Vítej, návštěvníku!

Jen tak mezi námi: nedostat se do působení omamné drogy, Keran by nikdy nezjistil, že je vůči ní odolný. Přesto se tvářil, jako by byl zcela ochromen. Důstojník poručil odstartovat a pak na něj vychrlil proud nejšťavnatějších nadávek, kopajíc přitom do jeho ležícího těla. „Tupoune ignorantskej!“ láteřil. „Kvůli tobě budu muset ty rozbitý kraksny plechový zaplatit!“ Pak zavadil očima o Frangeris, která se krčila poblíž – i když výraz krčit je v jejím případě poněkud zavádějící.

„Co čumíš, potvoro pitomá! Mám sto chutí tě vyhodit za letu ven!“ zařval vztekle.

To však trochu nezvládl, protože v příštím okamžiku se kácel k zemi, jakou mu milá pobočnice ubalila. Obratně mu zkroutila ruku až zavřeštěl, a zapíchla mu hlaveň jeho vlastní parádní pistole do zad. „Probereš Kerana!“ dala mu ultimátum. „A máš na to pět minut. Pak tě zabiju a najdu si protilátku sama!“

„Doktor! Doktor!“ ječel důstojník. Vzápětí se mechanolékař objevil ve vstupní sekci. „Probuď ho! Honem! Rychle! Dělej!“

Keran nechal zmetka v uniformě trochu vydusit, a „probral“ se skutečně těsně před uplynutím pěti minut – poté, co Fran odpočítala šest z posledních deseti sekund lhůty a důstojník, zpola bez sebe strachy, si přitom hrůzou poněkud pustil do kalhot.

„Děkuji,“ posadil se. „Už si to přeberu sám.“

„Nechceš mi ho nechat?“ usmívala se líbezně.

„Proč?“

„Nazval mě pitomou potvorou.“

Vážně pokýval hlavou. „Pitomou? To si dovolil moc.“

„Viď?“ souhlasila živě Fran. „To nemůžu nechat jen tak.“

„To je fakt. Sejmi ho,“ souhlasil rozšafně Keran, a důstojník se pomočil podruhé.

„Super! Začnu odspoda,“ zaradovala se krvelačně a zapíchla hlaveň pistole důstojníkovi mezi nohy. Takže do kalhot přibyl i ten zbytek. „No fuj,“ nakrčila Fran nosík.

Jemně jí odstrčil, hodil důstojníka do skladu mezi kontejnery. „Nevylézat!“ doporučil mu, než za ním zabouchl dveře.

„Dobře jsem to zahrála?“ mrkla na něj.

„Dokonale!“ obejmul jí. „Jsi má věrná podpora!“

Opětovala gesto svým medvědím sevřením a chvilku se předháněli, kdo koho rozmačká dřív. Pak mu nesměle opřela hlavu o rameno. „Mezi podporou a potvorou je rozdíl jen ve dvou písmenkách. Pokud by sis ale přál, pro tebe budu to i to...“

Něžně jí pohladil. „Nezapomeňme tvá slova, až bude správná chvíle! Teď se podíváme, kam vlastně letíme.“ Zamířili dopředu.

Pilot byl – jak se dalo čekat – také robot. Pult měl ale běžné lidské rozhraní, takže najít cíl nebylo těžké. Palác všekrálovny Zummurr ležel podle všeho na jednom ostrově, asi půl hodiny letu daleko. Nebylo ale proč do řízení zasahovat.

Sedli si jen do pilotních křesel a sledovali měnící se údaje, zatímco modul samočinně burácel ovzduším a chrlil z trysek na zádi spektakulární ohnivé fontány chemického odpadu.

Keran nenápadně pokukoval po Fran a přemítal, nakolik je její vstřícnost způsobena tím, co by k němu třeba mohla cítit, a nakolik je to jen metoda, kterou ho chce motivovat k záchraně princezny.

A Frangeris zase nenápadně pošilhávala po mladém bojovníkovi a zvažovala, zda si nebude její přítulnost vykládat tak, že by ho chtěla odlákat od princezny a získat sama pro sebe. Na druhou stranu by ale ani nechtěla, aby to vypadalo, že to dělá jen z povinnosti k princezně, protože... protože to opravdu nebylo jen z povinnosti.

Seděli tedy spolu před přístroji a setrvávali ve velmi komplikovaném mlčení.

Netrvalo však dlouho.

Na panelu zapípaly identifikační symboly, robot na ně odpověděl, navigační křivky se zbarvily do zelena, stroj stočil kurs a hladce přistál na vyznačené letištní ploše.

Keran vytáhl důstojníka ze skladu. Doteď tam ležel jak bezvládná loutka, ani se nepokusil najít kolem sebe něco, čím by šlo někoho vzít po hlavě až mu otevře. Držel ho na délku natažené paže od sebe a v takové parádě vystoupili ven.

Uvítali je – jak jinak – roboti a androidé. Důstojníka si ani nevšimli, ale Kerana hodlali bez okolků odvést ke královně. Zavčasu pobočnici znovu označil jako svou „životně důležitou periferii“, takže ho mohla následovat.

Sídlo všekrálovny Zummurr bylo výrazně vertikálně koncipované a dopravu obstarával nespočet vznášedel, nepochybně na gravitační pohon. Proč pro nás tedy k Magrizimům letěli modulem s prehistorickým reaktivním pohonem? napadlo Kerana. Divné.

Nicméně je uvedli na jednu z levitujících plošin a díky ní se dostali na vysoko položenou terasu. Tam je uvítala elegantní dvorní dáma, která – hurá! – nebyla syntetická.

„Vítej, mistře Kerane,“ uklonila se mírně. „Omlouvám se, ale prosím, zde přes skener. Nezbytná vstupní formalita...“

Prošel bezpečnostním a identifikačním rámem, aniž se spustil nějaký poplach.

„A...?“ učinila mírně tázavé gesto ke Frangeris.

„Má životně důležitá periferie,“ použil osvědčenou formulaci. Dvorní dáma si dovolila nesmírně korektní, mírný a chápavý úsměv. „Rozumím. Prosím tedy, též přes skener... děkuji. Nuže, vítejte v sídle Jejího Veličenstva všekrálovny Zummurr. Jste-li žíznivi, obstarám nápoje. Jste-li hladoví, dám přinést potravu. Totéž s hygienou, lékařskou péčí, kosmetikou či duševní asistencí. Prostě zařídím vše, co byste si mohli přát. Nuže...?“

„Jsem v pohodě,“ řekl Keran.

„I já,“ přikývla pobočnice.

Dvorní dáma poděkovala letmým úsměvem. „Nyní vás, s vaším svolením, odvedu k Jejímu Veličenstvu.“

„Bude nám ctí.“

Nastoupili na další dopravní plochu, která je hladce nesla do nitra paláce. Ani tady to nepřekypovalo živými bytostmi. Pak ale plošina poněkud zpomalila.

„Mistře Kerane? A, ehm, ctěná periferie...?“ Nenápadně ukázala na rozlehlé oděvní oddělení, které právě míjeli. Rozuměli tomu – jejich opravdu prosté šaty tu působily jak pěst na oko.

„Děkujeme za nabídku,“ řekl Keran. „Ale královna si nás, myslím, nezavolala kvůli tomu, co máme na sobě...“

„Pravda, mistře Kerane,“ kývla a plošina opět plavně zrychlila. Ještě třikrát zpomalili, to když dopravní prostředek prolétal bezpečnostními branami. Byly však zcela opuštěné, nikdo je nestřežil. Nakonec doletěli před draze zdobené dveře, které se samočinně otevřely a plošina je vnesla rovnou do audienční síně.

Byla plná, ovšem tím myšleno plná lidem více nebo i méně podobných umělých bytostí, které strnule tvořily pestré zástupy dvořanstva. Dva, pět, deset... pouhých devatenáct, počítal Keran během letu skutečné živé osoby v zástupech kolem nich. A pak již plošina přistála bezvadně na vyhrazeném místě.

„Mistr Keran a životně nezbytná periferie!“ ohlásil herold, pochopitelně android.

Mladík vzhlédl vzhůru a zadržel dech.

Na přepychovém trůnu, v samém centru nevýslovného bohatství, seděla jako úchvatná bohyně šelma Dejane!

„Uctivě skládám hold Jejímu Veličenstvu, všekrálovně Zummurr,“ uklonil se dvorně.

A jeho takzvaná periferie vzápětí řekla:

„Čau, ty čarodějko.“

Errata:

30.05.2021 13:21