„Nuže, potěšil jste se se svým přítelem?“ tázal se Nemo, když Farin opět usedl do křesla v jeho pracovně.

„Závidím mu. Věřte, kdybych nebyl vázán rodinou, zůstal bych u vás, neboť i já zde vidím skutečné technické zázraky,“ odpověděl upřímně.

„Těší mne, že se nenudíte.“

„Nevycházím z překvapení, ač skoro vše je mi dosud záhadou.“

„Například?“

„Roger mi vyprávěl o instalaci osvětlení ve svém revíru, jež prováděl roj létajících robotů.“

„Co je na tom divného? Jsou to malé druhy aeroplánů, jenom místo vrtulí pracují křídla. Materiál je velmi pevný. Jen plný zásah dělového náboje by mohl zničit stroj, který je lehčí než alumínium. Proč by tedy nemohly stroje létat jako vážky? Jsou řízeni radiotelegraficky. Celou práci tedy provádí ten, kdo jim dává rozkazy, v tomto případě inženýr Strang. Ovšem, důležité je ústrojí robotů.“

„Znám už tedy automatické dělnictvo, létající montéry a policii. Byli to snad vojáci, ti, co nás sem dopravili?“

„Ne. Byl to jakýsi druh hlídačů a dozorců. A budiž – policie. Vojsko jste ještě neviděl.“

„Máte zde skutečně armádu?“

„Ano. Jakou chcete. Pozemní, podmořskou i vzdušnou. Mohu s ní zaplavit celý svět.“

„Což máte v úmyslu někdy...?“

„Útočit? Ne. Jen chránit mír a spravedlnost. Budu-li však někdy přinucen k zásahu, pak... běda tomu, kdo začne!“

Poslední věta zněla tak děsivě, že se Farin zachvěl.

„Mohl byste mi říci něco o světle a hlavně o zdroji, který vytápí Rogerovu budovu?“ obrátil Farin směr hovoru.

„Ale konečně, chápu, že vás to zajímá. Ukojím vaši zvědavost či vědeckou lačnost, pokud je to možné. Jste u mne jen hostem a nemohu vám prozradit podrobnosti. V mé říši je veliká elektrárna, jednu část tvoří mohutný vysavač a kondenzátor statické elektřiny.“

Nemův pohled utkvěl na okamžik na Farinově tváři.

„Tento malý zázrak,“ pokračoval Nemo, „který se prakticky téměř vyrovná bájnému perpetuu mobile, mně dává do moci a područí všecek elektrický živel vesmíru. Elektřina, ať slouží jakémukoliv účelu, je v celé mé říši nevyčerpatelná. Jak jste viděl, používá se jí k dopravě, průmyslu, na plantážích a v dolech jako světla i tepla a vůbec ke všemu. Je naprosto bez režie a nemá hmotné ceny.“

„Kamna, která jsem viděl u Rogera, jsou zcela jednoduchá.“ vpadl mu do řeči Farin. „Ale neviděl jsem druhou elektrodu. A právě proto se divím.“

„Je druhá elektroda,“ přerušil ho Nemo, „jenže jste jí přehlédl. Nedivím se. Je příliš jemná, skoro neviditelný vlásek, vinoucí se v určité vzdálenosti kolem kuličky. Jsou zde dvě elektrody, mezi nimiž víří elektrony. To je celý ten zázrak. Ale jsou tu výboje o několika miliónech voltů. Totéž je v osvětlovacích tělesech, jenže je tu pomocí zvláštního transformátoru dosaženo nízkého napětí a elektronům nadto odňata tepelná síla, takže tato energie je omezena pouze na záření kladné. Je tu tedy rozdíl asi takový, jako mezi sluncem a polární září.“

„Víte zajisté,“ pokračoval Nemo, „že v poslední době se původ sluneční energie vysvětluje uvolněním energie při rozpadu radioaktivních látek, jak soudí někteří učenci. Jiní však zastávají náhled, připouštějící tvoření héliových jader a jader vodíkových, k čemuž se kloní většina přírodovědců.“

„A co soudíte vy?“ zeptal se Farin.

„Já mám svůj názor a není to jenom domněnka. Slunce je ohromný uzel vesmírné síly, která se projevuje erupcí elektrických výbojů s nesmírným žárem a světlem, z něhož se napájí zemské ovzduší statickou čili atmosférickou elektřinou, jejímiž výboji jsou blesky, polární záře a jiné úkazy a výjevy. Nu, a mně se podařilo tyto živelné síly ovládnout. Mohu kdykoliv a kdekoliv vytvořit Slunce, řídit jeho místo, volný běh i bleskurychlý let, vrhnout je do vesmíru a naopak snížit až k zemi. Mohu libovolně zvětšit jeho objem do gigantických rozměrů, spustit až k zemi, jeho žárem v několika vteřinách obrátit v prach a popel celé říše nebo i světadíly.“

„Pro... boha!“ zašeptal Farin.

„Nu, nelekejte se. Nikdy nezneužiji své moci. Chtěl jsem jen, abyste to věděl – Nu, nechme toho. Doufám, že nebudu nikdy přinucen, abych této hrozné moci použil. Zůstanu, čím jsem: strážcem pozemského míru.“

Zavládlo ticho.

Fantazie živě Farinovi kreslila příšerné obrazy zkázy světa... Ale pojednou ho napadlo: Nemo řekl, že v těch osvětlovacích tělesech svítí zhuštěné součástky polární záře, topná tělesa jsou pak zdrobnělá Slunce. Tomu lze rozumět tak, že jeden kondenzátor v jeho elektrárně saje o shromažďuje světelnou, chladnou energii z polárních září a jiný světlo i žár Slunce.

A tu si Farin vzpomněl na svůj pokus s paprsky smrti, který provedl asi před třemi týdny a jímž natrvalo vepsal do polární záře týž nápis jako před dvaceti lety na Měsíci, což dokazuje, že jeho paprsky smrti rozbily světelné atomy. V jeho mysli vybuchla otázka:

„Řekl jste,“ začal, „že víte o mých paprscích smrtí.“

„Vím,“ přikývl Nemo.

„Dosud jsem nezkoušel jejich účinek na Slunci.“

„Vy myslíte..? Nedělejte si naději. Sluneční energií vaše paprsky nemohou proniknout.“

„Sluneční snad ne. Ale Sluncem vámi vytvořeným, myslím, ano. Domnívám se totiž, že vzdor veškeré té moci a síle, jak ji líčíte, je vaše Slunce přece jen výtvor sekundárních, a tedy slabších paprsků.“

„Myslíte, že byste mohl nad nimi zvítězit svou hračkou?“

„Nu, není to právě hračka. Účinkuje do vesmíru.“

„Vím. Ale jen na hmotu.“

„Rozbil jsem atomy v polární záři.“

„Také to je mi známo. Ale to nic neznamená. Předně polární záře není ve vesmíru, nýbrž v horních vrstvách atmosféry, a pak je to pouhé světlo, kdežto Slunce má několik sfér, z nichž vyšlehují protuberance do výšky až 450 000 kilometrů rychlostí mnoha tisíců kilometrů za hodinu. Tepelná energie, která ve vteřině přichází na Zemi, se odhaduje na 250 bilionů koňských sil. A vy se domníváte, že svou hračkou tuto energii zničíte?“

„Řekl jsem a opakuji, že nedoufám ve vítězství svých paprsků nad Sluncem, ale nad vašimi výtvory, které považuji za náhražky,“ řekl Farin.

„Náhražky? Příteli, máte s sebou tu věcičku?“

„Mám.“

„Přineste ji.“

Po chvilce se Farin vrátil s přístrojem.

„Hm... tak tohle je ten zázrak?“ poznamenal ironicky Nemo, prohlížeje pistoli s uzoučkou hlavní, od jejíž rukojeti se vinula šňůra k malé skříňce. „Kolik to má voltů?“

„Tři sta miliónů.“

„To je slušné.“

„Rozumějte mi,“ začal Farin. „Věřte, že bych měl radost, kdybyste zvítězil, neboť pak bych byl přesvědčen, že máte skutečně v rukou nepřekonatelnou zbraň ve svém šlechetném úmyslu být strážcem světového míru. Ale uznejte, že se může dnes nebo zítra vyskytnout někde na světě týž vynález, jaký jsem učinil já. A kdyby se ukázalo, že tyto paprsky smrti zvítězí nad vašimi prostředky, pak...“

„Ano, máte pravdu,“ doznal konečně Nemo.

„Snad bychom mohli provést zkoušku,“ nabídl Farin.

„Hm... zde to není možné. Byl by to nebezpečný pokus v tomto podzemí. Žárem by vzplanul vzduch, klenba by se drobila. Mohlo by dojít k výbuchu. Bylo by to možné na zemském povrchu.“

„Vystoupíme tedy,“ řekl Farin.

„Padesát let jsem nebyl nahoře. Nenávidím zemský povrch. Ale... což! Musím? Nuže budiž! Vystoupíme!“

Farin následoval Nema, který ho vedl z paláce prostranstvím zalitým „sluneční“ září. Za prostranstvím došli ke strmé skalní stěně. Stanuli před obdélníkovým kvádrem, jehož obrysy byly takřka neznatelné. Nemovy prsty se dotkly několika míst a kvádr neslyšně sjel do země.

„Vstupte!“ vybídl Nemo.

Octli se v rozměrné kruhovité železné kobce, ve které Farin lehce poznal zdviž.

„Usedněte!“ pokynul Nemo na lavici při stěně. „Nemůžeme stát poněvadž vzestup bude velmi rychlý.“

Kamenný kvádr vyjel vzhůru, stěny zdviže vzplály modravým svitem a slabé škubnutí, po kterém následoval pocit, jako by je mocná síla tlačila dolů, svědčilo o rychlém vzestupu. Pocit tíhy se stále stupňoval. Více však byl zaujat Farinův sluch zvuky tak mocnými, že prolínaly kovovým obalem této zdviže, kolem jejíchž stěn mohlo usednout nejméně třicet osob. Už před škubnutím, citelným v každé zdviži při začátku vzestupu, bylo slyšet temný hukot, jaký vydává přetopený parní kotel, což trvalo několik vteřin. Následoval okamžik ticha.

Farin viděl, jak Nemo stlačil paží páku, která vyhlížela jako opěradlo, následovalo trhnutí a současně pod podlahou zdviže jako by se rozvířil uragán. Vzduch ve zdviži se rozvlnil ve vodorovných pásmech, která se pozvolna uklidňovala a splývala současně se zvuky, jež se měnily v mírnící se vytí, až se konečně ustálily v stejnoměrný, písklavý svist.

Také Farin se uklidňoval a s úlevou vydechl, když polevila tíha, tísnivě doléhající na jeho tělo.

„Co to... prosím vás... zase má znamenat?“ vyrazil ze sebe otázku.

„Pneumatická zdviž,“ odpověděl klidně Nemo. „Náš výstup by trval příliš dlouho, kdybychom měli pět set kilometrů vystupovat v mechanickém stroji.“

„Jste mi ochoten vysvětlit alespoň princip?“

„Je to kombinace vývěvy a hydrostatického lisu. Zdviž je jakýmsi pístem v neprodyšném válci, který je nad námi vzduchoprázdny, a pod námi, je-li zdviž dole, je vzduch silně stlačen. Teď letíme vzhůru, hnáni uvolněným tlakem v prostoře pod námi do vzduchoprázdného válce. Tlak je vypočten přesně tak, že se jeho rozpínavost vyrovná váze zdviže, jakmile přistaneme nahoře. Jeho nepatrný přebytek zreguluje automatická brzda. Jakékoliv selhání je vyloučeno. Nazpět je pak postup obrácený: nahoře se automaticky otevře přívod vzduchu a v dolejší prostoře výpusť.“

„Pro mne je to nový technický div,“ řekl Farin. „Chápu sice, že stlačený vzduch se nerozžhaví, poněvadž tlak se děje zvolna. Ale musí to být ohromná prostora, která pojme tolik vzduchu, aby uvolněn vyhnal tenhle objekt do výše pěti set kilometrů.“

„V tom máte pravdu. Ale o prostory, jak vidíte, není u mne nouze,“ usmál se Nemo.

„Jak dlouho poletíme?“

„Celková doba letu je automatickými brzdami usměrněna na třicet minut Počáteční rychlost je menší, největší je ve středu válce. Pak se zase pozvolna mírní. Celkem odpovídá rychlosti zvuku.“

„Jak je možno, že se neroztaví kovový obal zdviže? Vždyť třením stěny v neprodyšném válci musí vznikat ohromný žár.“

„Mýlíte se. Jak jsem už řekl, letí zdviž ve vzduchoprázdnu a nemá tedy odporu. Stěny se netřou. Mezi válcem a zdviží je dostatečná vůle. Neprodyšně přiléhá pouze deska pod námi, a ta je z hmoty, která nevnímá ani největší žár. Stěny válce pak při rychlosti letu nemají ani čas, aby se rozehřály. Ostatně náhle zředěný vzduch pod námi odnímá teplo, jak víte z fyziky.“

„Všecko bych chápal,“ hučel Farin, „až na tu žáruvzdornou hmotu.“

Ale jeho pokus, aby vyprovokoval Nema k objasnění této záhady, ztroskotal.

Pojednou měl Farin pocit nadlehčování své tělesné váhy a po několika okamžicích bezděky na lavici povyskočil.

„Jsme nahoře,“ řekl Nemo.

Ve stěně se otevřela dvířka. Prošli krátkou chodbou ve skále, na jejímž konci sklesl před nimi podobný kvádr jako dole. Stáli na skalnatém ochozu kruhovitého kráteru, asi padesát metrů v průměru, jehož jícen mizel v bezednu. Kolem nich trychtýřovitě čněl dosti mírný svah do výše asi dvaceti metrů, pokrytý zvětralou lávou a pemzou. Vlahý vonný vzduch vnikl do Farinových plic.

„Á – áách!“ vydechl hluboce, mhouře oči, odvyklé jasu denního světla a ostrým paprskům slunce, které se smálo z modrého blankytu oblohy. Jako by unikl z temného žaláře, vyběhl do stráně, zapomenuv v té chvíli na Nema docela.

A když vyběhl na vrchol kráteru, strnul, uchvácen idylickou krásou. Stál na okraji homolce, zřejmě zbytku pradávné vyhaslé sopky, jehož pestré, černě, rudě, žlutě a šedě žíhané svahy spadaly střechovitě do mořské hladiny, mihotající se asi třicet metrů pod ním.

Kolem dokola byly rozsázeny korálové atoly, kolem nichž slnivě třpytící se a jakoby blahem rozechvělá hladina hrála v překrásných blankytných, růžových a fialových barvách.

Avšak ještě krásnější byl pohled na atoly, v jejichž okrouhlých tůních nehybně ležela voda. Tyto útvary s pestrými břehy se zdály být ohromnými safíry, smaragdy a růžovými démanty, zasazenými do lemu z pestrých polodrahokamů.

Koldokola splýval nesmírný okruh oceánu s bezmračnou blankytnou oblohou. A nikde nebylo ani známky po lodi a pozemním životě vůbec. Jen občas prořízla mořskou hladinu černá kosa, hřbetní žraločí ploutev, zanechávající za sebou rozčeřenou brázdu.

„Jaká to krása!“ vydechl konečně a vzpomněl na Nema.

Ohlédl se.

Veliký inženýr stál za ním. Statná postava, zahalená v černý šat; sněhobílé vlasy, splývající až na rozložitá ramena; hruď pokrytá stříbrnou záplavou vousů; zsinale bledá tvář, z níž hleděly z hustého obočí veliké, safírově modré oči – jako nadpřirozený zjev stál tu stoletý kmet nepohnutě jako socha.

Avšak, co to? Kamenné rysy v kmetově tváři změkly, zsinale skráně zrůžověly, jako by se zpod průsvitné pleti drala na povrch krev, a Safír v Nemových očích utonul v záplavě... Byla to vláha chránící zřítelnice odvyklé prudkému slunečnímu jasu?

Ale Nemo se rychle probudil z tohoto hlubokého snu. Bílou rukou si přetřel čelo i oči, jeho hruď se zvedla k výdechu a ze rtů vyklouzlo jaksi násilně: „Do práce!“ Stařec se obrátil a poklekl k jednomu z lávových balvanů.

Jaký to duch! Jaká úžasná energie v tomto stoletém těle! Jak rychle dovedl ovládnout své city, příval dojmů, které ho uchvátily, když po půl století spatřil zase – svět! Co se asi odehrálo v duši tohoto věkovitého starce, jaký příval vzpomínek, citů, když... ano: byly to slzy, jež skanuly z Nemových očí!

Z úvahy byl Farin vyrušen skřípavým zvukem: pod Nemovýma rukama se otočil balvan a zpod něho vyjela do výše kovová tyč, rychle se vbodla do vzduchu a na jejím vrcholu se rozvětvil trojzubec Tyč byla asi dvacet metrů vysoká. Vedle ní na stojanu byl rozhlasový mikrofon a sluchátka, která si Nemo zavěsil na uši a otočil vypínačem.

„Haló, Strangu!“ zavolal. „Ano, já! Zapněte televizi! Vidíte mne? Dobře! Ano, jsem nahoře se svým hostem. Provedeme pokusy. Zapojte tři póly... Není třeba tak daleko. Stačí Madagaskar, Austrálie a Cejlon. – Hotovo? Dobře. Zaměřovači pokus s Éós. Osmdesátý stupeň východní, dvacátý jižní. Výška nad mým stanovištěm deset metrů. Velikost světla čtyřka. Síla maximální. Zapojte!“

V dálce několika set metrů na západ se nad mořskou hladinou rozzářila hvězda či spíše meteor. Ostré světlo plápolalo rudě a rychle nabíralo na intenzitě hrajíc duhovými barvami.

„Pomalu řiďte na východ!“ poručil Nemo.

Světlo se zvolna blížilo, až bylo skoro nad nimi.

„Stát!“

Světelný kotouč stanul.

„Tak, zde máte to chladné světlo,“ obrátil se Nemo na Farina, „jak vidíte, mohu je vyvolat neuzavřeně v obalu. Je ale obtížné do něho hledět, zapomněl jsem na ochranné brýle. Je to docela prosté,“ začal Nemo sám s vysvětlením, než se Farin odhodlal k otázce. „Jak víte, je zjev možný jen v průsečíku. Ukázal jsem vám už na glóbu, že mám na všech žádoucích místech pozemské souše, či lépe řečeno, pod těmi místy činné stanice. V tomto případě účinkují tři nejbližší: Madagaskar, Austrálie a Cejlon, z nichž proudy se stýkají v tomto bodu, kde vidíte zářit Éós, což je řecké jméno Jitřenky. Náš pokus je pouze místní, proto jsem použil blízkých stanic. Kdybych chtěl působit na celou zeměkouli, uvedu v činnost Grónsko, antarktickou stanici na ostrově, kde jsou dosud vaši přátelé a stanici pod Mexikem. Teď mohu působit na Austrálii, Afriku a jižní část Asie a Evropy. Nuže, pokuste se se svými paprsky.“

Farin namířil pistolí a stiskl na rukojeti červenou spoušť: světelný kotouč se tříštil, rozpadával, hasl, ale hned nato se tvořil nový.

„Můžeme být spokojeni oba,“ hovořil Nemo radostně. „Vaše paprsky proud ničí, ale ihned se vytváří nový. Je tedy úspěch váš i můj. Teď vám ukáži něco jiného. Haló, Strangu! Zvolna kolmo dolů... dost!“

Světlo stanulo půl druha metru nad zemí. Nemo vykročil a jeho mohutná hruď se octla těsně před ohnivě planoucím kotoučem. A tu Farin vykřikl úžasem: v Nemových prsou bylo zřetelně vidět plíce, dmoucí se výdechy a pravidelně pulsující srdce...

„Rentgen! A překonaný! Světlo prosvítá za slunečního jasu!“

„Další úkaz,“ řekl Nemo, odstoupiv. „Haló!“ zavolal do mikrofonu: „Zvolna kolmo dolů!“

Kotouč se vbodl do země a nořil se pod povrch. Až do hloubky dobrých desíti metrů prozařoval zemskou vrstvu, pak už jeho svit matněl, až zmizel docela.

„Vzhůru!“ zavelel Nemo do mikrofonu.

Světlo se vynořilo a stanulo opět ve výši desíti metrů.

„Zvolna na sever... Dost!“

Kotouč stanul nad hladinou more.

„Klesejte dolů!“

Ohnivý efekt se nořil do hloubky... níž a níže.

„Zvětšujte!“

Objem kotouče v hlubině rostl, teď narazil na dno.

„Mírně kroužit!“

V hloubce čtyřiceti či více metrů bylo vidět mořské řasy a chaluhy, raky, chobotnice mezi křivolakými trsy korálů, ryby a žraloky... všecko se shlukovalo kolem Slunce, vpadnuvšího do jejich tajemné temné říše...

„Vzhůru!“

Kotouč vzlétl a stanul nad hladinou.

„Přímo na západ! O dvacet metrů výš!“

Éós zářila teď asi padesát metrů od nich, třicet metrů nad mořskou hladinou.

„Udržte průsečík, vypojte Éós a zapojte Hélios!“ zvolal Nemo do mikrofonu. – „Ale pozor! Přesně dbát mých rozkazů! Velikost číslo jedna!“

Kotouč zmizel a na jeho místě vzplanul bod.

„Dokázal jsem vám,“ hovořil Nemo, „hlavní možnosti světla Éós. Zdroj nelze ničím zmařit, ježto jeho rozbité atomy, jak jste se přesvědčil, se mohou ihned nahradit. Zdroj je nevyčerpatelný. Světelný kotouč proniká všemi látkami a hmotami. Prozařuje lidským tělem, vniká do zemských vrstev i do vody, a to do neomezených hloubek. Stejně neomezeně je možno zvětšit či zmenšit jeho objem, aniž tím utrpí jeho energie. A působí ve dne i v noci. Nuže, teď vyzkoušíme Hélios, jak jsem nazval své zdrobnělé Slunce Přesvědčíte se, že to není náhražka, ale celou svou podstatou totéž těleso, které vládne celému našemu vesmíru. Naopak, má pro mé účely mnoho předností, neboť je mé říši nejen užitečné, ale je také nesmírnou zbraní a skutečným vládcem nad klidem a mírem na celé zeměkouli.“

Stařec se odmlčel a po chvíli pokračoval:

„Dosud jsem ve své říši používal k vývoji rostlinstva zrcadlových odlesků přírodního Slunce a umělými reflektory dovedl jsem také vyvolat jeho žár. Jsem však rozhodnut toto dosavadní náhražkové zařízení vyměnit stálým umístěním sluncí na potřebných místech, ovšemže malých, drobných hvězd, neboť větší objem by mohl žárem ohrozit klenbu a přivodit neštěstí. Bod, který teď vidíte zářit, má objem asi jako pěst, včetně fyzického erupčního obvodu, tedy nejmenší velikost. Zkuste účinek svých paprsků.“

Farin zamířil svoje paprsky, ale účinek byl opačný než u předchozího pokusu: objem Nemova slunce jako by se zvětšil. Drcený kotouč se rozpadával na částečky, z nichž každá vytvářela samostatný celek. Místo zkázy pozorovali bujení.

Částečky se s úžasnou rychlostí rozvířily, drobily a zase spojovaly a objem vzrůstal. Současně s tímto úkazem se zvýšil žár tak, že jeho žhavý dech cítili až na sobě.

Farin přerušil proud.

„Úžasné!“ vykřikl, stíraje si z čela stružky potu. „Paprsky působí vývojově.“

„Předpokládal jsem to,“ přikývl Nemo, „Tuto strašnou energii nelze zničit. A hleďte teď! Kotouč stojí dobrých třicet metrů nad hladinou, z níž vystupují páry. To znamená, že povrch vody pod ním je už skoro vřelý.“

„Také zde je horko, až je mi mdlo,“ přikývl Farin.

„Přerušte!“ velel Nemo do mikrofonu.

Zářný bod zhasl.

„Chci dále vyzkoušet normální těleso, nepřetvořené vašimi paprsky,“ řekl Nemo. „Nuže, vyzkoušíme si účinek mého Slunce na stratosféře. Haló, Strangu,“ zavolal do mikrofonu, „kolmo vzhůru! Cíl šedesát tisíc metrů! Hélios velikosti číslo deset... ano, to bude průměr kotouče dvě stě metrů. Vzhůru!“

Po několika vteřinách spatřili v modrém blankytu oslnivý bod. Avšak to byl jen okamžik. V příští vteřině vzplál ohnivý kotouč, z něhož vyšlehly ohnivé jazyky magicky bílých plamenů. V další vteřině utonul celý zjev v mléčném oparu, který utvořil bleskurychle na obloze veliký, pravidelně kruhovitý mrak, jako by se v této nekonečné výši rozlilo mléko, které však rychle zopalizovalo. Z celého mraku vyšlehávaly rudé jazyky plamenů.

„Výbuch vodíkové vrstvy! Při něm se vodík sloučil s kyslíkem ve vodu,“ vykřikl Nemo chraptivě. „Z toho bude strašlivá záplava, až se ten mrak zřítí na zem. Detonaci ani snad nebude tak příliš slyšet, neboť atmosféra je v této výšce velmi řídká. Ale určitě budou následovat elektrodynamické poruchy. Musíme brzy do zdviže, neboť bychom přívalem řítící se vody byli rozdrceni a smeteni do moře. Ale ukončíme tuto hru s přírodou posledním efektem. Haló, Strangu! Zmenšit na velikost číslo jedna. O kilometr rychle na západ a pak bleskurychle kolmo dolů. Cíl sedmdesát tisíc metrů a - vypojit! Dost!“

Jen dořekl, sjel kilometr od nich do moře blesk.

Účinek byl příšerný.

Gejzír zelené vody vyšlehl z moře do stometrové výše. Hromový třesk jako salva několika dělových baterií rozvlnil vzduch a mnohonásobná ozvěna opakovala výbuch a pekelný rachot vody, řítící se zpět na hladinu, která se rozvířila v divoké vlnobití.

„Teď uhaslo mé slunce v hloubce několika set metrů zaryté do mořského dna,“ řekl Nemo vítězně. „Ale rychle do zdviže! Mrak se už rozšířil po celém obzoru. I slunce za ním zmizelo,“ hovořil, zatímco jeho prsty manipulovaly na balvanu, pod nímž zmizela anténa i mikrofon.

Obloha zpopelavěla, kraj ztemněl, moře se dmulo a v rozvlněném vzduchu příroda jako by se chvěla děsem nad záplavou, která se na ni řítila z nebes...

A právě když doběhli ke zdviži, otřásl se kráter pod nárazem vodních spoust.

„Věříte mi teď už?“ zeptal se Nemo s úsměvem.

A Farin hluboce zamyšlen jen vážně kýval hlavou. Mlčel. Žádná slova by nemohla vyjádřit city, jakými byla jeho duše zmítána.

Téhož dne večer vyslechl Nemo s Farinem tuto zprávu pařížského rozhlasu:

Dnes odpoledne byla francouzská loď, plující z Cejlonu na Madagaskar, svědkem tajemné katastrofy, která se udála ve vesmíru nad Indickým oceánem a kterou shodně líčí anglický zaoceánský parník, plující v téže době z Austrálie do Indie:

Za bezmračné oblohy a v plném slunečním jasu vytvořil se náhle v ohromné stratosférické výši mohutný uzel světla, z něhož šlehaly oslnivě bílé a rudé blesky či spíše plameny. Avšak zjev po několika vteřinách zmizel za mléčně bílým, pravidelně kruhovitým mrakem, který se záhy rozšířil do značných rozměrů, až konečně celý obzor byl zakryt ve stratosféře bílou clonou, kterou prošlehávaly plameny.

Za chvilku pak sjel z tohoto děsivého úkazu kulový blesk a zapadl do oceánu.

Bílá clona očividně houstla a rychle klesala, měníc se v hrozivý šedivý příkrov, za kterým zmizelo slunce. V nejbližší chvíli řítily se do oceánu těžké spousty vod. Příval, horší nejprudší průtrže mračen, netrval naštěstí dlouho. Po několika minutách bylo nebe už zase čisté. Ale od středu oceánu hnala se vysoká vodní stěna, pravá smršť, provázena větrným cyklonem, jemuž anglický zaoceánský obr odolal bez značnějších škod, ale menší francouzský parník byl tak poškozen, že musel volat o pomoc. Teď už je ve vleku vojenského křižníku, který mu připlul z Tamatave vstříc a je tedy v bezpečí.

Příčinu tohoto zjevu se zatím nepodařilo vysvětlit. Soudí se však na veliký meteor, který se v horních vrstvách zemské atmosféry rozprášil a jedna jeho část spadla do moře. Vodní příval přisuzují odborníci výbuchu vodíku, jehož je ve stratosféře mnoho a jenž byl vznícen žárem meteoru. Značné elektromagnetické poruchy hlásí všechny meteorologické stanice v Africe, Asii i Austrálii. Byly také pozorovány v Evropě, kde seismografy zaznamenaly znatelné pohyby zemské kůry.

„Takový účinek jsem ani nečekal,“ řekl Nemo

„Ano, je to strašlivá síla,“ přikývl Farin.

Errata:

30.05.2021 10:58