Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Marta seděla ve svém skromném pokojíku, zabrána do trudných myšlenek. Už několik měsíců byla vdovou. Bělský se zastřelil v Monaku, když prohýřil a prohrál poslední peníze. Marta bydlela u své matky, neboť velkostatek byl prodán v exekuční dražbě.

Zlý osud, jako by neměl dost na jejím zničeném mládí, krutém zklamání nadějí v manželském ráji, v drásavých výčitkách svědomí a na chudobě, do které ji uvrhl po mládí stráveném v blahobytu, jí působil další starosti a žaly.

Z její matky, zvyklé na přepych a všeobecnou společenskou úctu, se stala vůči všem zatrpklá, sobecká a hamižná stařena. Továrna po soudním vyrovnání sice živořila, ale její dobrá pověst byla otřesena a úvěr v bance i u věřitelů téměř zničen. Vilík se sice namáhal, aby alespoň částečně vrátil podniku dřívější lesk, ale nedařilo se mu to. Ačkoli bylo vidět, že mladý továrník docela změnil svou povahu, že z lehkomyslného muže se stal vážný, opatrný a snaživý obchodník, věřitelé mu nedůvěřovali. Nemohli zapomenout na jeho dřívější uličnické kousky a vyčkávali času, který měl dokázat, že ze Šavla se skutečně stal Pavel.

Věřitelé měli dost času. Ale neměl jej Vilík. Tomu každý den osudně hrozil.

Není tedy divu, že Vilíkova hlava začala záhy a rychle šedivět, neboť bral své povinnosti vážně. Vždyť jeho závod byl pro něj jedinou možností Existence.

Ať sebevíce přemýšlel, neviděl z hrozivého stavu jiné východisko než bohatou ženitbu. Ovšem nesměl si vybírat. Měl úspěch: Oženil se s vdovou o pět let starší, která se sice nehonosila krásou, ale zato rázností a obchodními zkušenostmi. Takovou pomoc Vilík potřeboval. Ještě víc však potřeboval peníze, které také jeho nevěstě nechyběly.

Současně s Vilíkovou chotí se přistěhoval do vily jeho tchán, který zaplatil tovární dluhy a stal se vlastně majitelem závodu. Byl to řízný muž, výborný obchodník. Vzal otěže továrny do rukou a Vilíkovi udělil jenom omezenou pravomoc, stejně jako své dceři, která převzala nejdůležitější: vedení pokladny. Tak se vlastně stal mladý Kaska v podniku jen úředníkem.

A vida: závod se začal zotavovat. Jeho základy se upevňovaly a úvěr rostl. A rostl také odbyt zboží. Továrna prospívala. Vilík těžko nesl toto poručnictví, které jej vyloučilo ze smetánky černovské společnosti. Zpočátku se pokusil svrhnout pokořující jho, záhy však zkrotl, když se přesvědčil o marnosti svých pokusů, jež skončily pohrůžkou rozvodu, jehož důsledky by byly Vilíka přivedly na mizinu. Přece si však nemohl odepřít, aby si nepostěžoval Martě, čímž jí ovšem způsobil jen zbytečnou bolest a starosti.

Nemohla mu pomoct. Byla sama chudá. Měla sice náhrdelník od neznámého dárce. Za jeho cenu mohla koupit několik takových továren nebo velkostatků. Ale Marta nechtěla o prodeji ani slyšet. Spíše by zemřela hlady, než aby sáhla na dar od neznámého.

A aby jednou provždy odbyla matčino naléhání, řekla: Co kdyby se dárce někdy přihlásil? Jen nesmírné bohatství a láska může dávat takové dary. To matka uznala. Tak zle jim není a Marta by si zkazila své štěstí, které ji snad čeká.

Marta si nedělala naděje. Chovala šperk jako vzácnou památku. Nic víc.

Z trudného snění ji vyrušila služka, která jí přinesla ranní noviny. Na první stránce Marta četla:

Giganto-pterosaurus Záhadný nápis vzbudil její pozornost.

„Zpráva, kterou dnes podáváme čtenářům,“ četla, „je neuvěřitelná, že bychom ji neotiskli, kdyby nám nebyla úředně potvrzena.

Už delší dobu řádil v severní oblasti Konga záhadný dravec, který v noci tropil v osadách domorodců velké škody. Mnoho zvěře, dobytka i lidí mu padlo za oběť. Dlouho však nebylo možné škůdce vypátrat. Jednoho dne se dostavilo do tvrze několik domorodců, kteří tvrdili, že škody páše obrovský drak, jehož viděli při měsíčním svitu vznést se z ohrady s mladým buvolem ve spárech.

Velitel tvrze si vyžádal dělovou lodici z Njangve, neboť téže noci se objevil záhadný tvor vysoko nad tvrzí, ale palba z kulometů neměla účinek.

Později navštívil plukovníka v Njangve belgický cestovatel Ersand, který prohlásil, že stíhá předpotopního ještěra, jehož objevil na temeni Kilimandžára zamrzlého v ledovci a roztavením ledu jej vyprostil, načež netvor procitl k životu a odletěl na západ.

Tím se věc vysvětlovala. Věda připouští do jisté míry možnost takového vzkříšení, ačkoli je tento případ neslýchaný, uvážíme-li, že tito ptakoještěři žili asi před 150 milióny let.

Cestovatel se pak vydal v motorovém člunu po řece na sever, kde se mu podařilo netvora vypátrat a usmrtit.

Obluda pak byla dopravena do Bomy, kde byla preparována.

Vláda nabídla cestovateli veliké odstupné, jelikož chtěla převzácný úlovek získat pro přírodovědecké muzeum v Bruselu. Avšak cestovatel odmítl. Svolil však, aby byl ptakoještěr po jistou dobu vystaven v bruselském muzeu, a později má být dopraven do muzea v Praze, jemuž prý cestovatel tuto světovou vzácnost daruje.

Tuto zprávu však nutno brát s výhradou, jelikož se nezdá být pravděpodobná. Podle zpráv některých belgických deníků se cestovatelova osobnost zdá být zahalena tajemstvím, jehož vysvětlení bylo na úředních místech odmítnuto. Je tedy nutné vyčkat.

Cestovatel Ersand odplul z Bomy za neznámým cílem. Podle jeho přání dostal ptakoještěr jméno MARTUS.

Upozorňujeme na obrázky na třetí stránce našeho listu.“

Prvý snímek představoval ohromnou příšeru, pravého pohádkového draka. Vedle ní stála statná postava muže s tváří zarostlou černým plnovousem.

„Tohle je Hamar!“ zvolala Marta udiveně.

Na druhém obrázku byl mezi dvěma uniformovanými hodnostáři – zase Hamar!

A třetí obrázek byla pouze fotografie hlavy: sličná, vyholená tvář se zasněnýma, smutnýma očima...

„Farin!“ vyjekla užasle.

Ale pod snímkem stálo vytištěno: Cestovatel Ersand. Co to znamenalo?

„Věčný bože, jak je to možné?“ zalkala. „A vždyť... je tvář Hamarova táž, jakou má Ersand. Ale to není Ersand, nemůže to být jiný než Farin! Hamar, Ersand, Farin. Kdo je to vlastně?! Jaké je to pekelné znamení?“

A... milosrdný bože... MARTUS! Marta – proto tedy Martus!

Není pochyby. Je to Farin.

Farin jí poslal ten náhrdelník.

A teď se jí ukázal.

Vidí jeho tvář, hledí do jeho očí, a přece je jí nedosažitelný. Zmizel zase kdesi a zanechal jí – papír!

„Proč mě tak mučíš, Arnošte? Je snad ještě málo té trýzně? Proč nepřijdeš, když... čekám?“ zašeptala a v křečovitém pláči klesla na desku stolu.

Errata:

30.05.2021 10:57