Vítej, návštěvníku!

Marta byla už týden Farinovou chotí a Arnošt byl už zase chlapík; také Marta se znamenitě zotavila z duševních útrap a oběma bylo jako květům, které šťastně přežily bouři a nyní, přehřívány a laskány blahodárným sluncem, lačně sají svěží a vonný vzduch. Bylo by zbytečné hloubat nad tím, zda toto rychlé zotavení a nabývání nových sil bylo účinkem umělých paprsků z Farinova přístroje, který mu lékař neporušený vrátil, nebo snad spíše živelným důsledkem přírodního činitele, starého jako lidstvo samo, ale nikdy neochabujícího a nekonečného jako věčnost – lásky.

A nastal den, kdy se šťastní novomanželé rozhodli vrátit se do vlasti. Avšak osud rozhodl jinak. Pročítaje denní noviny, byl Farin zaujat článkem:

Do státní leproserie byl v těchto dnech dopraven nový transport čtyřiceti nemocných Indiánů kmene Guarani a Toba. Šíření nákazy této hrozné nemoci v poslední době vzrůstá a je tím nebezpečnější, že tyto divoké, neustále kočující hloučky ohrožují zdraví a bezpečnost jiných kmenů. Státní leproserie je sice bezpečně izolována, ale je tímto přírůstkem již přeplněna. Bolívijská vláda stojí před těžkým úkolem, jak a kde zřídit nový internát, který by zamezil šíření této strašné nemoci.

Kratičká zpráva měla být pro Evropana bezvýznamná, neboť jaký zájem mohl mít obyvatel druhé tváře světa a druhé jeho polokoule na osudu divokých Indiánů?

Marta by se byla zděsila, kdyby byla tušila, jaké myšlenky se vyrojily ve Farinově hlavě a že jako vždy dosud v několika okamžicích se jejich vír ustálil v pevném rozhodnutí.

„Půjdu tam!“ pronesl bezděčně hlasitě.

„Kampak?“

Vzhlédl od novin a jeho modré oči hleděly nyní na Martu s výrazem, který jasně svědčil o nepřítomnosti jeho duše.

Jeho duše viděla tu bezútěšnou poušť, dno veliké propasti, obrovský otevřený hrob, kolem něhož nebylo živočišného ani přírodního života; i to slunce mdle a matně prosvítá nažloutlým a nazelenalým oparem, který těžce a nehybně tkví nevysoko nad přízračným krajem a v pavučinových cárech visí dolů, líně a chabě se plíží s morovými výdechy... A na dně propasti se vlekou stíny živých mrtvol; potácejí se, padají, zvedají se, s vypětím posledních sil prchají, marně se snažíce uniknout z dosahu neúprosné smrti, která hlodá na jejich tělech. Farin jasně vidí hůlkovité paže vzpínající se k němu, z nichž visí cáry kůže a vápenitě zbělelého vaziva a svalstva... Paže odpadávají a zbývají jen pahýly obnažených kostí... Bílé skvrny na hrudi, hluboké mokvající rány, které obnažují žebra, plíce, jež se křečovitě svírají, a srdce, které se chvěje v posledních pokusech udržet tep pod zvolna se svírajícími spáry smrti... Hle, tamta žena, šílená bolestí a děsem, vrávorá se zbytkem dětského tělíčka v náručí – nyní padá k zemi, se skřekem klesá, smrtí vysvobozena z muk.

„Co je ti, drahý?“ táže se Marta, vylekaná výrazem Arnoštovy tváře.

Přetřel si rukou čelo:

„Nic, miláčku! Jen jakési představy... už je to pryč!“

„Jaké představy? Co tě znepokojilo? Kam chceš jít? Proč neodpovídáš? Co přede mnou tajíš?“

Má jí to říct? Pochopí její jemná duše povinnost vědce, vynálezce paprsků, které, jak se už přesvědčil na různých tvorech i sám na sobě, úžasně mění zákony přírody, podporují vzrůst těla, napravují nedostatky a znetvořeniny a nesporně musí vyléčit také malomocenství? Nebylo by lépe o tom mlčet, vymluvit se nějak na vědeckou vycházku do hor, kam je přístup jen koňmo a Marta s ním nemůže pro obtíže cesty, a poněvadž neumí jezdit na koni? Nechá ji zde na nějaký ten týden pod ochranou doktora Goldaze, primáře, jehož choť je tak milá.

„Proboha, Arnošte! Snad nechceš... Ne! Nesmíš!“

V zamyšlení totiž nezpozoroval, že Marta vstala z křesla, stanula za ním a zahleděla se na stránku novin. Její znalost španělštiny byla už dostatečná, aby vystihla smysl osudného článku...

Osud rozhodl. Snad je tak lépe. Neumí lhát, jistě by se prozradil. Teď zbývá jen jí náležitě vše vysvětlit a přesvědčit ji o svém bezpečí.

„Neboj se, Marto,“ začal s úsměvem. „Pojď, sedni se vedle mě a klidně mě vyslechni. Lepra není tak zlá, jak vyhlíží,“ nutil se do lehkého tónu. „Je to vleklé onemocnění kůže, sliznic, vaziva i nervů, které se pak rozšíří i na kosti. Je ovšem velmi nakažlivá, ale jen dotykem, nikoli vzduchem, neboť bacil malomocenství je těžký a vzduchem se nepřenáší. Proto je cholera a jiné nemoci, ba i ta chřipka, mnohem nebezpečnější. Jde jen o to, chránit se dotyku malomocného. A k tomu stačí opatrnost, řádná izolace, například vhodný úbor, desinfekce a čistota. Zejména čistota hraje hlavní roli. Důkaz je v tom, že z Evropy, kde malomocenství řádilo ještě ve středověku, už nyní vymizelo a bují dosud jen ve svých původních vlastech, v Palestině, Egyptě, Indii a Číně, tedy tam, kde je na čistotu málo dbáno. Konečně jsou případy, že se lepra vyléčila, bylo-li včas zakročeno.“

„Ne, Arnošte! Nevěřím! Je to hrozný mor!“

„Ano, strašná nemoc svým průběhem i koncem. Ale já jsem vůči ní naprosto nedotknutelný. Či nedůvěřuješ mé obezřetnosti?“

„Jak se chceš chránit?“

„Lépe než lékaři, kteří ošetřují nemocné na skutečný mor, ať už dýmejový, kožní nebo krevní. Ti též plní jen svou povinnost, a přece se jen zřídka nakazí. Budu oblečen jako potápěč ve skafandru a na ruce navléknu gumové rukavice. Ani nejmenší částečka mého těla nebude obnažena. Snad ani nebude třeba, abych vstoupil do leproserie mezi nemocné, a když, pak nepřipustím, aby se mi přiblížili na dosah.“

„A což napadnou-li tě v zoufalství?“

„Nemyslím. Spíš se budou bát mého zjevu.“

„Mnozí z nich mohou být šílení!“

„Jejich šílenství mně není nebezpečné, neboť u nich to není choroba duše, nýbrž mozku, a tedy zase jen těla, kterou bezpečně a rychle zdolají mé hojivé paprsky.“

„A vrhne-li se jich na tebe mnoho ze všech stran? Jak zdoláš výpad?“

Farin zaváhal a pak řekl:

„Tu ovšem, kdybych se octl v nebezpečí života, musel bych užít smrtících paprsků. Litoval bych, samozřejmě, ačkoli bleskurychlá smrt by takovým ubožákům přinesla jen vykoupení. Nevím totiž, dosud jsem nikdy neměl příležitost vyzkoušet účinky hojivých paprsků na rozklad mozkové tkáně. Jsem si jist, že nemoc zastaví, ale nevím, vrátí-li rozum. Je možné, že zůstanou trvalé následky, stav zblbnutí, zatemnění.“

„Děti! Ach ano, jsou mezi nimi ubohé děti!“ vydechla Marta.

Nyní už Farin věděl, že svou věc vyhrál.

„Ano, Marto, ubohé děti,“ rozechvíval strunu ženské něhy, „vrátím jim zdraví a život!“

Avšak Martino zasnění záhy pominulo a nastoupilo omluvitelné sobectví:

„Ale co já? Arnošte, ať jakkoli, zažiju muka obav a úzkosti! Copak nemohu s tebou? Bože milosrdný, nemohu? Ne pro nebezpečí. Toho se nelekám, naopak, jak ráda bych... Byla bych ti jen na obtíž. Ale co zde? Kdy se vrátíš? Téhož dne?“ jektala přerývaně.

„Nevím ještě, jak dlouho... Nevím ani, kde ta leproserie je. Zeptám se primáře. Jsme na dnešní večer pozváni do jeho rodiny. To se mi dobře hodí. Ale Marto, neprozraď můj úmysl. Nikdo nesmí vědět, kam jsem se vydal. Primář nejméně. Nemá ani tušení o mém přístroji, o jeho účelu. Je to vášnivý učenec a lékař. Chtěl by mě doprovázet, a to nemohu připustit. Sám se snadno uhájím, ale jeho bezpečnost, zdraví i život otce rodiny si nemohu vzít na svou odpovědnost.“

„Ale jak mu vysvětlíš své odcestování?“

„Badatelskou exkurzí. Lehce uvěří. Ví, že jsem chemik, a v těchto horách je bohatství rud a chemických prvků. Nějaký týden mě oželíš.“

„Týden!“ zakvílela.

„Nu, uvidíme. To víš, miláčku, že se zbytečně nezdržím ani minutu,“ těšil ji, líbaje její zarosené oči.

Po večeři u primáře Goldaza, zatímco se Marta bavila s primářovou chotí a jeho roztomilými desítiletými dvojčaty Pedrem a Paolem, zmínil se Farin hostiteli o článku, který dnes četl.

„Ano,“ přikývl zasmušile Goldazo, „stará bolest. Zlá metla. Už přes padesát let je tomu, co lepra vypukla v sousední Paraguayi a postupně se rozšířila mezi indiánskými kmeny v Bolívii. Těžko říci, jak se dostala tato egyptská rána sem. Soudí se, a snad právem, že sem byla zavlečena transporty černých otroků z Afriky.“

„Je odtud daleko do leproserie?“ vyslovil Farin přímou otázku.

„Proč se tážete? Ó, nebojte se. Není sice daleko, asi sto kilometrů na jih, ale je tak izolována, že útěk z ní je nemocným naprosto nemožný.“

„Nějaká nepřístupná propast?“ soudil Farin podle své představy.

„Naopak, prašný ostrůvek uprostřed malebného jezera, obklopeného nebetyčnými štíty Kordiller. Zdánlivě rajský koutek s mírným, zdravým podnebím a křišťálovým vzduchem.“

„Sto kilometrů jižně?“

„Ani ne zplna, měřeno vzdušnou čarou. Ale cesta se zdvojnásobí oklikami mezi horskými štíty. Těžko přístupné i pro dobrého koně. Ostatně ukážu vám to na mapě. Hledte, milý příteli! Přímo na jih vede z La Paz silnice, která se po čtyřech kilometrech rozdvojuje na vozové cesty. To je totiž úpatí prvé mořské hradby. Dál vede už jen stezka, která se, jak vidíte, vine jako had do hor. Zde je řeka Desaguadero, která napájí na jihu jezero Auttagas a na severu jezero Titicaca. Právě ve střední vzdálenosti mezi oběma leží na téže řece menší jezero, jehož hluboká voda je přesycena solí. A uprostřed tohoto jezera je leproserie. Nyní pochopíte, že je naprosto nemožné odtud uprchnout, poněvadž než by nemocný doplaval ke břehu, sůl by rychle dokonala rozklad jeho sžíraného těla. Kromě toho je jezero obklopeno na několik mil daleko solnou pouští, bez rostlinstva a pitné vody. Uprchlík by jen urychlil svá smrtelná muka. Zato ostrov je pravým rájem. Krásné a hluboké lesy s bohatým výběrem jedlých plodů, zvěře i ptactva. Hladem nemocní rozhodně netrpí. A také mají možnost obdělávat pole, neboť se jim občas přiveze dostatek osiva.“

„Noviny píšou, že tábor už je přelidněn.“

„Nesmíte věřit tomu, co píšou noviny. Jsem zdravotním vládním referentem a jsem dobře informován. Tam se dobře uživí ještě tisíc nových pacientů, kterým staří uvolní místo. Úmrtnost je tam značná, větší než přírůstky. Ale proč vás to tak zajímá?“

„Chci si zítra vyjet právě na jih.“

„Koňmo?“

„Ovšem.“

„Za jakým účelem?“

„Badatelským.“

„Ach ano, jste chemik. Budete mít vděčnou cestu. Ale pak je dobře, že jsem vás informoval. Aspoň se budete moci vyhnout a nedáte se zlákat, abyste přeplul na ostrov, který je svůdný svou bujnou smaragdovou krásou.“

„Jak bych se mohl odvážit s koněm do hluboké slané vody?“

„Nu, pro neinformovaného je příležitost, ačkoli by musel násilně odpoutat řetěz, který drží mohutný a prostorný prám u břehu jezera, na němž se občas na ostrov dopravují noví nemocní.“

„Plachetní prám?“

„Nikoli, vodní šroub, jenže na ruční pohon pákou, důmyslně sestrojený. Kdy se vrátíte?“

„Doufám, že za týden, snad dřív.“

„Půjčím vám koně. Oba se dobře vyznají v horách.“

„Jste velmi laskav, doktore. Ale potřebuji jen jednoho pro sebe.“

„A vaše paní...?“

„Neumí jezdit. Počká na mě v hotelu. Prosím jen o dovolení, aby denně směla navštívit vaši rodinu a potěšit se...“

„Ale, drahý příteli! Naopak vás prosím, aby vaše choť na tu dobu přijala pohostinství u nás! Také mé ženě bude veseleji.“

Farin samozřejmě přijal s upřímnou radostí a povděkem tento návrh, provázený jásotem doni Blancy i jejích dvojčat.

Ráno Farin vyjel na koni, provázen mulou, obtíženou složeným stanem, zásobou pitné vody, konzerv a jinými předměty, které jsou v divočině a poušti cestovateli nezbytnou zálohou a zásobou.

Když doklusal na rozcestí silnice, ukázalo se, jak výbornou, ba nezbytnou pomůckou je mu podrobná mapa, kterou mu půjčil Goldazo. Bez ní by se byl nevyznal v síti vozových cest, které se před ním rozbíhaly jako široké meze a předěly mezi pšeničnými a bramborovými, kukuřičnými a tabákovými poli, lány rozmanité zeleniny a koření, rozsáhlými plochami bavlníku, kaučukovníků a chinovníků, jejichž bloky tvořily neprůhledná a neprůjezdná houští. Bez mapy by se byl motal v tomto labyrintu věčně.

A za bludištěm následovalo jiné, ještě povážlivější a obtížnější. Žíly vozových cest se změnily v úzké cévy, místy nebezpečně zarůstající bujícími trnovníky a potměšilými kaktusy, které už při slabém dotyku ochotně pouštěly své křehké, jehlovité ostny, jež se koni zabodávaly do nohou. Naštěstí si Farin včas povšiml tohoto nebezpečí, schopného zchromit soumary, jimž ovinul holeně obinadly.

Šťastnou náhodou bylo toto svízelné pásmo jen několik set metrů široké a končilo u skalní průrvy. Avšak ani ta nedávala příčinu k radostné úlevě. Dno, pokryté balvany a sypkou kamenitou drtí, stoupalo příkře vzhůru, místy se mu stavěly do cesty schody a kaskády, rozjizvené hlubokými trhlinami, takže zaváhal, má-li se odvážit dál, obávaje se, že si kůň zláme nohu. Jen vzpomínka na Goldazovo ujištění, že obě zvířata mají dobré zkušenosti v horských cestách, mu dodala odvahu. A skutečně bylo obdivuhodné, s jakou jistotou a dovedností stoupala vzhůru.

Zanedlouho se soutěska rozšířila v dlouhou, křivolakou rokli a svah ustal. Farin užasl nad divokou krásou, která se před ním otvírala. Zastavil koně.

Rovinaté dno bylo pokryto bujnou trávou, ve které se plazily plavuňovité orchideje s nevylíčitelně pestrými květy, z nichž některé svými tvary budily tísnivý dojem obrovských pestrých pavouků a skvrnitých a žíhaných hadích hlav se široce rozšklebenými tlamkami, na jejichž okraji se bílé a sklovitě průsvitné třásně nerozeznatelně podobaly zubům.

Nehybný vzduch, stísněný kolmými, divoce rozbrázděnými stěnami, převážně tajemně zakrytými z rozsedlin vyrůstajícími stromy a křovím, byl prosycen mdlou, omamnou vůní.

Spousta zelených a pestře kropenatých ještěrek rejdila a šplhala po liánách splývajících ze skalních stěn a vzduchem se kmitali drobní ptáčci, závodící svým křikem s bzučením a frčením krovek brouků a jemným šumotem obrovských motýlů, kteří se podobali poletujícím drahokamům.

Avšak tato krása záhy projevila záludnost: Farin brzy pocítil podivnou ospalost. Správně vystihl nebezpečí těžké vůně. Je nutné, aby se co nejrychleji odtud dostal. Sám se snadno ochrání: nasadí si plynovou masku. Ale odolají této omamné vůni koně? Zajisté, neboť touto roklí určitě projelo před ním už mnoho domorodců, kteří jsou zvyklí na takové vůně zdejší přírody – a zvířata tím víc. Chutě pobídl koně do klusu.

Asi po půlhodině se vzhled rokle změnil. Půda opět mírně stoupala a posléze vjel Farin do kaňonu, při ústí širokého asi padesát metrů a dosti přímého, aby viděl do dálky několika kilometrů, kde se kolmé stěny, okrově žluté a zajímavě navrstvené, asi jako známé pískovcové útvary v Coloradu, rozšiřovaly a jejich vrcholy pak splývaly se stále stoupajícím dnem, porostlým hustou trávou a mechem. Zde byl vzduch čistý a shora, od horských plání a daleko za nimi od nebetyčných, zledovatělých štítů Kordiller, k němu vanul příjemně svěží proud. Středem kaňonu se v ručejích, peřejích a kaskádách řítila bystřina, která však dole, několik kroků od něho vpravo, s hučivým vířením mizela kdesi v tajemném podzemí.

Podle jeho náramkových hodinek se blížilo k poledni. Nedaleko před ním byla skupina stromů, v jejichž stínu bude příjemný odpočinek.

Pobídl koně. Místo bylo skutečně velmi příhodné pro něho i pro běhouny, kteří odsedláni a zbaveni nákladu odběhli k bystřině, která zde tvořila mělkou zátoku.

A zatímco se napojení běhouni dali do pastvy, Farin poobědval a pak se položil na kyprý drn. Chvilku si odpočine. Libé ticho a chládek konejšily nervy... Škoda, že toto krásné místo nenašel na noc. Zde by byl velmi příjemný nocleh. Ale on musí dál. Nemůže přece ztratit celý půlden. Podle mapy urazil sotva čtvrtinu cesty. Do večera musí mít za sebou alespoň polovici. Každá chvilka je mu drahá, neboť na něj čeká v úzkostech Marta. Marta! Naděje a smysl jeho života!

Pojednou byl z tohoto poetického snění vyrušen hrozným objevem.

Hledě do husté spleti stromů nad sebou, spatřil mezi zelenými listy ohromnou černou hlavu s krátkými, štětinatými vlasy nad nízkým čelem, pár ďábelsky potměšilých očí, špičaté ušní boltce a rozcuchané licousy... Černé, chlupaté ruce s dlouhými, drápovitými prsty se vynořily o něco níž. A o něco dál druhá, podobná tvář..., nad ní dvě jiné vedle sebe...

Pudově sáhl po pistoli. Ale jeho nepatrný pohyb stačil, aby přízraky zmizely po krátkém vyštěknutí, které zaznělo jako výstraha.

Rázem byl na nohou a vyběhl na volné prostranství. Co to bylo?

Vzpomněl si na divoké trpasličí kmeny v Kongu. Ale nesmysl! Nikdy neslyšel, že by v Kordillerách žili černí vousatí divoši. To je přece naprosto proti veškeré teorii.

„Opice!“ vydechl úlevně, když se opět zvědavě vynořilo celé poprsí černého tvora. Vyplaší je. Zařval zplna hrdla.

A tu se koruny stromů rozzmítaly a za ječivého štěkotu skákaly opice ze stromů na skálu a jako hlouček malých černých akrobatů se po výstupcích šplhaly vzhůru. Než zmizely v rozsedlinách a děrách, mohl seznat, že jejich tílka jsou jen asi půl metru dlouhá, ale mají nepoměrně velikou hlavu, zvětšenou mohutnými licousy a dlouhými vousy pod bradou.

Zbytečně se polekal, ačkoli je třeba se mít na pozoru před těmito zvířaty, jejichž stádo by mu v noci mohlo způsobit nepříjemné překvapení. Opice jsou všetečné a známé zlodějky. Bude muset své zásoby řádně zabezpečit.

Dost si odpočinul, zvířata se už také napásla a napojila, pojede dál.

Bez příhody doklusal na vrchol kaňonu, kde se mu otevřela širá step, pustá, vysušená sluncem, jehož žár málo mírnila už dost vysoká poloha a pravidelný van suchého východního větru. Horský vzduch byl daleko průzračný, takže v dálce asi desíti kilometrů před sebou, jako pokračování mírně stoupající půdy, jasně viděl zelené pásmo lesa. Podle mapy je tento les široký asi čtyři kilometry. Za ním pak je druhé horské bradlo, široké asi dvacet kilometrů, a pak už se půda začne svažovat ke korytu řeky Desaguadero. Toto druhé horské pásmo je podle mapy v polovici cesty. Zrychlil klus.

Avšak záhy zjistil, že čirý horský vzduch ho svedl k nesprávnému odhadu vzdálenosti pralesa. Klusal již několik hodin a les se přiblížil jen málo. Příčinou tohoto klamu byl také svah, což poznal teprve, když dospěl na rovinu. Tu konečně mohl bezpečněji odhadnout, že mu k lesu zbývají ještě asi čtyři kilometry, půl hodiny bystré jízdy.

Má co dělat, aby alespoň okraj dostihl před západem slunce, které se už chýlí k obzoru. Pak náhle nastane tma a nebude si moci vyhledat příhodné místo k noclehu a zejména nějaký pramen, kde by napojil žíznivá zvířata. Je na rovině; tedy jim neuškodí, budou-li chvíli cválat. Farin vyrazil vpřed.

Byl to šťastný nápad; dostal se k lesu, když slunce, už chvíli neviditelné, zlatilo štíty Kordiller. A právě když se ledové vrcholky zaskvěly v růžové záplavě, Farinovi se podařilo najít na okraji planinku, kterou jako by byl vlídný osud pro něj připravil. Byla to mělká propadlina, porostlá svěží trávou, okrouhlá asi sto metrů v průměru, uprostřed s tůňkou, jejíž močálovité okolí nabádalo sice k opatrnosti, ale obsah vody stačil i na okraji k napojení zvířat.

Farin odsedlal koně a sňal náklad z mezka. Obě zvířata připoutal na dlouhé řemeny ke kmeni stromu, který stál výhodně na planince, asi dvacet metrů vzdálen od lesního houští, a několik kroků odtud postavil stan. Byl hotov, právě když kraj kolem něho ztemněl. Ve tmě bylo těžko hledat suché klestí na ohniště a také nebylo radno, neboť nebylo jisté, nejsou-li nablízku Indiáni, které by ohněm na sebe přilákal. A není také třeba; má s sebou petrolejový vařič, na kterém si upeče roštěnku ze syrových zásob.

Po večeři poseděl chvíli před stanem, ale brzy byl nucen hledat úkryt v jeho plátěných útrobách a dobře utěsnit vyhlídková okénka, aby se uchránil před moskyty, kteří se vyrojili z močálu i z lesa.

Až na občasný skřek nočních ptáků bylo dosud klidno. A Farin, unaven celodenní jízdou, se sedlem pod hlavou a zahalen do vlněné houně, záhy usnul.

Errata:

30.05.2021 10:57