Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Uplynulo dalších čtrnáct dní. Luceta brázdila široké řečiště Konga, které se od severu sklánělo k jihovýchodu. Blížili se k ústí řeky Ubangi. Zde je veletok široký několik kilometrů a hluboký tak, že byli nuceni zakotvit blízko břehu.

„Dnes budeme muset být v noci oba na stráži,“ začal seržant. „Jsme totiž v kraji, který je obydlen těmi lotry Ababúy. A jsme nuceni zakotvit u jejich pobřeží, poněvadž protější břeh, kde bychom byli bezpeční, tvoří nedozírný močál, kde nežijí lidé, protože tam pro ně nezbývá místo kvůli myriádám moskytů. Zakotvíme asi čtyři kilometry od vesnice těch ďáblů, která je níž při břehu. Budeme muset dobře hlídat a být připraveni. Nepovídám to proto, že bych se bál. Ten pocit neznám. Ale ta banda nebojuje, jak se sluší na řádného vojáka. Ti přepadají zákeřně, zbaběle a vůbec se chovají jako gorily, s kterými jsou snad příbuzní. Účinek jejich jedovatých šípů jsem měl to potěšení sám na sobě pocítit. V tropické noci, která je černá, jako by se člověk ponořil ďáblovi do kalhot, je s nimi těžký boj. Dovedou se přiblížit na svých z kmene vydlabaných loďkách tak tiše, že je člověk zpozoruje pozdě. A snad vidí v noci jako kočky. Nu, my plujeme tiše. Elektrický motor je velká výhoda proti benzínovému, který tropí velký hluk. A ráno, až se dostaneme k jejich vesnici, vypořádáme se s nimi. Zaplatím jim dluh i s úroky,“ ušklíbl se Flaubert pomstychtivě.

Slunce zapadlo a v okamžiku se kraj zahalil do tmy, jako by jej přikryl černým pláštěm. Luceta stanula asi padesát metrů od břehu.

„Teď něco uvidíte, mosjé,“ hučel seržant.

A Ersand s údivem hleděl, jak Flaubert otáčí klikou. Z boků přední otevřené paluby se zvedaly vlnité ocelové plechy, které se pak nahoře spojily, utvořivše nad kulometem klenbu. Vpředu pak byl kryt uzavřen ocelovým plátem s otvorem pro hlaveň kulometu. Vzadu kryt přiléhal těsně k bokům kabiny. Tak povstala nad celou palubou člunu nedobytná, bezpečná klenba.

„Teď jsme jako v plovoucím tanku“ usmál se Ersand.

„Umíte hrát karty, mosjé?“

„Neumím.“

„To je strašná chyba! Ale lízaný mariáš přece dovedete? Pardon, bez urážky!“

„I jen se neomlouvejte, příteli. Jsem opravdu slabý v kartách. Zkusíme to. Ujde nám čas.“

Minula půlnoc. Pojednou Flaubert znehybněl.

„Nu, berte,“ vyzval Ersand spoluhráče.

Ale ten složil karty a položil prst výstražně na rty. Chvilku napjatě naslouchal, pak vyskočil a zhasl světlo.

„Už jdou!“ zašeptal.

Avšak Ersand chvíli neslyšel nic. Už myslel, že se Flaubert mýlí, když zaslechl venku slabé šplouchnutí. Pak se ozvalo tiché otevření dveří, vedoucích ke kulometu, kterými seržant vyšel. A zase bylo chvíli ticho, do něhož zalehlo opět šplouchnutí vody po levém boku, teď už zřetelnější. Zvuk pocházel zřejmě od vesla.

Ersand vyšel do přední části kabiny a usedl k řidítku.

„Dobře,“ pochválil seržant šeptem toto opatření. A hned poté velel:

„Zvedněte kotvu!“

Ersand stiskl spínač. Kotevní lano se se sykotem navíjelo na hřídel a člun se zahoupal.

„Světlo!“ velel Flaubert.

Z lodního reflektoru vyšlehl oslnivý proud světla. V nejbližším okamžiku zaburácel divoký řev a Ersand spatřil střílnou ve vzdálenosti asi desíti metrů na hladině dlouhý, úzký člun, obsazený černými nahými postavami. Déšť šípů se snesl na člun; kde se s drnčivým zvukem odrážel od ocelového krytu.

„Vpřed!“ velel Flaubert.

Luceta poskočila a hnala se po hladině. Pojednou seržant vstal od kulometu a přistoupil k Ersandovi:

„Pusťte mě k řidítku, mosjé!“

Ersand mu ochotně uvolnil místo. Myslel, že Flaubert bude pokračovat v plavbě, a byl rád, že se příhoda obešla bez krveprolití. Avšak mýlil se. Člun opsal na hladině tak ostrý oblouk, že se povážlivě naklonil.

„Co chcete dělat? Proč se vracíte? Buďte rád, že jsme upláchli bez...“

„Chachá!“ vpadl seržant krátkým, zuřivým smíchem. „Upláchli. Seržant Flaubert má upláchnout? Pardieu! Teď uvidíte, jak seržant Flaubert platí své dluhy. Chtěl jsem je smést kulometem, ale škoda nábojů na ty lotry.“

Luceta letěla jako pták. V proudu světla viděl Ersand, že se žene přímo k boku loďky...

„Zarazte, vždyť je to...“

Prudký náraz, praskot drceného dřeva, zoufalý křik černochů...

Luceta stanula, zvolna se otáčejíc. Záhy nastalo ticho. Ani jediný z divochů se nezachránil.

„Tak, teď jsme vyrovnáni! Ryby mají dnes hody. A jsou tu draví kolosové. Nijak si nezadají se žraloky.“

„To bylo příliš kruté, seržante!“

„Kruté? Inu, vy neznáte Ababúy. Kdybyste byl svědkem toho, jak umučili naše nevinné vojáky, které vlákali do léčky, jak je zaživa pitvali a pekli na rožni... eh! Nesmím ani vzpomenout. To nejsou lidé, pravím vám! A hleďte! Tamhle ještě dva čluny!“ vpadl ostře.

„Ty necháte na pokoji, rozumíte?“

„Inu, nrozkaz, mosjé,“ vrčel Flaubert jako podrážděný tygr. „Však se s nimi ještě shledám.“

A seržant si vylil svůj vztek na Lucetě, kterou hnal do středu řeky tak, že mohutné vlny zakryly výhled.

Po chvíli se obrátil k Ersandovi:

„A věříte mně, mosjé, že je mi teď líto těch lotrů? Vždyť oni vlastně ani za svou divokou povahu nemohou. Žijí jako zvěř a teda také tak jednají. Ale, tisíc granátů a pum do toho! Za sta mých umučených vojenských bratrů to snad není tak příliš krutá pomsta! Vždyť já nejsem bestie. To vám potvrdí celý pluk. Ale může mít člověk srdce v takových případech?“

A Ersandovi se zdálo, že se jeho druhovi podivně chvěje hlas a jeho oči se naplnily přebytečnou vláhou...

Rozednívalo se.

„Zde jsme už na území Ababú. Můžeme svinout tu boudu a dopřát si konečně trochu svěžího vzduchu,“ hovořil seržant.

Klenba byla svinuta.

„Hleďte: letadlo,“ ukazoval Flaubert k obloze.

V ohromné výši nad řekou kroužil tmavý jednoplošník. Ersand nasadil k očím triedr.

„Je to on!“ zvolal radostně.

„Kdo?“

„Můj uprchlík, kterého stopuji už od Kilimandžára. Milý příteli, to není letadlo. To je ten drak, který způsobil vzbouření u zdejších domorodců, za kterým byla, jak víte, vypravena dělová lodice z Njangve.“

„Hrom do toho! Škoda, že je trochu vysoko pro náš kulomet.“

„Bylo by to zbytečné plýtvání náboji. Ani z blízkosti by mu neublížily. Na toho tvora platí snad jen dělové granáty anebo můj přístroj. Mohl bych ho srazit už teď, ale... Jak daleko jsme od tvrze, kde velí kapitán Austin?“

„Asi sto kilometrů.“

„To je trochu mnoho. Doprava mrtvého těla by tu nebyla možná. Řečiště je zde velmi široké a hluboké. Zvíře by se zřítilo do vody a sotva bychom je našli a vylovili. Jistě není o moc lehčí než slon. Krouží nad námi. Vidím v dalekohledu, že nás sleduje. Seržante, nastává nám boj o život. Od tohoto okamžiku vyžaduji od vás slepou poslušnost. Ničeho si nevšímejte, jen svého řídítka. Jsme zde v uzavřené kabině v bezpečí proti případnému prvnímu útoku. Tedy jen klid, ať se cokoli děje, a na slovo poslechnout! Ztráta okamžiku by nás stála život. Tak pozor: Nejvyšší rychlostí vpřed!“

Luceta vyrazila a hnala se závodním tempem.

Netvor krouživě postupoval s nimi. Po půlhodině se řečiště zúžilo. Prapták klesl o poznání níž. Jinak se nic nezměnilo.

Později se koryto rozšířilo, ale zároveň se objevily četné ostrůvky.

„Jak jsme daleko od tvrze?“

„Už jen asi dvacet kilometrů,“ odpověděl seržant.

„To stačí. Zvolněte a přibližte se k tomu ostrůvku. Docela zvolna, skoro krokem k tomu písečnému chobotu, který vybíhá do řeky. Správně! Ještě volněji! Vypněte motor! Tak! Necháme se nést proudem. Výborně! Tohle jsem čekal!“ zajásal Ersand vida, že se pták rychle snáší.

V záři slunce bylo jasně vidět netopýří křídla, dlouhý krk a vzadu hadovitý ocas. „Ať mě vezme čert, tohle je zajímavý pták!“

„Pozor, seržante, hleďte jen před sebe!“ Netvor byl teď asi tři sta metrů nad nimi a Luceta byla sotva dvacet metrů od písečné náplavy ostrůvku. V mírném proudu řeky člun skoro stál.

Ersand spustil skleněnou přední stěnu a svíraje v pravici pistoli, pečlivě pozoroval kroužící předmět, který pojednou stanul a pak jako kámen letěl dolů, přímo na ně.

„Největší rychlostí vlevo!“ velel Ersand. Luceta mohutným skokem vyrazila vpřed a zakroužila vlevo tak ostrou spirálou, že skoro nabrala vodu. Pocítili prudký závan, a když se člun obrátil, viděli obludu vystupovat z mělké vody na písečný nános. Mokré tělo ještěra se ve slunečních paprscích lesklo jako kalená ocel.

„Stůj!“

„Mon Dieu! To je strašné!“ šeptal seržant, hledě vytřeštěnýma očima na netvora, který široce rozevřel čelisti a vyrazil z hrdla pronikavý skřek.

A právě když obluda rozepjala křídla, hotovíc se k výpadu, stiskl Ersand červený knoflík. Ještěr se vypjal a pak jakoby zasažen bleskem klesl na náplavu.

„Dokonáno,“ hlesl Ersand.

„Mosjé... co je to? Jaká je to zbraň? Vždyť jsem neslyšel ránu.“

„Seržante, slíbil jste mi, že nebudete zvědavý. Zvědavost se nehodí pro hrdinu, za jakého vás považuji.“

„Máte pravdu, mosjé. Odpusťte mi.“

„Už je vše zase v pořádku, příteli. Teď co nejrychleji do tvrze. Umíte mlčet, seržante?“

„Monsieur!“

„Dobře, spoléhám na to. Nikomu ani slovo! Slibujete?“

„Čestné slovo!“

„Vpřed!“

Errata:

30.05.2021 10:57