Vítej, návštěvníku!

Ráno je opět navštívil osobní sluha velitele,

„Můj pán mi nařídil, abych vás, pánové, uvedl do jeho pracovny,“ vyřizoval, tváře se vážně a obřadně,

„Konečně!“ zvolali oba současně.

Komorník je vedl až na konec dlouhé chodby a tam se postavil. Jeho prsty zahrály hbitě na několika bodech na stěně, načež se celá průčelní zeď se sotva slyšitelným šelestem propadla. Sotva překročili tento nový práh, stěna se za nimi zvedla. Chodba, kterou teď kráčeli, působila na ně tísnivě: podlaha, stěny i strop, vše jakoby z jednoho kusu černého mramoru.

„Jako nitro hrobky,“ hučel Roger.

A věru, bylo to vhodné přirovnání, tím přiléhavější, když stanuli před obdélníkovou kamennou deskou, která místo dveří stála ve zdi jako svislý náhrobní kryt, jenž se po tajemných dotycích komorníkových prstů bez hluku otevřel.

„Vstupte, prosím,“ pobídl je muž.

Vkročili do veliké komnaty, od jejíchž černých stěn se podivně odrážely proudy slunečního světla, linoucího se sem dvěma okny. Kamenný příklop za nimi zapadl a oddělil je od komorníka, který zůstal v chodbě.

Avšak – nebyli zde sami. U okna za černým stolem seděl v křesle muž. Či to byl přízrak?

Jakási kutna, halící celé jeho tělo, splývala se stejně temným prostředím a nábytkem. Jen sinavě bledý obličej v rámci hustých dlouhých vlasů a nepěstěného rozvlátého plnovousu se příšerně odlišoval od černého prostředí. Rozděleny orlím nosem hleděly na ně temné oči, které ve stínu hlubokých očních jamek hořely rudým svitem.

Podivný pocit projel tělem dvou mužů: změť hrůzy či bázně, úcty a obdivu, obavy a důvěry.

Rozhodně sálala z tohoto záhadného kmeta nadlidská energie, velebnost, ale také výstraha. Bylo jim, jako by se octli v moci boha i ďábla, génia i démona. Magnetická síla této bytosti sílila každou vteřinu. Cítili, jak se mocné fluidum šíří komnatou a podmaňuje si jejich smysly.

„Přistupte!“ třeskl hlas.

Živelná síla uvedla do pohybu jejich nohy.

„Sedněte!“

Poslušně usedli do křesel.

„Oba Francouzi?“

Teprve teď si uvědomili, že kmet mluví dobrou francouzštinou.

„Profesor geologie Roger z Paříže,“ představil se učenec jménem i hodností.

„Inženýr Farin z Prahy,“ odpověděl druhý.

„Čech?“

Farin vytřeštil oči nad otázkou vyřknutou česky.

„Čemu se divíte? Mluvím všemi jazyky. Jste prvý Čech v mé říši. Francouzů je tu víc.“

„Jak jste mohl tušit, že já jsem Francouz?“ tázal se Roger.

„Slyšel jsem vás. Jste desátý den v mé říši. Spokojeni?“

„Jsou tu zázraky, pane – -“

„Nemo!“ řekl stařec své jméno.

„Nemo? Latinské slovo. Znamená – —“

„Nikdo! Jsem NIKDO!“

Chvílí zavládlo ticho. Stařec hleděl někam do neurčita, strnule, jako by sledoval jakýsi přízrak či spíše děj, jehož změny se jasně zrcadlily v jeho tváři. Bylo úžasné, jak se její kamenné rysy měnily. Jakoby kouzlem setřen zmizel náhle tvrdý, nepřístupný výraz a starcův obličej zněžněl. Současně se z něho vyhladily všecky vrásky a kolmé rýhy mezi obočím, charakterizující přísnost a ráznost. Omládlou tvář zalil snivý výraz a oči se mladistvě rozzářily. Avšak po několika vteřinách náhle vyhasl mladistvý oheň v očích, uhašen přebytečnou vláhou. Jakýsi žal se zrcadlil v kmetově tváři, rty se zachvěly a s tichým stenem z nich vyklouzlo nepostřehnutelné slovo, zvukem tak jemným, že se podobal závanu aeolské harfy.

A hned poté nová změna. Temné oči se široce rozevřely. Dvě slzy skanuly po tváři, ztuhlé dojetím – chraptivý sten se vydral z hrudi. Pojednou mu na spáncích vyskočily zarudlé skvrny, dvě kolmé brázdy rozdělily skleslé obočí, z přimhouřených očí vyšlehly blesky zášti – a teď byl ten obličej tak hrozivý, že oběma hostům projel žilami mrazivý pocit děsu.

Ale tu již zase kmetova tvář ztuhla v kámen a ústa opakovala chraptivě, břitce:

„Ano, jsem NIKDO.“

Co se právě odehrálo v duši tohoto tajemného starce?

„Dovolil byste mi několik otázek?“ osmělil se říci Farin.

Starcův němý pokyn odpověděl: Odpovím, budu-li chtít!

„Jsme zde v tomto obdivuhodném podzemí,“ začal Farin, „desátý den. Ačkoli jsme sem byli násilně dopraveni, musíme vám poděkovat, neboť jste nás zachránil od neodvratné smrti. Byli jsme totiž na pochůzce přepadeni polární bouří.“

„Ušetřte si líčení,“ řekl Nemo. „Vím o tom. Viděl jsem vás i slyšel. Znám také účel vaší výpravy na ostrov. Znám celou vaši družinu,“ hovořil francouzsky. Pojednou pokračoval k Farinovi česky: „Zvlášť o vás jsem se zajímal. Byl jsem jediným svědkem vašeho experimentu, který jste provedl s polární září s tím přístrojem,“ ukázal na Farinovu pistoli, zavěšenou na opasku. „Nelekejte se! Váš přítel přece nerozumí česky. A pro mne nejsou paprsky smrti novinkou. Je to sice účinná zbraň, ale jen pro omezenou oblast pozemšťanů, kteří jako cizopasný hmyz žijí na zemské pokožce, odkázáni na milost a nemilost povětrnostních vlivů. A vaše paprsky nejsou vlastně nic jiného než zhuštěný povětrnostní účinek rozpoutaných živlů. Cyklony, zemětřesení, sopečné výbuchy, oheň mají tytéž účinky. Rozdíl je jen v tom, že se vám podařilo podmanit si tuto zkázu tak, že její činnost podléhá vašim rozkazům. Ale přece jsou vaše zákroky omezené, ačkoliv můžete působit i do vesmíru, jak jste dokázal před dvaceti lety svým experimentem s Měsícem, který – Nebojte se! Váš přítel nerozumí ani slova. Vidíte přece, Jak se nudí – který tehdy zachránil lidské mšice od zkázy. Váš vynález je také, ve formě, jak ho užíváte, přece jen hračka. Je to ostrý hrot tužky, rýsující na veliké ploše. Kdyby se rozběsnil světový požár, působil by váš zásah asi jako proud vody z jediné hadice na hořící prérii v rozloze mnoha tisíc kilometrů. Abychom dále nenudili profesora Rogera, budu pokračovat francouzsky: Já mám v ruce prostředky jiné. Těmi mohu v několika vteřinách změnit kterýkoli díl zemské souše v moře a naopak mořské dno zvednout z hlubin nad hladinu. Mohu rázem změnit tvářnost světa. Vyhlazení některého státu z mapy je pro mne detailní zásah. Je mi hračkou přitáhnout z vesmíru některý satelit a zasypat široké oblasti na Zemi deštěm statunových meteoritů, anebo naopak, roztříštit celou zeměkouli v prach. Ano, jsem NIKDO! Ale jsem VLÁDCE ŽIVLŮ!“ končil.

Bylo vidět, že je velmi unaven.

„Za padesát let, co zde vládnu, nepromluvil jsem tolik slov.“

Ohromeni zírali do jeho tváře. Jen klidně! Hezky po pořádku! křičel hlas ve Farinově duši, zastavuje příval otázek. Začneme nejnevinnější:

„V jeskyni jsme nalezli zápisky Amundsenovy, podle nichž...“

„Je zde,“ řekl Nemo.

„Mohli bychom ho navštívit?“

„Ne! Nikoho nepřijímá. Studuje.“

„Daleko?“

„Ve středu Grónska.“

„Jak se tam dostal? Což až tam sahá vaše říše?“

„Všude. Od pólu k pólu.“

„Kde jsme teď?“

Nemo vstal. Kráčel sledován oběma druhy ke dveřím. Vkročili do veliké okrouhlé místnosti. Stáli na ochozu, který se vinul kolem ohromné koule, v níž s úžasem poznali – glóbus. Ale jaký glóbus! Viděli odtud jen severní polokouli, jejíž nakloněná severní točna byla ve výši dobrých pěti metrů. Nemo stiskl knoflík na desce, připevněné na zábradlí ochozu, a ochoz s nimi zvolna stoupal do výše. Stanuli nad severní točnou. Jímala je závrať. Bylo jim, jako by se vznášeli v ohromné výši nad ledovými pláněmi přerývanými bezednými mořskými tůněmi a brázdami.

Z nitra této koule Jako by na povrch prosvítalo tajemné světlo, které prozařovalo mořské hlubiny, ledové kry a hory, jež – - je to klam? Zdálo se, že se mezi brázdami a tůněmi pohybují, splývají v celek, lámou se a tříští.

Ochoz se s nimi dal do horizontálního pohybu.

Vznášeli se nad Grónskem. V přesných reliéfech vystupovalo vysoké severní pobřežní horstvo. Nesčetné fjordy zařezávaly se divoce rozeklanými skalisky do šedavě zbarvené mořské hladiny, přecházející dále od pobřeží v indigovou modř, po níž pluly ledové hory. Pluly? Ano, plují! Všecko je živé! Teď se jedna plovoucí hora zvrátila. Zdálo se jim, že slyší rachot tříštivé ledové masy.

Na západním, jižním a východním pobřeží viděli hnědozelené, černé a šedivé skvrny a pásma obydlených krajů. Vnitřek tohoto největšího ostrova země se vlnil v plastické pahorkatině a uprostřed... co je to tam? Pestrá skvrna jako oáza v bílé poušti a z ní září červené světélko.

„Co to znamená?“ zeptal se Farin.

„Stanice Amundsen.“

Točil se nad severním pobřežím Ameriky, asijské Sibiře, Norska... I tady zářila rudá světélka.

A jak postupovali níž, zářila světélka vždy v geometrickém středu všech pozemských států a zemí. V Československu svítil bod v místě, kde leží Kroměříž.

Úchvatně působilo svou plastikou horstvo. Divoké Kordillery se svými ostrými hroty, opalizujícími věčným ledem, mohutný komplex Himaláje... A s vytřeštěnýma očima hleděli do žhavých jícnů Vesuvu, Etny, posvátné Fudžijamy a jiných sopek, z nichž nejúděsněji působila příšerná Krakatoa v průlivu Sundském, proslulá svým hrozným výbuchem v roce 1883, jenž větší část ostrova strhl do mořských hlubin.

Ochoz klesl pod rovník. Letěli nad jižním cípem Afriky, přeletěli Atlantický oceán, přenesli se přes jižní Brazílii, přes ohromnou plochu Velikého oceánu, posetou tisíci ostrovy, napříč Austrálií, Jejíž pobřežní horstva tvořila pevnou hráz proti mořské záplavě vnitrozemské prolákliny podobné ohromné míse. Pojednou stanuli nad Indickým oceánem.

„Chcete vědět, kde jste?“ tázal se Nemo

„Ano.“

„Je to vaše pevné přání?“

„Ovšem!“

„Odpovídám na všechny otázky svých spolupracovníků. Ale jen těm! Chcete se jimi stát?“

„Nechápu plně,“ zaváhal Farin. „Jaké jsou vaše podmínky?“

„Jen jedna: Můj spolupracovník se nikdy nevrátí na svět“

„To znamená, že mám dosud naději na návrat?“

„Ano.“

„Dosud jsem vaším hostem?“

„Ano.“

„Pak se vzdávám odpovědi. Jsem vázán rodinou. Jinak bych...“

„Dobře. Nikoho nenutím. A co vy, profesore Rogere?“

„Jsem ve světě sám. Žiju jen své vědě. Co jsem zde dosud viděl, mne uchvátilo. Jsem si však jist, že většina divů je mi dosud utajena.“

„Viděl jste nepatrnou část gigantického světa. Vše vám vysvětlím. Ale nikdy nezapomeňte, že sebemenší pokus zneužití důvěry trestám – vyhoštěním, svobodou! Ale to se pak stane podle mé vůle, proti vaší vůli a za okolností, které znamenají neodvratnou smrt. Nuže -?“

„Zavazuji se!“

„Podejte mi ruku! Dobře! Od tohoto okamžiku jste můj, profesore Rogere. Svěřím vám do správy dozor nad doly a geologická bádání v mé říši. Inženýre Farine, prosím, odstupte na druhou stranu ochozu. Tak je to správné!“

Nemo stiskl na desce knoflík. V bodě, kde čára dvacátého stupně jižní šířky se protínala s osmdesátým stupněm východní délky, objevil se maličký černý kroužek lemovaný bílou obrubou. Zjev se jasnil a po několika vteřinách, jakoby pod jemným drobnohledem, viděl Roger okrouhlý Jícen kráteru či snad korálového atolu, na nějž zvenčí narážel mořský příboj.

„Zde jsme?“ vyšeptl Roger udiveně.

„Ano!“

„To je vchod ze zemského povrchu do CENTRA?“

„Ano, kolmý. A jediný na celé zeměkouli.“

Nemo se dotkl jiného vypínače a obraz zmizel.

Vrátili se do Nemovy pracovny. Roger mlčel Byl ohromen. Vždyť vzdálenost CENTRA od ostrova VULKANUS činila přímku asi 18 000 kilometrů! A oni sem jeli oklikami! Jakou rychlostí musel letět jejich vůz!

„Musím pochybovat o vaší všemocnosti, bojíte-li se světu prozradit bránu do své říše,“ odvážil se Farin k námitce.

„Mýlíte se, milý inženýre,“ usmál se Nemo. „Není to strach. Je to prostě proto, že se chci vyhnout zákroku, k němuž bych byl donucen lidskou zvědavostí a který by každý vetřelec těžce odpykal. Není mým cílem útočit a nechci být vyprovokován ani k obraně. Chci mít klid.“

„Máte vojsko?“ tázal se Farin.

„Asi miliardu robotů, prozatím. Moje vojsko může odtud vyrazit všemi směry. S úžasnou rychlostí propluje hlubinami oceánů, vynoří se na pobřeží a zaplaví pevniny, je skoro nezranitelné. Jeho přívalu nic neodolá. Není závislé na zásobování.“

„Jsou to roboti.“

„Ano.“

„A velitelé?“

„Já jsem velitelem.“

„Sám?“

„Sám. Stačím na to.“

„Tomu nerozumím.“

„Viděl jste glóbus? Jistě jste pochopil, že to není prostá koule Chci-li, přiblížím si na něm každý bod. Mohu vidět i do vaší pražské domácnosti.“

„Nevěřím. Tak daleko nikdy nepokročí technická věda.“

„Vaše,“ usmál se Nemo. „Vaše ubohá, pozemská. Přesvědčím vás. Pojďte!“

Uvedl je znovu ke glóbu.

„Připněte si na oči tento přístroj,“ podal jim na pohled obyčejný triedr a postavil je před Atlantický oceán.

„Upněte pohled na lodní dráhu z Hamburku do New Yorku. Vidíte?“

„Mlhu. Ale teď se jasní – vidím jasně vlnobití – a zde... to je úžasné. Jsem na palubě zaoceánské lodi. Rozeznávám osoby. A teď to zmizelo.“

„Ovšem. Ukáži vám jiný obraz. Co teď vidíte?“

„Město Panorama – věrný bože! To je Praha! Letím přes Hradčany, podél Vltavy... Smíchov! Naše továrny! Arne! Hochu! Zmizelo to! Proč jste – -?“

„Paříž!“ vykřikl Roger. „Eiffelova věž... Louvre...!“

Uchváceni nepozorovali, že ochoz klesá.

„Zase mlha. Ale už se jasní. Mořská hladina... teď pobřeží. Lidé, shluknutí kolem jakéhosi tělesa, snad velryby či – ach, vždyť je to VULKANUS! Pavle! Pavle!“ křičel Farin.

Ale obraz se rozplynul jako přelud.

„Vy jste... ďábel!“ zavrčel Farin, strhávaje přístroj s očí.

„Uklidněte se! Jste přece technik. Je to zcela prosté. Dokonalá televize, jakou snad na Zemi objeví za padesát či sto let. Chtěl jsem vám jen dokázat, že Nemo nemluví nikdy naplano.“

Usedli v pracovně.

„Pro koho však jsou tyto rozsáhlé plantáže, textilní továrny a doly?“

„Je asi milión mých lidských spolupracovníků,“ odpověděl Nemo suše.

„A jaký je vlastně účel toho všeho?“

„Bdít nad mírem světa.“

„Řekl jste, že jste zde padesát let. Proč jste strpěl poslední světovou válku?“

„Tehdy jsem nebyl ještě připraven.“

„A jak byste zasáhl, kdyby se někdo odvážil?“

„Zničím útočníka.“

„Zničíte národ. Nevinné děti.“

„Nevěřím už v nevinnost dětí. Nové generace dokazují, že útočnost a zběsilost jsou v krvi některých národů. Některá zvířata nelze natrvalo zkrotit. Totéž je u lidí. A já -“ odmlčel se. Na jeho spáncích naskočily rudé skvrny, v očích se rozžehl žár – „já jsem nejméně ochoten mít slitování – ale dost!“ uťal a začal zase klidně: „Viděl jsem vaše rozechvění. Chcete uklidnit svého přítele Pavla?“

„Jak by to bylo možné?“

„Vím, že máte ve srubu vysílací přístroj. Dovolím vám, abyste mu zatelegrafoval.“

Nemo odklopil desku stolu a pokynul Farinovi k telegrafnímu přístroji.

A tak Pavel dostal depeši, jak jsme ji uvedli již dříve.

Obsah depeše diktoval ovšem Nemo.

Errata:

30.05.2021 10:58