Vítej, návštěvníku!

Oheň na skále

Klopýtali stepí k nízkému lesíku. Dnes už toho měli dost, teď jen hleděli, jak se utábořit. Bylo naštěstí sucho a horko, kdo ví, zda je budou améby pronásledovat. Přesto se neustále ohlíželi.

„Já už nemůžu,“ vzlykala Janka. Červený lesík byl jen pár kroků od nich, ale oba byli zesláblí a drželi se za ruce posledními zbytky sil. Udělali si z kapesníků improvizované pokrývky hlavy na ochranu před slunečními paprsky, ale moc jim nepomáhaly.

„Ještě kousek,“ přesvědčoval Ludva sestru a táhl ji dál.

Konečně tu byly první stromy. Ludva zbystřil pozornost. Tady mohlo číhat nebezpečí, ať améby, které už poznali, nebo jiné, doposud neznámé. Janka ve stínu rozložitých červených stromů trochu ožila a očima hledala nějaké ovoce. A skutečně brzy spatřila fialové plody, stejné, jako už ochutnal Ludva.

Namířila si to rovnou k nim, ale Ludva ji zadržel.

„Počkej, nesmíš být tak hrrr..“ napomínal ji. „V neznámém světě musíme být opatrnější.“

Opatrně zkoumali okolí, ale nic podezřelého neobjevili. Ludva opatrně utrhl několik plodů a jeden z nich rozkrojil. Přičichl – a pak už jej podal Jance.

„Je to stejné ovoce jako tamto – tak jez...“

Nemusel ji samozřejmě pobízet dvakrát. Zakousla se do sladké dužiny, až jí šťáva stékala po tváři. Ludva se také pustil do ovoce a trhal další a další. Co nemohl sníst hned, podával Jance a sám si plody strkal za košili. Janka dala pár plodů do kapsičky, ale brzy usoudila, že se tam víc nevejde a nechala Ludvu, aby všechno uschoval u sebe.

Ovoce bylo šťavnaté, ani po něm neměli žízeň. Když už byli najedení a Ludva měl za košilí i plno zásob, navrhla Janka, že by si měli odpočinout.

„Jsem pro – ale přejdeme k támhletomu stromu,“ ukázal jí Ludva stranou. Opodál stál osamělý strom s košatou červenou korunou, jejíž větve sahaly skoro až k zemi. „Tam bude stín, ale kolem sebe budeme mít přehled větší, než tady mezi tolika stromy.“

Souhlasila bez námitek. Došli ke stromu, pořádně se kolem porozhlédli, také korunu propátrali očima a pak teprve Ludva Jance navrhl, ať zkusí usnout. V přítmí stanice dosud dodržovali čas podle hodinek se čtyřiadvacetihodinovým rytmem, ale zdejší čas se s nimi rozcházel. Podle hodinek by měl být večer, podle slunce bylo kolem poledne.

„Ale budeš u mě, viď?“ vymiňovala si.

„To víš,“ ujistil ji. „Nehnu se ani na krok.“

Sundal bundu, stočil ji a udělal z ní jakýsi polštářek. Ale Janka nemohla usnout, pocit nebezpečí jí to nedovoloval. Chvíli se vrtěla, pak projevila přání, aby si lehl raději on.

„Ba ne, teď jsme utahaní, musíš si odpočinout,“ trval na svém Ludva. „Až budeš hlídat, nesmíš usnout, rozumíš? Hodně se uvolni, nemysli na nic a představuj si, že padáš někam do hloubky.“

Poslechla a skutečně za chvíli usnula. Její spánek nebyl zrovna klidný a Ludva se na ni díval s obavami a soucitem. Jeho malá sestřička – tady, na nebezpečné planetě mezi nestvůrami...

Co mají potřebného k přežití na neznámé planetě? Jedinou zbraň – velký kuchyňský nůž, který by snad stačil na obranu před zvířaty do velikosti psa vlčáka. Těžko by se ubránili, kdyby je přepadlo nějaké větší zvíře – a proti amébám to nepředstavovalo vůbec nic. Ludva měl navíc kapesní nožík, ale příliš malý. Mohli se jako dosud spoléhat jen na útěk. Ale – jak dlouho ještě?

V žádném případě se nemohou vrátit do stanice. Zůstaly tam jejich kufříky s věcmi, ale ty jsou už nedostupné, neboť je hlídají rosolovité bestie – a kdo ví, třeba už ani neexistují. Ty bestie jistě nalezly do kapsle, kde sežerou co se dá. Pro ně nejspíš bude potravou cokoliv organického, určitě se dokáží živit vším, co tam najdou, i koberci, výplněmi sedadel a čalouněním. Nedalo se očekávat, že by oba kufříky byly i potom použitelné. Bestie tam určitě budou tak dlouho, dokud kapsli dokonale nevybílí. Možná se tam navíc i rozmnoží, nebo se jich tam stáhne více. To ovšem znamená, že zůstali na neznámé planetě odkázaní na to, co mají u sebe – a musí s tím vystačit co nejdéle. Už aby tu byl záchranný letoun – Ludva měl na rozdíl od Janky víc pesimismu, ale i on věřil, že je oba odsud někdo dostane do bezpečí.

Letní oblečení by jim mohlo ve zdejším teplém podnebí vystačit, než se přiženou lijáky nebo ochlazení, což nemohli v žádném případě předvídat. O podnebí nevěděli vůbec nic, ale zatím se proto netrápili, podle všeho nemělo vůbec rozhodovat. V současné době tu bylo příjemně – a buďto budou zachráněni včas, nebo...

Co ještě měli? Dva komunikátory – naprosto zbytečná věc na neznámé planetě. Mohli by se jimi dorozumívat – kdyby se vlastně pořád nedrželi za ruce. Netušili, jak budou jednou důležité...

Neměli přístřeší, neměli oheň. Ovoce by mohli trhat, pokud by na ně narazili, ale skladovat je neměli kde. Mohli si udělat zásoby tak na den, na dva.

A to bylo – všechno. Poněkud chabé vybavení k přežití na neznámé planetě. Konec konců, pár dní by se tu snad přežít dalo, uvažoval. Dál beztak nemělo smyslu počítat.

Aby neusnul, zůstal Ludva stát a stále pozoroval okolí. Jak je možné, uvažoval, že Bardžané, tak perfektně vybavení, vycvičení a všestranně připravení kosmonauté museli z téhle planety uprchnout s obrovskými ztrátami, zatímco oni dva, dosud vlastně děti, nezvyklé žít mimo mateřskou civilizaci, pořád ještě žijí? Pravda, zatím jen s obrovským štěstím. Velkou službu jim prokázal psík Gringo – na vlastní oči viděli, jak vypadá největší nebezpečí Gíjó a co dokáže. Améba, která sežrala Gringa, byla nejspíš malá; pětimetrová koule by se do tůňky nevešla a kdyby na ni narazili, asi by se nespokojila s psíkem, ale vrhla by se na všechny tři. To tedy bylo první štěstí. Jak byla velká ta druhá, toho si pořádně nevšimli – unikli jí o vlásek. Nemá cenu hledat před amébami úkryt uvnitř staveb, uvažoval dále. Jednak tu žádné nejsou, navíc tam mají všechny výhody améby. Kdyby tamta bestie nevyrazila hned jak vstoupili, ale nechala je projít a zaútočila na ně zezadu, byla by je určitě sežrala oba. Jenže – na to by améba musela projevit větší inteligenci. Její jedinou vlastností bude nejspíš žravost.

Zbývá jim tedy pokračovat v taktice, která se zatím osvědčuje. Zůstat pokud možno na suchu v otevřeném prostoru, aby mohli kdykoliv utíkat, protože améby nejsou podle všeho schopné sprintu. Ale pozor – četl přece o jejich stopařské zdatnosti a vytrvalosti! Budou-li je pronásledovat, pak jim nedopřejí oddechu. Jeden člověk by pak proti nim neměl šanci – přepadly by ho ve spánku. Musí se pořád držet spolu, aby se mohli střídat v nepřetržitém hlídání. Na téhle planetě žije více živočichů, Gringo přece ulovil jakousi ještěrku, či co to bylo... A když tu mohou žít ještěrky...

Bude ale Janinka, tahle dívenka, schopná vydržet neustálé napětí? Ludva ji litoval – a současně se bál, že jeho sestra nevydrží. Když měla hlídat u dveří kapsle, šla si prohlížet, co ji zajímalo. Kdyby v té chvíli... ale snad si už i ona uvědomila, že tady jde o život a nebude dělat, co nemá...

Když jí jemně zatřásl ramenem, pomalu otevřela oči.

„Co.. co je?“ hned byla na nohou.

„Spala jsi už šest hodin,“ ujistil ji Ludva. „Já vím, že to je málo, ale půjdeme dál.“

„Proč?“ rozhlédla se ostražitě. Neviděla kolem sebe nic podezřelého.

„Protože jsme blízko stanice. A noc na planetě Gíjó bude pořádně dlouhá – stejně jako den.“

„Jak to víš?“

Ludva jí ukázal na klacík, který si zapíchl do země.

„Udělal jsem si tu jakési sluneční hodiny,“ vysvětloval jí. „Nic moc, ale rovnostranný trojúhelník zjistit umím. Než se tu stín přesune o šedesát stupňů, uplyne šest hodin. To znamená, že den bude trvat šestkrát tolik, tedy třicet šest hodin. Osmnáct hodin bude noc – a to bychom měli být raději trochu dál odtud, nemyslíš?“

Neměla, co by postavila proti jeho argumentům, ani se mu postavit nechtěla. Pocit nebezpečí ji nutil souhlasit se vším, co by mohlo oddálit hrozný konec.

„Ale ty jsi nespal?“ řekla udiveně.

„Bude světlo ještě pět až šest hodin,“ ujistil ji. „Tuhle dobu musíme využít. Pak mě necháš trochu si zdřímnout, ale ne abys mě nechala spát dlouho!“

Vyrazili dál směrem k horám. Ale oběma bylo lépe, než před několika hodinami. Z první hrůzy se přece už trochu vzpamatovali, Janka byla odpočinutá, vyspalá a po dlouhé době byli oba najedení, byť jedli jen trochu ovoce.

Vyšli proto v poměrně dobré náladě a kráčeli slušným tempem. Janka byla sice mladší a menší, ale zato nic nenesla. Ludva měl za košilí ovoce a v ruce velký kuchyňský nůž po starých Bardžanech. Šli rychle, ale opatrně, neustále sledovali trávu a písek před sebou, zdali tam nic není. Tak spolu přešli několik kilometrů dlouhý hřeben a začali opět sestupovat do údolí. Bylo tu sucho, žádná řeka tudy netekla, proto neměli zvláštní obavy.

„Udělali jsme hroznou chybu,“ řekla Janka po dlouhé době mlčení. „Měli jsme na sobě nosit létací nárameníky.“

„Za prvé – jsou v kufrech v kontejneru a teď je asi žerou améby. Za druhé – jejich akumulátory by nám vystačily všeho všudy na pár hodin letu a pak by byly na nic, protože je není kde dobít.“

„My jsme je měli mít na sobě od samého začátku, nezůstaly by v uiku. A vybít je naráz, to by byla hloupost tak očividná, že bychom na to přišli. Ale kdybychom teď měli jít přes nějakou říčku, báječně by se hodily...“

Ludva se zarazil. To byla totiž naprostá pravda a sám se na sebe zamrzel, že na to nepřišel on – a zejména včas. Teď už bylo pozdě honit bycha. Vrátit se do stanice, kde améby právě pořádají hostinu – snadno by se mohli stát dalším, pro améby velice vítaným chodem.

„Po bitvě je každý generálem,“ řekl rozmrzele.

„Já jsem to nemyslela na tebe,“ obrátila se k němu Janka. „Mě to taky napadlo až teď, když se to nedá napravit. Neber to jako kritiku, spíš se nahlas divím, že jsem na to nepomyslela dřív. Když já jsem se starala jen o chudinku Gringa...“

„Ten nás nejspíš zachránil, aspoň pro tentokrát,“ podíval se na ni smířlivěji. „Kdyby ho ta první améba nesežrala, ani bychom nevěděli, jak ty bestie vypadají – a ta druhá už by si na nás teď asi pochutnávala. Pejska je mi líto, ale kdyby sežrala tebe, byla by to mnohem větší tragédie.“

„Ale – neměl jsi ho rád...“

„Byl to hloupej pejsek,“ zavrtěl hlavou Ludva. „Zpočátku jsem doufal, že nám jeho instinkty pomohou, ale viděla jsi sama, jak snadno se nechal překvapit. Jenže, ať to vezmu z kterékoliv strany, zachránil nás. Aspoň prozatím.“

Dosáhli mezitím dna písčitého údolí a terén odtud začal opět stoupat. V písku byly rozesety obrovské balvany a Ludva zpozorněl. Za každým balvanem se mohlo něco nebezpečného skrývat. Ale zdálo se, že tu nic není.

„Pozor – Ludvíku!“ vykřikla najednou tiše Janka a strhla bratra zpátky. V písku pár kroků před nimi se cosi zavlnilo. Ludva ucouvl, pak se sehnul, vzal kámen a hodil jej do podezřelého místa.

Písek se rozprskl do všech stran – a vymrštil se z něj skoro metrový žlutě mramorovaný had. Zlobně zasyčel, pak se rozhlédl pichlavýma očkama – a v okamžiku se zase zahrabal do písku.

Sourozenci místo obešli úctyhodným obloukem, ale po této příhodě trochu zpomalili. Nebyly tu jen améby, ale také hadi a možná i jiná nebezpečí. A nebylo by dobré, aby ve snaze vyhnout se jednomu přehlédli jiné.

Vyšplhali se na nepříliš vysoký pahrbek, kde bylo několik desítek velkých balvanů. Najednou Ludva pevně stiskl sestře ruku a strhl ji k zemi.

„Co je?“ zašeptala, protože sama nic nezpozorovala.

„Támhle – vidíš?“ právě tak šeptem jí ukazoval.

Na protějším kopci stála vysoká skála. Na jejím plochém vršku hořel veliký oheň, kolem kterého se pomalu pohybovali v jakémsi rytmu nějací tvorové. Na tuhle dálku se zdálo, že to snad jsou dokonce – lidé...

Chvíli se krčili za balvanem a pozorovali protější skálu. Janka se třásla, ale nebylo to chladem. Vzduch nad údolím se chvěl horkem a rozmazával všechny vzdálené předměty, že bylo nemožné rozpoznat víc než pohybující se skvrny kolem ohně.

„Jsou tam nějaké bytosti,“ rozpoznala Janka s určitostí. „Myslím že vypadají skoro jako my... Řekla bych, že to jsou lidé.“

„Máš pravdu – je to zajímavé. Ale je to záhada. Bardžané přece na Gíjó žádné lidi neobjevili.“

„Neobjevili dlouho ani améby,“ odtušila klidně. „Lépe řečeno, od chvíle, kdy na Gíjó objevili améby, neobjevili už vůbec nic. Je to tak?“

„Co když to jsou lidé ze záchranné výpravy, kteří nás tu hledají?“ nadhodil Ludva.

„Prosím tě, uvažuj taky trochu,“ zamračila se na něho. „Myslíš si, že ti by tady klidně tancovali u nějakého ohně? Kdybych velela záchranné výpravě, posadím jednu partu Strážců k obrazovkám časoprojektorů, další do letadel a sama bych je koordinovala vysílačkou. Až nás někdo objeví, nebude to vypadat jinak, věř mi. Najednou kousek od nás přistane gryul, nasedneme – a sbohem, Gíjó! Ale rozhodně tu nikdo nebude bezstarostně pořádat piknik, tím si buď jistý!“

„No – máš asi pravdu. Co je to ale za lidi?“

„Lidi?“ opáčila. „Jak můžeš tvrdit, že to jsou lidi? Já bych tu spíše očekávala nějaké příšerky. Tamta ještěrka měla šest nožiček, takže by lidé mohli mít buď čtyři nohy, nebo čtyři ruce. Jde o to, jestli to jsou lidi, nebo už ne-lidi.“

„Nezdá se, že by měli víc rukou,“ řekl Ludva. „Vypadají jako my. Možná jsou trochu vyšší.“

„Půjdeme k nim?“ otázala se nerozhodně.

„Asi ano,“ přikývl. „Uvidíme. Kdyby to byli lidé, mohli by nám třeba pomoci.“

Opustili tedy úkryt za skálou a vydali se přes údolí. Teď ovšem museli dávat pozor především na to, co se nachází před nimi, než aby se dívali po protějším svahu. Nevyhýbali se jen vodě, ale už i podezřelým plochám písku. Najednou Janka stiskla Ludvovi pevněji ruku:

„Ludvíku, oni jsou pryč...“

Ludva se také zastavil a podíval se na skálu. Oheň už tam neplápolal, jen slabý proužek dýmu se vinul vzhůru. Všechny bytosti zmizely.

„Třeba nás zpozorovali a schovali se,“ usuzoval.

Pochodovali tedy dál. Slunce se sklánělo těsně nad obzorem, měli by si pospíšit, než je zastihne soumrak – a dlouhá noc na Gíjó. Na této straně údolí byly také skály, už ne jen ojedinělé balvany, spíše souvislé hradby skal. Jednu takovou hradbu právě obcházeli, když vtom...

Ludva, který šel vpředu, se najednou prudce zarazil. Dva metry před ním stál vysoký člověk tmavohnědé pleti, více než dva metry vysoký. Jinak byl jeho vzhled stejný, jako lidí Země. Oblečený byl jen do krátké zástěrky, zhotovené ze skvrnité chlupaté kožešiny, na hlavě mu z hustých dlouhých černých vlasů trčely zapíchnuté tenké bílé kosti. V ruce držel dvoumetrovou dřevěnou tyč, na jejímž konci byl špičatý kus zlatě se lesknoucího kovu. Ten kovový hrot se teď opíral Ludvovi o prsa.

„Stůj!“ zavrčel neznámý. „Ani o krok dál! Nebo tady na tom místě zemřeš.“

Errata:

10.08.2021 11:04