Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

„Jsem s tebou spokojen,“ řekl mu Hampoljed při hostině, na kterou měl volný přístup díky svému souboji s růžovou Mari. Konala se v nějakém jiném sále, který byl tentokráte plný bytostí, a kupodivu, syntetičtí hosté tvořili jen menšinu!

„Já se sebou také,“ odvětil Keran a mimoděk sevřel pěsti. Zničit chobotničku bylo mnohem obtížnější než rozbít tu stěnu vedle prodejny zbraní. Při souboji si tentokrát díky meznímu vypětí úplně rozmlátil klouby. Ale restaurované ruce mu připadaly ještě tvrdší a vražednější než jeho předchozí končetiny, přičemž neztratily nic ze své preciznosti a jemné motoriky.

Koutkem oka si všiml, že ho obě chobotničky sledují. Těžko na nich poznat jakoukoli mimiku, ale Keran by řekl že jedna z nich na něj přátelsky mrkla. Jenže netušil, která z nich to asi je, zda Mari či ta druhá. A není to nakonec jeden organismus, dočasně ve dvou exemplářích?

„I když mě to na druhou stranu trochu rozladilo,“ přetrhl Hampoljed jeho myšlenky.

„Proč?“

„Nečekal jsem, že najdeš způsob, jak ohrozit moje nádherky. A rozhodně ne že ho najdeš tak rychle. Moje ochranka by neměla mít slabé místo.“

„Nemá,“ poznamenal Keran.

„Jak to?“

„Nemyslím, že by bylo mnoho bojovníků, jako jsem já...“

Hampoljed se zachechtal. „Sebevědomí to nechybí, ale snad k němu máš důvod. Způsob, jakým jsi prošel psychickou bariérou která uzavírala tvůj vymezený prostor, byl také impozantní. Dosud se to nikomu nepodařilo.“

„Vždy mám úspěch – je to můj takový zvyk,“ pousmál se s pohledem upřeným na obě nádherky. Ale žádný podprahový signál se tentokráte nekonal.

„Jsi hlupák!“ prskl náhle Hampoljed pohrdavě. „Ale dnes večer to řešit nebudeme. Uvolni se, bav se, užívej si, ale neožer se dočista. Pak pro tebe ještě pošlu.“ Odvrátil se a Keran pro něj přestal existovat.

Bylo zbytečné to řešit, a tak s ramenatou Frangeris vpadl do snobské zábavy. Poté, co přetrpěl první hodinu, kdy si s ním každý chtěl potřást rukou nebo mu sáhnout na biceps, zájem o něj opadl. Vždyť byl jen pouhá věc. No sláva!

„Už jsi vyřešil vše příjemné a podstatné, takže by mohla zbýt chvilka pro tvou nedůležitou a zcela pozornosti nehodnou periferii?“ mrkla na něj pobočnice. Nabídl jí rámě a jako dva ledoborce vznešeně korzovali sálem v davu, který se před nimi ochotně rozevíral. Nakonec zastavili u rozlehlých regálů s pochutinami. Opravdu bylo z čeho vybírat.

„Hmž,“ udělala Fran jen tak, zatímco si nakládala na zlatý tácek. Mohlo to znít jako spokojené zavrčení nad jídlem, ale byl to signál. Hluché místo žádné, sdělovala.

Sedli si k jednomu stolku a nechali si ho vylevitovat trochu výš, aby je pořád někdo neotravoval. Frangeris trochu zamyšleně porcovala svou pečeni a přejížděla očima po sále.

„Kohokoli z tří čtvrtin zdejších páprdů bych dokázala za dnešní večer sbalit,“ poznamenala náhle.

„Nemám proti tomu ani to nejmenší,“ odpověděl.

Překvapeně se otočila.

„Neplánuji ti utéci, můj spolubojovníku!“ usmála se. „Jen zvažuji rozšířené varianty.“

„Rozumím ti,“ odvětil. Každý kdo by jim možná chtěl pomoci, i kdyby jen proto, aby dostal Frangeris do postele, mohl být dobrý. Keran přemýšlel o tom samém, když si ho předtím chodily prohlížet ty vyfintěné paničky a slečinky.

Krátce se potkali očima. Taková aktivita nebyla sice přímo domluvena, ale zakázána také ne. Byla by to improvizace, před kterou Dejane varovala, nebo nebyla?

Frangeris ukrojila další sousto a znovu na sebe pohlédli. Zapojování vnějších lidí se odkládá. Měli bychom hledat další hluché místo, znamenalo to.

Vtom se zpod okraje plošinky vynořil jeden majordom. „Omlouvám se velice, že ruším, mistře Kerane. Pán tě volá.“

Vzal Fran za ruku a přestoupili na jeho plošinu, která opatrně a obratně vykličkovala ze sálu a odnesla je do složité spleti prostor. Cesta byla dlouhá a jak zde bylo zvykem, plná kontrol. Nakonec plošina přistála na nevelikém portu, který byl přilepen na honosné kolmé stěně jednoho z vnitřních paláců.

Na přistávací ploše stála osmičlenná stráž.

„Ty zůstaneš zde,“ řekl důstojník Keranově společnici.

„Nezůstane,“ oponoval mladík.

„Ale zůstane,“ ujistil ho přezíravě.

Keran vydechl a velmi provokativně si celou hlídku prohlédl. „Opravdu mě chcete rozzlobit...?“

Důstojník se letmo ohlédl a na rtech mu zahrál pohrdavý škleb. „Mistře Kerane, umíš počítat, viď. Je nás tu osm...!“

Keran přikývl. „Ano. POUZE osm,“ zdůraznil krvelačně.

Všichni ihned uskočili dozadu a namířili na něj zbraně. Zasmál se: „Myslíte, že by vám tohle pomohlo?“ Pak obejmul Frangeris kolem jejích mohutných ramenou. „Ale udělám to jinak: když nepůjde má periferie, nepůjdu ani já. Ohlašte to svému pánovi.“

Důstojník zbledl. Nejspíš teprve nyní plně pochopil, jaké má Keran postavení. A v otázce kdo by to u Hampoljeda vyhrál v případném sporu, nebylo o vítězi pochyb.

„Možná,“ připustil, „bychom mohli udělat výjimku. Po důkladné prohlídce by...“

„Neprotahuj to,“ zavrtěl mladík hlavou.

„Můžete dál,“ vzdal to.

„Rozumné rozhodnutí,“ pochválil ho, a vstup je propustil dovnitř.

„Žasnu, jak dlouho mě s sebou ještě dokážeš propašovat,“ usmála se Frangeris zdrženlivě.

„Tak dlouho, jak to půjde,“ opáčil.

Ještě dvě hlídky minuli, ale patrně už byly poučeny a nic nezkoušely. Dlouhou, úzkou chodbou, patrně finálním bezpečnostním a detekčním koridorem, došli do nevelké komnaty, plné rozzářených projektorů.

Kromě Hampoljeda tam byli jen tři muži, dvě ženy a jeden stroj, tedy správněji umělá bytost. A pochopitelně, obě nádherky.

„To byla doba!“ zavrčel Hampoljed. „A periferii vyhoďte!“

„Fran tu zůstane,“ řekl Keran odvážně.

„Ven!“ vykřikl Hampoljed zuřivě. Z honosné výbavy tajného salónu vystoupili čtyři lokajové a chvatně vyrazili vykonat pánův rozkaz. Tentokrát se mladík nerozpakoval: srazil je k zemi během půltřetí sekundy. Zbyly z nich rozlámané hromádky technických komponent a roztrhané syntetické kůže.

„Kerane! Ty tupoune!“ zařval Hampoljed. Bylo vidět, že by ho nejraději okamžitě nechal zlikvidovat, ale hrál v jeho plánech důležitou roli a tak se ovládl.

„Tak tohle je, prosím, můj nový objev,“ obrátil se hořce a současně pyšně k ostatním. „Naprosto dokonalý bojovník! Jeho schopnost vítězit je nepopíratelná. Ale jinak je to primitivní zvíře, ovládané svými nízkými pudy a emocemi.“

Keran stále čekal na spásný pocit, kterým by mu jeho instinkt dal najevo, že je pravá chvíle Hampoljeda zlikvidovat, ale ten nepřicházel. Musel tedy dál hrát svou hru.

„Nic snazšího, než mu předělat mozek,“ řekl mezitím upjatě jeden z mužů. „Uděláme z něj vše, co budeš chtít.“

„No jasně, Polkriwome,“ prskl Hampoljed. „Nevědomky přitom poškodíš nějakou jeho asociovanou schopnost a díky tomu příště třeba selže. Zapomeň.“

„Byl to jen návrh, pane.“

„Ech!“ Hampoljed popošel stranou, vzal jednu číši a mlčky popíjel. Nikdo ho nerušil.

„Setkal ses někdy s magií, Kerane?“ tázal se náhle.

Keran se měl správně při takové otázce leknout, nebo aspoň zaváhat. Navzdory tomu, ke svému vlastnímu překvapení, hladce zalhal: „Pokud vím, tak ne...“

A prošlo mu to!

„Je to nebezpečná věc... velmi nebezpečná. A myslím, že tys ten pravý, kdo se jí dokáže postavit. Nejsi ani tak děsivý, jako nesmírně atypický a vynalézavý bojovník. Prostě si umíš za všech okolností poradit, to je tvá deviza. Potřebuji někoho takového, pokud by mě něco přimělo vydat se mimo mou bezpečnou zónu. Proto tě nyní oficiálně jmenuji třetím členem mé stráže.“

„Rozumím,“ přikývl mladík. „A moje periferie?“

„Nic mi do ní, hňupe!“

„Dobrá. Co je v plánu?“

Vypadal trochu překvapeně. „To tě nemusí zajímat!“

„Musí. Aspoň rámcová představa mi pomůže orientovat se.“

Pokýval hlavou, uznal námitku. „Zítra nastane zlomový den. Lord Hórgandév vyhraje Trallongajský turnaj a následně strhne vládu nad Soustavou planet pod svou moc. A my se v místním hvězdném sektoru chopíme vlády spolu s ním. Všemi prostředky.“

Jen mlčky přikývl.

Hampoljed se otočil se k dalšímu. „Lorde Gisorlobe, postaráš se o všekrálovnu Zummurr. Myslím, že cena kterou si řekla, je přemrštěná a já k smrti nerad uzavírám nevýhodné obchody.“

„Provedu,“ odvětil oslovený.

„Zafrodebulle, postaráš se o očistu mého světa,“ udílel další rozkazy. „Budeš postupovat neohroženě a nelítostně. Seznam těch osob, jež máš ušetřit, dodám v pravý čas.“

„Můžeš se na mě plně spolehnout,“ řekl robokníže.

„Ty, Archáne,“ podíval se na třetího muže, „zajistíš právní stránku věci.“

„Bez obav. Máme vše dokonale připraveno.“

„A vy,“ obrátil se k oběma přítomným dámám, „budete naše tajná záloha. Sledovat v pozadí co se děje a hlásit, nebo rovnou konat. No a Kerana si ponechám u sebe. Bude první sled mé ochranky.“ Pootočil se k mladíkovi. „I se svou periferií. Běda ti ale, jestli se do ní budeš připojovat místo toho, aby ses staral o mou bezpečnost.“ Ani nezvýšil hlas. On byl ten, kdo věci říkal, a všichni kolem poslouchali.

„Rozumím,“ přikývl Keran smrtelně vážně.

„Přemístil jsem tvé komnaty vedle svých. Nediv se tedy, že poletíš jinam.“

„Beru na vědomí.“

„Všechno jasné?“ tázal se stroze.

„Rozumíme, pane,“ odvětily dámy téměř nastejno, a ostatní zřetelně kývli.

Hampoljed je všechny přejel studeným pohledem. „Já jsem koordinátor. U mě se sbíhají všechny informace a já budu udělovat úkoly tak, aby působily v souladu za všech okolností. Neúspěch nepromíjím. Dotazy?“

Nebyly žádné.

„Jděte po svém a čekejte na můj signál,“ propustil triliardář společnost spiklenců.

Errata:

30.05.2021 13:21