Vítej, návštěvníku!

Po tříhodinové plavbě přistála lodice u západního pobřeží Bolívie. Veslaři vyvedli z loďky Farinova mezka a rozloučivše se s Farinem, odpluli zpět na ostrov.

Farin se prokázal bolívijské pohraniční stráži cestovními průkazy, sedl na koně a úzkou, příkře stoupající soutěskou vystupoval do hor. Byla to jediná cesta, která vedla Andami k městu La Paz, vzdálenému asi sto kilometrů od pobřeží jezera Titicaca.

Na dně soutěsky hučely a vířily divoké peřeje, valící se z výše do jezera. Byla to táž obtížná, nebezpečná cesta, jakou prošel přes hlavní pásmo And od Arequipy na východ.

K poledni dospěl k nejvyššímu bodu. Odtud se dále stezka svažovala a po chvíli se rozšířila v plošinku, jejíž levý okraj spadal do hluboké propasti. Vpravo strměla kolmá skalní stěna.

A tu Farin spatřil u skály koně a z výklenku mu vystoupil vstříc – Haig.

„Vy jste zde? Proč jste tak náhle zmizel z ostrova?“ tázal se Farin.

„Prohlédl jsem si ten chrám. Zklamal mě. Nic na něm není, a tak jsem odplul. Teď zde odpočívám,“ odpovídal Haig.

Farin z těch slov viděl, že Haig nemluví pravdu. Vždyť byl dobře zpraven Atahualpou. A ten hovořil jinak...

Že zde odpočívá? Proč odpočívá už třetí den ve výklenku skal, když do města La Paz, kde by měl všecko pohodlí, zbývá sotva třicet kilometrů, které by urazil za den? Je to přece obvyklá cesta turistů a jediná pro ty, kteří cestují z Peru na ostrov v jezeře Titicaca: Ti všichni pak táhnou na východ do Bolívie. A tento muž, jehož už kdesi viděl, zapírá setkání, zřejmě lže o příčině svého odjezdu z ostrova a tají účel svého odpočinku. To vše je nejvýš podezřelé!

„Doufám, že neodmítnete mé pozvání ke společnému obědu,“ ozval se Haig. „Podařilo se mi dnes ráno střelit horskou sajku, jakýsi druh kamzíka. Budeme mít čerstvou pečeni.“

Pohostinství v takových případech nejde odmítnout. Farin tedy s poděkováním přijal. Po obědě zmizel Haig na okamžik ve skalním výklenku a vrátil se se dvěma poháry naplněnými vínem.

„Na rozkvět vzdálené vlasti,“ řekl, podávaje Farinovi číši.

Také tento přípitek nemohl Farin odmítnout. Přiťukl si a s chutí se napil.

„Jaké je to víno?“ zeptal se, zaražen jeho nahořklou příchutí.

„Africké. Poslední láhev, kterou jsem si přivezl z Bomy. Poněkud hořké, pravda? To dělá chinin, který je v něm přimíchán. Oblast Konga je silně malarická a chinin je skutečně výborným lékem proti malárii. Ale dopijte!“

Avšak Farin zachytil ve studených Haigových očích jakési žhavé vzplanutí. Byla to snad vzpomínka na vzdálenou domovinu? Ale co ten úsměšek, vítězný výraz, který se kmitl kolem Haigových rtů? Eh, není slušné podezírat hostitele! Už zvedal číši, když měl podivný pocit: jako by jeho tělo zachvátila sladká mdloba. Vír jeho myšlenek se uklidnil, jako by do vzbouřených vln nalil olej...

A v tomto klidu mu vyvstal před očima jasný obraz:

V Bomě při hostině u belgického guvernéra, uspořádané na jeho počest, byli také přítomni zástupci cizích států. A mezi těmi, ach, dobře si vzpomíná, byl tenhle podivný muž! Nemluvil s ním však. Jen si byli letmo představeni.

„Kdo... jste...?“ vyrazil namáhavě z hrdla.

Ale vtom mu všechno kolem utonulo v černočerné tmě.

KRAJAN?

Tento nadpis článku v novinách vzbudil Martinu pozornost. Četla:

„La Epoca, bolívijský deník, píše: Pohraniční stráž při jezeře Titicaca našla na východním svahu And asi třicetiletého muže v ubohém stavu. Nešťastník se zřítil ze stezky a naštěstí uvázl na skalním výstupku několik metrů pod plošinou, ale nad hlubokou propastí, na jejímž dně se valí dravé peřeje. Muž byl dopraven do nemocnice v La Pazu, kde bylo zjištěno, že utrpěl zlomeninu dvou žeber a levé ruky. Je dosud v bezvědomí. Zdá se, že má také nějaké vnitřní zranění a snad i otřes mozku. Lékaři se obávají zánětu plic, který by učinil jeho stav beznadějným. Tomuto zhoršení by snad neodolalo ani statné cizincovo tělo.

Policejní orgány, které ohledaly osudné místo, projevily domněnku, že není vyloučeno vražedné a loupežné přepadení, ježto u cizince nebyly nalezeny cestovní průkazy ani jiné listiny a zápisky. Našly pouze cizincova koně, avšak bez sedla i zavazadel.

Naše čtenáře bude zajímat, že cizinec blábolí v horečce francouzsky a anglicky, ale nejvíce v řeči, která je nám neznámá. Přivolaní znalci tvrdí, že je to řeč slovanská, avšak odlišná od ruštiny i polštiny. V tomtéž pokoji leží nemocný, který původně pochází ze severní Moravy. Je však od útlého mládí v Bolívii a zná česky několik slov. Ten prohlásil, že zraněný mluví česky. Avšak tato výpověď není spolehlivá. Vyžádali jsme si radiotelegrafický snímek cizincovy tváře, který přinášíme na třetí stránce našeho listu. Snad některý z našich čtenářů nám bude moci podat bližší zprávy.“

Sotvaže Marta pohlédla na obrázek, vykřikla s hrůzou: „Farin!“

Konečně má jeho stopu! Našla ho. Ale v jakém stavu! Na prahu smrti.

Ach, musí ho zachránit! Pojede k němu. Ihned! Ale – Bolívie. Vždyť je to na druhé půli světa! Dálka ji neleká, ale čas, který zmaří na cestě. Loď z Hamburku do Buenos Aires v Argentině pluje asi tři týdny. Odtuď vzdušná čára do La Paz činí 2 200 kilometrů. Přes polovici z toho sice vede dráha po železnici do Salta. Ale v těch krajích to jistě znamená další týden. A pak devět set kilometrů přes nebetyčné Andy... jak? Nemožné. Přijela by pozdě.

Aeroplánem přes oceán? Vyloučeno.

Nezbývá než nejrychlejší loď do New Yorku. Včetně cesty do francouzského přístavu urazí tu trať za šest dní. A z New Yorku? Ach, tam najde letadlo, které by ji dopravilo do La Pazu. Ale je to vzdálenost skoro sedm tisíc kilometrů. Jak je ten svět veliký!

Ale – peníze! Kde vezme tolik peněz? To není normální cestování. Za takový výlet z New Yorku... kolik? Ach, bože! Sto tisíc, možná víc! Nemá ani na cestu. Matka? Celé matčino jmění snad ani tolik nedělá. A kdyby, matka jí nepůjčí. Lpí celou svou duší na svých penězích. Bratr? Nesmyslný nápad! Musela by požádat svou švagrovou a ta... ach, to je obchodnice! Vysmála by se jí!

Nezbývá než – náhrdelník. Neprodá jej! Ale půjde do banky, dá šperk do zástavy a vypůjčí si.

Hodinu poté měla Marta v ruce tři sta tisíc a v poledne ji unášel rychlík do Prahy. Nikdo, ani matka, neznal cíl její cesty.

Cesta do Francie a přes oceán uplynula bez obtíží.

Hůř bylo v New Yorku.

Marta neznala angličtinu a těžce se domlouvala svou francouzštinou. Vzala však na pomoc vyslanectví, jehož úředník zdolal obtíže a konečně se mu podařilo získat pilota, který byl ochoten k cestě do Bolívie. Ale za jakých podmínek! Za cestovné si diktoval 5 000 dolarů a stejnou částku žádal jako kauci za případné zničení letadla.

Martě nezbylo mnoho z vypůjčených peněz, když startovali. Co však na tom záleží? Jen když letí.

Za tři čtyři dny, včetně oddechu na ostrově Kuba a v Bogotě, hlavním městě Kolumbie, jak řekl pilot, přistanou v La Paz, nezahltí-li je někde moře nebo neroztríští-li se o štíty And...

Ačkoli aeroplán letěl velmi rychle, Martě se zdálo, že se vleče jako hlemýžď. Měla pocit, jako by letěli o závod se smrtí, která s nimi měla stejný cíl.

Kdo zvítězí?

Zdálo se, že zvítězila – Marta!

Alespoň lékař, když vpadla do jeho pracovny v nemocnici, na její otázku, je-li onen cizinec dosud živ, přikývl. Lékař jí dobře rozuměl.

„Ano, dosud je živ. Ale...“

„Mluvte, proboha!“

„Je nemocen. A vážně.“

„Zemře?“ Strnula.

„Nelze říci, madame. Kdyby neměl tak úžasně dobré plíce, vzdával bych se naděje. Ale u něho není vyloučeno, že se uzdraví.“

„Doktore, zachraňte ho! Zapřísahám vás!“ lkala, spínajíc křečovitě ruce.

„Ujišťuji vás, madame, že děláme, co je v naší moci.“

„Chci ho ošetřovat.“

„Dovolím. Ale upozorňuji vás, že nemocný je mezi životem a smrtí. Má vysoké horečky. Zápal plic je u něho velmi těžký. Blábolí zmateně. Nesmíte se nechat klamat zdánlivými chvilkami vědomí. Takové okamžiky jsou nejchoulostivější. Kdyby v takové chvilce, kdy duše a smysly poněkud vnímají, byly drážděny, nastala by neodvratně katastrofa. Právě bezvědomí chrání jeho smysly před vyčerpáním, zlomem. Vidím z vaší navštívenky, že se jmenujete Marta. To jméno nemocný často volá. Nesmíte se ozvat, uslyšíte-li je! Tím byste ho násilně volala k životu a zabila byste ho. Cítíte se dost silná, abyste odolala?“

„Budu němá, doktore!“

„Nuže dobře! Kladu na vás odpovědnost. Pojďte!“

Ach, ta muka, která Marta prožila v dalších šesti dnech!

Stokrát slyšela své jméno z široce rozevřených úst, lemovaných zčernalými, zkornatělými rty. A rty Martiny se mnoho nelišily. Byly do krve rozhryzané námahou, aby z nich nevyklouzlo „Arnošte!“. A k tomu, ukryta v záhlaví postele, se musela dívat, jak odborná ošetřovatelka, krásná Španělka, se sklání nad Farinem, něžně klade ledový obklad na jeho rozpálené čelo a hledí na trpícího muže...

Jednoho dne byl přítomen lékař, když Farin blouznil česky:

„Ach, proto... jste na mě čekal, Haigu. Můj... přístroj... jste chtěl... vrahu! Paprsky... smrti! Chcete... zničit... lidstvo!“

„Rozumíte těm slovům?“ tázal se lékař Marty šeptem.

Vyložila mu smysl.

„Ó, tak je to tedy? Haig, to je to jméno? Pak je mi jasné,“ řekl a vyběhl z pokoje.

„Jak se daří pacientovi na desítce?“ tázal se lékař primáře.

„Nevydrží. Po dnešní prohlídce se mu ulevilo. Ale to je známá úleva před smrtí,“ odpověděl zkušený primář.

„Je při vědomí?“

„Ano.“

„Náhodou jsem vypátral celou záhadu jeho zranění,“ začal lékař. „Byl sem dopraven téhož dne s pacientem, jehož totožnost, jak víte, už byla zjištěna. Nejmenuje se Hart, nýbrž Haig. A nebyl střelen bandity, jak udává, ale pohraniční stráží. To už víte také. Neuposlechl rozkaz, aby zůstal stát, hlídka ho měla za podloudníka a střelila po něm. Náboj projel krčním svalem a uvázl v obratli v týle. Ten člověk je lupič a pokusil se o vraždu Farina, jehož svrhl ze skály! Uloupil mu nějaký přístroj.“

„Tak? Nuže, vyšetříme to ihned! Pojďte, pane kolego,“ řekl primář.

Za chvilku stanuli u Haigova lože.

„Jak se daří, pane Haigu?“ zeptal se primář s důrazem na jeho jméno.

Haig vytřeštil oči. Mlčel.

„Máte zde návštěvu,“ řekl primář.

„Kdo... by mě... zde... znal?“ chrčel Haig.

„Ten, jehož jste oloupil a svrhl ze skály! Naštěstí se zachránil, poněvadž nespadl hluboko, jak jste chtěl. Ulehčíte si, vrátíte-li lup. Aspoň ten přístroj. Jinak vás dnes dám převést do vězeňské nemocnice. Pokus vraždy a lupičství se zde trestá smrtí. Nuže?“

„Jděte... do pekla... všichni! Nevy-váznu! Vím to! Přístroj je v tlumoku... pod... postelí!“

A skutečně jej tam našli.

„Podivná věc,“ kroutil primář hlavou. „Vyhlíží jako pistole. Ale má objektiv. Je to asi fotografický aparát nebo...“

„Paprsky... smrti!“ vyrazil Haig.

Lékaři na sebe pohlédli. A tento pohled potvrdil vzájemnou domněnku, že Haig blouzní.

Vyšli z pokoje. Lékař přístroj zamkl do skříně ve své pracovně. Víc se o něj nestaral.

Téže noci Haig zemřel.

Zatím Farin dospíval ke krizi, která se dostavila přesně, jak lékař předpověděl. A byla hrozná! Tělo nemocného se zmítalo v křečovitých záchvatech horečky, která vystoupila na nejvyšší stupeň. Z úst, vroubených rozpraskanými rty, se dral rychlý, nepravidelný dech a vyhublá ruka tápala po pokrývce jako ruka tonoucího, který zoufale chytá stéblo spásy...

Jaká muka trpěla Marta, která bezmocně musela hledět na tento strašlivý zápas se smrtí. Celou svou bytostí lpěla na rtech milovaného muže, jako by chtěla násilně zadržet duši, chystající se jimi vyklouznout.

„Ach, doktore!“ jektala v šílené hrůze a zoufalství, „nesnesu to déle! Copak není prostředek, kterým byste zmírnil ubožákova muka?“

„Nemohu nic dělat. Nemocný musí probojovat svůj zápas sám,“ šeptal lékař. „V této vysoké horečce nelze užít lék. Morfiová injekce by ho zabila. Je podivuhodné, že dosud odolává. Svědčí to o neobyčejné síle srdce. Snad každý jiný by už byl podlehl. A právě proto mám naději, že...“

Lékař neodpověděl. V pokoji zavládlo náhle ticho...

Nebylo slyšet ani dech...

Ustal chrapot nemocného a také dech přítomných...

„Dok-to-re!“ vyrazila Marta z hrdla sípavý skřek.

„Mlčte!“ drtil lékař mezi zuby.

„Vždyť je... mrtev!“ zalkala.

Lékař vsunul pod bezvládnou Farinovu paži teploměr a s prsty přitisknutými na jeho tepu stál jako socha.

A tu viděla Marta, že se lékařova zbledlá, vážná tvář jasní..., a konečně splynulo z jeho rtů:

„Zachráněn! Zvítězil!“

„Třicet šest stupňů,“ hučel spokojeně, pohlédna na teploměr. „Pokles teploty je trochu náhlý. Ale tomu lehce odpomůžeme. Vzpružíme srdíčko, slavný vítězi nad smrtí,“ hovořil, připravuje injekci.

A po chvilce počítal vzrůstající tepy: „Padesát... šedesát... sedmdesát... vyhráno! Už dýchá! A potí se! Sláva! Přineste mandlové mléko,“ obrátil se k ošetřovatelce.

„A... haló! Copak je tohle?“ všiml si teprve teď Marty, která ležela s bezkrevou tváří zhroucená u lože jako zlomený květ.

„Inu, nervy jí vypověděly službu. Doufám, že je to pouhá mdloba,“ hučel, kapaje do lžíce vody octový éter, po němž se Marta ihned vzpamatovala.

„Odveďte madame ihned do jejího pokoje,“ poručil ošetřovatelce.

„Můžete si klidně odpočinout,“ hovořil k Martě. „Nemocný je zachráněn, ale nesmí vás dosud spatřit. Rozčilil by se, a to by mu uškodilo. Vy pak nutně potřebujete aspoň den klidu a odpočinku. Jinak se vážně rozstůněte!“

Dala se vést jako dítě. Zřejmě byla vyčerpaná.

Errata:

30.05.2021 10:57