Měl krásný sen. Je v divadelní lóži s Martou. Hraje se opera Faust a Markétka. Na ztemnělém jevišti zpívá ďábelský Mefisto pod Markétčiným oknem. Teď se směje. A zase zpívá. Basové tóny se střídají s vysokou koloraturou... Zase ten satanský smích.

„Chachacha – chá! Chychychy – chý!“

„I - íííí – chychy – chýýý!“

Divadelní lóže, jeviště, Mefisto i Marta – vše rázem zmizelo. Farin třeští oči do tmy... co je?

To řičí kůň!

A teď, co to? Jakési vzteklé vrčení, hluboké, dunivé. A nyní se ozval ječivý řev...

Farin se rázem vzpamatoval. Zvířata jsou ohrožena, snad už přepadena nějakou šelmou!

S elektrickou lucernou v levici a s pistolí v pravé ruce vyskočil ze stanu. Ani nepotřeboval lucernu. V přísvitu přibývajícího měsíce hleděl na výjev, který byl v tomto okamžiku spíše směšný než hrozný:

Kůň i mula byli uvázáni na dlouhých řemenech a připoutáni ke kmeni stromu. Nyní se mula vzpínala na jednom konci, marně se snažíc přetrhnout řemen, a na druhém se stejnou snahou řádil opačným směrem hřebec, který nadto divoce bil zadními kopyty do vztekle se svíjejícího statného jaguára, jehož krk vězel ve smyčce řemene, napjatého jako struna.

Byl by ovšem nesmysl, kdybychom řekli, že hřebec chytil jaguára do lasa; věc si lze vysvětlit čirou náhodou. Běhouni zvětřili plížícího se dravce a v děsu se dali v splašený rej. Šelma vyrazila a ve skoku nalétla hlavou a šíjí do náhodně utvořené smyčky, kterou hřebec skokem stranou utáhl a ve snaze dostat se co nejdál od smrtelného nebezpečí, svíral ji nyní tak, že jen pověstná tuhost udržela ve skrčené šelmě dosud život.

Ale bylo třeba neprodleně zasáhnout, neboť jaguár svými drápy a tlapami zuřivě rval a drásal řemen. Praskne-li řemen, uvolní koně a ten splašen odpádí do lesa, kde se stane obětí jiného dravce dříve, než ho Farin bude moci chytit, kdyby se to vůbec podařilo.

Několika skoky byl Arnošt u bestie, jejímž napolo visícím tělem prochvívalo už jen křečovité chvění. Počká-li ještě chvilku, dokoná hřebec sám popravu.

Ale vtom vzklíčil ve Farinově hlavě nápad... Ano, tohle je výborná příležitost, jaká se už sotva kdy naskytne.

„Blizzarde!“ zavolal na hřebce, „tak dost! Vzpamatuj se! Nic se ti už nestane. Vždyť jsi tu kočku nadobro uškrtil. Uklidni se,“ hovořil konejšivě.

Inteligentní hřebec přestal vyhazovat, ale napjatý řemen nepovolil. S kopyty zarytými do rozdupaného drnu Blizzard stál, chvěje se na celém těle. Funěl a chroptěl, neboť klička na krku mu zle stahovala hrdlo.

„Vidíš, blázne, málem by ses byl uškrtil také! Nu, uklidním tě.“

Farin vytasil pistoli, nařídil páčku reostatu na nejnižší stupeň a namířiv na čelo hřebce, stiskl bílý knoflík. Fialový bod zazářil na čele hřebce; už po několika vteřinách se projevil účinek. Blizzardovo chvění téměř rázem ustalo, napětí šíje povolilo, kůň několikrát zhluboka vydechl a pak spokojeně zaržál.

„Vidíš, kamaráde,“ popleskal ho Farin po šíji, „couvni o krok. Tak. A teď se podíváme na tu kočku, je-li v ní ještě jiskra.“

Stanul nad tělem šelmy, která bezvládně ležela na rozdrásaném drnu.

Nebyla mrtvá. Zelené, krví podlité oči potměšile mhouraly a ostré drápy se zarývaly do drnu...

Napolo uškrcený a koňskými, naštěstí neokovanými kopyty zmlácený jaguár budil dojem, že poslední jiskra jeho devaterého života se zvolna rozhořívá, aby vznítila těch osm ostatních vyhaslých. Sípavý zvuk, podobný ostrému hadímu sykotu, se jaguárovi vydral z hrdla, když se oslnivý proud světla z Farinovy elektrické lucerny vbodl do jeho zřítelnic; přední tlapy zuřivě sekly do prázdna.

S vytasenou pistolí, s prstem na červené spoušti obcházel Farin dravce, který se marně snažil zvládnout nehybný zadek. Má-li přeraženou páteř, bude lépe skončit jeho smrtelnou trýzeň.

Šelma se vztyčila na přední tlapy a s hrůzou i vztekem nad svou bezmocností cenila strašné tesáky, chroptivě vrčíc. Avšak když si Farin posvítil na zadní nohy dravce, zpozoroval, že se také jejich drápy vytahují. Je to tedy jen chvilkové ochrnutí, které brzy pomine. Vnitřní orgány zraněny asi nejsou, neboť by šelma chrlila krev. A také její hlas se už čistí. Výborně! Zápas dopadl, jak si to Farin právě přál. Ale teď už nesmí s pokusem otálet.

Namířil pistoli na zadní část jaguárovy lebky a, nařídiv páčku reostatu na nejslabší výboj, stiskl červený knoflík. Dravec zaskučel a mdle sklonil hlavu. Farin přerušil proud. Vteřina stačila, aby zadní část mozku zmrtvěla.

Jaký byl účel této operace?

Mozek každého živočicha se dělí na mozek velký, který vyplňuje čelní část lebky, střední čili mezimozek a malý, jenž spočívá na zadní části spodiny lebeční dutiny. Všecky tyto části jsou nejdůležitějším ústředím čivstva, sídlem vědomí a vůle a přímo ovládají smyslové ústrojí, vůli podléhající svaly a žlázy hlavy, krku a části hrudníku, nepřímo pak ostatní tělo.

Farinův pokus nebyl zázrakem. Byl to chirurgický zákrok, jakási operace mozku spojená s fyzikální terapií, léčením pomocí vývojových paprsků. Po zmrtvení, vlastně jen zeslabení zadní části mozku, sídla a zdroje zlých pudů, změnil Farin operaci v léčbu: směle přistoupil těsně před jaguára a, namířiv pistoli na jeho čelo, stiskl bílý knoflík.

Po několika vteřinách se začal jevit účinek. Zvíře zvolna zvedalo skleslou hlavu a do jeho strnulých očí se zřejmě vracel život. Avšak jaký to rozdíl! Jakoby kouzlem měnil se dosavadní krvelačný výraz jaguáří masky v tvář pokojné kočky, která k němu vzhlížela klidně a zvědavě... V hrdle se rozkloktalo vlídné předení...

Farin přerušil proud a z lucerny vpustil jaguárovi do očí ostré světlo. Zornice se rázem stáhly do uzoučké štěrbiny a z mžourajících víček zářila duhovka, nyní topasově žlutá. Předení sice ustalo, ale zvíře neprojevovalo úlek ani zlost. Pracky ležely klidně s vtaženými drápy a z hrdla vyšel kňouravý zvuk jako prosba.

Odklonil lucernu a v přísvitu pozoroval účinek: jaguár úlevně vydechl a začal zase spokojeně příst.

Farin opatrně vztáhl ruku nad jaguárovu hlavu, která se pokorně sklonila.

Nyní se už nemusí bát. Odhodlaně položil dlaň šelmě na čelo. Zvíře se nepohnulo a nechalo se klidně hladit.

„Tak je to správné,“ chválil si Farin úspěch. „Vrátil jsem ti povahu, jakou jsi měl v biblickém ráji. Nyní ti ještě vrátím vládu do zchromeného těla, jen nemáš-li roztříštěnou páteř. Tu by mé paprsky těžko pomohly.“

Chvíli trvalo, než se zkrocená šelma postavila na nohy, zpočátku vratce, ale záhy bylo vidět, že zbité a zemdlené nervy se rychle zotavují; zvíře protáhlo jednu zadní nohu, pak druhou, vykročilo a pak už zcela lehce a plavně obcházelo svého krotitele, který s připravenou pistolí pozorně sledoval každý jeho pohyb. Ale Farinova poslední obava a nedůvěra se rozplynuly, když se jaguár před něj posadil.

Farin byl tímto výsledkem nadšen. Pochopitelně, neboť má nyní důkaz, že jeho přístrojem lze změnit vrozenou povahu živočišstva. Tohle není jen pochybné zkrocení. Je to základní přeměna ústředního čivstva. Je-li možné takto změnit krvelačnou šelmu v pokojného tvora, lze tím spíše vyhladit zločinnost v lidstvu.

Nekonečný, neobsažitelný jako vesmír zjevil se mu pravý úkol života. Bude tvůrcem nových lidí, géniů dobra...

Z tohoto velkolepého zasnění byl vyrušen divným pocitem na povrchu ruky. Ulekaně sebou trhl, ale hned se uklidnil, když seznal příčinu. Jaguár mu drsným jazykem ruku olízl.

A zároveň vnímal Farin změnu ve svém okolí. Obloha, která dosud nad ním visela jako černý, démanty posetý plášť, zjasněla v indigovou modř a démantové hvězdné roje zmatněly. Východní obzor, hluboko dole na otevřené straně lesního okraje, se kvapem světlil; ve výši přes indigový plášť jako by letěl bělavý šíp, za nímž se náhle nad zvlněnou křivkou obzoru v opalizujícím oparu vynořil rudý sluneční kotouč.

Jako na povel oživl prales ptačím zpěvem a křikem.

Snad vlivem mocných dojmů necítil Farin únavu z nedospané noci, naopak byl docela svěží. Vydá se na další cestu. Dřív dospěje k cíli, splní svůj úkol a vrátí se k Martě.

Složil stan a kráčel se sedlem ke koni. Avšak hřebec se vzpínal a úzkostlivě řičel. Farin stanul.

„Tak co je s tebou, kocoure?“ obrátil se na jaguára, který ho sledoval v patách. „Jdi! Jsi volný!“

Ale zvíře nejevilo ochotu poslechnout. Naštěstí však zůstalo stát, když Farin pokročil blíž ke koni; asi si vzpomnělo na svůj noční výprask a neodvažovalo se do blízkosti koňských kopyt.

Tak se Farinovi podařilo osedlat Blizzarda a naložit náklad na mulu.

Prales byl dost hustý, takže museli jet krokem. Také bylo třeba opatrnosti. Liány tu splývaly že stromů a často tvořily pro Farina i pro nohy koní nebezpečné smyčky. Přitom půda dost příkře stoupala. Bylo obdivuhodné, jak dovedně si zkušená zvířata mezi bujnou spletí trávy a záludných plavuní a bavln, pokrytou vrstvou mechu, uměla vyhledávat schůdné průchody.

Konečně prales zřídl a stráň se nahoře změnila v rovinu. Bežci se bez pobídky dali do klusu. Pojednou Blizzard zavětřil široce, rozevřenými nozdrami, Zaržál a pak vyrazil do cvalu. Travnatá půda dostatečně tlumila dusot, aby Farin za sebou slyšel úzkostlivé řičení mezka, ženoucího se za ním. Farin se marně snažil uklidnit oře.

Čeho se bojí? Pochopil, když se ohlédl. Několik metrů za mulou se hnal jaguár. Ten zkrocený? Zajisté, neboť jaguár je sice krvelačná šelma, ale odvažuje se na skot jen v noci a na člověka jen, je-li donucena k obraně. Je to sice „americký tygr,“ ale jen podle jména. Má ohromnou sílu, ale k odvaze indického tygra má daleko.

Jak vidět, zkrocená šelma se rozhodla následovat svého pána. Zbavit se jí? Přece nebude tak krutý, aby její příchylnost odměnil smrtí. Zvířata si musí zvyknout. Nejdříve Blizzard. Mezek má slabou inteligenci a snadno se už poddá.

„Blizzarde, neblázni!“ vykřikl ostře, vší silou přitáhnuv uzdu. „Stůj. Stůj!“

Rázný rozkaz a bolestivé utažení čelisti vzpamatovalo vyděšeného hřebce, takže se po několika skocích vzepjal a pak stanul jako socha, hryzaje uzdu a chvěje se na celém těle. Záhy k němu doběhla mula, již Farin připoutal k Blizzardovi. Jaguár se zastavil v uctivé vzdálenosti a uřícen ulehl klidně do trávy. Farin seskočil z koně a pevně svíraje uzdu volal:

„Pojď sem, macku! Nu, neboj se! Vždyť ti oba chlapíci z tebe mají mnohem větší strach. Tak vidíš, musíte se spřátelit. Ou! Stůj, Blizzarde! Nestydíš se? Tak moudré zvíře! Přece se nebudeš bát kocoura. Přestaň ječet, zbabělce. Hleď, jak se ta kočka ke mně tulí. Nu, vidíš. Přičichni si,“ přistrčil k jeho čenichu svou ruku, kterou hladil jaguárovo čelo.

Hřebec položil uši a divoce vycenil zuby. Ale Farin nepovolil. Mocným trhnutím uzdy donutil koně, aby svěsil hlavu.

„Budeš poslouchat nebo ne? Dýchej!“ přitiskl mu dlaň na nozdry. Cítil, jak hřebec vzdorovitě tají dech, ale uřícen, dlouho nevydržel. Vsál jednou krátce, vzlykl a pohodil hlavou, chtěje se zbavit páchnoucího obkladu. Druhé vdechnutí už bylo snazší a po chvíli si Blizzard ulevil mocným kýchnutím.

„Vidíš, kamaráde,“ smál se Farin, „takový šňupec je dobrý. Znamenitě uklidňuje, což? Už se nechvěješ. Pohleď na mezka, jak je klidný. Přece se nedáš zahanbit mezkem! Teď už snad můžeme klidně dál. Macka si nevšímej. Nic ti neudělá. Zpráskals ho v noci, málem bys ho utloukl. Hleď, jak se drží v uctivé vzdálenosti,“ poplácal oře po šíji a vyšvihl se do sedla.

Blizzard se zpočátku bouřil, ale záhy se dal do klusu. Jen občas zastříhal ušima, když se šelma přiblížila víc k jeho boku.

K večeru dospěl Farin za vrchol horského pásma. Před ním se rozložila širá proláklina pouště, která v zezlátlé záplavě slunečních paprsků jiskřila jako nesmírná zvlněná plocha zlatého písku. Když se slunce dotklo obzoru, změnil se písek v čarokrásné kupy třpytných růžových drahokamů, které v prohlubních vrhaly temně fialové stíny. Solná poušť.

Luzný obraz zmizel se západem slunce a místo krásy se nyní šklebila tísnivě šedá pláň, doleva i doprava nedohledná, vpřed do dálky několika mil jako široký ztuhlý veletok kalných vod, z nichž na okraji čnělo několik kaktusů a zmrtvělé zbytky zdušeného rostlinstva.

Za tu krátkou chvíli tropického soumraku zahlédl ještě v dálce před sebou hedvábný třpyt jezera a smaragdově zelený přízrak ostrova – cíl své cesty.

Ale nemůže se odvážit do této pouště v noci. Koně jsou unaveni a potřebují odpočinek. A zejména vodu. Přenocuje v tomto krásném palmovém háji s úsměvnou tůňkou, ve které se krotce čvachtají divoké kachny a volavky, což je důkazem, že v tůni není krokodýl. Už téměř za tmy si postavil stan, zatímco se koně napájeli svorně s mackem. Vodní ptactvo se odklidilo k protějšímu břehu. Farin věděl, že jaguáři rádi loví vodní ptáky, a byl zvědavý na mackovu dovednost. Avšak k jeho údivu zkrocená šelma nejevila o kachny ani volavky zájem. Zato se chutě pustila do divokých banánů a do jakéhosi druhu melounů, jichž byl na břehu nadbytek. Co to má znamenat? Nikdy neslyšel, že by si jaguár liboval v rostlinné potravě. Snad je unaven dlouhou cestou a nechce se mu lovit. Anebo – ale to zní nevěrohodně – zanikl jeho dravčí lovecký pud? To by byl další, velmi důležitý poznatek. Ráno to vypátrá. Nyní je macek nasycen a spokojeně se stočil před stanem.

Farin si upekl večeři, nanosiv suchého rákosí a klestí, neboť s petrolejem ve vařiči bylo nutno šetřit pro příští noclehy v místech, kde nebude tak bezpečno jako zde, jak se aspoň domníval. A pak vlezl do stanu a záhy klidně usnul.

Probudil ho zvláštní pocit, jakási nevysvětlitelná výstraha, i podvědomé tušení hrozícího nebezpečí.

Zdálo se mu, že zaslechl jemný zvuk, jako by nějaký velký hmyz nebo brouk narazil zvenčí na stanové plátno. Chvíli i naslouchal, ale venku bylo mrtvé ticho. Ale pojednou slyšel totéž prudké klepnutí, ostrý a krátký zvuk, jako když bodne nožem do napjatého plátna. Že by snad macek sekl drápem do stanu? Sáhl po pistoli a lucerničce. Ale vtom se prasknutí opakovalo ještě silněji a zároveň ucítil, že cosi malého dopadlo na houni, do které byl zabalen. Rozsvítil. Kužel světla mu objevil v bočním stanovém plátnu protknutý kousek tenkého dřívka nebo snad kosti, jehož ostrý hrot byl karmínově zbarven. O něco výše tkvěl druhý a stranou ještě jeden. Co je to? Nožka nebo tílko nějakého hmyzu? Není možné, aby hmyz prorazil tak tuhé stanové plátno. Spíše to vyhlíží jako dlouhý dráp mravenečníka.

Ale ani to není možné, poněvadž mravenečníkovo těžké tělo by bylo na plátně znát a ostny jsou poměrně daleko od sebe a jsou rovné, ne zahnuté.

Opatrně se dotkl záhadného předmětu rozsvícenou lucerničkou. A vtom se ozvalo syčivé „fff-t“, prudký náraz na plátno, trhavé lupnutí; nový osten prorazil stanový obal, odrazil se od skleněné plošky světelného reflektoru, prolétl těsně kolem Farinovy tváře a utkvěl v plátně na protější straně.

„Šíp!“ vydechl Farin, svitě si na asi dvacet centimetrů dlouhý trn, zakončený rozeklanými, ostrými hranami.

A ty obarvené hroty, ostré jako jehla...

Mrazivá vlna mu sjela po páteři při vzpomínce na proslulé jedovaté šípy, které divoši v jihoamerických pralesích dovedně vyfukují z bambusových rour...

Chňapl po přikrývce, aby mohl vstát. A vykřikl víc děsem než bolestí, když pocítil bodnutí v masitém bříšku pod palcem, kde vězel pod kůží karmínový jehlovitý hrot, sice ne hluboko, jen několik milimetrů. Ale i tato injekce podobná zubu kobry stačí, aby v několika minutách... Paprsky! Vypálí ránu! Na uhel spálí okolí. Vytrhl hrot z dlaně. Ale vtom se před stanem rozlehl vítězný ryk divochů, kteří zaslechli jeho výkřik a domnívali se, že oběť byla zasažena šípem.

Všecka tato hrůza se udála téměř v jediném okamžiku. V této smršti napadla Farina jen jediná myšlenka: draze prodat svůj život! Vyskočil s prstem na červené spoušti pistole, když se náhle rozlehl zuřivý řev jaguára, zděšený křik divochů, tlumený pád a krátký bolestný skřek.

Po těchto několika vteřinách zmateného děsu se rozhostilo mrtvé ticho, v němž se Farin rychle vzpamatoval; duchapřítomně seřídil páčku reostatu na potřebné napětí, namířil hlaveň pistole na poraněné místo a zaťav zuby, odhodlaně stiskl spoušť. Stačil okamžik, aby otrávené místo bylo hladce vykrojeno jakoby rozžhaveným nožíkem. Ani kapka krve nevytryskla z rány a operace byla téměř bezbolestná. Hojivé paprsky pak se zázračnou rychlostí zacelily ránu, takže zbyla jen nepatrná prohlubeň.

Nyní Farin klidně vyšel ze stanu. Ostré světlo jeho lucerny mu odhalilo příšerný obraz.

Jaguár seděl klidně před stanem a jen ocas mu šlehal rozčileně kolem boků. A opodál leželo tělo, rozdrásané do beztvárné směsi masa, kostí a krve. Nelze říct, že by byl jaguár hájil svého pána; spíše se zvíře rozdivočelo řevem divochů a snad právě tento útočník v čiré tmě narazil na šelmu, která se na něho ve zlosti a strachu vrhla.

Na spánek nebylo samozřejmě ani pomyšlení. Ne snad pro nebezpečí nového útoku – Farin znal hrůzu a strach divochů před jaguáry – ale pro jeho rozčilení a děs z jedu. Odpor a hnus, který v jeho mysli zbyl po mukách dlouhé nemoci z otráveného doušku Haigova vína, způsobil, že za nic na světě by nebyl vkročil do stanu, který se mu zdál prošpikován strašlivými jedovatými šipkami, brlohem jedovatých štírů, pavouků, hadů a vší možné havěti. Bezpečně věděl, že zákeřní útočníci uprchli daleko a venku že je mnohem bezpečněji než ve stanu, kde kdoví kolik jedovatých ostnů se skrývá na jeho loži a v houni, aby se mu při sebemenším pohybu zabodly do těla. Proto usedl před stanem a macek se mu oddaně schoulil k nohám. Svit hvězdných rojů na obloze dával dostatečně tušit siluety opodál klidně odpočívajících běhounů.

Ticho tropické noci bylo jen občas rušeno vzdáleným vytím kojotů a diskantovým štěkotem lesních psů, nevelkých dravců, kteří jsou specialitou jihoamerických lesů a spojují v sobě vlastnosti psa a kuny.

Velký netopýr se jako černá kavka neslyšně zatřepetal nad ním a pak chvíli vytrvale kroužil nad zvířaty, která jevila podivný nepokoj. A pojednou se snesl kolmo dolů. V odlesku hvězdného pozadí mohl Farin dobře pozorovat rychlé kmity jeho křídel těsně nad šíjí muly, která jako by strnula. Farin správně uhodl, že je to upír, hojný zejména v těchto krajích, který s oblibou saje za noci krev z žil skotu, zvláště mezků, kteří se ve své vrozené netečnosti dají uchlácholit příjemným stejnoměrným vánkem křídel snadněji než nedůtklivý kůň. Věděl také, že pověst o nebezpečí tohoto krvežíznivce je silně přehnaná, a proto zůstal klidný.

Avšak puzen zvědavostí, plížil se obezřele blíž, aby mohl cizopasníka pozorovat při jeho hodech. Ale jeho opatrnost se ukázala zbytečná. Upír se nedal rušit. Přisát k boku mezkovy šíje téměř za jeho uchem rychle mával křídly, a mula, omámená příjemným vánkem, stála nehybně jako socha.

Farin pozoroval krvežíznivého letouna, až ho napadla myšlenka. Pozorně obešel mulu a z druhé strany její šíje bleskurychle chňapl po rozkmitaném křídle. Podařilo se mu to. Žíznivé zvířátko pustilo svůj napájecí zdroj a ulekaně pískajíc, zarylo své zoubky do Farinovy ruky.

Nebylo to sice příjemné, ale Farin nepovolil. Když se mu stisknutím hrdla pak podařilo přinutit upíra k povolení čelistí, viděl, jak mocnými, šavlovitými tesáky je ozbrojena tato maličká tlamička a jak je rozplesklý nosík přizpůsoben, aby nepřekážel náležitému přilnutí a dostatečnému vniknutí vyvstalého chrupu pod kůži.

A druhý nápad vzklíčil ve Farinově hlavě. Vyzkoušet na tomto tvoru účinek šípového jedu. Vzápětí se sice ozvala výčitka, ale hned nato: lékaři, zejména bakteriologové, užívají také králíků, morčat a jiných zvířat, nevinnějších než tento noční zákeřník, jehož kousnutí menším zvířatům působí nebezpečné krvácení, záněty a nezřídka smrt.

Na rozdíl od obyčejných netopýrů je upír spíše škodná, neboť jen z velkého hladu schlamstne nějaký ten hmyz.

Farin opatrně vytáhl ze stanového plátna šíp a zcela mírně, jen asi milimetr, vbodl obarvený hrot do letounova těla.

Neuplynula ani minuta, když vzpírající se tílko náhle znehybnělo. Mrtvě leželo na dlani, naprosto necitelné ke každému dotyku. Také široce rozevřené čelisti strnuly v úplném ochrnutí. Jen černá očka zřetelně vnímala ostré světlo lucerny a hruď se chvěla rychlým dechem.

Dlouho pozoroval Farin svou oběť, jejíž stav se nezměnil, ani když už svítalo. Nabyl jistoty, že tento účinek je konečný a trvalý. Úplné ochrnutí tělesné tkáně i nervů, ale mozek zůstal nedotčen.

Hle, co mu hrozilo! Byl by živou mrtvolou, která by v nejlepším případě zůstala zde, až by se smrt smilovala a vysvobodila duši z pout mrtvého těla. Spíš by však bezmocně přihlížel, jak mu divoši odřezávají úd po údu a opékají na rožni... O jejich lidojedství neměl příčinu pochybovat.

Marta by se nikdy nedověděla o jeho hrozném skonu. Otřásl se hrůzou při této vzpomínce.

Nyní už bylo zbytečné týrat předmět badatelské zvědavosti. Položil netopýra na zem a stisknutím červené spouště na pistoli rázem ukončil zbytek jeho života.

Cesta solnou pouští mu připadala jako očistec, pouť bezútěšným podsvětím, jak ji líčí starořecké bájesloví. Ani stopy života nebylo na zemi ani ve vzduchu. Ani zdání po zvířatech, plazech, hmyzu. Ba i to ptactvo se vyhýbalo, jako by se neodvažovalo přeletět tento široký solný pruh. A také sporá vegetace záhy docela vymizela. Jen duny a přesypy, lákavě třpytné jako bezedné kupy a valy lesklých a opalizujících drahokamů, chřestily a zvonily pod kopyty koní, tříštíce se v jemné, ve žhavých paprscích slunce duhově hrající obláčky, které většinou klesaly zpátky. Ale část se přece vznášela vzhůru a bolestivě dráždila nosní i oční sliznice. Stále prudčeji cítil Farin v ústech odporně slanou příchuť, která pozvolna vnikala do hrdla a do průdušek, ztěžovala dech a pálila v plicích.

Plynová maska, kterou si nasadil, mu sice ulevila, ale trpěl tím více vedrem a dusnem. Běhouni trpěli neméně, jak bylo vidět, podle jejich kašlání a sténavého dechu. Jedinou pomocí by bylo, kdyby mohl jet cvalem, ale na to nebylo ani pomyšlení, poněvadž sypká půda, do níž se jejich nohy hluboko bořily, dovolovala pouze jízdu krokem.

Tak plynula cesta v trýzni, jako by jim spoutal nohy a bičem poháněl vpřed. Také se ukázalo, že poušť je značně širší, než udávala mapa. Je možné, že se šířka měnila přesypem dun při větrných bouřích, které zde nepochybně byly časté. K tomuto nápadu se jako další článek trýznivého řetězu připojila otázka: Jak by bylo, kdyby ho zde překvapila taková bouře, suchý vichr podobný sámumu, jaký řádí na Sahaře, kde pod písečnými závějemi na věky zmizí beze stopy celé karavany? A čím je písek proti těmto bezedným vrstvám sžíravé soli? Hrůzná myšlenka dala Farinovi podnět, že zastavil běhouny a pátravě se zahleděl na obzor. Stál právě na vrcholku duny a mohl tedy vidět dost daleko.

Všude stejný vzhled, podobný ztuhlým vlnám rozbouřeného moře, nad nímž se klenulo blankytné nebe bez mráčků a nejmenší stopy par. Vysoká obloha, vyprahlá, žíznivě toužící po vláze jako ta solná poušť pod ní.

Vzhlédl ke slunci, které dosud nebylo příliš vysoko nad obzorem, ale přece dost, aby jeho kotouč nezářil tak podivně oranžově, jak jej viděl nyní. Do jeho mozku zaťala spáry obava. Napadlo ho, co několikrát četl v knihách o Sahaře, kde takové zbarvení slunce je vždy předzvěstí sámumu...

Snad je to zde optický úkaz, vyvolaný zvířením jemného solného prachu, v jehož drobounkých krystalech se sluneční paprsky lámou. Ale je tomu tak? Není to skutečně táž předzvěst vichřice, tornáda, které sem letí z dalekých východních paraguayských nížin? Nebylo by moudré se vrátit? V lesním houští by se mohl ukrýt a bezpečně by přečkal příval, který nepotrvá dlouho.

Avšak vysoké skupiny a pásma dun za ním zakryly rozhled, takže nemohl ani přibližně odhadnout, jak daleko už vnikl do pouště. Cesta zpátky by byla i tak namáhavá a musel by znovu prožít trýzeň, kterou nyní má už za sebou.

Vpředu se asi spásný břeh jezera dost přiblížil. Bude tedy lépe pokračovat v cestě. Podivné. Za tu chvíli, co stojí, se už mohl zvířený solný prach kolem něho usadit. Jsou to přece solné krystalky, něco zcela jiného než obyčejný prach z vysušeného bláta a bahna. Teď už také vidí, že obláčky skutečně klesly. A přesto slunce nezměnilo podivnou barvu, naopak, zoranžovělo ještě víc. A nyní, jako by přes ně táhl okrově žlutý závoj... Ano, stále jasněji se rýsuje hrana jeho kotouče. Okrová žluť! Písek na Sahaře i v jiných pouštích má takovou barvu.

„Proboha!“ vykřikl Farin, vytřeštěně hledě na žlutý útvar, který se kvapně vynořoval nad východní obzor; byla to jakási rozplizlá polokoule, která se úžila a protahovala v sloup; ohromný kyj, jenž se svou palicí zvedal k slunci a úzký konec splýval s obzorem... Nebylo již pochyby: tornádo letí! Zhoubná větrná smršť, která obrovskou silou rozmetá vše, co je jí v cestě, hravě vyrve staleté stromy i s kořeny, lehce si koulí s centovými balvany, ničí a drtí kamenné i cihlové domy, zvedá do závratné výše sruby a chaty, krovy a střechy, dobytek, zvěř i lidi a všecku tuto směs odnáší na míle daleko, aby ji pak, když její strašná síla ochabne, rázem pustila ze spárů...

Farinovy oči zoufale zatékaly po spáse, po útulku.

„Marné!“ hlesl, vida všude jen mrtvé duny, namnoze s převislými hřbety, na něž stačil jen poněkud silnější vítr, aby se sesuly a jako lavina pohřbily pod svou tíží, co by za nimi hledalo záštitu.

A není také sám. Jsou tu koně, kteří potřebují větší a hlubší místo. Kdyby i on vyvázl, zahynou-li koně, je neodvratně odsouzen k nejmučivější smrti.

Úzkostný ryk jaguára ho vyrušil z myšlenek. Šelma jistě už prožila podobný stav blížícího se tornáda, jehož oblasti, která nemívá příliš veliký okruh, se dosud vždy pudově vyhnula včasným útěkem. Ale nyní to už nebyla divoká šelma, nýbrž tvor, jehož člověk oloupil o samostatnost vůle a změnil v otroka. Skučíc, vzhlíželo k němu zvíře bezradně, s němou, ale tím výmluvnější prosbou o záchranu. Také koně začali jevit neklid,

Odpovědnost za osud těchto nevinných, oddaných zvířat zvýšila Farinovu trýzeň. Ale kam, proboha, kam? Kde se ukrýt? Slabá jiskra naděje, že tornádo odbočí, zhasla, když nyní zmizelo slunce za hustým, žlutým mrakem, který zhnědl. Z jeho okrajů, jako dloužící se větve nesmírné smuteční vrby, splývaly cáry, promíšené temnými, většími i menšími body a hranatými i tyčkovitými útvary, které se řítily k zemi. Jako při výbuchu sopky odstředivou silou vymršťovala ze sebe příšerná hlavice vyrvané a unášené předměty.

Děsivost a živelná síla přízraku rostla každým okamžikem. Nyní už Farin slyšel kvapem vzrůstající dunivý rachot, vytí a svist...

Není vyhnutí! Rozpoutaný běs letěl přímo k němu!

V nejvyšším zoufalství šlehlo Farinovi hlavou:

Pistole!

Nařídí-li reostat na nejvyšší napětí a stiskne červený knoflík, dosáhne výboje, který rozbíjí atomy. Taková síla zruší a zničí nejen každou hmotu, ale přeruší, přeřízne celistvost i živelné síly tam, kam dopadnou paprsky. Proč by nemohl zničit tento strašlivý sloup? Přetne-li jeho výšku, zničí hlavní sílu. A rozbije-li křížem krážem atomy v letícím živlu, roztříští jeho celek a ničivá moc se rázem rozpadne a rozletí jako vybuchlý granát.

Sama příroda mu dává možnost uplatnit pokus v boji člověka proti rozběsněnému živlu. A nevidí jinou možnost záchrany...

Hrůzná zkáza vzrostla nad obzor až kamsi do stratosféry, když Farin stiskl červenou spoušť.

Účinek byl příšerný.

Na úpatí obrovského kyje, kam dopadly ničivé paprsky, vzplanul na hraně oslnivě fialový kotouč, a jak Farin řídil vodorovně hlaveň pistole, měnil se kotouč v čáru, která pozvolna řezala celou šířku živelného sloupu. A nežli dospěla k druhému okraji, změnil se obrovský útvar nad ní v kolotající mrak, jenž se v divokém zmatku koulel a tříštil, v chuchvalcích srážel a v cárech rozplýval... a krupobití trosek se z něho řítilo k zemi.

Mezi mrakem a balvanem, který měl vzhled ohromného pařezu, z jehož přeříznuté plochy se řinula fialově svítící míza, se kvapem rozšiřovala mezera, v jejíchž hranách vířivě a divě kolotaly kotouče a pruhy, oslnivě fialové, avšak rychle žloutnoucí, růžovějící a rudnoucí jako roztavený kov.

A tento příšerný povrch pařezu se vlnil a kypěl, ale bezmocně klesal dolů, sotva se jeho vlny dotkly prostoru, kde bylo nyní absolutní nic. Přesto „strašidelný pařez“ letěl s nezmenšenou rychlostí dál, nezadržitelně blíž. Z obou jeho stran vyšlehly proudy, s úžasnou rychlostí se dloužily jako nesmírná chapadla. Rozběsněný živel chrlil nyní svou zhuštětnou ničivou sílu při zemi, a že nemohl vzhůru, šířil se do stran.

Farin zaúpěl děsem, neboť dosavadní výsledek jeho boje s živlem ukazoval zhoršení. Uchvácen zoufalstvím, mával proti smršti křížem krážem, kolmo, šikmo, vodorovně dole těsně při horizontu... Fialové i rudé čáry a křivky se rozkmitaly jako uzel blesků, označujíce působnost paprsků. Zesilující se hukot a vytí smrště bylo přehlušováno hřměním a rachotem blesků, které řezaly a krájely letící běs. Vzduch čpěl ozónem...

Avšak nyní se jevil účinek.

Jakoby roztříštěn dynamitem, rozlétl se náhle mohutný pahýl ve zlomku vteřiny paprskovitě až kamsi do stratosféry. A jako chroptivý poslední vzdech umírajícího obra letěl ve výši svištivý jev roztříštěné smrště a skomíravě zanikl v dálce. Jen nejspodnější zbytky rozmetaného děsu místy udeřily do solných dun a v těch místech vyrazily vějířovité výtrysky, jako by se tam byla zaryla dělová koule.

Zakrátko však ustalo i toto vzdušné bombardování a krajem se opět rozhostilo mrtvé ticho.

Farin si setřel z čela i tváří stružky potu a zasunul pistoli do pouzdra.

Jaká nezměrná, nesmírná síla a moc je v této nepatrné zbrani! Tvořivá i ničivá, ovládající přírodu, podmaňující živly.

Koně byli se silami v koncích, když Farin konečně dospěl ke břehu jezera. A zvířata žalostně zaržála, když už první doušek jezerní vody zmařil jejich naděje na osvěžení. Neboť voda byla slaná.

Naštěstí našel Farin brzy prám, připoutaný silným řetězem ke kůlu. Neotáleje, přeřízl pomocí paprsků železný článek řetězu a se svou zvířecí družinou vstoupil na plavidlo. Důmyslně sestrojená páka uvedla do pohybu dva vodní šrouby a prám se zvolna vzdaloval od břehu.

Asi za hodinu přistál na mělké písčině na konci malého zálivu. První stanul na souši mocným skokem macek a za ním chutě vyskočili koně, rozšířenými nozdrami sajíce vonný vzduch, zejména vůni sladké vody, dosud sice neviditelné, ale jejich čichu do dálky známé.

Sotva se Farin vyšvihl do sedla, vyrazil Blizzard s krkem vypjatým vpřed do trysku a žárlivě se snažil předstihnout pádícího macka.

Goldazo měl pravdu; ostrov byl skutečným rájem. Palmové háje a keře citroníků a oranžovníků, bloky chlebovníků a kaučukových stromů se střídaly s divokými banány, melouny a ananasy a s plochami porostlými bujnou cukrovou třtinou. Byly zde zastoupeny snad všechny druhy tropického ovoce a plodů. Kam oko dohlédlo, hýřil kraj smaragdovou zelení, protkanou jásavými barvami květů, nad nimiž se kmitaly roje kolibříků a po liánách a v korunách stromů šplhali papoušci a rozmanití ptáčci, jejichž křikem a zpěvem se chvěl vonný vzduch.

Záhy dospěli do kotliny, z níž se vlídně usmívalo jezírko. Jeho křišťálově čistá hladina byla téměř celá pokryta obrovskými listy viktorie královské, mezi nimiž se vypínaly nad hladinu divukrásné květy, podobné ohromným růžovým slunečnicím.

Svorně s Farinem hasila zvířata žízeň. A pak, zbavena nákladu, chutě se dala do pastvy.

Slunce mělo ještě daleko k západu, ale Farin se rozhodl, že zde přenocuje. Dvě noci se už rádně nevyspal a také znavené nervy se důtklivě hlásily o odpočinek.

V příhodném klínu kvetoucího křoví postavil stan a nasytiv se ohřátou konzervou, usnul, sotva ulehl.

Errata:

30.05.2021 10:57