Pamatuj, že 'host' má omezené možnosti!

Je nutné, abychom se zmínili o peruánských Indiánech kmene Kečua, kterým se mylně říká Inkové. Inkové nebyl kmen v pravém smyslu. Inka znamená česky pán, vládce. Tento titul používali vládcové kmene Kečua, jehož nepatrné zbytky se dosud vyskytují v Peru, v okolí města Cuzka, severovýchodně od jezera Titicaca.

Podle pověstí přišel v dávných dobách od jezera Titicaca člen kmene Kečua se svou ženou Okljou na sever, kde založili město Cuzco. Postupem staletí vzrostl kmen tak, že vytvořil velkou jihoamerickou říši, která se prostírala po kordillerských náhorních rovinách a podél pobřeží oceánu od nynější Ekvádorské republiky až k Rio Manhe v Chile.

Vládcové kmene měli královskou hodnost. Byla to kmenem vyvolená knížata. A to byli ti Inkové.

O Incích se nezachovaly doklady. Proto dějiny těží jen z pověstí. Teprve od roku 1533, kdy byl kečuánský kmen španělským výbojcem Pizzarem rozprášen a téměř vyhuben a poslední Inka Atahualpa popraven, máme lépe zachované věrohodné zprávy o vynikající kultuře těchto amerických Egypťanů.

Celá rozsáhlá říše se dělila na čtyři oblasti čili provincie, podřízené místokráli, jenž měl k pomoci tzv. správní radu. Jen hlavní město podléhalo přímo králi. Obyvatelstvo se v oblastech dělilo na skupiny po deseti rodinách (dekurie). Byly spravovány náčelníkem, který se staral o výživu, ošacení, výbavu a výzbroj své dekurie.

Deseti dekuriím čili jedné centurii vládl náčelník.

Půda byla rozdělena na tři díly: jeden patřil bohu Slunce Inkovi, druhý králi a třetí lidu. Přidělená půda byla neprodejná. Vůbec se neprodávalo, protože kmen neznal peníze. Půdu obdělávali všichni společně. Všichni bez rozdílu podléhali povinnosti pracovat. Nejprve se obdělala půda bohů, pak chudým, starcům, chorým, sirotkům a konečně půda vlastní. Královský díl byl vždy nejhorší. Každý ženatý muž dostal kus země, stejný kus pro svého syna a poloviční pro dceru. Práce o žních byly také společné. Úroda se ukládala do veřejných sýpek, z nichž jedna byla pro obec, druhá pro boha Slunce a třetí pro krále.

Z „božské“ sýpky se hradily výdaje pro kněze a sluneční panny (vestálky), královské zásoby sloužily pro úřednictvo, veřejné dělnictvo a vojsko. Nestačily-li zásoby obecní, braly se ze sýpek druhých. Dobytek směl chovat jen bůh Slunce a král. Avšak obyvatelstvo dostávalo zdarma příslušné díly masa a vlny.

Daně a cla neznali. Zato lid musel pást královská a boží stáda, opatrovat obilí v sýpkách, stavět silnice, mosty a vodovody, konat veřejné i poštovní služby atd. Vojenské povinnosti podléhal každý muž od 25 let. Stálé vojsko však neexistovalo. Výzbroj byla prostá: měděné sekyry a kopí a meče z tvrdého dřeva.

Zákonodárství bylo jednoduché: Zločiny se trestaly smrtí. Týž trest byl za neuposlechnutí Inky, který byl jako zákonodárce uznáván za syna boha Slunce. Kmen uctíval také blesk, měsíc a hvězdy, modly a věci mrtvé.

Velmi svérázné bylo písmo: Na provazce vázali rozmanité různobarevné tkaničky a motouzky, na kterých pak tvořili všelijaké uzly a kličky. Síla, délka a barva tkaniček, tvary uzlů a kliček – to vše tvořilo abecedu a slova.

Ačkoli se zachovaly jenom zříceniny a zbytky, budí dodnes úžas architektonická vyspělost staveb Inků. V říši bylo mnoho důmyslných pevností, paláců a chrámů, jejichž trosky lze dosud spatřit v Quitu, nynějším hlavním městě Ekvádorské republiky, v Limě, v Cuzku, na ostrově jezera Titicaca a jinde. Chrámy byly vystavěny z jemně tesaného kamene. Strop byl dřevěný, bohatě vykládaný zlatými deskami. Na východní stěně byl obraz Slunce z ryzího zlata s lidskými rysy a mohutnými, zlatými paprsky. Silnice vedoucí z Cuzka do Quita přes Kordillery je dosud obdivována jako zázrak.

To vše dokazuje vysokou kulturu a uměleckou vyspělost tohoto podivuhodného zaniklého národa.

Ale nynější stav dokazuje zároveň, že všecka sláva je polní tráva...

Dnes není po Incích ani slechu. Roztroušené zbytky kečuánských Indiánů živoří sice leckde v divokých náhorních planinách And a také ve městech a vsích, živíce se, jak se dá. Ostrý režim staleté španělské nadvlády způsobil otupění. Jediný cit ovládá vypleněnou duši těchto ubohých lidí: sžíravá, nesmiřitelná, ale také bezmocná zášť proti všem bělochům.

Mnoho se už také psalo o tajemném pokladu Inků, který prý je kdesi ukryt. Veškerá pátrání po pokladu, jehož hodnota se cení přímo pohádkově, zůstala bez výsledku. Snad je to báje, která povstala ze skutečnosti, že Španělé při podmanění rozsáhlé říše kečuánských Indiánů nenašli kromě nádherných staveb nic cenného. Tato okolnost je nápadná tím více, bereme-li v úvahu hospodářství národa, jak jsme je vylíčili.

Nuže, sledujme další děj, který nám poví, jaký výsledek mělo pátrání po pokladu, které je cílem další pouti našeho přítele Farina.

Předem musíme vysvětlit, že se Farin vydal na druhou půli světa nikoli z hamižnosti, touhy po bohatství. Prozradíme napřed, že Farin měl pevný úmysl zmocnit se pokladu proto, aby mrtvé, neplodné bohatství zužitkoval pro blaho chudých a strádajících, hlavně pak ubohých kečuánských Indiánů, které chtěl pomocí tohoto nesmírného jmění vzkřísit k novému, důstojnému životu.

Čtenář už ví, že Hamar, Sansnom i Ersand byla jedna a táž osoba: Farin.

Záměnu jmen mu ochotně umožnila jako vědeckému cestovateli příslušná vyslanectví, která jeho cestování na zapřenou kryla úředním tajemstvím. Jakmile vstoupil Ersand v Bomě při ústí Konga na loď, která ho měla dopravit do Jižní Ameriky, zmizelo toto jméno a v lodním seznamu cestujících byl zapsán Arnošt Farin.

Loď plula na jih, obeplula Ohňovou zemi na sever a přistála konečně v Iquique v Chile. Odtud menší parník dopravil Farina do malého přístaviště východně od Arequipy, hlavního města peruánského departementu téhož jména, kde se Farin vylodil. Cestu do Arequipy vykonal koňmo a dále pak přes Kordillery jel na mezku, neboť jen ten dovede bezpečně kráčet po uzoučkých, namnoze visutých výstupcích skal, kde chybný krůček znamená neodvratně smrtelný pád do závratné skalnaté propasti.

O divoké kráse Kordiller čili And už bylo psáno mnoho. Ale celá kniha by ani zdaleka nestačila, aby nám dala alespoň částečný obraz. Vždyť Kordillery jsou nejrozsáhlejší a nejdelší velehorská skupina světa. V širším slova smyslu se táhnou po celé délce Severní a Jižní Ameriky, od Beringova moře až k Hoornskému mysu v délce 16 000 kilometrů. Jihoamerická část v délce 7 500 kilometrů sluje Andy a je nejvýraznějším pásmem velehor.

Těsně za Arequipou se Andy zvedají strmě do výše. Je zde mnoho činných i vyhaslých sopek, jejichž vrcholy se pnou do výše i přes 6 000 metrů. Přechod tímto nebetyčným pásmem je možný jen v úzkých soutěskách, pěšinami, lze-li tak nazvat přírodou a místy lidskou rukou pracně vytvořené výtesy na skalních stěnách, kde se nad jezdcem jako příšerný balkón hrozivě vyklánějí ohromné balvany a pod ním se šklebí jícen propasti, na jejímž dně hučí a bouří divoké peřeje, vodopády a hluboké tůně. Šířka velehorského pásma je v těchto místech poměrně malá, sotva dvě stě kilometrů. Ale pak následují náhorní plošiny, v jejichž středu leží slané jezero Titicaca, jehož hladina je ve výši 3 812 metrů nad mořem. Je to největší jezero v Andách: 160 kilometrů dlouhé a asi 60 kilometrů široké. Největší hloubka vykazuje 272 metry. Východní a jižní pobřeží jezera tvoří hranice mezi Peru a Bolívií. Zde se Andy opět zvedají do výše, záhy však velehory klesají zase v plošinu, zabíhající asi 600 kilometrů na východ.

V této náhornině leží ve výši 3 700 metrů nad mořem největší bolívijské město La Paz.

Ačkoli republika Peru leží v horském pásmu, má podnebí mírné, neboť na ně působí chladný mořský proud. Ale tropický ráz je přece patrný hlavně tím, že i ve vysokých polohách je skoro stejná teplota jako v nížině. Třebaže je u nás ve výši nad 2 000 metrů už věčný sníh, je v okolí jezera Titicaca a města La Paz, ačkoli leží o víc než 1 000 metrů výš, po celý rok teplo. Sněhová hranice zde začíná teprve asi od 5 000 metrů nad mořem. Květena je subtropická.

Nebudeme popisovat Farinovu cestu přes Andy. Neudálo se nic zvláštního. Ani s pověstnými bandity se Farin nesetkal. Dnes už v Andách nejsou, neboť zvláště průchod od Arequipy k jezeru Titicaca je dobře střežen peruánskými bezpečnostními orgány. Shledáváme se tedy s Farinem na pobřeží jezera a odtud ho budeme sledovat na jeho další cestě.

Farin se se svým mezkem nalodil na malý parník, který ho přeplavil na ostrov. Nebylo to nic zvláštního. Turisté často navštěvují ostrov, aby si prohlédli zříceniny chrámu boha Slunce a dali si vyprávět o zašlé slávě Inků od starého kečuánského náčelníka, sídlícího opodál zříceniny s několika desítkami poddaných ve vesnici, ukryté ve stínu pralesa.

Farin byl ten den jediným cestujícím, kterého parník na ostrově vylodil.

Errata:

30.05.2021 10:57