Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

GÍJÓ

Všechno ve vesmíru má svůj konec a tak nastal obávaný čas návratu. Ani Ludvovi, ani Jance se samozřejmě domů nechtělo, ale co se dalo dělat, na oba už čekala škola, shledání se spolužáky – ale co bylo nejlepší, už vloni předem ohlašovaný společný školní výlet na planetu Ux, kam se nejezdí každým rokem a kam se všichni těšili. Ux je totiž domovská planeta velice zvláštních bytostí – inteligentních chobotnic. Jistě je možné tyto bytosti potkat i v Praze, ale něco jiného je setkat se s nimi v jejich domově, kde je naopak neobvyklé spatřit dvounohé tvory.

Táta je dovezl svým gryulem k transportní stanici. Chvíli se ještě dohadoval s nabručeným správcem, musel také platit transport, ale nakonec se včas přišel s dětmi rozloučit.

„A koukejte mamince pomáhat, místo zlobení,“ napomínal je ještě předtím, než se zavřely dveře transportní kapsle.

Opět je nikdo neusazoval do sedadel – nebyla tu přece žádná stewardka, jako všude jinde. Zdejší stanice byla téměř opuštěná, pokud nepočítali správce. Bylo to tak mnohem zajímavější, než na jiných trasách. Ludva s Jankou si mohli dokonce vybrat, kam se posadí, i když to bylo celkem jedno. Také Gringo zaujal své místo u Janky na klíně mnohem klidněji a bez kňučení.

„No vidíš, že si zvykl,“ oznamovala Janka vítězoslavně bratrovi, když se zhoupla podlaha a oba si začali rozepínat pásy. Psík se tentokrát zachoval statečněji než při minulém letu, i když se mu nezvyklé zhoupnutí příliš nezamlouvalo.

„Však taky o nic nejde,“ bručel Ludva. „Ten kousek snad ani nestál za řeč.“

První část cesty měli za sebou. Byla krátká, pokud se může srovnávat cesta na opačnou polokouli planety s více než sto dvaceti světelnými lety, které je teprve čekaly. Ovšem, pro cestování Transgalaktickou dopravou nebyla rozhodující vzdálenost stanic, ale kapacita nástupišť. Proto byly pravidelné linky, většinou plně obsazené, levnější než speciály, i když vedly na větší vzdálenosti.

Ludva s Jankou došli k východu z kapsle. Disciplinovaně se zastavili a čekali na stewardku. Nikdo však neotvíral dveře a to bylo divné. Chvíli oba jen tak postávali, pak ale Ludva ztratil trpělivost.

„Oni by nás tu snad nechali tvrdnout třeba půl dne!“ řekl nepřívětivým tónem a stiskl nouzové tlačítko vedle dveří.

Zasyčel stlačený vzduch a šedivé dveře transportního uiku se otevřely. V hale bylo příšeří, skoro tma. Vůbec to nevypadalo na halu Centrálního nádraží planety Momoroi, ta přece byla veliká a jasně osvětlená...

„No tak – je tu někdo?“ zahlaholil Ludva.

Nikdo se neozval. Ludva jako první vykročil z kapsle, ale nevěřícně se podíval na podlahu. Nebyly tu koberce, krásně tlumící zvuky, ale vrstva jakési špíny, která jim pod nohama chřupala a drolila se. Stěny haly pokrývala šedá plíseň – a nikde nikdo.

„Luďo, kam jsme se to dostali?“ vyjekla Janka a pevněji k sobě přivinula psíka Gringa.

„Nevím...“ znejistěl. „Zdá se, že na Centrálním nádraží Momoroi nejsme. Nejspíš nás ten starý dědula správce omylem poslal jinam, možná až na nějakou technickou planetu. Tam prý jsou stanice menší, asi jako tahle.“

„Ale co tu budeme dělat?“ ptala se Janka bezradně.

„Musíme sehnat někoho, kdo nás pošle správně. Někdo tu přece musí být, i na technických planetách žijí lidé!“ řekl Ludva rozhodně. „Především musíme zjistit, kde vlastně jsme. Půjdeme do velína stanice, tam určitě někdo bude.“

„Pojďme raději zpátky do kapsle,“ navrhla Janka.

„A co tam?“ pokrčil rameny Ludva. „To tam budeme jen tak sedět?“

„Třeba s námi kapsle za chvilku sama odletí,“ řekla.

„Už bys mohla vědět, že něco takového není možné,“ řekl Ludva sebejistě.

„A aby se transportní kapsle nedostala správně na místo určení, to snad možné je?“ odsekla podrážděně. „Co když se teď zavřou dveře, kapsle odletí a my tu zůstaneme?“

„Nesmysl,“ mávl rukou. „Ale když myslíš, můžeme ty dveře zajistit, aby se zavřít nemohly. Pak automat nedovolí uik odeslat vůbec.“

„Tak to udělej,“ navrhla chvatně. „Jestli ovšem víš, jak to zařídit.“

Ludva si věděl rady. Vběhl dovnitř a hned se vrátil se svým kufříkem ze zavazadlového oddílu. Postavil ho do dveří, aby se o něj dveře zarazily, kdyby se je někdo pokusil zavřít na dálku.

„Tak a je to,“ komentoval spokojeně. „A teď se půjdeme podívat, kde je obsluha. Nebo tu radši na mě počkáš?“

„Půjdu radši s tebou,“ zachvěla se Janka.

Přešli vstupní halu a vstoupili do temné chodby. Tam se však bezradně zarazili. Chodbu asi po čtyřech metrech přehradila stěna z nepravidelných kusů kovových plátů, podle všeho narychlo svařených. Zeď byla navíc vyztužená přivařenými žebry. Nedalo se tudy projít, museli se vrátit.

Hala stanice byla neobvykle malá. Byly tu už jen jedny dveře, označené oprýskaným nápisem: „Vstup jen pro obsluhu stanice!“ Ludva chvíli váhal, pak odhodlaně stiskl tlačítko u dveří. K jeho údivu se ale ani nepohnuly.

„Někdo tu snad musí být!“ zavrčel nesouhlasně. „Světlo tu přece svítí!“

Byla to pravda, ale ne zcela úplná. Na stropě svítilo jen pár malých svítících destiček, halu osvětlovaly nerovnoměrně a postavy obou dětí vrhaly bizarní stíny na všechny strany.

„Bio-lampy potřebují nepatrně elektřiny,“ namítla Janka. „Ty mohou být napájeny i z nevelké sluneční baterie.“

„Dveře taky,“ odsekl Ludva.

Nezbylo jim nic jiného, než dveře otevřít nouzovou kličkou stranou u stěny. Ludva jí dlouho otáčel a dost se přitom zadýchal, než se dveře pootevřely aspoň natolik, aby se jimi mohli protáhnout na druhou stranu. Tam byla sotva třímetrová chodba, na jejímž konci byly další zavřené dveře.

„To nám ještě scházelo,“ odfoukl si Ludva před nimi. „To zas bude tělocvik!“

Janka na to neřekla nic, jen na zkoušku stiskla otevírací tlačítko. Ve stěně se ozvalo kňourání elektromotoru a dveře se začaly pomalu otevírat. Než se otevřely úplně, uplynula nesmírně dlouhá doba. Motory byly líné až hrůza – ale hlavně že vůbec fungovaly.

„Je to tu nějaké zatuhlé,“ komentoval Ludva. „Ani ruční kličkou to nebyl žádný med.“

„Poslyš, Ludvo – a co když tu opravdu nikdo není?“ řekla Janka hlasem, ze kterého už čišela stěží potlačovaná hrůza.

„Na každé stanici musí být obsluha,“ nedal se Ludva.

„Na každé ne,“ zavrtěla hlavou. „Zapomínáš na opuštěné světy. Co když jsme na jednom z nich?“

„Opuštěný svět? Blázníš?“ vyhrkl Ludva. Ale neznělo to od něho přesvědčivě. Tady to opravdu vypadalo starodávně. Nikde nikdo – a ta zatarasená chodba...

„Uvidíme,“ řekla Janka potichu. Ani od ní to nepůsobilo optimisticky.

Podle všeho se právě nacházeli ve velínu stanice. Byla tu veliká řídící deska s několika přístroji – kupodivu ale bez jediné obrazovky. Vůbec to tu vypadalo nějak jinak, než jak to děti znaly z dětské encyklopedie, knihy, která už odedávna patří k neodmyslitelnému vybavení mnoha miliard dětských počítačů, co jich je na planetách Galaktickéhu společenství v provozu. Kromě toho bylo zřejmé, že všechny přístroje jsou bez proudu a to už asi dávno. Byly plné prachu a vypadaly podivně.

„Nikdo tu není...“ řekla Janka tlumeným hlasem.

„Asi budou všichni vzadu,“ ukázal Ludva na další dveře, nacházející se na opačné straně velína.

Byly otevřené a Janka k nim hned zamířila, ale nedošla až k nim. Najednou začala ječet, otočila se a běžela nazpět. Ludva pokračoval směrem ke dveřím, ale jen se dostal do místa, kde Janka začala vřískat, zarazil se také a i když nekřičel, otočil se na podpatku a utíkal za sestrou.

V odpočívací místnosti operátorů, dva metry od otevřených dveří, ležely na zemi – dvě vybělené lidské kostry...

Za čtyřicet tisíc let, co civilizace Bardžá létala do vesmíru, její kosmonauté postavili a spustili stovky prvotních transportních stanic. Pokaždé když bardžanský hvězdolet doputoval k nové planetě, postavil na ní stanici vjosuzgu a kosmonauté navázali spojení s mateřskou planetou. Pomocí této stanice se obvykle vrátili domů, zatímco hvězdolet s novou posádkou vyrazil dál, na cestu do dosud neznámých prostor. Takto se po tisíciletí pomalu, ale nepřetržitě rozrůstalo Galaktické společenství myslících bytostí, Bardžany kdysi dávno založené. Časem se k němu přidávaly další světy, objevené hvězdnými letadly z Bardžá. Jen dvě další civilizace, Aigura a Země, dokázaly přeletět obrovskou vzdálenost mezi hvězdami na vlastních hvězdoletech. Pozemská hvězdná loď se ukázala k dálkovým letům nevhodná. Aigurské hvězdné letouny létají nadprostorem Evsej, jsou proto lepší než pozemské i bardžanské podsvětelné hvězdolety, proto se od té doby hranice Společenství rozšiřují rychleji, ale základem dopravy nadále zůstávají bleskurychlé stanice vjosuzgu. Země i Aigura se ve skutečnosti ke Společenství připojily teprve bardžanskými nadprostorovými stanicemi.

Na planetách vhodných k trvalému připojení rostou obvykle další a další stanice jako houby po dešti. Bardžané tak v průběhu tisíciletí osídlili dosud neobydlené planety. Zpočátku pochopitelně jen lidmi z Bardžá, později i jinými bytostmi. Záleželo na tom, která civilizace planetu ke kolonizování nejvíce potřebovala. Méně příjemné světy se daly využít aspoň jako technické. Bývají na nich doly na potřebné suroviny, nebo zde naopak vyrůstají továrny a provozy, které by jinak byly nebezpečné pro své okolí.

Za dobu existence Galaktického společenství objevili Bardžané i několik planet, pro které se žádné použití nenašlo. Obvykle se na nich nedalo žít bez skafandrů, neboť byly buď příliš žhavé, nebo naopak ledové, nebo měly jedovaté ovzduší, které se nedalo neutralizovat. Úprava ovzduší byla sice častou podmínkou, nutnou vyřešit před kolonizací, ale ne na všech planetách to bylo možné, aniž by změna atmosféry přinesla místnímu životu smrt. Zásadou při kolonizování planet je totiž mimo jiné, že nejméně na jedné třetině pevnin a ve všech mořích musí zachovat původní formy života, už bez dalšího ovlivňování. Někde to dodnes působí jisté obtíže. Na planetě Sirmii není vůbec možné vstoupit do moře a koupat se, neboť v něm žijí nesmírně dravé pahvězdice, které by odvážlivce ihned sežraly. Jejich jed rychle ochromuje a stačí nepatrný dotyk žahavých chapadel, aby člověk zahynul. Sirmie je dnes přece jen kolonizovaná, protože mimo moří je pro lidi docela vhodná. Některé planety byly ale příliš nebezpečné. Na nich byly stanice pro nadprostorovou dopravu časem úplně zrušeny – některé z nich už před tisíciletími. Dostat se na tyto světy poté, co planetu opustily poslední posádky transportních stanic, bylo dříve zcela nemožné – a ani dnes by to nebylo snadné. Pokud na nich nezůstal nikdo z obsluhy, ztratila planeta definitivně možnost propojení s ostatním vesmírem. Čistě teoreticky by bylo možné obnovit spojení i s takovou planetou, ale to by znamenalo vyslat na ni opět hvězdolet. V pradávných dobách, kdy mezi hvězdami létaly jen podsvětelné bardžanské hvězdolety, to prostě nepřipadalo v úvahu. Teprve nedávno, po připojení civilizace Aigury ke Společenství, měl Kosmický průzkum konečně letadla, umožňující cestování nadprostorem, dnes už by takový podnik nebyl zhola nemožný, ale stále by chyběl k obnovení letů na neužitečnou planetu vážný důvod.

Ocitnout se na některém opuštěném světě bylo vyloučené už proto, že tu nebyl nikdo, kdo by spustil transfer. Nedávno se ve Společenství diskutovalo o plně automatických stanicích, schopných pracovat bez obsluhy, ale proti nim se zvedla na všech světech vlna odporu. I u stanic obsluhovaných lidmi jsou funkce tak automatizovány, že obsluze zbývá nastavit kód cílové stanice a spustit transfer – jenže všechny myslící bytosti stále vyžadují, aby se o ně staraly opět jen živé bytosti. I kdyby byly jiné, hlavně aby byly myslící.

Většina opuštěných světů byla vyklizena dávno předtím, než se ke Galaktickému společenství připojila Země. Nemohly na nich být stanice, schopné samostatného fungování, protože elektroničtí roboti, kteří by to umožňovali, v dávných dobách nebyli k dispozici. Právě elektronika byla vkladem, který do Galaktického společenství přinesla Země a pro niž ji brzy ostatní světy uznávaly – ovšem kromě pozemské hudby.

Jen tři pozemská slova zná dnes kdekdo i na nejvzdálenějších planetách.

Jsou to: Japan, robot a Mozart.

Ačkoliv se přistání na takové základně zdálo nemožné, s naprostou jistotou je vyloučit nemohli. Tyto stanice byly kdysi dávno obsluhou nastaveny na vysílání, ne na příjem, ale mohlo se v nich dít všelicos. Dvě lidské kostry v odpočívací místnosti byly němým důkazem, že se tu nikdo nenachází.

Přesněji – nikdo živý.

Ludva odkopl kufřík, vběhl dovnitř a rychle zavřel dveře kapsle. Teď tu byli alespoň ve známém prostředí – ale když našel sestru brečet v nejvzdálenější kabině, neměl sílu ji potěšit tak, aby přestala vzlykat.

„Jsme na opuštěné planetě, jsme!“ naříkala Janka a tiskla k sobě Gringa tak silně, až štěně kňučelo a snažilo se jí vytrhnout. Ludva se málem rozbrečel také, neboť na to neuměl odpovědět. Tušil, že má sestra pravdu – a oba sourozence objala hrůza, co s nimi bude.

„Co budeme dělat?“ obrátila se Janka na Ludvu.

„Nevím,“ odpověděl nešťastně.

„Zůstat tady opravdu nemůžeme!“ tvrdila Janka. „Proč už to nejdeš obhlédnout?“

„Půjdeš se mnou?“ jistil se Ludva.

„Já půjdu prohlédnout kapsli, jestli tady není něco, co budeme potřebovat,“ rozhodla se Janka.

„To bych si s tebou docela rád vyměnil,“ řekl Ludva, ale utřel si slzy a obrátil se opět k východu z transportního kontejneru. Janka ho doprovázela až ke dveřím.

„Zavři za mnou,“ nabádal ji. „Až přijdu, zaťukám na dveře. Ale buď tady, ať mi hned otevřeš, ano?“

Přikývla a když vykročil ven, stiskla tlačítko. Stlačený vzduch zasyčel, dveře se zavřely. Daly by se zvenčí otevřít pouze speciálním klíčem, který měly stewardky, obsluha stanice, ale ne cestující. Ludva zůstal sám ve staré stanici, kdoví před kolika lety opuštěné...

Chvíli se nerozhodně rozmýšlel, ale pak zamířil do velína. Tady u kontejneru by se nic nového nedozvěděl – a něco by dělat měl, to cítil jasně. Prošel zvolna chodbou, opatrně nahlédl do velína, pak došel podél stěny až k otevřeným dveřím a nahlédl jimi dál. Kostry tu pořád byly – strašidelně osvícené, bílé, bez nejmenších stop po tkáních – musely tu ležet hodně dlouho, usoudil. Za kostrami byl stůl a u stěny stála dvě lůžka. Ludva se nejprve podíval, zda v nich někdo neleží, ale nic tu nebylo. Nebyly tu ani žádné předměty, dokonce ani něco na způsob spacích pytlů. Prázdno bylo i na stole.

Dveře do další místnosti byly zavřené. Ludva marně tiskl tlačítko, musel si opět pomoci kličkou. Otočil jí jen tolikrát, aby se mohl stěží protáhnout škvírou ve dveřích.

Tady nebyl nikdo – naštěstí ani žádné kostry. Ludva se rozhlížel po prázdné místnosti. Byla to nejspíš kuchyně. Při pohledu na misky a různé poháry si uvědomil, že už má také pořádný hlad. Ale lednička, která tu byla, byla otevřená dokořán a pochopitelně prázdná. Ve stěně bylo několik skříní, ale když kteroukoliv otevřel, byla buď prázdná, nebo v ní bylo jen jakési nádobí.

Z této místnosti nebyl žádný další východ. Ludva chvíli otevíral skříně, ale pak poznal marnost takového počínání a obrátil se nazpátky. Až teď, když se vrátil do místnosti s kostrami, spatřil na opačné straně dveře. Byly částečně skryté za otevřenými dvířky prázdné skříně, proto si jich předtím nevšiml. Zarazil se ale, neboť na nich spatřil namalovanou – velkou černou lebku.

Ta symbolika byla jasná, Bardžané se od lidí Země ani v tomhle příliš neodlišují. Neodvážil se je ani otevřít, místo toho se vrátil doprostřed místnosti. Na stole nic nebylo, ale měl několik zásuvek a Ludva se ihned rozhodl, že je prozkoumá. Nejvrchnější byla prázdná, ale ve druhé cosi leželo. Ludva pomalu vytáhl – starodávnou bardžanskou knižní promítačku, ve které byla ještě založená knížka, malá, asi palec velká průhledná krystalická krychlička.

Pokusil se ji zapnout, ale bez úspěchu. Aspoň ji vstrčil do kapsy, rozhodl se, že ji vezme s sebou. Další dvě zásuvky stolu byly prázdné. Postupně zotvíral všechny skříně ve zdech. Většinou byly prázdné – jen v jedné objevil starodávnou pušku s nezvykle tlustou hlavní, kolem níž byly ze stran dva veliké válcovité tlumiče. Ludva v ní poznal prastarou bardžanskou pušku na dinosaury, jejíž obrázky viděl v učebnici dějin kosmonautiky. Ve skříni leželo i několik desítek rozsypaných nábojů. Byly neobvykle velké, každý byl patnáct centimetrů dlouhý a měl tři centimetry v průměru, vzít jich do hrsti pět by byl asi problém. Ludva pušku i náboje nechal ležet a rozhodl se vrátit se k Jance.

Ťukání na dveře kapsle dlouho zůstávalo bez odezvy. Ludvu zamrazilo a začal proto bušit silněji – až se konečně ozvalo zasyčení a dveře se otevřely.

„Kde jsi byla?“ vyjel na sestru, jen se za nimi zavřely dveře. „Co kdyby mě přede dveřmi něco sežralo?“

Neudržel se a napřáhl se, ale pak se zase opanoval.

„Prohlížela jsem, co tu je,“ skrčila se Janka v očekávání pohlavku. „Musíme přece vědět, co bychom mohli potřebovat.“

„Teď budeme potřebovat jenom jedno – prohlížečku starých bardžanských knih,“ řekl a vytáhl z kapsy tu, kterou našel ve stole u koster. „Tahle nefunguje – nejsou v ní asi baterie.“

„Jé – takovou jsem ještě neviděla,“ zajásala zvědavě Janka a chtěla Ludvovi vzít strojek z ruky. Ludva ale ucukl a začal se tvářit dotčeně.

„Já jsem ji našel,“ řekl přísně. „A když jsi tady všechno tak důkladně vyzkoumala, tak...“

„Našla jsem místnost první pomoci,“ řekla rychle, aby tím zakryla, že nečekala u východu, jak slíbila. „Je tam spousta různých věcí. Kromě lékárničky i nějaké zbytečnosti. Promítačka tam není, zato je tam docela slušný počítač s adaptérem k prohlížení starých bardžanských knih. Jako by tu byl schválně!“

„Bodejť by nebyl – v bardžanském uiku,“ zavrčel Ludva, ale už o poznání smířlivějším hlasem. „Ukaž!“

Zavedla ho do nejbližší místnůstky hned vedle východu. Jak říkala, byla tu lékárnička, zmíněný počítač, zřejmě čerstvě vybalený z krabice, ale také pár balíčků čokolády, sušené ovoce, nakládaná bifarna a několik malých plechovek s různými nápoji – od pemogu po Coca-colu.

„No co – musela jsem zjistit, s čím můžeme počítat,“ jen krčila rameny. „Ale nevzala jsem si ani kousek čokolády, řekla jsem si, že počkám na tebe.“

„To jsi udělala dobře,“ řekl suše. „Budeme asi muset moc šetřit. V celé stanici není vůbec nic k jídlu ani k pití.“

„Vážně?“ podívala se na něho vyplašeně.

„Jo.“ potvrdil lakonicky.

Pokusil se připojit počítač do elektrické zásuvky, kterou v této místnosti snadno našel. Stačilo se rozhlédnout – byla nad nevelkým stolečkem, na němž ležela i konev elektrického rychlovařiče. Ludva zručně nastartoval počítač a pomocí nápovědného systému, který tak jako všichni dobře znal, oživil adaptér ke čtení krystalických knih, jaké se na planetě Bardžá používaly už před čtyřiceti tisíci lety a které dosud ani nejmodernější počítače zcela nevytlačily. Adaptér po vložení knížky jemně zablikal modravým kontrolním světlem, ale vzápětí rozsvítil žlutou kontrolku – na znamení, že obsah přehrál do vnitřních pamětí počítače.

„Uvidíme,“ řekl Ludva spokojeně – a promítl na obrazovku první stránku knížky.

„Palubní deník hvězdného letadla číslo sto dvacet pět“, stálo na titulní stránce.

Menšími písmeny bylo připsáno: „Započnuto čtvrtého dne šestého měsíce roku šestnáct tisíc sto dvanáct Druhé galaktické éry“.

„Proboha – Ludvíku – to snad není možné!“ vykřikla Janka.

„Není to omyl?“ vytřeštil oči i Ludva. „To by tahle kniha musela být napsaná...“

„...někdy před devíti tisíci lety!“ dodala Janka s hrdlem staženým posvátnou bázní. „Počkej – co to děláš?“

Ludva opět manipuloval s počítačem, přičemž obraz titulní stránky zmizel.

„Podíváme se raději rovnou na konec,“ vysvětloval jí své počínání. Vzápětí se na obrazovce objevila poslední stránka knihy a sourozenci zděšeně četli text zvýrazněný červenými písmeny:

„Kdož čtete naše poselství – neváhejte a jak nejrychleji můžete opusťte tento svět. Tady vám hrozí strašlivá smrt! Vraťte se ihned do svého hvězdného letadla, opusťte tuto planetu a nikdy už se na nešťastnou a prokletou Gíjó nevracejte!“

„Proboha!“ zašeptal Ludva zděšeně. „My jsme na Gíjó!“

„Ty snad o tomhle světě něco víš?“ podívala se Janka na bratra nedůvěřivě.

„Proboha, Janko, ty ses nikdy nezajímala o dějiny kosmonautiky?“ obrátil se naopak nevěřícím pohledem k sestře Ludva.

„Moc mě to nebavilo,“ přiznala. „Ostatně – dějiny jsou do osmé třídy nepovinné.“

To byla pravda. V nižších třídách každé základní školy je jen málo předmětů povinných. Patří mezi ně čtení, psaní, biologie, matematika a výuka společnému jazyku Galaktického společenství Bar, bez něhož by se lidé nedomluvili nejen ve vesmíru, ale dnes ani na Zemi. Ostatní předměty jsou zpočátku volitelné, žáci si je mohou vybírat podle toho, jak se jim zlíbí. Teprve později ve vyšších ročnících jim předměty přibývají tak, aby individuální zájmy doplnily a vyrovnaly. Ani potom nejsou žáci omezováni ve výběru nepovinných předmětů. Jen tak se mohlo stát, že Janka neznala z Ludvova nejoblíbenějšího předmětu vůbec nic.

„Měla jsi raději vynechat dějiny hudby,“ zaškaredil se na sestru Ludva. „Já ti tedy povím, co je Gíjó za planetu, ale pochybuji, že tě to potěší. Pamatuji si o ní všechno, co bylo v učebnici. Nemusíš se bát, moc tam toho nebylo, planetu Gíjó nikdy pořádně neprozkoumali a navíc, většina materiálů o ní se ztratila.“

„Luďo, já jsem snad ve škole něco o Gíjó slyšela,“ vzpomínala si Janka. „Nevím už co to bylo, jen že to bylo něco... něco příšerného.“

„Příšerného? Ano – to je to správné slovo!“ přikývl. „Gíjó má totiž v dějinách kosmonautiky opravdu příšernou pověst. Je to jediná planeta, odkud museli Bardžané utéci.“

„Bardžané?“ podívala se na něho udiveně. „Ti si přece nic nedělali ani z veleještěrů planety Attchie nebo Poenaid?!“

„Ani z nich, ani z kilometrových pochodujících proudů všežravých mravenců na Kimopetuí,“ přikývl Ludva. „To snad něco znamená, ale to není zdaleka všechno! Gíjó začali docela normálně kolonizovat, když znenadání zaútočily místní obludy. Hltaly lidi po stovkách, obvyklé zbraně proti nim neúčinkovaly. Během pěti dnů zahynulo přes třicet tisíc lidí, ostatním nezbylo než nechat všeho a prchat o život. Pár těch příšer se spolu s uprchlíky dostalo až na technickou planetu Mosano-Ižtar – naštěstí jen tam. Další velké štěstí bylo, že Mosano-Ižtar je pouštní planeta. Také tam ty obludy pohltily několik set lidí. Zbývající před nimi uprchli do pouště. Při tom se naštěstí ukázalo, že na ty příšery platí nejvíce sucho. Uprchlíci tenkrát přešli úmorným pochodem poušť do sousední stanice, odkud je evakuovali. Stanici opevnili v očekávání útoku. Teprve pak byl všemu neštěstí konec.

Až mnohem později dobrovolníci zjistili, co se dělo dál. Obludy nejprve sežraly všechno, co se dalo jíst. Z hladu pojídaly i jedna druhou a poslední obluda se pustila do pouště za uprchlíky. Naštěstí uschla pouhé dva kilometry od další stanice. Tenkrát to dopadlo dobře, ale kdyby se tam dostala, ani opevnění by lidi nezachránilo. To se naštěstí odehrálo jen na neobydlených planetách, ale dovedeš si představit, co by bylo za hrůzu, kdyby se ty příšery dostaly do obyčejného, obydleného světa?“

„Tady na Gíjó žijí – obludy?“ vyjekla Janka.

„Ano. Dodnes jsou jediné, před kterými museli Bardžané neslavně utíkat,“ přikývl. „A navíc se to tenkrát podařilo jen zlomku lidí, většina tady zahynula hroznou smrtí.“

„A co to je za obludy, když se jich báli i Bardžané?“

„Jak ti říkám, jsou nezranitelné všemi zbraněmi, jaké kdy kosmonauté měli, ať už z Bardžá, ze Země anebo z Aigury. Obyčejné střely skrz ně neškodně prolétají, aniž by jim uškodily. Výbušné střely z bardžanských dinosauřích pušek je sice trhají na kusy, jenže – jim to vůbec nevadí. Trochu na ně platí oheň, plamenomet je může na chvíli zadržet – ale když dojde hořlavina, je s lidmi brzy konec,“ vykládal zděšené Jance Ludva.

„Co to může být za nestvůry?“ vyjekla. „Takové jsme nikdy v biologii neměli – a učili jsme se přece biologii ne-lidí i jiných kosmických bytostí!“

„Asi jsi to přeslechla,“ zavrtěl hlavou Ludva. „Ty tvory jsme zaručeně probírali – dokonce hned na začátku. Některé příbuzné druhy jsou totiž i na Zemi.“

„Nelži! To není možné, takové neznám!“ vyhrkla.

„Ale znáš,“ povzdychl si. „Například měňavka obecná...“

„Améby?“ podívala se na něho nevěřícně. „Takové ty malé, jednobuněčné...“

„Ano, améby,“ přikývl. „Až na to, že améby na Gíjó mohou mít i pět metrů, pokud se sbalí do tvaru koule. Jinak mohou nabývat tvarů podle chuti a když se natáhne, může měřit až dvacet metrů. Na takovou vzdálenost může i skočit.“

„A to jsou – tady všude kolem nás?“ zbledla jako křída.

„Já nevím,“ pokrčil rameny. „Nemusí být všude. Bardžané postavili několik stanic a vůbec si jich nevšimli. Začalo to až po půlroce jejich pobytu – ale pak to šlo ráz-naráz. Byla to přece největší katastrofa při zkoumání vesmíru – pokud nepočítáme válku s Agríši.“

„Musíme okamžitě pryč!“ vykřikla Janka přiškrceným hlasem, jako by se bála, že ji už nějaká zdejší obluda uslyší.

„No jo – ale jak?“ připomněl jí Ludva.

„Musíme zjistit, jak se zdejší stanice řídí!“ řekla kategoricky. „Uik máme, někam už se jistě sami odešleme!“

„To bych rád věděl, jak,“ odvětil skepticky. „K tomu vím jen to, že dříve se řízení stanic od dnešního podstatně lišilo. A protože je tahle stanice už devět tisíc let opuštěná, má určitě starý typ řízení. Tu nezvládneme.“

„To tu musíme zemřít?“ zašeptala Janka. „Ale já nechci!“

„Já taky ne – jen nevím, jak z té pasti ven...“

Errata:

10.08.2021 11:04