Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

„Kerane!“ vyjekla. „Fran!“

Zadupla svůj zdroj světla takže nastala znovu tma, prozářená jen duchovitým přísvitem nouzových luminiscenčních prvků, a po paměti skočila Keranovi kolem krku. „Věděla jsem, že přijdeš!“

„Nejsem tu sám...“

„Já vím. Fran, kde jsi, ať tě taky můžu obejmout!“

Pobočnice musela zasáhnout. „Tady jsem, Jakci,“ řekla, „ale ovládej se. Máme trochu naspěch.“

„Můžeme jít hned!“ ujistila je princezna.

Jenže Dejane pravila: „Teď ještě ne.“

Jakci ztrnula jak kámen. „Cože?“ pípla.

„Ještě to nejde,“ dodala všekrálovna rychle.

„Nezvládnu to...“ špitla princezna. „Vy nevíte, co se mnou dělají. Návštěvy v laboratořích bych už ani nespočítala. Pořád do mě něco píchají a pořád něco měří. Někdy je mi doslova na umření. Vemte mě pryč! Prosím!“

„Máme plán, ale teď nemůžeš zmizet,“ řekla Dejane a pohladila vylekanou dívenku. „Musíš ještě vydržet.“

„Ale...“ Z hlasu bylo slyšet, jak blízko má k pláči.

„Jakcino!“ řekla mírně výhrůžně Frangeris.

„Fran...?“ Princezna docela neurozeně popotáhla nosíkem.

„Plno lidí dělá vše možné... i nemožné, aby tě odtud dostali. Takže sklapni a funguj, fňukalko!“ zasyčela pobočnice.

Jakci prudce přitiskla svou tvář na Keranovo rameno, ale vzápětí se pustila. „Omlouvám se.... Vydržím všechno, a udělám totéž, bude-li třeba. Zvládnu to. Bez obav. Fakt. Už běžte!“

Keran také musel zatnout zuby, když se otáčel k odchodu. Vyběhli na chodbu, zavřeli dveře a spěchali zpět k ležící plošině.

Někde něco zabzučelo. Rychle po hmatu naskákali do sedaček. Právě včas! Blik! Blik! počaly se rozsvěcet stropní segmenty. V několika okamžicích byla celá chodba osvětlena.

O kus dál za nimi se otevřel nějaký průchod a z něj vylétla na vznosných plošinách četa opravářů, provázena strážcem. Keranovi jeho tvář připadala také nebezpečně povědomá. Promnul si oči. Už z toho mám vidiny, pomyslel si.

„Co tu děláte!“ tvářil se přísně. Ale když mu stewardka něco řekla, pravil: „V pořádku. Opusťte neprodleně objezdovou trasu.“ Ve vzorné pozornosti vyčkal, až odstartovali, a ještě zahlédli jak se technici pustili do demontáže nějakých stěnových segmentů. Za další čtvrt hodiny už dolétali ke svým komnatám.

Jenže tam už čekal vyslanec, nesoucí novou pozvánku od Hampoljeda. Takže si zopakovali plavbu k místu setkání. Bylo znát, že se situace výrazně stabilizovala, ale co bylo příčinou poruchy, nikdo neřekl.

„Vítejte,“ řekl Hampoljed, opět provázený svými chapadlovitými nádherkami, a kývl na všekrálovnu. „Protože vím, Zummurr, že jsi stejně inteligentní jako půvabná, půjdu rovnou k věci.“

„Pane?“ kývla.

„Za kolik mi Kerana prodáš?“

A je to tady! Mladík jen poposedl, ale zdržel se poznámek.

Šelma chvíli mlčela. „Musím, pane?“ zeptala se pak.

„Ale jistěže nemusíš!“ zasmál se, ovšem jeho hlas zněl jak když sudí čte ortel smrti.

„Chci Kawairiku,“ řekla zvolna. Tohle byla licitace! Oba však byli zkušení političtí hráči.

Musela jsi vědět, že ho budu chtít, už když jsi ho sem vzala, znamenala jeho nabídka. Takže nekličkuj a vyceň se.

Musel jsi vědět, že bude hodně za draho, znamenala její odpověď. Tak trapně nelicituj a buďto ber nebo nech.

„Ale ale!“ podivil se Hampoljed. „Kde ses doslechla o tom zapadlém ráji, Zummurr? Myslel jsem, že o něm živá duše neví!“

„Občas se ptám i mrtvých duší, pane. Za to může má zvědavost. Nuže, tvá odpověď?“

„Platí!“ usmál se Hampoljed najednou. Nic víc. Půvabná planeta, obíhající v klidné zóně docela daleko od Hampoljedova sídla, právě změnila majitele. A Keran také.

„Máš nového pána,“ obrátila se na mladíka Dejane a její tvář byla zcela nečitelná. „Poskytne ti jistě i to, na co ani mé síly nestačily.“

„Co bude třeba, řeknu mu sám,“ zakýval hlavou netrpělivě. „Tak už běž, Zummurr!“

„Pane,“ uklonila se mírně, nastoupila na dopravník a odplula.

„Co tenhle... organický konglomerát?“ upřel náhle Hampoljed oči na Frangeris.

„Nezbytná periferie... jak jsem již říkal.“

„Periferie! Je mi jasné, jak se do ní zapojuješ.“ To nebyla urážka. Jako lidé s absolutní mocí měl ve zvyku prostě říkat co si myslí. Upřeně se na Kerana díval, bylo jasné, že mu zkouší skenovat mozek. „Budu se ptát, ty budeš odpovídat. Žádné přemýšlení. Začneme: odkud pocházíš?“

„Z vesnice Klitouch, pane,“ vypadlo z něj aniž zaváhal.

„Ech“, zakabonil se, „bez toho pána už! Až budu chtít, aby ses přede mnou plazil, řeknu si o to. Dál! Proč jsi zlikvidoval ty dva útočníky co na mě vyrazili?“

Keran se uklidnil. Skutečnosti, jež měly být utajeny, očividně utajeny zůstaly. Tím lépe!

„Měl jsem snad utíkat? Jsem bojovník... ale to víš.“

„Měl jsi v ruce zbraň, ačkoli souboje vedeš beze zbraní. Proč?“

„Byla v danou chvíli rychlejší.“

„Stihl bys moje nádherky zabít dřív než ony tebe?“

Keran nerozhodně přikývl. „Možná ano.“ Došlo mu už, že „nádherky“ jsou ve skutečnosti bleskurychlí zabijáci právě takových hlupáků, kteří si myslí, že jsou hodně rychlí. Ta skrytá zkouška s inscenovaným přepadením minule ho nezmátla, naopak, varovala, co na něj Hampoljed chystá.

„Chceš to zkusit?“ testoval, jak dalece si věří.

„Zkusil bych s nimi spíše leccos jiného,“ zvolil Keran kluzkou odpověď. Nebyla od věci, pokud se totiž někdy chobotničky rozhodly přijmout lidský vzhled, byly... úchvatné.

Rozesmál se. „Kerane, řekl bych že jsi dar od bohů, pokud bych na nějaké věřil. Naprostá biologická rarita, něco jako Psíxifrička. Zcela ryzí materiál, jen je třeba ho maličko vybrousit. Ale v turnaji už své želízko mám. Takže tě začlením nejspíš do své ochranky.“

„Myslel jsem, že budu bojovat v aréně...“

„Budeš dělat, co ti poručím,“ podotkl suše. „Ale samosebou, nejprve si tě ještě vyzkouším.“

„Nemám nic proti tomu.“

Maličko pobaveně se ušklíbl. „Nikdo se tě na to neptal. Zítra ukážeš co umíš.“

„To ukazuji od počátku.“

„Nezkoušej být drzý,“ odfrkl. „Můžeš jít.“

Ale Keran si nedal pokoj. „Ještě něco,“ řekl, když se Hampoljed měl k odletu.

Pootočil hlavu jen tak přes rameno. „No, co?“ tázal se stroze.

„Kam mohu jít? Mám ve zvyku trávit svůj volný čas svobodně.“

Znatelně jedovatě se usmál. „Všude, kam se dostaneš.“ Odvrátil se, nastoupil i se svými růžovými nádherkami na plochu a odstartoval do hlubin svého sídla. Jak odlétal, chobotničky ostražitě mrkaly na Kerana optickými orgány, které si vygenerovaly na zadní části svých těl.

Když osaměli, spolu s pobočnicí nastoupil Keran na vznosný prostředek. „Za zábavou,“ vydal povel a plošina plavně vzlétla.

„Nepříjemný tvor,“ podotkla Fran po cestě.

„Máme spolu obchodní úmluvu. Nebudeme s ním muset spát v jedné posteli,“ uklidnil jí. Rozesmála se.

Plošina je svědomitě dopravila do rozlehlého zábavního a nákupního centra. To nebyl jeden objekt, to bylo celé ohromně komplikované město zábavy a oddechu. K jejich překvapení v něm však vládl klid. Nikde nikdo!

Podívali se na sebe. Že by obyvatelé umělé planety neměli čas na zábavu?

Přesto se vydali jen tak nazdařbůh skrz nejrůznější pasáže, lemované pestrými a zářícími sekcemi nejrůznějšího užití.

„Šaty!“ zazářily náhle pobočnici oči. „Nebude ti to vadit?“

Rezervovaně se usmál. „Ale prosím...“

Frangeris tedy vzala útokem malý palác módy, který právě potkali. Syntetická prodavačka jen vlídně pokývla hlavou. Frangeris se náhle ocitla v husté síti zelenavých paprsků, které divoce zatančily kolem ní a pohasly.

„Prosím,“ nabídla prodavačka křeslo, a ze stropu sjel holografický projektor, v němž se objevila její silueta, a nabídka oděvů. Nebylo třeba oblečení zkoušet, počítače byly schopny názorně předvést, jak bude oděv vypadat rovnou v reálu.

Jenže Frangeris zavrtěla hlavou. „Chci konkrétní šaty,“ řekla. „Co jak vypadá je věc jedna, ale kde co škrtí nebo nepasuje, je věc druhá.“

„Jak si přejete,“ zachovala prodavačka klid, a vzápětí se k ní přidalo dalších šest osob, určených k manipulaci s modely.

„Počkej, nikam nechoď,“ zadržela Fran mladíka, když chtěl zatím bloumat po okolí. „Kdo by mi řekl, jestli mi to sluší...?“

Takže si Keran sedl do křesla, nechal si donést horký plims, zvolna popíjel a hodnotil různé oděvní kreace, jež mu Frangeris předváděla. Pěkné bylo, že kvůli úspoře času ani nechodila za přepážku s řízenou průhledností, jež sloužila coby paraván. Měnila oděvy přímo před ním.

Personál, samosebou syntetický, to nevyvedlo z míry.

I když Frangeris disponovala na ženu trochu neobvyklými proporcemi, byla hezká v šatech i bez nich, a mladík měl docela problém zvolit nejlepší z předváděných modelů. Konečně bylo vybráno a Keran v duchu i nahlas uznal, že jí to náramně sluší.

„Jak zaplatíme?“ obrátil se pak na obsluhu.

„Vše je již zařízeno,“ zněla odpověď. Patrně měl někde své konto, z něhož se podobné záležitosti automaticky řešily.

Prošli pak několik dalších pasáží, aniž je co zaujalo.

„A hele!“ Keran v jedné odbočce spatřil – výlohu se zbraněmi!

„Cože? Zbraně ve střežené zóně?!“ mrkla na něj. „Tam to zase táhne tebe, viď? Dobře, pro změnu doprovodím já tebe.“

Zahnul tam, ale okamžitě zjistil, že něco nehraje. Netušil proč, ale zmocnil se ho nedobrý pocit. A každým krokem sílil, až se dokonce počal měnit v strach.

Co je špatně? létal očima kolem sebe. Proč mě moje podvědomí varuje? A hlavně, proč tak všeobecně, místo toho aby mi lokalizovalo zdroj ohrožení?

Nakonec úplně zastavil, protože během několika kroků strach vzrostl doslova v hrůzu.

Pak si všiml, že Frangeris stojí s nesmírně vyděšeným, ale i vzteklým výrazem asi pět kroků za ním. A měl jasno.

Žádné moje podvědomí! Všude, kam se dostaneš, řekl jim Hampoljed. Zbraně jak vidno už nepatřily do zóny, která jim byla vymezena. Na co dveře nebo zámky? Stačí jasně rozpoznatelný pocit, který sílí až nakonec donutí člověka zastavit a vrátit se.

Tak to se na to podívám, zatvrdil se Keran.

Zatnul zuby a vykročil dál.

Takový nával živočišného děsu, který ho roztřásl, v životě nepoznal a ani by nevěřil, že je schopen poznat. Byl náhle totálně zdrcený, rozklepaný, bezmocný a takhle maličký. Přesto se pokusil oprostit od sebe sama a udělal krok. Zuby mu drkotaly jako kastaněty, nohy měl z papíru a před očima se mu tmělo. Nakonec tu zemřu hrůzou, blesklo mu hlavou, když musel vynaložit veškerou vůli jen k tomu, aby si neoznačkoval spodní prádlo. Div se nesložil úplně! Přesto se s neuvěřitelným úsilím donutil udělat ještě maličký krok...

A najednou z toho byl venku!

Vylétl jak vystřelený, a zcela bezhlavě zaútočil na nejbližší stěnu. Třískal do ní pěstmi, dokud se nevzpamatoval. To absolutně mezní vypětí ho narvalo adrenalinem a potřeboval ho nějak vybít. Páni, to byl pekelný očistec!

Pak si všiml, jak se Frangeris urputně drápe milimetr po milimetru za ním. Třásla se jak v zimnici, oči měla vypoulené a vypadala víc mrtvá než živá, ale nevzdávala to.

Krok zpět – rovnou do neviditelné zóny psychického pekla! Keran zařval – úder děsu byl jako by spadl do samotného zatracení! Popadl dívku za ruku a trhl s ní k sobě – a už byli oba na druhé straně!

Trvalo deset minut, než se udatná pobočnice přestala třást jak ratlík. „No hrome,“ řekla, když ještě trochu nejistě vstala. Dotkla se prsty zprohýbané kovové stěny. Teprve nyní Keran viděl, co ve svém amoku způsobil. Stěna vypadala jako by do ní naboural nějaký razicí štít. Mírně užasle si prohlížel vlastní ruce. Vědět, že ze mě Tisuni udělala něco TAK vražedného, zlikvidoval bych Rangtchenauta vlastními pěstmi. Možná to tak bylo původně plánované, to jen má malá sebedůvěra mě vehnala do dlouhého a komplikovaného střetnutí. Nu, vzdychl, stalo se. Už se příště podceňovat nebudu.

Pak, ruku v ruce, vešli do zbraňové sekce.

Obsluhu tvořil kupodivu člověk, byl to elegantní muž v typickém maskovacím oděvu. Od pohledu z nich byl nervózní, i když se to snažil nedat najevo. Když ho Keran vesele ubezpečil, že není jen tupé vraždící monstrum, tak se dokonce pokusil o úsměv.

Prohlédli si arzenál. Bylo zde kde co od zbraní, jež byly spíše hračkami, až po ty se skutečně ničivým potenciálem. Hned v sekci byla též střelnice, aby si zájemce mohl zboží na místě vyzkoušet, čehož Keran s chutí využil, ale nic si nakonec nevzal. Nebylo proč. Obsluze se očividně ulevilo, když vyšli zase ven.

„Opravdu se zdá, že jsme vstoupili do správné zóny,“ podotkl Keran a pokynul vlevo. O kus dál se nacházel velký rozzářený komplex, v němž ale na rozdíl od okolí bylo živo. Rozměrnými průhlednými stěnami byly vidět četné bytosti, jež procházely interiérem, nebo se shlukovaly do skupinek, očividně zaujatě rozmlouvajících.

„Možná nějaká slavnostní akce,“ poznamenala Frangeris, když vešli dovnitř. „Všimni si, všichni jsou jako ze škatulky!“

„Však uvidíme,“ pravil a vešli dovnitř.

„Krásný čas přeji, milá paní, milý pane!“ zakormidloval jim do cesty uhlazený elegán. Z ničeho nic zaujal teatrální pózu a kultivovaným hlasem zadeklamoval:

„Ach duše bludná, kdes zanechala tělo,

přes trhy jdoucí, stovkou reklam jaté,

snad příchozím možná užít by se chtělo

peněžní své konto, pěkně tučně zlaté...?“

Svůj přednes ukončil ladnou poklonou a skromně poznamenal: „To jsem složil právě teď, bez přípravy...“

Důvěrně se naklonil blíže: „Tvořit poezii dovedu i při jakékoli jiné činnosti. To je pouze čistý bonus.“ Narovnal se a se zářivým úsměvem zakončil své vystoupení sugestivní otázkou: „Chcete mě?!“

„Ty jsi android,“ poznal Keran.

„Ale ovšem!“ zasmál se umělý člověk. „Vždyť jste přece vkročili do prodejny androidů!“

„Ach ouvej,“ vzdychla Frangeris. Vtom elegána uchopil za ramena jakýsi tvor, připomínající spíše pračlověka. Jeho zemitý vzhled však nijak neodpovídal slovnímu projevu. „Ale ale, příteli KRTpětatřicet! Snad si nemyslíš, že koupils sobě právo předplatní milým zákazníkům se sám předvádět?!“ Otočil se ke dvojici: „Nejste znuděni společenskou formálností? Nenastal pravý čas pro svěže výstřední řešení, jakým mohu být například já, divoch z temného pravěku?“

„O kom vykládáš, že je výstřední?“ obrátila se k nim znenadání jakási Lochneska, jež dosud vedla zanícenou diskusi ve vedlejší skupině. „Jedině ještěr je správné řešení do dnešní rozevláté doby! Elegance ostře kořeněná obludností, navíc s hardwarově implantovanými moduly »nosička nákupů«, »ekologický likvidátor zlodějů« a »dětská chůva«.“ Spiklenecky na ně mrkla. „Taky umím báječné palačinky.“

„Jenom blázen by si pořizoval domů draka,“ hnala se k nim malá postavička jakési trpaslice. „Kdo může lépe porozumět dětským dušičkám, než ten, kdo vidí svět z jejich zorného úhlu? A vy dva, převzácní zákazníci, jste k založení rodiny jak stvoření!“

„Mi-zí-me!“ sykla Frangeris ke Keranovi a nenápadně ho tlačila ramenem k východu.

„Proč se omezovat na jednu specializaci?“ valila se k nim prapodivná, perleťově zářící hromada čehosi. „Metamorfér je ideální řešení pro všechny situace e eee...“ Hlas se vytratil, protože Keran s Frangeris už chvatně vycouvali z objektu do volného koridoru. Natěšení androidi v hustém šiku doslova ucpali vstup, ale ven se neodvažovali patrně to měli programem zakázáno.

„Je mi z toho hořko a úzko,“ zašeptala.

„Rozumím. Taky tě vyděsila ta zmínka o dětech...? Vrátíme se, co říkáš? Připravena na zábavu?“ mrkl Keran na společnici a zvolna se vrátili k neviditelné zóně děsu.

„Celou dobu se netěším na nic jiného,“ prohlásila statečně.

A šli do toho.

„Nebylo to tak strašné,“ vykoktala, když se ocitli na druhé straně.

„Nebylo,“ přitakal. Zkusit to ještě párkrát, už by příště snad ani nezpomalili. Nebyl ale důvod.

Potloukali se labyrintem mechanoplanety téměř šest hodin, než se nechali odvézt plošinou zpět do jejich sekce. Padli na velké a pohodlné lůžko, a když se potkali očima, Keran zřetelně viděl signál, jež znamenal: našla jsem hluché místo!

To ovšem radikálně měnilo situaci!

Oba se pochopitelně nepoflakovali po Hampoljedově planetě jen tak pro vlastní povyražení. Jak známo, triliardář omezil reálné mágy tím, že vyhladil kvantovou pěnu pod úroveň, v níž jí dokázali využít. Generátor v srdci jeho planety tak vytvářel rozsáhlé bezmagické pole. Ale Dejane i Negganka Gamm Qir předpokládaly, že generátor nedokáže udržet tlumící vliv homogenní. Bylo dost pravděpodobné, že v něm budou různé stíny a mezery, kde by se mohla reálná magie chytit kvantové síly. Takže zatímco se tvářili jako lehkomyslní turisté, Frangeris ve skutečnosti dělala průzkum.

A díky tomu že pronikli uzavírací zónou, tak našla!

Keran se vzrušeně posadil. Na co ještě čekáme? ptal se jeho pohled. Ale pobočnice maličko zavrtěla hlavou. Keran zprvu užasl, ale pak se přiměl nad tím zamyslet. Proč Negganka bleskově nevyužije šanci, kterou našla?

Odpověď nebyla složitá: může to být past.

„Aha,“ uklouzlo mu. Viděla, že pochopil, a opět maličko kývla.

Mladík složil hlavu do dlaní. To, že osoby kolem něj byly něčím jiným než za co se vydávaly, a události nebyly takové jakými se jevily, mu působilo problémy.

Frangeris se posadila také. „Měl by sis konečně odpočinout,“ řekla. „Udělám ti trochu čaje, a pak se prospi. Dám na tebe zatím pozor...“

Errata:

30.05.2021 13:21