Na plošině ostrovního přístavu, utvořené z balvanů a štěrkového násypu, očekávalo parník několik Indiánů, kteří převzali vyloděné bedny a nakládali je na připravené vozy. Zřejmě to byli ostrovní obyvatelé. Nikdo z nich si Farina nevšímal. Návštěva turistů jim nebyla vzácná. Farin nasedl na mezka a záhy zmizel ve stínu lesa. Nemohl zabloudit. Pěšina ho spolehlivě vedla k cíli. Uzemí mírně stoupalo.

Po chvíli vyjel z lesa do širé, zvlněné stepi, která se vpravo propadala v dlouhý, křivolaký kaňon, lemovaný strmými skalami. Tam ho vedla stezka. Kráčel zvolna touto divokou roklí podél bystřiny, která hučela na jejím dně. Zde posnídá. Seskočil z koně, složil z něho zavazadlo a dopřál mu pastvu na svěží trávě; sám pak usedl do stínu oliv a s chutí se pustil do snídaně. A pak se zasnil do vzpomínek.

Na koho vzpomínal?

Na Martu.

Denně na ni myslí...

Jak podivné je lidské srdce! Pro ztracenou lásku, prvou, která v něm vzklíčila, změnilo se v poušť, v níž jako zázračná oáza bují jediná vzpomínka na tu, která jeho vřelý cit zmrazila tak krutými slovy. Ach, není to oáza. Je to rána, která stále krvácí a jitří se. Marně se toulá světem. Marně hledá zapomnění. Nemá nejmenší naději na zhojení této rány, na konečný klid své trýzněné duše. Jako prokletý Ahasver bude po celý svůj život bloudit světem! A snad ani po smrti nenajde jeho duše a srdce klid. Věčně ho bude pronásledovat jeho marná, bezcílná láska.

Z mučivých vzpomínek ho vyrušil jakýsi bod, kroužící nad ním v ohromné výši. Dalekohledem zjistil, že je to kondor, král jihoamerických And.

Pojednou zůstal pták nehybný, jako by byl zavěšen v modrém blankytu, a pak, s křídly přimknutými k tělu, se zřítil jako kámen do kaňonu. Několik set kroků dále zmizel za ohbím skalní stěny. Hned poté se však zase objevil s kořistí v pařátech. Současně doléhal k Farinovu sluchu hlahol lidských hlasů a zoufalý dětský nářek. Hledě dalekohledem, viděl Farin s hrůzou, že kondor unáší dítě! Dravec se namáhal vznést se do výše, ale kořist byla dost těžká. Mávaje mocnými perutěmi, nesl se zvolna mezi stěnami kaňonu k němu. Za kondorem běžel zástup hnědých postav, zoufale křičících a mávajících puškami, které však nemohli použít pro nebezpečí, že střelou zasáhnou také dítě. Lupič byl ve výši asi dvaceti metrů.

Mám užít karabinu? napadlo Farina. Nebylo by těžké zasáhnout křídlo. Ale to by se pták zřítil k zemi a dítě by si pádem jistě zle ublížilo, nezabilo-li by se. Použije paprsky. Rychle nařídil páčku reostatu tak, aby paprsky jen zeslabily křídla, a pečlivě míře na levou peruť, stiskl spoušť.

Pták zakolísal a pak se spirálovitě jako vývrtkou snesl do trávy. Pustil svou oběť a za vzteklých skřeků se marně snažil vzlétnout.

Farin se sklonil nad dítětem. Byl to asi sedmiletý indiánský klučina. Ležel v mdlobách, krváceje z hlubokých ran na ramenou, které mu způsobily kondoří drápy. Zástup byl ještě dost daleko, než aby mohl zpozorovat účinek hojivých paprsků, jejichž proud pustil Farin na hochovy rány. A právě když k nim zástup doběhl, otevřel klučík oči, udiveně se rozhlížeje kolem. Jeho rány na ramenou přestaly krvácet.

Jeden z Indiánů zalícil, třeskl výstřel a kondor byl mrtev. Ostatní se seskupili kolem. Z jejich středu vykročil statný muž, zřejmě pohlavár. Tváře se vážně a odměřeně, hovořil cosi v řeči, které Farin sice nerozuměl, ale vytušil, že je to španělština.

„Nerozumím vám,“ řekl anglicky.

„Seňor není Španěl?“ tázal se náčelník anglicky s rozjasněnou tváří.

„Nejsem.“

„Pak jste mi vítán! Inka Atahualpa vřele děkuje svému bílému bratru za zachránění jediného syna Ljoky. A děkuje vám celý můj kmen, jemuž jste zachránil posledního potomka slavných Inků!“ hovořil obřadně a hrdě, podávaje pravici, kterou Farin stiskl.

Mezitím se vzchopil malý Ljoka a podával mu ruku. Poděkoval za své zachránění v domorodé řeči.

Zástup Indiánů pochvalně zahučel a pak vedl náčelník Farina kaňonem. Za nimi kráčeli ostatní, vedouce Farinova koně.

Po chvíli došli na planinu, kde se kaňon značně rozšířil. Zde stála skupina chatrčí, v jejichž středu vynikal úhledný domek, sroubený z přitesaných kmenů: obydlí Inky Atahualpy.

Osada měla asi sto obyvatel, které Atahualpa svolal a nadšenými slovy jim vylíčil událost a zásluhu svého hosta. Od té chvíle viděl Farin, že je mezi přáteli. Atahualpa ho dokonce vyznamenal projevem bratrství.

Farin v duchu děkoval náhodě, která jistě přispěje k provedení jeho plánu...

„Kde jsi se naučil angličtině?“ tázal se zvědavě svého hostitele.

„Ve Spojených státech. Jsem poslední potomek z rodu Atahualpů. Jak můj bílý bratr ví, byl můj předek popraven Španěly. Jeho dva synové prchli na sever. Jeden zahynul v Mexiku, druhý se dostal až k Michiganskému jezeru, kde se usadil nedaleko Chicaga. Tam žil náš rod až do té doby, kdy Španělsko pozbylo své vlády nad Peru. V roce 1830 přesídlil můj praděd do Limy, kde koupil farmu. Můj otec se mnou zůstal v Chicagu, kde jsem chodil do školy. Bylo mně skoro dvacet let, když praděd zemřel a odkázal mému otci jmění. Přestěhovali jsme se do Limy, kde můj otec soustředil zbytky kečuánského kmene. Zemřel před desíti lety, uloživ mně, abych dále pracoval na záchraně svých bratří. Vládě v Limě však nebyla moje činnost vhod. Viděli v ní nebezpečné revoluční hnutí. Žili jsme ovšem na zapřenou. Změnil jsem své jméno a nikdo neměl tušení o mém původu. Dopátrali se toho však Indiáni kmene Aymára, kteří mají v Peru a zvláště v Limě velký vliv. Abych se vyhnul pronásledování, prodal jsem farmu a uchýlil se na tento ostrov. Zde jsme poměrně v ústraní, a přece ve středisku všech Kečuů v celém Peru i Bolívii. Přijde doba vzkříšení! Nedožiji-li se jí já, jistě můj syn,“ končil s rozhořelýma očima.

„Jaké školy jsi navštěvoval?“

„Vychodil jsem filozofickou fakultu na univerzitě.“

„Není škoda tvého vzdělání?“

„Můj bílý bratr si jistě nerozvážil tuto otázku. Je škoda vzdělání pro Inku, jehož úkolem je vzkřísit národ?“

„Ach, odpusť!“

Atahualpa se jen trpce usmál...

„Je odtud daleko k chrámu boha Slunce?“ tázal se Farin po chvíli ticha.

„Několik set kroků. Doufám však, že využiješ mého pohostinství alespoň několik dnů.“

„Velmi rád!“

„Nebudeš litovat. Zařídil jsem už svolání kmene. Za týden zde bude oslava záchrany mého syna. Jsi čestným hostem. Uvidíš, co zatím dovedl vzkřísit Inka Atahualpa.“

Druhý den přijel do osady na koni nový cestující; muž, na němž bylo všechno prostřední, všední: stáří, postava i chování.

Jen nazrzlé vlasy a studené šedé oči byly nápadny. Rozhodně se nehodily do tohoto tropického kraje, mezi orientálské typy obyvatelstva. Farin myslel, že je to Angličan. Jeho typ však nebyl anglosaský. Představil se jménem Haig. To nic neznamenalo.

Farinovi se stále zdálo, že tohoto muže už kdesi viděl, ale marně vzpomínal. Na přímou otázku odpověděl cizinec rozhodným: „Mýlíte se, neznám vás.“

Zdálo se mu také, že ho cizinec, ačkoli se nevtíral, přece jen sleduje. Kdykoli si vyšel na procházku, vždycky se s ním setkal. Promluvili však spolu sotva několik všedních slov a rozešli se.

Cosi jako by chtělo Farina varovat...

Nesmím být předpojatý, odbýval své domněnky.

„Přišel jste si také prohlédnout zříceniny chrámu?“ tázal se ho Farin při jednom setkání.

„Ano,“ odpověděl Haig suše. „Nespěchám však. Odpočinu si zde.“

Ale druhého dne Haig zmizel. O jeho odchodu se dostalo Farinovi neočekávaného vysvětlení od Atahualpy:

„Nelíbil se mi. Časně ráno jsem ho dal dopravit na východní břeh ostrova. Teď ho už převážejí moji lidé v člunu na bolívijské pobřeží. Nechtěl jsem, aby byl přítomen zítřejší slavnosti.“

Farinovi se ulehčilo...

Během týdne, co zde byl hostem, poznal Farin, že vzdělaný Atahualpa dovedl skutečně vzkřísit ducha svého kmene. Ba, víc: zorganizoval jej tak, že mohl být vzorem mnohému civilizovanému národu. Ať z chytrosti nebo z nutnosti, obnovil staré správní zřízení a společné hospodářství.

Atahualpovým cílům znamenitě přispěla poloha ostrova, který leží mezi hranicemi Peru a Bolívie a tvoří jakési neutrální pásmo.

Přišel den oslavy. Od časného rána se plnila dolina tisíci Kečuy, kteří se na Atahualpův rozkaz sjeli v nespočetných člunech na ostrov.

Když se slunce blížilo zenitu, nastoupil průvod cestu ke chrámu.

Zřícenina stála na návrší. Byly to zbytky rozsáhlé stavby, které dosud svědčily o umělecké architektuře.

„Toto je pohled pro cizince,“ řekl Atahualpa tiše k Farinovi. „Ty však jsi, jak pevně věřím, přítelem mého národa. Spoléhám se, že uchováš v tajnosti vše, co uvidíš. Pojď!“

Vedl Farina z návrší k řece Desaguadero, která se vinula podél úpatí kopce. Chvíli kráčeli proti proudu, až stanuli před kolmou skalní stěnou, spadající do prudkého říčního proudu.

„Následuj mě!“ pokynul Atahualpa a rozhrnuv křoví, vkročil do skalní rozsedliny. V záři elektrické lucerničky, kterou Farin rozsvítil, kráčeli úzkou chodbou.

„Tohle je vchod pro mě,“ vysvětloval Inka. „Je ještě druhý vchod pro národ. Oba jsou stejně ukryté. A kdyby jej přece někdo vypátral a odvážil se dál, zahyne. Neboť pohleď!“ přitlačil slabě kusem ulomené větve na půdu před sebou. V tom okamžiku bleskurychle sletěla shůry těžká kovová deska, která kolmo uzavřela další vchod. Inka pak přitlačil ruku na jiné místo ve stěně a deska s jemným šelestem vyjela vzhůru a zmizela v neviditelných veřejích. Inka se pak dotkl jiného místa, ozvalo se cvaknutí a Atahualpa vybídl Farina k další chůzi.

Po několika krocích se objevila nová překážka: asi dva metry široká rozsedlina, na jejímž hlubokém dně hřměly vodní peřeje. I tuto překážku Inka lehce odstranil, šlápnuv na okraj stezky. Pod nimi se vysunul železný plát, po kterém přešli přes příšernou propast. Poté došli k výklenku. Inka vyňal ze skříně nádherné roucho, které oblékl, a na hlavu si nasadil zlatý pás s krásným chocholem z kondořích per. Teď to byl pravý indiánský náčelník.

O několik kroků dále stanuli před uzavřenými železnými dveřmi. Když je Atahualpa otevřel, strnul Farin úžasem:

Stáli na prahu ohromné jeskyně s vysokou, kopulovitou klenbou. V záplavě elektrických lustrů skvělo se v čele sálu veliké slunce z ryzího zlata s uměleckým reliéfem vlídné lidské tváře a s několikametrovými paprsky, posetými drahokamy. Na Farinovu otázku po zdroji elektrického světla odpověděl Inka, že chrám má svou elektrárnu hnanou vodní turbínou.

Pod sluncem stálo na podstavách dvanáct mumií královských Inků a mezi nimi trůn z hlazeného porfyru. V popředí pak byl hlazený porfyrový balvan: obětní stůl.

Atahualpa usedl na trůn a pokynul Farinovi, aby se postavil vedle něho. Hned poté sem vešlo šest kněží ve zlatem tkaných řízách, kteří uvedli malého Ljoku, jenž zaujal místo po pravici svého otce. Za nimi následovalo dvanáct dívek ve stříbrných tógách. To byly kněžky, tzv. sluneční panny, které se seskupily po obou stranách trůnu. A pak se místnost naplnila lidem.

Za hrobového ticha se Inka ujal slova. Farin sice nerozuměl jeho řeči, ale vystihl, že líčí zachránění svého syna. Když Atahualpa skončil, zapělo shromáždění chorál a pak byla mrtvola kondora spálena na obětním oltáři.

Ke konci podávali náčelníci oblastí Inkovi zprávu o svých pracích a cílech a přijali od Atahualpy příslušné rozkazy. Slavnost byla skončena.

„Pověz mi, Inko, co je pravdy na pokladě Inků,“ tázal se Farin téhož dne večer Atahualpy.

Tázaný utkvěl pronikavým pohledem na svém hostovi. Dlouho neodpovídal. Jeho černé oči jako by pátraly v nejtajnějších hlubinách Farinovy duše.

Konečně promluvil:

„Měla snad tvoje cesta za podklad touhu po zlatě?“

Tato otázka zněla tak ledově, že Farina zamrazilo.

„Velmi mně křivdíš, domníváš-li se to,“ řekl.

Atahualpa jistě vystihl upřímnost těchto slov, neboť už podával Farinovi ruku a řekl vřele:

„Odpusť mi! Mnoho zklamání jsem už zažil od lidí, od nichž bych se jich nejméně nadál. Nejsi prvý, od něhož slyším tuto otázku. Dosud jsem ji zodpověděl asi tak, jak se o tom píše v mnoha románech. Nechal jsem je v tom klamu. Tobě povím pravdu: Poklad Inků není! Aspoň ne v tom smyslu, jak si jej představuje lidský hamižný duch. Okolnosti, které zavládly po zdeptání našeho národa, vytvořily tuto báji, která nalezla živnou půdu v širokých vrstvách lidí. Davy jsou lehce náchylné k víře v pověsti a báje. Ale člověk nemusí být filozofem, stačí rozvaha a soudnost, aby pochopil, že je to pohádka. Právě bývalé státní zřízení a společné národní hospodaření dokazuje lichost té báje. Soukromé jmění neexistovalo. Tím je pro moudrého člověka řečeno všechno. Ale přece je poklad Inků! Nesmírný, nevyčerpatelný a nedobytný, neboť je ukryt – zde!“ položil ruku na srdce. „Tím pokladem je živelná, nezdolná touha po vzkříšení národa, po nabytí svobody a domoviny, o kterou byl oloupen. Rozumíš mi?“

„Rozumím, Inko. Bůh dej, abys došel cíle.“

Příštího jitra se rozloučili.

Farin odjel na koni k východnímu pobřeží ostrova, odkud se parníkem přeplaví do Bolívie. Několik dní se zdrží v La Pazu a pak se pustí do Buenos Aires, hlavního města Argentiny, které je další etapou jeho pouti.

Takový byl aspoň jeho plán.

Errata:

30.05.2021 10:57