Pamatuj, že 'host' má omezené možnosti!

„Ale tohle je úžasné, co mi tu povídáte,“ projevil svůj údiv plukovník Dérole, když Ersand skončil. „Pranic se nedivím, že jste musel tak rychle zmizet z toho kraje. Jsem v Africe už skoro deset let. Znám poměry nejen v oblasti, které velím, ale také ve všech koloniích ve střední Africe. Domorodci pod Kilimandžárem jsou mírný, zemědělský lid, ale jsou také prostí a velmi pověrčiví. Jejich vědomosti o technických vymoženostech se rovnají nule. Jsou odkázáni pouze na to, co slyší od misionáře. A ten se pochopitelně vystříhá všeho, co by mohlo rušit úctu a bázeň, která je vlastně základem k udržení kázně těch divochů. A přece jsou zde, v oblasti Konga, poměry ještě horší. Zde, v Njangve, je sice bezpečno, ale odtud na sever, skoro až k ústí řeky Konga, nelze o bezpečnosti mluvit. Orient má své zvláštnosti, které na Evropana působí kouzelně, a zrovna tak čarodějně působí na africké domorodce moderní evropské vymoženosti. Ale vaše zpráva zní jako pohádka a řeknu vám upřímně, že ještě před krátkou dobou bych se musel domnívat, že si chcete z velitele konžské oblasti tropit blázny. To byste zle pochodil. Avšak dnes vám musím aspoň do jisté míry věřit, neboť to mně vysvětluje a potvrzuje, co už po celý měsíc znepokojuje celou kolonii a děsí domorodce.“

„Jsem tedy na správné stopě?“ zvolal radostně Ersand.

„Zdá se! Nejprve radiotelegrafícky hlásila naše tvrz na severu Konga, že vysoko nad ní krouží letadlo. Ale několik minut poté zprávu opravila. Zde je v originále. Přečtěte si ji!“ podával plukovník Ersandovi doklad:

Dalekohledem zjištěno nikoli letadlo, ale živý tvor. Pohádkový drak.

Kapitán Austin.

„A co jste zařídil, pane plukovníku?“ tázal se Ersand dychtivě.

„Co bylo mou povinností,“ pokrčil velitel rameny. „Byla tu jen dvojí možnost. Buď byl Austin zachvácen šílenstvím z tropického horka, nebo šílenstvím opilců, což bylo pravděpodobnější, ježto Austin si rád zunkl. Ať tak či onak, nesměl ani okamžik déle zůstat velitelem tvrze. Jeho depeše mě přivedla do takového vzteku, že jsem ho ihned suspendoval, odňal mu velení a dal je jinému důstojníkovi. Teď se zdá, že jsem mu křivdil. Ostatně se můj dojem spáchané křivdy na jinak dobrém a zdatném důstojníkovi vyvíjel a utvrzoval, když se množily pověsti o draku a spoušti, kterou natropil a dosud tropí zvlášť na dobytku v osadách. Také několik domorodců zmizelo. Konečně jsem právě před týdnem dostal rozkaz od generála v Bomě, abych ihned vyslal dělovou lodici na sever k potlačení vzpoury, která vypukla mezi některými kmeny. Lodice odplula druhý den.“

„A co dál? Máte už nějaké zprávy?“

„Dosud nic. Ohrožené území je odtud skoro tisíc kilometrů. Ale řekněte mi, prosím vás, jak se k té věci postaví učený svět? Vždyť je to neuvěřitelné! Vysvětlil jste mi sice, že ta potvora spala a ledový obal ji uchránil před smrtí rozkladem. To bych konečně připustil. Ale takový spánek má přece také svou hranici. Ještěři mají tuhý život, obyčejný krokodýl prý žije až tisíc let. Předpotopní ještěři žili mnohem déle. Well! To všecko vím. Ale sto miliónů let? Za ty věky se jistě na Zemi změnilo všecko. Hlavně pak ovzduší. Jak může takový tvor teď žít?“

„To je mi také záhadou, pane plukovníku. Nemohu na to odpovědět. Nejsem znalec v tomto oboru. Ale uvažte, prosím, že vše, co spadá do pravěku, jsou jen dohady, které často klamou. O tom je mnoho důkazů.“

„Inu, to je pravda. A přece: milióny let! A... milión hromů!“ třískl plukovník pěstí do stolu. „Poslechněte, pane,“ syčel, nakloniv se k Ersandovi, „nespikli jste se proti mně i s generálem, abyste si ze mě ztropili šašky? To bych vám neradil! Nejsem Křovák ani Maškulumbu! Jsem Dérole, plukovník! Při všech ohledech bych vás dal do basy! Eh... promiňte,“ omlouval výbuch svého temperamentu, „ne! Musím tomu věřit! Generál by přece nevydal dělovou lodici! Takový žert by byl hloupý a neměl by smysl!“

„Viděl jste přece můj film!“ ozval se Ersand.

„Eh, váš film! S tím se neukazujte! Vysmál by se vám každý! Viděl jsem ve filmu všechny předpotopní potvory živé. I toho vašeho ptakoještěra. Znám přece ten pustý podvod! Na film dnes nechytíte ani kluka, neřku-li plukovníka Dérola,“ vrčel velitel.

„Vstupte!“ zvolal, vyrušen klepáním na dveře.

Vstoupil důstojník.

„Radiodepeše, veliteli,“ podával papír. Zatímco plukovník četl, vládlo ticho. Konečně podal velitel papír Ersandovi: „Čtěte,“ vybídl ho. Ersand četl tohle:

Drak v noci kroužil nad tvrzí. Palba z těžkých kulometů bez účinku. Zmizel v pralese.

Kapitán Ledoyen

„Nuže, co říkáte teď, pane plukovníku?“ tázal se Ersand.

„Že mají teď draka oba! Austin i Ledoyen,“ chechtal se velitel.

„Poručíku,“ obrátil se na důstojníka, stojícího u dveří, „pošlete ihned radiodepeši, aby Ledoyen předal zase velení Austinovi. Je to prašť jako uhoď; jenže Austin je starší a zkušenější. A jsou-li oba blázni, ať tvrzi velí starší blázen!“ Poručík vyšel.

„Pojedu na sever,“ řekl Ersand. „Musím toho uprchlíka dostat.“

„Jak to chcete provést? Puškou? Vždyť jste četl, že naň neplatí těžké kulomety.“

„Mám prostředek účinnější než největší pevnostní děla.“

Plukovník hleděl chvíli na Ersanda a pak vybuchl:

„Ej, jděte k čertu! Jste plný záhad. Vtělený rébus! Ale sám přece nemůžete jít.“

„Ne. Sám nemohu cestovat. Potřebuji tlumočníka, abych se mohl domluvit s domorodci. A musí být alespoň tak inteligentní, aby se nelekal technických vymožeností a neutekl mně, a dosti srdnatý...“

„Aby se dal klidně sežrat předpotopní obludou,“ vpadl velitel ironicky.

„Aby se nebál divochů,“ dokončil klidně Ersand.

„Zaplatíte mu?“

„Víc než bude chtít.“

Plukovník stiskl zvonek.

„Zavolejte Flauberta,“ poručil ordonanci.

„Dám vám muže, za něhož plně ručím,“ hovořil k Ersandovi. „Seržant Flaubert je Afrikandr. Narodil se zde a celý svůj život strávil na Kongu. Zná všecka nářečí a zvlášť je znám u trpasličích kmenů na severu řeky. I nejdivočejší Ababúové mají před ním respekt. Má jedinou vadu: kulhá. Je to následek chybné operace. Proto ho nemohu upotřebit mimo kasárna. Ale i tak se výborně uplatňuje při cvičení nováčků a je jakýmsi domovníkem v kasárnách. Chlap jako hrom. Tady ho máte.“

Vstoupil muž obrovité postavy, asi čtyřicetiletý, srazil paty a zahřměl:

„Rrrozkaz, veliteli!“

„Mám pro tebe práci, seržante, vlastně dobrý obchod. Tenhle pán cestuje po řece na sever. Budeš ho provázet. Co žádáš za tu službu?“

„Dvojnásobný plat a stravu.“

„Jste srozuměn?“ obrátil se plukovník na Ersanda.

„Ano. Poplujeme až do Bomy. Počítám nejméně tři měsíce na tu cestu,“ doplnil Ersand svůj cestovní plán.

„Dám Flaubertovi půlroční dovolenou.“

„To stačí, pane plukovníku. Kolik činí váš plat na šest měsíců?“ tázal se Ersand.

„Asi pět tisíc franků,“ odpověděl Flaubert. Ersand vyňal tobolku:

„Pane plukovníku, přijměte pro seržanta Flauberta do úschovy dvacet tisíc,“ a podával veliteli bankovky.

„Za takový honorář se můžete dát sežrat předpotopní obludou,“ chechtal se plukovník, „Ale boty, seržante, musíte vrátit! Je to erární majetek,“ dodal, tváře se hrozivě.

„Rrrozkaz, veliteli!“ salutoval obr s kníry, roztancovanými tlumeným smíchem.

„Kdy chcete vyrazit?“ obrátil se Dérole na Ersanda.

„Ještě dnes.“

„Připravte se, Flauberte!“

„Rrrrozkaz!“ a obr zmizel za dveřmi.

„Máte lodici?“ tázal se plukovník.

„Chci se po nějaké poohlédnout.“

„Nikdo vám ji na tu cestu nepronajme.“

„Koupím ji.“

„Bude-li na prodej. Totiž taková, aby vám vyhovovala. Půjdu s vámi do přístavu.“

Avšak v přístavu Ersand viděl, že jeho úmysl je tvrdým oříškem. Bylo zde sice hojně loděk, ale žádná nevyhovovala. Většina neměla krytou kabinu, kterou nezbytně potřeboval, a jiné zase byly velmi těžkopádné. A když prošli celý přístav, pozbyl Ersand vší naděje.

„Vidíte,“ smál se plukovník. „Vždyť jsem to věděl. Kupovat loďku v Njangve se lehko řekne, ale těžko provádí. Znám zde přece každý maňásek. Ale nevěšte hlavu. Pojďte!“

Zavedl Ersanda do vojenského přístavu.

„Což tohle!“ ukázal na motorový člun s vysokou přídí, ostrým kýlem, s dvojitou limuzínou na palubě a dosti dlouhou, otevřenou částí přední paluby. „Okna mají železné žaluzie s otvory jako střílny. Celý člun je pobitý ocelovými pláty a vpředu je kulomet na otáčivém podstavci. V kabině jsou dvě skládací postele, stůl a elektrický sporák. Motor je na elektrické akumulátory. Rychlost závodní. Líbí se vám?“

„Proč mi to vše povídáte, pane plukovníku, když je to vojenský člun a jistě není na prodej.“

„Na prodej není. To máte pravdu. Je to můj člun. Neprodám jej, ale půjčím vám jej. Flaubert jej velmi dobře zná. Už mnohokrát jej řídil. Jste spokojen!“

„Pane plukovníku, nevím, jak vám poděkovat...“

„Eh! Maličkost! Seržant mně přiveze loďku zpátky.“

„Znáte, pane, plukovníkovu Lucetu? Parbleu, s tou se můžeme odvážit do pekla,“ jásal seržant, když mu Ersand sdělil, jaký člun bude řídit.

Odpoledne vypluli. Luceta letěla jako šíp, mocně vlníc hladinu řeky.

„Jen ta zchromená noha mně vadí,“ postěžoval si Flaubert. „Nemám v ní dost citu, abych správně ovládal levý pedál. Je to památka na prokleté Ababúy, kteří mně propíchli lýtko jedovatým šípem. Lékař tvrdí, že nervy nejsou poraněné, ale svalstvo ochrnulo účinkem jedu. Prý se to časem zlepší. Ale už to trvá přes dva roky. A parrrbleu! Já, stará vojna, seržant Flaubert, Afrikandr, před kterým se třáslo celé Kongo, voják, který byl v kasárnách vzácným hostem, musím teď šmajdat po dvoře jako starý chromý pes a jako, kvočna shánět kolem sebe rekruty a učit je vojenským móresům! Dělat domovníka a jen se dívat přes plot, jak ten cucák Barois vodí četu a vykračuje si jako páv! To je k chcípnutí, jak povídal ten chlap, když ho žral krokodýl.“

„V Njangve?“ zeptal se Ersand.

„Co... v Njangve?“

„V Njangve sežral krokodýl člověka?“

„Ale kdepak! Nikde! To já jen mám ve zvyku takhle žvanit, když mám vztek,“ vysvětloval Flaubert.

„Ach tak,“ chápal Ersand. „Nu a chtěl byste být zdráv?“

„Pane, to je otázka!“

„Myslel jsem, že je vám příjemné takhle žít. Je to přeci pohodlnější než...“

„Parrrdieu! Jsem o dva roky starší než plukovník, a tomu je čtyřicet. A on je Belgičan a já jsem Afrikandr. Víte, co to znamená, mosjé? Uvidíte na severu, jak se budou kulhavému Flaubertovi klanět Musorongové, Kakongové, Majombové, mrňaví Tiki-Tiki a všecky ty černé opice. Víc než svým fetišům! Zrovna tak, jako by se jim zjevil duch jejich pohlavára, kterého vloni na cucky roztrhala gorila. Já ozdravět, běžím třeba sám a pěšky na sever a udělám z těch ababúských hochů fašírku! Bohužel, nemohu si dělat naději.“

„Pokusím se vás uzdravit.“

„O to se už pokoušeli jinší páni! Jste lékař?“

„Nejsem.“

„No tak, co chcete dělat? Vloni byl v Njangve na přehlídce divizní lékař z Bomy. Slavný operatér. Kapacita! No a víte, co ten mně řekl? Že prý mám v krvi koks.“

„Snad toxiny?“

„Jo, tak nějak to povídal. Abych prý šel do penze. Zapráskal jsem fousama, že zůstal jako ta žena Lotarova, co se změnila v solný sloup a potom ji chodili olizovat psi,“ bručel Flaubert. Mezitím Ersand, sedící vedle něho, vyňal nepozorovaně svůj přístroj a pustil na Flaubertovu zchromenou nohu proud vývojových paprsků.

Po chvíli řekl seržant:

„Zase mě ta noha brní! To jistě dělá ten vlhký vzduch.“

A chvilku poté se sklonil, jako by něco hledal na dně člunu.

„Co hledáte?“ zeptal se Ersand.

„Nehledám. Spíše se mně zdá, že jsem našel.“

„Copak?“

„Sakrbleu! Svou nohu! Na mou duši, už je to tak! Hleďte, vždyť já mohu dělat, co chci! A cítím v ní každou žilku! Mon Dieu! Prosím vás, mosjé, přesedněte na chvilku k řidítku, rád bych se přesvědčil,“ a odevzdav řízení člunu Ersandovi, postavil se na nohy.

„Na mou duši, pane, ji mám nový hnát, zdravý a citlivý! Koukejte!“ poskakoval, „vždyť já bych mohl k baletu, ó, chochochochó!“ chechtal se a po sluncem osmahlé tváři se mu koulely slzy do mohutných knírů. „To bude plukovník koukat! A vojáci! Počkejte, kluci, prožene vám seržant Flaubert perka! A vy, Ababúové, vy prokleté černé opice, vám zatraceně splatím to píchnutí! Ale... co se to vlastně... Jak je to možné?“

„Řekl jsem přece, že se pokusím vás uzdravit.“

„Ale... jak jste mohl... copak jste čaroděj?“

„Nebuďte dětinský, seržante! Je to pouhá terapie.“

„A co je to?“

„Hojivé paprsky.“

„Kde je máte?“

„Zde.“

„Tohle? To je přece revolver.“

„Seržante, plukovník se za vás zaručil, že jste v každém směru řádný muž. Pevně tomu věřím. Ale žádám vás, abyste nebyl zvědavý a nedivil se ničemu, co snad ještě uvidíte. Mějte na paměti, že jsem inženýr, kterému se podařil dobrý vynález. Nic víc. Všecko, čeho budete svědkem, je jen výsledek technického bádání. Žádný zázrak. Tak a ne jinak to musíte brát. Slibujete mi to?“

„Slavně slibuji, mosjé! Ale, ať mě čert vezme, rozumím-li vám. Eh, ať je jak chce, za tohle dobrodiní půjdu za vás do pekla, jak říká starý Georg, když mu někdo dá líznout vína,“ horoval seržant, žena lodici, až se vlny přelévaly přes okraj.

Řeka Kongo je po Nilu nejmohutnější veletok v Africe. Její délka činí 4 640 kilometrů a hloubka při ústí přes 300 metrů. Území belgického Konga měří 2 360 000 čtverečných kilometrů, tedy více než rozloha celé střední a částečně i jižní Evropy. Ale počet obyvatelstva nedosahuje devíti miliónů z toho je možné si učinit představu o lidnatosti. Jsou zde nesmírné pralesy a stepi o rozloze mnoha tisíc kilometru, neobydlené a z valné části dosud neprobádané. Je to v pravém smyslu nejtemnější Afrika.

Errata:

30.05.2021 10:57