Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Studna TIGA

Milan s Jankou a Ludvou až k Hanagio, největší opevněné vesnici Ašerů, nedoletěli v jednom kuse. Vznášeli se spolu několik hodin, ale stále níž a pomaleji. Během letu Milan vybalil z vaku porci jídla a pojedl ze zásob. Zřetelně přitom okřál, chvíli se ještě vzchopil, ale byl příliš unavený.

„Musíme přistát,“ prohlásil nakonec zničeně. „Už se dusím, dál to nejde.“

Snesli se na nevelké planině. Janka byla také vyčerpaná, ačkoliv si Ludva bardžanskou pušku za letu přivázal provazem k opasku, sepnul ruce za zády a vytvořil z nich improvizované sedátko, aby se mohla pohodlněji posadit a nemusela se ho pořád křečovitě držet rukama nohama. Trochu si přitom odpočinula, zato on musel mít létací nárameníky přepnuté na hlasové řízení a to ve svištění větru s bídou rozpoznávalo příkazy „vlevo“, „vpravo“ a „stop“. Řídit to šlo, ale pořád se uchylovali ze směru tu vlevo, tu vpravo a s každým povelem správný směr trochu překmitli.

Jakmile dosedli na zem, Milan strhl ze zad batoh, svalil se na záda, vybalil další balíček a pustil se do jídla. Janka si podle jeho příkladu také lehla na zem, ale jen se řádně protáhla a zase vyskočila. Ludva zkontroloval akumulátory, připojil k nim svůj energetický vak a spustil nabíjení.

„Vy vůbec nejste unavení!“ vykřikl udiveně Milan. „To není spravedlivé!“

„Jak to, že nejsme? Jsem úplně rozlámaná!“ řekla Janka dotčeně, ačkoliv proti němu působila pořád ještě svěže.

„Najezte se také, nebo nevydržíte!“ nabádal je Milan.

„Nemáme s sebou nic k snědku,“ přiznal Ludva.

„A co máte v tom batohu?“ ukázal Milan Ludvovi na záda.

„Vzali jsme s sebou naše věci,“ řekl Ludva. „Přál si to stařešina.“

„Vaše hromová zbraň Edoímy pořádně překvapila,“ řekl po chvilce obdivně Milan. „Vypadá ale strašně těžká, jak to, že ji unesete? Sorky nedovolují unést větší zátěž, než kolik člověk váží. No, i tak jste zachránili několik životů. Měli jste ji ale použít uvnitř Worgellu, tam by, myslím, měla větší význam. Ale i venku to bylo úžasné.“

„Já jsem ji nechtěl použít vůbec. A když, tak na zastrašení,“ řekl Ludva zachmuřeně. „Vůbec jsem s ní nechtěl někoho zabít!“

„Kdybys jejich náčelníka zabil hned na začátku, možná by ustoupili,“ uvažoval Milan. „Ale ani pak to nebylo špatné. Zabil jsi sám pět Edoímů, dokonce jejich vůdce, osvobodil dvanáct našich zajatců, to není na takového nešiku špatné.“

„Jak to, že to není špatné?“ vyhrkla Janka. „A co těch pět, co zastřelil uvnitř?“

„Pět uvnitř? Kde?“

„Potkali jsme je v Dětské jeskyni,“ zabručel Ludva. „Měl jsem dojem, že nám chtějí ublížit a chtěl jsem je zastrašit, ale dopadlo to jinak, puška vystřelila a zabila je.“

„A já mám teď bratra vraha!“ rozvzlykala se Janka.

„Vraha?“ ztuhl Milan.

„Kvůli vaší hloupé válce jsem už způsobil smrt nejméně deseti Edoímů!“ vybuchl Ludva. „Ale já jsem jim přece vůbec nechtěl ublížit!“

„Ve válce, navíc přímo uprostřed bitvy, těžko můžeš stát stranou,“ řekl Milan. „Přijali jsme vás jako přátele a stali jste se nepřáteli našich nepřátel. Zabili jste je v bitvě, to není vražda. Nemůžete přece soudit každého vojáka. Neberte si to tak – to už je válka...“

„Jenže nás se tyhle barbarské zábavy netýkají,“ řekla rozzlobeně Janka.

„Kdyby ti Edoímové zabili bratra, asi bys to viděla jinak. Kdyby i tebe probodli nebo podřízli, poznala bys, jak se tě může válka dotknout,“ zamračil se na ni Milan.

„Ty si opravdu myslíš, že by nás dva mohl někdo zabít?“ zarazila se Janka.

„Ach, ty neuvěřitelná naivko!“ skoro vykřikl Milan. „Což si myslíš, že by se právě tobě měla smrt vyhnout, když všude kolem tebe kosí po desítkách?“

„Já jsem... já jsem viděla, jak ti vojáci, ti Edoímové, zabili takovou starou ženu, ale udělalo se mi z toho špatně a víc už ani nevím!“ řekla Janka tišším hlasem.

„Jo, omdlela jsi,“ zavrčel Ludva. „Neviděla jsi, jak ti barbaři podřezávali další, než jsem to nevydržel.“

„Jsem zvědavá, jak budou ty výmluvy posuzovat soudci,“ vmetla bratrovi do tváře.

„Vy si vážně myslíte, že se dostanete před soud?“ podivil se upřímně Milan. „To snad ne, ostatně, žádný soud vás nesmí soudit za to, co se stalo v bitvě.“

„Vaše možná ne – ale naše...“ řekla Janka pomalu.

„Kdyby vás soudy ve vaší zemi odsoudily za to, že jste bránili své životy a životy svých přátel, pak bych u vás nechtěl žít,“ řekl Milan. „To by byla do nebe volající nespravedlnost...“

„Myslíš?“ podívala se na něho Janka nedůvěřivě.

„Každý tvor na světě má právo na obranu,“ ujišťoval sourozence Milan. „Nesmíš zabíjet bez příčiny, to je vražda. Ale jasně pronesená vyhrůžka, namířená zbraň a zejména stav války stačí jako důkaz před každým soudem stařešinů, tím si buďte jisti.“

„Uvidíme,“ řekla pořád nepřesvědčená Janka. „Když to máš tak zdůvodněné, vysvětli mi, proč by tě měl někdo zabíjet, když chceš ukrást ženu.“

„To je přece jasné! Když někdo zabije zloděje, to je také oprávněná obrana, i když krást ženu je menší zlo než krást obilí...“

„Podle tebe snad má žena menší cenu než obilí?“ naštětila se Janka.

„Jak se to vezme,“ pokrčil rameny Ludva. „Když někde ukradnu ženu, může to být pro vesnici nepříjemné, protože si na ni zvykli, ale na druhou stranu jim ubydou starosti. Kdybych jim sebral obilí, mohl bych je tím i zabít hladem. Proto mě také nikdo nebude pronásledovat, když s ukořistěnou ženou opustím hranice vesnice. Když přitom nikoho nezabiji, nemá mi kdo co vyčítat. Žena je přece oprávněná kořist.“

„Oprávněná?“ zakroutila hlavou Janka. „A prosím tě, proč vůbec došlo k válce? Ukradli jste Edoímům tolik žen, či co? Myslíš si, že se cítili od vás ohroženi, že měli právo vás zabíjet?“

„Edoímové naše zákony porušují už dlouho,“ zamračil se Milan. „Nejen tyhle, ale i jiné. Tvrdí, že nikdo nebude soudit vítěze.“³

„V tom se přepočítají,“ zamyslela se Janka. „Až sem pro nás přiletí záchranná výprava...“

„Poslyš, Janko, opravdu věříš, že sem tvoji krajané brzy dorazí?“ zeptal se jí Milan.

Vlastně ji poprvé oslovil přímo a navíc jménem.

„Musím tomu věřit,“ otřásla se zimou, ačkoliv teplota vzduchu kolem ní určitě nebyla nižší než třicet stupňů.

„Přál bych ti, aby se tvá víra vyplnila,“ řekl Milan prostě. „Jen si myslím, že to není možné...“

Začalo svítat. Milan si odpočinul a najedl se.

„Dal bych vám ze svého, ale nesmím,“ řekl omluvně, když ukládal zbytky jídla do batohu.

„Proč?“ zeptal se ho Ludva.

„Protože mám jídla právě tolik, abych doletěl do osady Hanagio. Kdybych se s vámi rozdělil, nedoletěl bych. Vy létáte s pomocí těch svých krabiček, vůbec vás to neunavuje, určitě vydržíte i bez jídla,“ vysvětloval jim výsledky svého pozorování.

„Tebe létání unavuje? Jak to?“ ožil Ludva.

„Létání se sorky vždycky unaví, i když méně, než kdybych tu cestu šel pěšky,“ vysvětloval jim ochotně Milan. „Sorky tě vždycky unaví, když po nich něco chceš. Ale nepovím vám proč. Na to se musíte zeptat někoho staršího, nejlépe ze zasvěcených.“

Vznesli se opět do výšky, ale tentokrát neletěli vysoko, sotva sto metrů nad skalami. Milan letěl trochu nakloněný dopředu, ruce přitažené k tělu, na zádech jen malý batůžek, teď už poloprázdný. Vedle něho letěl naopak skoro v záklonu Ludva s Jankou na zádech, přičemž Ludvovi se u pasu houpala bardžanská velkorážná dinosauří puška. Ludva před startem zkontroloval akumulátory. Jejich stav se mu příliš nelíbil, raději připojil energetický vak a letěli teď přímo na B-palivo.

„Jak je daleko do Hanagio?“ volal Ludva na Milana.

„Dvě třetiny cesty máme už za sebou!“ odpověděl Milan.

„Znáš dobře cestu? Kolikrát už jsi tam byl?“

„V životě jsem v Hanagio nebyl,“ křikl Milan. „Ale neboj se, zabloudit nemůžeme.“

„Obdivuji tvůj optimismus,“ vrtěl hlavou Ludva.

„Dostal jsem pro vaši ochranu od stařešiny sorky, určené jen pro zasvěcené,“ odpověděl na to Milan klidně. „Některé jsem poznal až včera. Jedny mi právě teď umožňují mluvit na dálku s radou stařešinů v Hanagio, kam letíme. Je to zvláštní pocit, mluvím s nimi, aniž bych vydal hlásku a slyším je, aniž bych slyšel víc než vítr.“

„Nemůžeš promluvit i s Friagim?“ zeptal se Ludva zvědavě.

„Vy to nevíte?“ pohlédl po něm Milan udiveně. „Stařešinu přece zabili Edoímové! Rozsekali ho na kusy, sám jsem to viděl!“

Ludvovi přejel mráz po zádech. Ano, této noci i on viděl mnoho násilných smrtí, sám byl příčinou několika z nich, ale to se týkalo samých cizích lidí, které před smrtí viděl naživu jen pár okamžiků. Stařešina Friagi byl na této barbarské planetě spolu s Milanem jejich přítel a jeho smrt se jich dotkla více než všechny předchozí, ačkoli u ní nebyli.

„Luďo – co se to tady děje?“ rozbrečela se Janka a pevně se k němu přitiskla.

„Bardžané a takoví barbaři!“ ulevil si bezmocně Ludva.

„Vždyť my – my už jsme taky takoví,“ vzlykla Janka. „Ty jsi je snad chtěl jen zastrašit, ale pak už jsi střílel přímo do nich, nevymlouvej se.“

„Slyšela jsi přece! Zachránili jsme před smrtí víc lidí, než jsme zabili,“ ospravedlňoval se Ludva, ale nepříliš přesvědčivě.

„Už jsme u cíle!“ zvolal v té chvíli Milan. „Tamhle před námi – to je Hanagio!“

Největší opevněná vesnice kmene Ašerů se z dálky podobala houbě – pýchavce. Byla celá bílá, dole u paty měla průměr o něco více než sto metrů, směrem nahoru se rozšiřovala až na dvojnásobek a končila obrovskou kupolí, sahající do výšky dvou set metrů. Proti tmavohnědému masivu vysokých hor, na jejichž úpatí stála, nepůsobila příliš obrovským dojmem, ale hory za ní byly vysoké a i teď, v horkém létě, měly na svých vrcholcích sníh.

Pevnost Hanagio neměla dole žádný vchod, až asi uprostřed v rozšiřující se části bylo několik velkých otvorů, z nichž visely na mnoha provazech různé předměty, jako koše, měchy i velké bedny. Ludva s Jankou užasle pozorovali, jak se dole hemží desítky lidí. Někteří na vozíčcích přiváželi další bedny, koše a veliké nádoby, jiní je přivazovali na provazy, které je vytahovaly vzhůru.

Milan letěl z posledních sil. Musel se naposledy vzchopit aby vyletěl nahoru ke vchodům. Ludva s Jankou letěli za ním. Janka se opět Ludvy držela jako klíště. Musela se teď chvíli obejít bez jeho pomoci, protože on sám musel manévrovat, aby se strefil do správných dveří.

Uprchlíky v obří pevnosti již očekávali. Milan zamířil s obdivuhodnou jistotou k vratům, které se od jiných lišily snad jen tím, že z nich nevisel žádný provaz. Jakmile všichni tři vystoupali dovnitř a stanuli na kamenné podlaze, ocitli se před pěti prostými a přitom majestátními starci s dlouhými bílými vlasy, oblečenými do fialových plášťů bez ozdob.

Janka seskočila Ludvovi ze zad a postavila se vedle něho.

„Doletěli jsme!“ hlásil udýchaně Milan. „Splnil jsem úkol.“

„Nedostal jsi tedy jméno zadarmo,“ přikývl prostřední stařešina a Milan se přitom hrdě vypjal.

Pak se stařešina obrátil k sourozencům.

„Vítám vás v Hanagiu, lidé z hvězd,“ pozdravil je. „Slyšeli jsme o vás mnoho dobrého. Buďte tedy u nás vítáni.“

„Děkujeme za přivítání,“ odpověděl stejně vážně Ludvík.

„Pojďte s námi,“ pokynul jim muž, který je vítal. Pak se všech pět rozestoupilo, obklopilo naši trojici a vedlo je dovnitř obrovské stavby. Janka šla uprostřed a Milan zaujal místo na kraji. Navzdory únavě, která na něm byla znát, kráčel vzpřímeně a hrdě. Byl teď přece Milanem. Jméno dostal od dětí, ale stvrdili je i nejstarší a to už nikdo nemohl zpochybnit.

Ludva s Jankou si cestou prohlíželi všechno, co stálo za shlédnutí. A bylo toho mnoho k vidění.

Všechny chodby měly stěny, stropy i podlahy ze stejného bílého kamene, z něhož byla zřejmě celá stavba. Janka s Ludvou už viděli stavby větší i honosnější, ale ne na barbarské planetě a už vůbec ne na Gíjó. Jako by na tuto planetu taková velká stavba ani nepatřila. Jak viděli zvenčí, tato stavba neměla okna, ale vnitřek osvětlovaly desítky svítidel, ve kterých hořel oheň. Ludva doufal, že tu bude dost B-paliva i pro jeho energetický vak, jehož zásoby letem od Worgellu k Hanagio s nezvyklou zátěží zdecimoval. Prošli několika chodbami, až se dostali do veliké komnaty, vyzdobené látkovými závěsy. Ani tady nebyla okna, ale od stropu visel rozvětvený lustr s desítkou plamínků a světla zde bylo dost. V místnosti byl veliký kulatý stůl se spoustou sedaček, ale stranou bylo několik menších stolů se sedačkami a k jednomu se všichni včetně hostitelů posadili.

Janka seděla mezi Ludvou a Milanem, starci se posadili naproti.

„Myslím, že je teď na nás, abychom promluvili,“ začal jeden z hostitelů. „Vy už jste nám svoje v podstatě řekli.“

Janka s Ludvou na sebe udiveně pohlédli. Vždyť dosud řekli sotva tři slova poděkování za přijetí! Jejich hostitel je ale nenechal dlouho v údivu a dodal:

„Vzhledem k telepatickému spojení s Friagim a teď s Milanem, který též vdechl telepatické sorky, víme o všem, co se stalo od chvíle, kdy jste přibyli do Worgellu. Byli jsme vzdálenými svědky, jak jste dali svou bezpečnost všanc pro naše zajaté lidi, jak jste je osvobodili – i jak jste litovali životů, vyhaslých vaší rukou. Ačkoliv jste litovali naše nepřátele, kteří zabíjení začali, vaše city chápeme.“

„A co si o nás myslíte?“ vyhrkl Ludva.

„Nic vám vytknout nemůžeme,“ řekl druhý. „Jste velice citliví a tahle válka opravdu není vaše, ale nezůstali jste pouhými svědky, když šlo o životy. Děkujeme vám proto za všechny zachráněné. Nebude-li vám to vadit, rádi bychom se představili. Vaše jména známe. Ty jsi Ludva a to je tvoje sestra Janka, dnes jediná ze zasvěcených dívek. Já se jmenuji Ouiak a toto jsou Maial, Guwarto, Gresnel a Huarin. Říkají nám Rada starších a řídíme život Ašerů tady v Hanagio a ve válce všech.“

„Těší nás,“ kývl hlavou Ludva. „Ale co dál? Friagi říkal, když padne Worgell, budou Edoímové postupovat a zabíjet další Ašery. Je tomu opravdu tak?“

„Bratr Friagi měl pravdu. Nemůžeme dopustit, aby k takové pohromě došlo. Zpupnosti Edoímů musíme postavit hráz. Ale to už bude výhradně věc kmene Ašerů, ne vaše.“

„Možná bychom vám mohli pomoci skončit nesmyslné zabíjení,“ řekl Ludva tišším hlasem.

„Snad nechceš zase střílet?“ vyjekla Janka nesouhlasně.

„Tu zbraň už nechci nikdy v životě ani vidět,“ opáčil Ludva. Při těch slovech odvázal od opasku bardžanskou pušku a položil ji na stůl. Pak mezi řečí lovil zpod bundy náboje a též je kladl před sebe.

„Mám plán, jak válku skončit beze střelby a bez zabíjení,“ pokračoval klidně. „Pokud o nás dvou víte všechno, pak víte i o tom, že jsme se sem dostali z hvězd.“

„Ano, i to nám telepaticky sděloval bratr Friagi,“ přikývl vážně nejstarší z hostitelů, Ouiak.

„Pak také víte, že jsem si s ním povídal o světech, které jsou mezi hvězdami.“

„Vyprávěl to. A velká část souhlasila s Proroctvím dudura Vedecize,“ přikývl Ouiak.

„Jenže se zřejmě stalo, čeho jsem se obával,“ řekl Ludva. „Naši krajané vědí, že jsme zmizeli, ale nevědí, do kterého světa jsme zabloudili. Pokud nás budou hledat prohledáváním jednoho světa po druhém, bude jim to trvat možná rok – nevím. Musíme se proto pokusit dát jim zprávu.“

„Dát jim zprávu?“ podívali se na něho udiveně všichni Ašerové. „Ale jak?“

„Jak víte, chrám vjosuzgu slouží především k dopravě, ať osob, nebo věcí,“ vysvětloval Ludva. „Zdejší chrámy jsou ale od sítě Transgalaktické dopravy odpojené, až na ten, kterým jsme přiletěli. Měli bychom se pokusit využít jej k odeslání zprávy. Uvnitř chrámu je kontejner uik. Vložím dovnitř zprávu a pokud se mi podaří jej i naslepo odeslat, oznámím lidem Galaktického společenství, kde jsme a co se tady děje. Urychlím tím pátrání, které určitě po nás vedou.“

Skončil a umlkl. Chvíli bylo ticho, všichni přemýšleli. Pak opět promluvil nejstarší Ouiak:

„Tvůj plán možná není špatný, ale budeme jej muset lépe promyslet. Možná je tomu tak jak říkáš a stojí to za pokus, možná bychom ti v tom mohli a měli pomoci. Víme, že naši dávní předkové byli vyspělejší, asi by nám mohli pomoci vrátit na Gíjó spravedlnost a pořádek. Ale chrám vjosuzgu teď leží na území dobytém Edoímy a výprava do těch míst bude jistě nebezpečná. A ty sám, jak víme od bratra Friagiho, nedokážeš odolat ani obyčejné amébě, natož úkladům lidí. Nemůžeme tě tam pustit, pokud nebudeš umět ovládat sorky. A už vůbec ne samotného.“

Ludvovi se málem zastavilo srdce. Opět sorky! A že by je měl umět ovládat?

„Rád bych se dozvěděl, co to vlastně je,“ řekl pomalu. „Zatím jsem slyšel, že jsou nám, lidem ze Země, nebezpečné.“

„Jsou smrtelně nebezpečné každému, kdo v těle nemá základní tiga-sorky,“ přikývl Ouiak. „To není žádný problém. Dodáváme tiga-sorky každému narozenému dítěti, dáme je i vám dvěma. Máme je neustále připravené, nejen pro vás.“

„O podstatě sorků nevím skoro nic, ale něco bych o nich přece jen rád věděl,“ řekl opatrně Ludva. „Nemůžeme je přece ovládat, když je neznáme. Viděli jsme Milana létat, viděli jsme ho, jak jakýmsi plamenem spálil amébu. Ale není nám jasné, co je to vlastně za záhadu?“

„Já bych s tím souhlasila třeba hned,“ zavrtěla hlavou Janka. „Určitě by nám nenabízeli něco, co by nám škodilo.“

Ašerové se na Janku chvíli zkoumavě dívali. Ta malá pozemská dívenka se jim zřejmě zalíbila.

„Slyšeli jsme, že jste sice děti, ale máte prý zajímavé znalosti, z nichž mnohé jsou nám cizí,“ řekl po chvíli Ouiak. „Sorky jsou čistě biologická záležitost. Nevíme, co z biologie znáte, abych vám nemusel vysvětlovat všechno od počátku.“

„V našem světě se základům biologie učíme od malička,“ řekla Janka. „Biologickou vědu Země převzala přímo od Bardžá, tam byla nejvyspělejší. Něco snad známe, vyzkoušejte si nás.“

„Dobrá,“ souhlasil Ouiak. „Začneme od nejprostšího. Co víte o nejmenších tvorech života?“

„Myslíte jednobuněčné?“ podívala se na něho Janka. „Prvoky, mikroby, nebo ještě menší viry?“

Použila přitom prastaré odborné bardžanské termíny, ve kterých se biologie dnes vyučuje i na Zemi, takže jí rozuměli.

„Známe všechny, o kterých mluvíš,“ přikývl vážně Ouiak. „Pak by ti mělo stačit, že sorky jsou to druhé.“

„Mikroby?“ vytřeštila oči Janka. Ludva se v údivu od ní nijak nelišil.

„Přesně tak,“ přikývl Ouiak. „Jedny z nejmenších částeček života. Mikroby jsou všude kolem nás, ani je nevnímáme. Naše sorky se ale od běžných mikrobů liší. Nejen tím, že s námi žijí v symbióze, to znamená v soužití, kde mají prospěch obě strany. Tak žily i některé obyčejné mikroby dávno před pěstováním sorků. Sorky mají k nám lidem těsnější vztah. Základní tiga-sorky žijí uvnitř našich těl po celý náš život. Tiga-sorky nám dávají jedinečnou nadvládu nad všemi ostatními mikroby, přírodními i umělými. To znamená, kdo má v sobě tiga-sorky, je vládcem všech mikrobů. Většina našich lidí si to dnes ani neuvědomuje, ale skoro nikdo už nezná ani význam slova nemoc, známého jen ze starých pověstí.“

Ludvovi i Jance se rozšiřovaly oči poznáním.

„Podle dávných pověstí žily dříve i mikroby, které lidem škodily a působily nemoci,“ přidal své vysvětlení další z Ašerů Maial. „Naši předkové měli pro jejich ničení dokonce zvláštní profesi, říkalo se jí, tuším, lékaři. Už tenkrát uměli vyléčit téměř každou nemoc, ale pomáhali jen napadenému tělu bojovat proti nepřátelským mikrobům. Jakmile jsme vypěstovali sorky, nemoci zmizely úplně. Tiga-sorky totiž nedovolí, aby nás nepřátelské mikroby napadly. Zlikvidují je dřív, než by se stihly rozmnožit a začít škodit.“

„Budiž, ale co létání? A zbraně proti amébám?“ zajímal se zvědavý Ludva.

„Létací sorky ovládají přitažlivost tohoto světa,“ kývl hlavou Ouiak. „Podle starých pověstí měli naši předkové létající stroje, nazývané baporgy, ale všechny se dávno rozpadly. Sorky se vznášejí na podobných silách, jako ty starodávné stroje. Nejen samy, ale unesou i své nejbližší okolí. Proto může létat každý, kdo je má v sobě.“

„Jak ale určuje, kam poletí?“

„To zajišťuje součinnost tiga-sorků,“ řekl Maial. „Ty jsou totiž svázané s vnímáním člověka na jedné straně, samy mohou ovládat všechny ostatní sorky na straně druhé. Umí z tvé hlavy zjistit, nač myslíš – a pokud ve tvých myšlenkách najdou vůli, pomáhají ti. Proto můžeš létat kam sám chceš a ne náhodně. Kdybys ale neměl tiga-sorky, létací sorky by tě okamžitě na kusy roztrhaly.“

„A vaše zbraně proti amébám?“

„Jen zmutované hnilobné bakterie,“ mávl rukou Maial. „Těmi to vlastně začalo. Naši předkové se tu kdysi setkali za velmi nepříjemných okolností s amébami. Pověsti praví, že tehdy spousta lidí zahynula. Některého z biologů napadlo vypěstovat si proti amébám baktérie, které by je zlikvidovaly. Potíž byla v tom, že by musely být dostatečně mocné, aby prorazily obranné principy těchto tvorů a až je zničí, aby naopak neuškodily všemu okolo včetně lidí. První boje proti amébám měly dokonce oběti na obou stranách, ale kohosi tenkrát napadlo vyzbrojit lidi mikroorganizmy, které budou žít jen v lidech, budou s námi v symbióze a ty pak lidi ochrání před zdivočelými hnilobnými bakteriemi. Co z toho vzniklo, o tom se přesvědčíš sám. Sorky vznikaly ve strašném shonu, lidé tenkrát neumírali po desítkách, ale po tisících, ale dnes jsou nesmírně užitečnými pomocníky, takže si život bez nich neumíme ani představit. S jejich pomocí můžeme nejen lovit a bránit se před zvířaty, ale umíme dokonce i opracovávat kovy.“

„My jsme ale jiný typ lidí než vy,“ řekl Ludva opatrně. „Jste si jistí, že nám sorky neublíží?“

„Bratr Friagi nám sdělil, že jste oproti nám skutečně trochu odlišní, ale rozdíly nejsou příliš znatelné,“ ujistil ho Ouiak.

„Ano, dokonce jsme k vám tak blízko, že lidé od nás spolu s vašimi mohou mít i smíšené potomky,“ pochlubil se Ludva svými školními znalostmi.

„Výborně – tedy i to už víte!“ pochvaloval si Ouiak. „Pak vás mohu ujistit, že sorky budete moci využívat i vy.“

„Viděli jsme ale, že Milana létání se sorky velmi vyčerpalo,“ zeptal se ještě Ludva. „Proč?“

„Ani sorky, samozřejmě, nemohou pracovat bez energie,“ usmál se Ouiak. „Berou si ji ze živin ve tvé krvi, která je v těle všudypřítomná. Trénovaný člověk dokáže tuto energii využívat rozumně a rychle ji doplňovat z jídla, nezkušený, jako váš přítel Milan, místo aby létal klidně a dal všechno do služeb létání, často mění směr, rozptyluje se, sorky brzy spotřebují všechno a jemu pak nezbývá dost energie ani pro vlastní svaly. A protože dýchat musí, jako ostatně každý, nezbývá mu než přerušit let a dát se dohromady, dříve než se opět vznese.“

„A co dorozumívání na dálku?“

„To je trochu složitější,“ přikývl Ouiak. „Ale uvědom si, že sorky umějí přečíst z tvé mysli různé příkazy a ihned je předat do všech částí tvého těla. Na to potřebují nějaký druh přenosu, právě tak jako k ovládání sorků vypuštěných. Když tento druh přenosu použijí k dorozumívání na dálku, říkáme mu telepatie.“

„A jak se sorky dostanou do těla? Milan nám ukazoval, že stačí takovou kuličku...“

„... tak se používají speciální sorky,“ přikývl Ouiak. „To jsou ty, které nejsou potřebné trvale, ale jen občas. Každý je má v bobulích, které před použitím prokousne je to nejpřirozenější způsob otevření. Základní sorky, které všechny ostatní ovládají, jsou v těle člověka natrvalo. Nemohou žít mimo ně – s výjimkou našich studní Tiga. Jednu velkou studnu máme zde v pevnosti. Naše děti do ní potápíme několik dnů po narození. Totéž čeká i vás dva.“

„Plavat ve studni?“ usmál se Ludva. „Zvláštní...“

„Děti z toho pochopitelně nemají rozum, ale příjemná ta procedura rozhodně není,“ pokračoval Ouiak. „Vy totiž nebudete ve studni plavat, vy se tam musíte utopit, rozumíte?“

„Utopit?“ zděsila se Janka. Také Ludva se zarazil a úsměv ho přešel. Podívali se s Jankou na sebe, oba byli bledší než obvykle. Pohlédli na Milana, ale i on vypadal zděšeně.

„Jak říkám, není to příjemné, ale vydrží to i mimina, proč byste to nevydrželi vy? Musí to být co nejrychlejší. Jde to sice i jinými způsoby, ale ty jsou mnohem bolestivější. Nebojte se, nezemřete přitom, to by přece taková procedura neměla smysl.“

„Dobrá. Kde máte tu studnu?“ vstal odhodlaně Ludva.

Milan a čtyři Ašerové zůstali v místnosti. Ouiak s oběma pozemskými dětmi vyšli zadními dveřmi, za nimiž bylo tmavé točité schodiště. Ouiak rozžehl lucernu, kterou vzal z háku vedle dveří a vedeni touto lucernou sestupovali dolů. Schodiště bylo dlouhé, Ludva zpočátku počítal schody, ale kolem tří set se spletl a pak už to jenom odhadoval. Celkem sestoupili o více než šest set schodů a Ludva tušil, že budou hluboko pod úrovní terénu.

Schodiště končilo v nevelké místnosti. Ouiak rozsvítil osm luceren a děti uprostřed spatřily kruhový otvor obrovské studny, k níž od stropu viselo černé lano. Studna měla průměr čtyři metry a když k ní přistoupili, spatřili v ní metr pod úrovní podlahy hladinu opalizující tekutiny. V tekutině neustále přebíhaly vlnky světla, zdála se být živá. Janka najednou měla pocit, že se tam dole pod ní vlní obrovská améba – a v hrůze ucouvla.

„Nesmíte mít u sebe nic, žádný předmět, ani oděv. Vše zanechte zde na těchto lavičkách,“ ukázal jim na kruhové lavičky, opírající se zády o stěny místnosti. Pak odešel i s lucernou do dalších dveří. Netrvalo dlouho a lano od stropu se napjalo a zdvihlo z kapaliny velikou těžkou mříž, která tam zřejmě byla těsně pod hladinou.

„Já se bojím,“ řekla najednou Janka.

„Když to vydrží i mimina?“ zavrtěl hlavou Ludva. Rozepnul si bundu a začal se svlékat.

„Já tam nepůjdu!“ prohlásila Janka.

„Neblázni! Chceš, aby si zdejší lidé mysleli, že lidi ze Země jsou zbabělci?“ obrátil se k ní.

„Dobře, ale otoč se a nedívej se na mě!“ požadovala aspoň.

To už stál Ludva na kraji studny.

„Janičko, zdá se mi, že ta voda, nebo co to je, je docela teplá. Já jsem se bál, že to bude ledové.“

„Aspoň to, tak pojď, ať už to máme za sebou!“ prohlásila Janka odevzdaně a uchopila Ludvu za ruku. „Ale nesmíš se na mě dívat!“

„Vždyť je tu skoro tma a ta voda je kalná, tam na tebe vidět nebude. Skočíme tam spolu?“

Souhlasila. Postavili se na okraj, pak se oba odrazili a skočili doprostřed studny.

Tekutina opravdu hřála, takže by tato koupel byla docela příjemná. Jakmile ale sourozenci do studny skočili a ruku v ruce zmizeli pod hladinou, těžká kovová mříž s rachotem dopadla za nimi – a uzavřela je pod hladinou...

Chvíli vystačili s dechem, ale pak si teprve uvědomili, že je nad nimi mříž. Ludva první otevřel oči. Pod vodou bylo kupodivu vidět lépe než nahoře, to měkké modravé světlo je obklopovalo ze všech stran. Ludva jasně rozeznával každý kámen ve zdi studny, viděl i kameny na dně a pochopil, že tu není žádný jiný východ. Nad sebou viděl velikou kovovou mříž, z jejíchž rozměrů mu bylo hned jasné, že ji ani společně nenadzvednou. Také Janka mezitím otevřela oči, ale Ludva v nich spatřil děs. Otevřela ústa, snad chtěla cosi vykřiknout, ale kromě zabublání nic neslyšel. V té chvíli ho objala strašnou silou, cítil, jak se roztřásla, celým jejím tělem škubaly křeče, jak se začala dusit nedostatkem vzduchu. Také Ludva cítil, že dlouho nevydrží. Potřeboval se nadýchnout, ale mříž je držela pevně. Janka se zmítala v hrůze, ale pak jí náhle vylétly z úst veliké bubliny vzduchu, jak prudce vydýchla a neměla čeho se nadechnout. Okamžik sebou křečovitě zmítala, ale pak se nadechla vody, která je oba obklopovala. Strnula, její tělo zvláčnělo a přestávalo se chvět. Tohle myslel Ouiak tím utopením, blesklo hlavou Ludvovi. Proč ale říkal, že neumřou? Tohle je přece konec! Proč mu tak bezhlavě věřili?

Dusil se také, i jeho tělem začaly zmítat křeče, ačkoliv se je snažil potlačit. Náhle strnul. Janka se na něho dívala udiveně, ale nezdálo se, že je mrtvá. Žila dál, nadechovala se a vydechovala, od úst jí odletovaly poslední bublinky vzduchu, ale jeho sestřička žila a dokonce se na něho začala usmívat.

Ta kapalina možná obsahuje kyslík, napadlo Ludvu. Pak by se dala dýchat i místo vzduchu! Sebral odvahu, prudce vydechl – a pak se nadechl vody, jako před okamžikem Janka.

Pocit to rozhodně nebyl příjemný. Cítil, jak mu teplá voda teče do plic a v poslední chvíli to chtěl zarazit, ale byl úplně vydechnutý a tělo nedokázalo nic jiného než se křečovitě nadechnout. Být okolo voda, byli by v této chvíli utopení, Ludva ale pocítil náhlou svěžest, zmizel nejen pocit dušení, ale i strach. Byly to sice divné pocity, když se nadechoval vody, která přece jen v plících působila jinak než vzduch, na který byli zvyklí, ale dýchat se tu dalo.

Podíval se na Janku a také se začal usmívat. Teď už byla tato koupel docela příjemná, voda byla teplá a působila jim zvláštní svěžest, kromě toho světélkovala, takže v ní docela dobře viděli, i když trochu rozmazaně, protože přece jen jim toto prostředí bylo cizí. Podívali se na sebe a šťastně se rozesmáli, až jim kolem uší utíkaly poslední bubliny vzduchu z plic. Byli teď oba utopení, jak říkal Ouiak, ale přitom žili dál.

Janka se k Ludvovi přitiskla a usmívala se. Ludva se od ní naopak trochu odstrčil a zkusil plavat. Bylo to zábavné, plavali jako potápěči, jenže bez dýchacích přístrojů. Janka se k Ludvovi samozřejmě přidala a chvíli kolem sebe dováděli jako dvě rybky. Ludva najednou Jance cosi ukazoval. Pohlédla podle směru jeho ruky, ale co zpozorovala, ji na okamžik vyvedlo z míry. Když se totiž odhodlala přece jen vstoupit do této vody, nedokázala úplně přemoci ostych a nechala si alespoň kalhotky místo plavek. Ty se teď ale na ní rozpouštěly, jako kdyby byly z cukru, nebo jako kdyby kolem nich byla koncentrovaná kyselina sírová. Oni sami ale pociťovali jen příjemné teplo a nijak jim to neškodilo. Ludvu napadlo, že by se jim mohly v té kapalině rozpustit vlasy, ale při pohledu na Janku viděl, že jim to zřejmě nehrozí. Také Janka nakonec mávla rukou. Po přestálé hrůze jí ani nevadilo, že nemá nic na sobě. Ludva byl přece její bratr. Společně prožité okamžiky hrůzy a ulehčení byly silnější, než všechny ostatní pocity.

Ludva nezapřel své vědecké založení a začal se zajímat, proč tahle divná kapalina nesežere také stěny a dno studny? Rukou si proto sáhl na kameny a zjistil, že jsou potažené průzračnou, měkkou vrstvou jakési hmoty, která účinkům tajemné kapaliny zřejmě odolávala asi jako obaly bobulí se sorky. Kdoví, zda nešlo o tutéž hmotu.

Janka najednou vzala Ludvu za ruku a přerušovaně mu začala tisknout prsty. Pochopil, že to je morzeovka, znali ji naštěstí oba ještě z dětských her, ale teď se jim opravdu hodila!

„Jak dlouho tu budeme?“ signalizovala mu.

„Nač spěchat? Je tu fajn,“ odpověděl jí.

„Jako v lázních,“ přisvědčila.

„Líp!“ odpověděl.

Najednou ale Ludva zpozorněl. Také Janka strnula a úsměv jí zmizel z tváře. Oba v hlavě uslyšeli zvuk zvonů, začaly se jim míhat červené, žluté a bílé kruhy před očima, celým tělem je prostoupila podivná malátnost a v ústech ucítili podivnou kyselou chuť, která vzápětí přešla do sladkokyselé a pak až v nepříjemně přeslazenou, aby okamžik poté zhořkla. Janka pevně stiskla Ludvovu ruku, ale ten ji držel klidně. To nic, říkal jeho úsměv, i když byl trochu strojený, nezvyklé pocity i v něm vyvolaly ostražitost.

„Asi to k tomu patří,“ signalizoval jí rychle morzeovkou.

Janka se tedy uklidnila, všechno ostatně postupně sláblo, až nepříjemné pocity zmizely. Místo toho na oba dolehla nesmírná ospalost. Chvíli ji přemáhali, ale pak, aniž by se domluvili, klesli oba ke dnu a zakrátko v teplé vodě usnuli...

Probudili se zcela svěží. Chvíli zívali, což jim ve vodě oběma působilo smích, pak ale Janka ukázala vzhůru a stiskla Ludvovi ruku.

Mříž nad nimi chyběla a do vody visel krátký kovový žebřík, zaháknutý o okraj studně, jako by je vyzýval vystoupit vzhůru.

Ludva šel první. Žebřík byl rovněž potažený odolnou vrstvou umělé hmoty, takže ani neklouzal. Sotva Ludva vystrčil hlavu nad vodu, začala mu voda v plících a v krku šumět a rychle se hnala ven v podobě bílé mlhy, která rychle klesala dolů a vpíjela se zpátky do hladiny. Po celou tu dobu, co to trvalo, měl pocit svěžesti, ale když z něho poslední přebytečné tiga-sorky vyšuměly, zjistil, že se musí nutně nadechnout. Nadechl se tedy, trochu se rozkašlal – a pak se teprve rozhlédl po místnosti.

Nikdo tu nebyl, jen na lavičce naproti ležely jejich šaty a věci. Ludva vylezl z vody, která určitě byla všechno jiné, je ne čistou vodou. Nedalo se tvrdit, že by v místnosti byla zima, ale přece jen tu bylo chladněji než v té podivné kapalině. Asi jako když se koupete večer v rybníce a pak se vám zdá, že by snad bylo lépe zůstat ještě chvíli ve vodě. Ale zdola už na něho netrpělivě ťukala Janka, zvedl tedy z lavičky své oblečení, posadil se zády ke stěně a začal se rychle oblékat.

Také Janka musela chvíli počkat, než jí z plic vyšuměly zbytky podivné kapaliny. Teprve potom se nadechla – a její první slova byla: „Dala bych si to ještě jednou...“

Dobrá nálada ji neopustila, ani když zjistila, že jí zmizely také náušnice, spona z vlasů a malý prstýnek. Kov se rozpustil stejně snadno jako látka! Ludva si ale hned řekl, že to bude trochu nad jeho výzkumné možnosti – nemělo smysl nad tím bádat. Ani Ludvu, ani Janku nenapadlo lamentovat nad tak nepatrnou ztrátou, když nedávno viděli tolik zmařených životů.

Pak, oba už oblečení, začali se shánět po někom, kdo by je vyvedl nahoru. Ouiaka našli ve vedlejší místnůstce odpočívat na lehkém lůžku. Nespal. Sotvaže je spatřil, usmál se na ně.

„Vítám vás,“ řekl. „Nic příjemného, že? Aspoň zpočátku. Hučení v hlavě už se dá snést. Často tady vídám, jak mimina v první minutě trpí, ale když se konečně utopí, obvykle spokojeně usnou a všechno prospí. Vlastně se tam nic jiného než spát nedá. Pravda, mimina musíme ze studny po této proceduře vynášet, vy jste vyšli sami.“

„Kdybyste nám předem řekl, že se ta voda dá dýchat!“ zahrozila na něho žertem Janka.

„Zato jste spolu prožili zážitek na celý život,“ mrkl na ni šibalsky Ouiak.

------------------------ Poznámky:

  3 Vítěze nikdo nesoudí – platí i na Zemi. Vítězům projdou i nejhorší válečné zločiny.

Errata:

10.08.2021 11:04