Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Dlouho do noci uvažoval Farin o Nemovi. Jeho obdiv nad energií téměř stoletého kmeta vzrůstal. Farin byl přesvědčen, že si získal důvěru tohoto geniálního starce, neboť jinak by se mu Nemo nebyl svěřil se svými životními osudy. Tato sdílnost byla pro Farina jistě vyznamenáním.

Nemo řekl, že Farin už mnoho v jeho říši viděl, ale ještě víc že mu dosud zůstalo utajeno. Pozná i tato tajemství?

Sotva posnídal, překvapil ho návštěvou – profesor Roger.

„Mám pro vás radostnou zprávu, milý inženýre,“ hlaholil geolog, tiskna Farinovi ruku.

„Vy jste nějak omládl za těch několik dnů, co jsme se neviděli,“ divil se Farin.

„Ba, věru, příteli,“ přikývl vážně Roger, „cítím se tak mladý, že je mi to až trapné. Omládl jsem tělesně. A zmládl jsem i duševně. A povážlivě, kamaráde! Tak povážlivě, že se toho až děsím. Milý příteli, všecky vědomosti, i těch celých třicet let profesorské praxe s odborným geologickým věhlasem, všecko je postaveno na hlavu a rozmetáno. Jen několik atomů z toho všeho jsem pracně zachránil jako skrovný základ k novostavbě. Z věhlasného geologa a vysokoškolského profesora se stal – zedník, stavějící nový magacín vědy. Ale proč mě tak pozorujete?“ vyjel, vida Farinův upřený pohled.

„N-nu,“ koktal Farin, „vaše řeč je nezvykle – jak bych to řekl? – obrazná.“

„Řekněte přímo: Roger se zbláznil. Ale mýlíte se! Naopak, začínám teprve být moudrý. – Ostatně nechme toho! Jak jsem řekl, mám pro vás radostnou zprávu. Velitel dal rozkaz, abych vás provedl svým rajónem. Vůz čeká. Pojďme!“

Farin se nedal pobízet. Byl zvědav na divy, které z věhlasného profesora vyrazily mozek, rozmetaly vniveč jeho „skladiště vědomostí“ a degradovaly ho na „zedníka“.

Jako střela letěl s nimi vůz a z jeho špičaté přídě tryskal ostrý paprsek světla na kolej, která svítila jako bílá stuha, mizející v tajemné tmě.

Roger mlčel. Na Farinovy otázky odpověděl jediným slovem: „Uvidíte.“

„Skutečně jste se rozhodl, že se nevrátíte nikdy nahoru?“ položil Farin otázku.

„Nepomýšlím na návrat.“

„Není to sobecké, neodevzdat vědě a lidstvu bohatství svých poznatků?“

„Nemyslím. Spíše naopak, bylo by sobecké, kdybych přerušil svá bádání a vrátil se na svět, abych sklízel mravní i hmotné úspěchy. Tím bych posloužil vědě jen částečně, vyvrátil bych jen některá teoretická dogmata. Moje zásluhy by se zvrhly a právem by mne označili za sobce. Ale pravá věda je nekonečná. Její cíle jsou bez hranic. A zde vidím stejně nekonečnou látku ke studiu. Jsem tedy povinen, chci-li být pravým služebníkem vědy, věnovat se bádání neomezeně. Vidím už teď, že celý můj život – a já už nejsem mlád – k tomu nestačí. Snad ale zanechám světu dost obsažné dílo, jež se mu dostane do rukou až po mé smrti. Zemřu zde s perem v ruce. Aspoň mi nebude moci nikdo vytknout polovičatost. A nikdo nebude moci říci, že jsem utekl od práce – za honorářem.“

Farin byl dojat. Beze slova stiskl Rogerovi ruku

Konečně vůz stanul.

„Zde je má rezidence,“ řekl Roger, uváděje hosta do dvoupatrové budovy.

Vstoupili do haly, která učinila na Farina dvojí dojem: mohutný svou nádherou, ale také tísnivý svým vzhledem.

„Je tu jako v síni muzea, ale také jako v předsíni hrobky,“ vyklouzlo mu ze rtů.

„Správné přirovnání,“ usmál se Roger. „Je to skutečně muzeum i hrobka. Muzeum i hrobka Země, jak se brzy přesvědčíte. V celém tom paláci bydlím sám, jen se svým sluhou, který je současně laborantem. Druhá a poslední lidská bytost je můj kuchař. Oba jsou Francouzi. Pak je tu robot, který obstarává automatické spojení s doly a hutěmi, do nichž se také podíváme. V přízemí jsou laboratoře, v prvém poschodí muzeum, v druhém má studovna, archív, knihovna a byt můj i personálu. Budova je vystavěna, jak vidíte, z kvádrů. Je to týž materiál jako v Centru: většinou prahorní archaické žuly a migmatity, svory, fylity a křemičité břidlice. Je tu však také dosti syenitu, porfyru, ruly a jiných vyvřelin z pozdější doby zemského vývoje. Tento materiál sem byl zajisté dopraven z vyšších vrstev. Zde jsme totiž asi čtyři sta kilometrů pod zemským povrchem. Vystoupíme do druhého patra, příteli. Jistě vám přijde vhod občerstvení po cestě.“

Jak hala, tak i schodiště byly ozářeny modravým tajemným světlem, které vyzařovalo z celého povrchu interiéru, jak si na to Farin ostatně zvykl už v Centru. Udiveně však stanul na prahu komnaty, v níž poznal Rogerovu pracovnu, jasně ozářenou světelnými tělesy.

„Vy zde máte elektrické osvětlení?“ tázal se udiveně.

„Ano. Ale jak vidíte, nejsou to žárovky. Nevyznám se v elektřině. To je váš obor. Snad mne budete moci poučit. Vím jen, že tohle světlo bylo zde instalováno, a později jsem zjistil, že je zavedeno také v dolech a hutích. Vím jen tolik, že je vysíláno z obrovské elektrické centrály kdesi mimo můj rajón a za krátkou dobu se rozšíří po celé říši.“

„Divím se, proč Nemo při těchto pracích nepoužil mých služeb. Jsem přece elektrikář,“ hučel Farin.

„Jak by mohl? Jste jeho host a Nemo je příliš velký kavalír, aby vás využil k práci. A jistě také vás, jako dočasného hosta, nechce zasvětit do všech tajů své říše. Já ovšem jsem laik. Tím víc musí vábit problém vás, odborníka. Co myslíte, jaký je to vlastně zdroj světelné energie?“

Avšak Farin nemohl odpovědět. Matné, mléčné sklo koulí vyzařovalo celým svým povrchem. Když pak Roger zapojil stolní lampu na pracovním stole, mohl si Farin prohlédnout těleso zblízka. A tu viděl, že uvnitř koule svítí nesčíslné množství drobounkých tělísek, která víří v skleněném obalu jako miliardy nálevníků v kapce vody. Plyn? Sotva. Spíš nějaká práškovitá hmota. Anebo je to erupce elektrické energie, jakési miniaturní slunce? Ale podivná věc: skleněný obal byl docela chladný.

„Divím se, že to nehřeje,“ poznamenal.

„Pojďte se mnou, ukáži vám něco,“ zval ho Roger a vedl Farina chodbou. V jejím čele otevřel dveře. Vstoupili do malé cely, jejíž celý vnitřek byl obložen osinkem.

„Občas se celý můj rajón provětrává,“ začal hovořit. „Vzduch se tu sice obnovuje stále, ale vždy po několika dnech se provádí jakási generální vzdušná dezinfekce. Je to ostrý, chladný proud. Odkud dýchá, nevím. To je chemický obor a v tom se příliš nevyznám. Ten den se zde vždycky značně ochladí, a tu je třeba nový vzduch oteplit. K tomu jsou v mém domě kamna, která zde vidíte.“

„Nic nevidím. Je tu pouze kovová tyčka s kuličkou na konci, stojící uprostřed komory.“

„To jsou kamna.“

„Snad nechcete říci, že tahle hračka?“

„Jen strpení, kamaráde, až vám všecko vysvětlím. Tahle hračka, jak pravíte, v několika minutách vyhřeje celé toto patro se všemi místnostmi. V každém poschodí je totéž zařízení. Odtud vedou roury do místností, kde jsou topná tělesa, asi jako radiátory ústředního topení, které znáte, jenže tu nehřeje pára, ale vzduch. Pohleďte!“

Ve dvou vteřinách zmizela kulička v obalu fialového světla, které se v další vteřině změnilo v úžasný vír elektrických výbojů. Nebylo však slyšet nejmenšího zvuku. Zato cítili ostrou vůni ozónu. Avšak v nejbližším okamžiku museli rychle couvnout pro pekelný žár. Roger otočil vypínačem a světlo ihned zhaslo.

„Sáhněte si na tu kouli,“ vybídl Roger.

„Je jen málo vlažná,“ žasl Farin.

„Myslím,“ soudil Roger, „že je to týž zdroj jako v lampách.“

„Hm... zdroj to může být týž, ale s obrácenou činností. V lampách nemůže působit žár navenek, neboť by obal okamžitě shořel Jako svítící prostředek musí tedy buď působit naopak do středu, kde se teplo ohromnou energií ničí, nebo – což myslím je nejsprávnější – je to jiný zdroj.“

Po vydatné snídani provedl Roger hosta palácem. Farin žasl nad přepychovým, účelným a pohodlným interiérem Rogerova bytu a pracovny, bohatou knihovnou, kterou by mu jistě a oprávněně záviděl mnohý vědecký ústav, nad zařízením laboratoře, jež daleko předčilo chemickou laboratoř na kterékoli technice. Ale jeho údiv vyvrcholil, když prohlížel geologické muzeum, v němž viděl doklady všech období zemského vývoje, ale také zkameněliny pravěkých živočichů. Jiná komnata byla věnována pravěké flóře. Trsy pohádkových tvarů, zkamenělé a ztuhlé, tvořily zdrobnělý prales, z něhož jako by vycházely tajemné hlasy, vyprávějící o životě na Zemi před milióny let, o potopě světa a době bájí...

„Ukáži vám jiné muzeum, v přírodě, nekonečné, živé svědectví, jak se život na Zemi měnil, rodil a umíral v miliónletých periodách vývoje,“ vyrušil Roger Farina ze zamyšlení.

Po večeři uvedl Roger hosta do jeho ložnice.

„Chcete se jistě osvěžit,“ řekl, veda ho do koupelny vedle ložnice. „Tenhle vypínač ohřeje vodu na teplotu, jakou si budete přát. Voda je minerální. Ke sprchování použijte téhle páčky, která reguluje teplotu. Ohřívač je týž, jak jste už viděl.“

„Což působí elektrické výboje i pod vodou?“ ptal se Farin.

„Ano. Jedno zařízení je dokonce zavedeno do veliké nádrže v podkroví.“

Tohle bylo pro Farina jako odborníka v elektrotechnice už pohádkové. Jak je to možné? Vždyť je to jako – ba věru... jako – kulový blesk! Ale to není správné přirovnání. Za každých okolností musí z Nema dostat toto tajemství!

Vyjeli časně ráno. Po půlhodinové jízdě vůz stanul. Vystoupili těsně před kolmou skalní stěnou, která se před nimi tyčila do nedohledné výše i šíře. Její temný povrch jako by byl protkán tepnami, z nichž se rozbíhaly spleti a sítě žil a žilek.

Byl to příšerný obraz – zdálo se, že před nimi leží tělo obra, jehož pokožkou prosvítá žilový organismus, v němž však místo rudé krve proudí hořící fosfor. Sinavý svit se chvěl, neklidně kmital, zvyšuje a tlumě svou sílu.

„Rádiová emanace,“ odpověděl Roger na Farinův tázavý pohled.

„Tedy tu musí být ohromné množství rádia.“

„Je to těžko odhadnout,“ odpovídá Roger.

„Není nebezpečné zde prodlévat? Tak silné výboje rádia musí přece v kratičké době zničit každou hmotu, na kterou narazí. Zajisté víte o dermatiditě?“

„Vím: rozklad vaziva a jeho konečné zmrtvení. Nu, nebylo by věru pro nás zdravé, abychom se delší dobu vydávali vlivu tohoto záření. Kdyby to byly přímé výboje, byli bychom už za tu chvilku, co zde stojíme, mrtvi, a naše tělo by se zvolna rozpadávalo. Ale buďte klidný. Nám nebezpečí nehrozí, neboť tyto výboje prorážejí velmi silnými vrstvami olova. Naše chemická správa zjistila, že paprsky byly nesčetněkrát zlomeny, přírodou tak dokonale přefiltrovány, že tohle je už neškodná emanace, která spíš prospívá. Nu, půjdeme dál!“

Roger vedl hosta uzoučkým průsmykem. Kráčeli, zaplaveni sinavou září. Po chvíli se soutěska rozšířila a Farin udiveně stanul v rozsáhlé kotlině, jasně ozářené nesčíslnými hvězdami, které z výše vysílaly své bílé, nafialovělé světlo.

„Co to znamená? Což jsme na zemském povrchu?“ vyslovil svůj úžas.

„Skoro čtyři sta kilometrů pod ním,“ usmál se Roger.

„Ale... ty hvězdy?“

„Osvětlovací tělesa. Svítidla. Táž, jaká jste viděl u mne.“

„To je neuvěřitelné. Jak by bylo možné je umístit v takové výši?“

„Milý inženýre, vy se příliš divíte, už teď, sotva jsme překročili práh. Což teprv, až uvidíte další? Vzpomeňte si na divy, kterými nás omračoval náš plantážník. A řekl jsem vám, jaký dojem na mne udělala prohlídka mého revíru. Myslil byste, že jsem se zbláznil. Je nutné, abyste své nervy dal na krátkou a pevnou uzdu. Ptal jste se, jak bylo možné umístit světelná tělesa v této výši, která – což si dovoluji dodat – činí několik set metrů. To šedivé, co vidíte nad světly a co vyhlíží jako bouřlivých mračen, to je strop té – jeskyně, chcete-li.“

Farin s úžasem vzhlédl.

„Povím vám, jak byla provedena instalace,“ pokračoval geolog. „Byla prováděna, když jsem poprvé vstoupil do této kotliny. Bojím se jen, že budete mé líčení považovat za fantazii, pohádku. Ale to je vaše věc. Původně zde bylo temno. Jen reflektor mé ruční svítilny ozařoval jednotlivá místa. A bylo mrtvé ticho. Pojednou jsem slyšel jakési šumění, které sílilo, až znělo, jako by sem letělo několik aeroplánů. Ale zvuk se lišil od hluku, jaký vydávají vrtule letadel. Byl to vysoký tón, vlastně více tónů, které splývaly v harmonické vrnění, jako když se rozvíří mnoho dětských vlků. Tato příjemně znějící harmonie zesílila, pojednou jsem spatřil ve výši nad sebou nesčíslný roj vířících světýlek: bílých, červených, zelených, žlutých... Světlušky? Kde by se tu vzaly? A což by křidélka hmyzu, i kdyby ho byly milióny, mohla vydávat takové tóny? Světlo mé lucerny nestačilo na proniknutí do té výše.

Pojednou se v dálce rozzářil kužel ostrého světla, který z výše padal kolmo dolů. Blížil se úžasnou rychlostí. Nežli jsem se nadál, byl nade mnou, a než jsem se vzpamatoval, přistála uprostřed této kotliny – autogyra.

Pochopíte, že jsem zvědavě přiběhl k záhadnému letci.“

V autogyře seděl statný muž, pravý typ Američana: „Hau du jú dú!“ zvolal, nedávaje se rušit ze své činnosti, která pozůstávala z tisknutí rozmanitých knoflíků na klaviatuře desky, za kterou seděl. „Jsem Strang, inženýr z technické správy,“ řekl své jméno. „Přišel jsem vám zavést trochu světla do revíru. Promiňte, že se vám nemohu věnovat, dokud nebudeme hotoví,“ hovořil, neustávaje hrát na klaviatuře, na které se kmitala různobarevná světélka. Po chvilce se zmatený rej světýlek na plotně uklidňoval. Červené body řídly a převládaly zelené. Současně a stejnoměrně se upravovala světélka nahoře, roj se seřaďoval, až se po celém horizontě ve výši utvořila pravidelná síť zelených světélek v přesných odstupech.

Na desce před inženýrem zářil teď jediný zelený bod. Strang zapojil páčku: zelený bod na desce zhasl a zato se rozzářilo bílé světlo uprostřed desky. V tomtéž okamžiku se změnila také barva zářících bodů nahoře v bílou. Ale v nejbližším okamžiku se zatemnilo: světélka nahoře zmizela v husté mlze. Současně bylo slyšet ostrý rachot „Teď si můžeme pohovořit“, začal inženýr, spokojeně si oddechnuv.

„Nehleďte vzhůru,“ varoval mne, „mohlo by vám padnout nějaké smítko do oka.“

A skutečně: kolem nás se snesl hustý déšť drobného prachu.

„Jistě jste zvědav, co se vlastně děje?“ zeptal se s úsměvem.

„Nezapírám.“

„Zcela jednoduché: dvě stě robotů vrtá do klenby díry, v nichž budou zavěšena svítidla. Jde to rychle. Mají elektrické vrtáky.“

Rachot ztichl. Mlha se rozplynula a ve výši zářila teď pravidelná síť žlutých světélek. Současně vzplál na desce žlutý bod.

„Znamení, že skončili vrtání. Teď budou montovat, řekl Strang a zapojil páčku. Vzplálo bílé světlo.

„Chcete je vidět?“ nabídl mně Strang.

„Budu vám povděčen,“ přikývl jsem. Inženýr zvedl světlomet a zapojil proud. Přiznávám se, že jsem vytřeštil oči. Klenba byla v pravidelných vzdálenostech pokryta bytostmi, které vyhlížely jako veliké vážky, vznášející se na jednom bodu těsně pod klenbou.

„Poslužte si,“ podával mně Strang triedr.

Nemohl jsem utajit výkřik úžasu, když jsem teď viděl ty tvory zblízka. Krátce řečeno: okřídlení lidé, roboti.

Netrvalo dlouho a žluté světlo ohlásilo ukončení práce. Inženýr stiskl jeden z knoflíků. Roj robotů se snesl o něco níže, za kmitání červených a zelených světýlek se seřadil a pak zmizel na obzoru v klínovitém letu jako hejno divokých husí.

Chtěl jsem, aby mi to trochu vysvětlil.

„Lituji, ale nemohu vám nic vysvětlit, poněvadž nesmím,“ řekl. Stiskl mi ruku a za okamžik zmizela jeho autogyra za roboty. Hodinu poté se tyhle hvězdy rozzářily a svítí tak dosud,“ skončil Roger.

„Zní to skutečně jako pohádka,“ kýval Farin hlavou. „Ale věřím vám. Viděl jsem sám už tolik, že by mne snad žádná technická vymoženost v této divuplné říši neohromila.“

Errata:

30.05.2021 10:58