Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Magrizimové byli tentokrát spokojeni. Vsadili a vyhráli nebývale tučný obnos. Před celou nastoupenou bojovou školou Keranovi udělili slavnostní a udýchanou pochvalu, a k ní plno privilegií, počínaje tím, že se okamžitě stal prvním ze šampionů, a konče tím, že si u sebe mohl ponechat Frangeris, což byla věc na bojovnický dvůr nevídaná.

Jenže vprostřed oslavného procesu se shora ozval syčivý technický zvuk. Všichni zvedli hlavy. Z oblohy přímo do dvora řízeně padalo velké kovové těleso. Nebylo těžké v něm poznat výsadkový modul. Na poslední chvíli zabrzdil pád plným výkonem trysek, takže smetl všechny přítomné ke stěnám a otrhal okraje střech.

„Ne, to ne!“ zakvílel dušně jeden z Magrizimů, bezmocně se válející na tribuně, neboť si stačil všimnout znaku na plášti stroje a pochopil co se chystá.

Vstup se otevřel a ven vyběhlo šest vojenských robotů se zbraněmi. „Jménem všekrálovny Zummurr! Nikdo se ani nehne!“

Dva roboti proskenovali přítomné svými skelnými pohledy a rázně přišli k mladíkovi. „Ty jsi muž jménem Keran?“

„A kdyby ne?“ zmátl jejich strojovou logiku podivnou odpovědí.

„Ty jsi muž jménem Keran?“ opakoval robot otázku.

„Myslíš že jsem, nebo ne?“ zmátl ho znovu. Ale roboti ho prostě uchopili za ruce: „Půjdeš s námi. Nebraň se, odpor je marný!“

„A to se ještě uvidí!“ škubl sebou. Každý z robotů vážil určitě přes dvě stě kilogramů, ale to ho nemohlo zpomalit. Vykopl nohu a úderem shora zlomil jednomu z nich jeho mechanickou paži, takže si vyprostil ruku. Vzápětí s její pomocí ulomil táhlo, jež drželo úchop jeho druhé ruky. O čtyři vteřiny později už byli oba roboti napadrť – jak s nimi třískl o kameny dlážděný okraj dvora.

„Ani hnout, nebo střelím!“ zvolal další z robotů a namířil svou velkorážnou zbraň. Ovšemže mu Keran nevěřil ani slovo – pokud si pro něj přiletěl oddíl samotné všekrálovny, určitě dostali pokyn: přivést, ale nepoškodit! Vyrazil přímo proti němu.

„Střelím! Střelím!“ křičel reproduktor umělého vojáka, a křičel to ještě ve chvíli, kdy letěl proti nejbližší zdi. Rozprskl se po nárazu na plno komponentů. Jedním z nich byla hlava, která se kutálela po dvoře a umíněně opakovala: „Střelím! Střelím!“

„Ani hnout!“ křičeli i ostatní. Ti už ho nechtěli zastřelit, ale vrhali po něm sítě. Ani ne o minutu později komedie skončila – a roboti se celí rozlámaní váleli ve vlastních sítích.

Magrizimové na to šokovaně zírali s otevřenými ústy, ostatně stejně jako všichni.

„Ale no tak!“ ozval se hlas z modulu a ven opatrně vykoukl nějaký důstojník. Když viděl, že Keran není v amoku, volně vyšel ven a usmál se. „Mistře Kerane, blahopřeji! Já jsem všem říkal, že neustoupíš násilí, ale nikdo mě neposlouchal. Smím tě tedy, jako svého vzácného hosta, uctivě pozvat na palubu, abychom odletěli k jejímu veličenstvu všekrálovně Zummurr?“

Pokrčil rameny. „Je k tomu nějaký důvod...?“

Důstojník se upřímně rozesmál. „Ovšemže není, mladý hrdino, jedině snad kromě té nepodstatné maličkosti, že to poroučí Její Veličenstvo!“

„Aha. Očekává se, že poslechnu?“

Znovu se rozesmál. „Skvělý postřeh, mistře Kerane. Ale pokud odmítneš, Její Veličenstvo jistě ráda přiletí za tebou, aby ses nemusel obtěžovat!“

To už se musel usmát také.

„Dobře. Zabalím si a hned jsem tu.“

„Jak si přeješ,“ uklonil se důstojník. „Nemusíš chvátat, všekrálovna ráda počká a já samosebou též!“

Keran neměl na ubytovně kromě Frangeris vlastně nic, jen chtěl důstojníka trochu pozlobit. Ale čekal ho tam Xirek.

„Kerane!“ vzal ho za obě ruce. „Ty jsi vážně od bohů pošlý bojovník! Ale varuji tě: královský dvůr je nesmírně zkorumpovaný, lstivý a krutý. Važ bedlivě své činy, hranice mezi absolutní slávou a okamžitou smrtí je tam nesmírně tenká!“

„Děkuji, Xireku. Nečekal bych od nikoho zde takovou radu...“

Mrkl na něj. „No... Brotiger je mrtev, ty odejdeš, takže jsi mi vlastně dopomohl k pozici prvního šampiona. Rozumíš?“

„Rozumím a děkuji.“

„Nemáš zač, to já děkuji tobě. A... prostě buď opatrný.“ Odvrátil se a stoupl si k oknu.

Keran tedy došel do své místnosti, vyzvedl pobočnici a vrátili se na nádvoří, kde jiný robot, očividně servisní, sbíral již poslední rozbité vojáky. Oba rozměrově nepřehlédnutelní Magrizimové stáli opodál a mračili se jak sto bubáků. Jistě za Kerana dostali zaplaceno, ale určitě jim to bylo málo.

„Maskot?“ smál se důstojník, když spatřil masivní siluetu Frangeris, jdoucí těsně za ním.

„Má nezbytná periferie,“ přikývl Keran smrtelně vážně.

„Rač nastoupit, mistře Kerane!“ uklonil se s dvorným gestem.

Keran po skloněné rampě vešel do modulu a tam ho něco krátce píchlo do prsou. Ihned cítil, jako by mu nepatřilo vlastní tělo. Pomalu, marně bojujíc s drogou, se složil na podlahu. Poslední co viděl, byl zlomyslně rozesmátý důstojník, zavírající vstup.

Errata:

30.05.2021 13:21