Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Hampoljedova planeta byl neuvěřitelně obrovský umělý svět. Harbase byla velká, ale vůči tomuto monstru byla jen pouhým smítkem. V okolí se pohybovaly desítky sledovacích satelitů a kontrolních plavidel, včetně šesti těžkých bitevníků, které zajišťovaly široký prostor kolem triliardářova sídla. Dva z nich si vzaly přilétající jachtu na mušku.

Nějaký čas po vstupu do zóny u nich zakotvily tři inspekční čluny a sto šedesát tři specialistů provedlo prohlídku jachty. Byli na to opravdu dobře vybaveni a neuniklo jim absolutně nic. Nesmírně zručně odpojili všechny zbraňové sekce, dočasně odebrali celé posádce veškeré osobní zbraně a potenciálně nebezpečné předměty. Také zaplombovali všechny výrobní komplexy v dolních patrech, které by byly schopny nějakou účinnou zbraň vytvořit.

„Ruce,“ řekl Keran robotickému inspektorovi, když prohlížel jeho soukromou sekci.

„Cože?“ zarazil se.

„Moje zbraně,“ sevřel pěsti. „Také mi je zabavíš?“

Uvedl ho tím do těžkých rozpaků, z nichž ho naštěstí vysvobodil velitel inspekce. Také to byl robot, ale patrně vyšší kategorie.

„Mistr Keran žertuje,“ vešel dovnitř a kývl na inspektora, aby vypadl. Pak mladíkovi tvrdě pohlédl do očí. „Kdybych měl dostát zákonu, musel bych ti ruce skutečně amputovat. Ale bez obav – na odchodu bychom ti je zase přidělali zpět. Umíme i takové věci.“

„Musíš-li, zkus to,“ nenechal se mladík vyvést z míry. „A nezapomeňte mi v tom případě taky uříznout hlavu, protože můj mozek je to nejnebezpečnější z celého mého těla.“

Inspektor se nečekaně zasmál. „Nebudu to zkoušet. Můj pán má větší zájem na tobě než na mě. Ty by ses vrátil, ale já už ne.“ Pak ztišil hlas: „Ale varuji tě: opatrně s takovými žerty před pánem...!“

Když prohlídka skončila, směli vletět do kotviště. K boku jachty se připojila přestupní sekce a na vznosných plošinách vpluli do Hampoljedova sídla.

Keran čekal přepych. A dočkal se. Ten tvor skutečně nevěděl, co s penězi.

Hned za prvním uzávěrem majordomové Zummurr a Kerana oddělili od zbylého doprovodu. Kupodivu i zde akceptovali jeho požadavek ohledně »nepostradatelné periferie«, takže pobočnice zůstala u nich. Dál je provázeli jen roboti, kteří se s každou další kontrolou vyměňovali za stále člověku podobnější androidy. Jejich podobnost s živými osobami byla úžasná. Ale skutečnost byla taková, že kromě tří hostů se po celou cestu neocitla v dohledu žádná jiná biologická bytost.

Nakonec dopluli do sálu, jehož jednu stěnu tvořilo dozajista energetické pole, momentálně neprůhledné.

Usadili se do křesel, u nichž bylo připraveno vybrané pohoštění, a průvodci se vzdálili. Byli na místě. Nikdo nic neříkal. Proč také.

A ani ne půl hodiny nato se stěna vpředu rozplynula a za ní se objevil – Hampoljed.

Skutečně měl do člověka v jistém smyslu daleko a jeho vzhled by na leckterých planetách mohl sloužit coby předloha úspěšného hororu. Krok za zády se mu držely dvě antropomorfní chobotnice, jejichž těla jako by byla tvořena jemně opalizujícím, zpola průhledným a sladce růžovým gelem – ochranka.

„Zummurr,“ pokynul vlídně všekrálovně.

Šelma se zvedla. „Pane,“ uklonila se korektně.

„Který z těch dvou je tvůj nový objev?“ otočil se Hampoljed k Keranovi a Frangeris.

„Muž,“ opáčila krátce.

„Zajímavý exemplář,“ ohodnotil ho bez viditelného nadšení a obrátil se zpět k Zummurr. „Dosud jsem, milá Zummurr, mohl obdivovat tvou krásu jen na hologramech. Ach, teprve nyní vidím, o co všechno jsem byl ochuzen!“ Vtom se maličko zarazil a podíval se znovu upřeně na mladíka. „Copak, Kerane? Přemýšlíš, jak mě zabít?“ tázal se pobaveným tónem.

V Keranovi hrklo, protože přesně o tom zrovna uvažoval. Obě jeho chapadlovité společnice po něm hodily rychlým pohledem. Přesto zachoval klid.

„Pokud chci někoho zabít, nepřemýšlím, nýbrž zabíjím,“ řekl zvolna. „Teď jen ze zvyku hodnotím situaci. Jsem bojovník... pane.“

„Nemám ti to za zlé,“ rozesmál se Hampoljed. „Vím, že jsi koncentrát bojového umění, a tvá hlava pracuje výhradně v tomto oboru. Pobavilo mě, když tvůj mozek provedl mé hodnocení jako bych byl nějaký další soupeř!“

„Těžko od někoho tak úzce specializovaného čekat jiné myšlenky,“ podotkla Zummurr mírně omluvně.

„Ale to je v pořádku!“ kývl blahosklonně Hampoljed. „Proto se mistr Keran dostal až tam kde právě je! Ale nyní...“

Nedopověděl. Světlo v sálu náhle zakolísalo, na okamžik dokonce nastala tma, a podlahou proběhlo lehké zachvění. Vzhledem k obrovitosti Hampoljedovy planety musel být impuls toho zachvění gigantický. Jeho růžové společnice se okamžitě otočily zády k sobě a vygenerovaly několik párů očí navíc aby mohly bez otáčení sledovat kompletní okolí.

„Cosi mě vyrušilo,“ řekl Hampoljed vzápětí. „Zavolám si vás později.“

Jenže vtom se rozevřely boční dveře a dovnitř vtrhli dva androidé. V rukou měli – zbraně.

Keran neváhal ani vteřinu. Popadl láhev ze stolku a švihem ruky jí vypustil proti jednomu, a okamžitou půlotočkou proti druhému poslal celý stolek.

Výboj paprskometu se žhavě zakousl do stěny, neboť zbraň dostala přímý zásah láhví, a druhý výstřel spálil kus stropu, protože ani stolek se neminul cíle. To už byl mladík v pohybu. První android právě srovnával zbraň, ale už to nestihl. Keran ani nezastavoval: popadl ho za nohy, položil se do společného těžiště a rychlost převedl do rotace. Tím se android vlastně proměnil ve velký kyj – plnou silou, pramenící z otočky, s ním třískl do toho druhého. Ještě tři, čtyři údery, kterými zdemoloval mechanická těla, a bylo po všem. Sebral jeden paprskomet a obhlédl okolí. Nic dalšího patrně nehrozilo.

Triliardář ještě chvíli rozdýchával bleskurychlý sled událostí.

„Kerane!“ vyrazil ze sebe pak.

„Pane? Vaše veličenstvo?“ kývl. „Už je po všem, zdá se.“

„To to vidím!“ zvolal. „To byla akce! Ne!“ vykřikl náhle. „Nehýbej se,“ dodal už klidněji. „A polož tu zbraň. Moje nádherky by ti mohly ublížit, kdyby ses třeba otáčel a přitom namířil náhodou na mě.“

„Aha,“ zahučel Keran a odložil zbraň. Chobotničky nijak nereagovaly, jen zvolna rozpouštěly přebytečné optické orgány.

„Perfektní zákrok!“ jásal Hampoljed, ale pak se opět zarazil. Patrně dostal myšlenkovým spojením nové informace. „Potížím, zdá se, není konec. Odeberte se do svých sekcí.“ Aniž čekal odpověď, odvrátil se a následován chobotničkami, naskočil na dopravník a opustil sál, do kterého mezitím vtrhla úklidová četa a opraváři s náhradními segmenty.

Keran se tázavě podíval na Dejane.

„Slyšels,“ pokrčila rameny.

S roboty, kteří uváděli poničený interiér do původního stavu, se dostavila i jakási stewardka. Elegantní čapku měla frajersky posunutou na stranu. Vypadala k nerozeznání od člověka, ale jak Keran neomylně vycítil, byla též syntetická.

„Jsem váš pilot,“ usmála se. „Prosím, nastupte!“

Usadili se na vznosné plošině a vydali se zpět k jejich ubytovnám. Tentokráte ale kolem nich vládl docela chaos a zmatek. Roboti, androidi i nejrůznější bytosti divoce pobíhali sem a tam, občas je míjely velké samostatné jednotky, patrně opravářské či záchranné. Dvakrát je zastavila důkladně ozbrojená hlídka, ale jejich usměvavá průvodkyně vždy rychle vyřídila hladký průlet.

Pak ale odbočila z hlavního traktu.

„Musíme zvolit malou okliku,“ pronesla zpěvavě. „Neznepokojujte se, prosím.“

Nezbývalo, než jí věřit. Plošina zahnula níže, spěšně prolétli možná třicet horizontů, a vpluli do méně honosných úrovní.

Keran zašilhal na všekrálovnu. To nebylo samo sebou. „Na návštěvu!“ připomněl si významný tón slov, která Dejane pronesla před odletem ze svého sídla. Zamrazilo ho při tom, co jej právě napadlo.

Náhle plošina ztratila vznosnou sílu. Trochu tvrdě přistáli na chodbě, v níž světlo opět divoce zablikalo a zhaslo docela.

„Vaše Veličenstvo?“ řekl Keran opatrně. Nebylo vhodné prozrazovat, že vidí po tmě stejně dobře jako ve světle.

„Kerane?“ slyšel odpověď.

„Omlouvám se, porucha,“ zazpívala stewardka a pak se najednou otočila a naklonila se k pasažérům.

„Liporekvek noftuhut,“ řekla naprosto zřetelně tajné akustické heslo. „Výpadek potrvá nejméně tři minuty. Třetí sekce vpravo.“

Neváhali ani vteřinu.

„Za mnou!“ sykl Keran a natáhl ruku. Dejane se chytila, Frangeris také, a už je vlekl tmou podél stěny.

Druhá. Třetí! Uchopil páku, určenou k nouzovému otevření. Dveře povolily a odhalily místnost, zařízenou jako rozměrný, jednopokojový byt. Uprostřed tmy stála postavička, držíc v levé ruce zapálený kus oděvu jako improvizovanou pochodeň a v pravé ozdobný stojánek jako kyj.

Byla to princezna Jakcidrakcidrony.

Errata:

30.05.2021 13:21