Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Ztracenci

Tři dny, které prožili v kapsli, byly čím dál tím horší. Zpočátku je trápil jen děs z toho, že jsou na neznámé, navíc tak nebezpečné planetě. Pak se k tomu přidaly i další potíže.

V kterémkoli křesle se velice pohodlně sedělo, ale křesla přece jen nebyla stavěná pro spaní. Naštěstí našli v místnosti první pomoci několik skládacích nosítek, na nichž se dalo spát pohodlněji, než v křeslech.

Ve vybavení kapsle byla naštěstí i dobře zásobená lékárnička. Některým lidem se i během krátkého cestování dělalo špatně a pro takové případy muselo být vše pokud možno na místě. Stejně pamatovali konstruktéři uiků na toalety – nečekalo se sice, že je někdo použije právě při transferu, to by mohlo dopadnout všelijak, ale spíše krátce po něm. Bylo by smutné, aby cestující neměli v dosahu takovou samozřejmost. Potíž byla s jejich kapacitou. Janka musela několikrát uklízet nevítané nadělení po psíkovi; pokaždé podlahu a koberce pečlivě vydrhla kusy papíru a všechno spláchla. Třetího dne se ale objevila signalizace, že je nádržka s vodou prázdná. To bylo nečekané. Vodou se dosud i myli, což asi byla chyba – teď jim mohla chybět i na pití. Nemohli přece očekávat, že by se jim někdo postaral o čerstvou vodu.

V kapsli navíc nebyly potraviny. Samozřejmě, vždyť se nepočítalo, že by byly potřebné. Pro některé cestující, zejména pro děti, tu byly bonbóny, čokoláda, kuíst, bifarna, chipsy a jiné pamlsky, byly tu nevelké zásoby sušeného mléka a nápojů, ale rozhodně se nedalo čekat, že by miniaturní bar stewardek měl vystačit na delší dobu jako jediná obživa pro dva lidi – a psa. Ludva trval na tom, aby Janka veškeré zásoby rozdělila na malé dávky, aby vystačily co nejdéle. Janka ale nesouhlasila, aby se uskrovňoval její Gringo – a potají mu „přilepšovala“. Většinou ze svého hubeného dílu, ale občas i ze společného. Dávala mu i častěji napít, ačkoliv sama s hrůzou pozorovala, jak rychle zásob ubývá.

Další problém nastal s elektřinou. Tu kapsle získává ze staničního rozvodu, jen po krátkou dobu transferu z akumulátorů, které jsou průběžně dobíjeny během čekání na cestující. Každý stropní panel spotřebuje velké množství energie a tady přívod zřejmě nefungoval, takže se akumulátory brzy vybily. Počátkem druhého dne začalo světlo viditelně slábnout. Ludva sice vzápětí pozhasínal co se dalo a nechal svítit světlo jen v jediné místnosti, ale bylo to málo platné, světlo sláblo víc a víc. Janku napadlo zhasnout světla úplně a svítit si pouze obrazovkou počítače. Stačilo to sice taktak na běžnou orientaci, ale počítač spotřeboval mnohem méně elektřiny, než stropní světla. I tak bylo jasné, že je jen otázkou času, kdy z vyčerpaných akumulátorů zmizí poslední zbytky energie a všichni se ocitnou v naprosté tmě.

Posledním, bohužel nejhorším problémem, se stal vzduch. Teprve teď Ludva pochopil, proč až dosud spravuje Transgalaktickou dopravu Rada kosmonautiky. Ačkoliv v obvyklých podmínkách nečinila výměna vzduchu žádné potíže, tady nastaly už od druhého dne. Vzduch v kapsli byl čím dál vydýchanější a oba si uvědomovali, že pobyt v něm může být nebezpečný. Měli by větrat, ale báli se otevřít dveře, aby dovnitř nevnikly zdejší nestvůry.

Pak už to ale dál nešlo a museli otevřít dveře kapsle dokořán. Ludva u nich hlídal, připraven je kdykoliv zavřít. Po hodině se rozhodl, že by to snad mohlo stačit. Na stisk tlačítka se ozvalo zasyčení a dveře se zavřely, ale Ludva si s hrůzou povšiml, že zvuk je slabší a dveře se zavírají nějak pomalu. Znamenalo to, že dochází i zásoba stlačeného vzduchu pro ovládání dveří.

Ludva pilně studoval bardžanskou knihu. Doufal, že najde návod k ovládání stanice, ale ten v ní nenašel. Nakonec se rozhodl, že se přece jen odváží najít nějakou další knihu. Malinké krystalové bardžanské knihy mohl přece při své první výzkumné výpravě snadno přehlédnout. Neobešlo se to ale bez hádky, protože sestra ho nechtěla pustit.

„Nemůžeme tu přece jen čekat,“ trval na svém Ludva.

„Můžeme,“ odporovala Janka.

„Jediná naše naděje je, že se nám podaří spustit stanici a odeslat se domů. Ty myslíš, že tu jinak přežijeme?“

„Stanici nespustíme,“ vrtěla hlavou. „Ale uvědom si, co se teď asi děje doma! Máma už nás čekala, dnes začíná škola a my nikde. Určitě už nás shánějí. Naši poslední stopu najdou ve stanici Rugar. Až Strážci zjistí, kam nás ten dědula správce odeslal – určitě to neudělal schválně, ale mohl se přece splést – najdou nás tu, i kdyby pro nás měli poslat hvězdolet! Každou chvíli tu mohou být. Ale jestli nebudeme v kapsli a sežere nás venku nějaká zdejší příšera, bude s námi konec, rozumíš?“

„Ale co když Strážci nezjistí, kam nás odesílal?“

„Už jsi slyšel, že by Strážci něco nezjistili?“ nasupila se Janka. „Víš, co oni mohou? Mohou se v minulosti pohybovat, jak se jim zachce – jen tam nemohou zasahovat! Mohou tomu dědovi znovu a znovu koukat na prsty, musí poznat, co skutečně provedl. No a jakmile budou vědět, kde jsme...“

„Jenže si uvědom, že už na to měli tři dny!“ vybuchl Ludva. „Tři dny tady trčíme – a kde jsou Strážci? To je takový problém, poslat hvězdolet přes pár stovek světelných let? Zvlášť kdyby zjistili, že jsme právě na Gíjó a že je každá minuta drahá? Ale co když nás ten děda poslal správně – tedy co když správně nastavil kód, ale chyba vznikla někde v elektronice? Jak na ni mohou Strážci přijít? Pak mu mohou koukat na prsty třeba desetkrát po sobě – kód bude správný. Mohou vyloučit jen všechny aktivní stanice, stačí se zeptat – ale ty ostatní by museli oblétat hvězdoletem! Víš aspoň přibližně, kolik jich je? Deset, sto, tisíc? Kdyby na každou potřebovali dva dny letu – tak tu v horším případě budou za půl roku nebo za rok. To z nás budou dávno kostry jako z těch před námi!“

Janka na to neodpověděla, jen se rozbrečela. Ludva ji sice chvíli marně utěšoval. Pak se zdvihl, že raději půjde.

„Pojď si za mnou zavřít dveře – ale ne abys od nich někam odešla! Kdybych musel utíkat před nějakou nestvůrou a nemohl se pak dostat dovnitř, budeš mě mít na svědomí!“

Spolkla slzy a šla s ním až ke dveřím. Otevřeli je – to šlo docela snadno. Janka je zavřela, ale svatě slíbila, že se od nich tentokrát ani nehne.

Ludva prosmýčil nejprve odpočívárnu, potom velín, ale kromě koster a pušky už nic zajímavého neobjevil. Žádná další kniha tu nebyla – nejspíš je Bardžané odnesli, když prchali před amébami.

Prchali? Všem se to zřejmě nepodařilo. Nejméně dva tu zůstali – už navěky.

Nakonec se zastavil před dveřmi, na nichž byla namalována lebka. Chvíli váhal, ale nakonec si dodal odvahy a ostražitě stiskl tlačítko. Elektromotor se rozběhl a dveře se pomalu otevřely.

Byla tu nevelká chodba. Na obě strany vedla řada dveří – ale na všech byly namalovány lebky. Tyhle dveře neměly elektromotor, byly obyčejnější, otevírané klikou. Ludva jedny opatrně otevřel, ale nebylo tam nic zajímavého. Jen toalety bardžanského typu.

Odpad – uvědomil si Ludva. Ty améby mohly přijít odpadem, proti proudu! Proto to varování! Bardžané si možná tenkrát neuvědomili, že se dá použít tato cesta. Když na to přišli, namalovali sem lebky. Což už mohlo být pozdě.

Pečlivě zavřel dveře, ale všiml si, že je nemůže správně dovřít. Chybělo na nich těsnění, zůstal jen holý kov a kolem dokola dveří byly škvíry tak velké, že by amébovitou bytost těžko zastavily. Obrátil se poplašeně nazpátek, ke dveřím, jimiž sem vstoupil. Opravdu – také zde těsnění chybělo! Původně byly jistě všechny dveře hermetické, teď byly pro příšery průchodné, jen jemu by mohly zabránit v útěku. Snad by bylo lepší ani je nezavírat.

Vedle toalet byla umývárna. Dál ale byly přes další dveře navařené kovové pásy, takže nešly otevřít. Stranou ležel na zemi starodávný svářecí přístroj, podle váhy prázdný. Za dalšími bočními dveřmi byla opět jakási kajuta. Ludva do ní nahlédl – její dveře šly snadno otevřít. Tady ležela na zemi další vybělená kostra. Trhl sebou, ale už si natolik zvykl, že ani nevykřikl, ani neutekl. Opatrně se rozhlédl dokola po místnosti, ale když se nic nepohnulo, dodal si více odvahy a vstoupil.

Boční stěna byla rozervaná nějakým výbuchem. Byl v ní otvor s nepravidelnými, roztřepenými okraji, jímž bylo vidět do další místnosti. Také tady byly lidské kosti, podle dvou lebek – byly však rozdrcené a rozházené po místnosti. Vypadalo to, že tu výbuch roztrhal dva lidi na kusy. To by ale nebylo nejhorší, co Ludva spatřil. Další stěna byla totiž rozvalená mnohem víc – a otvorem dovnitř dopadalo jasné sluneční světlo. Ačkoliv hřálo, přece Ludvovi přejel po zádech mráz.

Slunce prokleté planety Gíjó!

Zjištění, že jejich úkryt není vůbec bezpečný, sourozenci otřáslo. Ludva při poslední výpravě zjistil dost závažných faktů. Předně – díky chybějícímu těsnění se ovzduší stanice dávno promíchalo s ovzduším planety a aniž by to věděli, dýchali už několik desítek hodin vzduch Gíjó – naštěstí jim neškodil. Museli občas vyvětrat otevřenými dveřmi uiku, což byla velice riskantní operace. Kdyby za dveřmi číhala nějaká nestvůra, asi by je nestačili zavřít. Kdo ví, zda by potom nestvůry zadržely další dveře, které už ani nebyly pancéřované.

V koupelně i na toaletách stanice tekla z kohoutků voda. Zprvu to sice byla jen jakási ohavná, zkažená břečka, která byla v trubkách kdovíjak dlouho, ale když odtekla, objevila se čistá studená voda. Přestali mít tím pádem nouzi, bylo ale zřejmé, že je amébovité bytosti mohou od tohoto zdroje kdykoli odříznout. Ludva navrhl udělat si včas zásoby a když Janka nebyla proti, donesl z bardžanské kuchyně všech osm kovových kanystrů, které tam našel, naplnil je a dovlekl do kapsle. Měly jedinou nevýhodu – chybělo jim těsnění, jako všude tady. Uložili vodu do jedné kajuty a rozhodli se, že s ní budou šetřit, jak to půjde. Nápoje už neměli žádné, tato voda byla jejich jediná.

Pod podlahou transportní kapsle byly zakřivené technické prostory s prázdnými zavazadlovými oddíly. Tam teď chodili místo na toalety – ty se totiž bez vody velmi rychle ucpaly. Janka objevila malou svítilnu, jejíž baterii si šetřili, jak to šlo.

Čas však ubíhal a pomoc nepřicházela. A tak došlo k tomu, že Janka na konci prvního týdne jejich pobytu na Gíjó plačíc rozdělila na tři díly poslední balíček sušenek.

„Nemůžu se dívat, jak Gringo trpí,“ vzlykala, když psík kňučel a loudil další. Dostal přidáno už jen pár drobečků.

„Jenomže brzy budeme trpět i my – a mnohem víc!“ odvětil na to Ludva zamračeně.

Byla to pravda. Už následujícího dne je zavalil hlad. Gringo kňučel, ale Janka mu už nemohla přilepšit – neměla čím a sama měla také hlad čím dál větší.

„Nezbývá nám nic jiného,“ řekl Ludva. „Musíme něco udělat, jinak tu zemřeme.“

„Co chceš dělat?“ opáčila nešťastně.

„Musíme se pokusit spustit stanici a odletět,“ navrhl.

„Vždyť to neumíme!“

„Tak to budeme zkoušet tak dlouho, až se nám to povede,“ prohlásil vzdorovitě.

„Jenže – dejme tomu, že se ti to povede a kontejner někam odešleme. Co z toho?“

„Aby to mělo smysl, budeš v tom kontejneru sedět ty,“ dokončil svou myšlenku. „Podívej se – pravděpodobnost, že tě odešlu do jiného opuštěného světa, je mizivá. Jakmile se dostaneš zpátky do civilizace, snad už se postaráš, aby mě odsud dostali, ne?“

„To mám letět bez tebe? Sama?“ zděsila se.

„Nebudeš sama, budeš přece s Gringem,“ zavrtěl hlavou.

„Bez tebe nepoletím!“ vykřikla.

„Ale poletíš,“ řekl rozhodně. „Poletíš, je to naše jediná a opravdu poslední naděje, rozumíš?“

„A ty tu zůstaneš – sám? Sám na Gíjó?“ pořád nemohla jeho slovům uvěřit.

„To bude záležet na tobě,“ obrátil se na ni s důvěrou. „Snad mě tu nenecháš čekat dlouho? Až se dostaneš mezi lidi, pamatuj, budu na tebe čekat.“

Jakkoliv jí myšlenka na rozdělení připadala děsivá, sama musela uznat, že jiné řešení nebude o nic lepší. Proto se nevzpěčovala a pustila ho, aby zkoušel své štěstí ve velínu. Jen místo aby čekala připoutána v křesle, seděla u hlavních dveří kapsle a čekala, kdyby se ozvalo netrpělivé zabušení. Pořád přece hrozil útok příšer a v takovém případě měl Ludva raději hledat záchranu za jedinými jakž takž hermetickými dveřmi. Bylo tu jedno nebezpečí – kdyby se Ludvovi podařilo kapsli někam odpálit, mohla by se nepřipoutaná Janka zranit. Oba se shodli na tom, že pád z metrové výše přežije určitě, kdežto amébovité příšery představovaly pro Ludvu větší hrozbu.

Zatímco Janka umírala strachy ve vstupní chodbičce kapsle, Ludva se ve velínu potil trémou. Ono se to řekne – odeslat kontejner – ale když byla stanice více než devět tisíc let bez provozu? Ludva očistil všechny měřicí přístroje a začal zkoušet jednu páčku po druhé. Ale všechny pokusy zůstaly bez jakékoliv odezvy. Při stisknutí jednoho tlačítka prudce poklesla intenzita osvětlení – ve stanici prakticky naráz zhaslo světlo – a jen pomalu se opět rozsvítilo, jakmile je uvolnil. Ludva si teprve teď uvědomil, co o stanicích věděl ze školy. Součástí stanice vjosuzgu je veliký elektrický kondenzátor, který musí být před zahájením přenosu plný, jinak se přenos neuskuteční. A opravdu se zdálo, že ani těch několik zbylých svítících destiček na stropě chodeb stanice není dostatečně napájeno. Elektřiny bylo málo – ale odněkud přece jen přicházela, takže tu naděje pořád byla.

Ludva se začal starat, jak zhasnout svítící destičky a ušetřit tak energii pro transfer. Našel sice pár vypínačů a některá světla zhasl, ale pořád to nestačilo. Pak se rozhodl vypátrat, odkud sem elektřina přichází. Bezpečně věděl ze školy, že staří Bardžané neměli izotopové baterie. Jako další zdroj, který by snad mohl fungovat celých devět tisíc let, zřejmě nepřicházela v úvahu voda, neboť turbiny by tak dlouho nevydržely. Vlastně zbývala jen sluneční energie – a po té by měl začít pátrat.

Prošel opatrně rozbitými kajutami a rozvalenou stěnou ve druhé z nich opatrně vyhlédl ven.

Svítilo slunce, ale byl asi večer, neboť nestálo vysoko nad obzorem. Obloha byla nazelenalá, ale přece v ní převládala modrá s bílými mraky, jako na všech planetách s kyslíkovou atmosférou. Budova stanice byla částečně v troskách – i uvnitř rostla podivná červená tráva a nízké keře – a dál Ludva spatřil vysoké stromy jakéhosi lesa, rovněž s červenými listy, podobnými třásním. Osmělil se víc, opustil stěny stanice a udělal pár kroků do neznáma. Krajina tu byla kopcovitá a na první pohled bezútěšná. Bylo to proto, že zdejší vegetace neměla zelenou barvu, ale červenou. Když se Ludva podíval pozorněji, zjistil, že většina okolních pahorků je porostlých lesy a také údolí nejsou jen samé holé pouště, jak se mu zdálo zpočátku. Nikde tu neviděl žádnou vodní hladinu, žádné jezero, potok či řeku. Po chvilce se otočil, aby si zvenčí prohlédl budovu stanice. Hned pochopil, proč není dost elektřiny. Na střeše budovy vyrůstalo několik desítek stromů, mezi nimi byly husté červené keře – a jen na jednom místě tu zpod hlíny jiskřily jakési rubínově červené destičky. Sluneční baterie – ale tak zarostlé a zaváté hlínou, že mohly opravdu dávat jen velmi málo energie.

Vrátil se proto dovnitř. V kuchyni základny se vyzbrojil lopatkou a velkým nožem, aby baterie očistil. Pak si to ale rozmyslel. Rozhodl se vrátit se k Jance a sdělit jí, co venku objevil. Předpokládal, že ji tím potěší, ale neočekával, že ji najde celou uplakanou.

„Nemáme naději, viď?“ rozbrečela se, sotva mu otevřela.

„Právě naopak,“ utěšoval ji. „Myslím si, že teď máme víc naděje, než ještě včera.“

A pověděl jí o slunečních bateriích, které stačí zbavit hlíny, aby začaly pracovat.

„Pomůžu ti!“ nabídla se ihned.

„No – je možné, že to urychlíš,“ připustil.

Janka nechtěla nechat psíka v kapsli, vzala ho s sebou. Ludva ji dovedl do staniční kuchyně, aby si tu našla odpovídající náčiní. Teprve potom vyšli ven, ale tam zjistili, že se mezitím snesl soumrak a byla téměř tma.

„Půjdeme raději dovnitř,“ navrhl. „V takové tmě se může cokoliv připlížit a přepadnout nás.“

Souhlasila – až příliš rychle. Vrátili se, alespoň se oba zhluboka napili čisté vody a pak se uložili k neklidné noci na rozložená nosítka. I ve spánku se navzájem drželi za ruce – a psík ležel mezi jejich nohama stočený do klubíčka...

Nazítří ráno – devátého dne jejich pobytu na Gíjó – vyšli ven oblečení do pracovních kombinéz a opatrně se vyšplhali na střechu stanice. Šlo jim to dobře, z druhé strany byl nevysoký pahorek, z něhož se dalo na plochou střechu rovnou přejít. Začali odstraňovat vzrostlé keře a odhrnovat hlínu ze slunečních baterií. Lopatkami jim to šlo pomalu a často museli nožem odřezávat všelijak propletené kořeny. Přitom se oba cítili velice slabí – hlad už se na nich projevoval.

Gringo nevydržel dlouho uvázaný na obojku. Najednou sebou trhl, Jance vyklouzlo vodítko z ruky a psík utíkal do blízké houštiny lesíka. Vzápětí zmizel mezi červeným křovím, odkud zazníval jen jeho bojovný štěkot.

„Gringo, ke mně!“ volala zoufale Janka. Byla by se za ním rozběhla, ale Ludva ji tvrdě zadržel.

„Zůstaň tady a hrabej!“ obořil se na ni.

„Něco ho sežere!“ vzlykala.

„Když ho něco sežere, bude mít smůlu,“ opáčil příkře. „Kvůli psovi by tě to sežralo taky.“

Neodpověděla, ale opět začala lopatkou odhrnovat prach a hlínu na stranu. Odhrabali skoro dva čtvereční metry slunečních baterií, než se Gringo vrátil. Vítězoslavně vrčel, čumáček celý umazaný od jakési modré barvy a v tlamě držel právě tak modré – cosi, co ani Ludva, ani Janka na první pohled nemohli rozpoznat. Vypadalo to trochu jako ještěrka – až na to, že to mělo šest nožiček.

„Fuj, Gringo, pusť to!“ plísnila ho Janka. Psík však vrčel a nemínil si nechat svou kořist vzít.

„Nech mu to,“ zadržel ji Ludva. „Kousne tě!“

Janka to tedy nakonec vzdala. Gringo se položil na břicho, ulovenou ještěrku si přidržel packami a začal zuby rvát její modré maso.

„Bude mu špatně!“ bědovala Janka. „Mně se dělá zle, jen se na to dívám!“

„Jen ho nelituj! Můžeme mu jedině závidět,“ podotkl Ludva. „Nažere se a nebude mít hlad. Já bych mu tu příšerku nejradši vzal, ale rozhodně ne proto, abychom ji vyhodili. Třeba bychom mohli i taková zvířata uvařit a sníst?“

„Fuj – Ludvíku!“ pohoršila se Janka.

„Když se ti nelíbí tahle příšerka, co bys potom řekla na návrh, abychom snědli Gringa?“ vyjel na ni Ludva příkře.

„Ty barbare!“ vyskočila. „Opovaž se na něco takového jen pomyslet!“

„Uvidíme, jestli ten pes přežije,“ řekl Ludva klidně. „Jsou jen dvě možnosti. Buď jsou zdejší tvorové jedovatí – pak Gringo zdechne. Nebo jedovatí nejsou, ale pak je půjdu lovit i pro nás.“

„Nebo třetí možnost – půjde-li spustit stanice, náš pobyt tady skončí,“ dodala rychle Janka, opět se rychle sklonila a začala odhrnovat hlínu. „Jestli pak Gringo umře, do smrti ti ho budu vyčítat!“

„Já přece nemohu za to, že se ti vytrhl,“ odsekl Ludva.

Psík se nasytil a olizoval si dlouhým jazykem čumáček. Už na něm skoro ani neměl znát modrou krev zdejší kořisti. Pak teprve zvolna přišel ke své paní a otřel se jí o nohu.

„Fuj, Gringo!“ plísnila ho Janka. „Zlobím se!“

„Nech ho,“ vrtěl hlavou Ludva. „Nevidíš, že mu je líp než nám? Já bych jedl, až bych brečel...“

„Víš vůbec, jestli jsou ty modré příšerky jedovaté?“

„To nevím,“ přiznal. „Zpráva o biologickém průzkumu Gíjó se nikdy nenašla. Průzkumníci asi všichni zahynuli, zprávy o Gíjó pocházejí až z druhé ruky. Víc se ví jedině o amébách. Tu uschlou na Mosano-Ižtar zkoumali později v klidu.“

Nedodal radši, že tomu klidu předcházela hekatomba, která mohla pokračovat, kdyby se amébě podařilo dorazit k další stanici.

Vrátili se do kontejneru zamazaní od vlhké hlíny. Ve stanici bylo nějak víc světla – skutečně, některé destičky, prve temné, se teď také rozsvítily. Ludva nechal Janku v kontejneru a poručil jí, ať si za ním zavře dveře.

„Zkusím to znovu,“ prohlásil.

Došel do velína a zkoušel tlačítka. Jedno reagovalo téměř stejně, jako minule – světla zhasla a jen pomalu se začala rozsvěcet. Ludvovi se zdálo, že zaslechl jakýsi zvuk, podobný syčení stlačeného vzduchu, to ale bylo dnes všechno a chlapec se vrátil k sestře.

„Musíme odhrabat víc baterií,“ prohlásil.

Nebylo dosud ani zdejší poledne. Všichni se aspoň pořádně napili a za chvilku už se šplhali na pahorek. Janka tentokrát uvázala Gringa k nejbližšímu stromu a s vervou se dala do sekání kořenů. Ludva mínil, že by bylo nejlépe vytrhnout keř hned zkraje, protože by se tím obnažila větší plocha baterií a jejich výkon by rázem stoupl.

Keř byl houževnatý a oba byli pořádně utahaní, ruce samý škrábanec, než jej vytrhli. Shodili keř dolů a začali uvolněné místo čistit. Jak Ludva čekal, očištěná plocha baterií se rázem zdvojnásobila.

Po hodině toho opět museli nechat – oba se sotva drželi na nohou. Únavou – ale zejména hlady.

„Podíval bych se do lesa – co když tam bude nějaké ovoce, které by se dalo jíst?“ navrhl slabým hlasem Ludva.

„Půjdu tam s tebou,“ prohlásila Janka.

Odvázala psíka od stromu a omotala si vodítko kolem ruky. Ludva šel jako první a velikým kuchyňským nožem sekal do šlahounů křovin, aby uvolnil alespoň malý průchod. Za Ludvou cupital Gringo, kterého vedla Janka. Všichni tři se opatrně rozhlíželi – nejen kolem sebe, ale i nahoru do větví. Třásňovité listí bylo řídké a skrz koruny stromů prosvítala nazelenalá obloha.

Prošli křovím a ocitli se na planince. Na stromech i na keřích s červenými listy tu rostlo jakési ovoce nafialovělé barvy. Ludva utrhl plod velikosti mandarinky a nabídl jej Gringovi. Psík si však jen odfrkl a ovoce odmítl.

„Je to určitě jedovaté,“ řekla Janka starostlivě.

„Kdyby ten pes měl hlad, asi bych souhlasil,“ řekl Ludva. „Jenže on je nažraný, že by si nevzal ani opravdový buřt, kdybychom nějaký měli...“

Chvíli si fialový plod jen prohlížel, pak jej dokonce rozkrojil. Dužnina uvnitř byla jedovatě světle fialová, ale Ludva k ní čichal a vůně se mu nezdála podezřelá.

„Luďo – nech to být!“ prosila bratra Janka.

„Máme umřít hlady, nebo se otrávit?“ vybuchl – a zakousl se do fialového plodu.

„Ludvo – ne!“ přiskočila k němu a snažila se mu plod vyškrábnout z ruky. Odstrčil ji tak silně, až málem upadla.

„Když je ti tolik líto psa, tak to musím vyzkoušet sám,“ řekl. „Ale ty to nejez – počkáme aspoň půl hodiny, až co to udělá se mnou, rozumíš?“ dodal smířlivěji.

„Luďo – ale co když to je opravdu jedovaté?“ rozvzlykala se Janka.

„To brzy uvidíme,“ řekl Ludva.

Ovoce bylo sladké a mělo divnou kořeněnou chuť, ale jíst se zřejmě dalo.

Otočili se nazpátek, ale dohodli se, že se budou vracet jinou cestou, aby obešli pahorek kolem dokola. Brzy opustili houštiny a dál už byla jen volná nízká tráva. Šli teď vedle sebe, Gringo pobíhal na délku vodítka před nimi.

Stranou byla nevelká tůňka a psík k ní hned zamířil. Janka ho následovala a čekala, až se napije, Ludva zatím pozoroval okolí. Gringo chlemtal vodu tak dychtivě, jako kdyby ji celý týden neviděl. Náhle Janka spatřila, jak se v tůňce znenadání přímo proti malému psíkovi zvedla půlmetrová vlna. Okamžitě ho zalila a kolem dokola obalila divným průhledným, bezbarvým rosolem. Gringo zakvílel bolestí, začal se zmítat a rval se nazpět, ale rosolovitá vlna byla kupodivu pevná tak, že ani Janka, ačkoliv instinktivně zatáhla za vodítko, Gringa ven nevytrhla. Pod průhledným rosolem bylo brzy vidět, jak se z psíka odplavují zrzavé chlupy, jeho kůže rudne krví a brzy byly vidět i první obnažené kosti. To už se psík přestal zmítat, jen jeho zadní nožky sebou křečovitě škubaly.

„Gringo!“ křičela hrůzou Janka.

„Janko! Pusť to vodítko, rychle!“ zařval na ni bezmocně Ludva. „To je přece – améba z Gíjó!“

Přiskočil, vytrhl jí konec vodítka a odhodil jej směrem k tůni. Byl nejvyšší čas – rosolovitá hmota už jako průsvitný provazec šplhala vzhůru po koženém řemínku směrem k Jančině ruce.

„Gringo – pejsánku!“ brečela Janka.

„Na co čekáš?“ uchopil ji Ludva za ruku a trhl s ní. „Musíme pryč, než se to vrhne na nás! Psovi už nepomůžeš!“

Janka ještě okamžik vytřeštěně hleděla na rosol, pod nímž se rozpouštělo zkrvavené tělíčko. Hlava psíka a jeho přední nohy už byly jen holé kosti a rosol rychle rozleptával vše ostatní. Ludva sestru netrpělivě táhl za ruku pryč od tůně. Podvolila se a běžela s ním směrem k základně, jen se pořád k tůni ohlížela.

„Musíme ihned odletět,“ hučel do sestry Ludva. „Teď snad už bude dost energie – odpálím tě a musíš hned pro mě poslat pomoc – ty bestie už o nás vědí, rozumíš?“

Janka ho téměř nevnímala. Pro slzy málem neviděla na cestu a jen němě vzlykala.

Bez dechu doběhli ke stanici, Ludva šel tentokrát napřed. Najednou se zarazil – a vrhl se nazpět.

„Janko – utíkej!“ křičel na sestru a rychle ji strkal zpět k východu ze stanice. Janka pořád ještě skrz slzy viděla, jak se proti nim vymrštila právě taková bezbarvá vlna, jaká jí před půl minutou sežrala psíka. Ztuhla hrůzou – ale Ludva do ní silou vrazil a vytlačil ji ven z průrvy. Rosol pleskl na podlahu těsně před rozbitou zdí, tam kde okamžik předtím stál Ludva, ale odkud stačil včas uskočit. To ale zdaleka nebylo všechno, améba se nemínila zastavit. Přivalila se jí další vlna, přelila se ven ze stanice a mířila k nim. Valila se tak rychle, jako kdyby proti nim někdo vylil velký hrnec vody.

To už Ludva vyrazil jako běžec-sprintér a táhl sestru za sebou. Minuli úzký jazyk nebezpečného rosolu, který se je pokoušel obtéci zprava a brzy byli dva metry před valící se zkázou. Vyběhli do stepi, ale nedali se kolem tůňky, kde zahynul Gringo, zamířili stranou, do kopce. Ludva tento směr nezvolil proto, aby cesta do kopce améby zpomalila, spíš protože tam byl terén sušší. Když se ale nakrátko ohlédl, spatřil rosolovitou hmotu, jak se valí za nimi i do kopce. Měla přes pět metrů délky, metr šířky a valila se za nimi stále stejnou rychlostí, byla ale přece jen pomalejší než oni. Janka se mezitím také vzpamatovala a pochopila, že jim jde o život. Nenechala se už táhnout a běžela teď po boku svého bratra. Stále se ho držela za ruku a nechala se od něho vést. Bylo to jen instinktivní, ale správné – spolu měli pořád větší šanci na přežití.

Vyběhli na vrcholek jakéhosi hřebenu. Dál se terén opět svažoval dolů, k nevelké říčce. Ludva se zarazil. Nevalné vědomosti o amébách z Gíjó mu říkaly, že sucho je jediné, co na ty netvory platí. Proto se raději obrátil podél hřebene, směrem k horám na obzoru. Janka se ohlédla a zadržela ho.

„Už to nejde za námi,“ řekla chvatně.

„Ale je to skoro jedno,“ odvětil jí najednou sklesle. Pak se posadil na zem a chvíli oddechoval po námaze z běhu.

„Chudák Gringo,“ řekla opět Janka.

„Teď jsme na řadě my,“ zahučel apaticky.

„Ty potvory přece jen nejsou tak rychlé,“ shrnula své první dojmy. „Dá se jim utéci.“

„To ještě o nich nevíš všechno,“ řekl Ludva. „Nechtěl jsem tě strašit, ale teď už platí, že každá rada má cenu života. Pamatuj si: améby dokáží jít po stopě jako pes, ale i když se nepohybují rychle, jak jsme právě zjistili, na rozdíl od nás neodpočívají. V největším nebezpečí budeme ve spánku, kdy se k nám mohou nepozorovaně připlížit. Jdou po čichu, takže ve tmě budou mít další výhodu.“

„Co budeme dělat?“ řekla bezradně.

„Když zůstaneme tady, najdou si nás,“ uvažoval Ludva zase trochu klidněji. „Musíme jít dál. Musíme se vyhýbat vodě, tam jsou doma a nejsou vůbec vidět. Větší šanci snad máme v takovéto stepi, nebo v horách, čím sušší, tím lepší. Ale je tu ještě něco. Nemáme jídlo ani vodu. A nikdo o nás neví, takže na pomoc v žádném případě spoléhat nemůžeme. Naše postavení není záviděníhodné, nevidím to moc růžově.“

„Já vím – tak pojď,“ podala mu ruku. „Musíme najít místo, kde by nás ten rosol nepřekvapil. Budeme se střídat ve spaní a kdyby něco, utečeme. Cestou se ale musíme podívat po nějakém jídle, jinak nevydržíme ani týden... Já pořád věřím, že nás tu musí někdo najít.“

„Jestli teď někdo vstoupí do stanice, stane se kořistí obludy, co nás tam překvapila,“ řekl Ludva zděšeně, jak ho to právě teď napadlo.

„Ty myslíš, že sem na Gíjó někdo osobně půjde a ani si to předem pořádně neprohlédne časoprojektorem?“ připomněla mu Janka. „Jak by nás bez něj mohli vůbec najít?“

„No – doufám,“ uklidnil se trochu Ludva. „Snad to každého napadne...“

„Neboj se – nejsi jediný, kdo snědl všechnu moudrost.“

Vstal – trochu s její pomocí, rozhlédl se kolem a pak se obrátil k horám. Vykročil jako první, Janka kráčela za ním. Stále stoupali a přibližovali se k nevelkému načervenalému lesíku. Co jim oběma na Gíjó chybělo, byla obyčejná zelená barva – tahle planeta vypadala pustá jako Mars.

„Doufám, že tam bude aspoň trocha toho ohavného ovoce pro nás oba,“ řekla Janka. „A snad je nebude hlídat ten rosol...“

„Ovoce jedovaté zřejmě není,“ uvažoval Ludva. „Já vím, ty musíš mít větší hlad než já, ale i já bych jedl, až bych brečel...“

„Ludvo – jak dlouho vydržíme naživu?“ řekla Janka vážně. „Já mám obavy – že tak do večera...“

„Možná i o něco déle,“ odtušil. „Ale jestli sem pro nás do týdne nic nepřiletí, tak už nebudou mít koho zachraňovat...“

Errata:

10.08.2021 11:04