Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Téhož dne byl v ponorce oslaven křest a NAUTILUS plul přímo k severu.

Společnost seděla ve společné jídelně. Nautilus byl už mimo oblast ledových hor, a poněvadž byla čirá noc, vynořil se z hlubiny a plul teď na hladině, poměrně klidné, jen málo vzduté vlnobitím. Jeho ostrá příď řezala vodu, a jak ukazoval rychloměr, letěl NAUTILUS rychlostí 150 kilometrů.

Nemuseli se obávat nebezpečí ani toho, že by mohli být spatřeni některou lodí, neboť pluli daleko od obvyklých lodních cest. Proto kapitán Gilbert odevzdal řízení spolehlivému kormidelníkovi, a pozván Pavlem, účastnil se večírku v jídelně.

Debatovalo se o podivném úspěchu Nautila, který už na počátku plavby daleko překonal jak rychlostní rekord, tak hloubku. Do hloubky dvanácti set metrů nevnikl dosud žádný podmořský člun. Zvláště přírodovědec Charni nemohl ani nalézt slov, jimiž by projevil své nadšení. Jeho oči viděly hlubinné příšery takových tvarů a rozměrů a pásly se na neuvěřitelných tvarech mořských rostlin a ryb, že k jejich popisu by nestačila ani nejbujnější fantazie.

Společnost věděla, že nejbližším cílem Nautila je prozkoumání Atlantidy. Je pochopitelné, že tento účel nejvíc zajímal Charniho, který s horečnou nedočkavostí počítal dny a hodiny, kdy konečně Nautilus připluje do oněch tajemných oblastí.

„Povězte nám, milý profesore,“ uhodil jednou na pravou strunu lékař, „co je to vlastně ta Atlantida? Vím jen, že podle báje byl v dávném pravěku veliký ostrov mezi Evropou a Střední Amerikou který pohltilo moře.“

„Víc nevíte?“ řekl Charni s trpkým úsměvem

„Povídejte, prosím!“ řekl prostě lékař.

Přírodovědec se pohodlně rozložil v křesle, obhlédl všechny přítomné a začal: „Od věků hučí mořské vlny svou věčnou píseň od Herakleových čili Melkartových sloupů, jak se ve starověku jmenovala úžina Gibraltarská, přes širý oceán Atlantický, Karibské moře, až k břehům Mexika. Před těmi věky tomu bylo jinak. Kdy? Těžko říci. Jisté je pouze, že hranici tvoří potopa světa.“

„Vy věříte v tuto pohádku?“

„Věřím, doktore. Není to pohádka. Pohádka je dítě fantazie, a proto vzniká a zůstává omezena na poměrně malé oblasti. O potopě světa vyprávějí však shodně evropané jako asiaté, zapadlé černošské kmeny africké stejně jako indiáni v amerických pampách. Kdo vštípil těmto lidem, z nichž mnozí dosud neviděli civilizovaného člověka, tuto báj? Nemůžete odpovědět. A nikdo neodpoví. Ostatně se k tomu vrátím. Prosím, abyste mne nerušili.“

A pokračoval: „Před potopou světa nebyla zemská osa nakloněna, což působilo, že na Zemi vládlo věčné jaro. Nebylo kruté zimy ani žhavých veder. Země skýtala lidstvu takové bohatství plodů, že lidé žili v pravém smyslu slova jako ptactvo nebeské. Neznali práce ani svízele. Celá zeměkoule byla rájem. A středem nesmírného, nekonečného ráje byla veliká ostrovní říše, rozkládající se mezi Herakleovými sloupy a Střední Amerikou: Atlantis. Bylo to souostroví, z něhož největší ostrov slul Dionýsův, nazvaný podle Dionýsa, boha plodivé přírodní síly a dárce vína. Ostrov zasluhoval tohoto jména, neboť oplýval révou, jejíž šťáva byla tím, čemu bohové na Olympu později dali jméno nektar.

Plynuly věky.

Člověk zpychl. Už mu nestačily dary štědré přírody. Zachtělo se mu být vládcem všeho tvorstva. Podrobil si rostlinstvo, zotročil zvířata. Zachutnala mu krev a maso zabitých zvířat. Stal se dravcem. Postupem doby mu nestačilo už podmanění zvířat. Začal si podmaňovat své spolubratry, slabší a mírnější, nejprve ve svém okolí, později vzdálené. Se zotročenými houfy a naloupenou kořistí vracel se do svého sídla.

Probudilo se v něm sobectví a chamtivost. Začal stavět spíže a zásobárny. Vznikly půtky a boje. Objevila se chytrost a lstivost, lež a podvod. Moudří a spravedliví podlehli. Tak povstal pojem vlastnictví a majetku. Byli chudí a bohatí.

S vlastnictvím se zrodily nenávist, škodolibost, závist a lest, nastaly spory, krádeže, loupeže a vraždy. Loupežné výpravy přerostly ve válečná tažení. Lidské kmeny prchaly v divokém zmatku a zoufalství. Nastalo stěhování národů. Téměř automaticky se zrodil zákon k ochraně napadených. Ale vzápětí protitlakem jiný zákon: k podpoře útočníků. Objevila se nutnost nejvyšší moci. Tak povstal prvý vládce – král.

Hordy „osvícenců“ zvítězily, podmanivše si mírné, jejichž prostá srdce nemohla se vžít do nové éry a kteří s hrůzou skláněli šíje pod jha. Někteří zvláště chytří se nezúčastnili výboje zbraní, ale duchem. Tak povstal prvý – kněz.

Celý svět vzplanul v požáru tělesného i duševního násilí, jemuž dáno jméno civilizace. A střediskem civilizace se stala Atlantis.

Přešly zase věky.

Na ostrově Dionýsově sídlil v nádherném paláci král Haris. Muž krásného těla a ušlechtilé duše. Spravedlivý, šlechetný a přímý. Byl nadán jasnovidectvím. Prorok, ctěný a milovaný svými poddanými. V jeho království skutečně slunce nezapadalo. Jeho říše byla skoro nekonečná.

Mohl žít jako bůh. Ale Haris byl skromný. A nebyl šťasten. Mnohou chvíli prožil v hrůze a děsu, když jeho prorocký smysl postavil mu před oči obraz budoucího času. Zkáza světa!

Ale marné bylo královo napomínání, zpupnost poddaných rostla. Lid nejen neuposlechl, ale vzbouřil se. Zpité vínem rojily se davy. Propukla revoluce.

Králi se podařilo za noci odvést pět synů, kteří šťastně unikli z Atlantidy. Jeden, jménem Europus, usadil se na severu, druhý, Asiath došel až na nejzazší východ, zanechav svého bratra Hinda na úpatí nebetyčného velehorstva, čtvrtý, Aegyptus, rozbil svůj stan v žírném kraji na břehu veletoku a pátý se dal na západ, přeplul na korábu mořskou úžinu a stal se zakladatelem kmene Inků.

Téže noci, kdy královští synové uprchli z paláce, byl Haris zavražděn. A téže noci, sotva král vydechl svou šlechetnou duší, stalo se.

Země v té době neměla družice. Měsíc nebyl znám. A tu pojednou jedna z hvězd, které v myriádách plály na obloze, očividně nabývala na svém objemu – vůčihledně rostla, většila se – její klidný svět se měnil v mlhovitý, plápolavý kotouč.

S údivem hledělo lidstvo na nevídaný zjev, jehož neurčitý rozplizlý obrys táhl za sebou zelenavý fábor a také dolů, směrem k Zemi, počaly z něho klesat zelenavé, fosforově svítící cáry. Jako žhavý netvor, hořící saň, řítilo se z vesmíru ohromné těleso k Zemi.

Ohlušující dunění, rachot, žalostné vytí, řev a pronikavý svist – to vše bouřilo nad Zemí. A nežli se zděšení lidé nadáli, rozvířil se vzduch strašlivým orkánem.

Země se roztřásla. Celá pohoří zmizela jakoby smetena a naopak nížiny a údolí zvedaly se do výše. Domy i města mizely v bezedných propastech a věkovité stromy se lámaly jako stébla slámy.

Zatím vzrostla hořící hvězda do nesmírných rozměrů. Celý obzor vzplál oslnivými fialovými kmity blesků, které jako nesmírné klubko svíjejících se hadů prošlehávaly zelenými cáry, jež se z výše řítily k Zemi. A tu celá území, vyrvána ze zemského těla, se zvedla a tažena živelnou silou, letěla do výše, záhy však byla sražena nazpět tlakem a tíhou zelené spousty, kterou bylo moře, řítící se z rozžhavené hvězdy na Zemi.

A zároveň s tímto vodním živlem, řítícím se na Zemi z výše, valila se od severu i od jihu ohromná vodní hráz oceánů, ničící a hltající vše...

Zakrátko skončila nesmírná katastrofa. Strašlivé těleso proletělo nad zemskou sférou, vzdalujíc se od zeměkoule. Když se pak rozbouřené živly uklidnily, byla tvářnost zemské souše i moří značně změněna. Atlantis zmizela z povrchu, pohlcena mořskými hlubinami.

Nynější ostrovy Azorské, Kanárské a Kapverdské jsou zbytkem této rozsáhlé pevniny.

Takto líčí zánik Atlantidy řecký filosof Plato.

Moderní filosofie a geologie prohlašuje tuto historii ovšem za báji. Připouští však, že Země prožila takovou katastrofu, která souvisí s její nynější mrtvou družicí, Měsícem, jenž, kdysi živ, vybočil ze své dráhy, a přitáhnut Zemí, proletěl její atmosférou, což byla jeho smrt. Silnější Země vysála z něho život, ale sama utrpěla povážlivou katastrofu: přitažlivostí Měsíce navalil se vodní živel od pólů k rovníku, kde utvořil prsten, ohromné vodní pásmo. Když pak kritický čas nejvyšší přitažlivosti Měsíce pominul, vrátilo se moře do svých původních oblastí. To byla potopa světa.

Další následek katastrofy pak byl ten, že se zemská osa naklonila.“

Dlouho vládlo ticho, když profesor skončil.

Teprve po chvíli promluvil Pavel: „Snad se nám podaří zjistit, kolik je pravdy na této pověsti.“

„Také doufám,“ přikývl Charni. „A bude to nedocenitelný objev pro vědu.“

Blížila se desátá hodina večerní.

„Poslechněme si rádio,“ řekl Pavel a zapojil přístroj.

Chvíli naslouchali tónům Sardouovy opery „La Patrie“, přenášené z pařížské Opery.

„Haló, zahajujeme vysílání posledních zpráv. Rozhlasové stanice všech význačných států potvrzují shodně podivuhodný úkaz, který se udál dnes osm minut po dvanácté hodině polední také na stanicích francouzského rozhlasu. Radiotelegrafisté, konající v té chvíli inspekční službu, byli napadeni signály takové síly, že bylo téměř ohroženo jejich sluchové ústrojí. Signály zněly ve sluchátkách jako dělové rány. Naštěstí netrvala tato kanonáda dlouho. Podle zvuku, který zněl neobyčejně jasně a přesně, jako: húú – pau – húú -, lze s jistotou tvrdit, že to byly Morseovy značky písmen N – E – M – O. Jelikož slovo NEMO znamená francouzsky SANSNOM (česky NIKDO), jde o pseudonym, který je dosud záhadou. Světový rozhlas ani tak nezajímá – aspoň pro tuto chvíli – jméno tajemného vysílatele, jako spíše úžasná síla, s jakou se tyto značky rozletěly do celého světa a působily na zvukových vlnách jako pravý cyklon. Techničtí znalci nedovedou tento úkaz vysvětlit. Na celém světě není přístroje, který by mohl vyvinout takovou sílu. Rozhodně je nemožné, aby šlo o soukromou, tajnou vysílačku. Buďto tedy běží o nový, dosud tajený vynález, s nímž byl učiněn pokus v některé z největších státních stanic, nebo to byl živelný zásah, meteorologická katastrofa v zemské atmosféře, která čirou náhodou vytvořila udaná písmena. Uvádí se ještě třetí možnost, ale ta zní příliš fantasticky a ve vědeckých kruzích se odmítá jako utopie: signály, vyslané na Zemi z některé jiné planety. Není totiž přijatelná domněnka, že by na jiné planetě byla známa latina, jakou vyznačuje slovo NEMO. Nezbývá než doufat, že příští dny přinesou odhalení, jež neopomineme našim posluchačům sdělit.“

„To je opravdu zajímavé,“ hučel lékař.

„Inu,“ kýval kapitán vážně hlavou, „oceány mají svá nevyzpytatelná tajemství. Což teprve vzdušný oceán a dokonce vesmír!“

„Vy tomu věříte?“ vybuchl Chámi. „Vám se ani tak nedivím, kapitáne. Všichni námořníci jsou pověrčiví. Ale vy, doktore, vy jste sice jednostranný, ale přece učený muž a v přírodovědě, předpokládám, alespoň tak obeznámen, abyste věděl, že...“

„Že vaše slavná přírodověda spočívá z převážné části na teorii, a proto na dohadech,“ vpadl mu lékař odmítavě do řeči.

„Doktore, nepodceňujte...“

„Profesore, nepřeceňujte!“

„Přátelé, nepřete se!“ zasáhl Pavel do hrozící hádky. „Máte do jisté míry pravdu všichni.“

„Co ty o tom víš?“ vyjel naň Charni.

„Všecko. Profesore, ty máš pravdu, stavíš-li se proti utopistickému meziplanetárnímu spojení. Doktor má pravdu, hájí-li náhled, že žádná věda neřekla ještě své poslední slovo. Také kapitán řekl správně, že vesmír má svá tajemství. Konečně i rozhlas má pravdu, až na tu třetí možnost. Jisté je, že jméno NEMO bylo vyvoláno a skutečně působilo takovou fyzickou silou.“

„Jak to můžeš tvrdit?“ otopil se naň profesor.

„Byl jsem to já, kdo volal.“

„Ty? Ty... žes...?“

„Kdy?“

„Odkud?“

„Z Nautila, ovšem. Dnes v poledne, jak jste slyšeli. Z hloubky dvanácti set metrů. Proto ta síla. Sám jsem mohl ohluchnout. Proto jsem vám, kapitáne, nařídil obrat lodi k severu a zastavení plavby.“

„Úžasný vynalez!“ vykřikl profesor

„Nejsem jeho autorem.“

„Kdo tedy?“

„Nemo.“

„Kdo je to?“

„Hostitel Farinův. Musím vám to říci. Můžeme být klidni o osud Farinův. Mluvil jsem s ním. Vrátí se k nám později. Zavolá nás, zatím nechce. Studuje podivuhodný svět a technické zázraky v něm.“

„Kde?“

„V Nemově říši.“

„Nedělej nemístné vtipy!“ vyštěkl profesor.

„Mluvím vážně,“ ohradil se Pavel.

„A co je s Rogerem?“

„Nevím. Zapomněl jsem se zeptat. V tom úžasu...“

„Krásné! Osud učencův je ti lhostejný?“ bručel Charni.

„He-he!“ kýval lékař hlavou. „Což se vám po něm stýská? Vždyť máte náhradu!“

„Nebuďte domýšlivý, doktore!“ syčel Charni vztekle. „Vy a Roger! Učený geolog a mast...“

„Jen abyste toho mastičkáře někdy nepotřeboval,“ rozkřikl se lékař, zrudnuv spravedlivým hněvem. „Nijak nechci nahrazovat adepty podezřelé vědy.“

„Promiňte, nechtěl jsem... nemínil jsem to vážně.“

„Říci,“ vpadl lékař, „že se vám stýská po objektu hašteření. Proto jsem, učený profesore, řekl, že máte za Rogera náhradu – ve mně!“

Upřímný smích rozvál mraky a nad společností se klenulo opět čisté nebe svornosti.

„Pokusím se zavolat Rogera,“ řekl Pavel a odešel do kabiny k telegrafistovi.

Po chvíli se vrátil a četl Rogerovu depeši.

„Vzbudil jste mne z prvého spánku. Moje radost nad spojením s vámi je dostatečná, abych vám prominul váš čin. Nemějte o mne starost. Jsem ve svém živlu, zdráv a šťasten. Charni má plné právo mně závidět. Navždy bude pouhý teoretik. Já sytím svou duši praxí, o níž Charni nemá pojmu. Přeji kolegovi Charnimu, aby marně hledal tvora, jenž by trpělivě snášel výlevy jeho teoretické učenosti. Přesto ho srdečně zdravím i vás všecky.“

Tato depeše dala lékaři plnou satisfakci.

Errata:

30.05.2021 10:58