Vítej, návštěvníku!

Pavlova ponorka klesala pod hladinu.

Denní světlo ustoupilo zelenému přísvitu, který se brzy změnil v temno. Okrouhlým oknem na přídi lodi, chráněným zvláštní sklovitou hmotou, která odolávala nejvyššímu hlubinnému tlaku, tryskal mohutný kužel světla, do daleka prozařující lodní dráhu.

Byli nuceni spustit se do značné hloubky, aby podpluli obrovské ledovce.

Pavel seděl v kabině, zaměstnán svým deníkem, do něhož psal zprávu o startu. Byl zde sám, neboť přírodovědec Charni s lékařem seděli v pozorovací kabině v lodní přídi, odkud také kapitán Gilbert udílel do mikrofonu rozkazy. Přírodovědec i lékař hleděli vyjeveně na hrůzokrásné obrazy, rychle se střídající ve světelném kuželu. S mrazivým pocitem se bezděky krčili, když těsně nad nimi zdánlivě letěla nazad divoce rozeklaná ledová klenba.

Na Pavlově pracovním stole zazněl bzučák a ve sluchátku lodního telefonu slyšel Pavel radiotelegrafistu:

„Vysílačka vás volá!“

Pavel užasl. Jak je to možné? Vždyť ani jeho vysílačka není tak dokonalá, aby v této vodní hloubce mohla dosáhnout spojení se světem. Spěchal do kabiny telegrafisty.

„Nemýlíte se?“ tázal se pochybovačně.

„Jen přijměte depeši!“ pokynul telegrafista k přístroji.

Se vzrůstajícím úžasem přijímal Pavel tuto zprávu:

„Pavle Holane, hostitel vašeho přítele Farina projevuje vám přání všeho zdaru. Budu vás sledovat na vaší pouti. Chci vám být nápomocen při zdárném provádění vašeho plánu. Chci být s vámi také ve spojení. Dosáhnete toho snadno. Síla vaší vysílačky postačí pro celý zemský povrch. Ale tu jde o proniknutí vodních spoust. Museli byste se vynořit na hladinu, ale já chci abyste se se mnou mohli spojit v každé mořské hloubce. Zařiďte toto: ze zásobního lodního světlometu vyjměte lampy. Místo nich namontujte do středu parabolické zrcadla kovovou tyčku, čtyřicet centimetrů dlouhou. Na její konec nasadíte plnou kouli v průměru desíti centimetrů. Tato koule musí vsak být z téhož materiálu, z něhož je zhotoven obal vaší lodi, neboť všecko záleží na její tvrdosti. Farin mne dokonale informoval. Vím, že máte na lodi dílnu a možnost, abyste si tuto kouli vyrobili, nemáte-li ji. Parabolické zrcadlo umístíte na otáčivý stojan, na který namontujete spolehlivý, jemný a přesný zaměřovač. Máte také magnetickou a tangentovou buzolu a setrvačníkový kompas. Tyto přístroje umístíte na ploše stolu pod zrcadlem, kde napnete světovou námořní mapu. Kromě dosavadních elektronových lamp připojíte ještě čtyři další, co nejsilnější. Nařídíte zaměřovač přesně na dvaadvacátý stupeň jižní šířky a osmdesátý stupeň východní délky a budete volat: N – E – M – O. Provedete-li správně, co nařizuji, dosáhnete se mnou spojení. Konečně pozdrav vám všem ode mne i mého hosta Farina. Vaší lodi propůjčuji čestné jméno NAUTILUS.“

V pochopitelném rozechvění pročítal Pavel depeši znova. Rekonstrukci vysílačky lehce provede. I ta koule se snad najde hotová, nebo ji vysoustruhuje platiridem, který jediný zdolá tvrdost hmoty. Snad už zítra budeme moci volat.

Má volat NEMO. Je to značka? Spíše pseudonym. Česky to znamená NIKDO. Kde je ten záhadný muž? A vždyť... ach, ano! Teprve teď vnímá, že depeše byla telegrafována – česky. Jak je to možné? Je ten tajemný muž Čech? Však se mu tato záhada vysvětlí, až dosáhne spojení, to bude snad už zítra. Hned se dá do práce. Nemo! Kde jen slyšel to jméno? Ach, už si vzpomíná! Ve Verneově románu! Byl to záhadný dobyvatel mořských hlubin se svým báječným NAUTILEM. A teď propůjčuje toto jméno jeho podmořské lodi? Je tedy on Nemovým nástupcem? Zabloudil do světa pohádek, nebo to vše je podivuhodná skutečnost?

Ale posádce to musí ihned sdělit. Anebo ne! Vyčká, až dosáhne spojení. Musí dříve vyměnit depeši s Farinem. Co dělat? Nuže – začne s rekonstrukcí vysílačky!

Telegram označuje dvaadvacátý stupeň jižní šířky a osmdesátý stupeň východní délky. Kde je to? Pavel pohlédl na mapu. Zjistil bod v Indickém oceánu: čára, protínající středem Madagaskar na východ a Cejlon na jih. V tom bodě však není na mapě označena žádná země. Není to omyl? A jak se mohl Farin dostat v desíti dnech od svého zmizení, kdy přišla prvá depeše, na devatenáct tisíc kilometrů vzdušné čáry daleko? Už ví! Byli s Rogerem někde na pobřeží a byli uchváceni posádkou Nautila, který tam náhodou kotvil. Vlastně byli zachráněni před bílou smrtí. Jen Nautilus mohl vyvinout takovou rychlost podmořské plavby.

Ale co je s Rogerem? Proč o něm depeše nemluví? A co znamená ta zeměpisná poloha, kde podle mapy je moře? Má se tam hned vydat se svou lodí? Do zítřka nic nezmešká. Stejně plují na sever. Odbočili by pak na severovýchod. Změnilo by to sice jeho původní plán, podle něhož má být prvou etapou prozkoumání Atlantidy, ale jsou-li Farin a Roger v nějaké tísni, je nezbytné, aby jim přispěchal na pomoc.

Ale jaká tíseň, když depeše o nich mluví jako o hostech?

Záhada na záhadu! Celý vítr otázek... Musí mít trpělivost. Zítra se vše objasní.

Pavel se dal hned do rekonstrukce vysílačky. Pracoval celou noc a nazítří k poledni byl hotov. Třesa se nedočkavostí nasadil sluchátka a stiskl páčku: Jako by mu z uší vybuchlo dělo. Prudká bolest mu způsobila závrať. Strhl sluchátka. V hlavě mu hučelo...

„Strašná síla!“ zasténal. Musí telegrafovat bez sluchátek.

Rozklepal páčku:

-../—/–/

V kabině zněly zvuky, jako by tloukl na zvon...

Opakoval volání ještě dvakrát a pak ustal. Nic se neozývalo. Pohlédl na kompas: ovšem, loď náhle změnila směr, tím nastala odchylka v zaměřovači.

„Haló!“ volal do mikrofonu, „jak hluboko jsme, kapitáne?“

„Dvanáct set metrů. Museli jsme se rychle spustit a odchýlit k západu, poněvadž nad námi ční hroty ledových hor.“

„Nastavte loď přídí k severu a vyčkejte, dokud vám nedám další rozkaz!“ velel.

Ponorka stanula. Kompas ukázal, že směr je správný.

Pavel volal znovu. Podivné. Teď se zvuky zmírnily na jemný, sotva slyšitelný tón. Pavel chápal. Při prvním volání letěl výboj kolem celé zeměkoule, minul cíl a vrátil se zpět. Když pohlédl na zrcadlo reflektoru, viděl na něm účinek: lesklá plocha zmatněla. Při bližším ohledání zjistil, že amalgam je pokryt mikroskopickými tečkami. Úžasná síla paprsků probila amalgamový nátěr. To by se jistě při správném zaměření nebylo stalo. Nu, snad tím nebude vysílání příliš zeslabeno. A bude-li, vymění zrcadlo. Má jich v zásobě dost.

Opakoval volání.

A sotva skončil, přístroj oživl:

„Zde Nemo! Hlaste!“

„Díky za vaši záštitu a pomoc!“ telegrafoval Pavel. „Jsme ve hloubce dvanácti set metrů na 58. stupni jižní šířky a 20. stupni východní délky.“

„Vidíme vás.“

„Jak je to možné?“

„Mně není nic nemožného.“

Pavel se bezděky usmál nad touto bombastickou frází. Nějaký blázen? Ale dokázal geniální věc, dosáhl radiotelegrafického spojení s ponorkou v moři. Neuvěřitelné!

„Udal jste mi svou polohu. Ale na mapě nevidím...“

„Na žádné mapě není označena.“

„Vyhledáme vás.“

„Nenamáhejte se! Zbloudili byste a zakazuji vám přístup do okruhu pěti set mil!“

„A neuposlechneme-li?“

„Vy poslechnete! Je to rozkaz, slyšíte?“

„Zapomínáte, že nepřijímáme rozkazy od nikoho.“

„Dost. Pro mne není nezdolnosti. Zavolám vás, až přijde vhodná doba. Jsem váš přítel a spojenec, ale je na vás, abyste si udrželi mé přátelství. Vyžaduji poslušnost. Váš přítel Farin vám teď poví víc.“

„Nazdar, Pavle!“ ozval se hlas Farinův. „Pavle, neodvažuj se žádných hloupostí. Musíš důsledně poslouchat rozkazy mého hostitele. Ovládá celou zeměkouli. – Ano, holanit je zcela bezvýznamný. Buď klidný o můj osud. Mohl bych se kdykoli vrátit. Zatím nechci. Mám zde příležitost ke studiu technických zázraků. Vyřiď Martě i Arnovi obsah této depeše a mé pozdravy. Nepokoušej se nás hledat. Nenajdeš nás. Nejsme na světě. Jsme v podsvětí! Pozdrav všem. Zdar Nautilu!“

Errata:

30.05.2021 10:58