Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Vrah

Stařešina Friagi skončil důvěrnou poradu s podnáčelníky kmene a právě je vyprovázel, když k němu posel přivedl Ludvu s Jankou.

„Dobře že jdete,“ uvítal je. „Nějak se nám to zamotalo, ani nevím, kde mi hlava stojí. Musím s vámi něco udělat, tady nemůžete zůstat.“

„Co se děje?“ zeptal se Ludva.

„Edoímové nás chtějí napadnout,“ řekl Friagi. „Tady bude hrozná mela, asi bude lépe, když odsud včas odejdete. Dostanete ode mě doporučení na všechny zasvěcené kmene Ašerů a dám vám někoho, kdo vás bude cestou chránit.“

„To se tu chystá – válka?“ polekala se Janka. „Slyšeli jsme něco takového...“

„Právě tak, holčičko,“ přikývl Friagi.

„Nedalo by se ještě jednat o míru?“ nadhodil Ludva.

„To jsme zkoušeli naposledy dnes ráno,“ řekl Friagi. „Podívejte se, jak to dopadlo!“

Dovedl je k velkému koši, přikrytému rohoží a odkryl ji. Janka zděšením vykřikla a roztřásla se hrůzou. V koši byly přes sebe naskládané rozsekané a krvavé ruce, nohy, lidské hlavy a zbytky těl.

„Takhle dopadli naši vyjednavači,“ řekl Friagi smutně. „Dá se s nimi vyjednávat, když naše vyjednavače zabíjejí?“

„Ale proč se má válčit? Co je vlastně příčinou takové... krutosti?“ vybuchl Ludva.

Friagi pomalu zakryl pozůstatky svých lidí rohoží. „To je dlouhá historie,“ povzdychl si. „Řeknu vám o tom jen málo.“

Opřel se o kamennou stěnu a pokračoval.

„Původně žili všichni lidé na Gíjó v jedné jediné vesnici, ale když se počet lidí rozrostl, museli jsme se rozdělit. To bylo před dávnými staletími, vím o tom jen z vyprávění. Tehdy se naši předkové dohodli rozdělit celou pevninu na části a každá část měla být pod správou jednoho kmene. Současně dohodli, že žádný kmen na svém území nebude mít víc než pět tisíc obyvatel. Jiné dělení totiž nebylo možné, pevnina je na Gíjó jen jedna. Tak tomu bylo po tisíce let. Pak některé jižní kmeny přestaly dohody dodržovat a přestaly omezovat počty svých dětí, ačkoliv to není nic obtížného. Jejich ženy rodí místo obvyklých dvou až tří dětí pět, osm, i více. Pochopitelně se tyto kmeny brzy rozrostly tak, že jim začalo být jejich území těsné. Je stále obtížnější sehnat pro tolik lidí obživu. Zvěř zmizela, jen obrovské plantáže dávaly dost jídla, aby všichni neumřeli hladem. Varovali jsme je, aby opět začali omezovat počty svých dětí, jinak je jejich země neuživí. Oni naše rady nepřijali a místo dodržování původních dohod začali tvrdit, že bude nutné podle počtu obyvatel přerozdělit svět. Nové rozdělení světa jsme ale odmítli. Jejich chyba, že si své území přeplnili. Nato s námi Edoímové, naši nejbližší sousedé, přestali vyjednávat a místo toho jedné noci pobili naše lidi ve vesnici Adougi, pouhé tři denní pochody odtud na jih. Nastěhovali tam své rodiny a abychom je nemohli vystrnadit, opevnili se. Nám teď říkají Vymírající. Tvrdí, že nás zaženou do několika malých oblastí na severu, kde nic kloudného neroste. Horší je, že by se potom situace nejspíš opakovala a brzy by nám nenechali nic.“

„To bylo od nich pěkně ošklivé,“ řekla Janka.

„Tím to samozřejmě neskončilo,“ pokračoval Friagi smutně. „Vloni přepadli a vyvraždili další dvě naše vesnice a tak se stalo, že skalní hrad Worgell je poslední výspou proti jejich rozpínavosti. Napadli nás letos na jaře, ale ubránili jsme se jim, i když za cenu nesmírných obětí. Proto máme tak málo dospělých mužů a převahu žen a dětí – ostatní muži už padli v této válce.“

„Pak bych chápal, jak jsme mohli dopadnout my dva, když jste nás považovali za Edoímské vizíry,“ otřásl se Ludva. „Jak vlastně bojujete proti Edoímům? Sorky?“

„Sorky nejsou v těchto bojích použitelné,“ zavrtěl hlavou Friagi. „Snad kromě létacích. Sorky můžeš poslat proti zvířatům, jako jsou améby, dravé čičimy, létající grongové nebo hadi Aúú, ale lidé jsou proti nim chráněni – až na vás dva. Lidé proti lidem bojují jinými zbraněmi – velkými noži, oštěpy, sekerami, luky a šípy, nebo kameny. Bohužel, boj obvykle rozhoduje početní přesila a ta je dnes na straně Edoímů. My jim můžeme s výhodou čelit jen uvnitř naší skalní pevnosti.“

„To je opravdu vážné,“ řekl Ludva. „Ale co se změní, když nás dva pošleš jinam?“

„Pošlu vás do největší opevněné vesnice kmene Ašerů, do Hanagio,“ řekl Friagi. „Je odsud dost vzdálená, ale tím lépe pro vás.“

„Kdo půjde s námi?“ zeptal se rychle Ludva. „Mohli bychom si s sebou vzít Milana?“

„Vy jste se spřátelili nejvíc s Myšákem, ne?“

„My jsme mu začali říkat jinak,“ pípla Janka.

„Jako zasvěcení sice smíte udělovat jména, ale tady snad nejste doma,“ podíval se na ně Friagi přísně. „Myšák toho zatím mnoho nevykonal... ale nešť, dostane úkol, na kterém může získat jméno. Dobrá – vezměte ho s sebou. Ale rád bych, abyste s sebou vzali i své věci. Stát se může ledacos a kdybychom prohráli, Edoímové zničí všechno, co tu najdou. Oni to tak dělají, aby po Vymírajících nezůstalo zhola nic. Vezměte tam i zbraň našich předků, škoda ztratit tak vzácnou památku.“

„Nepůjde s námi víc dětí?“ zeptala se Janka. „Děti by snad neměly zůstat ve válce, mělo by se jich zachránit víc.“

„Ne,“ zavrtěl hlavou Friagi. „Velká skupina by se odtud nedostala nepozorovaně, předsunuté hlídky Edoímů by ji mohly cestou přepadnout. Budete-li jen tři, máte větší šanci doletět do Hanagio. Tři děti nebudou stát Edoímům za přepadení, sto dětí by jim ale neuniklo. Nemůžeme s nimi posílat bojovníky, máme jich příliš málo.“

„A to tu všechny děti zůstanou?“ zděsila se Janka. „Co když je Edoímové zabijí?“

„Když se i tentokrát ubráníme, budou tu chráněné jako dosud,“ řekl stařešina. „Kdybychom prohráli, bude muset každé dítě odletět na svou pěst. Máme dostatek úkrytů ve skalách, kde je nikdo nenajde, přinejmenším do setmění. Pak odletí k dalším vesnicím Ašerů. Každé dítě umí zacházet se sorky včetně létacích. A každé je dostalo. Starší chlapci budou mít i zbraně, ale na ty se nemůžeme spoléhat, jejich protivníky by byli zkušení válečníci. Vy nemáte ani polovinu šancí zmizet nepozorovaně, proto musíte odejít dřív.“

„A kdy vyrazíme?“ zeptal se Ludva.

„Brzy ráno,“ rozhodl Friagi. „Teď bude večer, v noci by se vám letělo špatně.“

Pak přišli další zvědové a Friagi děti vyprovodil z jeskyně. Ludva s Jankou chtěli najít Milana, ale už na ně čekal před jeskyní. Když mu řekli, že půjde s nimi jako jejich průvodce, trochu zesmutněl.

„Naši muži se budou bít – a já abych jenom nosil zprávy a doprovázel? No, aspoň že se jedná o vás dva...“

Odešel si vybrat na cestu zbraně – posel kmene musí být přece ozbrojen. Vrátil se s krátkým lukem, balíčkem šípů a s dlouhým nožem pro boj zblízka.

V Dětské jeskyni zatím bojovníci zužovali komín mastnými, hořlavými věchty, připravenými k zapálení, aby se jím nikdo nemohl protáhnout. V přilehlých chodbách jiní stavěli pichlavé zátarasy a pasti, schopné roztrhat každého, kdo do nich vběhne jinak, než určitým způsobem.

Kmen Ašerů se chystal bránit své sídlo proti přesile.

Zkušeného Udega útočníci překvapili jen částečně, ačkoliv přiletěli ze tmy. Spatřil je včas.

Udeg byl ve skalním výklenku, což pro něho znamenalo výhodu, alespoň v první chvíli. Spatřil pět přistávajících stínů, ale slyšel několik dalších hlasů. Uchopil pevněji svůj oštěp a probodl jím první postavu, která se mu dostala na dosah. Potom zavřeštěl výstražné znamení pro ostatní.

Kdyby mlčel, byl by snad získal pár okamžiků. Jeho útok byl bleskový a přesný, zasažený muž se zhroutil bez hlesu, ale Udeg byl příliš zkušený bojovník, aby neodhadl, že proti tak velké přesile nemá šanci. Zvolil varování svých druhů, i když se tím prozradil svým nepřátelům.

Bodl ještě jednou a skolil druhého, ale právě když chtěl ustoupit do skalní rozsedliny, klesl k zemi, proboden třemi oštěpy současně.

Lágíj zaslechl výstrahu, hrábl za sebe, zapálil pochodňový šíp a zcela podle paměti jej poslal natrénovaným směrem. Hořící šíp se zabodl do terče, zhotoveného z vláken olejnaté rostliny gamičo. Terč vzplál a osvítil okolí skalního hradu. S tímto překvapením útočníci nepočítali. Jejich horda byla rázem v plném světle, kdežto obránci, roztroušení kolem ve skalách, byli téměř neviditelní. Do bzučení tětiv luků a svistu šípů se začaly mísit výkřiky raněných. Než se ozval první vzteklý povel, leželo nejméně patnáct útočníků na zemi v krvi.

„Kryjte se! Pryč z toho světla!“ zařval vůdce Edoímů.

Jeho lučištníci neviděli cíl a nemohli střílet. Horda se rozlétla do stran, mimo oblast osvícenou hořícím terčem. Ale útočníci se již z překvapení vzpamatovali a všichni se i za letu proti dalším šípům chránili štíty.

Kdyby došlo k boji muže proti muži, neměli by bojovníci Ašerů šanci. Luky byly zbraně pro boj zdálky a slabé štíty nebyly rovnocenné proti těžkým štítům a sekerám Edoímů. Ašerové se stáhli do svého skalního hradu a zabarikádovali pevně vchody do podzemí.

Osvětlovací terč dohořel, ale odkudsi ze skal vyletěl další zapálený šíp a stranou se rozhořel další oheň. Bylo zřejmé, že boj se bude odehrávat za osvětlení, výhodného pro obránce.

Útočníky to ale nezastavilo. Opět se ozval křik a ječící voje se vrhly proti hlavní hradní bráně. Před ní se ale zastavily, okovaná brána byla příliš pevná, než aby se dala snadno otevřít. Bojovníci se zastavili, ale ne nadlouho. Skulinami brány i z okolí proti nim vylétlo mračno šípů a před takovým deštěm střel ani štíty příliš nechránily. Vůdce Edoímů opět vydal vřeštivý signál a všichni útočníci se dali na útěk.

Radostné jásání obránců ale bylo předčasné. U brány se náhle oslnivě zablýsklo, těžká okovaná vrata se rozlétla na třísky, Edoímové se jako na povel otočili a vzápětí jejich předvoj vlétl do rozbité brány a zaútočil na otřesené obránce hradu. Za prvními bojovníky přilétali ze tmy další a další. Brzy pobili nepočetnou skupinku obránců v troskách brány i v okolních skalách a rychle zaplavovali další chodby. Někteří uvázli v pastích, ale ostatní se hnali kolem nich dál. Zpočátku připadalo na jednoho zabitého obránce až deset mrtvých útočníků, ale při hromadném útoku se ztráty rychle vyrovnávaly a útočníků bylo příliš mnoho a na vlastní ztráty nedbali.

Osud raněných, nemilosrdně dobíjených před zraky ostatních, byl velice výmluvný.

Nikdo se nevzdával.

Ludvu s Jankou i ostatní děti vzbudila na samém začátku boje hlídkující žena Wigona. Všichni se chystali na ústup, i když nebylo nikomu jasné, co se kolem děje ani kam půjdou. Výbuch u brány zaznamenali jen jako slabý otřes skály, vřava bojů sem dosud nedolehla. Přesto byli všichni nesmírně vzrušeni. Wigona jim ale klidným hlasem nařídila, aby mlčeli a čekali. Její klid působil na všechny.

Po nedlouhé době se chodbou ozval běh bosých nohou a do Dětské jeskyně vtrhl málomluvný Kafir. Držel oštěp levou rukou; pravou měl zavěšenou na pásce z kusu látky a narychlo převázanou plátnem tak prosáklým krví, až mu rychle kapala na kamennou podlahu jeskyně.

„Porazili nás, Wigono,“ obrátil se na hlídkující ženu. „Já už jsem vyřízený, proto mě stařešina posílá vyvést na ústup děti.“

„A co ostatní?“ vyjekla Wigona. „Co je s mým Eimou?“

„Je mrtev,“ řekl Kafir. „Rozsekali ho na kusy.“

„Jak je to možné?“ zaúpěla Wigona.

„Používají proti nám něco nového. Naše brány, na které jsme se tak spoléhali, se rozpadají na kusy. Blokujeme jen Hladovou, ale až nám ji rozbijí, bude zle. Určitě si umíš představit, jak to s námi dopadne, když se na jednoho našeho vrhne deset Edoímů.“

„Dobrá,“ vzpamatovala se Wigona. „Vyveď děti, Kafire. Já půjdu k Hladové bráně.“

A významně potřásla svým lukem.

Ludva viděl, že je zle. Uchopil pevně Janku za ruku a tiše jí pošeptal:

„Musíme zachránit počítač – pojď se mnou!“

V nastalém zmatku se jim podařilo nepozorovaně opustit jeskyni a vyklouznout do chodby. Brzy doběhli bez dechu před příbytek stařešiny Friagiho. Dveře byly otevřeny a uvnitř nikdo nebyl. Lampička s B-palivem tu svítila. Ludva vstrčil počítač a energetický vak Jance do rukou a zatímco jej dávala do batohu, rychle si přes oděv oblékal létací nárameníky. Pak převzal od Janky batoh, přehodil si jej na záda a pevně utáhl popruhy.

„Obejmi mě, rychle!“ poručil Jance tiše.

„Unese nás to?“ strachovala se.

„Unese sto osmdesát kilo, to nemáme ani oba dohromady,“ řekl jistě.

Najednou se ale otočil.

„Počkej, musíme přece vzít také tohle,“ řekl a přiskočil ke stěně, kde z hromady kůží vytáhl starobardžanskou pušku a košík dlouhých černých nábojů velikosti banánu. Chvatně si je cpal za bundu a jeden se pokusil nabít do nábojové komory. Kovově to cvaklo, puška téměř sama zasunula náboj dovnitř. Ludva zaklapl závěr a aniž to tušil, natáhl spoušť.

„Ty chceš střílet? Na lidi?“ vyjekla odporem Janka.

„Jistěže ne – ale víš, jak to může Edoímy zastrašit?“

„Myslíš, že se toho někdo poleká?“ strachovala se.

„Když vystřelím proti skále, udělá to takovou pumelici, že všichni utečou,“ sliboval si. „Hodně jsem o těch puškách četl. Náboje mají uvnitř výbušninu a když narazí do skály, udělá to hroznou petardu. Pokud vím, primitivové na Zemi se výstřelů vždycky polekali. Jen se bojím, že se časem všechna výbušnina rozložila; devět tisíc let je příliš dlouhá doba. Pak by nám nezbylo než uletět, ale to musíme tak jako tak.“

Doběhli spolu do Dětské jeskyně, ale tam už nikdo nebyl. Hořelo tu dosud světélko lampy, ale světla od něj bylo málo. Podle stop běželi všichni spirálovou chodbou dolů, ale když se tudy Ludva s Jankou chtěli rozeběhnout, málem vrazili do pětice zarostlých chlapů, kteří se znenadání vynořili přímo proti nim. Měli veliké krvavé sekyry a byli to zřejmě nepřátelé, Edoímové.

„Hle – pár jich tu na nás zbylo!“ rozchechtal se vousatý bojovník v čele skupinky.

„Janko – ke mně!“ vykřikl zděšeně Ludva.

Janka ale, místo aby k němu přiskočila a objala ho, stála na místě, roztřásla se a hleděla jako hypnotizovaná na nejbližšího bojovníka Edoímů, jehož obrovská kovová silně zakrvácená sekyra mířila doprostřed jejího čela.

„Stůj! Nebo zemřeš!“ vykřikl Ludva zoufale a bezradně zamířil bardžanskou dinosauří pušku na chlapa, který se tomu pohybu jen rozchechtal.

„Podívejte se na to škvrně chtělo by na nás jít s takovým kyjem! Vždyť je těžší než ty, spratku!“

Sklonil sekyru, hrábl po Ludvově pušce a ten už nestačil uskočit. Edoím škubl za hlaveň směrem k sobě, vytrhl Ludvovi pušku z ruky – ale Ludva přitom ukazovákem zavadil o spoušť.

Předpoklad, že za devět tisíc let bude třaskavina v nábojích rozložená, nepočítal s bardžanskou důkladností. Stabilizovaná trhavina se ani za tak dlouhou dobu nerozložila a Ludvu s Jankou na okamžik oslnil oranžově-žlutý plamen, který se strašlivým zahřměním vylétl z hlavně a jasně ozářil tmavou chodbu. Další, pro změnu nazelenalý plamen, vyšlehl současně uprostřed hloučku Edoímů.

Puška bez pevné opory odlétla stranou. Bojovník kmene Edoímů ji vytrhl Ludvovi, ale nedokázal ji holou rukou udržet. Bardžanská dinosauří puška měla obrovský zpětný ráz, takže pouhá kinetická energie její střely dokázala dvoumetrového veleještěra převrátit na záda i bez účinku trhavé náplně. Edoím ji držel dlouhou hlavní přímo proti sobě, takže ho prostřelila skrz hruď a náraz ho odhodil dozadu. Ludva v plameni výstřelu spatřil jen obrovský otvor v mužově těle, zatímco rozjařený výraz v barbarově obličeji se ani nestačil změnit. Jako by se na okamžik zastavil čas, jako u fotografického blesku. Co se ale dělo vzadu, to bylo ještě hrůznější. Byly tam vidět utrhané ruce, hlava a krvavé části těl, také na okamžik zastavené v čase, ačkoli se ve skutečnosti rozlétly do všech stran.

Bardžanské dinosauří pušky nebyly vymýšleny proti lidem a také nebyly nikdy v historii proti lidem použity. Byly ale navrženy tak, aby jediným zásahem vyřídily obří dravce tyrannosaury rexe. Náboj dum-dum obsahoval nálož se značnými ničivými účinky. Dokázala prý odtrhnout celou čelist dravého veleještěra i s mohutnými svaly, které jinak jediným stiskem přesekly tělo člověka vejpůl. Zásah do krku obvykle oderval celou hlavu, rána do břicha roztrhala naráz vnitřnosti a navíc zevnitř rozdrtila páteř. Jen díky těmto puškám přežili bardžanští průzkumníci na tak divokých planetách, jako bývaly v dobách dávné kolonizace Attchie, Fekepaia, Zirial, nebo i nedávno objevená Poenaid.

První dva muže projektil jenom provrtal strašlivou krvavou ranou, v těle třetího nejspíš narazil na kost a vybuchl. Křehké tělo člověka nesnese srovnání s odolností pravěkých veleještěrů a účinek veliké explozívní střely byl děsivý. Třetí muž, roztrhaný na mnoho kusů, zemřel okamžitě, stejně tak jeho druhové nacházející se před ním. Zbývajícími chlapy výbuch mrštil o skálu, takže všech pět Edoímů zůstalo ležet na kamenité podlaze jeskyně v děsivé kaluži krve, bez jediné známky života, přímo před pozemskými dětmi.

Ty byly před ničivými účinky exploze i před střepinami chráněny těly dvou prvních mužů a vyvázly jen s otřesem, částečně způsobeným výbuchem, ale především nervovým. Chvíli byli oba jako zkamenělí a jejich oči si jen pomalu zvykaly na přítmí jeskyně, osvětlené jen slabým světélkem.

„Ludvo!“ vykřikla najednou Janka zoufale. „Tys je zabil!“

„Já nechtěl...“ obhajoval se Ludva zmateně. „Za to můžeš ty! Kdybys nestála jako dřevo, uletěli bychom jim!“

„Ty jsi vrah!“ odstoupila od něho v hrůze.

„Já za to nemůžu,“ málem se rozbrečel Ludva. „Proč mi ten Edoím bral pušku?“

„Proč jsi na něho vůbec mířil?“

„Vždyť by tě zabil!“ vykřikl Ludva.

„Třeba ne!“ namítla chabě.

„A od čeho měli sekery? Od krve, podívej se! Koho zabili před námi, víš to?“

Bylo vidět, že se Ludva už vzpamatoval a přešel teď do protiútoku. Janka neodpověděla a začala prostě brečet. Ludva ji chvíli utišoval, ale pak se vzpamatoval a opět se začal rozhlížet do tmavé chodby.

„Přece nebudeme čekat, až přijdou další a rozsekají nás na kusy,“ řekl. „Jdeme za ostatními!“

Došel k pušce a zdvihl ji. Hlaveň byla horká, ale puška očividně nebyla poškozená. Slitinový kov hlavně přečkal devět tisíc let a vydržel i tuto zkoušku. Ludva stiskl pojistku, hlaveň se odklopila a prázdná horká černá nábojnice zazvonila o kamennou podlahu. Ludva vytáhl z bundy další černý náboj, mechanicky jej vsunul do hlavně a zbraň opět zaklapl. Tahle prastará puška neměla zásobník, obvyklý u pozdějších modelů. Nabíjení bylo velice nepohodlné – ale na druhou stranu spolehlivé.

„Ty chceš ještě střílet?“ zaječela Janka nesouhlasně.

„Samozřejmě,“ přitakal. „Ale z větší dálky, aby mi nemohl nikdo pušku brát z ruky a mířit budu proti skále, neboj se. Tohle byla nehoda, já jsem je opravdu zabít nechtěl. Ale jestli tu budeme stát jako sochy, přijdou další. Musíme co nejdříve pryč odtud!“

„Ale tam ne – tam jsou ti se sekerami!“ vzepřela se Janka.

„Dobrá, když to nejde dolů, poběžíme nahoru,“ změnil plán Ludva. „Nahoře vzletíme. Ale jestli zůstaneš zase někde stát jako vyřezávaná svatá, budu muset střílet znovu, rozumíš? Přece nechci o tebe přijít!“

Popadl sestru za ruku a zamířili spolu k žebříku, který vedl trhlinou nahoru na vršek skalního hradu. Ludva šplhal jako první, vzlykající Janka, která pro slzy neviděla, za ním. Konečně vystoupili ze skály a stanuli na plošince. Foukal zde horký noční vítr a bylo tu docela příjemně. Náhle Janka ukázala Ludvovi dolů, kde v soutěsce hořely ohně jejich nepřátel.

„Luďo – vidíš?“ ukazovala na skupinky, které se pomalu trousily k ohňům.

Edoímové už zřejmě opanovali hrad a teď shromažďovali kořist. V hloučku mezi bojovníky se tísnilo jen pár zajatců. Nebyl mezi nimi jediný bojovník, jen ženy a děti, ale ani těch nebylo mnoho. Ludva se utěšoval, že se většině dětí podařilo uniknout, tak jako jemu a Jance.

Náčelník Edoímů došel k zajatcům a chvíli si je prohlížel jednoho po druhém. Pak pokývl a dva bojovníci vytrhli z řady ostatních jednu starou ženu, na tu dálku Ludva jí neviděl do obličeje. Zkroutili jí ruce tak, že musela pokleknout, třetí muž ji uchopil za vlasy a její skloněnou hlavu obrátil vzhůru. Zaleskl se obrovský nůž a krev z proříznutého hrdla ženy vystříkla až k náčelníkovi.

„Luďo! Oni ji...“ strnula Janka hrůzou – a pak se bezvládně složila. V poslední chvíli ji zachytil, aby nespadla se skály. Musel přitom položit pušku a chvíli se věnoval omdlelé sestřičce. Naštěstí brzy otevřela oči a Ludva mohl opět pohlédnout dolů na prostranství s Edoímy.

Tři bezvládná těla žen už tam ležela před náčelníkem, čtvrtou ženu vlekli kati. Bránila se seč mohla a křičela hrůzou, až to bylo slyšet i nahoru na skálu. Zdálo se, že ji už nic na světě nemůže zachránit.

„Necháte ji!“ ozvalo se najednou z výšky. Ludva se neudržel a naplno vykřikl na katany dole pod svýma nohama.

„Tam – nahoře!“ vykřikl náčelník Edoímů a ukazoval bojovníkům Janku a Ludvu. „Chyťte je!“

„Zastraším je!“ řekl Ludva a pozdvihl pušku. Opřel si ji o rameno, jak to viděl ve starodávných pozemských filmech, otočil ji směrem dolů a bez míření stiskl spoušť.

Zbraň vystřelila hromovou ranou. Zpětný náraz Ludvu posadil dozadu na skálu, ačkoliv se tlumiče snažily náraz přibrzdit. Vsedě ale Ludva vytřeštil nevěřící oči na účinky střely. Ačkoliv puška mířila nad hlavy lidí a podle Ludvova předpokladu měl náboj vybuchnout na skále nad náčelníkovou hlavou, bylo zřejmé, že viděl tyto pušky jen ve starých historických filmech. Neuvědomil si, že dráha střely není přímočará, ale má tvar oblouku.

Kdyby mířil, nejspíš by se nestrefil. Třaskavý náboj vyletěl z hlavně naslepo, ale cíl zasáhl přesně. Projektil velikosti poloviny banánu prorazil přilbu náčelníka Edoímů a vybuchl uprostřed jeho lebky. Mezi skalami se ozvala dunivá exploze, rozmetala bezhlavé tělo náčelníka, zatímco jeho pobočníky i katy smetly střepiny z náčelníkovy roztrhané přilby i ze střely. Ženu vedli na popravu sehnutou, takže zůstala nezraněná – a dokonce volná. Předtím jí rozvázali ruce a ona toho využila. Zdvihla dlouhý krvavý nůž, kterým ji chtěli podřezat, otočila se k ostatním zajatým a rychlými pohyby je zbavovala pout. Volní se zmocnili okolo ležících zbraní a přeřezávali pouta dalším, jiní vzlétali do výše a mizeli v noční obloze. Strážní zůstali úžasem jako přikováni a ani se v první chvíli nepokusili útěku zajatců zabránit. Během necelé půlminuty byla většina zajatců pryč. Až teď se stráže vzpamatovaly. Jeden z mužů hodil svým oštěpem – a probodl jím ženu, která už rozvazovala pouta posledním dvěma dětem.

„Vám to nestačilo?“ vykřikl Ludva. Mechanicky nabil pušku a teď ji stočil proti strážím.

„Ludvo! Ne, nestřílej!“ vykřikla Janka a srazila mu hlaveň nahoru. Nezabránila tím ale výstřelu, spíš přispěla k tomu, že Ludva maně stiskl spoušť. Tentokrát puška mířila vysoko do vzduchu. Střela tam ale ve tmě na cosi narazila a vybuchla nad hlavami všech. Na obloze se rozprskla ohnivá koule, dolů začaly padat ostré bzučící střepiny – a kusy roztrhaného lidského těla, luk, štít, válečná sekera...

„To se ti povedlo,“ řekl Ludva klidně sestře. „Teď jsme vrazi oba.“

„Já?“ vybuchla Janka. „Ty jsi tu pušku držel!“

„Vy jste jim to dali!“ ozvalo se za nimi. Kousek od nich stál jejich přítel Milan, který sem právě přiletěl. „Ale nestůjte tady, chtějí vás zabít! Poleťte za mnou!“

„Má pravdu! Vyskoč mi na záda a drž se pevně!“ poručil Ludva Jance tónem, který nepřipouštěl odporu. Janka poslechla, ačkoliv měla v očích slzičky a polykala křivdu, které se jí právě dostalo. Ona – a vrah? To přece ne! Vždyť byla od začátku proti střílení!

Ludva zapnul létací nárameníky. Tah sygytů ho zvrátil dozadu, protože těžiště měl díky Jance posunuté, ale vestavěný počítač zareagoval a srovnal vektor tahu, aby i nezvyklou zátěž zdvihl správným směrem. Pozemské děti i Milan se vznesli právě včas. Okamžik poté už zazvonily o skálu první dopadající oštěpy. Ludva zbledl a prudce přidal tah, až vzletěl do výšky více než tisíce metrů. Milan se ho chtěl držel na dohled, ale měl co dělat, aby mu stačil.

„Uf! Přestaňte, dost, já už nemůžu!“ vykřikl na ně tlumeně.

„Kam teď?“ právě tak tlumeně zavolal Ludva.

„Poleťte za mnou,“ navrhl Milan a obrátil se trochu vpravo. „Povedu vás, ale nesmíte letět tak vysoko, to bychom daleko nedoletěli!“

Ludva se k němu přiblížil co nejvíc. Janka se ho držela jako klíště. Bylo to nebezpečné, kdyby spadla, roztříštila by se dole o skály, ale neměli jiného východiska.

„A co ostatní?“ zeptal se Ludva Milana.

„Nestarejte se o ně,“ řekl zadýchaně chlapec. „Udělali jste pro ně víc než se dalo čekat. Každý teď musí utíkat jak umí, jinak s ním bude zle. Nebojte se, kdo je naživu, jistě se stará, jak by unikl.“

Letěli noční tmou horkým letním vzduchem planety Gíjó. Za nimi zůstal dobytý skalní hrad Worgell, poslední výspa odporu kmene Ašerů proti hordám barbarských Edoímů. Vpředu byla jen tma, museli se spoléhat na orientační smysl chlapce Milana, který je vedl k severním horám...

Errata:

10.08.2021 11:04