Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

„Tak vám ještě povím pěknou detektivku,“ nabídl se Slávek. „Případ se udál v Sukovicích, kdesi u Zbraslavi, a vyprávěl mně ho spolužák z reálky Frank, syn policejního komisaře, který ho sám zažil. Jde o

Tajemství vily profesora Hrocha.“

Tak pozorně poslouchejte:

Už celý rok stála ta jednopatrová vila opuštěna, neobydlena. Nebyla nová; staří sukovičtí rodáci tvrdili, že byla vystavěna před třiceti lety a od té doby měla stále svůj původní kabát, na němž až dosud nebylo zalátáno, co zub času vyhlodal a sešito, co spáry dravých živlů rozdrásaly. Nebylo tedy divu, že zšedlá, špinavá omítka byla místy sedrána až na cihly, jejichž hrany byly zaobleny jako »kočičí hlavy« prastaré dlažby.

Každého mimojdoucího uchvátil mimoděk tísnivý pocit, když kráčel podél plotu, jehož železné, rzí prožrané mřížoví se místy povážlivě naklánělo z rozviklané cihlové podezdívky, zatíženo neproniknutelnou spletí psího vína, rdesna a jiných plazivých rostlin.

Pouze mřížemi železné branky, v jejímž plechovém spodku dokončovala rez své ničivé dílo, bylo možno vidět a jakž takž přehlédnout průčelí vily. A ten, kdo se vyznal ve stavebním slohu, hleděl s údivem na pitvorné škrabošky a předivné hlavy, šklebící se z křivolakých říms, na věžičky s kopulemi a vše, čím se vyznačuje středověký barok.

Okna byla zabedněna okenicemi, zrudlými více rzí než původním nátěrem. Chodník se stezičkami, trávníky a záhonky, vše splynulo ve změť bujícího plevele.

Taková spoušť se zajisté nemohla státi za rok, od kdy dům nebyl obýván po smrti majitele, přírodovědce profesora Hrocha. Byl to samotář a podivín. Podivín proto, že nechal zpustnout krásnou zahradu? Nemyslíme. Čím více je zahrada pěstěna, upravována, chodníky dokonce betonovány, tím méně se podobá přírodě. Pravou přírodu lze vidět na poušti nebo v pralese. Ostatně profesor Hroch se zabýval spíše badáním v oboru pravěkého živočišstva a pralidí.

Obýval spodek vily; hořejší místnosti tvořily museum starožitností, v lihu naložených všelikých živočichů, lidských lebek a koster, jejichž části byly spojeny dráty a svorkami, a mnoha vycpaných ptáků i čtvernožců.

Podivínství profesora Hrocha se projevovalo jednak v samotářském životě, ale nejvíce se ukázalo – po jeho smrti. Profesor Hroch odkázal celé své peněžité jmění, uložené v přední pražské bance, tomu, kdo ve lhůtě sta let po jeho smrti nejdále vnikne do tajemství původu pračlověka. To znamená, že šťastný dědic jmění, které do té doby s úroky vzroste na miliony, se ještě nenarodil.

Dědicem vily se vším příslušenstvím stanovil svého dlouholetého sluhu, Antonína Jezevce, jenž si plně zasloužil svého jména, neboť byl zrovna tak bručivý, nepřístupný, nemluvný a samotářský jako čtvernožec téhož jména, a starý mládenec jako jeho pán, krátce: jaký pán, takový sluha.

Ale také tu byla v závěti podivínská podmínka: vila musí zůstat po celý rok neobydlena a po dalších pět let nesmí být ani zevně, ani uvnitř nic opravováno... A druhá, která skrývala záhadu: Antonín Jezevec je povinen ošetřovat jediného věrného přítele nebožtíkova po dobu dvaceti let. Zemře-li tento tajemný přítel dříve, přejde vila do vlastnictví obce Sukovic.

Hrochův přítel byl tajemstvím pro celý svět až na – Jezevce, který ho už několik let znal – ach – velmi dobře ho znal...

Skoro měsíc už hospodařil Jezevec na svěřeném dědictví.

Mezi několika hosty, kteří v Sukovicích trávili letní pobyt, byla také choť policejního inspektora z pražského ředitelství s patnáctiletým synem Frantíkem, který však slyšel jen na jméno Frank. Vyklouzl z tercie reálky jen jednou nohou. Druhá mu uvázla v reparátu z franštiny. Jinak byl kluk jako břitva, s vášnivými sklony pro detektivní umění, jež nijak neutrpěly několika dosavadními nezdařenými pokusy. Inu, každý začátek je těžký. Však jednou přijde jeho slavná chvíle...!

Už po týdenním pobytu v Sukovicích se Frank skamarádil s Pepíkem, o rok mladším synkem místního šenkýře. Stala se z nich nerozlučná dvojice, ačkoli, či snad právě proto, byl Pepík pravým opakem Frankovy povahy: klidný, a na vše hleděl očima prostého vesnického hocha. Ale nebyl bez vzletu. Měl také svou fantasii, ale ta vedla jiným směrem: v čem viděl Frank látku pro svou detektivnost, v tom spatřoval Pepík nadpřirozenost. Jeho duše žila dosud v říši bájí a pohádek.

Jak jsme vypsali okolnosti, není divu, že také vila Hrochova se stala předmětem lidských pověstí; a jak tomu bývá v malé vesničce, bují tyto pověsti zvláště tam, kde se scházejí sousedé – v hospodě. Pepík často slýchal o tajemných zjevech ve zpustlé zahradě, které někdy polekaly pozdního chodce. Příchodem Jezevce do vily však pověsti ustaly.

Pepík vyprávěl o těchto zjeveních a strašidlech Frankovi, kterému vzplály oči. To je něco pro něj! V jeho hlavě se utvořil plán. Pepík zřejmě věří ve strašidla. Proto ho musí chytře vylákat. Matka mu dovolí jít se podívat s Pepíkem na svatojanské mušky a Pepík poslechne. Stalo se.

Byl dusný večer. Měsíční srpek jen slabě prosvítal vodními parami, které mdle z pařící se země stoupaly do výše, tvoříce strašidelné tvary... Teď byl Frank ve svém živlu. Právě tak si představoval Cliftona, Sherlocka Holmese a jiné své vzory.

Pepík cupal vedle Franka tich a něm po stezce přes louku, nejkratší cestou k Hrochově vile.

„Tudy jsme neměli jít,“ ozval se, bázlivě ukazuje před sebe na močálovitou proláklinu po obou stranách stezky.

„Proč?“

„Tančívají zde...“ slovo zaniklo ve cvakotu Pepíkových zubů.

„Strašpytle, že se nestydíš!“

Přešli bez příhody. Ale tu se za nimi ozval sténavý vzlyk a šepot. Pepík se ohlédl. Poděšeně vykřikl:

„Bl-blbl... blublublu...“ jektal, pověsiv se Frankovi na krk.

„Bludičky,“ doplnil Frank klidně. „Počkej! Neblázni! To je přece jenom plyn z bahna,“ vysvětloval.

Ale Pepík ho táhl za sebou vpřed. Jen dále! Pryč odtud! Teď už se tudy nevrátí za nic na světě. Raději si zajde hodinu po silnici zpátky domů. Přeběhli louku a stoupali do stráně k silnici, po které se dali vlevo.

„Kam mě to vedeš? Vždyť tuhle kolem dvora to máme blíž,“ ukazoval Pepík na opačnou stranu.

„Vím, ale je noc. A ve dvoře mají zlé psy. Ti lehce přeskočí plůtek a roztrhají nás nadranc.“

Tohle Pepík musel uznat. Prohnali ho už několikrát ve dne.

Těžce povzdechl a cupal dále po boku svého statečného kamaráda.

Trpně také přijal, když Frank odbočil na cestu, která se vracela zpět. Věděl, že musí projíti kolem Hrochovy vily, která stála při cestě o samotě. Zde už začíná plot... několika místy hustou spletí prosvítá žlutá zář z přízemního okna... jinak je tu mrtvé ticho...

„Pomoc! Vrah!“

Chraptivý výkřik, jako by někdo někoho škrtil, projel vzduchem.

Hoši zkameněli hrůzou! Nebyli schopni pohybu.

„Už zase začínáš, netvore?“ slyšeli jiný mužský hlas.

„Pusť mne! A - ááách!“ sténavě chrčel druhý. A hned na to ječivé, rozčlánkované: „Chce mě za-bít! Aááách! Chrrr-óó,“ doznívalo ze sevřeného hrdla.

Frankovo tělo nabylo opět vlády. Dvěma skoky byl u brány.

Mřížovím viděl světlý, úzký obdélník okna, skoro jen štěrbinu, neboť okno bylo na boční straně domu. Elektrické světlo proráželo zřejmě hustou sítí, snad drátěnou.

Těsně vedle Franka supěl Pepík, třesa se jako osika a křečovitě se drže mříže. Hle, tohohle se nebojí. Bojí se jen strašidel, šlehlo s uspokojením Frankovou hlavou.

„Mlčíš!“ slyšeli opět zločincův hlas, vzteklý, syčivý. „Já ti... dám! Tak, lotře! Teď budeš konečně zticha!“ Současně s těmito slovy zhaslo světlo a nastalo ticho, jaké provázívá – anděla smrti...

Hřbitovní ticho. Ale pojednou se rozlehl smích! Ne! Nebyl to smích! Byl to chechtot, při němž tuhne v žilách krev! A to ke všemu zněl v tak vysokých tónech, že nebylo pochyby: tak se může chechtat jen – šílená žena! Frankova detektivní fantasie začala pracovat: vrahem je Jezevec! Vlákal snad do svého doupěte nějakého mladého muže, kterému prořízl hrdlo, jak dosvědčovalo smrtelné chroptění vražděného. S mužem byla vlákána také dívka nebo jeho žena, která hrůzou zešílela.

Sotvaže domyslil, ozářil se opět rámec okna, ale světlo bylo mdlejší, tlumeno zeleným stínítkem. Úzký obdélník, jak jej od brány viděli, vypadal jako štěrbina dravčího oka, zeleně zářící do tmy...

Vtom zahlaholilo Jezevcovo pusté zaklení, vnitřek pokoje se rozvířil zmatkem divoké honby, jak viděli ze stínů, míhajících se v odlesku zeleného světla.

„Musím tě... dostat! Už tě... neujdeš mně! Teď tě mám! Ach!“ bolestný výkřik, „koušeš ďáble!“ mísily se Jezevcovy výkřiky do rachotu padajících židlí a jiného nábytku, řinčení tříštěného skla. „Vykrvácím, můj ty bože! Ale zhyneš dřív! Musím... tě...“

Prásk! Třeskl výstřel. A současně utonulo opět všecko ve tmě. Několik vteřin bylo zase ticho. Zlověstné, věštící – druhou vraždu, spáchanou na ubohé, šílené dívce. Ale už zase něco narazilo na síť v okně, která praskla, otvorem prolétlo a zmizelo v hustém křoví. Vnitřek pokoje zase vzplál v jasném světle a protrženou sítí se vyklonila Jezevcova hlava.

„Věčný... bože. Pro rány Kristovy! Teď jsem... zničen. Dvacet let mám... muka! Pekelná trýzeň. Ale aspoň mám zabezpečeno,“ slyšeli zmatená slova. A na to vzlykavé volání, plné smrtelné úzkosti: „Lído! Li-duš-ko! Kde jsi?“

Frankův detektivní smysl stavěl dále tvrdou teorii: Jezevec se chybil, nebo jen postřelil svou druhou oběť, která protrhla tylovou vložku v okně, jaké se často užívá v létě proti komárům, a vyskočila z okna. Prchá! A Jezevec, ten bídák, se ještě odvažuje ji volat zpátky. Skuhrá, že bude zničen. Ovšem, Lída přivolá četníky, dokáže vraždu na svém příteli nebo snad choti. Proto těch „dvacet let“. Ne, zlosyne! Žádný kriminál.

Šibenici dostaneš! Svěří tuto věc taťkovi. Zavolá ho telegraficky!

Ale tu se rozlétly domovní dveře proti bráně a z nich se vyřítil vrah.

„Stůjte! Ruce vzhůru!“ vykřikl Frank napřáhnuv ruku, jako by mířil pistolí. Jezevec stanul, zřejmě ohromen.

„Já... co chcete? Vy jste slyšeli...?“ koktal.

„Víme všecko. Jsme tu dva. Dokážeme vaši vraždu. Lídu chcete! Už je daleko. Pomohli jsme jí přes plot. Přivolá četnictvo,“ lhal Frank z nouze. „Držíme vás v šachu,“ přidal k tomu Pepík.

„Čerta držíte, kluci,“ hovořil Jezevec posměšně. „Pomohli jste Lídě přes plot, co? Běžela pro policii, he? Rád bych ji viděl, chachá! Lído, pojď sem! Už je toho dnes dost. Potýralas mě zase pořádně. Ale teď už pojď! Toulají se zde kočky a jsou hladové. Sotva by ses ubránila,“ volal mírně do temného houští.

Je to blázen? Co to má znamenat? Hladové kočky?

„Lída dostane cukrrr?“ ozval se ženský hlas ze tmy.

„To víš, že ano. Jen už sem pojď!“

A pojednou se něco přihnalo, cosi malého. Jezevec se sehnul a něžně si k hrudi přivinul...

„Co je to?“ hlesl Frank otázku.

„Lída. Papoušek. Jediný přítel mého zemřelého pána. Je roztomilá, ale má chvíle, kdy je s ní kříž, s uličnicí. Už pan profesor s ní měl trápení, ačkoli takový pán byl přece více chráněn nežli já, prostý člověk. Ale víte co, pojďte ke mně na trochu čaje.“ Jezevec otevřel vrata. „Povím vám tu celou prožluklou historii a u stolu si všichni pořádně oddychneme.“

Hoši se nedali ovšem pobízet k návštěvě tajemné vily a zmizeli v jejích dveřích za Jezevcem.

„Bylo to takhle: Majitelem Lídy byl hostinský „U podšité lišky“ v Chroustovicích, kde se scházívala povedená společnost lesníků, četníků a jiných pánů, kteří si potrpí na šprýmy a strašidelné i detektivní historky.

Dva roky před svou smrtí byl na letním bytě v Chroustovicích pan profesor Hroch, a to se ví, že se s tou společností seznámil. Také tam dojížděli kočující herci a hrávali divadla, která táhla Chroustovičáky: „Černou masku“, „Démona opery“ a podobné „napínáky“.

Těžko říci, kdo Lídu naučil tomu, co jste slyšeli, zda ti denní hosté, nebo to pochytila od herců, kteří zkoušeli hry v pokoji, kde byla Lída v kleci.

Pan profesor byl sice podivín vůči lidem, ale zvířata měl velmi rád. Když tehdy slyšel Lídiny výkřiky, umínil si, že ptáka zušlechtí. Koupil ho a přivezl domů. Dva roky se marně namáhal. Když zemřel, vzal jsem ptáka do ošetřování a po celý rok, jak bylo v závěti stanoveno, jsem se k vůli té uličnici musil zahrabat v hájovně u svého kamaráda, neboť nebylo možné, abych se s tou čerticí nastěhoval někam, kde jsou sousedé.

Po roce jsem se musil stěhovat sem. Po dobrém i po zlém jsem se snažil Lídu odvyknout, ale marně. Muka jsem vytrpěl. Však jste slyšeli, co umí. K večeru musím vždy zabednit okna. Dnes se zdálo, že bude tichá; proto jsem okno otevřel a nechal jen tylovou síť. Snad ta potvůrka zvětřila, že někdo jde kolem a spustila rámus. Mám zvířata taky rád, ale někdy bych té zpustlici krkem zakroutil, kdybych mohl. Ale tu bych přišel o tenhle doživotní útulek, který mně pan profesor, dej mu Pánbu nebe, odkázal s podmínkou, že Lídu musím po dvacet let živit, protože ji v závěti označil za svého jediného přítele. Je to divné, ale už byl takový.“

„A co ten výstřel?“ Frank měl ještě jednu otázku nevysvětlenu.

„Nesmysl. Žádný výstřel. Převrhla při honbě noční lampu a to snad víte, hoši, jak bouchne žárovka.“

Pepík musel svatě přísahat, že se nikomu ani slovem nezmíní... Frank se teď jmenuje Franta. Už nedělá detektiva. Dře franštinu, aby to dohonil a mohl do kvarty.

S věžky na kapličce zalehlo sem polední zvonění. Hoši se chutě rozběhli k osadě. Po koupeli jim jistě bude chutnat.

Errata:

30.05.2021 10:54