Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Další dva dny stýkal se Farin s Nemem jen zřídka. Nemohl si však stěžovat na dlouhou chvíli. V bohatém archívu nalezl hojně příležitostí ke studiu, zvláště v Nemových rukopisech, které mu dal jejich autor ochotně k dispozici. A tu pročítal s nevýslovným úžasem stati, z nichž se dovídal podrobnosti o zařízení a výbavě Nautila. Na tehdejší dobu to byly skutečné divy a zázraky. Nejvíce ho zaujalo, že Nemo už před sedmdesáti lety vynalezl hmotu, odolnou proti jakémukoli tlaku. Ta byla základem existence Nautila a teď tvoří, ve vynálezu Pavla Holana, základ jeho podmořské lodi.

Chemické rozluštění této hmoty zůstalo však Farinovi utajeno. Z rozměrů, jak je viděl v přiložených plánech, viděl však, že síla pláště Nautila je větší, což dokazovalo, že Pavlova látka je přece jen odolnější. Zato jiné předměty, hlavně různé přístroje a podivuhodný projekt vnitřního zařízení a rozvrstvení Nautila bezděčně budily ve Farinovi závist. Měl dojem, že on i Pavel jsou pouhými učni proti tomuto mistru.

Marně však pátral po nějakých spisech, které by se týkaly nynější Nemovy podzemní říše. Vytušil, že je tu jistě ještě jiný archív, kam přístup není. Pochopitelně, že se chránil zeptat se na to Nemá. Musí vyčkat, až Nemo snad později sám mu nabídne vysvětlení.

Několik dnů strávil Farin prohlídkou rozsáhlého sálu, který sloužil jako muzeum. Nevycházel z úžasu. Ve velkých skleněných nádobách byly v lihu preparáty nevídaných mořských živočichů měkkýšů a korýšů, hlubinné fauny i flóry a tvorů, o nichž nemohl rozhodnout, patří-li mezi zvířata nebo rostlinstvo.

S děsem hleděl na mumifikované mořské netvory, mnohé značných rozměrů v jejichž čelistech svítily zahnuté zuby jako dýky, jiní měli tlamy vyzbrojené řadami tenoučkých jako břitva ostrých plátů a jiným se táhla podél hadovitého těla ostrá kostnatá pila. Byli zde tvorové připomínající předpotopní ještěry, jiní děsili už svým vzhledem, zcela podobným vybájenému vodníku. Byla to jakási smíšenina krokodýla, mloka a antropoida čili lidoopa. Z krátkých popisů zvěděl, že tito netvorové byli uloveni v ohromných hlubinách oceánu.

V druhé komnatě žasl Farin nad nesmírným bohatstvím nerostným. Valouny, nad jejichž složením, ačkoliv byl chemik, si marně lámal hlavu. Poznal jen, že jsou to vyvřeliny sopek, ale zcela odlišné od vyvřelin pozemských. Popis ho poučil, že jde o předměty, získané v mořských hlubinách, některé dokonce v oblasti strašlivé sopky Krakatoa.

Bylo zde také několik kusů meteoritů, vylovených z Tichého oceánu. Dva z nich měly jistě váhu několika centů. A tu s úžasem viděl mezi čedičem, olivínem, železem a jinými látkami valouny ryzího zlata a platiny.

Cena těchto předmětů byla nesmírná.

Několik dnů věnoval Farin také procházkám po okolí. Zmínili jsme se už o parku, který kromě příjemného odpočinku mu skýtal hojně látky k obdivu.

Jednoho dne zašel si Farin hlouběji do pralesa za parkem. Přešel tropickou část zalitou horkými paprsky umělého slunce a vkročil do míst, která se značně odlišovala od všeho, co dosud poznal, jak rostlinstvem, tak ovzduším. V příšeří rostlo zde houští podivných akátů, obrovských kapradin a kaktusů, jak se domníval. Když však přišel blíže, stanul udiveně: byly to – houby. Některé ve tvaru hřibů, jiné nesly na tenkých stvolech okrouhlé křehké hlavy jako deštníky a mezi nimi trsy dužnatého křoví. Ach, ne! To není křoví, to jsou kuřátka. Mezi tím jakési homolovité stromy, asi dva metry vysoké, jako cypřiše – shledal, že jsou to obrovité smrže. Vzduch zde byl neobyčejně vlhký se silným pachem plísně a charakteristickou sladkou vůní hub. Přišel také na pahýly, podobné pařezům stromů. Zajisté objevil zásobárnu jedlých hub pro kuchyni CENTRA.

Pak dospěl k jezírku. Sotva stanul na břehu, rozvlnila se hladina. Nesčetné ryby vystrkovaly hlavu z vody a otvíraly hladová ústa. Mezi nimi spatřil bledá, nafialovělá těla jakýchsi ještěrů, asi metr dlouhých, se zašpičatělými hlavami: statné exempláře macarátů jeskynních. Alespoň jejich druh. Jít dále si však netroufal, neboť za jezírkem končila hranice přísvitu a kraj tonul v nevlídné tmě. Proto se vrátil.

Druhého dne vyřídil mu komorník Nemovo pozvání.

Farin zastihl velitele v neobvyklém rozechvění. Zahlédl také, že Nemo pozorně sleduje jakýsi obraz na televizní desce. Sotva však Farin vstoupil, obraz zmizel.

„Sedněte!“ pokývl Farinovi do křesla vedle sebe. „Je tomu dnes,“ začal jaksi přísně, „tři neděle, co jste na této desce viděl své přátele. Řekněte mi, co vlastně zamýšlejí?“

Farin váhal s odpovědí. Má se Nemovi svěřit s účelem Pavlovy plavby? Cosi ho varovalo. Obával se, že stařec podlehne závisti, že dnes kdosi jiný má možnost dostihnout Nautilův zašlý věhlas, dokonce jej i překonat.

„Mluvte, prosím!“ slyšel rázné pobídnutí.

„Pokusnou podmořskou plavbu,“ odpověděl, tváře se klidně.

„A účel?“

„Vědecký.“

Nemovy oči se zúžily. Úšklebek zahrál mu kolem rtů.

„Poslyšte, příteli,“ začal sípavě, „v posledních dnech jsem pozorně sledoval kutění vašich přátel. Věděl jsem už dříve, že stavějí podmořský člun. To by nebylo nic nového. Rejdí jich po moři totiž tisíce, ale žádný z nich nemá vědecký účel. A znám jejich činnost z poslední války. Proto mě velmi překvapilo, že vaše ponorka je skutečně vybavena tak, že potvrzuje vědecký cíl plavby. Nemá vůbec zbraně ani k útoku, ani k obraně. Pouze posádka má vzduchové pušky k použití pod vodou. Řekněte mi, mají ti lidé zdravý rozum? Povídáte: vědecký účel. Co chcete získat pro vědu, může-li se člun ponořit do hloubky nějakých sto metrů?“

„Mýlíte se. Může do největších hlubin.“

„Cože? Inu, vy jste elektrotechnik a chemik. Nejste odborník ve strojařině.“

„Nezapomínejte, že velitelem ponorky je strojní inženýr,“ namítl Farin, „který už před dvaceti lety probádal největší dosud známou hlubinu pod Filipínami. Sestoupil v kulovité gondole zhotovené z téže látky, jako je nynější ponorka. Ta hmota bezpečně odolává nejvyššímu tlaku v hlubinách, jaké jsou známy.“

„Vám!“ vyštěkl Nemo pohrdavě. „Vám je známa hlubina pod Filipínami jako největší. Já znám jinou hloubku. Povíme si o tom později. Prozatím k věci: tvrdíte, že váš přítel vynalezl tak podivuhodnou hmotu.“

„Nikoliv on, jeho otec, slavný chemik.“

„Tak? To je věrohodnější. Nuže, mám radost, že se vyskytl takový génius. Vynález byl už před dvaceti lety uplatněn vědecky. Z toho vidím, že se hmota dosud nedostala do spárů molocha války.“

„A nikdy se nedostane!“ řekl Farin pevně.

„Jak to chcete zaručit?“

„Charakterem Pavlovým a svým. Jsme společníci nerozlučně spjatí svou duší i národností.“

„Snad mohu být klidný,“ řekl Nemo mírně. „Ale přece mám obavu o osud těchto dobrodruhů. Mořské hlubiny jsou plny záludných nebezpečí. Bojím se, že si toho váš Pavel není zcela vědom. Pouze já mohu říci, že znám všechna nebezpečí vodního živlu. Nemyslím na živelné katastrofy: podmořské sopky, smrště, hroucení se mořských skalin, průlomy do nitra země a jiné pohromy, proti kterým by i můj Nautilus byl bezbranný. Chci také věřit, že vaše ponorka, stejně jako Nautilus, odolá jakémukoli zásahu lidské moci. Ale jsou tu mořští netvoři. Strašliví hlubinní obři, o jakých nemají lidé zdání. Jak se chce vaše ponorka bránit?“

„Tuto obranu jste zmařil mým zajetím. Spoléhali jsme na paprsky smrti, které však mám teď s sebou.“

„Není ještě pozdě. Mohl bych jim váš přístroj poslat. Mám k tomu prostředky,“ nabídl Nemo.

„Nemohu dát přístroj z ruky. Nikdo se v něm nevyzná. Mohlo by dojít ke zkáze všech. Leda byste mě propustil.“

„Tedy pouze na vás závisí bezpečnost celé výpravy? Jak jste naivní! Jste jako malé děti a celá vaše ponorka je hračkou i s vašimi paprsky smrti. Snad se ubráníte jednotlivým netvorům. Ale co si počnete, když váš člun vpluje do hlubinného pralesa? Slyšel jste už o tom něco? Snad jste jen četl některá pojednání teoretiků. Směšný žvást pro mne, jenž několikrát prožil s Nautilem takovou situaci. Tu nepomohou žádná torpéda, ba ani vaše paprsky smrti. To není prales rostlinný! To je hustá, neproniknutelná spleť obrovských polypů s chapadly, silnými jako statné kmeny a dlouhými přes padesát metrů. Těla těch nestvůr jsou nabita ohromným elektrickým napětím a napojena žíravinou, která v několika minutách rozleptá každou látku. Těm je možno čelit jen...“

„Bleskem!“ dodal Farin.

„Ano, bleskem.“

„Nuže, Pavel jim bude čelit. Ano. Může vyslat elektrický výboj o napětí miliónu voltů na celém povrchu lodi. A může jej opakovat několikrát.“

„Výborně!“ zvolal Nemo s upřímnou radostí. „Vy jste mne dokonce předčili. Já jsem v Nautilu nedosáhl víc než třicet tisíc voltů. Ale i to stačilo. Tehdy ovšem nebyly známy Teslovy transformátory. Pak ale nemají zapotřebí vašich paprsků smrti. Proto doufám, že zůstanete ještě dále mým hostem. Či snad si přejete vrátit se ke svým přátelům?“

Tato otázka zněla tak podivně, že Farin zaváhal s odpovědí.

„Nejste mým vězněm! Chcete-li, propustím vás,“ dodával Nemo.

Farin rychle uvažoval: mnoho už viděl, ale ještě více mu až dosud zůstalo utajeno, a to lákalo k dalšímu studiu. Pavel ho skutečně může postrádat. A on zde není vězněm, ale hostem. Věří, že se vrátí na svět ke svým drahým. Zůstane-li ještě zde, může jen získat na vědomostech i zkušenostech. Odejde-li, nikdy už se mu nenaskytne možnost k návratu do této pohádkové říše.

„Zůstanu,“ řekl rozhodnut.

„Nebudete litovat,“ vydechl Nemo a podal Farinovi ruku. „A teď, pohleďte!“

Na televizní desce se objevil obraz. Rozechvěně hleděl Farin na skupinu svých přátel: vnášeli do ponorky poslední zavazadla; uzavřeli dveře srubu; na stožár vylétla česká vlajka; posádka obnažila hlavy a z reproduktoru přijímače se linuly tiché zvuky hymny.

Pak jeden za druhým mizeli v ponorce, poslední Pavel. Příklop zapadl a podmořská loď vyplula z chobotu. Její oblé tělo mizelo v dálce a pojednou – zmizelo pod hladinou.

Farin vydechl, jako by se probudil ze sna. Z jeho očí skanula slza. I Nemo byl pohnut.

S úlevou viděl Farin, že Nemo není tak tvrdý, jak se sám snažil předstírat.

Avšak tento nával citů zmizel v několika vteřinách. Nemo si bílou rukou přetřel vysoké čelo a řekl s milým úsměvem:

„Povíme jim něco na cestu.“

Usedl k vysílacímu přístroji, stiskl páčku.

Errata:

30.05.2021 10:58