Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

„To není obvyklá trasa do arény!“ podotkl Keran, když druhého dne letěli na gravitační plošině vnitřkem Hampoljedovy planety.

„Míříme do Hampoljedovy soukromé oblasti,“ řekl Wirken.

„Proč o tom nic nevím?“

„Nepřál si to.“

Keran pochopil, že je zbytečné se vyptávat. Po překonání několika kontrol přistáli v prostorné chodbě, odkud je bočním vstupem odvedli do zcela prázdné místnosti. Holé pancéřové stěny připomínaly vnitřek trezoru. Podlaha, pokrytá nepatrně pružným protiskluzovým povrchem šedé barvy, dávala tušit, že se ocitli na soukromém zápasišti.

Zrovna když se Keran chtěl porozhlédnout, vešla stejným průchodem z protější strany... Hampoljedova růžová chobotnička. Rázem bylo všechno jasné. Jednalo se o zkoušku, zda bude Keran hoden stát se Hampoljedovou osobní ochrankou.

„Tak tohle je, dá se říci, nejméně rovnocenný soupeř,“ řekl Wirken zaraženě.

„Co za tím vězí?“ sykl Keran. „Co mi může tahle želatinová kreaturka udělat? Co o ní vlastně víme?“

Wirken pokrčil rameny. „Nic. Pokud někdo viděl nádherky v akci, nejspíš to nepřežil. Důvodem je utajení.“

„To není fér,“ podotkl Keran. „Zatímco ona mohla studovat můj boj ze záznamů, já nemám o ní žádná fakta.“

„Hampoljedův záměr. Patrně chce zjistit, jak reaguješ na zcela neznámou hrozbu.“ Wirken znovu vzdychl. „Buď rychlý, ale ani nezkoušej vyhrát. Bude vítězstvím, pokud přežiješ... a my s tebou.“

Růžová nádherka se mezitím vláčným krokem blížila. „Zdravím, můj soupeři,“ pronesla nečekaně příjemným dívčím hlasem.

„Také zdravím,“ odvětil Keran. Vzhledem k tomu, že nádherka byla víc jak zpola průhledná a v jejím těle neviděl ani náznak nějakých struktur nebo orgánů, převládla na chvíli zvědavost. „Jak to že mluvíš, když nemáš plíce?“

Pobaveně se usmála. „Proč dýchat? Stačí znít...!“

„Je tvůj pán srozuměn s tím, že ti mohu ublížit?“

„Jinak by mě sem neposlal, Kerane.“ Mladík si všiml, že Wirken a Frangeris ustoupili ke stěně, aby nepřekáželi. Tím se v podstatě dal souboj považovat za zahájený.

„Poslyš, jak ti vlastně mám říkat?“ vykročil Keran v oblouku kolem nádherky.

„Mari. Myslíš, že ti znalost mého jména pomůže v boji?“

„To jen abych věděl, co ti napsat na náhrobek,“ ušklíbl se.

„To já takové starosti mít nemusím,“ neopouštěl jí lehký úsměv. „Až s tebou skončím, nebude co pohřbívat...“

I když jí zvolna obcházel, nádherka se ani neobtěžovala otáčet čelem k němu. Proto Keran neměl žádné výčitky, když zaútočil zezadu. Růžová Mari se však úderu vyhnula tím, že vytvořila prázdný prostor v místech, kudy letěla jeho ruka. Současně velmi zvláštním způsobem vystříkla část svého těla proti Keranovi.

Když slizovitý útvar narazil do jeho těla, jako by v něm proběhla nějaká reakce – přední část se bleskově mléčně zakalila a tvrdostí se proměnila na kámen!

Keran jen zalapal po dechu. To byl pořádný zásah. A už k němu mířil další růžový úder. Pohotově ho vykryl, ale želatinová hmota v letu obtekla jeho předloktí a nová rána ho málem srazila k zemi.

Na třetí úder nečekal a chvatně se dostal dál od prapodivného tvora. Ten do sebe bez jediného zvuku vsákl své vymrštěné údy a znovu na sebe vzal podobu dobře známé nádherky.

Keran ignoroval bolest a horečně hledal něco, co by mu napovědělo, jak z toho ven. Jak přemoci protivníka, který je beztvarý a vytváří si útočné prostředky jak se mu zachce? Hlavou mu bleskla vzpomínka na situaci, kdy si chobotničky vygenerovaly tolik očí, kolik potřebovaly. Mělo mě to napadnout hned, řekl si.

„Snad jsi neklesl na duchu, můj milý soupeři?“ věnovala mu chobotnička nový úsměv. Když chtěla, vypadala nesmírně lidsky. Tedy, až na ten materiál.

„Jak mám ublížit někomu, kdo se o mě tak dojemně zajímá?“ oplatil jí otázku.

„Snadno, podívej se!“ Mari vyrazila do útoku. Neběžela, nepopsatelně zvláštním způsobem tekla vpřed, nezachovávajíce žádný rozumem pochopitelný tvar.

Jenže Keran v té vypjaté chvíli zaslechl první tóny oné zvláštní bojové melodie. A nové podivné chapadlo, které k němu nečekaně vyrazilo, vyloženě bleskovým úderem sestřelil ještě v pohybu!

Málem by zajásal! To byl ten střípek skládačky, který mu chyběl!

Zasažené místo se okamžitě mléčně zbarvilo a ztvrdlo jak skála. Je tohle ta rozhodující vlastnost, kvůli které jsou chobotničky Hampoljedovou ochrankou? Že jejich rosolovitá tělíčka reagují na sílu rezistencí? Jinými slovy – jsou neprůstřelné ale jsou i nezničitelné?

Další dvě útočící chapadla, která se vynořila z ničeho nic, Keran sestřelil úplně stejně. Zdálo se, že Mari na okamžik zaváhala, zatímco mladík neočekávaně vyrazil do útoku.

Tentokrát chobotnička neměla čas jeho náhlé ráně uhnout. Růžová želatina se v místě zásahu bíle zbarvila a ztvrdla jako kost, ale Keran v bleskovém sledu udeřil do stejného místa podruhé, a ještě potřetí. Při každém zásahu se bělavá, tvrdá hmota rozšiřovala a čtvrtý úder, do kterého Keran dal veškerou sílu, doslova vytrhl velký, na diamant ztvrdlý kus hmoty z těla soupeřky.

Melodie Keranovi zněla plnou silou a on se nesl na vrcholu její vlny. Další a další bleskurychlé údery měnily růžový rosol v kamennou hmotu. Teď to byla Mari, která se snažila uhnout a odpoutat z boje, ale Keran jí to nedovolil. Věděl, že musí útok dovést do konce, dokud ho nesloží kyslíkový dluh!

Mrštná chapadla se míhala v protiúderech, ale Keran je srážel rovnou v letu přesnými, výbušnými údery. Bil rychleji, než růžová Mari stíhala regenerovat svou tkáň.

A v příštím okamžiku Keranova noha drtivým kopem roztříštila celý zbělený střed růžového trupu, takže se chobotnička rozdělila na dvě části!

„Stačí!“ zahřměl hlas odkudsi z prostoru. „Přijat!“

Keran zůstal ještě pár sekund v plném střehu, než si dovolil ten luxus klesnout na zem a lapat po dechu.

Bílé rány v růžové tkáni se zvolna rozpouštěly. Obě oddělené části těla vymrštily tenké výhonky, kterými se spojily a počaly se čile slévat zase dohromady. Za půl minuty před Keranem znovu stála růžová nádherka v celé své kráse.

„Velmi děkuji za lekci, která mi byla darována, můj vážený soupeři,“ řekla s úsměvem.

„Omlouvám se,“ vyrazil ze sebe mladík, „že toho poučení bylo tak málo...!“

Do zápasiště vešel nějaký majordom.

„Mistře Kerane...“ podal mladíkovi elegantní krystal.

Byla to pozvánka na slavnost.

Frangeris k němu přiběhla a nadšeně ho objímala. „To byla rychlost!“ žasla. „Někdy jsem tvoje ruce ani nedokázala zahlédnout! Prostě paráda!“

Wirken byl nadšený, ale i smutný. „Má role tu končí, Kerane. Vracím se k Magrizimům, a též děkuji za to, cos mi dal.“

„Já?“ divil se.

„Ano, ty! Jako trenér šampiona z Hampoljedovy ochranky budu slavnější než kdy předtím. Nu, dávej na sebe pozor...“

Errata:

30.05.2021 13:21