Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Sto let dát za jednu takovou noc, pomyslel si Keran, když se druhého dne probudil. Pod hlavou cítil hladký dotek měkkého polštáře. Opatrně otevřel oči a potkal se s pohledem princezny. Trvalo mu několik sekund, než ho napadlo zvednout a otočit hlavu. Na druhé straně ho očekávaly oči pobočnice.

„Dobré ráno!“ nadšeně řekly dívky téměř unisono.

„Dobré ráno...“ zopakoval a padl tváří zpět do zmuchlaného polštáře, čímž se mu vrátily vzpomínky na události minulé noci v plné síle.

Opuštěním vodního paláce pozdě večer nabrala celá situace dlouho očekávaný směr a setrvala v něm s krátkými přestávkami téměř do samého rána. Keran měl zkraje trochu starost, jak rozdělit pozornost mezi Její Výsost a Fran, ale otázka se vyřešila sama od sebe. Ukázalo se, že mimo dvorský protokol si dívky s nějakou hierarchií vůbec nelámou hlavy. Princezna s pobočnicí nadšeně a zcela nesobecky spolupracovaly, i když co Keran z občasného náznaku usoudil, Frangeris byla i v těchto záležitostech své paní citlivou učitelkou.

Co bylo ještě divnější – během noci, která vrchovatě potvrdila známé přísloví že s jídlem roste chuť – Keran nenarazil ani na své vlastní hranice.

„Jaká byla první noc v Harbasi?“ tázala se princezna. „Zdálo se ti něco? U nás se říkává, že první sen na novém místě se člověku vyplní...!“ Propukla v rozpustilý smích.

„Už se vyplnil,“ vzdychl. „Obávám se jen chvíle, kdy se z toho rajského snu probudím...“

„Tak ponuré myšlenky hned po ránu!“ zvolala Fran. „To chce pořádnou snídani! A jelikož mens sana in corpore sano, navrhuji napřed energickou rozcvičku.“ Krátce se rozhlédla, vyskočila do kleku a několikerým trhnutím silné paže urvala zdobenou hedvábnou šňůru jež lemovala nebesa nad nimi. „Ne, nebude to o šplhu!“ prohlásila v odpověď na nechápavý princeznin výraz.

„Tak tohle bych do tebe nikdy neřekla, Fran,“ konstatovala o dost později princezna. Celá rozklepaná spustila nohy z postele, posadila se a mimoděk si mnula zápěstí. „Hej!“ tleskla a vydala příkazy ohledně snídaně. „A tentokráte žádný pakmos ani sitiru!“ dodala na konec, což u její pobočnice vyvolalo záchvat smíchu.

Když zahlédla Keranův udivený pohled, skryla tvář pod vlasy.

„Tedy...“ přiznala po chvíli, „to jsou přísady v určitém směru výrazně motivující a povzbuzující...“

Aha, polkl Keran. Tím se to vysvětluje. Na druhou stranu... nesmírně moudré rozhodnutí!

„Zatím potřebujeme jasné hlavy,“ vstala s tichým zaúpěním a pokoušela se dát své černé hřívě pomocí sponky s démantovým reliéfem aspoň nějaký tvar. „Musíme vymyslet plán, co dál.“ Pak Keranovi poslala spiklenecké mrknutí. „Nevadí když tohle bude prozatím moje oblečení...?“

Mladík jen dlouze vydechl. Co na to také říci tím spíš, že pobočnice si nevzala ani tu sponku. Čelit takové provokaci nebylo lehké, ale jako příslib do budoucna to bylo moc milé.

„Tak pohyb, pojďme se najíst a poradit,“ vyzvala je princezna, a dodala: „Nevím co vy dva, ale já osobně bych si dala sitirové koláčky sypané pakmosem hned po obědě!“

„Uááá!“ zavyla smíchy Fran.

Jenže události nečekaně zabočily zcela jiným směrem. Ve chvíli, kdy v heuristické sekci dívky chtěly spustit obvody pro hledání optimálních variant zážitkových programů ohledně návštěvy v Harbasi, objevil se na projektorech výstražný symbol.

„Stav ohrožení! Na evakuaci do bunkru nezbývá čas. Zaujměte prosím místa v nejbližších ochranných kapslích!“

Co měl bezpečnostní aparát na mysli, se ukázalo vzápětí – do místnosti hladce vletěly tři sarkofágy s otevřenými kryty.

„Šup tam!“ vyzvala Fran Kerana. Neváhal a napodobil své společnice. Ochranná skořápka byla skutečně jakýmsi autonomním úkrytem. Uložil se na lůžko v jejím nitru a kapsle se uzavřela. Na průhledném krytu běžely všechny důležité informace, takže se konečně dozvěděl oč jde.

Slunce, kolem něhož Harbase obíhala, vyvrhlo masívní erupci. To zdaleka nebyl běžný zášleh slunečního větru! Vypadalo to, jako by se utrhl celý kus hvězdy a teď se ten děsivě rozžhavený cár řítil přímo po kolizním kursu na umělou planetoidu!

Harbase se mezitím samočinně připravovala na nerovný střet. Všechny rozvody energií a látek byly zastaveny či omezeny, zranitelná zařízení se chvatně stěhovala od pláště směrem k nitru planetoidy, povrchové pancéřové vrstvy se předběžně podchlazovaly tekutým dusíkem a sekce, v níž se nacházeli, byla rychle obkládána dodatečným stíněním, jež robotické dopravníky chrlily ze skladů v dolních podlažích.

„Předpokládané škody 48 procent,“ hlásil neosobní hlas dohlížecího systému. To bylo víc než špatné. Jak se vlna ohně blížila, prognóza se zpřesňovala a číslo odhadovaných škod pomalu, ale nezadržitelně rostlo.

„Deset sekund do srážky!“

„Padesát osm procent škod?“ zvolala princezna. „Skončili jsme! Aktivovat nouzový protokol!“

„Povel přijat,“ potvrdil dohlížecí systém.

A to bylo všechno.

„Nouzový protokol zapnout! Okamžitě!“ opakovala princezna.

„Povel přijat,“ zopakoval i hlas systému.

Keran přes kryt viděl vylekaný výraz obou dívek. Něco bylo zjevně jinak, než se dalo čekat. Ale vtom již přišel náraz.

Podlaha se náhle stala stěnou. Vše, co nebylo upevněno, letělo kolem nich dozadu. Sarkofágy naštěstí byly kotveny magnetickými poli, které pohltily největší rázy, neboť Harbase byla i přes svou obrovitost smetena protuberancí jak zrnko máku uragánem. O průhledný kryt kapslí hluše zabubnovalo množství všemožných úlomků stěn a zařízení.

Když ohnivé inferno konečně odletělo, Harbase zcela neorientována mířila vesmírem kdoví kam po nové nepředpokládané trase.

„Mizíme do bunkru!“ velela Frangeris. Po vzoru společnic se Keran dotkl zářícího symbolu na krytu a sarkofág se dal hladce do pohybu. Jenže spořádaná evakuace skončila u dveří, které se s kvílením servomotorů odsunuly sotva na dvě stopy. Ale za dveřmi byla tma automaty ještě nestihly odmontovat nouzově umístěné izolační pancíře. Trvalo naštěstí jen pár minut, než mechanické ruce strojů obratně uvolnily rychloupínací svorky a odstranily ochranné pláty.

„Ven!“ velela pobočnice. „Dýchací masky pro jistotu s sebou!“

Otočila pákovou spoušť a kryt se otevřel. Bez zranění opustili ochranné obaly. Vzduch byl plný prachu a útržků kdoví čeho, všude kolem se rozléhalo skřípění drcených struktur.

„A jejda,“ podotkla princezna, opatrně naboso našlapující po podlaze, pokryté všemožnými úlomky. Téměř po špičkách dohopsala ke dveřím. „Jo, to půjde,“ poměřila mezeru.

„Počkej!“ zadržela jí Fran, když už se chtěla protáhnout škvírou ve dveřích. „Průchod nejprve něčím zablokujeme, aby dveře nenapadlo se zavřít až tudy budeme prolézat jo, dík,“ reagovala, neboť Keran už jí podával jeden ulomený segment. Vzpříčila ho ve dveřích a otočila se zpět. „Ale hlavně zjistíme kudy nejrychleji do bezpečí!“

„Hlaš stav!“ vyzvala nejbližší nerozbitý infopanel. Jenže ten nereagoval. „Hromský křáp!“ udeřila do něj pěstí, až se rozlomil.

„Klid,“ zasáhl Keran. „Jsem přece součást jádra. Funkční rozhraní na palubu šedesát tři, sekce čtyřicet dva!“ velel. Za malou chvíli se s drásavým zvukem zkříženého kovu zčásti otevřely dva jiné průchody a dovnitř vjely hned dvě aktivní zobrazovací plochy.

Fran zručně vyvolala celkový přehled.

Byl zdrcující. Harbase byla zpola usmažená. Tři, někde i pět povrchových vrstev bylo roztaveno, mnoho dalších prostor pod nimi ztratilo hermetizaci. Tím padla šance opustit Harbasi, protože v povrchových hangárech byly všechny záchranné moduly.

„Jak se Harbase převalovala, usmažilo jí to ze všech stran. Moduly byly pro jistotu v šesti různých místech, ale nikoho nenapadlo, že by zkáza mohla přijít ze všech směrů naráz,“ konstatovala skepticky.

Nouzový bunkr, umístěný v těsném sousedství srdce Harbase, však ukazoval zelenou. To bylo povzbudivé, i když jiné struktury utrpěly škody. Nejen konstrukční a obslužné části, ale i dolní paluby, kde byly umístěny životně důležité systémy podpory života, byly zasypány varovnými červenými značkami.

„Koupili jsme boční přetížení tři a půl gé,“ ukázala Fran. „Je úplný zázrak, že Harbase dosud drží pohromadě. Najdi bezpečnou cestu do bunkru!“ vyzvala systém.

Nenalezeno, odpověděla obrazovka.

„Najdi jakoukoli použitelnou cestu do bunkru!“

Ani nyní se žádné řešení neobjevilo.

„Najdi tři cesty, vedoucí nejblíže k bunkru,“ řekl Keran tiše. Zobrazovač nakreslil tři klikaté čáry.

„Tam i tady je zhroucená sekce, a tuhle požár,“ četla Frangeris. „Takže na bunkr zatím můžeme zapomenout.“ Promnula si oči. „Bunkr je masivní. Nepochybně ho při nárazu okolní konstrukce neudržela a došlo k destrukci všeho, co má kolem sebe...“

„Vyčkejme. Robotické jednotky požár uhasí, anebo zprůchodní zavalené cesty,“ řekla trochu pobledlá princezna. Keran musel ocenit, že v situaci, jež se zdála docela ztracená, nepropadla panice. „Pokusme se zatím udržet aspoň nějakou zónu života tam, kde jsme. A také bychom měli zkusit přijít na to, co je s nouzovým protokolem!“

Keran prstem poklepal na svůj organizér. „Mám jiný návrh. Můj stíhač se jistě protuberanci vyhnul. Už jsem jednou prováděl těžbu v blízkosti neklidné hvězdy, takže systémy vědí co dělat. Navrhuji ho zavolat, a necháme se přenést na jeho palubu.“

„Správná varianta,“ kývla Frangeris. „Můžeš tedy...?“

„Ale ovšem,“ kývl mladík a napojil svůj komunikátor na vysílací síť Harbase. Jenže ta mlčela. Keranovi to došlo rychle. „Všechny vysílací aparatury na povrchu jsou spálené. Takže budeme muset někam k okraji, odkud si stíhač přivolám rovnou svým organizérem. Asi to nebude procházka, ale zkusit by se to dalo.“

„Platí,“ kývla odhodlaně princezna. „Tedy k povrchu!“

Jenže umělá posádka, ač zčásti různě domlácená, se jim nečekaně postavila do cesty.

„Neopouštějte prosím vnitřní sekce Harbase,“ hlásil dohlížecí systém. „Bezpečnost směrem k povrchu rychle klesá!“

„Z cesty!“ mávla princezna rukou, ale nic se nedělo. Umělá posádka měla zakódován příkaz chránit Její Výsost.

„Z cesty,“ musel užít svou autoritu Keran. Teprve nyní stroje poslechly. Venku to ale nevypadalo o nic lépe. Sekce, kterými procházeli, nesly stopy zkázy. Některé ani nebylo možno otevřít. Vzduch byl prosycen pachem žhavého kovu, spálené izolace a unikající chemie. Masky se jim proto občas hodily. Většina vybavení byla rozbita nebo poškozena, nosné konstrukce byly mnohde rozlámány nebo děsivě deformovány, z přerušených rozvodů syčely či odkapávaly technické látky. Někde nefungovalo osvětlení, dokonce i umělá gravitace kolísala. Keran obětavě pomáhal dívkám dostávat se přes zničené sekce. Místy to skutečně nebylo snadné. Princezna to přijímala s očividnou vděčností, pobočnice spíš ze slušnosti.

Smrtelně raněná Harbase se ale nevzdávala. Kolem nich probíhaly nejrůznější stroje, snažící se bojovat se zkázou. Všem bylo ale jasné, že jejich snaha je marná.

„Cítíte to? Vítr,“ upozornila po nějaké době Fran. Každý věděl, co to znamená ocitli se v místech, kde Harbase dosud nedokázala ani obnovit hermetičnost.

Keran hypnotizoval svůj komunikátor. Tak už naskoč! domlouval mu v duchu. Když se konečně rozzářil symbol spojení, úlevně vydechl. Nechal stíhač přiletět blíže, pozval dívky k sobě, a spustil teleport. V příští chvíli se ocitli na jeho palubě.

„Vítejte u mě doma,“ usmál se. „Není to tu tak velké, ani luxusní jako u vás, ale zato jsme plně funkční.“ Na projektoru nechal zobrazit mapu stíhače. „Podívejte. Osobní buňky jsou hned za námi, vyberte si dle libosti. Ale myslím že spíš dříve upotřebíme hygienickou sekci, a tady ve skladu si pokud možno najděte něco na sebe.“

Když se dívky po nějaké době vrátily do velína, ohlédl se a měl co dělat aby nevyprskl smíchy. Šatník jeho stíhače pochopitelně neoplýval možností výběru. Princezně bylo všechno roztomile velké a pobočnici zase v různých směrech provokativně malé.

„Grohórkir není daleko,“ ukázal na projektor. „Den a půl letu. Protože myslím, že z Harbase není co zachraňovat, můžeme se vydat na cestu domů hned.“

„Počkej ještě,“ vyzvala ho princezna. „Jak jsem pochopila, jsi stále součást jádra, že?“

„Mělo by to tak být...“

„Dá se zjistit, proč Harbase neaktivovala nouzový protokol?“

„Zkusit to mohu, bude-li jak se dovolat.“

Naštěstí se ukázalo, že četa robotických opravářů již na dvou místech zřídila improvizované vnější komunikační body. Keran nechal navázat spojení a přihlásil se, takže se na projektoru zvolna počalo kreslit ovládací rozhraní Harbase.

„Máme prachmizernou přenosovou rychlost,“ zhodnotil Keran spojení, „ale lepší to už asi nebude...“

Navigován dívkami, pokusil se pak najít v nastavení planetoidy nouzový protokol. Když se konečně prokousali spletitými strukturami definic provozu Harbase a pomocí jeho priority odemkli plno bezpečnostních elektronických obálek, čekalo je překvapení. Nouzový protokol byl prázdný!

„Důsledek zásahu protuberancí,“ usoudila Fran.

Ale princezna vrtěla hlavou. „Protokoly jsou prostoupeny celou Harbasí. Vidíš, že jeho jiné části jsou nepoškozené. Proč zrovna tady je prázdno?“

Keran potřásl hlavou. „Tohle mi něco připomíná...“ řekl neuváženě. Dívky na něj upřely tázavé pohledy.

„To nic,“ mávl honem rukou, ale princezna ho vzala za loket. „Když jsi to nakousl, dopověz!“

„Víte... těch pět situací, kdy jsem mohl přijít o život...“ Nedokázal se přimět dokončit větu, ale dívkám to došlo.

„To snad ne...“ vydechla princezna.

Jen pokrčil rameny. I když to dál nerozebírali, přesto jeho osud princeznu hluboce zasáhl. Při jejím mládí ji vůbec nenapadlo, jakými temnými zákoutími se může mocenská politika ubírat. Podobnost s chybějícími nouzovými procedurami v Harbasi jí vnesla zmatek do hlavy. Zmlkla a nepromluvila celou dobu, co Keran spolu s Frangeris nastavovali směr letu ke Grohórkiru.

„Máme připraveno, Jakci,“ položila jí pak pobočnice zlehka dlaň na rameno. „Poletíme...?“

Princezna zvedla pohled. „Kerane... jsme ti obě nesmírně vděčné za to cos pro nás udělal už v tuto chvíli, a naše vděčnost se určitě přenese i na celé království... ale...“

„Ano?“

„Mohla bych tě poprosit... abys byl v mé blízkosti i po příletu k nám domů?“

Keran jen nasucho polkl. Dostaneš možnost zanechat dosavadního života a konečně zakotvit v příjemném, bezpečném přístavu, vytanula mu na mysli Sogotova slova. Úplně mu při tom přeběhl mráz po zádech. Věděl ten prapodivný tvor, co se stane? Nebo to dokonce zařídil? Když ano, tak proč?

„Ze srdce rád,“ odpověděl zvolna. „Jen... bych nechtěl, abys svého rozhodnutí litovala, víš?“

Vzala ho za ruku. „Nebudu. Proč bych měla...?“

„Jsem vyhnanec, nezapomínej...“

„Nezapomínám,“ namítla důrazně. „Naopak myslím že se hrozba, která tě stíhá, ani náhodou neodváží vkročit za mým zachráncem na naši planetu...!“

Ne zrovna přesvědčeně přikývl. „Děkuji, Jakci.“

„Není zač. To je přece samozřejmost,“ odměnila ho novým úsměvem. „Takže poletíme?“

Errata:

30.05.2021 13:21