Vítej, návštěvníku!

Slunce na západě haslo, když Flaubert odbočil ze širokého proudu řeky ke břehu.

„Je zde útulné místo k přenocování,“ hovořil. „V noci plout nedoporučuji. Jsme už dost daleko od Njangve a blízko dvou osad kmene Majombe. Ti chlapi se sice v Njangve, když tam přijdou na trh, tváří podlízavě, ale ve skutečnosti jsou lstiví a falešní jako všecka ostatní černá banda. Ostré světlo našeho lodního reflektoru září daleko, jistě by je včas upozornilo a roje jejich člunů by nám zahradily cestu. Nemyslete si však, mosjé, že se bojím. Měli bychom s nimi poměrně lehkou práci. Náš kulomet je zuřivý hafan. Ale nerad bych právě teď chlapy rozeštval a způsobil zbytečné krveprolití. Na severu to všude vře a Majombové jsou dosud klidní. Dělá to blízkost naší posádky a také důvody obchodní. Zde musí být seržant také diplomatem,“ končil Flaubert.

Vpluli do krátkého, chobotnatého zálivu, jehož levý břeh tvořila travnatá step a pravý byl porostlý hustým tropickým křovím a skupinami vysokých palem.

Flaubert vypnul motor a člun se setrvačností zvolna šinul vpřed, až s mírným nárazem stanul u břehu.

„Hleďte, mosjé, tamhle se pasou sajky,“ ukazoval do stepi seržant. „Budeme mít čerstvou pečeni.“

S karabinou v ruce se pak plížil seržant ke kořisti. Po chvíli zahřměl výstřel a hned poté oživlo lesní ticho řevem, jaký Ersand dosud neslyšel. A tu se již vracel seržant. Vyskočil do člunu, a složiv mrtvou sajku, řekl udýchaně:

„Na tohle jsem nevzpomněl!“

„Na co?“

„Na gorily! Slyšíte přece ten koncert. Je jich asi mnoho. Žijí obvykle pospolitě. Jinak jsou to plaší tvorové, ale lehce se podráždí a pak jsou to ďábli. Tenhle řev dobře znám. Jistě už zakusily účinek pušky a moje rána je přivedla do vzteku.“

„Mohly by nás napadnout?“

„Jak by ne! Seržant Flaubert dosud nikdy neutekl. A neuteče ani teď. Pro každý případ musíme však být připraveni,“ hovořil, spustiv železné okenice a připraviv karabiny.

„Tak, teď mohou přijít,“ hučel. „Houština je na protějším břehu, musí obejít chobot a to je včas uvidíme, vyřítí-li se.“ Prales však ztichl.

Pochutnali si na pečené sajce a zapili ji vínem.

„Myslím,“ ozval se Flaubert, „že se těch opičích čertů už nemusíme obávat. Jděte klidně spát, mosjé. Já budu hlídat. Kdybychom dostali návštěvu těch opičáků, vzbudím vás.“

Ersand rád přijal tento návrh. Byl unaven. Usnul, sotva ulehl. Měl krásný sen: Procházel se v lipové aleji, jako kdysi, v době, kdy ještě nebyl tulákem, nýbrž středoškolským profesorem a slavným spisovatelem. V korunách kvetoucích lip hučely roje včel jako velebné akordy varhan. A proti němu přicházela krásná zlatovlasá dívka v růžových šatech...

„Tak dlouho jsi mě nechal čekat! Muka jsem vytrpěla za svá zlá slova! Odpustils mi? Teď už nás nic nerozloučí!“ slyšel její hlas jako rajskou hudbu. Podal jí ruku, přemožen štěstím.

Ostrá rána z pušky okamžitě rozplašila luznou vidinu. A než si ve tmě kabiny mohl uvědomit skutečnost, rozštěkal se kulomet, do jehož rachotu se mísil strašlivý, nelidský řev. Hned poté zapráskly dveře a do předního oddělení vpadla obrovská postava Flaubertova, usedla k řidítku; člun poskočil a rychle vyrazil z chobotu.

„Co se děje?“ ptal se Ersand seržanta.

„Napadli nás ti opičí ďábli! Smetl jsem jich několik kulometem. Ale musel jsem ustoupit přesile. Neotvírejte žaluzie, mosjé. Možná že některý z těch čertů je na palubě. Bojím se jen, aby nezkazili kulomet. Mají strašlivou sílu.“

„Pa – pa – pa!“ třeskly venku tři rány.

„Hrom do něho!“ zaklel seržant. „Ten opičák střílí z našeho kulometu! Koukněme se! Snad by se z těch goril dala udělat dobrá rota pro strojní pušky, cheche!“

Vtom zase třeskla rána, po které následoval krátký skřek, a pak bylo ticho.

Zatím už člun vplul do hlavního koryta řeky.

„Seržante, vy jste probděl celou noc. Jděte si lehnout, vystřídám vás!“

„Ale kdež, pane, to neznáte Flauberta! Ten je zvyklý nespat třeba týden. A za jiných okolností, než je tohle pohodlíčko,“ mávl seržant rukou. „Ale převezměte na chvilku řidítko. Chci se podívat, co je s tím kandidátem na členství kulometné roty!“

Střílnami však zjistil, že na palubě není živého tvora. A když pak seržant vyšel z kabiny, viděl ke svému uspokojení, že kulomet je v pořádku. Nic nebylo poškozeno, jen vlajková tyč na přídi byla poněkud ohnutá. To lehce napravil. Gorila zmizela, ale pod ústím kulometu byla louže krve.

„Ó, hleďme,“ smál se Flaubert, „tohle je dobré! Ten pitomý opičák spáchal mimovolnou sebevraždu: vpálil si náboj do těla a přepadl přes palubu. Dobře mu tak! Nemá se plést vojákům do řemesla!“

Tato povážlivá příhoda byla výstrahou. Od toho dne zakotvili vždy daleko od břehu, pravidelně se střídajíce v noční hlídce. Po patnáctidenní plavbě se blížili k ústí řeky Sangy.

„Zde je území kmenů Aká, Mombati a Tiki-Tiki,“ ukazoval Flaubert k pravému pobřeží Konga. „Jsou to trpaslíci. Zajímavé děti. Málo je jich nad metr. Ale zlostní jsou jako křečkové. A s luky umějí zacházet po čertech dobře. Na pravém břehu Sangy žije kmen Aká, dál na východ Mombati a naproti, na levém břehu, Tiki-Tiki. Vzájemně se rvou jako kočky. Mombatiové nestrpí návštěvy. Dokonce ne bělocha. S těmi se nekamarádím. Zato jsem zadobře s náčelníkem kmene Aká a ještě lépe s Tiki-Tiki. Víte co, pane? Uděláme si k těm dětem návštěvu. Co tomu říkáte?“

„Nemám nic proti tomu.“

„All right!“

Luceta zahnula vpravo a zakrátko vplula do klidného toku Sangy. Po chvíli přistáli u naplaveniny, několik kroků od břehu. Flaubert zahoukal klaksonem.

„Nebudeme dlouho čekat,“ řekl, stáčeje si cigaretu. A skutečně. Po několika minutách se objevilo na břehu několik černých postaviček s oštěpy a štíty v rukou.

Flaubert vyrazil z hrdla zvuky, podobné slepičímu kdákotu, a ukončil fanfárou, která se mnoho nelišila od bučení krávy.

Postavičky zvedly paže, zatancovaly jakousi rumbu a odpověděly podobnou árií.

„Vidíte? Slyšíte, jakou mají radost?“ tázal se seržant pyšně. „Teď jim poručím, aby přivedli pohlavára.“

A zase se mu z hrdla linuly zvuky, že Ersand nebyl s to utajit smích.

„Hned tu bude jeho ‚maličkost’. Je z nich nejmenší. Proto si ho také zvolili za krále. Čím menší, tím více ho ctí. A hele, tady ho máte!“

Na břehu se objevil černoušek, malý jako devítiletý klučina, v úboru, který připomínal cirkusovou opičku.

„To koukáte, mosjé, co?“ hovořil Flaubert klidně. „Takový mundúr nenosí jistě žádný evropský potentát. Je to jeho slavnostní háv. Původně je to můj starý, odložený vojenský sosák. Věnoval jsem mu jej před pěti lety. Sluší mu báječně, že? Šosy sice tahá za sebou jako vlečku, rukávy sahají až na zem, ale to právě budí důstojný dojem. A jinak nemá na sobě nic. Ani košili, ani kalhoty, nestyda!“ hučel seržant, zatímco se Ersand svíjel smíchy.

Trpasličí král cosi zakokrhal a zamával rukama. Dlouhé rukávy vlály kolem něho jako zlámaná, oškubaná křídla.

„Tak mu přece odpovězte,“ pobízel Ersand Flauberta, který seděl stále nehybně.

„To by byla chyba, mosjé. Musím zachovat dvorní ceremoniál, který vyžaduje klid a dlouhou pauzu čili mlčení při uvítání. Ztratili bychom všecku úctu.“

Konečně dokouřil seržant cigaretu, nabral do plic dech a spustil jakýsi proslov. Byla to směsice zvířecích zvuků. Když skončil, odpověděl král podobně.

„Teď je to v pořádku,“ pokývl seržant. „Víte, co mně řekl? Že umírá touhou, aby svému vznešenému příteli mohl olíznout nos. Tím totiž tenhle roztomilý národ prokazuje nejvyšší poctu. Ale k tomu výkonu si budu muset sednout, aby na mě dosáhl,“ chechtal se seržant, řídě člun ke břehu.

Sotva vystoupili na břeh, shlukli se trpaslíci kolem nich, tancovali, mávali oštěpy a křičeli, až jim zaléhaly uši. A pak je vedli v průvodu ke skupině stromů, v jejichž rozložitých korunách měl kmen obydlí, podobná homolovitým hnízdům.

„Snad nepolezeme nahoru?“ tázal se Ersand starostlivě.

„Kdepak! Vždyť bychom se do takového hnízda ani nevešli.“

„Zamkl jste kabinu?“

„Ano. Buďte bez starosti. Lucetu hlídá královská garda. Ručím za to, že se nikdo z nich neopováží vstoupit na palubu. Tohle jsou poctiví kluci, mosjé. To není civilizovaný národ,“ řekl Flaubert jedovatě.

Byli uvedeni do ohrady z chrastí a slámy, kde uprostřed stál záplatovaný vojenský stan.

„Vidíte, mosjé,“ ukazoval Flaubert, „zde máte královský hrad. Je to také můj dárek. Teď si aspoň uděláte pojem o nákladech, které jsem obětoval, abych si získal přátelství tohoto mocnáře,“ hovořil se směšnou vážností.

„Nejsou to lidojedi?“

„Kdepak! Ti mají jiné, lepší gusto. Ty lidské lebky, co zde vidíte na tyčích kolem, to jsou válečné trofeje. Jsou to hlavičky sousedních Mombatiů. Zde jsme bezpeční jako doma.“

Vtom ucítil Ersand něčí ruku v kapse svého kabátu. Chňapl po taškáři a s úžasem hleděl, že drží konec chobotu maličkého, asi metr vysokého slona.

„Ó, chochó!“ smál se Flaubert. „Půli! Ahoj, starý kamaráde!“ potřásl slůněti chobotem. „To je totiž komoň jeho královského veličenstva,“ vysvětloval Ersandovi.

„Vždyť je to snad několikadenní mládě?“

„A to byste se mýlil, mosjé. Ten je jistě starší než my dva dohromady. Je to trpasličí slon. Těch je na Kongu hojně.“

Král pobídl návštěvu do stanu, ale Flaubert odmítl.

„Odnesli bychom si s sebou armádu královských blech,“ řekl Ersandovi.

Usadili se tedy pod stromy.

„Teď musíme vyklopit své dary,“ řekl seržant, trhaje motouz balíku, jenž nezapomněl vzít s sebou.

Královská družina nedočkavě sledovala vybalování. A věru, žádné dítě by se neradovalo víc a žádný civilizovaný chuďas by nejásal víc, kdyby mu bohatství spadlo do klína, než tito lidé nad dárky skoro bezcennými: Několik zbytků pestrého kartounu, dětské trubky, píšťalky, zrcátka, skleněné tretky a podobné věci. Král dostal staré vojenské bodlo s koženým opaskem. Pýcha, s jakou přijal tento vznešený dar, byla nevylíčitelná. Pak následovala hostina.

Pečeně na rožni, hojně kořeněná, a placky se škvarky, silně pepřené, chutnaly Ersandovi znamenitě. Zapili vykvašeným mlékem z kokosových ořechů, do něhož byla přimíchána šťáva z aloe. Nebyl to špatný nápoj...

Po hostině hovořil Flaubert s králem a pak je průvod doprovodil k loďce.

Po chvíli už zase brázdila Luceta širokou hladinu Konga.

„Ten čokl byl výborný, že ano?“ tázal se Flaubert vážně.

„Jaký... čokl?“

„Inu, přece ta roštěná a la Tiki-Tiki.“

„Snad nechcete říct, že jsem jedl psa?“

„A co myslíte, že to bylo?“

„To... nevím... snad – antilopa...“

„Cheché!“

„Seržante!“

„Inu, teda dobře! Mosjé jedl antilopu a my všichni psa, jehož kůži jsem viděl čerstvou na plotě.“

„Ale... vždyť jsme jedli všichni z jednoho kusu!“

„To je pravda. Snad to tedy byla antilopa křížená se psem.“

„Seržante, vy jste hrozný člověk!“

„Hm... to mně někdy říká plukovník taky. Ale, mosjé, z toho si nemusíte nic dělat. Tiki-Tiki nám prokázali královskou poctu. Ti si málokdy dovolí takové lahůdky. A také ty placky byly prima, že? Takové papáníčko nedostanete v nejlepším evropském hotelu.“

„A co to zase...?“

„Africká specialita! Pražené kobylky s mravenci v rozemleté...“

„Ticho! Mlčte už! Ke všem čertům,“ škytl Ersand povážlivě.

„Rrrozkaz, mosjé!“

Errata:

30.05.2021 10:57