Vítej, návštěvníku!

Svět kolem problikl typickým způsobem a Keran se ocitl v tmavé místnosti, přeplněné nespočtem izolovaných vodičů. Opatrně se nadechl. Vzduch byl chladný a chutnal lehkým technickým pachem. Chvilku si to rovnal v hlavě. Teleport ho zjevně přenesl do nitra jakési elektronické sekce uvnitř umělé planetoidy. Rozhlédl se a když našel slabě zářící obrys servisního výstupu, vydal se k němu.

Dotykem chtěl otevřít, ale stalo se něco jiného. Kolem se rozzářilo několik silných světel a padl povel: „Identifikuj se!“

Navzdory výzvě se Keranovi ulevilo, protože byla pronesena běžně srozumitelným unilangem. Aspoň že to, pomyslel si.

„Keran, součást jádra,“ odpověděl aniž si rozmyslel co říká.

Hrome! Stiskl zuby. Kdo do něj vložil tuto odpověď?!

„Potvrzeno,“ zněla odpověď. „Dobrou práci, části jádra!“

Světla pohasla.

Mladík tiše zalapal po dechu. Jasná odpověď na mé starosti, co všechno se mnou Tisuni asi udělala. Hm. Stal jsem se něčí prodlouženou rukou. O čem všem ještě nevím...?!

Otevřel si a vysoukal se ven. Ocitl se v prázdném obslužném koridoru. Okamžitě si ho vzalo na mušku několik optických čidel, ale poplach se nespustil. Ovšem: je součást jádra!

Průlez za zády tiše zapípal, samočinně se zavřel a zakódoval.

Tak, a co dál?

Důvěřuj svým instinktům.

No dobře, pomyslel si a vydal se vlevo. Všechny průchody se před ním uctivě rozevíraly, a četní lidem podobní ale umělí strážci mu vzdávali čest, když je míjel. I jiné mechanické bytosti, které potkával, mu uctivě uvolňovaly cestu – údržbáři, sluhové, uklízeči, komorné a mnohé další méně či více lidsky koncipované stroje. Že si vybral správný směr poznal z toho, že účelová strohost okolí počala zvolna ustupovat uživatelské přívětivosti, a když nakonec vkročil do velké haly, zůstal překvapeně stát.

Kruhová dvorana měla dobrých šedesát metrů v průměru, a zastřešovalo jí mohutné zdobené žebroví, klenoucí se nad hlavou jako nějaké technické nebe. Převládající barvou tu byla vznešeně černá, zlatá a démantově třpytivá a to doslova. Co nepatřilo k ovládacím prvkům, bylo buď zlaté, nebo pokryté složitými uměleckými ornamenty z drahokamů. V nejvyšším bodě klenby se skvěl zlatý nápis, lemovaný polem černých onyxů.

„Residence princezny Jakcidrakcidrony Firetigrony Cipidripilampampony, jediné dědičné následnice trůnu Grohórkirského,“ stálo tam. Keran si ho musel dvakrát přeslabikovat. No hrome!

Tohle muselo stát neskutečné peníze, řekl si. Takže varianta vězení padla, a zůstala už pouze verze trezor. Mladík se pousmál. Celá divná situace rázem získala jiný nádech. Znovu nechal promluvit svůj instinkt a zamířil do hloubi obrovitého supertechnického bludiště.

Pozor, něco je špatně, uvědomil si ale za chvíli. Místo aby mířil dál do luxusních struktur, počal se poznenáhlu nořit do odlehlých oddílů.

Ne, to asi není dobrý směr.

Otočil se a znovu zaměřoval. Hm. Teď ho to táhlo do dvou stran současně. To jsou nepochybně ty dva objekty, pomyslel si. Je-li tu skutečně princezna, bude v paláci.

Otočil se a rázoval zpět do drahocenných oddělení.

Nejspíš zvolil dobře, protože tušení zvolna sílilo. Kráčel dál. Ze změny okolí soudil, že se již dostal do soukromých komnat princezniných. Erupce přepychu, jímž interiéry překypovaly, byly strhující. Konečně se před ním otevřel poslední průchod. Keran možná očekával pokojíček, budoir či něco podobného. Jenže teď pouze překvapeně zastavil. Před ním se skvěla obrovská posilovna!

„Řach!!“

Mohutné ocelové závaží, které spadlo vlevo od něj do dorazů, upoutalo jeho pozornost. Ze sedátka na cvičebním stroji se zvedla dívka v upnutém sportovním oděvu. I když ono slovo dívka tak úplně nevystihovalo pravý stav věci.

Keran si nikdy nepřipadal malý. Měl od přírody ramena jak portálový jeřáb a ani nedostatkem svalů rozhodně netrpěl. Ovšem „dívka“ kterou spatřil, ho v nejednom z tělesných parametrů dokonce přesahovala. Vypadala jak malý, přesto však krásný golem.

Oči vytřeštěné, ve tváři divoký výraz, rázovala přímo k němu a boule svalů na ní předváděly ohromující divadlo.

„Princezna Grohórkirská, předpokládám?“ zvolil Keran neutrální úklonu.

Jenže golem k němu bez okolků přistoupil, popadl ho rukama za ramena, až to v Keranovi zapraskalo a zvolal:

„U všech galaxií! Ty nejsi stroj! Člověče, kde se tu bereš?“

A vzápětí se Keran ocitl v drtivém obejmutí.

„Ale no tak!“ vyhekl, ale současně si v duchu řekl, že tak, jak je rozžhavená tréningem, voní ta zvláštní osůbka velmi příjemně.

Špalek svalů rozevřel náruč, ale i nadále mu svíral ramena.

„Já snad sním...!“ vydechla dívka a znovu zavrtěla hlavou.

Keran řekl: „Vidím na tobě, že by ses na leccos ráda zeptala. Jenže nejsem citrón, silou ze mě odpovědi nevymačkáš. Protože bych také leccos rád zvěděl, navrhoval bych staromódní, ale účinný postup pomocí otázek a odpovědí, co ty na to?“

„Ale jasně, jasně!“ souhlasila ochotně. Pružně se sehnula, uchopila levačkou vedlejší vzpírací soupravu a ledabylým pohybem jí přitáhla blíž jako by byla z papíru. „Posaď se, člověče! Udělej si pohodlí, a povídej!“

Sama pohodlím opovrhla. Tak, jak stála, spustila se do dokonalého bočního rozštěpu a zatímco na něj okouzleně upírala oči, zlepšovala pohyblivost kyčelních kloubů lehkým pohupováním boků. Byl na ni krásný a hodně nebezpečný pohled.

„Tak kde se tu bereš?!“

„Jmenuji se Keran,“ řekl mladík opatrně. „Měl jsem cestu kolem... a přišel jsem... na společenskou návštěvu... Nevadí?“

Dívka se rozesmála. Keranovi její výraz kdovíproč náhle připomněl smějícího se tyranosaura.

„Jsem Frangeris, Kerane. Pobočnice Její Výsosti. A omluv mě, že jsem neopravila tvůj omyl hned na začátku, ale chlapa jsem neviděla, ani nepamatuji. Sice mi není ani trochu jasné, jak ses sem dokázal dostat, aniž by tě Harbase usmažila, ale hlavně že tu jsi. Předpokládám žes přišel za princeznou, ale vůbec se nebudu zlobit když ještě chvilku zůstaneš tady se mnou... chviličku, jo?“

Keran přikývl. „Oceňuji, že mi necháváš svobodu volby. Vážně bych se s tebou nechtěl přetahovat!“ V duchu uznal, že si vybrala přiléhavé jméno. Opravdu byla takový elegantní, roztomilý drtič.

Frangeris se znovu rozesmála, rozpažila a předvedla bicepsy. „Co tu také chudák sama holka má dělat?“ zvolala zpola žertem, zpola nešťastně. Pak hodila palcem kamsi dozadu přes brutálně vyrýsované rameno: „Tak jsem si našla motivaci. Tam na sloupu, vidíš? Můj seznam otrapů, kterým vyspravím fasádu, až se jednou vrátím do Grohórkiru.“ Ztěžka vzdychla. „Akorát nevím, jestli se tam někdy vrátím...“

„Se mnou kdykoli,“ povzbudil jí úsměvem.

„Fakt?“ rozzářila se. „No jasně – musíš tu někde mít svůj kosmolet, jak jinak by ses sem dostal! Jenže...“ znovu zvážněla. Naposledy protáhla nohy a zvedla se tak, že prostě přinožila. „Ani tak to nebude snadné. Víš co? Zavedu tě raději za Její Výsostí. Ale ještě... smím... aspoň jednou?“

Přikývl a stiskl zuby, aby ani náhodou nezasténal v její drtivé náruči. Ale Frangeris ho tentokrát objímala sice dlouho, ale velmi něžně.

„Tak pojďme,“ řekla pak s viditelným sebezapřením.

„Tohle se kolem tebe děje běžně?“ užasla, jen co ušli kousek cesty přepychovým vnitřkem zmíněné Harbase.

„Co jako?“

„Že se ti všechno otevírá a všichni ti uhýbají?!“

Přikývl.

„No páni...!“ vydechla jen. Keran si uvědomil, že se vrací do míst, v nichž se rozhodoval kam se dát. Zvláštní, pomyslel si. Proč mě instinkt, který zcela určitě není můj, vedl nejdříve k pobočnici? Ale odpověď ho nenapadla.

Konečně se před nimi otevřel poslední průchod a vzduchem zavoněl závan smažené cibulky a exotického koření. Ocitli se v rozlehlé kuchyni. U kotle, z něhož se v oblacích valila ona opojná vůně, stála zády k nim nějaká drobná kuchtička, obklopená androidy, kteří rychle a úslužně podávali vše, co bylo třeba.

„Větší šarži,“ odstrčila zrovna dózu a uchopila jinou, kterou jí okamžitě podali z druhé strany. Přivoněla.

„To bude ono,“ podotkla pro sebe a zkušeným pohybem odklepla přes okraj nádobky tři rozprostřené dávky. Od jiného pomocníka převzala vařečku, a zručně obsah promíchala.

„Už jsi tu, Fran?“ hodila přes rameno. „Ještě nemám hotovo. Neskončila jsi dnes nějak brzy?“

„Výsosti,“ poklekl krásný golem na jedno koleno, „nerač se hněvat, ale přivádím hosta...!“

Kuchtička upustila vařečku do kotle a obrátila se jako ve snách.

„Výsosti...“ uklonil se Keran.

„Letíme domů?“ vydechla.

„Tedy... můžeme letět, pokud...“

Konečně se princezna trochu vzpamatovala.

„Ach ano. Očividně nejsi z Grohórkiru, takže... takže...“ Znovu zavrtěla hlavou. „Fran! Řekni, že se mi to jen nezdá!“

„Nezdá, Výsosti.“

Princezna přišla až ke Keranovi a stejně jako předtím pobočnice se rozpřáhla, jako by ho chtěla obejmout, ale uvědomila si, kdo je, a zarazila se. „Moment,“ vztyčila prst a otočila se k personálu.

„Vy! Zilčí maso s frumendosovou omáčkou... a pakmos i sitiru do toho. Přiměřeně! Vy tam! Perníkové knedlíky! Ty tam vzadu – krupicové noky! Naložené prinkli k tomu, všech tří druhů! Soforské řezy a Blamský půlměsíc jako zákusek! Pít budeme Nezeboranské, třetí a čtvrtou sortu, a také chci mít konvici Dlouhého bílého vlasu i Asfáru u toho! Pohyb!!“ zavelela jako generál před bitvou. Androidé se rozprchli jak když do vrabců střelí.

„Kam letíš!“ zastavila princezna jednoho kuchaře. „Co můj hatirang? Necháš ho snad spálit?! Dodělat, zmrazit. Bude příště. Běda jestli překořeníš! Padej!“ Ještě okamžik sledovala cvrkot ostřížím zrakem, než se otočila zpět k Keranovi. Sundala si neforemný bílý čepec a ven se vyvalila záplava černých vlasů. Rychle stáhla přes hlavu bílou zástěru, hodila ji na zem a její tvář prozářil nadšený úsměv.

„Omlouvám se, vzácný hosti, za to ne zrovna vznešené divadlo, jehož jsi byl právě svědkem. Promiň, prosím, i můj poněkud plebejsky neupravený vzhled. Coby nečekaná návštěva jsi mi srdečně vítán, ale jako následnice bych patrně neměla vítat příchozí ve vytahaném tričku a zamaštěných plátěnkách u kotle v kuchyni... Pokusím se to napravit. Dopřeješ mi tu radost být mým společníkem při hostině, na níž tě tímto srdečně zvu?“

Keran se zmohl pouze na úklonu. „Bude mi ctí...!“

Errata:

30.05.2021 13:21