K večerní hostině se sešel snad celý palác. Sál planul stovkami světel, jež se odrážela v drahocenné výzdobě, stoly přetékaly vybranými pokrmy, všemožné druhy nápojů jiskřily v broušených pohárech, ale nálada byla přímo strašlivá. U stolů, komponovaných do čtyř dlouhých řad, sedělo odhadem tak šest set lidí, ale vládlo tam ponuré ticho, podbarvené jen mručivou hladinou polohlasných poznámek, jež si stolovníci vyměňovali.

Keran dostal čestné místo hned vedle králova prvního rádce, což patrně bylo velké vyznamenání. Princezna, zjevně zaražená, seděla na druhé straně vedle bledé královny.

Panovník několika chmurnými větami zahájil hostinu. Vypadalo to, že zítřejší hrozba dusí všechny neviditelnou smyčkou. „Hodujte, pijte a radujte se ze záchrany naší dcery,“ zakončil proslov bezmála pohřebním tónem. Temná hostina započala.

Král neměl chuť k jídlu. Otáčel zamračeně pohár vína v prstech. „Celý den ses neukázal, kapitáne,“ řekl po chvíli. „Co jsi dělal?“

„Hledal a přemýšlel jsem, králi. Povíme si to po hostině? To víno je skutečně výtečné!“

„A o čem jsi přemýšlel?“ nereagoval na hozenou nápovědu.

„O tom, že nejsem tvůj poddaný, abych ti musel skládat účty,“ prohlásil Keran značně neuctivě.

Kolem se rozhostilo ledové ticho. Ruce všech stolujících se zastavily, ani nejslabší zvuk se neozval.

Král mlčel, ale ze zatnuté čelisti bylo vidět, že mu vyřčená slova nejsou vůbec vhod. Konečně řekl hlasem rozechvělým zlostí:

„Samozřejmě jsme ti zavázáni za záchranu naší dcery, kapitáne. Přesto nezneužívej mé blahovůle!“

„Snažím se nerušit slavnostní tón večera,“ pravil Keran poněkud kousavě. „Mé úvahy by někomu mohly být velmi nepříjemné.“

„Jediné skutečně nepříjemné je, kapitáne, že zítra postihne celé království zkáza,“ řekl král hlasem, přetékajícím potlačovaným vztekem. „Čekal jsem, že se připravíš na nějaký hrdinský čin! Ale zdá se mi, že toliko drzost je tvou zbrojí!“

„Nemáš dost svých velitelů a moudrých rádců, všechny bohatě zlatem placené, že spoléháš výhradně na pomoc a radu jednoho jediného cestovatele prostorem?“

„Ještě nějaký vandrák kdoví odkud mě tu bude kritizovat!“ zařval král a vyskočil. „Kapitáne! Opusť okamžitě mé království a nikdy se nevracej, jeli ti život milý! Toliko záchraně mé dcery vděčíš za to, že tě nedám okamžitě pověsit! Zmiz! Hned!“

Celý sál rázem vstal a zůstal uctivě skloněn směrem ke králi.

„Tati!“ zvolala princezna pobouřeně.

Keran okamžik mlčel, pak jako poslední ze všech vstal také. Zmíněný instinkt, který do něj implantovala Tisuni, se tentokráte ukázal nebývale účinným, a Keran se během dne dozvěděl věci, které by král jistě nechtěl příliš rozvádět. Když se ale dočkal odsouzení místo vděku, rozhodl se mluvit.

„Ptal ses po mých myšlenkách, králi,“ popošel k monarchovi. „Změnil jsem po tvých laskavých slovech názor na tu věc. Byla by velká škoda, kdybych se o ně s tebou nepodělil tak, aby to mohli slyšet všichni.“

„Co je komu po tvých myšlenkách!“ mávl pohrdavě rukou.

„Hned uvidíme, komu a co,“ řekl mladík. „Nuže, tvé království je nesmírně bohaté zlatem. Kde jsi ale to zlato vzal, králi, ptám se?!“

„Hlupáku! Zlato dávám těžit, to ví každý!“ řekl král opovržlivě.

„Aha, těžit. No dobře. Kdy tedy přišla poslední dodávka zlata do tvého hlavního města?!“

„Tajemníku! Kdy přišla poslední zlatá karavana?!“ obrátil se zlostně král na jednoho rádce. Ten se uklonil ještě hlouběji. „Včera, Vaše Veličenstvo. Necelý den tomu právě!“

„Skutečně?“ Keran vzal tajemníka za rameno a postavil ho. Třásl se a těkal očima do stran.

„A odkud ta karavana dorazila, to také víš?“

„Ovšemže z královských zlatých dolů na jihu, vzácný kapitáne!“ ujišťoval úředník. „Odkud jinud také?“

„Opravdu? Z těch dolů, které neobsahují žádné zlato?!“

Ticho kolem se stalo ještě kamennější.

„Vypil jsi moc vína,“ řekl král. „Meleš nesmysly. Zmiz mi z očí!“

„Neřekl bych,“ pravil Keran rozhodným tónem. „Byl jsem se totiž podívat, a tvrdím, že ve tvých dolech není zlata ani zrnko. A nikdy nebylo!“

„Lžeš!“ křikl král. „Moje doly jsou přísně střežené! Nikdo cizí se do nich nedostane!“

„Nejsem cizí, možná svého povolení zapomněls. A zvykl sis, že nikdo se nedostane ani z dolů ven. To aby se nemohla pravda prozradit. Jedině smrt je propustkou ze tvých dolů, králi. Pravda, střežíš je velmi úzkostlivě, ale marně.“

„Jak to?!“

„V každé hlušině zůstává stopové zlato. Ovšem, pokud v tom dole nějaké zlato je. Ale hlušina všech tvých dolů je absolutně jalová.“ Obrátil se do sálu. „Viděl někdo náklad těch karavan? Jsem si jistý, že ne. A proč to vím? Protože u západní paty paláce, tam, kde spadá prudká strž hlubokým mořem končící, leží pod hladinou obrovské hromady přesně takového kamene, který se těží v takzvaných zlatých dolech. Jenže v okolí paláce se takový druh kamene nevyskytuje. Co z toho plyne? Karavany celá léta skrytě vozily jen mrtvý kámen, který se vyhazoval chodbou na západní straně paláce ven. Přesto jsou podzemní pokladnice narvané zlatem. Takže, králi: kde se doopravdy bere tvoje zlato?!“

„A dost těch blábolů!“ vykřikl král. „Stráže! Umlčte ho a na šibenici s ním!“

Keran byl ale v minulosti dost silně testován na svou schopnost přežití, než aby se nechal zaskočit.

Zvuk králových slov ještě ani nestačil doznít, a už stál u vládce a držel mu na krku nůž, kterým předtím porcoval krocana.

„Ano, dost už toho!“ křikl. „Stráže! Ven ze sálu! Hned!“

Nikdo se nehádal. Gardisté vypadli tak rychle, až se pomlátili ve dveřích. Pak Keran přitlačil krále zpět do křesla.

„Takže, abych osvětlil, co se tu dlouhá léta tajně dělo,“ vyskočil pak na stůl. „Shodou okolností v den, kdy se narodila princezna Jakcidrakcidrony, královi lidé zaznamenali pád jakéhosi tělesa. Váš král Sintagarma to dal tajně prošetřit, a ukázalo se, že nešlo o pád, ale o přistání, a to vyslance tvora jménem Hampoljed, který je v jiné části vesmíru proslulý svým nezřízeným bohatstvím.

Jeho stroj byl tak neskonale skvostný, že slovo dalo slovo a král uzavřel s Hampoljedovým vyslancem smlouvu: za to, že mu v den patnáctých narozenin svou dceru odevzdá, zahrne ho Hampoljed zlatem. A tak se také stalo. Vyslanec na rozloučenou předvedl ukázkové zničení několika vesnic pod maskou draka, aby vzbudil patřičný dojem, a opustil planetu. Dole ve sklepení se mezitím instaloval teleport, kterým v pravidelných intervalech přichází tučný náklad zlata. Naposledy byl v provozu včera v noci – přístroje mé lodi dokázaly odečíst čerstvý směrník i najít jeho zdroj. Obsluha údajného zlata z karavany, jak známo, probíhá pomocí automatických strojů. Ty nekradou, ani nemluví. Protože se i samy opravují, svědkové nejsou.“

Král seděl jako zařezaný.

„Pochopitelně, v králově hlavě to začalo postupem let šrotovat, že by si třeba mohl užít zlato aniž by musel dceru odevzdat, vždyť by mohla být skvělou partií pro nějaký výhodný sňatek! Zafinancoval tedy projekt harémové základny Harbase pomocí potulného království, a při vhodné příležitosti tam nechal dceru tajně umístit. Navenek se ale princezna záhadně ztratila a nikdo nevěděl, kdy a kam – o čemž by mohly vyprávět kosti, zakopané na nedalekém místě u čtyř srostlých bafroní, kde královi nájemní vrazi pozabíjeli všechny svědky tajného únosu.“

„Jak se dalo čekat, ani vrazi nezůstali dlouho na živu,“ dodal nemilosrdně. „Stopy k princezně tak zmizely ze světa a zůstaly jedině v hlavě urozených vladařů. Kardinální problém nastal, když dal Hampoljed vědět, kdy si pro princeznu přiletí. Odpověď, že kamsi zmizela, ho vůbec nepotěšila a pohrozil, že prostě vaše království zničí. A vida, rázem jsme v přítomnosti.“

„A poslední koráb, schopný cesty prostorem, se jako z udělání pokazil. Tedy,“ obrátil se na krále, „označit polití navigačního zařízení lahví žíraviny za poruchu chce hodně drzosti. Ale nešlo to jinak co kdyby někde v paměti navigace zůstal náhodou zapomenutý směrník na Harbasi? Také jsem si to prohlédl, díky tvému povolení, stejně jako komunikační archiv, který je pro všechny jiné lidi utajený. No, a největší problém pak nastal, když jsem princeznu přivezl nečekaně zpět domů. Ale zítra se tomu drakovi podívám na zoubek stejně důkladně, jako jsem se dnes podíval na tebe, králi!“

V síni bylo během Keranových slov ticho, ale teď propukla vřava. Všichni si doteď mysleli, že se drak zjevil z vlastní vůle. To, že byl důsledkem králova úmyslu klidně obětovat království za svůj prospěch, přítomné šlechtice pochopitelně rozzuřilo. Malá Jakci vyskočila na stůl, a křičela otci do tváře: „Je to pravda? Řekni, je to pravda?!“ Královna jen zoufale lomila rukama a ctihodní rádci bezmocně zírali na ten chaos.

Král zvedl hlavu a něco řekl. Lidé si toho všimli a v síni rychle nastal klid.

„Jak ses tohle mohl dozvědět, ty pekelný zplozenče?“ řekl Sintagarma hlasem, který byl ztělesněná nenávist.

„Nemusel jsem dlouho hledat,“ řekl Keran. „Podíval jsem se do nitra tvé mysli!“ Nebyla to sice pravda, číst myšlenky nedokázal, ale byl si jist, že tím krále dorazí. Tak se také stalo.

„Jak ses mohl opovážit ty ty ďáble!“ Král zaúpěl, chytil se oběma rukama za hlavu jakoby tím mohl něco ochránit a zhroutil se v křesle.

„U všech galaxií,“ vydechla princezna a klesla na stůl.

Keran neutrálně pokrčil rameny. „Trochu jsme tvému otci zbořili plány. Počítal, že drak zplení jen jeho zemi. Na šlechticích a lidech mu patrně nezáleželo. Teprve kdyby si drak nevybil svůj vztek na okolí a hrozila zkáza přímo jeho paláci, nakonec by tě vydal. Však tě už dávno zaprodal za své zlato. Jenže poté, co jsme se během cesty sblížili, ztratila jsi možná pro Hampoljeda cenu. Nebezpečí odplaty bylo nejen neodvratné, ale navíc teď najednou hrozilo přímo králi. Spolu s tebou, Jakci, jsem nevědomky tvému otci přivezl jeho zkázu.“

„A...“ polkla Jakci, „to by mě ten Hampoljed chtěl... za ženu?“

„Těžko říci... Pokud vím, on není tak úplně člověk.“

„Ne? Tak ale... proč...?“

„Panenská, geneticky čistá princezna má v různých částech galaxie nesmírnou cenu... a to zdaleka ne vždy coby nevěsta. Osudy unesených princezen, které občas bývají poněkud... hororové, se pochopitelně oficiálně nepublikují.“

Lidé v sálu se poznovu rozkřičeli, uklidnit je nebylo možno.

Jeden mohutný šlechtic si proklestil cestu rozčileným davem až k panovníkovi. „Králi Sintagarmo!“ řekl důrazně. „Tys nám lhal! Zaprodals naše životy za svůj zisk! Opovídám ti vazalství!“

„Já také! I já!“ přidávali se hromadně další. To v podstatě znamenalo vypovězení války. Ti, kteří již „opověděli“, celí vzteklí opouštěli hostinu. Bylo jich hodně, v síni nakonec zůstalo jen pár desítek lidí.

„Co s námi bude...?“ zasténala královna. „Mé dítě nešťastné!“ Chtěla dceru obejmout.

„Nech mě, mami!“ vycukla se princezna a znovu se chytila Kerana za ruku. „Jediný Keran tady mi nelhal!“

„Ale děvenko!“

Jenže děvenka se k matce prudce otočila zády. Její mládí jí nutilo brát takové věci velmi vážně. S horečnou nadějí vzhlížela ke Keranovi. Ten na ní sice povzbudivě mrkl, ale v duchu z toho neměl ani trochu radost. Takhle si to zakotvení v bezpečném přístavu opravdu nepředstavoval.

Sogote, Dejane... nějak se vám to vymklo, ne?!

Errata:

30.05.2021 13:21