Příštího dne jím neznámý vládce dopřál klidu, jejž trávili v závodě. Farin se sice trochu nudil, zato profesor měl dosti látky k pozorování. Zvláště tropická vegetace ho zajímala. Oběma však tanula na mysli společná otázka: Kdo je jejich hostitelem a vládcem těchto divů? Čekali, že budou konečně pozváni k audienci před trůn a tvář tajemného velitele Podsvětí a Strojů. Nestalo se tak, den uplynul docela klidně. Ke spoustě otázek přidružily se dvě nové: Což je tento veliký palác obydlen pouze tajemným velitelem a jimi, jeho dvěma hosty? Čemu slouží to množství komnat? Jsou snad přece obydleny? Tlumí ty těžké koberce na schodech i chodbách i nejmenší ozvuk kročejů obyvatel, kteří přicházejí do svých příbytků pozdě večer a časně ráno odcházejí po své práci? Jsou přece v CENTRU. To znamená ve středisku, v ústřední budově, kde se sbíhají a soustřeďují všechny nervy tohoto gigantického těla: opratě, jimiž se řídí závratný běh a celý život této úžasné podzemní říše.

I když je její hlavou sebegeniálnější jedinec, musí se v tomto středisku aspoň občas scházet štáb vedoucích činitelů, aby si s nejvyšší hlavou pohovořil, podal zprávy a přijal další směrnice a rozkazy.

Tyto otázky vířily Farinovi hlavou. Roger o nich nepřemýšlel Geologa zajímaly víc objevy, které patřily do jeho oboru, a těch bylo víc než dost. Proto také Roger spal mnohem klidněji než Farin, který té noci nemohl dlouho usnout a soužil se tisícem problémů.

Pojednou se mu zdálo, že zaslechl na chodbě slabý šelest. Nebo je to v sousední ložnicí? Nikoli. Odtud slyší pootevřenými dveřmi pravidelné oddechování spícího geologa. Vyskočil z lože a vběhl do jídelny, ze které vedly dveře na chodbu. Přiskočil k nim. Ale tu narazil na robota, který stál těsně přede dveřmi.

„Chci ven!“ řekl Farin tlumeným hlasem. Avšak robot, který až dosud splnil každý rozkaz, roztáhl paže. Ochotný sluha se změnil v hlídače.

Zavřenými dveřmi prolnul do jídelny sotva slyšitelný ozvuk kročejů a tichý šepot. Nebylo ani pomyšlení, aby tuto těžkou překážku odsunul stranou A také se nemohl odvážit násilí, jež by mělo nedozírné následky. Farinovi se však přece podařilo za robotem stisknout kliku a pootevřít dveře. Úzkou škvírou viděl, že je chodba osvětlena a na zdi se rýsovaly stíny několika postav, odcházejících do hloubi chodby. Zaslechl také tlumený šepot hlasů.

Všechno však po několika vteřinách zaniklo, kdesi cvakly několikeré dveře, světlo zhaslo a chodba utonula ve tmě a mrtvém tichu.

Farin zavřel dveře a vrátil se do své ložnice. Teď alespoň ví, že zde nejsou sami. Ale kdo byli ti lidé? Snad nemá smyslu, aby si tím lámal hlavu. Nutno mít trpělivost. Časem se mu vše vysvětlí. A konečně: je moudré, podávají-li se jim všechny ty divy po částkách a dopřává-li se jejich nervům odpočinku. Mnoho najednou by mohlo být škodlivé pro jejich mozek, zvyklý na střízlivost pozemské objektivní vědy. Farin se rozhodl, že hodí všechny myšlenky a otázky za hlavu a klidně usnul.

Ráno je probudilo klepání na dveře.

„Vstupte!“

Vstoupil malý japonský mužík v úboru khaki.

„Pánové,“ ševelil anglicky, hluboce se ukláněje, „je mi velikou ctí představit se vám: jsem ústřední ředitel textilních závodů. Plním rozkaz nejvyššího velitele, podle něhož vás mám provést nejbližšími továrnami, které spravuji. Těším se, velmi se těším na příjemný úkol.“

„Také my jsme poctěni,“ řekl Farin, dívaje se na drobnou Japoncovu tvář, jež byla všemi rysy symbolem radosti. „Jsme vám k službám. Jistěže zase pojedeme,“ pokračoval Farin.

„Ano, pane, vykonáme příjemnou cestu v krásném, nesmírně pohodlném voze. Mám skromný dojem, promiňte, že se osměluji jej vyslovit, že se těšíme obzvláštní a zajisté zasloužilé přízni mého velitele, neboť pocestujeme v jednom z vozů, které jsou vyhrazeny jen pro okružní cesty hlavních činitelů.“

„To znamená, že vykonáme okružní cestu?“

„Obdivuji váš důvtip, pane. Ano, vaše cestování zabere několik dnů. Ale, prosím, snažně prosím, neračte se zneklidňovat. O vaše pohodlí je postaráno s nesmírnou péčí.“

„Nuže, pojďme,“ přeťal Farin pásmo zdvořilostí.

Nastoupili do dlouhého vozu jehož vnitřek překvapil účelností a přepychem. Byla zde jídelna, útulný pánský salónek, ložnice a dokonce i lázeň. Žádný salonní vůz nemohl být vybaven lépe.

Po dvouhodinové jízdě se před nimi objevila světelná záplava a hned potom moře elektrických světel. Několik vteřin nato stanul vůz před mnohapatrovou budovou.

„Račte vystoupit, pánové,“ zval Japonec, otevíraje dveře.

S úžasem hleděli na ohromnou továrnu, z jejíchž nesčetných oken se linula jasná záře. Vzduch v okolí se chvěl hukotem strojů. Avšak nestála zde jen tato jediná budova. Do nekonečné dálky se šířily tovární bloky. Bylo to v pravém slova smyslu město textilních továren. Jejich úžas se stupňoval, když procházeli sály, v nichž stály v řadě ohromné železné nádrže, z nichž různotvárné roury a bubny, křivule a retory vedly k čerpadlům a lisům, procházely pecemi a pak zase mrazivě studenými komorami, až konečně mizely ve stropě.

Tak prošli přízemím.

„Pokládám za svou milou povinnost,“ začal Japonec, „objasnit vám účel továrny. Přihlížíte zde výrobě umělého hedvábí. Je vám zajisté známo, že má původní vlast je na zemském povrchu velmi lichotivě uznávána za velmi, hm, totiž, pardon, dosti obeznalou ve výrobě přírodního i umělého hedvábí. V této budově se vyrábí hedvábí nitrátové, měďné, acetátové i viskózové. Nitrátové spočívá dosud, ale jen částečně, na metodě Chardomnetově...“

„K čemu však potřebujete nitrátové hedvábí?“ přerušil ho Farin, „je přece zápalné jako střelná bavlna.“

Šikmé Japoncovy oči se zúžily do štěrbiny, ze které na okamžik vyšlehl jakýsi číhavý paprsek.

„Pán je chemik? Ach, odpusťte, snažně prosím, mou otázku. Nechci nijak... naprosto nechci... hm, máte pravdu, pane. Ale účel výroby není mou starostí. Lituji, nesmírně lituji, že vám nemohu dát uspokojivou odpověď. Ostatně jako odborník víte, pane, že denitrováním působením sirníku amonného nebo sodného ztrácí svou vybušnost a mění se pak v hydrát celulózy.“

„Hm,“ přikývl Farin uklidněně. „A vy to děláte?“

„Příprava z celulózy,“ pokračoval Japonec, jako by přeslechl otázku, „podrobuje se pak účinu sodného louhu a kupramminhydroxydu čili kysličníku mědi, čímž se dosáhne hedvábí měďného. Přivede-li se sem celulóza působením louhu a sirouhlíku v sodný uhličitan celulózy, povstane lepkavá, slizovitá kapalina, zvaná viskóza, která se pak zpracuje s roztokem síranu amonného nebo sodného. Tak se vyrábí hedvábí viskózové. Acetátové hedvábí získáme, podrobíme-li celulózu acetylaci, čímž vznikne diacetát až triacetát celulózy, který se rozpouští v acetonu a suchou cestou se spřádá.“

Prošli několika sály v přízemí.

„Zde nikdo. Není třeba obsluhy, jak jistě vidíte. V celé této ohromné budově nenajdete dělníka, stejně jako v ostatních továrnách. Tekutý materiál dodávají lučební továrny potrubím, a těm zase dodávají zrovna tak automaticky potřebné horniny doly a hutě. Tam ovšem pracují roboti.“

Byli zdviží dopraveni do patra. Všude týž pohled. Na sta hedvábnických navijáků jednotvárně vrčelo a na jejich bubny se navíjelo nekonečné vlákno, tak jemné, že nebylo k postřehnutí. Teprve přibývající vrstva na bubnu, lesknoucí se jako stříbro, ukazovala pracovní výkon.

Po chvíli všechny navijáky rázem ztichly, ze všech strojů se současně bubny vyklonily a sjely na pás, jež se táhl po celé délce sálu podél strojů. Pás se dal do pohybu, odnášejíc navinuté bubny, které mizely ve zděném výklenku na konci sálu. Z druhého konce postupovaly prázdné bubny, až jejich řada stanula. Z navíjecích strojů se současně vyklonily páky a vsadily prázdné bubny do ložisek. Hned poté se navijáky zase rozvrtěly.

„Úžasné automaty! Pracují jako myslící lidé!“

V hořejším patře hučely automatické tkalcovské stavy. Široké pásy hedvábné tkaniny se vinuly po válcích a mizely ve výklencích.

O patro výš viděli pokračování. Některá pásma procházela stroji, které se podobaly rotačkám, z nichž na druhém konci vycházely vzorně složené štůčky, skládané do stohů. Jiné tkanivo odváděl pohyblivý pás zase do hořejšího poschodí.

Japonec je pak vedl chodbou, z níž mohli zasklenými okénky pozorovat chemické barvení. Vstup do těchto kabin nebyl však možný. Byly tu jedovaté plyny.

V dalších patrech viděli výrobu, jejíž účel jim zůstal utajen. Na otázky odpověděl Japonec jenom přimhouřením šikmých očí a frází:

„Lituji, pánové, ale snažně prosím, nenaléhejte. Velice lituji.“

Byl to obal na vzducholodi? Zdálo se tak podle délky tkaniva a šířky, která byla dobrých třicet metrů. Ale k čemu zde v podzemí by byly vzducholodi? Na tuto otázku nemohli Farin ani Roger odpovědět.

Konečně vystoupilí do nejvyššího patra, které bylo skladištěm hotových výrobků. Také zde stály řady automatických jeřábů připravených k samočinnému nakládání zboží na vozíky světelnými rozkazy. Dopravovaly náklady do rozměrné zdviže, která je snesla do přízemí. Zde je automatické elevátory naložily do vlaků, jež pak mizely v dálce. Kam? Nedověděli se. Japonec jednak nevěděl, jednak „litoval, velmi litoval“, ale odpověď odepřel.

Jediné, co se jim objasnilo, byl účel hvězdicového zařízení tovární haly, stejného, jaké viděli na tajemné plynárně, podle které projeli na cestě do CENTRA. Pochopili, když se octli v okrouhlé kabině se skleněnými stěnami. V ní uprostřed za stolem, jehož plocha byla plná rozmanitých vypínačů, kliček a páček – seděl živoucí člověk. Jaké byl národnosti, to se nedověděli. Nemluvil, hleděl si jen své práce. Z jeho kabiny byl rozhled do všech hvězdicovitě se rozbíhajících dílen a kabina vyjížděla a sjížděla do pater, kdykoli červená žárovka zavolala. Ten muž byl jediný živý tvor, který řídil běh celé této veliké továrny. Nebylo třeba, aby rozuměl výrobě, kterou vykonávaly naprosto spolehlivě nejvýš důmyslné stroje. Stačilo, že byl zdatný strojník.

A zrovna tak tomu bylo ve všech ostatních továrnách, kde se vyrábělo bavlněné a vlněné zboží, od látek až po hotovou konfekci.

K večeru byli s prohlídkou textilního města hotovi a generální ředitel ještě naposled „litoval, velmi litoval“, že jeho hosté musí nastoupit další cestu, aby zhlédli jiné továrny, jejichž obor spadá do působnosti jiných činitelů.

Noc strávili v klidném spánku za jízdy na pohodlných lůžkách. Příští dva dny se obdivovali automatickým mlýnům, pekárnám, dolům a hutím, železárnám a válcovnám, pilám a továrnám na dřevěné výrobky, závodům kamenickým a keramickým, papírnám a koželužnám.

Všechny obory zde byly zastoupeny. Všude je uvítali a ochotně provázeli příslušní vedoucí činitelé, jejichž národnost se střídala shodně s výrobou.

A když se pak konečně vraceli do CENTRA, tkvěla v jejich mysli jediná otázka: Pro koho je všecek ten ohromný průmysl?

Bylo tu sice ještě na sta jiných otázek, ale ty byly v této chvíli podružné.

Jak jsou hluboko pod zemí? Jak je veliká tato podzemní říše, kterou projeli? Ale – projeli ji skutečně? Neobjeli pouze okruhem její část? Stalo-li se tak, je i tato část nesmírně rozlehlá, neboť vůz letěl ohromnou rychlostí a za den musel vykonat dalekou cestu. Nebo snad jeli přímo? V kterém bodě asi byli pod zemským povrchem světové mapy? A v kterém místě leží CENTRUM? Což prostírá-li se tato dutina pod celým povrchem zeměkoule? Pak je v pravém smyslu nekonečná, svou plochou mnohonásobně obsáhlejší než zemská souš. Nebo zabírá snad i zde většinu podzemní moře jako na zemském povrchu?

Ze spousty jiných otázek byly tyto nejvážnější. Odpověď? Nikdo z těch, s nimiž se seznámili, nemohl anebo snad nechtěl dát jim odpověď. Jediný, kdo by zajisté mohl uspokojit jejich zvědavost, byl tajemný Velitel, jak ho všichni nazývali, skutečný vládce tohoto podsvětí. Ale ten se dosud skrývá.

Vyjasní se tato záhada?

Byla už noc, když konečně zase vkročili do svého bytu v CENTRU.

Vzpomínali na své přátele u jižní točny, na které pro lavinu divů a technických zázraků skoro zapomněli. Už devět dní uplynulo od osudné polární bouře, která jim znemožnila návrat. Ubozí přátelé! Jistě trpí starostmi o jejich osud. Dnes, po devíti dnech, jsou asi již v zoufalé beznaději, v hrozné jistotě, že jsou oba mrtvi, že oba věčně spí kdesi hluboko pod sněhovou lavinou, zardoušeni spáry bílé smrti.

Roger nesl toto vědomí lehce, neboť byl jen krátkou dobu členem výpravy a znal z dřívějška jen svého profesorského kolegu Charniho, jako vědeckého soupeře. Proto bylo toto dobrodružství pro Rogera vlastně nesmírnou výhodou, kterou náležitě uplatní, až se vrátí na povrch Země. A že se vrátí, tím si byl jist. Roger byl sirotek a starý mládenec, což bylo další výhodou. Proto není divu, že Roger ukončil vzpomínky zívnutím, a zahučev „Dobrou noc!“ odešel do své ložnice, odkud brzy pravidelný šelest dechu svědčil o jeho klidném spánku.

Jinak bylo s Farinem.

Živě si představoval Pavlovo zoufalství. A Farinova muka vrcholila, když si vzpomněl na vysílací přístroj ve srubu a druhý ve svém pražském bytě. Arne se jistě pokoušel dosáhnout spojení. Jakou odpověď může dát ubohý Pavel? Jistě vyhýbavou. Ale jak dlouho bude moci lhát? A až bude konečně nucen říci Arnovi pravdu, že jeho otec zmizel při sněhové bouři... Farin zasténal, když mu jeho fantazie kreslila obrazy žalu, jenž vraždí duši jeho ženy a syna.

V bezmocné trýzni proklínal teď vysílací přístroj! Kdyby nebylo této technické vymoženosti, dala by se věc utajit až do doby, kdy bude snad osvobozen. Vždyť není ještě ztracena všechna naděje! Je živ a zdráv, je dokonce ve větším bezpečí než všichni jeho druhové, kteří... strašný nápad! Co jestli oni zahynuli v ledové smršti, která rozmetala srub?

Čím jsou vlastně všechny vymoženosti techniky proti – Živlům? Co jsou mu platný jeho zázračné, životodárné paprsky zde, v nesmírném podzemním labyrintu, když jeho vlastní život podle lidské logiky je dokonán a jemu není možno, aby tuto logiku vyvrátil? K čemu jsou zde paprsky smrti? Ještě donedávna byl přesvědčen, že má v rukou božskou i ďábelskou moc, že je pánem světa i vesmíru. Teď vidí, jak se klamal. Země, první živel, ho usvědčila z velikášství! Jeho paprsky života i smrti jsou zde bezvýznamné, bezcenné. Bídná hračka! Pro život má Země ve svých útrobách jiné, účinnější prostředky, jak správně naznačil Lewis, na jehož plantáže září vývojové paprsky z nesmírných ložisk rádia ohromnými plochami a nikoliv uzoučkým ústím pistole. A smrt? Ach, ta zde má jistě také mnohem větší a racionálnější možnosti, je-li poručeno...

Errata:

30.05.2021 10:58