„Harbase je projektovaná přímo pro úschovu důležitých osob,“ vykládala princezna během nevázaného hodování, jež se odehrávalo v překrásné umělé zahradě na jednom z prostorných horizontů mechanické planetoidy. Pro danou příležitost si v šatníku vybrala podle svého jména prudce elegantní róbu s tygřím vzorem. Jelikož místo množství šperků správně vsadila na své mládí, slušelo jí to přímo nebesky.

Pobočnice se svou vládkyní nehodlala soupeřit. Rozumně usoudila, že bicepsy vyvalené zpod krajky působí poněkud nepatřičně, takže zůstala věrna svému svěže provokativnímu sportovnímu stylu oděvu.

„Vybudovalo jí společně domovské a putovní království,“ pokračovala princezna v řeči. „Akorát že jedinými momentálními obyvateli jsme pouze my dvě...“

„Jak dlouho?“

„Tři sta patnáct zdejších dnů,“ odpověděla bez váhání Fran. Keran si jí znovu změřil pohledem a zadržel úsměv. Pobočnice nejen některými svými pohyby připomínala tyranosaura, ale měla i podobný apetit. Zato princezna jen sem tam decentně zobala drobná sousta. Mladík se proto také držel v jídle zpátky.

„Ale Kerane, ty skoro nejíš,“ poznamenala najednou. „To mě mrzí! Nechutná ti snad? Odhadla jsem tvé chutě rychle a možná povrchně, třeba by tě uspokojilo něco jiného?“

„Ó nikoli, Výsosti. Jídlo je... úžasné. Jsem jenom zaskočen vznešeností společnosti, v níž jsem se ocitl,“ učinil omluvné gesto.

„Jen si dej bez ostychu,“ mrkla na něj Fran s plnými ústy. „Chyběla nám tu chlapská nenasytnost!“

Keran maličko zaváhal, načež se oběma rukama vrhl do mísy, jež trůnila vprostřed stolu. Popadl kus masa, teatrálním gestem ho roztrhl na dva kusy a s divokým zavrčením se do jednoho několikrát zahryzl. Teprve poté strnul a zkoumavě zašilhal po společnicích. „Čekaly jste spíše něco takového?“

„Výtečně!“ odměnily ho dívky veselým aplausem.

„Těší mě, že jsem mohl aspoň zčásti naplnit vaše očekávání,“ pousmál se a utíral ze sebe cákance vynikající omáčky. Přitom ho napadlo, že v její vůni cítí i ten podivný odstín, který provázel Tisuni tehdy na palubě jeho stíhače. Zvláštní...!

„Nech to,“ mávla princezna rukou. „O tvůj oděv se postará moje služba. Každá legrace něco stojí a tahle stála za mnohem víc než jen umazaný šat.“ Způsobně usrkla krvavě rudého vína. „Doufám totiž, že budeš tak laskav, a pobudeš s námi delší čas než jen přes oběd... Nebo ti to nedovolí tvé plány jež zatím neznáme?“

„Nemám plány,“ přiznal Keran.

„Ale to je skvělé!“ zvolala. „Stěží si dovedeš představit samotu, které tu musíme čelit! Někdy je to dočista k zbláznění!“

„Zcela chápu,“ přikývl. „Mohu vědět, co je důvodem tvé... ochrany na palubě Harbase?“

Princezna pokrčila rameny. „Nevím...“

Keran se asi netvářil duchaplně, protože dodala: „Nikomu se nesluší ptát po důvodech rozhodnutí mého otce, krále Grohórkiru. On ví, a on rozkazuje. Takový je u nás zvyk.“

„Se zvyky mám své zkušenosti,“ poznamenal, a opatrněji dodal: „Ne zrovna dobré...“

„Ach, opravdu?“ projevila vychovaně zájem. „Povíš nám o tom blíže...?“

Keran však nechtěl nudit popisováním vlastních problémů, takže se omezil na dvě věty. „Jsem vyhnancem vlastní rodiny. Vyhýbám se centrálním oblastem, a to mě svým způsobem dovedlo až sem.“

„Dík bohům, že tě postihli takovou ranou,“ usmála se Fran. „Jinak bys tu totiž nebyl!“

„Jsem naprosto stejného názoru,“ usmál se také. „Ačkoli už se pětkrát mohlo stát, že bych nebyl ani zde, ani kdekoli jinde krom světa mrtvých...“

Dívky zvážněly.

„Až tak moc?“ zašeptala princezna. Coby jediná následnice byla dodnes obklopena veškerým bezpečím, a bezprostřední kontakt s někým, kdo musel čelit opravdovému riziku ztráty života, jí velmi chytil za srdce.

„Vedeš dobrodružný život,“ řekla Fran uznalým tónem.

Pokrčil rameny. „Omlouvám se dvakrát. To sem nepatřilo. Samy vidíte že jsem velmi nezkušený ve vedení zábavy v lehkém, společensky příjemném a vznešeném tónu.“

„Nic se nestalo!“ ujišťovaly ho chvatně obě dívky. „Všichni tápeme v hledání společného dorozumění, takže nějaké ty přehmaty nebo úlety jsou dovoleny...!“

„Svým způsobem přímo očekávány,“ zdálo se Keranovi, že dodala potichoučku princezna s nosíkem zabořeným do poháru.

Na rozvíjení všestranně příjemné komunikační sféry padlo celé odpoledne, kdy dívky seznamovaly Kerana s Harbasí. Obrovitý svět obsahoval vše myslitelné i nemyslitelné pro to, aby v něm urození hosté mohli trávit libovolně dlouhou dobu i s přiměřeným doprovodem. Rozsah naučných, kulturních, sportovních či rekreačních zájmových činností, jež tu nacházely plnou podporu, byl fantastický, a pozornost i péče umělého služebnictva naprosto dokonalá. Jen strašák samoty a ponorkové nemoci stále mlčky visel ve vzduchu, pokud si člověk připustil, že všichni ti ostatní lidé kolem jsou... syntetické bytosti.

„Nu, do jisté míry to je vězení,“ přiznala nakonec princezna, když to Keran řekl bez obalu. „Tak jako každá skrýš.“

Anebo mazaný způsob, jak se někoho zbavit, myslel si Keran.

„Neříkej mi, že studuješ vojenství!“ žasl o něco později, když při procházce skrz luxusní knihovnu zahlédl v regálech svazky s válečnou tématikou.

„Přiměřeně,“ usmívala se skromně. „Jak bych mohla jednou být dobrá matka, kdybych neměla ponětí o strategii a taktice?“ A když viděla jeho udivený výraz, se smíchem dodala: „Láska je strategie, něha, předvídavost, trpělivost a důslednost pak taktika.“

Putování nitrem gigantického umělého světa zakončila trojice ve velkoryse projektovaném akvaparku. Vešli do něj na prostorné galerii, pod níž se v hloubce rozkládal malebný vodní svět.

„Je libo osvěžení a uvolnění na noc?“ obrátila se na něj princezna, bez rozpaků ze sebe stahujíc svou skvělou společenskou róbu. „Věci hoď kam chceš, na tom nezáleží. Než skončíme, komorníci ti oblek vyčistí a dají do perfektního pořádku.“

Maličko se zarazila, když viděla jeho rozpaky. „Copak? Děje se něco? Není tvým rodným světem pouštní planeta, takže tě voda trochu leká?“

„Ne,“ zavrtěl hlavou. „Pohoda. Vážně.“

„Skvěle.“ Odkopla drahocenné střevíčky, pročísla si nádherné, tušově černé vlasy rukama a sepnula démantovou sponou. „Nemusíš chvátat. Počkáme dole v bazénu.“

Rozběhla se a skočila po hlavě do duhového vodopádu, který chrlil jícen v levé stěně.

„A ne že tě to dole vyplaví jako zdechlinu!“ drcla do něj Fran ramenem, a Keran jen sevřel rty, neboť pobočnice se zařídila ohledně oděvu úplně stejně jako její paní to jest zbavila se ho. Vystartovala a dravčím skokem také zmizela v řítícím se proudu.

Hrome hrome, řekl si Keran. Nějak to vzalo nebezpečnou rychlost! Chvilku marně přemítal. Neprotahuj to, věř instinktům, vybavila se mu v hlavě věta. Odhodlaně stáhl košili.

Errata:

30.05.2021 13:21