Vítej, návštěvníku!

Noc uplynula klidně.

Probudil se za úsvitu a znamenitě osvěžen vyšel ze stanu. Koně se klidně pásli. Macek si labužnicky pochutnával na velikém cukrovém melounu a nejevil nejmenšího zájmu o lamy, které se napájely a pásly na protějším břehu jezírka. Avšak nepohrdl masitou konzervou, když mu ji Farin vyklopil na banánový list, z něhož macek vylízal omáčku s takovou chutí, že svým drsným jazykem rozdrásal bylinný příbor na cáry, které pak slupl jako salát.

Po chvíli vyjel Farin dál do nitra ostrova, kde musí být leproserie. Dosud nespatřil lidskou bytost, což potvrzovalo Goldazova slova, že ostrov má daleko k přelidnění, o němž psaly noviny.

Půda mírně stoupala a husté palmové háje a lesy jen chvílemi skýtaly výhled do kopcovitého kraje, jehož temena se podobala malému horstvu.

Asi čtvrt hodiny jel krokem, když se náhle před ním rozevřela obdélníková propadlina, rozsáhlá rokle, naprosto nepřístupná, neboť byla obehnána kolmými vápencovými srázy, asi deset metrů hlubokými, celistvými, bez nejmenších výstupků a rozsedlin, a tak hladkými, jako uhlazená cementová zeď.

Farin seskočil z koně a přiblížil se k okraji. Ze dna rokle se naň vábivě usmívala přírodní rajská krása rozkošných palmových hájků, tůňky lemované vysokým rákosím a bambusem a oživené hojným vodním ptactvem; na louce porostlé bujnou, svěže zelenou trávou se pásly rodinky vikuní, amerických lam a stádo velkých lam guanako.

Kromě této vlídné přírody bylo vidět pravidelné plochy polí.

Ale všecka tato idylická krása se rázem rozplynula a změnila v hrůzu, když Farin triedrem spatřil hluboký a několik metrů široký vodní příkop, vinoucí se nepřerušeně kolem skalních stěn rokle, které do něho spadaly; a také druhý břeh byl strmý a hladký, dobré dva metry vysoký, takže znemožňoval aligátorům, jimiž se příkop hemžil, rozlézt se po rokli. Tito ještěři však zároveň byli spolehlivými hlídači a vězniteli internovaných.

Věru, nebylo nejmenší naděje na únik z této propasti!

Ale jak byli nemocní dopraveni dolů? Viděl jich několik pracovat na polích, jiní se namáhavě plížili před srubem.

Dosud ho nespatřili, neboť oba koně stáli dál od srázu a on se zvědavým mackem byli zastíněni trsem hustého křoví. V rokli bylo mrtvé ticho. Nezasvěcený pozorovatel by nikdy netušil, že tato idyla je ve skutečnosti otevřený hrob, žalář živých mrtvol, vyvrženců.

Triedr prokázal Farinovi výbornou službu, neboť pátraje po obvodu, rozluštil otázku vchodu. Asi sto kroků vpravo se šikmo nad sráz vykláněla statná palma a kolem jejího pně bylo ovinuto silné lano.

Uchopil koně za uzdu a za chvilku stanul u palmy, u které ležel dlouhý, do klubka svinutý provazový žebřík.

Farin poklekl a vyklonil se nad sráz. A tu spatřil dole dřevěný můstek, jehož druhý konec byl nyní zvednut vzhůru a ocelovým lanem připoután nahoře ke kmeni palmy. Jednoduché, ale důmyslné zařízení.

Stačilo vysunout smyčku z háku na železné obruči, která ovíjela peň, a můstek překlenul příkop.

Farin odsedlal koně a složil náklad z muly. Aby se zvířata daleko nezaběhla, připoutal je na dlouhé laso k palmě. Budou

zde mít dost pastvy a také vody v prameni, který vyvěral několik kroků níž zpod balvanu a zurčivě běžel ze stráně. Ostatně se dlouho nezdrží. Je ještě daleko do poledne a do večera bude hotov. Nemusí se bát, že bude při sešplhávání spatřen, poněvadž koruny vysokých palem zde tvoří hustou clonu. Spuštěný provazový žebřík dosahoval právě k můstku. Neotáleje, sesmekl se Farin ze srázu a sestupoval do hloubky. Nad sebou spatřil mackovu hlavu na vypjatém krku a slyšel jeho tlumené tesklivé zavytí.

„Ticho, macku! Brzy se vrátím,“ konejšil zvíře, které však nechápalo. Naopak, vyrazilo z hrdla tak silný řev, že jej ozvěna v rokli zmnohonásobila.

Následek tohoto náhlého přerušení ticha se projevil v nejbližší chvilce. Rokle se rozhlaholila zděšeným jekotem žen a bojovným křikem mužů, z nichž mnozí, kterým zdravé údy dovolovaly, běželi k místu vedeni pudem zkušených divochů, domnívajících se, že se jaguár zřítil ze skály a nyní se mezi palmami bezmocně svíjí.

Mávajíce oštěpy a kyji, hnali se lesíkem, až strnule stanuli několik kroků od spuštěného můstku, na němž místo nenáviděné šelmy, lupiče jejich bývalých stád, stál ještě nenáviděnější tvor: běloch, jeden z těch prokletých bílých mužů, kteří je oloupili o svobodu, o širé, nekonečné pampy a lesy, kde se proháněli, lovíce zvěř mezi květinami.

Úžas divochů byl tak mocný, že stáli jako sochy. V překvapení jako by i vzduch ztuhl a v hrozném tichu nebylo slyšet ani dech. Farinovi nebylo zatěžko vystihnout, jaké myšlenky víří v hlavách těchto primitivních lidí, jejichž vrozená krutost byla nyní bičována dravčí touhou po pomstě. Plně si byl vědom nebezpečí, v němž se octl. Stačilo sice, aby stiskl červenou spoušť, a rázem by skosil celý zástup jako zralé žitné klasy. Ale k tomu nesmí dojít. Nepřišel přece, aby se dopustil hromadné vraždy.

A také není jisté, zda by ho některý z těch oštěpů nebo šípů neproklál. Musí se vystříhat, aby se dotkl pistole. Všecky tyto myšlenky prolétly Farinovým mozkem jako střely. Pochopil, že musí využít jejich ohromení. Mluvit. Říci jim... ale porozumí mu? Umí aspoň někdo z nich anglicky nebo španělsky? Zkusí to se španělštinou, ta je zde známější.

„Přicházím jako přítel,“ začal a odmlčel se, pátraje v jejich tvářích po účinku, „rozumí mně moji bratři?“ zeptal se přímo.

Výraz v několika obličejích mu prozradil porozumění.

„Nejsem z těch,“ pokračoval klidněji, „kteří vás sem dopravili. Naopak, přišel jsem, abych vám vrátil svobodu.“

Dav se vzrušeně zavlnil.

„Ať tedy bílý muž ustoupí z lávky!“ ozvala se ze zástupu výzva.

Farin dosti četl a slyšel o tom, že Indiáni mají úctu před odvahou. Hrdě se vypjal:

„Kdo to žádá?“ třeskla jeho otázka jako výstřel.

Předstoupil malý rudoch, na jehož mohutné hrudi kreslila zhoubná lepra bělavou mapu.

„Já, Orlí Spár!“

Farin se pohrdlivě ušklíbl:

„Můj mladý rudý přítel má snad spáry orla, ale myšlenky jako mouchy,“ řekl klidně a pokračoval: „Orlí Spár je mlád, to ho omlouvá.“

„Jsem pohlavár!“

„Odkdy?“

„Už tolikrát vyšlo slunce nad hrobem mého otce,“ zvedl rudoch ruku s rozevřenými prsty.

„A tolikrát také zapadne, aby naposled svítilo na tvou pohlavárskou slávu, neboť spár smrti až příliš zřetelně zanechal své bílé stopy na tvých prsou. Myslíš jen na sebe. Chceš odtud uprchnout. Smrti však neutečeš.“

Jako na zavolanou se rozlehl opět řev jaguára. Všecky hlavy se zvedly vzhůru.

„Ano,“ ukazoval Farin, „tam je! Čeká na tebe a na každého, kdo by zbaběle chtěl prchnout odtud, aniž by byl dříve uzdraven, očištěn od své hrozné nemoci. A proto jsem přišel, rudí bratři. Velký Duch dal mně moc, která vás uzdraví. Všecky. I vaše ženy a děti. Vraťte se ke srubům, oznamte můj příchod. Všichni obyvatelé ať se shromáždí na planině. Přijdu za vámi.“

Farmova řeč měla žádoucí výsledek. Farin se spokojeným úsměvem hleděl, jak zástup poslušně běží hájem a už z dálky svolává nemocné.

Navlékl si gumové rukavice a na hlavu ochrannou masku. Toto opatření sice dokonale chránilo jeho tělo před jakýmkoli možným stykem s nemocnými, ale mělo také nevýhody: bude-li chtít mluvit, bude muset otevřít příklop před ústy. Ještě větší obtíž je však v tom, že pod maskou neslyší. Bude muset nahradit sluch očima.

Sotva vnikl jen několik kroků do háje, vzkřikla mu v duši výstraha: „Stůj!“ A jen se zastavil, prolétl těsně u jeho paže oštěp a zabodl se do kmene palmy. Téměř současně se zazmítaly koruny vysokých palem a s praskotem a suchým chrastěním se snášely k zemi ulámané, dlouhé listy a krupobití urvaných paraguayských ořechů. Než se Farin vzpamatoval, sesmekl se jaguár po kmeni a jediným mocným skokem zmizel v křoví, odkud zazněl zoufalý lidský výkřik a zlostné vrčení šelmy. Farin rychle přiskočil. Na zemi ležel Orlí Spár, lapaje po dechu pod tíhou jaguára, hrozivě cenícího tesáky...

„Orlí Spár neposlechl můj rozkaz,“ hovořil Farin přísně. „Je zbabělý pes. Pusť ho, macku! Dny tvého života jsou beztak sečteny, neboť tebe neuzdravím. Jdi!“

Mladý divoch vstal a odplížil se jako zpráskaný pes.

„Divoká krev,“ mumlal Farin, „musím ho pokořit. Ale co s tebou, macku? Bojím se, že mi poplašíš nebo vyděsíš ty ubožáky. Vrhnou-li se na tebe hromadně s oštěpy a šípy, nevím, nevím, jak tě zachráním. Provedls akrobatický kousek. Ale jak tě dostanu vzhůru? Pochybuji, že bys dovedl šplhat po lanovém žebříku. Budu muset kvůli tobě rozdrobit skálu. Nu, uvidíme!“

Když se Farin blížil k osadě, viděl už zdaleka, že obava o jaguára je zbytečná. Orlí Spár už zatím vylíčil neslýchanou příhodu a divoši zřejmě hleděli na blížící se šelmu jako na nadpřirozený zjev a na Farina jako na všemocného kouzelníka, ne-li vyslance Velkého Ducha...

Vědomí nesmírné odpovědnosti dolehlo na Farina jako lavina, když přehlédl shromáždění. Vždyť tu bylo několik set nemocných, živých mrtvol, z nichž mnozí byli v beznadějném stavu, v pravém smyslu na prahu smrti. A jak zvěděl, bylo ještě dost těch, kteří už tělesně odumřeli a žili jen dohasínající činností orgánů. Pro ty ovšem není záchrana a smrt jim bude jen vykoupením z muk. Když pak prohlédl a do skupin rozdělil ty, o nichž mohl soudit na úplné uzdravení, jiné pak na uzdravení, ale trvalé ochromení některého tělesného údu, byl výsledek smutný. Zohavených mrzáků bude většina a s připočtením beznadějných případů bude výsledek žalostný.

Přišel pozdě. To ovšem není jeho vina. Ale porozumí tomu tito lidé? Pochopí, že přes všechnu tu zázračnou moc jeho paprsků je přece jen člověk a nikoli bůh, za jakého ho mají?

Odvážil se příliš mnoho. Provedl lehkomyslný hazard, vrhnuv se do propasti, v níž neomezeně a neúprosně vládne smrt. Je to horší, než kdyby vstoupil do klece mezi líté šelmy. Avšak nyní už je pozdě na uvažování. Musí jednat. Zbývá mu jediná naděje na pověstnou oddanost Indiánů k životu i smrti. Jen ta může způsobit, že beznadějné případy budou přijaty trpně s pověstnou útěchou, že duše zemřelých, zbavené tělesných muk, budou se věčně těšit klidu v nekonečných lovištích...

Bohužel, Farinovy obavy se splnily. Výsledek jeho několikahodinové práce byl nepatrný. Jen u několika ubožáků, u nichž; hrozná nemoc byla teprve v počátku a jevila se pouze ojedinělou, zatvrdlou skvrnkou, se podařilo postup zastavit. Kde však zachvácené místo již plísňovitě zbělelo, způsobily paprsky po několikaminutovém záření hlubokou ránu, bezednou jako bahno.

Tu si Farin nevěděl rady. Kajícně uznal, že se pustil do úkolu, na nějž nestačí jeho vědomosti, poněvadž není lékařem. Viděl, že chybil. Měl svůj vynález odevzdat lékařské vědě, která jediná je s to, aby jej uplatnila. Jedinou útěchou na tuto výčitku mu bylo vědomí, že se k tomu neodvážil z ješitnosti a chtěl nejdříve vyzkoušet účinky svého vynálezu. Byl už dříve rozhodnut, že jej odevzdá lékařské vědě.

Avšak co teď? Vrátit se. Ano, ale jak se dostane z této propasti? Pustí ho klidně nemocní, z nichž jen několik mohlo přiznat úlevu, ale mnohonásobná většina zůstala v hrozném stavu dál? Pochopí tito necivilizovaní lidé, když jim prohlásí, že se v několika dnech vrátí s lékaři, kteří dokonají jeho spásné dílo? A také by to byla výmluva, lež z nouze, neboť uplyne delší čas, než zhotoví nový přístroj, který lékařům odevzdá. Tuto pistoli, která obsahuje také ničivé paprsky, jim přece dát nemůže.

Nic naplat, musí odtud uprchnout touž cestou, kterou se sem dostal. K tomu musí ovšem použít lsti. Slunce zmizelo nahoře za okrajem, za chvíli zajde.

„Moji bratři vidí,“ promluvil k shromáždění, „že jsem několika ulevil. Můj přístroj však musí načerpat nových sil k dalšímu léčení. Zdrojem je slunce, které se nyní klade k odpočinku. Nutno tedy vyčkat, až se opět mocné a svěží vrátí. Má-li léčení ostatních mít úspěch, musíte si všichni dopřát nerušeného klidu. Také já nesmím být rušen ve svém odpočinku. Vrátím se nahoru, abych ošetřil a napojil svého koně. Moji bratři ať odejdou do svých obydlí a nevycházejí v noci, poněvadž můj jaguár je v noci nebezpečný.“

Farinovy důvody byly přijaty, a když se na pokraji palmového háje ohlédl, bylo před chatami už skoro prázdno.

Obloha nad roklí růžověla, když se Farin šplhal vzhůru. Zdola k němu znělo znepokojené mručení macka, který se ho marně snažil následovat. Ubohé zvíře. Musí ho zde nechat.

Farin se vyšvihl na temeno srázu a uchopil provazový žebřík, aby jej vytáhl vzhůru. V tom okamžiku se však rozlehl jaguárův řev a žebříkem škubla tíha tak prudce, že Farin by se byl málem v přemetu zřítil zpátky do rokle. Pohlédnuv dolů, spatřil, že se macek zuby i drápy drží žebříku.

Jak je to zvíře chytré! Snad se podaří je vytáhnout.

Šlo to snáz, než myslil, neboť šelma nadlehčovala svou značnou váhu ostrými drápy zadních nohou, které se zarývaly do skály. Poslední – hej, rrrup! – a macek se vyhoupl k němu a radostně mručel.

Farin také ještě zvedl padací můstek a pak chvatně připravil koně, štván trpkými výčitkami svědomí nad zbabělým útěkem. Rychlý soumrak, jenž mezitím padl na propast jako černý plášť, ho alespoň ušetřil posledního pohledu na otevřený hrob, v němž neúprosně skomírají plaménky a dohasínají jiskérky lidských životů, beznadějně odsouzených k mučednické smrti. Teprve nyní, když viděl všecku tu hrůzu rozpadajících se těl, rozjasnilo se mu v hlavě. Jaký byl optimista! Pošetile přeceňoval možnosti svého přístroje. Měl si věc řádně rozmyslet, dát si alespoň Goldazem vylíčit postup léčení lepry. Je jisté, že pro tyto oběti už není spásy.

Farin svlékl skafandr s maskou i rukavicemi a vše hodil do rokle. Mimoto paprsky pečlivě vydezinfikoval své tělo, koně i macka, a vyšvihnuv se do sedla, sestupoval ze stráně k pobřeží jezera.

Zpáteční cesta solnou pouští uplynula bez významnější příhody; když se však Farin blížil k místu, kde provedl změnu dravé šelmy v přítulnou kočku, ozval se pojednou z nedalekého houští jaguáří řev, který zněl jako žalostivé volání. Macek rázem stanul jako socha a po chvilce odpověděl dunivým zahučením. Hned poté spatřil Farin v denním úsvitu žíhanou hlavu, jež se vynořila z křoví, a v příštím okamžiku vyběhlo jaguáří mládě a několika skoky dostihlo macka, k němuž se lísalo, vrníc a ječíc. S výstražným rykem se za ním vyřítila z křoví jaguářice, naježená a přikrčená ke skoku, k obraně mláděte proti člověku. Farinovi, stojícímu asi dvacet kroků opodál, se naskytl nevídaný obraz: shledání zbloudilého jaguára se svým dítětem a družkou. Ale podivné, dravec zřejmě rozpačitě hleděl na svou rodinku. A nikdo by byl neuvěřil, jakých stupnic a jemných odstínů zvuků jsou schopny hlasivky divoké šelmy. Byla to slova, věty, ba celé monology otázek, důtek, žalostných výčitek zrady i zlostných hrozeb, jimiž jaguářice zahrnovala netečného druha a proradného otce.

Farin ovšem pochopil a rychle se rozhodl.

Bylo by obtížné projít městem s krvelačnou šelmou, nenáviděným lupičem a rdousičem bravu i skotu. Nikdo by nevěřil v jeho zkrocení a macek by neodvratně skončil už na periférii města, rozstřílen a ubit. Vrátí tátu osiřelé rodince. Namířil pistoli na zadní část mackovy lebky a stiskl bílou spoušť. Strnulý postoj mu usnadnil rychlý účinek. Macek se zachvěl, zatřásl hlavou a vyrazil z hrdla radostný ryk. Pak se ohlédl na svého bývalého pána, ale vtom se jeho statné tělo vypjalo, hřbet se naježil, tesáky se hrozivě vycenily...

V příštím okamžiku zmizela celá rodina v rozvlněném houští.

Errata:

30.05.2021 10:57