Keran ležel na „nádraží“ a podřimoval. Službu měla zrovna Mari, zatímco Sit odpočívala v jiném lehátku, v němž spíš připomínala mělkou misku plnou želatiny.

V polospánku v hlavě probíral všechny události a z nich vycházející možnosti. Jedno bylo jisté: kostky byly vrženy a zbývalo jen čekat na spouštěcí impuls. Jak ho ale poznat? Co když jeho instinkt v bezmagickém poli postupně vyhasl?

Frangeris s ním tentokráte nebyla.

Ukázkově jí zmlátil, řval na ní hodně divoce, a nakonec jí vyhodil z příbytku. Bylo to nemilé, ale nutné divadlo, jinak to nešlo. Náhlé vzplanutí nenávisti byl jediný srozumitelný důvod, aby se dívčina nepřítomnost nezdála podezřelou. Podle domluvy nyní seděla v jednom malém baru těsně u třetího objeveného hluchého místa v protimagické ochraně, čekajíc na pravou chvíli. Poslala ke všem čertům už pět elegánů, kteří se pokusili osamoceně sedící krásku svést, a pomalu se hotovila udělat totéž se šestým. Přemýšlela právě, zda je lepší sedět o samotě, nebo s někým, s kým sedět nechce, když se náhle v její hlavě objevil útržek hlasu i vjemu!

Magie!

Gamm Qir zachovala klid jen s nejvyšším úsilím, protože to byl bezesporu zlomek magické komunikace, a jeho autora by poznala, i kdyby byla mrtvá. Byla jím Dejane!

Pro její inteligenci bylo hračkou sesadit si nový fakt do souvislostí. Hampoljedovo antimagické pole obsahuje nejen hluchá místa, ale zřejmě i kluzné poruchy, které „putují“ náhodně po hlídaném prostoru. Takže hluchá místa rozhodně nebudou past, protože jinak by se poruchy neobjevovaly. Konstruktéři generátoru se prostě spokojili s teoretickými simulacemi, možná provedli několik kontrolních měření a tím skončili. Ovšem praxe je jako nezřídka trochu jiná. Krátce to zvážila. Právě odbíjela místní půlnoc. Události už jistě byly v pohybu. Pokusem tedy nic nezkazí.

Vstala.

„Copak, můj anděli?“ podivil se ctitel. „Snad někam nechvátáš?“

„Doprovodíš mě?“ usmála se. Věděla, že ji Hampoljedův systém neustále sleduje, tak jako vše v jeho mechanoplanetě. Natěšený elegán se tak hodil k maskování.

„Velice rád!“

Trochu ostýchavě mu podala ruku a jakoby náhodně se vydali k hluchému místu.

Mladý svůdce něco žvatlal, ale téměř ho nevnímala. „Mám tu svou plošinu, s radostí tě svezu kam budeš chtít!“

„Super,“ usmála se. „Ale až za chvilku, ano?“ Zlehka se k němu přimáčkla a zacouvala s ním přímo do hluchého místa.

„Jsi... úžasná!“ vydechl elegán, překvapen její reakcí.

„Vážně...?“ prohloubila úsměv se a napojila se na energii kvantového pozadí prostoru.

»Tak slyší mě někdo?« naskočilo okamžitě telepatické spojení zvenku.

Frangeris se nemusela představovat. »Povídej!«

Dejane také neztrácela čas. »Keran?«

»Čeká na svou chvíli.«

»Už nastala. Hórgandév.«

Náhle se chodbou rozezněly sirény. Gamm vypadla ze soustředění. Hrome! Už je to tady!

Ve stejné chvíli Hampoljed vlétl do svého „nádraží“.

„Stráž!“ zařval.

Keran i obě nádherky k němu okamžitě přistoupili.

„Jdeme,“ řekl krátce a zamířil k jinému průchodu. Za ním byla dopravní plošina, ale od pohledu koncipovaná pro nouzové situace. Naskočili, zezadu se přes ně uzavřel kryt, a odstartovali.

Situace asi byla vážná. Plošina nabrala rychlost a řítila se vnitřkem Hampoljedova umělého světa jak splašená. Když prolétala dlouhé, přímé úseky, ještě prudce přidávala na rychlosti.

Míříme k okrajovým sekcím, uvědomil si Keran. Proč?

Náhle se koridor rozevřel a on rázem pochopil, že je všechno dočista, ale úplně jinak než čekal nejen on, ale i Hampoljed.

Ocitli se v obrovském hangáru, v němž kotvila od pohledu skvělá, dobře vybavená i vyzbrojená loď.

A její nástupní a nákladní rampy se právě uzavíraly!

„Pán a doprovod je tu!“ vykřikl jeden důstojník v okamžiku, kdy plošina pronikla dovnitř lodi. Hned za nimi se vstup uzavřel.

„Zavřeno! Potvrzuji!“ hlásil kamsi důstojník.

„Vítej na palubě, pane!“ přihnal se pak k nim.

Byl to android.

„Co se děje?“ dovolil si Keran vznést dotaz.

„Odlétáme!“

„Proč?“

„Jdeme!“ utnul hovor Hampoljedův hlas.

Pomocí různých přemísťovacích prostředků zamířila celá skupina rovnou do lodního velína. Uvnitř lodi panoval horečný ruch, bylo znát že se startuje narychlo, nejspíš zcela neplánovaně. Na důležitých místech stáli strážní roboti se zbraněmi.

Konečně byli v řídící místnosti.

Kromě Hampoljeda, nádherek a Kerana byl ve velínu kapitán, dva důstojníci, pilot, navigátor a technický náčelník. Gigantický dok byl otevřený a loď právě opouštěla Hampoljedův umělý svět. Co se to u všech sluncí děje?!

„Kdo mě seznámí se situací?“ hodil Keran otázku do vzduchu.

„Neruš!“ opakoval Hampoljed své doporučení.

„Už jednou jsem řekl, že když neznám situaci, nemohu reagovat optimálně!“ odsekl mladík.

Hampoljed se na okamžik zamyslel. „Ty,“ ukázal na důstojníka. „Ujmi se ho.“ Obrátil se ke kapitánovi. „Už budeme na dostřel?!“

„Nejde to tak rychle, pane. Ještě dvě minuty dvacet,“ odvětil velitel lodi.

„Tak sebou hoďte!“

„Diplomatická sekce pět žádá o spojení!“

Hampoljed se nadechl. „Odmítnout!“

„Robokníže volá!“

Nové vteřinové zvažování. „Odmítnout!“

A Keran v ten moment uslyšel dobře známou melodii.

Nenápadně se na Hampoljeda podíval. Ne, tohle nebylo v pořádku. Nejen celá situace, ale hlavně jeho chování. Každé jeho reakci předcházela nepatrná prodleva!

Nikdo kromě Kerana si toho nejspíš nevšiml. Vypadalo to, jako by triliardář byl myšlenkově napojen na nějakou rozsáhlou síť a vždy se jí nejdříve skrytě zeptal, než odpověděl. Ale vždyť byl i předtím napojen na infosféru svého světa, a to bez sebemenší prodlevy. Že by to nyní bylo nějaké krizové opatření?

„Jsme ve válce,“ sdělil mu mezitím tichým hlasem důstojník, který k němu přistoupil. „Lord Hórgandév byl na Trallongajském turnaji zabit. Jeho impérium se právě rozpadá. Naši dosavadní spojenci, zákonodárce Archán, robokníže Zafrodbull a další, se pokusili zbavit pána a uchvátit moc pro sebe. Přesunuli jsme se na jachtu, a nyní provádíme odvetnou akci.“

„Pozoruhodné!“ pokýval mladík hlavou.

„Ještě nějaké dotazy?“ tázal se důstojník škrobeně.

„Kdy bude snídaně?“

Muž vykulil oči.

„To byl žert, důstojníku.“

„Příště bez žertů,“ zavrčel a odebral se zpět ke svému pultu.

„Pane, za půl minuty jsme na přímý dostřel!“ hlásil kapitán.

„Palte hned jak to bude možné!“ reagoval Hampoljed. „Co torpéda?“

„Dopadnou za minutu, za tři minuty a za osm minut, pane.“

A v ten okamžik Keranovi – opožděně, ale přece – došla jiná, nesmírně divná věc, které si nikdo nevšiml. Obě nádherky, které dosud vždy stály Hampoljedovi věrně po boku, se nyní poklidně opíraly o nosníky v zadní části velína! Službu měl sice zrovna on, ale kolem řádí výjimečná situace a nádherky si jen tak lelkují někde vzadu?!

Střípky mozaiky se mu sesadily rychlostí blesku. Důsledek byl šokující. Ten, koho vidí před sebou, NENÍ skutečný Hampoljed!

Než si to srovnal v hlavě, už volně kráčel k nádherkám, a jeho instinkt ho přímo pálil.

Všimly si ho a nenápadně se posunuly blíž k sobě, jako by chtěly chránit... co? Vždyť tu nikdo není! Přece se Hampoljed nestal neviditelným! No ovšem, došlo mu to. Tak se chová stráž hlídající nějaký vchod. Jenže za nádherkami byla jednolitá stěna...

„Máš službu, Kerane,“ promluvila jedna z nádherek. „Tvé místo je vpředu po pánově boku.“

„Něco mě napadlo,“ odvětil. „Sleduj!“ Naznačil úder. Když chobotnička bez sebemenšího překvapení reagovala, „naklepl“ si pěstí v chapadle tužší místo, přidržel si jí a úplně potichu řekl:

„Tak kde je?“

Nádherka ho dalšími dvěma chapadly pevně uchopila za pravý loket a přitáhla si ho níž. „Je uvnitř,“ slyšel jasnou odpověď.

„Torpéda odpálena!“ hlásil mezitím technický náčelník v přední části velína.

„Palte další hned jak to půjde!“ nařizoval Hampoljed. „Nechci aby unikl ani jeden z nich!“

Mladík se poohlédl. Čelní projekční stěna ukazovala, jak torpéda míří k jakési sekci na povrchu. Ale vždyť to je dok! Podobný, z jakého právě odstartovali! Pochopil, co se děje: Hampoljed uprchl a teď ničí lodě svých soupeřů. Důvod mohl být jen jeden: nechá své sídlo explodovat a nechce, aby se někdo zachránil.

A princezna je někde v nitru planety!

Druhá nádherka mezitím uchopila levou Keranovu ruku a pomalu jí páčila kamsi dolů. Co blázníš, chtěl říci, vždyť s tebou se neperu! Chtěl se vzepřít, ale první nádherka mu v pohybu zabránila. Navíc chytila jeho krk a táhla hlavu také ještě níže

No ovšem. Jak jsou některé věci prosté!

Když stál, nebylo to vůbec vidět, ale když ho obě chobotničky přiměly sklonit se dolů, náhle zřetelně viděl plochu s rozdílným odrazem, která rýsovala na stěně mezi oběma nosníky jasný tvar dveří. Tajný průchod!

„Jak ho otevřu?“ sykl.

Levá nádherka mu zacukala chycenou rukou a přitiskla mu jí zlomkem sekundy jakoby mimoděk na stěnu. A v místě doteku byla stěna prasklá!

Samosebou to nebyl zlom, ale nepatrně nerovný okraj skvěle maskovaného otevíracího čidla.

„Co tam zas vyvádíš, Kerane!“ zalehl k nim zlostný Hampoljedův hlas. „Nemáš se starat o mě?!“

„Zrovna se starám,“ opáčil mladík a jemně odstrčil nádherky od sebe. Čekaly to – využily jeho odstrčení a ladně se zpola naklonily s gestem, jakoby mu dávaly přednost ve vstupu. Jasnější signál nemohl dostat. Nadechl se a stiskl neznatelný senzor.

Tajné dveře hladce zajely do stěny. V malém přístěnku, na prosté sedačce před několika virtuálními infopanely, se krčil Hampoljed! Vstup byl lemován třemi paprskomety. Triliardář právě překonal šok ze svého prozrazení a jeho ruka chvatně zamířila ke spínači, o němž nebylo pochyb že spustí palbu.

Keranova noha vylétla rychlostí blesku a Hampoljedova hlava se s mlaskavým křupnutím rozmázla o stěnu za ním.

„Jo!“ vykřikla nádherka vpravo a provedla svým chapadlem velmi dobře rozpoznatelné bojovnické gesto „well done“.

„Jo!“ přidalo se její dvojče úplně stejným způsobem.

A vtom se to strhlo.

Errata:

30.05.2021 13:21