalý obličej vyvolal jeho smilování.

„Tu máš,“ podával mně kalhoty svého synka, „půjčím ti je. Ale zítra mně je vrátíš.“

Ale hrázného Franta byl klacek o hlavu a něco vyšší. Jak mně jeho kalhoty slušely, dovedete si představit.

Museli jsme daleko obejít Stichovice, neboť vesničtí psi nemají dosti smyslu pro maškarádu a jistě by se bylo stalo, že bych z kalhot vrátil hráznému jen cáry a cáry na mém zadečku by mně byl pan doktor musel sešívat.

A pak jsme ještě dlouho na mezi před Prostějovem vyčkávali tmy, která nakonec milosrdně zahalila můj strašlivý mundůr svým černým pláštěm.

Co bylo doma? Prosím vás, nechtějte, abych vám to líčil. Nebuďte tak krvelační. Ona sice krev netekla, ale... inu, ještě dnes, po tolika letech, živě cítím ten výprask...

A jejejejéj!

A gatě? Sežraly je asi štiky. Těm chutná všecko.“

„Za chvíli budeme muset domů, brzy bude poledne,“ upozorňoval Bořík.

„Jak to poznáš?“

„Podle stínu téhle vrby. To jsou spolehlivé sluneční hodiny.“

Errata:

30.05.2021 10:54