Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

„Jakci... Jakcino!“ zatřásla Frangeris jemně princeznou. „Vstávat... jsme doma!“

„Tak rychle...?“ zívla a pomalu se posadila. „Au au... jsem celá rozlámaná... Měli jsme to vzít větší oklikou...!“

„To říkáš teď, když už jsme se ohlásili?!“ smála se pobočnice. „Hybaj z postele! Však není všem nocím konec! V paláci budeš mít plno času i prostoru užít si svého miláčka do sytosti!“

„Nepopichuj, drzá služebnice,“ zamračila se princezna přísně, „nebo už ti ho nikdy víc nepůjčím!“ Pak už se smály obě. Nebylo třeba zase tak moc chvátat, protože Keran právě sjednával s palácovým letištěm okolnosti přistání. Než si obě strany konečně ujasnily vše potřebné, princezna i pobočnice už dorazily do velína.

„Vzbudili jsme menší rozruch,“ referoval Keran. „Tedy spíš větší než menší. Sedněte si, půjdeme dolů.“

Keranův stíhač byl konstruován tak, aby mohl vstoupit i do poměrně silného gravitačního pole jakož i atmosféry, a provádět tam manévry. S nadzvukovým třeskem, odpovídajícím jejich velikosti a rychlosti, se vyřítili z tmavých mraků a strmou křivkou mířili přímo na vykázanou dráhu. Řízení palácového letiště nebylo na tak divoké manévry připraveno, a na pult stíhače se slétala záplava varovných signálů. Naštěstí jich nemuseli dbát, neboť běžný letový provoz v zóně sestupu palácová letištní služba pro jistotu zastavila.

Stíhač už dávno stál přesně na parkovacím polygonu, když se k němu teprve chvatně sbíhal obslužný personál. Jakmile čelní ostraha spatřila ve výstupu princeznu, propukl hotový chaos.

Ze všeho nejdříve požádal Keran o nějaký vhodný oděv pro děvčata. Během letu z Harbase domů se na palubě stíhače oblečení neřešilo a přiznejme, že často ani nenosilo. Jenže by bylo vážně hloupé kdyby teď zachráněné dívky pochodovaly ven v nepadnoucích mužských šatech jak dva hastroši. Záchranná dvorní mašinérie se jich však zmocnila s bezvadnou rutinou.

Tak se stalo, že o hodinu později vcházel celý trojlístek do slavnostní síně královského Grohórkirského paláce. Keran uctivě dovedl princeznu po zlaté dlažbě až pod oba trůny. Kolem se tísnil bezpočet dvořanů, všichni viditelně rozrušeni. Jejich tlumené hlasy se třepetavou ozvěnou lámaly ve vysoké, honosné klenbě.

Konečně měl tu čest spatřit jejich veličenstva. K jeho mírnému překvapení král nevypadal příliš nadšeně, že vidí svou dceru.

Postupně zavládlo ticho, všichni čekali na slova vládců.

Král nepatrně pokynul. Skoro jako z donucení, řekl si Keran.

„Dceruško!“ vykřikla královna, zvedla se a věnčena kordónem dvorních dam, počala sestupovat dolů.

„Mami!“ Princeznička se rozběhla naproti. Chvíli se objímaly. Ne, řekl si Keran. Tohle dojetí nebylo předstírané.

„Můj zachránce,“ představila ho pak princezna, „kapitán Keran.“

„Vřelé díky, statečný kapitáne. Buďte prosím našim nejmilejším hostem, jak dlouho sám uznáte za vhodné,“ pravila královna.

„Ráda bych také vyzdvihla přístup mé pobočnice,“ dodala princezna. „Nezřídka konala mnohem více, než byla její povinnost.“ Nikdo si nevšiml mnohoznačného spikleneckého mrknutí, které poslala směrem k ní.

„To velmi ráda slyším, Frangeris,“ kývla milostivě královna. „Též dojdeš své patřičné odměny!“

Král mlčel.

Poté proběhlo oficiální slavnostní přivítání, a mezitím Kerana jeden dvořan uctivě odvedl stranou, do odlehlejšího salónku s krásným výhledem na sluncem zalitý kraj. Na stolech již bylo přichystáno bohaté pohoštění. „Prosím, nabídni si dle libosti, vzácný hosti,“ řekl a s úklonou odešel.

Keran se lahůdek ani nedotkl, ale čas, který mu byl nabídnut, využil tím že se organizérem napojil na palácovou síť. Chytrý přístroj si za chvíli dokázal vytvořit vhodné programové homologační nástroje, a Keran pak beze spěchu mapoval topologii paláce. Jeden nikdy neví, kdy se to může hodit.

Netrvalo ani další hodinu, dveře se rozlétly a do salónku vešli oba panovníci. Princezna nikde. A jejda, řekl si Keran.

„Kapitáne?“ řekl král stroze.

„Králi?“ pokývl hlavou. Trochu udiveně si ho změřil, ale Keran skutečně neměl náladu na nějaké tituly. Setkávaly se tu dva cizí světy a nebylo proč někomu podlézat.

„Děkujeme za přivezení dcery do bezpečí,“ pravil král. „A přejděmež rovnou k věci. Jaká je tvá představa o odměně?“

„Nechci odměnu.“

To je trochu zarazilo. Veličenstva si vyměnila pohledy.

„Tak významný čin však odměnu vyžaduje,“ navázal král. „Nerad bych se tě dotkl darem, který by se ti nelíbil, kapitáne.“

„Dovolím si zopakovat... žádná odměna, králi. Udělal jsem, co jsem považoval za nutné a správné.“

„Nepřipadá v úvahu. Zachránce princezny nesmí zůstat bez odměny. Bez patřičně velké odměny,“ zdůraznila královna.

Vtom se otevřely dveře, nějaký sloužící vběhl, cosi králi pošeptal a zase odběhl. Král se beze slova otočil a vyšel rázně ven. Dveře bouchly, Keran s královnou osaměl. Její Veličenstvo se trochu omluvně usmálo. „Manžel je příliš uzavřený, drahý kapitáne, ale v srdci je určitě nesmírně vděčný za záchranu naší jediné dcery!“

Dveře se opět rozletěly a král vešel. Spíš by se dalo říci, že dovnitř vrazil – dveřníci zvenku jen tak tak stačili otevřít křídla.

„Bídáku!“ zvolal monarcha a napřáhl proti Keranovi ruku. „Jak ses mohl opovážit!“

Keran užasl. „Co prosím?“

Král uchopil rituální meč, který měl u pasu, trhnutím ho tasil a namířil mu na prsa. „Víš moc dobře o čem mluvím, proklatče!“

Už mu došlo, co se děje. Doktoři, určitě provádějící vstupní prohlídku Jakcidrakci, zjistili maličkou, pro někoho však možná důležitou změnu princezniny fyziognomie. Keran si sice nebyl jist, zda jí měl na svědomí on či dívčina předchozí dlouhá izolace na palubě Harbase, ale vytáčet se nehodlal.

„Ach ano, již asi tuším. Je něco špatně?“ Bez bázně uchopil symbolickou čepel silnou rukou a ohnul jí jak vosk.

„Něco? Všechno!“ zařval král. Okamžik ho zuřivě probodával pohledem, pak zahodil meč a otočil se k zábradlí u balkónu.

„Co se stalo?“ přispěchala za ním královna. Něco jí šeptem úsečně sdělil a její veličenstvo zakolísalo.

„Jak jsi mohl! Jak jen jsi!“ vykřikla na Kerana obviňujícím tónem. Její zářící pohled vyhasl jak sfouknutá svíce.

„Nehodlám se omlouvat,“ řekl Keran. „Nebylo to proti princeznině vůli. A jsme snad svobodní lidé.“

„Omlouvat?!“ otočil se král jako když ho píchne vosa. „Žádná omluva tohle nespraví! Nic to už nespraví!“

„Přece se tak moc nestalo...“ pronesl smířlivě. Vcelku chápal, že královští rodiče asi nejásají nad tím, co princeznu potkalo s nějakým toulavým kapitánem, ale v tomto ohledu měl přece jen možnost situaci vylepšit prozrazením svého urozeného původu. Jenže králova odpověď byla šokující.

„Opravdu! Nic víc než že jsi odsoudil Grohórkirské království ke zkáze!“ štěkl jedovatě.

Keranovi došel dech. Cože? To si někdo dělá legraci!

„Počkej, králi,“ řekl. „O tom nic nevím.“

„Jak – nevíš! Zhanobil jsi naši dceru!“

„Nezhanobil. Pomiloval, ano. Proč by to měl být problém?“

„Je to problém! A všichni za něj zaplatíme životy! Zabil bych tě, kdyby to mělo smysl!“

Vtom se dveře znovu rozletěly a do salónku vběhla princezna. „Ale tati! Keran za nic nemůže! To já!“

„Mlč dítě nešťastné!“ zakvílela královna.

„Jakcino! Jdi ven!“ rozkázal král přísně.

„Nepůjdu!“ Malá princezna se nedala. Přišla k Keranovi a chytila ho odhodlaně za ruku.

Král okamžik supěl, ale pak se v něm všechno zhroutilo. Zavrávoral a sesunul se do jedné z bohatě zdobených židlí. „Vše je ztraceno,“ zašeptal zdrceně.

„To u Harbase vypadalo také,“ řekl opatrně Keran. „Ale zvykl jsem si, že posuzuji události sám, ne očima druhých. Králi, královno – přeneste se přes výčitky a řekněte mi, co se stalo špatně. Pevně věřím, že to půjde nějak napravit.“

„Ne, ne...“ vrtěl král hlavou.

Ale královna se zachovala lépe. Nejspíš si řekla, že už stejně nic nezkazí.

„Slyš tedy, zlořečený kapitáne. Zítra na den tomu bude patnáct let, kdy se nad Grohórkirskou říší objevil příšerný drak. Pokoušeli jsme se s ním bojovat, ale marně. Nakonec jsme byli nuceni přijmout jeho podmínku, že si po dané lhůtě přiletí pro naši dceru. Nesplníme-li tuto podmínku, celé království obrátí v trosky.“

„Zatím rozumím. Co dál?“

„Jedna z jeho výslovných podmínek byla, že naše dcera musí... musí být...“

„Také rozumím.“

„Tak vidíš,“ vydechla nešťastně. „Vybudovali jsme s tajnou pomocí spojenců Harbasi, a ukryli tam před časem dceru, aby o ní nikdo nevěděl. Rozhlásili jsme, že záhadně zmizela. Ani nejmenší stopa k ní neměla vést! Doufali jsme, že drak, až přiletí, uvěří a odtáhne. A tys nám ji vrátil! Sice jsi ji zachránil z havarované Harbase, ale stejně je její osud zpečetěn. A navíc, činem kterého ses dopustil, jsi odsoudil celé království ke zmaru. Taková je služba, kterou jsi nám prokázal.“

Jakci tu stála jak zkamenělá, svírala svému milému úplně křečovitě dlaň. „Proč... mi to nikdo nikdy neřekl?“ zeptala se najednou. „Mami? Tati?!“

„A co bys s tím chtěla dělat?!“ vzhlédl král ztrápeně. „Dokážeš s tím něco udělat? Tak dokážeš?! Ne! Tak vidíš!“

„Já ne, ale Keran jistě ano,“ prohlásila s naprostým přesvědčením.

Král mávl rukou. „Neviděl draka. Nic neví a nic nedokáže.“

Keran odvážně řekl: „Ještě nějakého dalšího zločinu jsem se dopustil...? Ne? Tak sláva, horší už to být nemůže. Nechte mě tedy zkusit vám pomoci.“

Královna se podívala na svého chotě. „Možná... by byla šance?“

„Blbost,“ zavrčel král.

„Ale máme jinou možnost?“ zašeptala úpěnlivě královna. „Kapitán je... z kosmu. Třeba by věděl...“

Král vstal a počal přecházet sem a tam. Trvalo chvíli, než to v sobě překousl.

„Pojď se mnou!“ řekl Keranovi nerudně. Šli ale všichni.

„Když už o tom mluvíme,“ tázal se mladík, „proč nebyl v Harbasi žádný nouzový protokol?!“

„A k čemu by tam jako byl, když nemáme kosmické letectvo?!“ zavrčel král.

Keran užasl. „Jak jste tedy...“

„Harbasi nám postavili Iligoniané. My jsme projekt jen financovali.“

„Iligoniané jsou ale putovní království! Toulají se galaxií jak se jim zachce! Jak jste tedy chtěli dceru přivézt zpátky?!“

„Prodali nám tři koráby. Pěkně draho!“ sevřel pěst při těch slovech. „S prvním jsme havarovali hned při teleportu. Druhý beze stopy zmizel v kosmu, dodnes nevíme kde. A třetí je porouchaný v našem doku. Kdo ví, zda ho technici někdy dokáží opravit.“

„To není odpověď, králi...“

Střelil po Keranovi vzteklým pohledem. „V některých světech je plno údělů, které mohou být horší než smrt, kapitáne! A my nejsme výjimka! Princezna prostě nesměla existovat, dokud se věci nevyřeší. Pak bychom pro ni... nějak... s něčí pomocí... doletěli.“

Cesta dovedla skupinku do promítacího sálu, kde král vyzval přítomné učence, aby předvedli záznamy z dračí návštěvy.

Na rovinu řečeno, drak byl impozantní. Byla to opravdová vesmírná bestie o velikosti letadlové lodi, vybavená energetickým štítem proti laserům či nukleárním střelám. Hlas, kterým se ve chvilce naučila komunikovat na technické radiové frekvenci, byl sám o sobě dost hrozný. Na ukázku drak spálil několik vesnic a vznesl své ultimátum. Bylo jasné a nesmlouvavé, přesně jak už bylo řečeno. Poté drak rozštípl horský hřeben jako poslední varování, a zmizel.

Keran vykoukl z balkónu. Ta průrva v horách tam opravdu byla.

„Proč mi tohle nikdo neřekl!“ opakovala Jakci umíněně.

„Chránili jsme tě dceruško, ze všech sil!“ lomila královna rukama. „Chtěla bys raději prožít své mládí v neustálém strachu z toho, co přijde? Odstranili jsme velmi pečlivě všechny informace, které by tě na to mohly navést. Nikdo se nesměl ani náznakem zmínit! A pak jsme tě ukryli na Harbasi. Jenže teď jsi tady...“

„Kdy má drak přiletět?“ tázal se Keran věcně.

„Zítra, však víš.“

„Myslím, tím, v kolik hodin?“

„Za pravého poledne.“

„V místní poledne? Máme tedy plno času. Králi, královno, pokusím se draka sundat z oblohy a vrátit klid do Grohórkirského království.“

Hleděli na něj se směsicí skepse, prosby, nenávisti a naděje.

„Horší už to nebude,“ řekl konečně král.

„Nebude,“ přitakala šeptem usilovně královna.

„Co budeš potřebovat?“ tázal se král, zjevně proti své vůli. „Řekni, a dostaneš to.“

„Potřebuji klid, a právo jít kam chci a dělat co chci.“

„Máš to mít!“ mávl rukou. „Jakcino! Jdeme!“

Jakcidrakci Keranovi křečovitě sevřela ruku.

„Princezna zůstane se mnou,“ řekl rozhodným tónem.

Monarcha se nadechl aby zařval, ale tváří tvář Keranově odhodlanému výrazu nevybuchl vzteky, jak se dalo čekat. Jen ještě zuřivěji mávl rukou a odešel. Královna spěchala za ním. Jako malý psík, napadlo Kerana. Už chápal, proč ani Jakci neznala důvod svého pobytu na Harbasi. Král byl prostě diktátor, který si dělal co chtěl, a nikomu se nezpovídal.

Princezna se na mladíka podívala. „Kerane...?“

„Ano, Jakci?“

„Zachráníš mě, viď?“ zašeptala. „Před rodiči jsem nechtěla vypadat jako malá, ale asi budu plakat...“

„Jen do toho. Pláč není nic špatného,“ pohladil jí opatrně. „Dobrý způsob jak se rychle zbavit stresu. A až se uklidníš, porozhlédneme se kolem a něco si ověříme.“

Errata:

30.05.2021 13:21