S o r k y zbraně prokleté planety Gíjó Sorky   (GSMB - Galaktické Společenství Myslících Bytostí 5) Science fiction Václav Semerád © 1992 Václav Semerád, (1966 Přelouč-1992 Praha) Nakladatelství: Autobus Prázdniny na Momoroi

 Příběh Ludvy a Janky byl v dějinách GSMB výjimkou.

 Ale významnou!

„Pozdravujte tátu!“

„Vážně si myslíš, že bychom mohli zapomenout?“

To byla poslední slova, než se dveře uiku, transportní kapsle Transgalaktické dopravy, syčivě zavřely. Mladá žena, stojící za zábradlím, je volala na dvě děti, které se už dychtivě hrnuly zaujmout svá místa. Až v posledním okamžiku je zachytila stewardka, když se hnali na opačnou stranu chodby, než měli sedadla. Byl nejvyšší čas, dispečeři nemají rádi zpoždění a jak se tváří, když k němu dojde, o tom se už napovídaly celé legendy.

Čtrnáctiletý tmavovlasý Ludvík, štíhlý kluk s krátkými šedými letními kalhotami a se strakatou rozhalenou košilí zapadl do svého sedadla okamžitě, ale jeho o rok mladší sestra Janka, drobnější blondýnka v bílé halence s krátkými rukávy a s modrou sukénkou měla menší problémy. Sama by se také usadila hned, jenže zrzavý psík, kterého měla v náručí, se začal náhle vzpouzet, hrabat nožkami a kňučet. Pochopitelně – bylo to ještě štěně, dosud cestovalo nanejvýš s Jankou a s její matkou malým osobním letadlem gryulem na nákup.

„Hodnej Gringo, tiše, hodnej pejsek,“ napomínala Janka marně psíka.

„Chvilku si ho přidržte, slečno, všechno bude v nejlepším pořádku,“ usmívala se stewardka. Pak odběhla, byl už téměř čas odletu a ona určitě neměla v plánu odcestovat s nimi. Na Zemi se kdysi vedly diskuse, zda by přece jen nebylo lepší, aby se o cestující staraly tytéž stewardky po celou cestu, jako kdysi v pravěku letecké dopravy, kdy stewardky skutečně létaly spolu s cestujícími. Mnohým lidem ze Země se dlouho zdálo nezvyklé, že stewardky cestující jen uvádějí na místa a každá stanice má vlastní personál. Jenže Transgalaktickou dopravu mělo Galaktické společenství dávno předtím, nežli se k němu Země vůbec připojila – a i pak představovalo obyvatelstvo Země jen kolem pěti procent Společenství. Pokud by chtěl někdo prosadit nějakou změnu, musela by být tak dobrá, aby se k jeho návrhu přidalo patřičné množství okolních světů. Cestování nadprostorem bylo ostatně kratší než příprava cestujících k letu, nebyl tedy ani důvod zavedené zvyky měnit – zejména když byly starší než pozemské pyramidy.

Sotva se kapsle otřásla slabým zaduněním uzavírajících se staničních vrat, ozval se zvuk podobný povzdechu a kabinka se na okamžik propadla dolů, aby v témž okamžiku znehybněla. Křesla se zhoupla skoro až k dorazům, ale to bylo vše. Jako kdyby celá kapsle náhle poklesla o metr.

„Panstvo – jsme na místě, vystupovat!“, prohlásil Ludvík a rychle si rozepínal popruhy. Janka si také rozepla pás, ale psík se začal tolik škrábat z jejího náručí, až měla co dělat, aby ho udržela.

„Gringo, fuj!“ plísnila ho Janka. „Nech toho!“

„Je to hloupej pes,“ mínil Ludvík.

„Je ještě moc malý,“ omlouvala ho Janka.

„Aby se ti zase nepočůral na sukni,“ odfrkl si Ludvík. „Já nevím, co tam s ním budeme dělat.“

„Gringo se chce taky podívat do vesmíru,“ hladila psíka Janka. „Viď, Gringo, pejsánku...“

Gringo se konečně uklidnil. Všichni tři pak opustili kabinku a hrnuli se ven. Chodbička kapsle transportéru byla plná lidí – a kromě nich tu byly i čtyři chobotnicovité bytosti z Uxu a dva Nontové, podobní malým, černým panterům. Když je Gringo spatřil, začal opět kňučet a schovával se za Janku.

„Já jsem ti říkal, že to bude problém,“ pokračoval Ludva v rýpání. Nemluvil přitom mateřštinou, ale galaktickou řečí Bar, takže mu jistě rozuměli všichni okolo.

„Když on se jich bojí,“ odsekla Janka rovněž v řeči Bar. „Ještě nikdy neviděl mimozemšťany, co má dělat?“

Jeden z panterovitých Nontů se ohlédl a vycenil své dlouhé zuby, což u těchto bytostí znamená úsměv. Gringo to ale pochopil jako výstrahu, zpanikařil a zase se snažil schovat. Nonta neřekl nic, bylo vidět, že má pro pozemskou milovnici zvířat celkem pochopení. Jistě na Zemi nebyl poprvé.

Konečně prošli vstupními dveřmi a octli se ve velké hale Centrálního nádraží Transgalaktické dopravy planety Momoroi, jak jim hlásaly veliké nápisy v jazyce Bar. Janka se bezradně rozhlížela po obrovské hale s desítkami nástupišť. Současně se ozvalo písknutí jejich náramkových komunikátorů, jak Ludvova, tak Jančina. Ludva stiskl tlačítko potvrzení a na displeji si přečetl vzkaz.

„Máme jít do haly G,“ obrátil se na Janku.

„Já vím,“ opáčila, mezitím se také stačila podívat. „To musíme vlevo.“

Od chvíle, kdy opustili uik, byly jejich komunikátory pod řízením centrálního robota, který jim na displeje zobrazil šipky, ukazující nejkratší cestu. Oba sourozenci bez meškání zamířili označeným směrem. Janka stále držela psíka v náručí. Zkusila ho sice postavit na zem, ale Gringo se jí neustále motal pod nohama a hledal úkryt před všemi neznámými věcmi a bytostmi kolem.

„Hloupej pes,“ komentoval to opět lakonicky Ludva.

„On za to nemůže,“ omlouvala ho Janka.

V hale G na ně čekala stewardka, aby je zavedla do jiné transportní kapsle. Tam, kam letěli, nevedla ze Země pravidelná linka, měli to tedy s přestupováním.

„Kdy poletíme?“ zeptal se jí Ludva.

„Chcete se zdržet?“ zeptala se jich stewardka vlídně.

„To ne – já jen kdy bude odlet,“ vysvětloval Ludva.

„Hned, jen co se usadíte,“ usmála se na ně. „Ach tak, vy to asi nevíte... na stanici Rugar žádná pravidelná linka nelétá, tatínek vám zaplatil speciál. Odtud z haly G odlétají jen speciály – proto je tu takový klid. Máte tak výhodu, nemusíte spěchat.“

Janka s Ludvou ale očividně spěchali a stewardka proto s úsměvem odešla. Krátce poté se podlaha transportní kapsle opět o metr propadla – a byli na stanici Rugar na opačné polokouli planety. Oba sourozenci ihned vyskočili a běželi k východu. A tam –

„Tati!“ vykřikl Ludva.

„Tady jsme!“ volala Janka.

O naleštěné kovové zábradlí před nástupištěm se opíral vysoký světlovlasý muž v pracovní kombinéze. Když uviděl děti, roztáhl náruč a v několika okamžicích už oba objímal.

„Tak jste tady,“ opakoval šťastně. „Pojďte, divoši, ať uvidíte konečně můj bungalow.“

Museli si vyzvednout zavazadla, ale kufříky jim vyzvedli ze zavazadlového prostoru kapsle roboti a jeden malý robotek jim je brzy přivezl. Okamžik poté je děti držely v rukou a vyšly s otcem světlou chodbou ze stanice.

„Vy tady nemáte stewardky?“ divila se trochu Janka.

„Co by tu dělaly?“ usmál se táta. „Sem létá jeden uik týdně, na celou stanici stačí správce. A ten ještě neopustil velín, co se pamatuji. I dveře otevírá na dálku.“

„A co tam dělá, když sem celý týden nic nepřiletí?“

„Říká se, že hraje šachy,“ odpovídal táta, zatímco dával kufry na zadní sedadlo gryulu. „On pořád doufá, že konečně vyhraje celoplanetární šachovou ligu. Většinu času prosedí u svého počítače a vymýšlí nové varianty. Ale docela to umí, předloni byl třetí, loni druhý.“

„To by měl být příště první...“ podotkla Janka.

„Já bych mu to přál,“ zamyslel se otec. „On je to sice divný morous, ale když je potřeba, udělá pro nás všechno.“

Nasedli do pětimístného gryulu, zaobleného letadla bez křídel, běžného všude po Společenství, jenže s okny z tmavého skla, prozrazujícího zdejší horké podnebí. Vznesli se kolmo do výšky a brzy opustili úzký okruh plantáží kolem osamělé transportní stanice, ocitli se nad lesem a s výjimkou krátkého letu nad hladinou velkého jezera pod sebou neviděli nic jiného, než gigantické modré chuchvalce obřích stromovitých lišejníků, jaké rostou jen na planetě Momoroi. Nakonec právě tak pomalu a svisle přistáli na nevelké plošince těsně pod vrcholem jakési hory. Museli přistávat opatrně, na nevelkém prostoru se tu tísnily tři další gryuly, ale pro lehké antigravitační letadlo nebyl problém zaparkovat na centimetr přesně.

Stranou stála obrovská bílá cukřenka – to přirovnání Jance samo přilétlo na mysl, když spatřila budovu výzkumné vědecké stanice, kde jejich otec pracoval. Budovu sem zřejmě posadili letadlem, kolem byly nejen nízké keře, ale i velké stromy, které by jinou cestu než vzduchem nedovolovaly.

„No – a jsme tu,“ prohlásil otec. „Už se na vás všichni těšíme. Inn Gawatulová pro vás udělala velký dort, ale musíte dělat, že o ničem nevíte a jste překvapení.“

Nesmírné překvapení Ludva ani Janka nemuseli nijak hrát. Inn Gawatulová byla Nonta – černá kočka, chodící po zadních nohou, s téměř lidskýma drobnýma rukama, vysoká jeden a půl metru a oblečená do šedozelené kombinézy. Dort skutečně svým hostům na uvítanou přinesla, ale čekalo je další překvapení. Ačkoli vypadal téměř pozemsky, chutnal jinak, než se dalo podle jeho vzhledu čekat. Ne že by se nedal jíst – taková impertinence ani nepřicházela v úvahu, ale místo sladké, máslové chuti pocítili všichni, kdo ochutnali první sousto, ostrou chuť párku s hořčicí. Ale nakonec – dort všem chutnal výborně, byl správně horký a jen se po něm zaprášilo. Inn se usmívala pod vousky a docela samozřejmě přijímala gratulace k tomuto báječnému nápadu.

Výzkumná stanice se zabývala sledováním velice vzácných horských hadoještěrů, kterým podle statistik hrozilo do deseti let vyhynutí, nepodaří-li se zastavit klesající počty jejich populace. Zákony byly v takovém případě přísné. Která civilizace nedokáže zachovat původní genofond planety, ta po několik dalších tisíciletí nedostane příležitost kolonizovat další světy. Nesměla by pak ani vysílat vlastní průzkumné výpravy a byla by v nevýhodě, neměla by šanci objevit ani technické planety. Jedinou výjimkou byla Země, které prominuli vyhynutí několika druhů dokonce na vlastní planetě, ale jen díky tomu, že ostatní bytosti uznaly neoprávněnost zpětného působení zákonů. Co už se stalo, stalo se – ale další případy by s takovou shovívavostí počítat nemohly.

Problém byl v tom, že hadoještěry lovili ptáci, vysazení kolonisty. Ti se na zákony neohlíželi, nezajímalo je, zda jsou či nejsou hadoještěři chránění, zajímalo je jen, jak chutnají – bohužel jim zachutnali nějak příliš. Zpočátku bylo nutné namontovat kolem hnízdišť samonaváděcí lasery, které ptákům způsobovaly bolestivé rány a donutily je vzdát se naděje na snadnou kořist. Toto okamžité řešení se ale nemohlo stát trvalým. Právě tak bylo nepřípustné použít trvalé genetické mutace, která by zvýšila přirozenou ostražitost těchto příliš důvěřivých tvorů.

Ludva s Jankou se dostali na základnu v době, kdy už se zdálo, že konečně nastal kýžený obrat. Letošní snůška vajec byla velice početná a všechno nasvědčovalo tomu, že snažení výzkumníků bude mít úspěch. Uvažovali dokonce o tom, že by snad mohli hadoještěry z jejich poslední bašty vysadit zpátky na místa, kde již byli vyhubeni.

Pozemské děti všichni členové základny vřele přivítali. Kromě jejich otce, dosud jediného pozemšťana, a Bardžanů, kteří se od Evropanů vlastně lišili snad jen tmavší pletí, byli na základně čtyři ne-lidé z Nonty. Ludva i Janka museli slíbit, že nebudou škodit místním zvířatům a do rezervace s hadoještěry nevstoupí ani na krok, aby vzácné tvory nerušili, ale to nebyly těžké podmínky. Zdejší zvířata nebyla nebezpečná lidem ani psíkům, takže se děti mohly bez dozoru procházet v místních lesích, koupat se v jezeře či objevovat tajemství podzemních jeskyň. Měly létací nárameníky, takže je nemohl ohrozit ani pád se skály nebo do jeskyně. Janka se starala, aby se nic zlého nemohlo přihodit ani Gringovi. Nikomu nevadilo, že byl s nimi psík, který se nakonec naučil plavat v průzračné vodě jezera, ačkoliv se mu to zpočátku nelíbilo, naopak se odnaučil stále se schovávat za Janku a kromě toho během prázdnin i znatelně povyrostl – bylo to přece ještě štěně.

„Tady je tak krásně,“ říkali si Ludva s Jankou každý večer před usnutím.

Každým večerem se však neúprosně přibližoval konec prázdnin a s ním i okamžik rozloučení. S tátou, ale také s pohostinnou planetou Momoroi.

Errata:

10.08.2021 11:04