Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Říci o tribunách, že byly narvané k prasknutí, by bylo velkým podceněním situace. Ochozy cirku byly totálně přeplněné, na mnoha místech se diváci dělili o sedačky, další seděli na zemi, na schodech, lemovali i úzké ochozy úplně nahoře, ačkoli odtud patrně nemohli nic kloudného vidět.

Prostě, Keran se stal magnetem bojových her.

Wirken měl ale tentokrát zasmušilou náladu.

„Tohle není fér. Poslat tě do boje aniž bychom věděli s kým, to vůbec není dobrá investice.“

„Všekrálovna má ale pravdu, že musím zaujmout víc než jiní. Takže, nic co bych nezvládl,“ uklidňoval ho Keran.

„No, snad. Ale mám špatné tušení, že tentokrát tvůj půvabný maskot nebude mít pro koho dělat svou akrobatickou stojku.“

„Všiml sis jí?“ zasmál se Keran.

„Je mou povinností trenéra mít oči všude. Řekl bych ti, že není moc rozumné mít někoho takového ve dne a zvláště v noci pořád u sebe, ale ty si jdeš vlastní cestou.“

„Wirkene... vážně musíš říkat to, co slyším?“

Starý muž na něj upřel unavený pohled. „Nerozumím...“

„To není důležité. Nech mě tak, jaks právě řekl – mojí cestě.“

Trenér na něj chvilku upíral temný pohled. Pak zničeho nic řekl: „Dnes by se ti možná víc hodila cesta montéra než bojovníka...“

Cože? Keran tomu neporozuměl, tak jen pokrčil rameny. Odvrátil pohled do cirku a zaposlouchal se do sebe. Byla tam. A když zazněly fanfáry, v souladu s melodií vstoupil do arény.

Vstup naproti se otevřel a do arény vpochodoval robot!

Obrovitý trup nesl dvě neméně obrovité paže vybavené obřími ocelovými pěstmi; a na tomto monstru seděla kovová hlava s jediným zářícím okem, tak směšně malá oproti mamutímu tělu.

„A safra,“ řekl si Keran. To bylo špatné. Jeho sokem byl Rangtchenaut, který sebejistě vykročil z druhé strany cirku jako stroj. Ostatně proč jako, když to BYL stroj.

Beze spěchu si šli naproti. Tentokrát po úvodním řevu zavládl na tribunách uvolněný šum. V minulém souboji Rangtchenaut udolával svého soka třicet tři hodin. Pomalu, beze spěchu, ale nezastavitelně. Jeho poslední sok, bohatýr Gulbec z Devrapolu, o něj bezúspěšně rozmlátil všechny své zbraně, a dlouho, dlouho uhýbal a pak i prchal, než vysílením dostal křeč do nohy a to byl jeho konec, robot ho hanebně rozšlapal.

„Vítej v aréně smrti. Špatně jsi zvolil, a proto nastal soumrak tvého žití,“ uvítal Kerana Rangtchenaut naprosto dokonale uhlazeným hlasem, který vůbec neodpovídal jeho gigantickému zjevu.

„Děkuji, také tě rád vidím, velký brachu. Buď si ale jist, že to dopadne přesně naopak,“ ubezpečil ho Keran.

„Tak ty jsi ten bojovník, který si nečekaně rychle vydobyl takový věhlas. Ale nezapomněl jsi někde své zbraně?“

Keran s úsměvem pokrčil rameny. „To poznáme...“

„Usmíváš se? Děláš dobře. Je nedůstojné jít na smrt sklesle,“ pochválil ho dvakrát vyšší robot, obrněný kovovými pláty.

„Vždy zabíjím s úsměvem. Oběti tolik psychicky netrpí.“

„Jsem z tvé ohleduplnosti celý naměkko,“ použil robot slovní hříčku. „Avšak, pusťme se do toho!“ A vykročil.

Rangtchenaut skutečně nebyl rychlý. Ale pomalý také ne. Díky své velikosti dokázal pochodovat rychlostí běžného klusu. Keran popoběhl, a analyzoval jeho anatomii. Kde může mít tato hora železa zranitelné místo?

Zatím Keran vnímal jen to, jak neladí s melodií, která mu neustále zněla v mysli. To byla určitá naděje.

A Rangtchenaut pochodoval. Nedělal žádné problémy, prostě dunivě kráčel nejkratší cestou ke Keranovi. Když změnil směr, on také. Nefuněl, očividně fungoval na olejový systém, nikoli na pneumatický.

Běhat kolem něj bylo plýtváním silami, to Keranovi došlo hned. Tak klusal rovně napříč arénou, na konci otočil a mířil zpět. Rangtchenaut dusal svým neměnným strojovým tempem za ním. Mlčky, ale neúnavně. Tak se tam oba procházeli čtvrt hodiny. Byl to docela únavný poklus a úpornost pronásledování byla hrozivá.

Keran svou situaci přetřásal v hlavě ze všech stran, ale zatím bezvýsledně. Ty pancíře rukou asi opravdu nerozbije...! Situace zatím nebyla nijak kritická, ale mladík dobře věděl, že neúnavné pronásledování rychle každého soupeře zbaví sil.

Proč jde za mnou? položil si nakonec zdánlivě hloupou otázku. No, protože mě chce dostat. Ale hrome! okřikl sám sebe v duchu za tuto hloupou odpověď. Přece protože mě vidí!

Ohlédl se. Jedno jediné kruhové, zářící oko, zapuštěné v ochranné pancéřové obrubě, se na něj upíralo s neústupnou urputností. A pak se náhle ušklíbl. Chcete vidět divadlo? Tak ho budete mít!

Přidal do kroku. Lidé si všimli, že něco dělá, ztichli a sledovali ho. Keran si vytvořil dostatečný náskok, pak rozepnul opasek, spustil kalhoty, přidřepl, a... v rychlosti vytlačil co šlo.

Takový řev, který se zvedl, cirkus určitě ještě nezažil. Většina diváků si myslela, že se totálně zbláznil. Sám mladík z toho nebyl kdoví jak nadšený, tím spíš že věděl, co bude následovat. Narychlo to nadělení zaházel pískem, vzal do ruky... a pak vyběhl rovnou proti Rangtchenautovi!

Robota to vůbec nevyvedlo z konceptu. Patrně nechápal, a ani se pochopit nesnažil. Byl si jist, že mu Keran nemůže nijak ublížit. Bez obav, ono ubližování přijde až pak, pomyslel si mladík, a melodie v hlavě zněla plnou silou.

Uhnul jeho strašlivým pancéřovým pěstím, vyskočil na nohu a přes hrany pancířů se bleskově vydrápal až na ramena. Ještě jeden skok a už mu seděl za krkem. A tím neestetickým obsahem mu co možná nejvíce zamatlal jeho jediné oko.

Odrazil se, seskočil za jeho záda, popoběhl a v klidu si počal čistit ruku pískem.

Diváci konečně pochopili, co udělal, a znovu se rozeřvali.

Rangtchenaut zastavil. Pohled na kovového obra byl k popukání. Pokusil si otřit oko – jenže jeho gigantické ruce byly stvořeny výhradně k ničení a oko bylo hluboko v ochranném prstenci. Keran slyšel skřípavý zvuk oceli o ocel a sklo, pak Rangtchenaut ruku zase spustil. Byl náhle v průšvihu, a nevěděl jak z něj. Keran trochu užasle vzdychl. To ho skutečně nikdy nenapadlo, že by ho nějaký soupeř mohl zkusit oslepit?!

Ocelový golem se počal zvolna otáčet. Jak přešlapoval, písek skřípal pod obrovským tlakem jeho chodidel. A pak se vydal poznovu ke Keranovi.

Aha! Vyryl si svým prstem v ohavném potahu oka aspoň jednu rýhu, a tou zaměřoval. Měl s tím ale potíže jakmile cíl zmizel z úzkého zorného úhlu, nevěděl, na jakou stranu je lepší se otáčet.

Asi pět minut hráli hru »chodí pešek okolo, nedívej se na něho«. Pak Kerana napadla další věc. Rangtchenaut je přece stroj. Takže potřebuje chlazení. Sok měl na zádech dvě řady větracích škvír. Což mu je trochu zacpat?

Ne, už žádné další lejno. Keran sundal halenu, udělal z ní ucpávky, oběhl Rangtchenauta a znovu se na něj vyhoupl. Našťouchal ty kusy látky pevně do větracích škvír a seskočil.

Rangtchenaut už byl nervózní – kdykoli Keran zmizel z dohledu, mohlo to znamenat nějakou další pohromu. Pokoušel se na něj dosáhnout svýma rukama, ale neměl tolik volnosti v ložiscích. Co jeho malý soupeř spáchal, poznal už za minutu. Zjistil, že se přehřívá. Zastavil, a zůstal nehybný.

Zatímco diváci vřískali nadšením a dělali vlnu, Keran si sedl. Uf. To bylo příjemné. Naklusal se už dost. Tak, co dál?

Vzpomněl si na Wirkenova slova. Proč cesta montéra?

Rangtchenautovi vedly do rukou tři silné, kovem kryté hadice. Nebyla to sice součást pohybového systému, ale aspoň něco. Důkladně si je prohlédl. Kdepak, ty nevyrvu, usoudil. Ale oči se mu na ně stále stáčely. Co s tím? Když nad tím tak uvažoval, náhle ho něco napadlo.

Znovu ho obešel, vyskočil na něj a počal rvát jednu hadici. Držela pořádně, ale Keran nehodlal povolit. Rangtchenautovi pochopitelně jeho senzory řekly, co vyvádí. To sis dovolil moc, měkký cvrčku, pomyslel si určitě robot, nastavil své rámě a prudce švihl druhou rukou, aby Kerana rozmázl. Nenapadlo ho, že to byl záměr. Zasáhl – jenže svazek hadic místo něj.

Dvě vylétly jak pavučiny, rozstřikujíc všude kolem horký olej. Skvělá spolupráce, pomyslel si Keran kousavě. Za jak dlouho vykrvácíš? Ale proud oleje se záhy zastavil soupeř nepochybně uzavřel příslušnou odbočku tlakové tekutiny. Ruka sice nedokázala sevřít pěst, ale i nadále byla pohyblivá.

No dobře, řekl si Keran a znovu zezadu vyskočil na svého soka. Díky uvolněné straně snadno vyšrouboval i protilehlý konec jedné hadice. Byla na něm masivní kovová spojka.

S hadicí v ruce tedy skočil přímo před něj.

„Tak co, Rangtchenaute? Zdá se mi, že ti nějak došel dech!“

Když ho zaměřil na dosah, rozhodl se robot pohnout. Změnil těžiště a vyrazil. Jenže slovo „vyrazil“ mělo daleko do gepardího sprintu. A mladík skočil naopak proti němu! Obří pěst ho minula tak těsně, až mu vzduch rozčísl vlasy, ale nezasáhla ho. Zato Keran vrazil konec hadice pod jeho obrovské pancéřové chodidlo. Rangtchenaut přešlápl, aby na něj viděl, a mladý bojovník si prohlédl výsledek svého pokusu: železná koncovka byla rozšlápnutá úplně na placku.

Vítězně obešel arénu, třímaje hadici v ruce. Tribuny křičely, ale nejspíš nikdo netušil, co s tou věcí chce dělat.

Vyskočit Rangtchenautovi na hřbet byla otázka okamžiku. A počal slisovanou koncovkou hadice jako improvizovaným šroubovákem vytáčet velké šrouby jeho pancíře.

To teprve byl řev! Divákům to došlo, a aréna explodovala takovou bouří, až se třásly pilíře.

Teprve když odstranil třetí šroub a pancíř přestal doléhat na kontakt, Rangtchenautovy senzory odhalily, co se děje. A titán se rozhodl k poslední šanci. Náhle se začal kácet. Keran chvatně seskočil. Bum! Mnohatunové železné tělo dopadlo do písku. Prásk! Prásk! mlátily jeho obrovité ruce všude kolem dokola v naději, že mladík spadl a někde ho zasáhne. Aby nedal soupeři šanci, válel se robot divoce sem a tam a třískal rukama jak posedlý.

Keran mohl znovu prokázat svou obratnost a rychlost. Ve vhodném okamžiku vnikl do kritické zóny, popadl uvolněný pancíř a odehnul ho. Hezky vypadal Rangtchenaut uvnitř! Masivní konzole, uzávěry, rozvody a jemné mechanismy. Ponořil tam obě ruce a chvatně vyrval vše, co šlo. Poté musel rychle uskočit, protože Rangtchenaut se dál divoce válel s rachotem po zemi ve snaze zalehnout drzého soka. Marně.

Nakonec zůstal ležet na zádech, aby si chránil otevřené místo. Byl tak sice paralyzován, ale boj ještě zdaleka neskončil. Mohl takhle ležet třeba pět dní, dokud soupeř nepadne žízní nebo únavou, a pak klidně vstát a pomalu, pomaličku ho rozmáznout.

Chlapče, když ležíš, dosáhnu na tebe! Keran popadl hadici a počal mu třískat do jeho téměř slepého oka. Doufal, že mu tu optiku dokonale rozbije, ale než k tomu došlo, robot našel východisko: přikryl si oko tou ocelovou rukou, která měla díky vytrženým hadicím nefunkční prsty. Jako ochrana ale sloužily dostatečně.

Hm. Co tedy s ním?

A pak si mladík všiml něčeho, co přehlédl. Jak se Rangtchenaut převaloval ve snaze ho rozmačkat, v písku za sebou zanechal výrazné mastné skvrny. Ztrácí olej! Je jen otázka času, kdy ochrne úplně. Jenže, Rangtchenaut jistě ví, že má poškozený olejový rozvod. Co když je schopen tak jako předtím netěsnou odbočku izolovat, aby neztrácel životně důležitou tekutinu?

Bylo třeba trochu riskovat.

Keran počal úplně zbytečně mlátit hadicí do jeho levého ramene. Robot si všiml, že se něco děje, s námahou ho dostal do zorného úhlu, a švihl rukou. Keran uskočil jen tak tak, převalil se a se zoufalým výrazem si držel nohu. Rangtchenaut musel zajásat: zranil ho! Okamžitě aktivoval pohybový aparát, převalil se a znovu po něm udeřil. Keran opět unikl jen o vlásek a plazil se pryč.

Železný bojovník neváhal a šel po něm. Než by se postavil, trvalo by to dlouho – takže Rangtchenaut se plazil po břiše a bušil po něm rukama, až fontány písku a prachu létaly do výše. Když udeřil naposledy, nechal Keran na místě botu, odrazil se ze všech sil a přeskočil vražednou ruku. Obr díky téměř zničenému oku nestihl tak rychle zaměřit události. Nevšiml si, že mu Keran přistál opět na zádech.

Rangtchenaut zvedl ruku a pokoušel se svým mamutím prstem dostat botu do lepšího záběru. Doufal, že tomu otravnému tvoru aspoň urazil nohu. Poskytl tím Keranovi cenný čas pořádně se rozhlédnout po jeho vnitřnostech. Když zaútočil tentokrát, šel už najisto.

Jediným trhnutím vyrval tlustý svazek optických vláken, sloužící jako páteřní kanál. Rangtchenaut sebou křečovitě škubl. Honem! Prásk! Prásk! Tentokrát vyrval místo trubek rovnou dva horké olejové rozvodné uzly.

Gigant pod ním se pokusil zvednout, ale nohy ho neposlouchaly. Keran opustil promyšlený plán. Mlátil rukou naslepo a rval všechno, co mu přišlo na dosah. Vytrhl i dva silné kabely a ve snopech jisker je zkratoval o robotovu konstrukci. Pak se Rangtchenaut mocně odrazil svou paží a převrátil se na záda, tak tak že mladík stačil uskočit.

Jenže to už bylo všechno. S doznívající písní v hlavě stál Keran těsně u něj, a v syčení rozpálených chladičů vnímal tichoučké mlaskání, jak olej proudil do písku pod robotem.

„Rangtchenaute,“ řekl. „Vnímáš mě?“

Pomalu, trhaně, otočil hlavu a kýval s ní, aby ho dostal do obrazu svého totálně zdevastovaného oka. „Kerane...“ řekl s kovovým přízvukem. „To jsem vážně nečekal...“

„Zprvu ani já. Ale vstoupil jsi sem svobodně, je to tak? Osud tentokrát ukázal na tebe. Oba jsme dělali co jsme museli...“

„Vím. Jednou to muselo přijít. A teď mě nech; chci si plně prožít svůj zánik...“

Během tří minut byl bez oleje i energie. Bylo po boji.

Keran stál v aréně, divácké galerie bouřily v naprostém amoku, a on si vychutnával úžasnou akrobatickou stojku odvážné pobočnice, provedenou na samém vršku jednoho z vysokých stožárů nesoucích osvětlení.

Errata:

30.05.2021 13:21