Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Následky Rogerova rozhodnutí se projevily ještě téhož dne: Roger dostal rozkaz, aby se připravil k odjezdu na své nové působiště, kam ho dopraví vůz, který mu pak bude i nadále sloužit k dozorčím cestám.

Druhého dne ráno se naše dvojice rozloučila a Farin osaměl. Nebylo mu však smutno a také se nenudil, neboť ještě téhož dne byl pozván k Nemovi.

„Lituji,“ začal Nemo, „že jsem vás musil s přítelem rozdvojit. Ale nebylo vyhnutí. Nebudete se nudit ani vy, ani on. Profesor Roger je teď ve svém živlu. Má tolik příležitostí ke geologickému studiu, že se o tom žádnému pozemšťanu ani nesnilo.“

„Nebude však moci uplatnit svých nabytých zkušeností a vědomostí,“ namítl Farin.

„Na světě ne. Ale každý vědec bádá v prvé řadě pro sebe. Aspoň zde je takový zákon.“

„To zní příliš sobecky. Myslím, že každá věda je povinna své výzkumy dát do služeb lidstva, k jeho prospěchu a blahu.“

„K jeho zkáze, jste asi chtěl říci,“ opáčil Nemo. „Jmenujte mi jediný velkolepý objev lidského génia, který – ačkoli byl určen pro blaho lidstva – se nezvrhl v jeho zkázu, který nebyl uchvácen válečnými ztřeštěnci. Vaše mlčení je výmluvné. Ano, milý inženýre: všecky vědy, i ta vaše, technická, ba ta snad nejvíc, byly zotročeny válečným démonem. A technické vynálezy a vymoženosti skoro šmahem se daly dobrovolně, ochotně a s jásotem do služeb válečných běsů. Člověk je přece jen bestie. Byl dravcem v pravěku a čím dál tím víc se zdokonaluje ve své dravosti. S virtuózním pokrytectvím odevzdává plody své duše světu, vykládá je na tržišti a dryáčnicky křičí: Vizte! Nový zázračný objev! Tisíceronásobné zrychlení provozu, zmenšení světového objemu! Železnice! Parolodi! Automobily! Aeroplány! Vzducholodi! Telegraf! Telefon! Rozhlas! Televize! Elektřina! Dezinfekční plyny! Rádium! Třaskaviny! Nobel zemřel žalem, když viděl, jak se válečný běs zmocnil jeho dynamitu, určeného geniálním pacifistou k ulehčení těžkých prací v dolech. To byla jedna z obětí lidských bestií. A vaše paprsky smrti? Věřím, že jste jeden z mála, kteří mají šlechetné úmysly. Ale jste smrtelný člověk. Jak bude po vás? Vím, že dosud v mozku druhého nevzklíčil týž nápad. Běsové dosud nevnukli nikomu jinému tutéž myšlenku. Byl byste však pošetilý, kdybyste se domníval, že váš génius překonal černobohy. Vyčkávají prostě. Tím hroznější pak bude triumf, jejž hodí před vaše užaslé oči. Řekl jsem vám už, že já sám vládnu jinými prostředky, mnohem účinnějšími. Ale to je možno jen zde, v podzemní říši. Na svět se už nikdy nevrátím. Proklel jsem zemský povrch!“ končil téměř šeptem, zřejmě vyčerpán dlouhou řečí.

Bylo vidět, že odvykl hovorům. Padesát let už zde vládne, vzpomněl si Farin na Nemova slova. Záhadný člověk!

„Jak jste stár?“ osmělil se Farin k otázce.

„Minulo právě sto let.“

„Je to možné?“

„Proč ne? Zde je snadné si udržet tělesnou i duševní svěžest. Zde se nestárne. Můj chraplavý hlas a zdánlivý nedostatek dechu je jen následkem dlouhého mlčení. Odvykl jsem mluvit. Na mé rozkazy stačí několik telegrafických značek. A jsem-li unaven, stačí tohle.“ Nemo stiskl knoflík na svém stole. Pracovnou se rozlila jemná, nevýslovně osvěžující vůně. Farinovi bylo, jako by omládl. A v tomto pocitu se odhodlal k interviewu.

„Při svém setkání s vámi jsem viděl, že se ve vaší duši cosi odehrálo. Jakýsi vír vzpomínek vámi zmítal. Chtěl byste mi říci...? Promiňte, nechci...“ zarazil se nad náhlou bledostí, která zvýšila zsinalost Nemovy tváře.

Veliký inženýr seděl chvíli jako socha. Konečně zhluboka vydechl, přetřel rukou bílé čelo a pak začal hlasem, který zněl jako hluboké akordy varhan:

„Jste sice jen mým hostem, ale jste mi sympatický. Důvěřuji vám. Věřím ve vaši čestnost, která vám nedovolí, abyste až se vrátíte nahoru, prozradil slůvko z toho, co zvíte. Slibujete mi?“

„Zavazuji se ctí!“

„Slyšte tedy: Jsem NIKDO! Měl jsem kdysi jiné jméno, jež se dosud na světě vyslovuje s obdivem a úctou. Pro mne je mrtvé. Už bezmála před šedesáti lety zmizelo ze světa zároveň s mou bytostí. Tehdy jsem se jako čtyřicetiletý muž oženil s dvacetiletou Nelly, sirotkem, andělem podle těla i duše. Nic jsem jí netajil. Upřímně jsem jí před sňatkem vylíčil, jaký život ji očekává po mém boku. Uvítala to s radostí. Jásala nad odchodem z velkoměstského víru a - ze světa, do něhož se nehodila její andělská bytost. Hned po sňatku jsme zmizeli. Má jachta nás dopravila na bezejmenný ostrůvek v Tichém oceánu, kde nás očekával Nautilus.“

„Nautilus?“ vydechl Farin užasle. Jeho hlavou proletěly události, o nichž v útlém mládí četl v knížkách Julia Vernea... „Vy jste tedy onen tajemný vynálezce podmořské lodi?“ tázal se stísněně.

„Ano. Já jsem Nemo, mořský netvor, obávaný, proklínaný pirát.“

„Neodsuzujte se! Vaše pirátství vykazuje přemíru šlechetnosti. Nikdy jste neútočil bez příčiny. A byl-li jste napaden a bránil se, nikdo vám nemůže nic zazlívat.“

„Jsem vám vděčen za slova, která ukazují, že jste aspoň částečně správně pochopil mou tehdejší činnost. Neznáte však její pravý podklad. Nikdo jej nezná. A proto je děj, jak si jej na podkladě toho, co slyšel, sestavil můj dobrý Verne, v mnohém směru nesprávný. Chci vám svěřit tajemství jednoho života: Byl jsem kdysi idealistou, snílkem, jako je mnohý z pozemských lidských tvorů. Ani strašná válka v roce 1871, kterou byla málem zničena má vlast, ano, jsem – totiž byl jsem – Francouz, mne nevyhojila z pošetilé důvěry v lidskost.

Účel a cíl mého podmořského člunu byl zpočátku čistě vědecký: prozkoumat mořské hlubiny. A jedinou mou snahou bylo kořistit z nesmírných pokladů, od věků nahromaděných v hlubinách oceánu pro blaho lidstva. Tento účel jsem spojil s jiným: čistil jsem širé mořské pláně od pirátů, jichž bylo v té době hojně.

Zpočátku jsem bojoval jen s piráty, a vždy vítězně, neboť Nautilus byl nezranitelný a nezdolný. Později se však situace změnila. Námořní mocnosti se sjednotily k honbě na Nautila. Přišly fantastické zprávy o „mořském netvoru“, který ohrožuje všeobecnou námořní bezpečnost. Byla to zřejmá intrika, která měla zakrýt pravý účel: zničení vládce mořských živlů, který svou mocí hrozil stát se pánem mořských oblastí. Vyhýbal jsem se bojům s válečnými loďmi, pokud jsem jen mohl. Klidně jsem vystavoval Nautilovo tělo nejtěžším střelám z lodních děl. Přiznávám se, že jsem potopil několik lodí, ale to byli nepřátelé mé vlasti, a vždy jsem dal posádce dosti času, aby se zachránila na člunech. Plných pět let jsem tak zápasil. Dodnes neví svět a nikdy se nedoví, že ony poklady, které se v té době často vyskytly na písečném pobřeží všech světových dílů, nebyly náhodným darem moře, nýbrž darem pronásledovaného mořského netvora. A zvláště Francie nemá tušení, že jsem to byl já, její vyvržený syn, který jí štědře vrátil oněch pět miliard, které národ musil dát Německu po prohrané válce.

Po pěti letech začalo se moje manželské štěstí kalit. Pozoroval jsem, že Nelly chřadne. Dříve s nadšením sledovala úžasnou scenérii podmořské krajiny, kterou v bohaté míře jejím očím odhaloval Nautilus v hlubinách, kam dosud nevniklo žádné lidské oko. Jásala nad divy a krásami, když jsme se někdy vylodili na pobřeží tajemných zákoutí světa, na nichž nikdy dosud nestanula noha lidského tvora. Ale děsila se, když jsem byl přinucen k obraně, která vždy končila tragicky pro útočníka. Její cit velmi trpěl.

Jedné noci jsme kroužili v hlubinách mezi Kanárskými a Azorskými ostrovy a pátrali jsme po zbytcích pravěké Atlantidy. Náš mohutný lodní světlomet vrhal do daleka kužely ostrého světla, které ozařovaly příšerné obrysy rozvalin pravěkých staveb se živými obyvateli... Nelly naštěstí spala ve své kabině. Její jemné nervy by sotva byly snesly děsivý pohled na nesmírný hřbitov, na němž se to hemžilo obrovskými chobotnicemi a jinými hlubinnými netvory.

Pojednou jsem spatřil na ploše svého televizního přístroje, že na mořské hladině k nám pluje plnou parou pět torpédoborců a dvě minonosky. Flotila se rozvinula do bitevní čáry a záhy uzavřela nad námi kruh. Hloubka zde nebyla přílišná, necelých pět set metrů, a náš světlomet tvořil pro útočníky spolehlivý cíl. Mohli jsme sice zhasnout a klidně uniknout z boje, ale Nautilus nikdy z boje neprchal. Chtěl jsem znát svého nepřítele. Nic lehčího: krátký rozkaz a ostrý paprsek z našeho reflektoru proletěl vodní spoustou nad námi. Na televizní ploše jsem viděl jasně vlajky a četl jména.

V příštím okamžiku vylétla z jedné lodi k obloze červená raketa a hned nato vyšlehly z lodních boků ohnivé jazyky. Ohnivé kotouče třaskavých dělových nábojů zavířily okolo Nautila a ocelové střepiny rachotily na jeho povrchu. Jeden náboj zaduněl dokonce plným zásahem. Mířili tedy dobře. Minonosky široce obkroužily bitevní pole a z jejich boků klesaly do hlubiny zatížené miny. Z torpédoborců hřměla dělová rychlopalba a Nautilus se otřásal pod krupobitím střel.

Zpočátku mne to bavilo. Ale konečně mně došla trpělivost, když nedaleko přídi vybuchla mina, vznícená přílišným vodním tlakem v hlubině. Výbuch byl tak mocný, že se Nautilus povážlivě zakymácel. Tma a vzhůru! velel jsem. Světlomet zhasl a Nautilus letěl na hladinu. Nepřítel jistě jásal v domněnce, že jsme byli zasaženi. Jeho radost trvala však sotva několik vteřin, které jsme potřebovali k vzestupu. Záhy se vynořilo uprostřed útočných lodí oblé tělo Nautila a klidně spočinulo na hladině, ozářené lodními reflektory. Jeden z torpédoborců vyplivl torpédo, které bleskurychle přiletělo a zasáhlo příď Nautila. Sloup ohně a vody vytryskl do výše a tlakem vzduchu zabolelo v uších. Palte! vykřikl jsem rozkaz do mikrofonu. Ze čtyř rour vyletěla naše torpéda. Čtyři torpédoborce klesly pod hladinu. Chtěl jsem právě dát rozkaz k útoku na minonosky, když mně padla k nohám Nelly: Milosrdenství! Měj slitování! Dopřej aspoň, aby se tonoucí zachránili! křičela, omdlévajíc děsem.

Bylo mi, jako bych procitl z hrůzného snu. Uklidni se, drahá! volal jsem, líbaje její slzami zalité líce. Nebudu už... dám jim milost.

Minonosky sbíraly raněné a tonoucí. Konečně pak vypluly k severu.

Chtěl jsem dát rozkaz k ponoru, když Nelly s vytřeštěnýma očima ukazovala na předmět, houpající se několik metrů od Nautila ve vlnách. V záchranném pásu vězel lodní důstojník s rozhozenými pažemi a zkrvavenou hlavou, bezvládně skloněnou k rameni. Buďto byl mrtev, nebo v bezvědomí.

Zachraň ho! Ach, smiluj se nad ním! Snad je jen raněn! Vždyť je to člověk! Spas jeho duši! prosila mne.

Za několik minut ležel zachráněný na loži v kabině, sousedící s mou. Byl v bezvědomí. Ale jeho poranění nebylo příliš vážné. Přesto se vrátil k životu teprve po několika dnech, když pominuly horečky. Byl to Alsasan, z území, které po nešťastné válce v roce 1871 Německo zabralo Francii. Jmenoval se Sauver, obojetné jméno pro Francouze i Němce. Obojetné jako jeho bídná, odrodilecká duše! A geniální herec! Hrál tak dokonale radost nad svým vysvobozením, že se mu podařilo záhy mne ujistit o své věrnosti k Francii a získat si mou důvěru, k čemuž přispěl také jeho sympatický zevnějšek. Bodrý mladík, strojní inženýr a odborník hlavně v obsluhování torpédometů. Po složení přísahy věrnosti přijal jsem ho do svého mužstva.

Nelly od té doby churavěla. Její nervový stav se povážlivě horšil. Po několika týdnech jsem viděl, že je nezbytné, aby nějakou dobu strávila v některých přímořských lázních, kde by vhodná lidská společnost a slunce ji zotavilo tělesně i duševně. Tuto nezbytnost uznal také náš lodní lékař tím více, ježto Nelly kynula naděje na vrcholné štěstí našeho manželství: měla se stát matkou. Rozhodl jsem se pro Nizzu.

Za temné noci jsme přistáli v pustém, divokém fjordu Korsiky, severně od Ajaccia. Nemohl jsem Nautila opustit a měl jsem původně v úmyslu, že svěřím Nelly lehké veslici s posádkou svých spolehlivých veslařů, kteří by za časného jitra dojeli do nedalekého Ajaccia, nalodili mou choť na parník a vrátili se příští noci s člunem zpátky. Ale tu se nabídl Sauver, že mou ženu dopraví do Ajaccia v našem motorovém člunu. Návrh pro nás všechny velmi výhodný. Předně byla plavba v motorovém člunu rychlejší a bezpečnější, přistání motorového člunu v Ajacciu nebylo tak nápadné a objevení se mladého páru muselo budit dojem, že jde o opožděné výletníky; nebylo tu nebezpečí zvědavosti přístavní policie, které by pětičlenná posádka veslice ztěžka unikla, a konečně: inteligentní Sauver se zajisté postará o všemožné pohodlí mé choti, jak prozatímním umístěním v hotelu, tak i na parníku.

Avšak Nelly upadla do křečovitého pláče. Chvějíc se jako list prosila mne se sepjatýma rukama, abych ji neopouštěl: Nemohu sama... Zemřu! Děsím se... Nevím čeho!

Nemohl jsem s ní odjet. Nebylo možné abych opustil Nautila, v němž nebylo nikoho, kdo by mne zastal. A tu mě napadlo: Uklidni se, miláčku! Pojede s tebou Sauver. Doprovodí tě do Nizzy, bude ti druhem a ochráncem po celou dobu tvého pobytu v Nizze – Svěřím vám ji, obrátil jsem se na Sauvera, budete jí bratrem. Také vám prospěje zotavení. Motorku necháte v Ajacciu. Ode dneška za měsíc budu očekávat vaše zprávy v tomto fjordu. Nelly přijala mé rozhodnutí se zřejmým ulehčením. Bodrý a veselý Sauver jí jistě zpříjemní pobyt v Nizze.“

Nemo se odmlčel. Seděl jako socha. Avšak v jeho tváři bylo lze čísti strašlivý děj.

„Bídák!“ zasípal konečně a hluboce vydechnuv pokračoval hlasem, který zněl jako násilné vyrážení skřeků mučeného člověka: „Na ploše televizního přístroje jsem to viděl... Leželi jsme právě v hlubině pod Řeckem... v noci... vyšplhal se na balkón... a ona – - když se chtěl dopustit násilí – probodla ho dýkou!“

A po dlouhé pomlce:

„Vydali mně ji v sanatoriu. Byla v duši mrtva. Zbylo z ní tiché dítě. Bílé siamské koťátko bylo celým jejím světem, radostí. Jinak neznala nikoho. Ani mne. V hlubině Tichého oceánu se jí narodilo dítě: Nelly. A téhož dne dotrpěla.

Její smrt zrodila ve mně démona pomsty! Desítky válečných lodí těch prokletých šílenců jsem poslal na dno! Neznal jsem smilování! Dítě prospívalo.

Po desíti letech jsme přistáli u pustého kruhovitého ostrůvku v Indickém oceáně. Vystoupiv na vrchol, viděl jsem, že stojím na okraji nedozírného kráteru vyhaslé sopky. Po provazových žebřích a lanech jsme se spustili, pokud jsme mohli, do hlubiny. Po strmých skaliskách sešplhali ještě níž. Až jsme se octli – zde. Ano, na tomto místě jsme před padesáti léty stanuli. Viděl jsem, že jsme se octli v nesmírné podzemní říši. A tu jsem se rozhodl: Zde bude mé království! Zde budu vládcem! Zde splním svůj cíl: Odtud ovládnu svět! Vrátil jsem se nahoru. Nautilus ležel jako ohromný mořský netvor na hladině. Připadal mně jako směšná hračka. Poručil jsem vynést z něho všecko, co jsem uznal za potřebné pro své cíle, a pak – Nautilus zmizel v hlubinách. Uplynulo dalších dvacet let. V té době byla moje říše už v činnosti. Má dcera Nelly, tehdy devětadvacetiletá, se provdala za mého ředitele dopravy, syna bývalého kormidelníka v Nautilu a mého důvěrného, věrného přítele. Před dvaceti lety se jí narodilo dítě. Je to dívka Nelly, kterou znáte. Hovořil jste s ní v budově ústřední dopravy. Jediná ženská bytost v mé říši a velmi platná síla svému otci.“

„Je tedy,“ vpadl Farin, „ředitel dopravy vaším zetěm a Nelly vaší vnučkou?“

„Ano.“

Farin nemohl smlčet výtku: „Promiňte, ale její osud se mi zdá krutý.“

„Proč?“

„Což nechápete? Vždyť její život je horší než žalář! Ubohé děvče! Živoří zde v podsvětí jako orchidej. Také podle toho je pleť ubohé dívky bezbarvá, průsvitná, dokazující nejvyšší anémii, bezkrevnost. Divím se, že vy, její děd, jste mohl...“

„Počkejte!“ přerušil ho Nemo ostře. A zmírniv tón, pokračoval klidně: „Chápu vaše stanovisko. Jste pozemšťan. Viděl jste zde už dost, ale převážná část mého světa je vám dosud neznámá. Víte, že už zde žije mnoho mých spolupracovníků, kteří dříve žili na zemském povrchu. Byli tedy zvyklí na přírodní živly. A přece zde prospívají duševně i tělesně mnohem lépe, jak dokazuje jejich zdravotní stav. Slovo nemoc zde neznáme. Hranice stáří je posunuta o dobu, která na zemském povrchu znamená lidský věk. Smrt v mé říši spí v hluboké letargii a neví už ani, kam založila svou zbytečnou kosu. Všichni lidé se nejen bez nejmenších obtíží, ale s radostí a pocitem blaha přizpůsobili. Nikdy je nenapadne, aby zatoužili po změně, tím méně po návratu nahoru. Žijí pro svoji práci, která jím je víc než náhradou za všecky pochybné zemské rozkoše.

Nelly je zde od svého narození, což je značná výhoda proti všem ostatním, neboť nezná jedovatých a lživých pozemských krás, jejichž obětí by se dříve nebo později stala. Zde není žalář pro nikoho, tím méně pro ni. Je to útulek. A není věčný. Přijde-li vhodná chvíle, kdy nabudu přesvědčení, že na zemském povrchu se pro tuto orchidej, jak jste ji pojmenoval, rozzářilo opravdové slunce života, uvítám s radostí okamžik, kdy budu moci svou vnučku vydat do jeho hřejivé náruče.

Vaše zdání o nedokrevnosti je klamné,“ pokračoval Nemo po chvíli. „Buďte naopak ujištěn, že její tělesná soustava ani v nejmenším netrpí. Naopak je tato skleníková výchova nesmírným dobrodiním pro její srdce a duši, které jsou čisté jako démant. Nelly je ryzí, vzácná pohádková květina.“

„Ví Nelly, že jste jejím dědečkem?“ zeptal se Farin.

„Ne.“

„To nechápu.“

„Nechci, aby to věděla. Aspoň prozatím ne. Je to pro mne sice bolestné, ale nemohu jinak. Nesmím porušit kázeň ve své říši. Nesmí tu být ohledů, protekce. Také její otec se musel vzdát všech příbuzenských ohledů. Je mým pracovníkem, nic víc. V mé říši musí srdce ustoupit kázni.“

Errata:

30.05.2021 10:58