Vítej, návštěvníku!

Spali jako syslové. A nikdy se snad dosud necítili tak svěží jako toho jitra. Co toho bylo příčinou? Koupel a nápoj, který byl však zase jen – voda. Ale ta voda dělala divy! I profesor Roger, jako každý Francouz zvyklý na víno, nemohl se té vody dopít. Oba cítili neobyčejnou svěžest, ale nikoli zjitření a potom malátnost jakou působí alkohol. Jejich nervy byly podivuhodně osvěženy, a proto byl jejich spánek hluboký a klidný. Roger se domníval, že to způsobuje silně radioaktivní alkalická kyselka.

Po ranní koupeli a vydatné snídani si chtěli vyjít do zahrady. Jejich úmysl zmařil robot který jim přinesl dopis.

Pod tištěnou hlavičkou:

CENTRUM

ústřední správa plantáží

stálo psáno strojem:

Pánové,

podle rozkazu N. zvu Vás k prohlídce plantáží.

Následujte svého sluhu.

Ing, agron. LEWIS

„Výborně! To bude něco pro mne!“ zvolal Roger. „A hleďte, milý inženýre, to není papír ani pergamen. Řekl bych, že je to papyrus, na kterém se psalo v dávnověku.“

„Máte pravdu. To zase víc zajímá mne. A ještě víc celé ty roje nových otázek, které se vynořují a na jejichž rozluštění jsem velmi zvědav.“

„Ech, technické problémy mají velmi podružný význam. Technika je jen pomůcka.“

„Naopak, příteli. Technické vymoženosti jsou v tomto prostředí nejdůležitější, neboť nahrazují přírodní živly, které jsou životní podmínkou veškeré existence všeho zdejšího živočišstva i rostlinstva.“

„Nevyjadřujete se správně, inženýre. Živly jsou: oheň, země, voda a vzduch. Všecky jsou zde, jak vidět, přirozeně zastoupeny.“

„To nelze tvrdit s jistotou. Všecko může být umělé.“

„Snad nemyslíte, že i ta země je zde umělá?“

„Země je velmi široký pojem. Pro agronomii je vhodnější pojmenování půda nebo prsť. A je velmi důležité, jaká ta půda je.“

„Eh, to všecko vím také!“

„Nepochybuji o tom. Nuže, pojďme, abychom zhlédli nový div: podzemní plantáže,“ ukončil Farin rozepři.

Sestupovali za robotem – do podzemí, hluboko pod základy domu. Konečně stanuli na nástupišti a vstoupili do připraveného vozu, podobného tomu, jaký je dopravil k paláci.

Několik vteřin jeli po rovině a pak se příď zvedla. Oknem v pozadí viděli rychle se vzdalující průčelí paláce, ozářené slunečními paprsky.

„Podjeli jsme dům. Velitel si nepřeje, abychom se ukazovali před jeho okny. Musíme respektovat jeho přání,“ hučel Farin.

„Podivný hostitel,“ ušklíbl se Roger.

Farin výstražně stiskl svému příteli ruku a naznačil mu, aby mlčel.

Vůz letěl stále po rovině.

Nejeli dlouho. Asi po čtvrthodině se před nimi objevila jasná nafialovělá záplava světla, a než se nadáli, vnikla ta zář do nitra vozu. Letěli mezi lány polí. Plochy obilí střídaly se s líchami kukuřice či snad cukrové třtiny, s brambořišti a řepnými poli.

Náhle se objevila skupina budov, nad níž vynikalo jako mrakodrap mnohaposchoďové stavení. Vůz zmírnil rychlost a pak stanul před jednopatrovým domem. Sotva vystoupili, vyšel jim vstříc statný muž. Nemusel se ani představit. Už podle úboru poznali v něm Lewise. Byl oblečen právě tak jako kanadský farmář.

„Jak se máte? Vítám vás. Tudy, prosím.“ Otevřel dveře.

Ocitli se v Lewisově pracovně. Jednoduché, ale účelné zařízení. Žaluziový psací stůl, po levé straně skříň s kartotékami, po druhé police s obchodními knihami a po celé délce stěny veliký skříňový pořadač. Uprostřed pokoje prostý stůl a čtyři křesla. To bylo vše.

„Maličké občerstvení? Kalíšek whisky? Samu nebo se sodou?“

„Whisky? Žertujete asi...“

„Pročpak? Zde ji máte,“ postavil na stůl láhev a skleničky.

„Slyšeli jsme, že alkoholické nápoje...“

„Jsou vyloučeny,“ dodal. „Well, v CENTRU. Zde jste však v rezidenci farmáře Lewise, amerického agronoma. Pro toho takové zákazy neplatí. Ale vám by asi lépe chutnalo víno, což? Dobrá, jen si poručte! Zde máme láhev a není poslední! Nuže – nač připít? Snad na zdar Matky Země!“

Přiťukli si.

„Do dna, pánové! Nebojte se toho! Je to sice čiré jako voda, ale je to pravé šampaňské. – Nu, co říkáte?“

„To jsem blázen!“ vybuchl zcela neprofesorsky profesor.

„Neřekl bych,“ smál se Lewis. „Spíše tvrdím, že jste odborník, podle toho, jak jste víno kousal.“

„Vždyť je to skutečně pravé šampaňské! Ale jak je to možné? Vždyť nemá vůbec barvu,“ řekl profesor.

„Barvu nikdo nepije,“ mávl rukou agronom. „Ani jedna plodina u nás nemá barvu, poněvadž jsou všechny uměle osvětlovány a vyhřívány. To však není na újmu jejich kvalitě. Zato máme prostředky, kterými zrychlujeme vzrůst, zvyšujeme plodnost a zvětšujeme, kondenzujeme obsah výživných látek.“

„Rentgenové vývojové paprsky?“ řekl Farin.

„Ne. To je přežitek. S těmi se dosud patlají pozemšťané,“ řekl pohrdavě Lewis, netuše, jakou ránu dal Farinovi, nemálo a jistě právem hrdému na velkolepý vynález, jejž nezištně odevzdal pro všeobecné blaho lidstva a spásu trpících.

„Tedy rádium?“

„Vy jste odborník?“ obrátil se Lewis na Farina.

„Poněkud.“

„Ano, rádium. Celá nesmírná klenba nad mými plantážemi je tím nabitá. Ovšem, že jsou učiněna opatření, aby emanace nepůsobila přímo a byla příslušně regulována, jinak bych se já první brzy rozpadl v prach a popel.“

„Filtry?“

„Tak jest.“

„Nedovedu si představit filtry na ploše...“

„Několika set čtverečních kilometrů,“ doplnil Lewis.

„Úžasné!“

„Ano. Je to pěkné zařízení. Ale úžasem šetřte, až vás pozvou jiní. Tam teprve uvidíte věci. Má říše je střízlivá. Nuže, pánové, provedu vás kousek po polích.“

Vyšli. Kam do širého obzoru dohlédli, vrhala umělá slunce proudy svého světla. Některé zářilo jasně, takže lány pod ním byly jakoby zality denním světlem, jiné vrhalo ostré šípy nafialovělých paprsků a některé zalévalo kraj zlatožlutou září. A také hřejivá síla byla rozmanitá, odstupňovaná podle potřeby plodin. Prošli lány evropských plodin. Obdivovali se bohatým, těžkým klasům zrajícího obílí a kukuřice, kvetoucímu brambořišti, řepnému chrástu. Ale vše bylo bezbarvé s nafialovělým odstínem, skoro průhledné, jako pleť chudokrevného dítěte. Půda byla všude vlhká a kyprá.

„Čím zavlažujete?“ tázal se Roger.

„Deštěm,“ odpověděl Lewis, a vida otazník v jejich očích, dodal: „Umělým, ovšem. Ale ten je mnohem vydatnější než přirozený, poněvadž je nejen nasycen kyselinou uhličitou, ale také jinými příměsky, jaké obsahují naše minerální prameny. Takový deštík je lepší než hnojivo. Je to výhoda proti pozemské agronomii. Žádné lijáky, průtrže mračen, krupobití, vichřice ani smrště. Tichý deštík, kdy a kolik je třeba. Nejvýš nějaký ten vánek k pročechrání stvolů a pročištění vzduchu, který je zde někdy těžký. Vždyť je to vlastně obrovský skleník. Někdy si také zahromuji. Ale neškodně. Několik blesků pod klenbou a hrrrm! brrrbum – bum – bum! jako Perun hromovládný. Tu pak to zavoní ozónem... Máte vidět, jak se to všecko pak zvedá!“

„Prosím vás, tohle se mi zdá přece jen trochu silné,“ bručel Roger.

„Co? Nevěříte? M – no, dobře! Pojďte, ukáži vám teď naše sýpky a skladiště.“

Zamířil k mrakodrapu. V přízemí pracovaly hloučky pracovníků. Pilně prohazovaly vysoké kupy obilí.

„Roboti?“

„Ovšem. Jsem ve své říši jediná lidská bytost.“

„Snad kuchař?“

„K čemu, pane? Jsem Kanaďan. Dovedu si ten žvanec ukuchtit sám.“

Zdviží vystoupili do pater. Ohromné zásoby řepy.

„Cukrovar?“

„Ovšem, máme cukrovar. Máme také mlýny, pekárny, pražírny kávy, všecko. Ale ne v mém rajóně. Ty si prohlédnete jindy.“

„Pro koho tak ohromné hospodářství? Což je tu tolik lidí?“

„Sám nevím. Nestarám se o to. Vím jen, že dostanu rozkaz, roboti připraví to a ono, naloží do vlaků a - pryč. Kam? Co je mi po tom? Vlaky jezdí směrem od CENTRA.“

„Nechápu k čemu -“

„Stohy slámy a sena? K čemu? Inu, máme také farmy. Tisíce koní, krav, skotu a bravu.“

„Chtěl bych to vidět,“ řekl nedůvěřivě profesor,

„Je to trochu daleko. Tam vládnou jiní farmáři, ovšem, jsou mně podřízeni, a proto...“

„Proto?“ vyrazil ze sebe profesor.

„Proto se na všechno podíváme u mne, vy Tomáši! Pojďme!“

Vrátili se do pracovny. Lewis stiskl na stěně knoflík. Bočními dveřmi vstoupil robot.

„Obědy!“ poručil Lewis.

Robot vyšel a vrátil se s velikým podnosem s jídelními příbory.

„Doufám, pánové, že nepohrdnete skromným pohoštěním,“ řekl Lewis, odklopiv víko z mísy.

Pochutnali si na výborné roštěnce s rýží.

„I rýži pěstujete?“

„Mohu vás uctít také čerstvým ovocem evropským i tropickým. Nic na mých plantážích nechybí. Ale není třeba, abychom jeli tak daleko. Uvidíme, jak jsem už řekl, všecko zde. Haló! Copak je?“ zvolal, když se nad jeho psacím stolem rozsvítila červená žárovka. „Omluvte mě na okamžik,“ vstal a vyšel do vedlejšího pokoje.

Dveře nechal otevřené. Viděli rozsáhlou místnost, kde pracovala řada robotů, jaké viděli u ředitele dopravy.

Bylo slyšet Lewisův hlas: „Dvacet vagónů žitné mouky? Pozítří? Dobře. Musím zmobilizovat třetí rezervní oddíl. Ano, bude to.“

Lewis se vrátil: „Náhlá větší objednávka. Nuže, pánové, podíváme se na plantáže a na farmy.“

Stiskl knoflík na zdi mezi okny. Široká plocha sklesla dolů a v mělkém výklenku se objevila tabule z mléčného skla. Stiskl páčku.

„Tak provádím denně, kdykoli se mi zachce, kontrolu nejen na svých plantážích, ale také na vzdálených, podřízených farmách,“ hovořil, usedaje vedle skleněné tabule. „Tak, začneme.“

Otočil vypínačem. V okamžiku zmizela mléčná skleněná plocha. Jako by hleděli z otevřeného okna, objevila se před nimi plantáž. Obraz byl tak plastický, že měli pocit, že stojí zase mezi těmi lány obilí a plodin, kudy kráčeli před chvílí.

„Poznáváte ta místa?“ tázal se Lewis.

„Ano.“

„Well! Začínám v blízkosti svého bungalovu, abych vám ukázal, že mohu odtud vidět, kam chci. Za roh svého domu, ba i do vedlejší místnosti. Zde ji máte!“

Obraz zmizel a objevil se sál s roboty.

„Na čem pracují?“

„Přijímají hlášení z farem a podávají mé rozkazy, které jsem jim nadiktoval. Jsou to jacísi hospodářští adjunkti. Zde máte skladiště. A teď jeho vnitřek.“

Objevila se skupina robotů, prohazujících obilí. Jeden z nich ležel na boku a jeho lopata vykonávala práci mdle do prázdna.

„To jsem čekal,“ hučel Lewis. „Inu, pracuje-li stroj šestnáct let bez minuty odpočinku, splnil svou povinnost. Hned to napravíme.“

Jakoby kráčeli podél dlouhé řady robotů, blížila se k nim průčelní stěna sýpky, pronikli železnými dveřmi a octli se ve druhém sále. Zde stálo ve vzorném pořádku v hustých řadách na sta robotů.

Lewis rozklepal páčku na podstavci. Sotva skončil depeši, vykročili dva roboti. V okamžiku se obraz změnil: byli zase v sýpce. Viděli, jak se otevřely železné dveře, do sýpky vešli dva roboti, zvedli „dokonávajícího druha“ a odnesli ho do boční místnosti. Jeden z robotů se vrátil, odkud vyšel, druhý nastoupil na uprázdněné místo.

„Vyřízeno,“ řekl Lewis. „Nuže, teď se rozletíme dál.“

Byl to vhodný výraz. Měli skutečně dojem, že letí nizoučko nad lány polí. Po chvíli se změnily známé evropské plodiny v tropické. Letěli nad křovinami oranžovníků, citroníků, smokvoní, nad plochami melounů, nad lány čajovníků, keři rozmanitého koření, jaké rodí Indie. Mizely pod nimi pravidelné obdélníky a čtverce kávovníků a ananasů, lány bavlníků a houštiny banánovníků. Dotýkali se téměř korun všech druhů palem, obtěžkaných plody, přeletěli háje gumovníků a přehoupli se přes vysoké vrcholky obrovských blahovičníků.

Krajina pod nimi se otáčela. Vznášeli se nad jehličnatými lesy, jejichž velikáni jako by snili v tichém zakletí v zamračených řadách. Pluli nad dubovými a bukovými háji a protáhli se alejemi lip a kaštanů. Hleděli se zatajeným dechem a vyjevenýma očima. Když obraz zmizel, hluboce vydechli.

Z vytržení byli probuzeni Lewisem: „Tak to by byla má plantáž.“

„Působí to kouzelně, tím víc, že všechno rostlinstvo je bílé, bezbarvé. Je to magický přízrak.“

„Na barvě nezáleží. Ujišťuji vás však, že hodnota všeho je lepší než na zemském povrchu. Důkaz máte v šampaňském, které vám přece chutná. A teď se podíváme do farem.“

Objevila se širá step. Vysoká, sinavě bílá tráva stála nehybně. Jako by se hnali v letadle, ubíhala pod nimi krajina. Zastavili se u ohrady, ve které se proháněli koně, samí bělouši. Druhá ohrada: několik desítek krav, statných dojnic. Kdo je dojil? Octli se v dlouhé stáji. Stála zde řada krav a spokojeně přežvykovala. Jejich těla se zrcadlila v hladké, čisté podlaze. Mléko sály stříbrné přístroje. Nad jedním dobytčetem zamžikala žlutá žárovka, robot odňal od vemene přístroj a odcházel s lesklou stříbrnou nádobou.

Třetí ohrada: sta ovcí. Kdo jim stříhá vlnu? Úzkým průchodem postupovaly ovce do místnosti. Teď právě nastoupila další do jakési klece. Po jejím těle rejdilo několik přístrojů. Bělostná vlna jak obláčky jemného hedvábí odpadávala a mizela v prohlubních po stranách. Ani pápěří nezůstalo, vše bylo jakoby vysáto. Po několika minutách vyhopkala ovce ostříhána tak, že žádný kadeřník by to lépe nedovedl. A už nastoupila druhá.

Obraz se změnil.

Pracovna podobná Lewisově. Za psacím stolem seděl muž, skloněn nad papíry. Lewis stiskl na podstavci knoflík a otočil vypínač v mikrofonu. Nad psacím stolem farmáře zazářilo zelené světlo. Farmář zvedl hlavu od práce:

„Haló, Tommy!“

„Haló, Bille! Co nového?“

„Dnes nic. Všecko all right! Zítra čekám dvanáct přírůstků ve skotu a dvaatřicet jehňat“

„Děláš výkazy?“

„Připravuji. Pozítří dostaneš hlášení.“

„Well.“

Obraz zmizel.

„Nechci vás unavovat. Na všech osmnácti ostatních farmách je to stejné. A dostal bych tutéž odpověď, neboť – kdyby se něco stalo – oznámí mně to hned moji adjunkti. Prolétneme ještě drůbežnickou farmu, chcete-li.“

„Myslím, že je to zbytečné,“ namítl Farin.

„Pro mne ano. Chtěl jsem jen, abyste uvěřili.“

„Věříme vám,“ řekl Roger.

„To jsem chtěl slyšet právě od vás. Byl jste ještě před chvílí nevěřícím Tomášem,“ smál se Lewis. „Ale přece mám ještě něco pro vás: vodní hospodářství. To jste jistě dosud neviděli.“

Lewis zavřel okenice. Byli v čiré tmě.

Cvakla páčka a před nimi se vynořilo pobřeží nedohledného jezera či snad moře. To nebylo možno říci, ježto slabý, siný přísvit umožňoval zhlédnout jen nejbližší okolí.

Vodní hladina se jen mírně mihotala, fosforeskujíc.

Pojednou skalnatý břeh jako by se propadl pod jejich nohama. Měli pocit, že kráčejí po hladině.

„Posvítíme si trochu,“ slyšeli Levise a na hladinu padl okrouhlý světelný kruh. Dojem byl ještě děsivější. Světlo proniklo do několikametrové hloubky. A tu spatřili pod hladinou – roboty.

„To jsem hledal,“ slyšeli Lewise.

Tajemní potápěči stáli v řadách nehybně jako sochy. V křišťálově čisté vodě bylo vidět ploché dno v hloubce asi pěti metrů.

Úzký světelný kruh prozařující vodu poskočil asi padesát metrů dál od břehu. Bylo jim, jako by stáli na hladině této příšerné tůně, ve které rejdily různé druhy ryb: statní lososi, úhoři, štiky, příšerní mořští ďasi, obludné gambaly a jiné ryby značných rozměrů. Pojednou světlo zhaslo. Bezděky vykřikli hrůzou, měli dojem, že se propadli do tůně mezi tu dravou havěť.

„Klid, prosím,“ slyšeli ve tmě Lewise. „Musel jsem zhasnout, abyste mohli lépe pozorovat výlov.“

Po chvílí se na temné ploše objevil veliký kruh světélek, který se rychle úžil, až se jim ukázal podivný obraz. Kruh byl utvořen z potápěčů, jejíchž těla byla po pás vynořena z vody. Z prsou jim tryskal ostrý paprsek světla a v rukou třímali okraje okrouhlé rybářské sítě. Za nimi divoce vířila voda.

Kruh potápěčů se zúžil tak, že byli těsně u sebe. Bylo jich asi sto. Víření vody kolem nich ustalo a v záři jejich luceren bylo vidět ohromné množství ryb zmítajících se v síti.

„Teď si zase posvítíme,“ řekl Lewis.

Ostré světlo jim objasnilo, že tito potápěči jsou roboti. Pohyb po hladině jim umožňoval prostý lodní šroub. Pojednou se za jedním robotem rozvířila voda a robot odplouval, vleka s sebou lano. Otevřený kruh sítě se zužoval, až se úplně zavřel. Síť byla zadrhnuta. Ostatní roboti se teď chopili také lana a vlekli úlovek ke břehu. Na břehu se vychýlilo z jeřábu nad hladinu veliké rameno, na laně se spustil silný hák, zaklesl se do sítě, zvedl ohromné klubko do výše a složil do veliké nádrže vozu, kterých na kolejích stála dlouhá řada.

Stroje zmizely zase pod vodou.

„Obyčejný lov, pravda?“ hovořil Lewis. „A kořist je vždy hojná, neboť naše moře jsou velmi rybnatá, a pak, abych se přiznal, je tohle vlastně sádka. Teď vám ukáži něco zajímavějšího.“

Světlo opět zhaslo. A když se po chvilce televizní plocha rozzářila, stáli zase nad černošedou vodní hladinou.

„To je jiné moře,“ slyšeli Lewise. „Je na hranici mého okrsku. Jak je velké, nevím, neboť působnost mého televizního přístroje je omezena a dál nesahá. Zde se už také neloví. Je to neužitečný kraj, ale zajímavý. Brzy se dočkáme, že se nám představí některý z obyvatelů. Světlo je přiláká.“

Sotva domluvil, hladina se v hloubi zavlnila a nad povrch se vynořila veliká hlava se zobcem, podobným obrovským štípacím kleštím. Po stranách zamávaly mohutné ploutve a rýsovalo se vejčité tělo, pokryté kostěnými pláty.

„Všetečná želvička,“ představil tvora Lewis.

„Pěkná želvička!“ řekl Farin. „Je větší nežli známá želva obrovská. Co tomu říkáte, profesore?“

„Poslyšte, vzácný agronome, nepředvádíte nám dovedně upravený film?“ obořil se Roger na Lewise.

„Nikoliv, profesore. Je to televize.“

„Ale vždyť tohle je nesporný exemplář mořské želvy z Jurské doby. Jak mohu věřit -“ další slova mu uvázla v hrdle.

Na okraji světelného kruhu objevila se dvě těla jakýchsi velkých ryb, a když připlula blíže, vydechl Roger:

„Meletta a amphysile! Kostnaté ryby z jurské doby. Mon dieu! Není to podvod? A tamhle, hleďte: To je notidamus, prapředek nynějších žraloků. Či se snad mýlím? Nemožné! Je tomu tak!“

Pojednou celý hlouček zmizel v hlubině, jako by se něčeho polekal.

„Snad nám nechcete předvést pohádkového mořského hada?“

„Nevím, co tomu řeknete. Zde je!“

Nad hladinou se rýsovalo tělo jakéhosi obrovského krokodýla. Od hlavy až na konec ocasu táhl se ostnatý hřeben a po stranách veslovaly ploutevnaté nohy. Celé tělo světélkovalo sinou září a z vyboulených očí se linul zelený svit.

S utajeným dechem hleděli na netvora...

„Ichthyosaurus! Mořský ještěr z jurských dob! Ale to je -“

„Příšerné,“ řekl Farin.

„Podvod! Nemohu tomu uvěřit!“ zuřil Roger. „Jsou to filmová klišé!“

„Zapomínáte, že jste hluboko v zemské kůře,“ namítl Farin. „Zde je každá geologická teorie pochybná.“

„Je mi zcela lhostejné, věříte-li. Ale proti podvodu se musím ohradit,“ řekl suše Lewis. „Ukáži vám jiný obraz.“

Světlo letělo po hladině, až se zastavilo na skalnatém pobřeží. A tu spatřili...

„Triceratops!“ vykřikl Roger, hledě na nosorožce, z jehož čela vybíhaly vpřed dva rohy jako ostré meče. „A tu glyptodonti, ohromní pásovci, s ocasem ukončeným ostnatým palcátem... proboha, vždyť tyhle obludy žily před dvěma sty milióny let!“

Obraz zmizel. Lewis rozsvítil lustr.

„Tak, pánové,“ rozhovořil se, „tak to vyhlíží na hranici kam až působí můj televizní přístroj. Do těch končin jsem však nikdy nepřišel a nikdy se tam nedostanu, neboť tam nevede žádný dopravní prostředek A pěšky je to daleko, nejméně několik set kilometrů. Ani po tom netoužím, dostat se do blízkosti těch netvorů. Předvedl jsem vám jen to, co ukazuje můj televizní aparát. Možno-li pochybovat o těchto skutečnostech, ponechávám vašemu úsudku.“

„Vidím, řediteli, že jste dotčen mými slovy. Nechtěl jsem vás urazit. Promiňte mi, ale uznejte, že to všechno je tak úžasné, tak neuvěřitelné, že...“

„Že jste ani neuvěřil umělému dešti a bouřce,“ vpadl Lewis. „Dobře, že si vzpomínám. O tom vám mohu také podat důkaz. Haló, co je?“ obrátil se na vstoupivšího robota. „Yes, uběhlo nám to. Vůz čeká. Musíte se vrátit do CENTRA, pánové.“

Vyprovodil je z domu. Nepozorovatelně zapnul páčku na zdi. Sotva učinili několik kroků od vozu, zašumělo nad nimi a v okamžiku byli skropeni deštěm.

„Parbleu!“ zaláteřil Roger, utíkaje s Farinem k vozu.

„Zde máte slíbený důkaz, nevěřící Tomáši,“ volal za nimi Lewis. „Doufám však, že ten malý křest nezkalí naše navázané přátelství. Promiňte mi malý žertík. A na oslavu našeho přátelství si dovolím doprovodit váš odjezd ukázkou své hromovládné moci.“

Vysoko nad nimi šlehly blesky a současně zaburácel hrom. Zavanul svěží vánek a vzduch zavoněl ozónem.

„Kouzelníku!“ volal profesor. „Nezlobím se. Naopak, tím jste mne přesvědčil!“

„Pak je to all right!“

Dvířka vozu zapadla.

Po celou cestu nepromluvili ani slova. Jejich dojmy byly tak mocné, že každé slovo o nich by znělo jako zbytečný tlach.

Errata:

30.05.2021 10:58